Od Polska do Sovětského svazu: Válečné úspěchy Waltera von Reichenau
Politikařením se snažil získat cestu výš v armádní hierarchii a pro svůj úspěch dokonce navázal kontakt se Spojenci. Ač se tak ocitl na pokraji zrady, nakonec se mu podařilo vybojovat pro Německo několik oslnivých vítězství. Jak to však bylo s vavříny Waltera von Reichenau doopravdy?
Walter von Reichenau stoupal od konce první světové války v hierarchii německých ozbrojených sil a neváhal kvůli tomu spolupracovat i s nacisty. Od roku 1934 pak jako předseda Říšského výboru pro obranu prosazoval zbrojení. Protože však snahy o racionalizaci výroby byly stále považovány za politický manévr – a nikoliv bezdůvodně – nedokázal koordinovat přezbrojení všech tří složek Wehrmachtu.
Navzdory tomu se Reichenauovi podařilo dosáhnout velkých úspěchů v modernizaci ozbrojených sil. Držel ochrannou ruku nad letectvem, s nímž se již v červnu 1933 dohodl na restrukturalizaci. Panzerwaffe, tehdy ještě v plenkách, také těžila z Reichenauovy přízně. On sám byl v roce 1917 u Cambrai svědkem britského tankového útoku a dobře si uvědomoval možnosti mobilní války. Nechal proto přeložit z angličtiny převratná díla vojenského teoretika Liddella Harta a přispěl tak k šíření nových myšlenek.
Jeho výše zmíněné nadšení pro sport bylo také důvodem, že se angažoval i v branné výchově a problematice masové mobilizace. Chtěl vojensky připravovat veškeré obyvatelstvo, zejména mládež, na moderní válku. Tímto způsobem se snažil postavit obranu země na co nejširší základnu. Dostal se přitom ovšem do střetu s velitelem SA Ernstem Röhmem, s nímž zprvu asi rok spolupracoval při svém působení ve Východním Prusku, ale trval na tom, aby armáda měla přednost v branné výchově mládeže.
Nepřál si také, aby úderné oddíly prolomily monopol Reichswehru na zbraně. Poté, co bylo schváleno navýšení počtu armády na 300 000 mužů s 12měsíční povinnou vojenskou službou, už přestalo platit i vojenské zdůvodnění spolupráce s SA, které se dokonce chystaly na ovládnutí Reichswehru.
Spiklenci proti SA
Reichenau jednal rychle. Podařilo se mu dostat své lidi do vzdělávacího úřadu SA a také uzavřít taktické spojenectví s protivníkem Göringem i s Himmlerovými SS. Jak je známo, úderné oddíly byly při takzvané noci dlouhých nožů na přelomu června a července 1934 jako mocenský faktor zlikvidovány a Röhm zavražděn.
Podle Himmlerova pobočníka Karla Wolffa se Reichenau s říšským vůdcem SS před krvavou lázní často scházel a společně řídili dezinformační kampaň proti Röhmovi. Poslední schůzky se zúčastnil i Göring, a zatímco říšský vůdce SS četl ze seznamu jména, ostatní dva spiklenci vždy přikývli či zavrtěli hlavou. Nevíme jistě, zda byl při této příležitosti pohybem hlavy odsouzen k smrti i generál Schleicher, každopádně se ale ocitl mezi zavražděnými a byly tím vyřízeny osobní účty mezi Blombergem a Schleicherem ještě z období výmarské republiky.
Toto vítězství však neznamenalo pro Reichenaua žádný velký přínos do budoucnosti. Po dvou letech na ministerstvu se mu nepodařilo vytvořit integrované velení Wehrmachtu ani získat funkci vrchního velitele pozemního vojska. Jeho přeložení do Mnichova na pozici velitele Vojenského okruhu VII (a současně VII. armádního sboru) se proto zpočátku mohlo jevit jako politická porážka. Z čistě geografického hlediska byl nyní vytlačen z „předpokoje moci“ u Hitlera. Změnu však lze chápat i jako druhý pokus získat funkci vrchního velitele armády. Velení divize mu nyní mělo otevřít konvenční cestu na vrchol.
Odchod z Berlína však Reichenauovi nebránil, aby se dál projevoval na ideologickém poli. V Mnichově prohlásil: „Nemám potřebu dělat z vojáka nacionálního socialistu… Jsme nacionálními socialisty i bez stranické průkazky.“ To ale nebylo vše, Reichenau se objevil na oslavách takzvaného pivního puče z roku 1923, které pořádala NSDAP. Zasazoval se také o účast Wehrmachtu na stranických sjezdech v Norimberku. Inicioval spolupráci mezi armádou a Hitlerjugend, a to ještě předtím, než k tomu v Berlíně vydali pokyn. V roce 1937 dokonce nechal v Mnichově umístit pamětní desku, která zvěčňovala Hitlerův dobrovolný nástup do služby na frontě v roce 1914.
Největší příležitost
Pro Reichenaua však bylo sbližování Wehrmachtu s nacisty jen prostředkem k dosažení vlastního cíle, v nejlepším případě vedlejší zálibou. Jeho skutečné ambice stále mířily k vrchnímu velení armádě. V únoru 1938 se zdálo, že se naskytla dlouho očekávaná příležitost díky rezignaci Blomberga a Fritsche. Reichenau se okamžitě objevil v Berlíně. Jeho kalkulace však vyšly jen potud, že ho Hitler navrhl jako prvního kandidáta na Fritschova nástupce. Proti jeho jmenování se však ozvalo více osobností.
Joseph Goebbels si do deníku zapsal: „... všichni jsou proti Reichenauovi.“ Generál Gerd von Rundstedt ho dokonce přímo odmítl „jménem armády“. Wilhelm Keitel se také ukázal být zarytým odpůrcem svého předchůdce v čele Werhmachtu. Reichenauovy naděje nakonec zmařilo jmenování Waltera von Brauchitsche. Jako útěchu musel přijmout přeložení do Lipska do čela Skupinového velitelství IV.
Teprve s vypuknutím druhé světové války se Reichenauovi otevřely nové možnosti postupu. Těsně před invazí do Polska mu bylo svěřeno velení nově vytvořené 10. armády. S 13 divizemi, včetně dvou tankových a pěti motorizovaných, byla tato formace nejsilnější v celém tažení. Bezprostředně po zahájení kampaně postupoval Reichenau z oblasti Opolí směrem na Varšavu. Společně se svazky skupiny armád Sever se mu podařilo obklíčit a zničit početně silné, ale technicky hůře vybavené polské jednotky. Brzy poté díky obratnému manévrování zachytil rozsáhlý polský protiútok do boku 8. armády v bitvě na Bzuře. Významně k tomu přispělo jeho inovativní využití operačního rádiového průzkumu a pružné vedení obrněných jednotek. Za úspěšné velení obdržel 30. září od Hitlera Rytířský kříž Železného kříže.
Na pokraji zrady
Vojenské úspěchy v polské kampani ale Reichenauovi z politického hlediska nic nepřinesly. Naopak v zimě 1939/1940 začal mít vůči režimu vážné výhrady. Rozhodně se vyslovoval proti Hitlerem chystanému útoku na západě. Nápad přejít do ofenzivy už před Vánoci, tedy před dokončením potřebných příprav, označil za „vyloženě zločinný“.
V průběhu zimy nejméně pětkrát přijel do Berlína, aby vůdce informoval o svých plánech. Přitom ztratil politickou výhodu, jíž se předtím u Hitlera oproti ostatním generálům těšil – získal si pověst defétisty. Když Heinz Guderian na schůzce v listopadu 1939 navrhl Reichenaua jako možného nástupce von Brauchitsche, odpověděl Hitler stroze: „Ten nepřipadá v úvahu.“
Aby zabránil katastrofě na západě, navázal Reichenau prostřednictvím odbojové skupiny Carla Goerdelera kontakt se Spojenci. Tato skutečnost se může zdát překvapivá, ale současně dokazuje, že generál ve skutečnosti nepatřil k bezvýhradným stoupencům Hitlerovy ideologie. Byl zkrátka mužem, který vždy dával pozor, „odkud fouká vítr“. Doufal, že tím, že Spojencům prozradil datum zahájení útoku, si vynutí odklad ofenzivy. Možná si chtěl dokonce připravit půdu pro odchod z nacistického Německa v případě porážky na západě. Každopádně způsob, jakým Reichenau, údajně tak loajální k režimu, podnikl uprostřed války zrádné sondování u nepřítele, ukazuje, že nezapomněl na politikaření. Jeho spolupráce s odbojem byla ovšem čistě taktická: šlo mu pouze o načasování západní ofenzivy, nikoliv o následný vývoj války.
Soukromá bitva u Oudenaarde
V průběhu ofenzivy na západě už Reichenau nehrál tak oslnivou roli jako v Polsku. Zpočátku z vojenských důvodů, protože jeho rychlé formace mu vrchní velení postupně v průběhu příprav na útok odebralo. Vzhledem k Mansteinovu plánu, který počítal s těžištěm bojů na jihu, se Reichenauova 6. armáda (vznikla přejmenováním 10. armády), rozmístěná na belgických hranicích, ocitla na vedlejší scéně. Jejím úkolem bylo překročit Mázu severně od Cách, dobýt pohraniční opevnění a pak rychle postupovat na západ. Z velké části se jí to podařilo. Nicméně Reichenauovo velení ve francouzském tažení lze označit jak problematické. Mimořádně úspěšné nasazení výsadkových a leteckých jednotek muselo být generálovi, který zůstal v tomto ohledu překvapivě konzervativní, doslova vnuceno.
K velké nelibosti svých kolegů Reichenau bezostyšně využíval tažení ke zvýšení svého osobního prospěchu. Například náčelník generálního štábu Franz Halder kritizoval Reichenauovu „soukromou bitvu v oblasti Oudenaarde, která pravděpodobně stála zbytečné ztráty a nepřinesla žádné operační výsledky“. Velitel skupiny armád B generálplukovník Fedor von Bock zase prohlásil, že „Reichenau vede tak trochu zvláštní válku“. Obzvlášť ho však rozčílila skutečnost, že velitel 6. armády strávil celé odpoledne pochlebováním belgickému králi, místo aby vedl své vojáky.
Zaseknutá kariéra
Po triumfu v západním tažení se Reichenau dočkal jmenování polním maršálem – zároveň se však této pocty dostalo téměř tuctu jeho kolegů. Nic se tedy vlastně nezměnilo. Zůstal velitelem armády, ovšem bez vyhlídky na velení skupině armád. V průběhu následujícího roku dokonce poněkud ztratil na významu – na začátku operace Barbarossa byla jeho 6. armáda degradována na čistě pěchotní svazek. Podle nové doktríny se obrněné jednotky soustředily v tankových skupinách přímo podřízených skupinám armád. Šestá armáda přitom spadala pod skupinu armád Jih polního maršála Gerda von Rundstedta.
V počáteční fázi tažení se Reichenau významně podílel na rozsáhlých obkličovacích bitvách u Kyjeva a Umaně. Podařilo se mu zlomit mimořádně silný odpor nepřítele v jižním sektoru a do konce září ho zatlačil až k Dněpru. Mezitím dál pracoval na budování svého image. V Polsku přeplaval Vislu, jen aby to mohl ve vlasti propagandisticky využít.
Na frontě v Rusku se snažil být vždy v čele, aby se ukázal jako neohrožený vojevůdce. Tohle všechno ale k oživení zaseknuté kariéry nestačilo. Rozhodl se proto vrátit k osvědčené koncepci – totiž přiblížit Wehrmacht nacismu a zároveň se osobně zavděčit Hitlerovi. V kontextu východní kampaně to neznamenalo nic menšího než převzetí vůdčí role v rasové a ideologické válce.
Pokud ještě v polském tažení Reichenau ostře kritizoval excesy SS vůči civilnímu obyvatelstvu, na začátku operace Barbarossa už nabádal Wehrmacht, aby spolupracoval s Einsatzgruppen, které na okupovaném území vraždily Židy. Masakr v Babím Jaru u Kyjeva, kde jich na konci září 1941 postřílely přes 33 000, lze tedy přičíst i jemu. Velitel města, který byl pod přímým Reichenauovým velením, úzce spolupracoval s vražednými komandy. Polní maršál také už v předchozím měsíci rozhodl, že Wehrmacht nemá bránit vraždění Židů včetně dětí v Bílé Cerekvi.
Říjnový rozkaz
Úhelným kamenem Reichenauovy snahy zavděčit se Hitlerovi se však stal jeho nechvalně proslulý rozkaz z 10. října 1941. Za cíl tažení v něm mimo jiné označil „vymýcení asijského vlivu v evropské kultuře“. Voják ve východních oblastech podle něj „není jen bojovníkem řídícím se pravidly válečného umění, ale také nositelem nesmlouvavé národní myšlenky“. Proto Reichenau požadoval „nemilosrdné vyhlazení cizorodé zákeřnosti a krutosti a tím zajištění životů příslušníků německých ozbrojených sil v Rusku“.
Nejednalo se však o nějaké jeho vnitřní přesvědčení, že je nutné vést vyhlazovací rasovou válku. Chtěl se zkrátka opět vlísat do přízně führera. Nechal svůj text okamžitě poslat do vůdcova hlavního stanu, kde jej Hitler označil za „vynikající“. Rozkaz byl záhy použit jako vzor pro podobné vyhlášky generálů Hermanna Hotha a Ericha von Mansteina. V krátké době si tak Reichenau opět získal přízeň vůdce.
V prosinci 1941 se zdálo, že jeho kalkul vychází. Po rezignaci Rundstedta na funkci velitele skupiny armád Jih se 1. prosince ujal dlouho očekávaného postu. Zároveň bylo zastaveno vyšetřování vedené proti němu kvůli údajně příliš pomalému vedení vojsk na Ukrajině. Zdálo se, že se o poslední a rozhodující krok přiblížil k velení celé armádě – alespoň tak to viděl on sám. Když však Walther von Brauchitsch o sotva dva týdny později odešel z funkce vrchního velitele pozemního vojska, odmítl Reichenaua i Hitler: „Ne, je pro mě příliš politický.“ Naděje na vrchní velení byla potřetí a naposledy zmařena. Místo toho se řízení armády ujal sám diktátor.
Konec přišel nečekaně rychle. Dne 15. ledna 1942 postihla 57letého polního maršála mozková mrtvice, když si šel v hlubokém mrazu zaběhat do lesa. Zemřel o dva dny později při leteckém převozu do Německa. Předčasná smrt ho zachránila před téměř jistým odsouzením v poválečném norimberském procesu.
Nacista, nebo oportunista?
Reichenauův přínos pro přípravy Německa na válku je nezpochybnitelný, ve srovnání s Mansteinem či Guderianem se však nestal vynikajícím praktikem blitzkriegu. Jednalo se o kariéristu, který ve skutečnosti nebyl oddaný myšlence nacionálního socialismu, ale když to považoval za vhodné pro svůj vzestup, neváhal se takovým stavět.
Reichenau měl jistě větší náklonnost k nacismu než mnozí jeho konzervativní kolegové a je nepopiratelné, že sdílel (nebo alespoň předstíral, že sdílí) podstatné aspekty nacistického světonázoru. V jiných obdobích si ale dokázal vytvářet vlastní názory a odporovat Hitlerovi. Otevřené hlášení se k nacistické ideologii vždy sloužilo jeho politickým ambicím.
Byl to především „hitlerista“, nikoliv nacionální socialista. Snažil se zkrátka získat vůdcovu přízeň, aby si kariérně pomohl. V prvních letech třetí říše se oddával naději, že obejde tradiční, zdlouhavou cestu na vrchol díky politické flexibilitě. Během války se pak snažil kompenzovat svůj spíše průměrný operační talent prokazováním oddanosti ideologii.
V armádě blokoval jeho postup Rundstedt, ve Vrchním velení Wehrmachtu proti němu vystupovali Keitel a Schmundt. Reichenauova naděje, že se ocitne přímo u zdroje moci, jako se to v politickém ohledu povedlo Martinu Bormanovi, však ztroskotala na tom, že se na rozdíl od Keitela nebo Schmundta snažil führerovi předkládat své vlastní koncepce. To vůdce nemohl dlouhodobě tolerovat. Adolf Hitler nebyl ovladatelným diktátorem. Naopak „machiavelistického“ Reichenaua pragmaticky využil a pak nechal stát na vedlejší koleji.
