Neznámá historie Říše středu: Jak se indoevropští Tochaři ocitli u hranic Číny?

16.11.2022 - Pavel Moses

Ztracená města v čínské poušti Taklamakan se z prachu vynořila až díky objevům posledních sta let. A s nimi i nový lid, jehož existence dávno upadla v zapomnění. Jaké bylo překvapení, když se ukázalo, že šlo o příbuzné Evropanů!

<p>Jméno Loulandská krasavice dostalo tělo mladé ženy evropských rysů, velmi vysokého vzrůstu (180 cm) a s rudými vlasy. Stáří této tarimské mumie se odhaduje na 3 800 let, a patří tak k nejstarším nalezeným. (foto: Flickr, Michael Kan, CC BY 2.0)</p>

Jméno Loulandská krasavice dostalo tělo mladé ženy evropských rysů, velmi vysokého vzrůstu (180 cm) a s rudými vlasy. Stáří této tarimské mumie se odhaduje na 3 800 let, a patří tak k nejstarším nalezeným. (foto: Flickr, Michael Kan, CC BY 2.0)


Reklama

Srdce Asie je jedním z nejpozoruhodnějších míst světa. Jejím středobodem je extrémně drsná poušť Taklamakan. Území rozlohou srovnatelné s Německem je téměř celé tvořeno písečnými dunami neúnavně přesýpanými poryvy mrazivých vichrů ze Sibiře a okolních hor. 

Navzdory přírodním podmínkám a izolovanosti od všech velkých civilizačních center tu kdysi žila vyspělá společnost s kvetoucí kulturou. Do těchto nehostinných končin museli lidé přijít z dalekého západu, z oblastí za Uralem. Přes nejnovější pokroky ve výzkumu však stále není jasné, kdy přesně a odkud se tu objevili.

Hedvábná stezka a Tochaři

Jakýkoliv život je v poušti Taklamakan možný jen díky oázám napájeným životodárnou vodou přiváděnou říčními koryty ze svahů hor. Zdejší řeky jsou ovšem nezřídka jen sezonní a často mění svůj tok podle toho, jak se pomalu přetváří poušť. Většina z nich směřuje k východu, kde v dřívějších dobách končila svou pouť ve vodách jezera Lop Nor. To získalo mezi prvními moderními evropskými cestovateli a objeviteli poněkud mytickou pověst, protože měnilo polohu. Nyní je již téměř zcela vyschlé.

Od 2. století př. n. l. máme čínskými prameny doloženo království Kroraina (v čínské výslovnosti Loulan), které se rozkládalo kolem břehů Lop Noru. Tvořilo první klíčový uzel na hedvábné stezce vně vlastní Číny. Karavanní cesta se tu dělila na severní a jižní větev, kterými obcházela poušť podél úpatí hor přes oázy jako Karašahr, Kuča, Kašghar a další. Zde všude stála po dalších více než tisíc let bohatá města. Ta byla centry malých království zelenajících se uprostřed kamení a písku díky zavlažovacím kanálům. Jejich bohatství plynulo ale především z obchodu směřujícího dále přes Persii až do Evropy a zpět.

Na přelomu 19. a 20. století do těchto dnes jen řídce osídlených míst zamířily první archeologické expedice. V řadě z nich objevily zlomky písemností dochovaných díky suchému podnebí. Byly mezi nimi také dokumenty psané neznámým jazykem pocházejícím z 6. až 10. století. Po jeho rozluštění se ukázalo, že se jedná o jeden z jazyků velké indoevropské rodiny.

V jeskyních u oázy Kuča, sloužících ve stejném období jako buddhistické svatyně, byly navíc nalezeny nástěnné malby, které zobrazují lidi se světlými či zrzavými vlasy a modrýma a zelenýma očima. Naprosto proti všem očekáváním se ukázalo, že tady, daleko v nitru Asie, žili, obdělávali půdu, čile obchodovali a pěstovali různá náboženství od buddhismu po křesťanství lidé evropského původu! Podle zmínek v dokumentech byli pojmenováni jako Tochaři.

Tochaři aneb Jüe-č’

Na přelomu 3. a 2. století př. n. l. se ve stepi dnešní severní Číny vynořil mocný útvar složený z místních kočovných kmenů, známých pod jménem Siung­‑nu. Některými vědci jsou pokládáni za předky Hunů, kteří ve 4. století vtrhli do Evropy. Ať už jimi byli nebo ne, po téměř sto let představovali smrtelnou hrozbu pro své čínské sousedy. V dopise zaslaném čínskému císaři roku 174 př. n. l. nejvyšší vládce Siungnů (Hunů) oznámil, že „s pomocí nebes, umění svých velitelů a vojáků a síly svých koní“ zničil a podrobil si kmeny Jüe-č’. Z lebky jejich zabitého nejvyššího krále si nechal udělat pohár na pití.

Pečlivé srovnání pramenů čínských, indických, ale i řeckých a dalších odborníků umožnilo určit, že za označením Jüe-č’ se skrývají Tochaři. Dokonce i uvedené čínské pojmenování v sobě podle některých badatelů ukrývá jejich jméno, ačkoliv se to na první pohled zdá nemožné. Je však třeba uvědomit si, že se jedná jen o moderní výslovnost znaků, které byly před dvěma tisíciletími čteny značně odlišně (viz Luštění starých znaků).

Jak uvádějí čínské kroniky, Jüe-č’ byli původně pány oblasti, na které se nyní rozkládá čínská provincie Kan-su. Byli mocní a na své sousedy Siungnu pohlíželi s despektem. Panoval dokonce zvyk, že od nich přijímali královské syny jako rukojmí na důkaz podřízenosti.

Zmíněnou porážkou se však poměry zcela obrátily. Jedna jejich část, označovaná jako Menší Jüe-č’, hledala útočiště v pohoří Nan Šan lemující jižní okraj Kan-su, mezi Krorainou a tehdejší Čínou. Většina, nazývaná Větší Jüe-č’, však v touze po svobodě hnala svá stáda daleko na západ až do Džungarie mezi pohořími Ťan-šan a Altaj. Zde se však nezastavili nadlouho, útěk je postupně zavedl až k hranicím Persie, kde v roce 124 nebo 123 př. n. l. dobyli Baktrii. Toto historické území se rozkládalo v dnešním severním Afghánistánu a jižním Uzbekistánu a Tádžikistánu. Z Baktrie postupně rozšiřovali svůj vliv a vytvořili mocnou říši Kušánů. 

Diskutovanou otázkou zůstává vztah Tocharů známých jako Jüe-č’ k obyvatelům oáz kolem Taklamakanu. Někteří mají za to, že se v nich usadila část prchajících Jüe-č’, kteří mezi jejich dřívějším netocharským obyvatelstvem postupně získali silné postavení. Druhý pohled naopak předpokládá, že skupiny Tocharů zde sídlily už mnohem dříve a kočovní Jüe-č’ ze stepí Kan-su byli jejich příbuzní žijící odlišným způsobem jako pastevci. 

Tochaři a tarimské mumie

Ať už platí první či druhá varianta, nevyřešenou záhadou zůstává, kdy a jak se indoevropští Tochaři ocitli daleko na východě u hranic Číny. Pojí se k tomu jedna z největších archeologických senzací minulého století. Již průzkumné výpravy z počátku 20. století objevily na území staré Krorainy a mnoha dalších místech Tarimské pánve (geografický název zahrnující Taklamakan a jeho okolí) velmi dobře zachované mumie výrazně europoidního vzhledu. Množství nálezů od té doby výrazně stouplo, ale do širšího povědomí se začaly dostávat až v posledních dvou desetiletích. Čínská oficiální místa totiž nebyla nijak nadšena těmito nálezy, které by dle jejího názoru mohly podporovat separatistické tendence zdejších obyvatel. Jen zřídka proto západním badatelům umožňovala další archeologické práce a podrobné zkoumání nalezených těl.

Nejstarší mumie byly datovány do počátku 2. tisíciletí př. n. l., jsou tedy mnohem starší než první doklady existence Tocharů. Na první pohled ale zaujme, že místa jejich nálezů se velmi blízce shodují s oblastmi, ze kterých pocházejí tocharsky psané dokumenty. Byli lidé, kterým mumifikovaná těla patřila, předky Tocharů? Odborníci jsou opatrní. Tochaři totiž nebyli jediní Indoevropané, kteří pronikli až do východní Asie. V pramenech jsou doloženy zejména různé kočovné kmeny hovořící íránskými jazyky, které můžeme zahrnout pod označení Skythové. Je dobře známo, že i oázy na hedvábné stezce kolem Taklamakanu měly v historické době početnou íránskou populaci.

Přesto se však na základě různých indicií v tuto chvíli zdá, že Tochaři opravdu tvořili první vlnu pionýrů ze západu, která překonala nekonečné prostory Střední Asie a osídlila území dnešní západní Číny. Byli tu vůbec prvními kolonizátory. Nejstarší zde nalezené tělesné pozůstatky mongoloidního typu jsou o tisíc let mladší.

Tochaři a počátky Číny

Číňané svoji zemi vždy považovali za Říši středu, jejíž vysoká civilizace se vyvinula zcela svébytně z prostých komunit prvních zemědělců zúrodňujících už před tisíciletími údolí Žluté řeky. Archeologické i historické bádání tuto představu však stále více nabourává. Podle některých názorů byla do Číny přinesena ze západu znalost výroby bronzu, významný krok na cestě k dalšímu vývoji. Zcela nepopiratelně se výrazný vliv západu projevil za vlády první skutečně historické dynastie Šang (asi 1570–1046 př. n. l.). V tomto období se v Číně, zatím stále omezené na centrální rovinu kolem Žluté řeky, objevili koně a spolu s nimi válečné vozy. Do Číny se tato nová válečná technika nepochybně dostala ze středoasijských stepí. Spolu s ní se objevuje řada bronzových výrobků, mimo jiné zbraní, jejichž původ je také nutno hledat ve stepi vně čínské civilizace.

Dynastie Čou, která kolem r. 1046 př. n. l. vystřídala Šangy, je i v čínském pohledu tradičně považována za původem nečínskou. Pocházela z oblasti velkého ohybu Žluté řeky, která v té době ležela za její západní hranicí. Její původ se váže k lidu zvanému Čiang, který pro království Šang představoval hlavního nepřítele a kvůli četným válkám mimo jiné také zdroj lidských obětí pro náboženské rituály. Podle některých badatelů je možné toto jméno vyložit z tocharštiny, v níž by mělo význam „vozatajové“. To by velmi dobře odpovídalo proslulosti Čiangů v užití válečných vozů.

Pohybujeme se zde na samé hraně moderního bádání. Potvrzení či vyvrácení těchto teorií si vyžádá ještě velké vědecké úsilí. Je ale možné, že Tochaři sídlili již od 2. tisíciletí př. n. l. v celé rozsáhlé oblasti od oáz v podhůří Ťan-šanu po step Ordosu na Žluté řece. Tam jsou později v historických dobách doloženi jako obyvatelé království Kroraina a dalších na jedné straně a jako kmeny Jüe-č’ na straně druhé. A významně se podíleli na vzniku čínské říše nejen jako zprostředkovatelé nových technologií a válečných metod, ale dokonce jako zakladatelé některých dynastií.

Překážka v budování impéria

Tochaři možná stáli u zrodu Číny, ta ale byla v každém případě jejich koncem. Posílena porážkou Siungnů v dlouhém vzájemném zápase, vydala se cestou budování impéria. To postupně pohlcovalo „západní země“ a zastavila ho až mohutná hradba Ťan-šanu.

TIP: Kdy přišli Romové na naše území? A co o nich psali středověcí kronikáři?

Čínskou vládu sice na nějaký čas vystřídalo panství různých turkických kmenů, nejstarší obyvatelé oáz však už nikdy nezískali politickou moc a sami se čím dál více rozpouštěli v nově příchozích lidských vlnách. Jejich města upadala a nakonec zmizela jako ruiny pod nánosy písku. Přesto je i dnes možné při cestách po západní Číně narazit na lidi s podivuhodně evropskými rysy, světlými vlasy či modrýma očima… 

Luštění starých znaků

Čtení starých čínských záznamů a dokumentů je pro historiky nesmírně obtížné. Zejména pak v případě jmen desítek nečínských národů a postav, s nimiž se Říše středu dostávala do kontaktu. Znaky čínského písma původně sloužily jako logogramy – jednotlivý znak vyjadřoval nějaké konkrétní slovo. To samozřejmě představovalo problém ve chvíli, kdy chtěl písař zapsat jméno např. nového cizího kmene. Pro takové jméno neexistoval příslušný znak. Situace se řešila použitím znaků pro slova, která se svým zvukem podobala částem daného jména. Víceslabičné jméno se potom zaznamenalo pomocí dvou, tří nebo více znaků, jejichž zvuková podoba v čínštině se co nejvíce blížila výslovnosti tohoto jména.

První problém spočívá v tom, že tato zvuková podoba byla někdy velmi přibližná. V čínštině jednoduše častokrát neexistovalo slovo, které by obsahovalo podobné hlásky nebo jejich kombinace, jaké se nacházely v zapisovaném cizím výrazu. Ještě větší komplikace však způsobuje historický vývoj čínštiny. 

TIP: Těžká domluva: Třetina obyvatel Číny neumí mluvit úředním jazykem

Zatímco znaky a jejich slovní význam zůstaly v posledních zhruba třech tisících let relativně stejné, výslovnost jazyka se velmi proměnila. Jeden a týž znak má tedy pro dnešního Číňana stejný smysl dnes, jako měl pro jeho předka před stovkami let, ale pokud by jej oba nahlas přečetli, znělo by to velmi odlišně. Přepisy jmen ze starých záznamů se běžně uvádějí (i v tomto článku) podle dnešní výslovnosti znaků. Chce-li však historik odhalit, kdo se za jménem původně skrýval, musí být schopen zrekonstruovat, jak zněla výslovnost v době zápisu. Navzdory velkému posunu čeká v této oblasti badatele ještě velká práce. 

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Samička morčáka velkého (Mergus merganser) s mládětem. (foto: Shutterstock)

Příroda

Jedním z nejmarkantnějších rozdílů mezi životem na vsi a ve městě je množství zeleně. Asi málokoho překvapí, že čím větší plocha vegetace člověk obklopuje, tím zdravější je jeho organismus, a to po stránce fyzické i psychické. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Vizualizace mladé exoplanety HD 114082 B, obíhající svou mateřskou hvězdu jednou za 110 dnů. (ilustrace: NASA/JPL-Caltech, CC0)

Vesmír

Pruský král Fridrich II. byl největším protivníkem Marie Terezie po celou dobu její vlády. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Historie

Červená auta se podle britské studie společnosti Halfords stávají nejčastějším terčem útoků ptáků. (foto: Shutterstock)

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907