Nevábné lázně: Římané se v Pompejích koupali ve špinavé vodě kontaminované olovem
Slavná římská lázeňská kultura měla v Pompejích své limity: nejstarší lázně nabízely vodu plnou nečistot, lidského odpadu i stop toxického olova.
Starověcí Římané si vybudovali pověst mistrů vodohospodářství a hygieny – akvadukty, latríny a veřejné lázně patřily k symbolům jejich civilizace. Nový výzkum ale ukazuje, že nejstarší lázně v Pompejích měly k ideálu čistoty pořádně daleko. Podle chemických stop zachovaných v nánosech vodního kamene se v nich lidé koupali ve vodě, která se měnila jen jednou denně, byla silně znečištěná, a navíc obsahovala toxické olovo.
Pouze pro otrlé
Studie, publikovaná v časopisu PNAS, se zaměřila na Republikánské lázně v Pompejích, které fungovaly zhruba mezi lety 130–30 př. n. l., tedy ještě před vybudováním městského akvaduktu. Výsledky publikované v časopise PNAS naznačují, že koupel v tomto zařízení byla spíše pro otrlé.
Na rozdíl od pozdějších římských lázní nebyly tyto rané provozy napojeny na tekoucí vodu z akvaduktu. Lázně se plnily vodou ze studní, dopravovanou otroky. To mimo jiné znamenalo, že lázeňské nádrže bylo možné plnit maximálně jednou denně. A jak den postupoval a lázně navštěvovalo stále více lidí, kvalita vody rychle klesala.
Svědectví vodního kamene
Klíčem k odhalení dávných hygienických poměrů se stal uhličitan vápenatý, minerál tvořící vodní kámen. Ten se usazuje všude tam, kde proudí tvrdá voda. Dnes ho známe hlavně z varných konvic nebo potrubí, v antice se hromadil na stěnách bazénů. Vědci analyzovali izotopy uhlíku v těchto nánosech a sledovali, jak se jejich složení mění od zdroje vody až po vyhřívané bazény.
Výsledek byl výmluvný: v místech, kde se voda ohřívala a následně odtékala, se objevilo výrazné izotopové „ochuzení“, které podle autorů studie svědčí o přítomnosti organického uhlíku. Jinými slovy – do vody se ve velkém dostával pot, kožní maz, moč, zbytky oleje i mikrobiální znečištění.
Bez mýdla, zato s olejem a olovem
Římané se totiž nemyli mýdlem, ale potírali se olivovým olejem, který pak spolu s nečistotami seškrabovali z kůže kovovou škrabkou. Část oleje i nečistot tak končila přímo v bazénech. Analýza nánosů ukazuje, že voda ve vyhřívaných bazénech byla silně kontaminovaná lidským odpadem, což potvrzuje, že se nevyměňovala pravidelně a nabízela jen velmi špatné hygienické podmínky.
K biologickému znečištění se navíc přidával ještě jeden problém: těžké kovy. Ve stopách zachovaných v lázních vědci objevili zvýšené koncentrace olova, které se do vody dostávalo z olověných trubek. Postupné zanášení potrubí vodním kamenem sice časem množství olova snižovalo, ale v počátcích provozu lázní šlo o nezanedbatelné zdravotní riziko.
