V námořních bojích druhé světové války hrály ponorky jednu z hlavních rolí a připsaly si řadu smrtících zásahů. Jaká byla strategie jednotlivých mocností a které taktické postupy používali nejúspěšnější kapitáni?
Zřejmě nikdo se na válku nechystal pečlivěji než ponorkáři ze země vycházejícího slunce. Podmořské čluny měly nezastupitelné místo v plánech generální bitvy, kterou Spojená flotila hodlala svést kdesi uprostřed Pacifiku. Japonci zamýšleli ponorky nasadit hned u protivníkových přístavů, odkud by nepřátelské loďstvo doprovázely a postupnými útoky ho oslabovaly.
Věc ale měla jeden háček. Ukázalo se, že protivník se záměry tokijského velení nechce řídit. Ponorková strategie tak nakonec vykrystalizovala do podoby řazení člunů do linií v předpokládané trase nepřátelského postupu, přičemž každá jednotka kontrolovala oblast o šířce 50–60 km. Tento přístup do určité míry fungoval, ale jen do té doby, než Američané rozklíčovali japonské kódy a shromáždili dost protiponorkových sil.
Přibližně od roku 1943 pak už hlídkové linie představovaly jen pomyslné hnízdo, které se dalo snadno vybrat. Japonští admirálové metodu dlouho neměnili, a teprve když už linie neměli z čeho stavět, jednotlivým kapitánům jen určili operační oblast a ponechali jim víc volnosti. Taktika samotného útoku se nijak nelišila od jiných ponorkových velmocí. Po přiblížení na hladině se člun ponořil a útočil z periskopové hloubky. Důležitost cíle přitom byla rozhodující pro počet odpálených torpéd od jednotlivých kusů na nákladní plavidla po plnou salvu na lodě bitevní a letadlové.
Kariéra Takakazua Kinašiho se od počátku vyvíjela špatným směrem. Námořní akademii absolvoval jako nejhorší z 255 kadetů v ročníku, což mělo neblahý vliv na jeho další zařazení. Pro tak špatného důstojníka se nenašlo místo ani v přístavní administrativě, a tak střídal lodě jako ponožky. Teprve po excelentně dokončených doplňkových studiích v torpédové a ponorkové škole dostal ve věku 36 let velení malé ponorky RO-59.
V době napadení Pearl Harboru už velel větší I-62, s níž v Indickém oceánu potopil plachetnici a poškodil tři britské tankery. V létě 1942 Kinaši dostal velení moderního člunu I-19, s nímž operoval kolem bojujícího Guadalcanalu. Dne 15. září operátor hydrofonu hlásil „zvuky mnoha lodních šroubů“ a I-19 se vynořila na periskopovou hloubku.
Po krátkém manévru se Kinašiho člun dostal do vzdálenosti necelého kilometru od letadlové lodi Wasp a odpálil salvu šesti torpéd, která jej učinila nesmrtelným. Tři „doutníky“ Wasp zasáhly a potopily; tři pokračovaly dál a na konci své plavební dráhy jedno torpédo zasáhlo bitevní loď North Carolina, zatímco druhé se zabořilo do trupu torpédoborce O'Brien. Škody byly natolik vážné, že se torpédoborec potopil cestou do oprav a obrněnec strávil v docích dva měsíce.
TIP: Samozvaní chirurgové na ponorkách: Improvizované operace na moři
Šťastnější torpédovou salvu žádný jiný kapitán nevypálil a tokijská propaganda špatného studenta Kinašiho oslavovala jako hrdinu. V příštích měsících I-19 zničila dvě a poškodila jednu americkou nákladní loď a pak Kinaši přestoupil na ponorku I-29. Jeho nový úkol spočíval v plavbě do Francie s nákladem surového kaučuku, wolframu, cínu, zinku, chininu, opia a kávy. I-29 do přístavu Lorient připlula v březnu 1944 a na zpáteční cestu vyrazila za měsíc. Tentokrát náklad tvořily proudové letecké motory a kódovací stroje Enigma. I-29 bezpečně zdolala Atlantský a Indický oceán, avšak u Filipín ji zasáhla tři torpéda americké ponorky Batfish. Z celé posádky přežil jediný námořník.