Na hostině s králem: Kondor královský a jeho říše

06.08.2022 - Radana Dungelová

Jihoameričtí kondoři nesou něco z nespravedlivé pověsti supů – spojujeme si je se závanem smrti, s mouchami posetým tlejícím masem a zápachem. Kondoři královští v sobě ovšem mají něco tak majestátního, že vypadají vznešeně i při hodech na mršině obrovského kajmana černého

<p>Mimořádná situace, při níž se na mršině <strong>kajmana černého</strong> <em>(Melanosuchus niger)</em> sešlo více <strong>kondorů královských</strong> <em>(Sarcoramphus papa)</em>. <em>(foto: Radana Dungelová)</em></p>

Mimořádná situace, při níž se na mršině kajmana černého (Melanosuchus niger) sešlo více kondorů královských (Sarcoramphus papa). (foto: Radana Dungelová)


Reklama

„Cocodrillo, cocodrillo!“ Výkřik našeho lodníka Julia mě probral z dřímoty a loď prudce brzdí. Nejdřív nechápu. Zatím jsme během plavby po řece Yanayacu v národním parku Pacaya Samiria žádné zvláštní drama nezažili. Když se však zadívám stejným směrem jako oba indiáni a Honza, zahlédnu u levého břehu kajmana. Ne kajmana brýlového (Caiman crocodilus), který nám běžně dělá společnost při koupeli a jehož fotky mohu počítat na desítky. U břehu leží vzácný kajman černý (Melanosuchus niger) a je navíc obrovský! Ihned sahám po foťáku a snažím se nějak vtěsnat do hledáčku temnou masu o délce dobrých čtyř metrů. Takhle to nepůjde, musím počkat, až popoleze do lepšího záběru... No ták, udělej už ten krok! 

Démonizovaný predátor

Periferně vidím Honzu, který naléhavě ukazuje na větev nad mojí hlavou: „Kondor, kondor! Bílej!“ A opravdu, svým přísným světlým okem si nás měří pták, jehož zbarvení jej činí nezaměnitelným i při pozorování z velké dálky. Kondor královský (Sarcoramphus papa). Známe ho především jako bílou tečku vysoko na obloze a člověk musí mít kus štěstí, aby ho zastihl na zemi blízko mršiny. V mžiku do sebe vše zapadá, pohledem se vracíme k obrovskému kajmanovi, který se stále nepohnul ani o centimetr. 

„Je asi mrtvý,“ oznamuje klidně, ale pro jistotu jen polohlasem Lander. Přirazili jsme ke břehu a udatně zkoušíme popostrčit kajmana pádlem. Teprve pak si ho zblízka prohlížíme a osaháváme. Má prostřelenou hlavu. Rozjařený Lander s dýkou v ruce páčí z čelisti dlouhé zuby, zásadní trofej každého místního indiána. Kajman černý, jenž bez váhání napadne a pozře člověka, patří mezi démonizovaná zvířata a pokud se vyskytne blízko vesnice, stane se cílem všech lovců. A někdo nejspíš při spatření „nepřítele“ nezaváhal ani v tomto případě… Jako všechny podobné nálezy nás i tento v hloubi duše bolí, některé souvislosti však místním obyvatelům nevysvětlíte. 

Koupel trochu jinak

Snažíme se zaplašit tíseň a Honza rychle rozhoduje: „Postavíme tábor za dalším zákrutem řeky a před svítáním se tu zkusíme schovat. Snad se kondor ráno k mršině vrátí. V noci může pršet, tak raději vytáhneme krokodýla víc na břeh, aby ho voda neodnesla,“ navrhuje.

Zatímco si zblízka prohlížím temně zbarvený zrohovatělý krunýř dýchající prehistorií, chlapi uvazují lodní lano kolem kajmaních čelistí a snaží se popotáhnout zvíře na břeh. Sleduji tři námahou zrudlé tváře a nohy zaryté do bahna. Než se obrovské tělo vůbec pohne, ozve se třaskavý zvuk a chlapská těla se složí jako v grotesce. Lano prasklo. 

V dalším meandru řeky nacházíme příjemně vyvýšené místo, kde budujeme tábor. Program na další den je jasný a nezastaví nás ani nápor komárů, kvůli kterým se nemůžeme nejen umýt v řece, ale ani pořádně najíst. I když kluci ulovili a na ohni připravili nějaké ryby, večerní idylka se nekoná. Jíme navlečení v membránových oblečcích proti dešti, rukama v pracovních rukavicích si prostrkujeme sousta pod síť chránící hlavu a místo v prudce tekoucí řece se raději koupeme ve vlastním potu. 

Ranní záhada

Vstáváme před východem slunce, ale snídani odkládáme na neurčito. Do lodě si bereme jen plecháčky s kávou na probuzení. Když konečně zahlédneme místo s kajmanem, je nám jasné, že se tady něco stalo. Něco hodně divného. Kajman je sice na stejném místě, ale místo černého hřbetu i ve tmě svítí jeho bílé břicho! Kdyby indiáni měli ve zvyku se křižovat, tak by to teď určitě udělali. Místo toho jen cosi nesrozumitelně drmolí a i my s Honzou na sebe zmateně hledíme. Jak se mrtvé zvíře vážící přes 200 kilo otočí z břicha na záda? 

Obcházíme kajmana a ve světle baterek se snažíme racionálně objasnit to, co je našim indiánským přátelům jasné hned: Duchové, samozřejmě, co jiného. „Žádní lidé tudy v noci neprojeli!“ trvají na svém Lander i lodník Julio. Kolem kajmana navíc ani nejsou žádné stopy, hlína je udusaná stovkami malých kondořích nožek. Houfy běžných, menších kondorů havranovitých (Coragyps atratus) posedávají i nyní za tmy po okolních stromech v očekávání hostiny. Mršina už intenzivně zapáchá, brzy kolem budou bzučet mraky much. Že by tělo otočily plyny v tělních dutinách? Nebo jiní kajmani zaútočili z vody? Nesmysl, nic z toho nevysvětluje polohu těla na přesně stejném místě, kde bylo včera. 

Všichni musí být potichu

„Jediné zvíře, které má dost síly, aby pohnulo tak velkou kořistí, je jaguár. Co když si ho tu začal chystat a pak zaslechl, jak se po řece blížíme s lodí a utekl? Mezitím stopy po něm ušlapali ti havrani tady,“ napadá mě ještě. 

„To je fakt záhada,“ kroutí hlavou Honza a při pohledu na blednoucí oblohu nad řekou spěšně dodává: „Musíme zmizet, jinak plachý bílý kondor vůbec nepřiletí. Ale ještě to trochu uspíšíme. I královskému kondorovi může dlouho trvat, než se přes krunýř do kajmana proklove a my už máme jen poslední dva dny.“ 

Ihned mi dochází, jak to myslí. Za temenem hlavy si váže šátek, který mu kryje obličej i nos a z pouzdra na opasku vytahuje nůž. Když prořízne silnou kůži na boku zvířete, málem nás všechny povalí vlna zápachu. Obrací se mi žaludek a jsem ráda, že bez meškání odrážíme loď a míříme k protějšímu břehu. V místě, kde máme na scénu s mrtvým kajmanem dobrý výhled, ji uvazujeme do větví padlého stromu v řece. Pod střechou, která nás kryje, se usazujeme tak, aby nás bylo vidět co nejméně. Honza se obrací na oba naše průvodce: „Od teď musíme být všichni zticha! Když budete něco potřebovat, jenom ukazujte. Pokud bílý kondor přiletí, bude to pro nás unikátní a neopakovatelná příležitost ho nafotit, tak to nesmíme podělat. Jasné?!“ 

Kluci přikyvují, náš zápal sice úplně nechápou, ale také pro ně je možnost pozorovat kondora královského něčím zcela výjimečným. Jak nám včera večer sdělili, Lander kdysi jednoho pozoroval při kroužení vysoko na nebi a Julio tohoto bájného opeřence Mayů neviděl ještě nikdy.

Jeho veličenstvo přichází

Pomalu svítá a tělo kajmana již úplně zmizelo pod černým hejnem kondorů havranovitých. Pleskání jejich křídel a nepřetržité více či méně hlasité rozmíšky vyplňují prostor kolem nás. Navzdory šeru zkusmo exponuji pár záběrů, ale výsledek je nevalný. Náhle všechny zvuky přehluší zvláštní svist – jakoby nad námi přeletělo malé letadlo – a na protějším břehu, vysoko v koruně stromu, se usazuje vytoužený bílý pták. Tajíme dech, zaměřuji, fotím. Ještě pořád je tma, sakra. Za chvilku se zvuk ozývá znovu.

Honza dalekohledem fascinovaně pozoruje již dva obrovské bílé kondory s bizarně barevnými hlavami, kteří z nás nespouštějí oči. A hned nato přilétá další. Naši průvodci si to zjevně začínají užívat, jsou celí napjatí a při každém dalším hlučném přeletu nad našimi hlavami se předhánějí a ukazují na prstech: tři, čtyři, pět… Počet se zastavuje na čísle dvanáct. Jsme jak v Jiříkově vidění. Z větví před námi na nás zírá dvanáct kondorů královských! 

Ani nedutáme. Menším černým kondorům se mezitím podařilo vytvořit v těle dostatečně velký otvor k dolování masa a nad mrtvolou kajmana dochází k čím dál lítějším soubojům. Po nějaké chvíli nás první z bílých kondorů přestává sledovat a začíná se věnovat tomu, k čemu ho z dálky přivedl skvělý zrak a citlivý čich. Majestátně rozpíná obrovská křídla a snáší se přímo do hejna svých menších bojujících příbuzných. Ti jako kouzlem rázem ztichnou, černé moře jejich těl se rozestupuje a bílý obr vznešeně jako král kráčí vytvořenou uličkou. Okamžitě mi je jasné, jak tento pták získal své jméno.

Královské dělení

Nevnímám hejna komárů, která mně pokrývají ruce, čelo i krk. Fotím. Musím ale být opatrná. Všichni přítomní kondoři královští sice postupně překonávají plachost a slétají se na kajmana, stále však sledují naše počínání a u kořisti se vzájemně střídají. Většina jich zůstává rozsazena po okolních stromech a většinou se krmí jen jeden z nich. Nejvíc jsme jich najednou na kajmaní mršině napočítali pět. Ani jednou jsme přitom nezaznamenali sebemenší náznak agrese nejen vůči sobě navzájem, ale ani vůči černým kondorům, kteří však spontánně udržují uctivou vzdálenost.

TIP: Plachtící obr kondor andský: Vznešený pojídač zdechlin

Od příletu prvního kondora královského uběhlo několik hodin. Slunce stoupá pořád výš stejně jako teplota a bílí kondoři se stahují do stinné ochrany lesa. Také my jsme docela vyčerpaní. Mám toho už dost a avizuji, že pokračovat budeme až zítra. Julio nahodil motor a plujeme zpět do tábora. Zprvu šeptem, ale čím dál naléhavěji si v euforii sdělujeme dojmy po naprosto mimořádném zážitku. Snídat snad ani nepotřebujeme, vždyť jsme právě byli hosty u královské tabule!

Kondor královský (Sarcoramphus papa)

  • Řád: Kondoři (Cathartiformes)
  • Čeleď: Kondorovití (Cathartidae)
  • Popis: Má převážně bílé opeření s jemným růžovožlutým nádechem. V ostrém barevném kontrastu jsou krycí (obrysová) pera, peří kolem spodní části krku a ocas, jejichž zbarvení se pohybuje od tmavě šedé po černou. Hlava i krk jsou holé a kůže na nich pestře zbarvená – od žluté a oranžové na krku po červenou a fialovou na hlavě. Oranžový útvar na kořeni zobáku se plně vytváří až kolem čtvrtého roku. 
  • Velikost: Délka těla cca 67 až 81 cm, rozpětí od 1,2 do 2 m. Hmotnost v rozpětí 2,7–4,5 kg.
  • Status IUCN: Zařazen jako málo dotčený taxon (LC = Least concern).

Reklama

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií:

    Radana Dungelová (se souhlasem k publikování)




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Svatojakubskou cestu spousta křesťanů dodnes absolvuje především z náboženských důvodů, s rostoucí popularitou se ale na cestu vydávají lidé různých náboženství a motivací. Od roku 1993 patří Camino de Santiago do seznamu světového dědictví UNESCO. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Experimenty s profesionálními běžci ukázaly, že při sprintu na 100 metrů jim kofein zrychlí čas v průměru o 0,14 sekundy. (foto: PixabayCC0)

Věda

K prachovým bouřím dochází na Marsu každoročně. Jednou zhruba za tři tamní roky, tedy 5,5 roku na Zemi, ovšem přijde opravdu masivní, tzv. globální bouře. (ilustrace: Getty Images)

Vesmír

Smrtící pasti číhající na archeology najdeme spíš ve filmech a počítačových hrách. (foto: Getty Images (Lucasfilm Ltd.)

Historie

Tento útvar známe i z našich lesů – pravděpodobně jde o hálku žlabatky dubové (Cynips quercusfolii) na listu dubu letního (Quercus robur). (foto: Shutterstock)

Příroda

Zhruba třetina všech dospělých uvádí některý z příznaků nespavosti a 6 až 10 % lidí trpí natolik závažnými symptomy, že splňují diagnostická kritéria pro poruchu spánku. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907