Nacistou ve jménu kariéry: Předválečná kariéra Waltera von Reichenau
Z gardového důstojníka hrajícího s nadšením fotbal se změnil na sportovního funkcionáře, ale také v osobu primárně zodpovědnou za politizaci Wehrmachtu po nástupu nacistů k moci a v průkopníka vyhlazovací války. Jaké byly předválečné osudy „hnědého maršála“ Waltera von Reichenau?
Málokterá postava dějin třetí říše je kontroverznější a rozporuplnější než Walter von Reichenau. Tentýž muž, který na podzim roku 1941 vydal nechvalně známou výzvu ke „spravedlivému potrestání židovských podlidí“, si našel na jaře téhož roku čas k překladu dvou Shakespearových sonetů. Je to tentýž Reichenau, který se svým monoklem a šlechtickým titulem jako by představoval ztělesnění pruského důstojníka, o němž později generál Blumentritt prohlásil, že mohl být stejně snadno americkým generálem.
Současné názory na Reichenaua, který se narodil v Karlsruhe v roce 1884, se proto značně liší. Jeho kolega Hermann Foertsch v něm viděl „velmi moderního vojáka,... chytrého, vzdělaného muže“, ale „ambiciózního, a ne bez ješitnosti“. Mladší důstojníci oceňovali Reichenaua jako „moderního, chytrého a velkorysého“, což z něj v té době dělalo v Reichswehru výjimečný typ.
Na druhou stranu hodnocení starších důstojníků se srovnatelnou hodností bylo spíše negativní. Generál Erfurth kritizoval Reichenauův „jasně zřejmý slabý charakter“ a jeho „bezuzdné ambice“ a podle jeho rivala Wilhelma Keitela byl „nedůkladný, nepracovitý, příliš povrchní“. Dokonce použil výraz „Hans Dampf“, což je německá obdoba našeho Brouka Pytlíka.
Trnem v oku konzervativcům
Až do počátku 30. let na první pohled nic nenasvědčovalo tomu, že by tehdejšího podplukovníka čekala závratná kariéra. Jako mnoho dalších z jeho generace sloužil ve světové válce coby důstojník u gardového dělostřelectva a později v generálním štábu. Obdržel Železný kříž druhé i první třídy a po válce vstoupil do freikorpsu ve Slezsku, kde se vyznamenal v boji proti Polákům. Ani to nebylo v té době u vojáka neobvyklé.
Navzdory svému téměř karikaturnímu pruskému vzezření Reichenau vůbec nezapadal do populární škatulky pruského důstojníka – ačkoli jeho otec byl šlechtic a generál pruské armády, matka pocházela z vestfálské středostavovské rodiny. Brzy se proto jejich syn naučil ignorovat tradiční třídní bariéry. Došlo to tak daleko, že jako vášnivý sportovec hrál se svými vojáky fotbal, čímž si vysloužil ostrou kritiku od konzervativních důstojníků. Jeho svatba se slezskou hraběnkou Alexandrinou von Maltzan na tom nic nezměnila.
Jako dělostřelec a důstojník generálního štábu během Velké války pozorně pozoroval industrializaci konfliktu a poučil se z ní. Vždy zůstal otevřený novým zkušenostem. Ještě před první válkou hodně cestoval mimo Evropu – do Jižní Ameriky či do Spojených států. Jeho známá anglofilie ho vedla k tomu, že nosil anglické šaty a s rodinou často komunikoval pouze anglicky.
Reichenauův přesun do funkce náčelníka štábu Vojenského okruhu I ve Východním Prusku v roce 1931 znamenal skok do politické arény. Vzhledem k tomu, že jeho nadřízený Werner von Blomberg byl jako člen delegace na odzbrojovací konferenci v Ženevě často nepřítomen, získal Reichenau ve vojenských a politických otázkách značnou svobodu, kterou dovedl využívat.
Spolupráce s nacionálními socialisty, jež byla tak důležitá pro jeho pozdější vzestup, zpočátku vyrůstala z aktuálních bezpečnostních potřeb Pruska ohrožovaného „polskými bandami“. Výsledná vojenská spolupráce s údernými oddíly (Sturmabteilung – SA) zároveň představovala jasné odmítnutí politiky vstřícné k sociální demokracii, kterou praktikoval jeho předchůdce.
Sbližování s nacisty
V průběhu roku 1932 se Reichenau k nacistům opatrně přibližoval. Prostřednictvím svého strýce, prezidenta Spolku pro Němce v zahraničí Friedricha von Reichenau, se mu podařilo navázat přímý kontakt s Hitlerem. Již 7. dubna toho roku mohl ministrovi obrany generálu Kurtovi von Schleicherovi podat zprávu o soukromé schůzce, na které se pokoušel „přiblížit Schleicherovu linii Hitlerovi a přispět tak k dosažení potřebné dohody“.
Když se nacisté dostali v lednu 1933 k moci, snažil se Reichenau plně využít příležitost k realizaci nových vojenskopolitických koncepcí, ale také k prosazení vlastní kariéry. Od té chvíle se u jeho jednání dají jen stěží oddělit osobní motivace od ideologických pohnutek. Rychle pochopil, že v novém státě vše závisí na vůdci, a snažil se ještě posílit přízeň, kterou už u Hitlera získal. A také ji uhájit tváří v tvář nepřátelství možných soupeřů. Svému kolegovi Erichu Rohrichovi vysvětlil: „Vnímám jako svůj úkol udržovat co nejužší osobní kontakt, který je v diktatuře důležitější než veškerá práce ministerstev.“
Pak konečně mohl vkročit do „předsíně moci“. Novým říšskými ministrem obrany byl jmenován Werner von Blomberg a Reichenau svého bývalého nadřízeného následoval jako vedoucí ministerského úřadu. Pravomoc jeho funkce sahala daleko za čistě vojenskou oblast: všechny otázky, které ovlivňovaly politickou roli Reichswehru, patřily do jeho resortu.
Touha po moci
Smyslem Reichenauovy politiky po roce 1933 byla moc. Moc armády, moc Německa a v neposlední řadě jeho vlastní. Ve snaze posílit své postavení u vůdce a zaručit Reichswehru „přední místo“ v novém státě usilovně pracoval na přiblížení armády k nacionálnímu socialismu. „Nikdy nebyla branná moc těsněji spojena se státem, než je tomu dnes,“ napsal v nacistickém plátku Völkischer Beobachter v únoru 1933. Ve svých Směrnicích pro novou propagandu z listopadu téhož roku dokonce vyzýval k „prolnutí branné moci s nacionálně socialistickými ideami“.
Následovala další opatření, jako zavedení hákového kříže do znaku Reichswehru nebo „árijského paragrafu“, podle kterého byli z armády propuštěni neárijští důstojníci. Po smrti prezidenta Hindenburga (zemřel 2. srpna 1934) pak Reichenau spolu s Blombergem nařídili všem příslušníkům Reichswehru složit osobní přísahu věrnosti Hitlerovi, aniž by pro to existoval jakýkoliv právní základ. Text přísahy přitom osobně formuloval Reichenau, který v Reichswehru se svou kanceláří představoval trojského koně NSDAP. Na druhou stranu nechtěl, aby nacisté ovládli armádu zcela. Podařilo se mu například odrazit pokus ministerstva propagandy o infiltraci a také nepopulární Úřad pro vojenskou politiku NSDAP byl v roce 1935 zrušen.
Další osobní politický úspěch se však nedostavil. Když v lednu 1934 z funkce vrchního velitele Reichswehru rezignoval Kurt von Hammerstein-Equord, neskrývaný odpůrce nacistů, Reichenau doufal, že se stane jeho nástupcem. Hitler a Blomberg se ho skutečně snažili prosadit, narazili ale na odpor kliky kolem prezidenta Paula von Hindenburga a vicekancléře Franze von Papena. „Ne, o tom vůbec nemůže být řeč,“ prohlásil stařičký říšský prezident. „Ještě se ani nenaučil vést důstojnický sbor a měl bych mu svěřit celý Reichswehr. Nepřipadá v úvahu!“ Zklamání Reichenaua těžce zasáhlo: když mu Blomberg po telefonu odmítnutí sdělil, z rozrušení mu spadl monokl z oka na stůl.
Další nepřátelé
Poprvé, ale nikoliv naposledy, našel Reichenau cestu na vrchol zablokovanou, protože jeho neskrývané politické ambice nevyhnutelně vyvolaly mnohá nepřátelství, jež pocházela z různých zdrojů. Šlo jednak o starší konzervativní důstojníky, kteří souhlasili s Hindenburgem, nebo o některé nacistické předáky, kteří v Reichenauovi viděli soupeře v boji o vůdcovu přízeň. A nakonec se stejně jako Reichenau snažili v „předpokoji moci“ prosadit další důstojníci: Friedrich Hoßbach, Hitlerův armádní pobočník či jeho nástupce v této funkci Rudolf Schmundt; později také Wilhelm Keitel, který v roce 1935 nahradil Reichenaua v čele Úřadu Wehrmachtu.
Počátkem roku 1934 se novým vrchním velitelem armády stal generál Werner von Fritsch. Stejně jako jeho náčelník štábu Ludwig Beck se také on vyvinul v Reichenauova politického nepřítele. Tuto averzi nelze vysvětlit ideologickými důvody, protože všichni tři podporovali nový režim, byť s většími či menšími výhradami. Mnohem důležitější roli hrála obvyklá resortní soupeřivost mezi velením armády a ministerstvem obrany. Ale v zásadě šlo o konflikt osobní.
Reichenau nyní pokračoval ve svém boji jinými prostředky. Dne 9. května 1934 navrhl rozšíření jednu stranu je nepopiratelné, že se jeho návrh snažil zohlednit složitost moderní války tím, že překonával soupeření mezi jednotlivými druhy ozbrojených sil. Na druhou stranu bylo zjevné, že se snaží eliminovat nežádoucí konkurenci ve velení armády, zejména Becka a Fritsche. Reakce armády, ale i letectva a námořnictva, byla proto velmi chladná. Panovaly totiž oprávněné obavy ze ztráty nezávislosti v důsledku vytvoření integrovaného velení ozbrojených sil. Stručně řečeno: tváří v tvář tak silnému odporu vyzněl Reichenauův návrh do prázdna. Jeho cesta na vrchol však měla ještě přijít.
