Národní parky východní Afriky: Chudoba a bohatství Etiopie

20.09.2016 - Tomáš Ryneš

Etiopie je po Nigérii nejlidnatější africkou zemí, což se nevyhnutelně projevuje i na zdejší přírodě. Přesto jde o zemi, která má na své obrovské ploše stále co ukázat

Nikoli modrý Nil -<p>Vodopády na Modrém Nilu</p>
Nikoli modrý Nil -

Vodopády na Modrém Nilu


Reklama

Na téměř všechny otázky odpovídá řidič naší Toyoty univerzálním: „Yes!“ Po tom, co už máme za sebou, odhadujeme šance, že nám skutečně rozumí, tak padesát na padesát. Řítíme se rychlostí 50 km/hod prašnou cestou podobnou tankodromu. Občas nás výmoly vyhodí až do stropu, což v kombinaci s tvrdostí obložení není zrovna příjemný zážitek. V tomhle autě protéká benzín i kam by neměl, chybí zpětné zrcátko a nejdou stahovat okénka. Na to všechno jsme si ovšem už celkem zvykli a navíc máme v podvědomí zafixováno, že v Etiopii nejsme kvůli komfortu, ale abychom poznali zdejší přírodu.

Chůze v období dešťů

Addis Abeba, hlavní etiopské město, nás vítá deštěm a letiště je jedna velká louže. Ještě před přistáním zahlédneme po pravé straně rozbahněné ulice hlavního města, které dávají tušit, kam jsme se to vydali. V červenci začíná období dešťů a dojem minimální hygieny a odtrženosti od moderního světa je tak umocněn.

Ve všech částech Etiopie se setkáváme s lidmi, kteří noří své bosé nohy po kotníky do směsi bahna a dobytčího trusu. Bahno tím v některých oblastech získává typickou zelenohnědou barvu. V jedné z horských vesnic se nám naskýtá příležitost vyzkoušet si tuto „atrakci“ na vlastní nohy. Při každém kroku se pohory boří hlouběji a hlouběji a každý pokus o vytáhnutí nohy s cílem udělat další krok hrozí ztrátou obuvi. Zároveň se snažíme neuklouznout a neupadnout. V těchto chvílích chápeme, že i bosé nohy místních mají čas od času drobnou výhodu.

Hliněná puška a ukradená svačina

Bláto naštěstí není převažujícím vjemem Etiopie a k vidění je tu mnoho zajímavých biotopů od pouště po vysokohorskou vegetaci. Na jihu země lze dokonce nalézt zbytky klasického pralesa. Hlavní dominantou běžné krajiny jsou však skupinky eukalyptů, které tu místní vysazují jako rychlerostoucí dřevinu vhodnou pro topení a jako stavební materiál.

TIP: Hrátky afrických tanků aneb S hrochy na plovárně

Míříme do Národního parku Awash, kde dostáváme přiděleného místního průvodce. Jako každý správný průvodce, i tento je ozbrojen. Otázkou je, k čemu mají zbraně sloužit, neboť nebezpečných divokých zvířat je tu poskrovnu a o setkání s námi určitě nestojí. Úvah o možnostech použití průvodcovy pušky necháváme v okamžiku, kdy zjišťujeme, že její hlaveň je ucpaná hlínou … Bez minimálně jednoho průvodce se v Etiopii každopádně nikam nedostanete, takže se spokojujeme s tím, že puška je jakýmsi místním znakem této profese.

Asi deset metrů před námi vyskakuje přímorožec oryx (Oryx beisa), který si nás chvíli nehnutě měří. Krátce jsme zahlédli také psa ušatého (Otocyon megalotis), několik málo gazel na útěku a prase savanové (Phacochoerus africanus) s mladými. Vidíme i dost opic. Ze stromů prosvítají černobíle zbarvené guerézy a neuvěřitelně drzí paviáni jsou schopní ukrást vám během okamžiku svačinu i s igelitovou taškou. Tyto nečetné zbytky savčích populací se potulují mezi otrněnými akáciemi s typicky střechovitými korunami a utvářejí tak klasický obrázek rovníkové Afriky.

Pastviny národních parků

Naším dalším cílem je Národní park Bale Mountains, kam se drkotáme téměř celý den. Cestou vnímáme hlavně místní chudobu. Při pohledu do očí dítěte, které skrz okno automobilu neustále ukazuje do úst a druhou rukou se snaží prodat papírové kapesníky, se v člověku probouzejí dosud nepoznané emoce.

Prohlížíme si primitivní domorodá obydlí. Méně šťastní Etiopané mají své chýše pouze z klacků, o úroveň výše pak stojí domy utěsněné sušeným dobytčím trusem. Ten slouží rovněž jako topivo a dlužno podotknout, že jde o jednu z mála komodit, které je všude kolem opravdu dostatek.

Pokud kdekoliv zastavíme, začnou se ze všech možných směrů ihned sbíhat domorodci. Dospělí si obvykle chtějí navzdory neznalosti angličtiny popovídat, ale ruce dětí opakovaně dávané k ústům mluví bez ohledu na jazykovou bariéru jasně. V Etiopii je zkrátka mnoho lidí na málo práce. Hlavními možnostmi pro obyvatele venkova, kteří tvoří většinu, jsou zemědělství, pouliční prodej čehokoliv či leštění bot a již zmíněné průvodcovství.

Sníh uprostřed Afriky

Po celodenním nadskakování po místních cestách jsme urazili úctyhodných sto kilometrů a přijíždíme do vesnice v podhůří Sanetti Plateau. Jde o náhorní plošinu, která se rozkládá nad výškou 4 000 metrů nad mořem a je součástí národního parku Bale Mountains. Tradičně nás doprovází deštivé počasí a plány na stanování berou za své. Ubytováváme se ve vesnici a vyrážíme na průzkum terénu. Naše představy o lepším počasí nebyly vyslyšeny, proto alespoň popojíždíme autem s občasnými výstupy.

Autem se dostáváme i na nejvyšší vrchol Tullu Deemtu (4 377 m. n. m.), který je na plošině viditelný z velké dálky. Je zahalen v mracích a těsně pod vrcholem se setkáváme s poměrně nečekanou sněhovou nadílkou. Nečekanou především pro naše řidiče, kteří se nad volantem krčí s křečovitým úsměvem na tváři. Soudě podle jejich reakcí nevídají sníh zrovna často.

Kromě nepříznivého počasí jsme viděli i několik živočišných druhů včetně nyaly horské a dvou endemických zástupců místní fauny – husice modrokřídlé a vlčka etiopského. Vegetace na náhorní plošině je typicky afroalpinská. Typickým jevem jsou tu roztroušeně stojící až několik metrů vysoké lobélie.

U pramene hnědé vody

Ve vysokých nadmořských výškách zůstáváme i po příjezdu do Národního parku Semien Mountains. Opět prší a v mlze jen tušíme strmé srázy v naší blízkosti. Minimální viditelností je však jen umocněn dojem, který nám přináší setkání se skupinou velkých dželad hnědých (Theropithecus gelada) – endemických opic, které se vyskytují právě jen ve vysokohorských oblastech Etiopie.

Zcela nepřehlédnutelnou součástí místní fauny je dobytek, který tu pasou malé děti. Ve výšce kolem 4 000 metrů nad mořem pobíhají po mokré trávě naboso či v gumácích, omotány rozličnými hadry. Stojíme na tušeném okraji srázu, hledíme do mračen a velmi dobře si uvědomujeme přítomnost skupinky zdejších dětí. Jejich zvědavost a naděje, že něco dostanou, převažuje strach. Proto se k nám pomalu přibližují. Vytahujeme tedy propisky, osvědčený univerzální dar, a oči dětí se rázem rozzáří. Průvodce, který má své zkušenosti, je od nás bere, a sám rozděluje mezi malé pasáčky. Ti se na chvíli mění v divokou „smečku“ a vrhají se po průvodci s jednoznačným cílem ukořistit alespoň jednu propisku.

Děti berou zavděk i plastovou lahví, která jim jako nádoba na vodu slouží dokud se nerozpadne. Momentálně ale sami žádnou nemáme, protože jsme kvůli snaze o minimální váhu krosny odkázáni na místní přírodní zdroje. Zdejší povrchová voda je však kapitolou sama pro sebe. V době pravidelných dešťů jsou řeky a říčky zbarveny do typicky hnědé barvy a krajina bez porostu skýtá ideální podmínky pro vodní erozi. Voda se tak stává směsí zerodované půdy a splachů z místních pastvin. Dezinfekční prostředek před konzumací je proto opravdovou nutností.

Z výšky do hlubin

Celodenní trek s krosnou na zádech napříč horami na mnohých z nás zanechává patrné stopy únavy. I přesto se kocháme spoustou lobélií a kniphofií, na nichž nasávají nektar vzdálení bratranci amerických kolibříků – strdimilové. Jinak je místní porost dost monotónní a samozřejmě zasažený pastvou. Při zpáteční cestě se na nás z vrcholku skály přišel podívat kozorožec.

Ačkoli hory nám daly zabrat, největším extrémem, který jsme absolvovali, je Danakilská proláklina – místo, kde se láme africký kontinent. Závěrečný cíl naší cesty leží více než sto metrů pod úrovní moře a jde o jedno z nejteplejších míst na Zemi. Jsme vybaveni pěti litry vody na osobu a den a v padesátistupňovém vedru klesáme vyschlým korytem řeky do oblasti solných jezer. Strmé srázy okolní krajiny nabízí ideální geologický materiál. Vrstvy hornin jsou naskládány jako listy knihy, v níž lze číst z historie Země.

Vedro nám během dne bere spoustu energie a odpočinek nepřináší ani noc strávená na kamenité poušti. Pouze v nejnutnějším spodním prádle ležíme před svými stany v louži vlastního potu a s poloprázdnou lahví po boku. Teploměr ukazuje 40 °C. Ráno vyrážíme na průzkum solných jezer, naším hlavním cílem je kráter sopky Erta Ale.

Obří kotel lávy je na dosah ruky a přesto nám zůstává nekonečně vzdálen. Kola aut se boří do měkkého bahna a vyčerpaní řidiči ztrácejí poslední zbytky psychických sil. Jeden z nich vybíhá z auta a z jeho mohutného gestikulování rukama je jasné, že tady končíme. Samozřejmě nás to mrzí, ale i tak jsme viděli dost. Etiopská příroda si navzdory všudypřítomné chudobě stále zachovává svou krásu.


Opeřená etiopská fauna

Jako všude jinde na světě, i tady funguje zdravotní policie. V tomto případě se úlohy ujali všudypřítomný sup kapucín a jeho méně častý příbuzný sup africký.
Svou pestrostí upoutají zejména zástupci řádu srostloprstí. Suché větve akácií v národním parku Awash zdobí karmínově zbarvené vlhy nubické či modří mandelíci. Roli všudypřítomného městského „vrabčáka“ zde převzal motýlek rudouchý.

Pozadu nezůstávají ani zástupci měkkozobých. Svou elegancí upoutají především hrdlička senegalská či kapská. Najdete tu rovněž „imitace“ amerických kolibříků – strdimily, kteří neúnavně nasávají nektar ze žlutočervených květů kniphofií. Jejich mávání křídly je ovšem o poznání pomalejší a ke svačině si raději v klidu sednou. Pěknou podívanou je také pozorování žlutě zbarvených snovačů, zejména při stavbě typického kulovitého hnízda. Vrcholky stromů využívají k siestě různí zoborožci.

Také kolem vod se potuluje mnoho ptáků. Zřejmě nejznámějším je černobíle zbarvený ibis posvátný (posvátný pták Egypťanů). Dále se u vody můžete setkat s jeho hnědým bráškou ibisem hagedaš.

Vrubozobí ptáci jsou reprezentováni například husicí nilskou či největším zástupcem tohoto řádu v Africe – černobíle zbarvenou pižmovkou ostruhatou, která z dálky vypadá spíše jako čáp. Etiopská ornitofauna skrývá i několik endemitů. Na naší cestě jsme potkali holuba amherského, papoušíka etiopského, krkavce tlustozobého, ibise etiopského či husici modrokřídlou.


Rady do batohu

Jak se tam dostat
My jsme letěli s tureckými aerolinkami s přestupem v Istanbulu. Cena zpáteční letenky byla velice výhodná – asi 12 500 Kč.

Měna a ceny

Místní měna je 1 birr. Kilo banánů, nejdostupnější jedlou komoditu, pořídíte v přepočtu za cca 12 Kč.

Ceny

Etiopie je pro Čecha levnou zemí. Na rozdíl od výše cen řeší Evropan spíše problém s dostupností základních potravin. Proto je vhodné vzít si s sebou alespoň do začátku dostatečné zásoby. Ve městech se sehnáním jídla problém není. S ohledem na kousavé blechy doporučuji spaní ve vlastním spacáku. Ubytování je možné sehnat ve městech řádově do 10 dolarů.

Jak tam cestovat

Jako nejschůdnější se zdá být objednání aut předem. Největší šance je přímo v Addis Abebě, kde jsme dopravu sháněli i my. Cestování po Etiopii zabere spoustu času díky nepříliš kvalitní infrastruktuře a stavu místních vozů. Všemu, co má čtyři kola a volant říkají místní automobil, není proto na škodu mít v harmonogramu nějakou rezervu.

Doporučená doba návštěvy

Nejlepším obdobím návštěvy je etiopské léto, které trvá od září do května. Tehdy je klima obecně nejpřijatelnější. Z důvodu vysokých cen letenek je dobré vyhnout se nejvyšší sezoně v prosinci a lednu.

Co byste měli vědět

I když máte peníze, nemůžete si být jisti, že koupíte něco k jídlu, samozřejmě s výjimkou větších měst. V průběhu cesty jsme zjistili, že nejlepší je shánět pečivo nikoliv v pekárnách, ale paradoxně v místních hospodách či jiných místech večerního života. Strava naší expedice sestávala převážně z pečiva, banánů a sušenek dvojího typu. Tento základ jsme pečlivě prokládali jídlem dovezeným z domova. Občas jsme vše zpestřili skopovým masem, oblíbenou se stala i Injera – něco jako kyselejší lívanec o průměru cca 40 cm, podávaný jako příloha k většině místních jídel.
Zdravotník v expedici je takřka nutností. Z očkování patří mezi základní žlutá zimnice.
Všechny zásuvky, které jsme potkali, byly s našimi zástrčkami kompatibilní bez potřeby redukce.

  • Zdroj textu:

    Příroda 1–2/2010

  • Zdroj fotografií: Tomáš Ryneš

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Velryby se potápějí za potravou a z hlubin stoupají zpět, pouze když se potřebují nadechnout. U hladiny pak vypouštějí výměšky bohaté na železo a dusík, jež slouží fytoplanktonu k růstu. 

Zajímavosti

Zmrzlý skřivan ze severovýchodní Sibiře

Věda

Šílený Mike s raketou na parní pohon

Vesmír

 Rozbíjení zvonů v rámci jejich rekvizice, Čechy 1915

 

Válka

Dvojbarevné oko

Sibiřský husky se pyšní zářivýma modrýma nebo hnědýma očima, přičemž se občas stává, že každé oko má jinou barvu. Dokonce dochází i ke křížení přímo v jednom oku, kdy je část modrá a zbytek hnědý. Psi jsou částečně barvoslepí a vidí některé odstíny žluté a modré. Ostatní barvy se jim jeví jako odstíny šedi.  

Zajímavosti

Brusinky s citrusy fungují jako účinná dezinfekce

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907