Neohrožený proti Nule (2): Duel SBD Dauntless vs. A6M Zero-sen

Na tichomořském válčišti se odehrálo několik velkých utkání amerických a japonských námořních sil, během nichž se samotné lodě vůbec nedostaly na dohled. Boj totiž sváděly především palubní letouny, což mimo jiné vedlo k epickým střetům mezi stíhačkami a střemhlavými bombardéry

20.02.2024 - Lukáš Visingr



Legendární stíhačka „Zero“ vznikla na základě specifikací, které japonské válečné námořnictvo vydalo v roce 1937. Požadavky odrážely zkušenosti z bojů nad Čínou, kde se velmi osvědčily letouny A5M značky Micubiši. Mezi jejich hlavní protivníky tam patřily obratné stíhačky sovětské výroby, což japonské admirály utvrdilo v přesvědčení, že právě obratnost v manévrových bojích představuje nejdůležitější parametr stíhacího letadla.

Mnozí konstruktéři a taktici v jiných zemích tehdy zastávali zcela opačný názor, neboť tvrdili, že ostré manévry znamenají ztrátu výšky a rychlosti, a proto mají sloužit spíše jako prostředek obrany, nikoli útoku. Japonské námořnictvo ale požadovalo v prvé řadě obratnost a kromě ní i výjimečně dlouhý dolet. A5M totiž operovaly převážně nad Čínou, avšak od budoucí stíhačky se očekávalo působení nad rozlehlými prostorami Tichého oceánu. Nový stroj měl nést rovněž silnou výzbroj včetně 20mm kanonů.

Těžké zadání

Džiró Horikoši, konstruktér firmy Micubiši, tedy musel splnit nesmírně komplikovaný úkol, neboť sladit všechny tyto požadavky se jevilo jako téměř nemožné. Horikoši proto obětoval bojovou odolnost stroje, což ostatně dobře odpovídalo též samurajským tradicím, jež sázely především na odvahu a bojového ducha. Prvního dubna 1939 tedy poprvé odstartoval prototyp stíhačky A6M, která do jisté míry navazovala na A5M, měla však již zatahovací podvozek. Pohon zpočátku zajišťoval motor značky Micubiši, ale následně se přešlo na agregát společnosti Nakadžima, který byl vybavený i kompresorem.

Sériová produkce začala v létě 1940 a letoun se běžně označoval také jako Reisen, tedy „Stíhačka z roku 0“, což odkazovalo na rok 2600 japonského kalendáře. Američané mu dali kódové označení Zeke, ale mnohem častěji mu říkali „Zero“. Paradoxně i sami Japonci potom začali používat toto jméno, případně také anglicko-japonskou obměnu „Zero-sen“.

Podceňování nepřítele

Americká oficiální místa o existenci nového letounu dobře věděla, a dokonce měla k dispozici velmi přesná hlášení o jeho výkonech od amerických letců působících v Číně, známých jako „Létající tygři“. Tyto zprávy však byly ignorovány či zlehčovány, jelikož Američané tehdy měli sklony Japonce a jejich techniku výrazně podceňovat. Úspěchy letounů A6M v prvních měsících války pak logicky způsobily obrovské překvapení, šok a strach, protože tato letadla takřka ovládla nebe nad Pacifikem a jihovýchodní Asií. 

Vrak Micubiši A6M3 Zera na Šalomounových ostrovech. Tento typ vznikl zejména pro činnost z palub letadlových 
lodí, ale Japonsko je běžně provozovalo i z pozemních základen (foto: Wikimedia Commons, U.S. Navy, PDM 1.0)

Kombinace výjimečné obratnosti, vysoké rychlosti, doletu a silné výzbroje se jevila jako zdánlivě nepřemožitelná, jenže tentokrát už se naštěstí věnovala pozornost hlášením a doporučením „Létajících tygrů“. Ti totiž záhy poznali, že Horikošiho letoun má i onen zásadní nedostatek v podobě minimální odolnosti, takže rozpracovali taktiku, díky níž se letadlům s červenými znaky na trupu dalo efektivně vzdorovat. 

Další verze

Japonští konstruktéři ale nezaháleli a pracovali na modernizaci své stíhačky. Po základní sériové verzi A6M2 tudíž přišel model A6M3, jehož motor s dvoustupňovým kompresorem zlepšil stoupavost, ovšem tato varianta se dočkala rozporného přijetí, jelikož těžší agregát s vyšší spotřebou způsobil výrazné zkrácení doletu. Obměna A6M4 s turbodmychadlem zůstala pouze v prototypu a roku 1943 se začala dodávat verze A6M5 s novým křídlem, které postrádalo sklopné konce, což znamenalo zjednodušení výroby a zvýšení rychlosti. 

Objevily se i subverze s různou výzbrojí, do které se zařadily též 13,2mm kulomety, jež se v soubojích stíhaček osvědčily lépe než pomalu střílející kanony. Evoluční potenciál konstrukce A6M se však vyčerpal a Džiró Horikoši vyvíjel nový letoun A7M Reppu, ale ten nepostoupil do sériové výroby, takže již zastaralé „Zero“ zůstalo hlavním stíhačem japonského loďstva až do konečné porážky.

Micubiši A6M2

  • ROZPĚTÍ KŘÍDLA: 12,00 m 
  • DÉLKA: 9,06 m 
  • VÝŠKA: 3,05 m 
  • PRÁZDNÁ HMOTNOST: 1 745 kg 
  • MAX. VZLETOVÁ HMOTNOST: 2 757 kg 
  • MOTOR: hvězdicový Nakadžima NK1C Sakae 12 (700 kW) 
  • MAX. RYCHLOST: 530 km/h 
  • BOJOVÝ DOLET: 1 870 km 
  • BOJOVÝ DOSTUP: 10 000 m 
  • HLAVŇOVÁ VÝZBROJ: 2× 20mm kanon Typ 99-1; 2× 7,7mm kulomet Typ 97 
  • MAX. NOSNOST PUM: 120 kg

Měření sil

Téměř neuvěřitelné výkony letadla A6M ve spojení s tehdejším podceňováním Japonců vedly ke spekulaci, která se občas vyskytuje i dnes, a sice k tvrzení, že nešlo o původní Horikošiho konstrukci, nýbrž o nějaký zahraniční design. Jako možný vzor se nejčastěji uvádí závodní typ Hughes H-1 Racer, naprostá většina expertů se však dnes shoduje, že „Zero“ skutečně vzniklo v Japonsku, ačkoli jakousi ideovou inspiraci zcela vyloučit nelze. Druhá polovina 30. let se každopádně stala érou velkého vzestupu celokovových jednoplošníků, které mnoha způsoby dokazovaly svou převahu nad dvouplošníky. 

US Navy tedy rovněž vsadilo na letadla s touto moderní koncepcí, když zadávalo specifikace nového střemhlavého bombardéru, které nakonec vedly ke zrodu stroje SBD Dauntless. Ten hrál velice důležitou úlohu v několika přelomových bitvách, například v Korálovém moři, u Midway nebo o Guadalcanal, jelikož si připsal větší počet potopených japonských lodí než kterýkoli jiný letoun. Trochu překvapivě se ovšem brzy ukázalo, že má šanci i ve vzdušných soubojích, protože na poměry své kategorie byl nezvykle obratný, vedle toho se výtečně ovládal a dokázal snášet těžká bojová poškození. 

Díky činnosti ve skupinách si letadla Dauntless dokázala vzájemně poskytovat dobré palebné krytí, k čemuž přispívaly také kvalitní americké vysílačky, zatímco efektivitu spolupráce japonských stíhaček často omezovaly právě notoricky poruchové radiostanice. Na straně US Navy stál také systém výcviku, jenž dovoloval připravit velké počty osádek pro dlouhodobý konflikt, kdežto Japonci se připravovali pouze na krátkou válku. Tomu koneckonců odpovídal celý design stroje A6M, který sice získal působivou krátkodobou převahu, nedokázal ji však udržet, a tudíž se vítězství přiklonilo na stranu amerického palubního letectva.


Další články v sekci