Neskutečný pracant, který umí jít za svým snem a dělá pro to maximum. Má dar neutuchající fantazie a kreativity a aktuálně patří mezi nejžádanější tatéry nejen u nás. Jeho kariéra přitom odstartovala před třemi lety trochu náhodou. „Předtím jsem se aktivně věnoval graffiti. Pak jsem se nějakou souhrou okolností dostal ke strojku a sám jsem si na nohu zkusil udělat první tetování. Proces vpravování barvy do kůže mě natolik fascinoval, že jsem se do toho opřel a tetování se mi stalo vším,“ popisuje Igor Mitrenga začátek své dráhy.

Graffiti jako základ

Koneckonců graffiti představuje pouze dočasnou záležitost, a i když se nachází na legální ploše, nakonec vždycky zmizí. „S tetováním se pojí lehčí adrenalin, protože na stěně můžu nepovedený výsledek zamalovat. Ale na kůži musím vše zvládnout na první dobrou,“ líčí český tatér. Tak jako většina kolegů začínal s jednoduchými symboly a nápisy. Tehdy možná i on někomu vytetoval dřív tolik populární hvězdičky. „Začátky jsou těžké, a tak jsem dělal každý den až do noci. Nejde tetovat jednou týdně a myslet si, že se člověk někam posune. Musejí se nabrat zkušenosti, protože kůže není plátno – na různých místech se na ni tetuje odlišně a každý ji má jinou,“ dodává.

Prvními zákazníky se stali kamarádi a nejbližší. Pak navázali další zájemci, kteří Igorovo tetování viděli a chtěli ho taky. A postupně k němu začali chodit i úplně cizí lidé. S narůstající klientelou svůj styl zdokonaloval: Dodnes ho ovlivňuje graffiti, jehož prvky využívá při návrzích tetování. „Dopracoval jsem se ke stylu, kterému říkám graffiti realismus, tedy spojení graffiti s realistickými základy, jako jsou portréty. Nejdřív na stěnu vytvořím graffiti, nafotím si ho a jeho detaily pak používám pro tetování.“

Místo obrazu kůže 

Každé Igorovo tetování představuje originál: Někdy se nechává inspirovat běžnými věcmi, jindy se přibližuje osobnosti, pro niž návrh připravuje. Jde i o případ maskérky Světlany: „Igor má vždycky s klientem nejdřív konzultaci. Já jsem mu řekla, co bych chtěla, ale jelikož je tak kreativní, nabídl mi návrh, který by se ke mně hodil, a já už jsem mu pak nechala volnou ruku. A myslím, že nic lepšího jsem nemohla udělat.“ Nejprve měla v plánu přijít na jedno tetování. Když však viděla další návrhy, chtěla pokračovat: „Na mých tetováních pracujeme už přibližně dva roky a měli jsme asi šest sezení. On je umělec a já jeho umění nosím. Připadám si trochu jako plátno,“ dodává Světlana.

Richard se do Igorových rukou odevzdal plně: „S tetováním jsem začínal před osmi lety a bral jsem to tak, že musí mít nějaký význam. Ale když jsem narazil na Igora, celé se to změnilo. Teď jde o můj životní styl, jako bych si od něj pokaždé koupil obraz.“ Igor reaguje: „Richard chce mít tetováním pokryté celé tělo, takže jde o běh na dlouhou trať, klidně na několik let.“

Světová prestiž

Zmíněná soutěž v New Yorku znamená prestižní záležitost a umělci považují za úspěch už samotnou účast. „Člověk musí mít nějaké portfolio, aby ho tam pozvali, což se mi povedlo. Opravdu jsem ovšem nečekal, že vyhraju, protože konkurence je velká. O to větší radost jsme měli, když se to povedlo,“ usmívá se Igor. Soutěž má řadu kategorií, v nichž se hodnotí buď hotová a zahojená tetování, nebo ta, která vznikají v jejím průběhu. Igorovi se podařilo získat hned několik ocenění, například první místo za originální styl a nejlépe tetovaná záda nebo druhé místo za tzv. rukáv.

TIP: Historie pod kůží: Kde a jak vzniklo tetování?

Sběratel umění Richard tak mohl být na své „kérky“ ještě pyšnější, protože si podmanily Manhattan. Nejvyšší ocenění pak Igor získal spolu s kolegou při tzv. kolaboraci, kdy dva umělci tetují klienta současně, což představuje trend posledních let. „V porotě obvykle sedí tatéři s letitými zkušenostmi a pro mě osobně znamená poctu, když někdo lepší než já ocení mou práci,“ uzavírá úspěšný Čech.

Rover Spirit na povrchu Marsu přistál 4. ledna 2004, tři týdny před svým dvojčetem roverem Opportunity. Původně byla mise programu Mars Exploration Rover (MER) plánována na pouhé tři měsíce. Oba rovery ale tento předpoklad mnohonásobně překonaly.

Spirit přistál v kráteru Gusev a do srpna 2009 urazil asi 7,5 kilometru. Prozkoumal přitom nejrůznější druhy terénu a připsal si množství důležitých objevů. Kromě desítek tisíc snímků se mu podařilo získat unikátní chemické a geologické informace včetně monitorování sezonních změn vlhkosti a objevu miniaturních geologických útvarů. V oblasti pojmenované „Paso Robles“ objevil rover půdu s vysokým obsahem soli, a také důkazy dálné vulkanické činnosti v oblasti plošiny Home Plate. Spirit má na svém kontě i několik primátů – pomocí svých kamer dokázal pozorovat přechod Marsova měsíce Deimose přes Slunce a začátkem března 2004 pořídil zatím jedinou fotografii Země z jiné planety.

TIP: Průzkum Sluneční soustavy: Družice a roboti míří na Mars

V únoru 2008 měl najeto 7 528 metrů a na Zem odesláno přes 110 000 snímků. Postupně se pohyblivost roveru zhoršovala, až nakonec uvízl v sypkém materiálu. Vědecká a technická data přijímalo řídicí středisko do 22. března 2010, pak se spojení už nepodařilo navázat. Robot tak mnohonásobně překonal plánovanou dobu činnosti – na povrchu Marsu strávil přes 1 500 solů.

Sulcus tendinis musculi flexoris hallucis longi… třeba nás jenom chtějí postrašit, to se přece nedá naučit.“ (Nejen) každý student medicíny zná scény z filmu Jak básníci přicházejí o iluze – jak náročné byly první ročníky studia, kde se Štěpán Šafránek marně snaží naučit základy lékařské terminologie v anatomii. Ve filmu nástrahy latiny i anatomie úspěšně překoná, stejně tak jako každoročně stovky současných studentů. Na běžného laika, který si odnáší lékařskou zprávu z vyšetření, však působí medicínská hantýrka jako řeč z jiné planety. Leckomu při procházení záplavy termínů vyvstane otázka – nemůže to ten doktor prostě napsat česky? Jaký má smysl používat latinu, prakticky mrtvý jazyk? Když se však podíváte na lékařský jazyk podrobněji, zjistíte, že vše má svůj význam.

Moudrost starověku

Lékařství je prastarým oborem s dlouhou, takřka prehistorickou tradicí. Snahu o jeho vědecké pojetí lze vysledovat již u známých velikánů lékařské vědy starověku, jakými byli Galén, Hippokrates a mnozí další. Ti své poznatky zapisovali a v této formě je zanechali svým následníkům a dalším generacím. Proto byla starořečtina jedním z prvních jazyků vědecké lékařské literatury. A právě řečtina byla velmi dlouhou dobu jazykem vzdělanců a jakýmsi univerzálním jazykem kultury. Dokonce i po ovládnutí Středomoří římským impériem její status přetrvával a sami Římané v učených textech preferovali řečtinu.

To je důvodem, proč velmi významná část slovní zásoby současné medicíny včetně slovotvorby a koncovek pochází právě ze staré řečtiny a používá se dodnes. Vliv latiny jako jazyka učenců se naplno projevil ve středověké Evropě. Mnohonárodnostní a mnohojazyčná Evropa tehdy potřebovala sjednocení vědeckých poznatků v jednom jazyce, lékařskou vědu nevyjímaje.

Znalosti se tehdy předávaly převážně v písemné formě, před vynálezem knihtisku navíc vše ručním opisem. I pod vlivem křesťanství, respektive církve, která ji užívala jako liturgický jazyk, byla latina rozšířeným prostředkem k předávání, zaznamenávání a uchovávání vědeckých poznatků. To se netýkalo jen medicíny, ale i jiných přírodních věd, filozofie či historie.

Tradiční způsob

Cizojazyčné termíny původem z latiny nebo řečtiny se uchovaly v celé řadě současných vědních oborů, v medicíně jich však je suverénně nejvíce. Proč? Důvodů je hned několik. První je historický: Medicína je věda prastará a založená na detailním popisu struktury lidského těla a na znalostech jejich poruch a nemocí. Většina názvů lidských orgánů pochází právě z antických dob, stejně jako pojmenování mnoha nemocí.

Při rozvoji anatomie a popisu anatomických struktur ve středověku a raném novověku pokračovali výzkumníci v nastoleném trendu a nově objevené struktury pojmenovávali odvozením z původního jazyka. Totéž platilo v pozdější době při rozvoji mikrobiologie a objevu bakterií – v té době již existovala pravidla binomické nomenklatury, jež nastolil Carl Linné, a bakterie se stejně jako všechny jiné živé organismy pojmenovávaly dvouslovnými latinskými názvy.

Druhý důvod vycházel (a stále vychází) z nutnosti sdílení poznatků. Znalosti o anatomii, histologii, chorobách, medikamentech nebo operačních postupech – to jsou v medicíně zcela zásadní informace, které potřebují znát lékaři kdekoli na světě. Vzhledem k tomu, že skladba lidského těla i jeho choroby jsou až na drobné odchylky celosvětově stejné a platí jak v Africe, tak na Aljašce, vznikla potřeba jakéhosi univerzálního jazyka medicíny – sloužícího všem lékařům (ať už je jejich mateřský jazyk jakýkoliv) ke sdílení poznatků, postupů a nejnovějších objevů. A jelikož měla latina (včetně slov řeckého základu) historicky nejbohatší slovní zásobu v medicínské oblasti, stala se jím právě ona a je jím dodnes.

Zrádná mateřština

Jistě je namístě otázka, zda se nejedná o historický přežitek. Nebylo by možné se bez latiny obejít zcela a používat názvosloví vycházející z rodného jazyka? Odpověď však není tak jednoduchá. Teoreticky by to jistě šlo – orgány lidského těla pojmenování v češtině již mají a anatomické struktury s pouze latinským názvem lze přeložit poměrně snadno, stejně tak nemoci, příznaky aj. S bakteriemi a viry by to možná bylo o něco horší, ale nic není nemožné.

V praxi by však takové k dokonalosti dotažené počeštění medicínské terminologie znělo velmi absurdně, směšně a způsobilo by dost komplikací. Samozřejmě: játra, mozek, střevo – to vše jsou české názvy. Ale třeba tectum mesencephali přeloženo jako „střecha středního mozku“ by v lékařském názvosloví znělo poněkud kostrbatě, stejně jako hippocampus (mořský koník) nebo amygdala (mandle), což jsou anatomické struktury mozku.

Názvy operací by také mohly působit poněkud kuriózně. Kupříkladu laparoskopická cholecystektomie by byla doslova „vyřezání žlučníku metodou nahlížení do břicha“, tracheostomie zase „vytvoření umělého ústí do průdušnice“. Pokud jde o názvy bakterií, jejich překlady do češtiny by působily ještě zajímavěji: například Streptococcus pyogenes by byl „řetízková bobulka tvořící hnis“ a Staphylococcus aureus „zlatá hroznovitá bobulka“. A současná infekční hrozba koronavirus? Ten by byl v překladu „korunový jed“.

Lékařština zbavená tajemství

Na první pohled se užívání latiny a řečtiny v medicínském názvosloví může zdát komplikované a nadmíru náročné, při pochopení několika základních pravidel však rychle zjistíte, že jeho systém je přehledný a ucelený. Většina složitějších termínů se tvoří skládáním ze základních označení – i zmíněné dlouhé latinské sousloví z „Básníků“ neznamená nic jiného než „žlábek šlachy dlouhého ohybače palce“.

V praxi se v medicíně užívá latinská slovotvorba a skloňování, slovní zásoba však často upřednostňuje řecké označení. Například „střevo“ má v medicíně jak označení latinské („intestinum“), tak řecké („enteron“). Při vytváření složených termínů je však obvykle preferováno řecké slovo. V medicíně je slovotvorba obvykle poměrně jednoduchá a spojováním jednotlivých slov a přidáváním koncovek získáváme požadovaný termín.

Pokud byste chtěli vytvořit název pro zánětlivé onemocnění střeva, pomůžete si řeckou příponou „-itis“ a dostanete slovo „enteritis“, počeštěná varianta by byla „enteritida“. Pokud chcete pojmenovat krvácení ze střeva, použijete řecké slovo „rrhagia“ (tok) a dostanete výraz „enterorrhagie“. Obdobných složenin je medicína plná. Z dalších příkladů lze uvést „-tomie“ (řez), „-skopie“ (nahlédnutí do orgánu speciálním nástrojem), „-ektomie“ (úplné chirurgické odstranění) či „-stomie“ (vytvoření umělého vývodu).

Po zvládnutí základní slovní zásoby zjistíte, že řadu názvosloví si lze snadno odvodit. Laik samozřejmě většinu slovní zásoby lékařské terminologie nezná, byť mnoho latinských a řeckých slovíček v češtině zakořenila, aniž si to uvědomujeme (infarkt, diabetik a další).

Možná si položíte otázku: Když potřebuje medicína jednotný jazyk, proč jím je mrtvá latina (potažmo starořečtina) a ne některý živý jazyk, například angličtina? Ve skutečnosti se však angličtina této role již ujala. Dnešní odborné články a klinické studie, mají-li být uveřejněny v nějakém prestižním časopise, jsou psány nikoli v latině, ale v angličtině. Stejně tak většina světových kongresů odborných lékařských společností volí jako svůj jednací jazyk angličtinu.

Jedná se o přirozený trend znatelný nejen v medicíně, ale ve všech oborech celosvětově. Přesto však latina své výsadní postavení neztratila – medicínské názvosloví v angličtině je totiž stejně jako to české založeno na latině a řečtině. Dokonce i řada anglických slovíček, například „vein“ (žíla) či „artery“ (tepna) pochází z latinského „vena“ a „arteria“. Přestože je tedy odborný lékařský text psán v angličtině, znalost odborné terminologie v latině a řečtině je k jeho porozumění nezbytná.

TIP: Konspirační teorie v medicíně: Poprask kolem glyfosátů, boj s obrnou a zákeřné priony

Latinou či starořečtinou již dnes není potřeba se plynně dohovořit a nepotřebují to ani vzdělanci z univerzit. Odborná medicínská terminologie však z těchto jazyků vychází a pravděpodobně se to ani v budoucnu měnit nebude. V každé učebnici či lékařské zprávě můžeme najít odkaz mistrů lékařského umění starého Řecka a Říma, který nám zanechali prostřednictvím názvosloví, jež bylo zavedeno a přetrvalo dodnes. 

Arktické oblasti, zvláště na severní polokouli, jsou plné dávných živočichů, kteří tam v minulost zahynuli. Drsné prostředí je v některých případech skvěle uchovalo, takže pro nás mohou být cenným zdrojem poznání. Postupující globální oteplování tuto pokladnici minulosti otevírá. Když budeme pohotoví, tak tyto poklady můžeme získat.

Poklad ze Sibiře

Povedlo se to například v srpnu uplynulého roku, když v oblasti Sacha nebo také Jakustsko, na severu Sibiře v roztátém permafrostu nalezli výjimečně kvalitně zachovalého nosorožce srstnatého. Je to nejlepší fosilie nosorožce z této části světa a nepochybně jedna z nejlépe zachovalých vůbec.

Objevený nosorožec zemřel hodně mladý, ve věku asi 3-4 let. Podle paleontologů se zřejmě utopil. Žil přitom v nejmladší době ledové, asi před 50 až 20 tisíci let. Jeho pozůstatky zůstaly od té doby zmrzlé a ukryté přes okolním světem. Odhalilo je až teď oteplení, které zasahuje arktické oblasti, na řadě míst dost dramaticky.

TIP: Unikátní nález: Na Sibiři objevili 40 tisíc let starou zmrzlou hlavu vlka

Unikátní fosilie má z části zachovalou oříškově hnědou srst, rovněž měkké tkáně, vnitřní orgány, zuby, tukovou tkáň, a také roh. Nosorožci srstnatí byli mohutní býložravci o délce až 4,5 metru a váze téměř 5 tun. Původně žili společně s mamuty v chladných stepích Evropy a Asie. Poslední z nich vyhynuli právě na Sibiři, zřejmě kolem roku 8 tisíc před naším letopočtem.

Kulomet Maxim představoval léty prověřenou konstrukci, jenže rudoarmějci si stěžovali na jeho enormní hmotnost – s univerzálním podstavcem vážil přes 59 kg. Koncem 20. let tak padl požadavek na vývoj uživatelsky přívětivější zbraně. Jedním z konstruktérů, kteří hozenou rukavici zvedli, se stal mimo jiné autor rozšířeného lehkého kulometu DP Vasilij Děgťarjev.

Ten převzal chlazení vzduchem z amerického kulometu Lewis, jeho koncept ale trpěl řadou dětských nemocí a do výzbroje se dostal teprve roku 1939 pod označením DS-39. Po přepadení Sovětského svazu Wehrmachtem navíc začaly z bojišť proudit rozhořčené zprávy o nespolehlivosti nové zbraně, takže armáda nechala produkci DS-39 zastavit a z nouze obnovila výrobu maximů.

Náhrada za maximy

Bylo ale jen otázkou času, kdy se téma odlehčeného nástupce znovu ocitne na stole. Projekt dostala na starost komise pod vedením generálmajora Smirnova, která od dubna do června 1942 vyzkoušela 14 modelů. Jako nejperspektivnější se jevil kulomet Petra Gorjunova, jenž se v porovnání s konkurenty vyznačoval výrobně jednodušší konstrukcí. Ačkoliv Stalin preferoval zbraň DS-43 svého oblíbence Děgťarjeva, generálové dali přednost kvalitě před protekcí.

Novinka v ráži 7,62 × 54 mmR zprvu nesla označení GVG, které upomínalo na konstruktérský trojlístek Gorjunov–Voronkov–Gorjunov. Pracovala na principu uzamčeného závěru s odběrem spalných plynů z hlavně prostřednictvím plynové trubice. Tlak plynů působil na píst spojený s nosičem závorníku, který se uzamykal sklopením zadní části v horizontální rovině. Teoretická kadence činila 500–700 ran za minutu v závislosti na použití střeliva s lehkým nebo těžkým projektilem, v praxi dosahoval počet ran za minutu 200–250. Podávání střeliva zajišťoval kovový pás s 250 náboji uložený ve schránce.

První kusy na frontu

Vzduchem chlazená hlaveň byla těžká, nicméně se mohla pochlubit chromovaným vývrtem a vydržela dlouhou nepřetržitou střelbu. V případě poškození ji voják snadno demontoval pomocí zámku a rukojeti, která zamezovala popálení. Ve snaze o maximální jednoduchost chybělo žebrování laufu i protiprachové krytky. Podobně jako u maximu byla základní verze lafetována na kolovém podvozku s ocelovým štítem. Chránil obsluhu před střelami z ručních zbraní a střepinami, ale pro svou váhu se netěšil přílišné oblibě a časem z výroby vymizel. Inženýři od začátku počítali i s použitím automatu v protiletadlové roli – pro palbu v požadovaných úhlech stačilo otočit podstavec o 90 stupňů a zajistit zbraň do úchytu na konci ostruhy.

V říjnu 1942 prošel kulomet továrními zkouškami a následně závod No. 2 v Kovrovu vyrobil prvních 50 kusů. Většina putovala k vojskovým testům, během nichž se odstraňovaly drobné nedostatky, a na jaře 1943 kulomet absolvoval též zkoušky státní. Rudá armáda zbraň přijala v květnu 1943 s podstavcem Děgťarjev-Garanin pod označením SG-43 neboli Stankovyj Pulemjot Sistemi Gorjunova (lafetovaný kulomet Gorjunovy konstrukce). První exempláře se na frontu dostaly v říjnu 1943, následujícího roku se výroba rozšířila o továrnu ve Zlatoustu.

Dlouhá služba

Dodnes není jisté, kolik kusů SG-43 do konce války vzniklo. Uvádí se, že samotný kovrovský závod jich vyprodukoval 28 882. Květen 1945 ale rozhodně neznamenal konec kariéry vydařené zbraně. Automat se dočkal řady vylepšení včetně protiprachových krytek, nového zámku hlavně i vylepšeného tvaru laufu pro účinnější chlazení. Omlazené kulomety nesly označení SGM (M jako modernizovaný) a místo podvozku se lafetovaly na klasickou trojnožku.

V této podobě Sovětský svaz vyvážel Gorjunovův výtvor do spřátelených zemí, případně poskytoval licenci na jeho produkci. Ta se rozeběhla například v Polsku, Číně (SG-43 coby Typ 53 a SGM pod názvem Typ 57) a také ve Zbrojovce Brno. Československá armáda zavedla automat pod označením vz. 43.

TIP: Kulomet vzor 59: Kontroverzní pomocník československé armády

Zrodily se i verze pro lafetaci na obrněných vozidlech. Tankistům byl určen koaxiální SGMT (T jako tankový), který postrádal pažbu a odpaloval se elektricky pomocí solenoidu, pro obrněné transportéry Sověti vytvořili SGMB. Z dalších evropských zemí se těžké automaty dostaly do ozbrojených sil Rumunska, Maďarska, Finska a východního Německa, značného rozšíření dosáhl kulomet (mimo jiné díky spolehlivosti a nenáročné údržbě i obsluze) také v Africe – od Egypta a Somálska přes Kongo a Mali až po Tanzanii nebo Zimbabwe. Nepohrdly jím ani asijské armády včetně indonéské a syrské.

Kdo by neznal příběh o meči zaseknutém v kameni, který může vytáhnout jen právoplatný dědic trůnu? Po korunovaci král Artuš brzy prokázal, že je ten největší válečník, jaký kdy chodil po zemi. Jeho skutečná síla a výjimečnost ale tkvěla spíše v moudrosti a důvtipu, který získal od svého učitele Merlina, než v hrubé síle. Artuš byl moudrým a spravedlivým králem, který přinesl své zemi dlouho očekávaný mír a prosperitu. Jistě po něm toužilo mnoho dívek a žen, král však dlouhou dobu zůstával sám stejně jako kdysi jeho otec Uther Pendragon. 

Začal incestem  

Jednoho večera se na Kamelotu objevila krásná žena, která požádala o útočiště. Artuš se záhadnou krasavicí strávil noc, následujícího rána však byla pryč a on zůstal zase sám. Dlouhou dobu Artuš netušil, kdo byla ona záhadná dáma, později však vyplavalo na povrch, že šlo o jeho polorodou sestru Morgause. Legendy obvykle vyprávějí, že tuto noc naplánovala další z Artušových sester z matčiny strany – Morgana le Fay, která oba aktéry očarovala, aby byl při incestu počat Mordred, zlý a zkažený Artušův syn, který měl podle proroctví zapříčinit panovníkův pád.

Jiná verze legendy mluví o tom, že Morgause přišla i se svými čtyřmi malými syny jako posel svého manžela krále Lota. S ním byl totiž Artuš ve válce. A prožili spolu měsíc trvající románek, v jehož důsledku se později Mordred narodil. V této verzi se vztah obou aktérů jeví jako dobrovolný. Ani jeden z nich si však nemá ponětí o tom, že jsou pokrevně spřízněni. 

Láska na první pohled

Čas plynul a po jedné z vítězných bitev, v níž se Artušovi zlomil jeho meč, se král rozhodl zůstat přes noc na místním hradě. Ačkoliv se ho Merlin snažil odradit, Artuš zarputile trval na svém. Uprostřed noci jej probudil zvuk harfy, jenž se rozléhal po hradních sálech. Vstal z postele a následoval libé tóny harfy, které ho přitahovaly jako magnet, dokud nenarazil na ženu sedící o samotě ve své komnatě. Jmenovala se Guinevera, a byla to beze sporu ta nejkrásnější žena, jakou kdy Artuš spatřil.

Merlin Artuše varoval, že Guinevera mu nepřinese nic dobrého jen zmar a utrpení, ale Artuš i tak trval na tom, že si ji vezme za ženu. Tvář Guineverey se napříč legendami mění. Bývá zobrazována jako zbabělá zrádkyně, zkažená mrcha i jako vznešená a ctnostná dáma, která se jen stala obětí okolností. Jasné je jedno, žili s Artušem šťastně, dokud se na Kamelotu neobjevil Lancelot… 

Paní z Jezera

Krátce před svatbou s Guineverou zavedl Merlin Artuše k jezeru zahaleném mlhami a řekl mu, že uprostřed se nachází ostrov Avalon, kde žijí bytosti ovládající nadpřirozené síly sloužící dobru i zlu. Poté z vody vystoupila žena, která v ruce třímala nádherný meč zvaný Excalibur. Nejen, že byl nebývale ostrý a snadno dokázal rozseknout i ocel, ale kdokoliv měl v držení jeho pochvu, nemohl na svá zranění nikdy zemřít. Tento meč, který Artuš od Paní z jezera dostal, ho měl chránit před mnohým nebezpečím.

Merlin se celou dobu snažil ochránit Artuše před nešťastným vztahem s Guineverou všemi možnými způsoby, sám však nebyl proti lásce imunní. Na stará kolena se zamiloval právě do Paní z Jezera, mladé kouzelnice Vivian. Postupem času propadl její kráse natolik, že se jí dvořil, jak jen mohl. Vyhledával její pozornost, byl jí naprosto posedlý. 

Vivian však jeho neustálý zájem obtěžoval. Přemýšlela, jak se ho zbavit. Na druhou stranu měla ale strach, co by se stalo, kdyby jej odmítla. A proto předstírala, že sdílí jeho lásku a mezitím ho využívala k tomu, aby ji naučil veškeré své magii a prozradil jí všechna svá tajemství.   

Merlinův pád

Jednoho dne, když už měla jistotu, že Merlin nezná žádná další kouzla, Vivian navrhla, aby se společně vydali na vycházku do lesa. Merlin sice věděl, že to bude jeho konec, ale byl natolik zamilovaný, že jí nedokázal vzdorovat. Merlinův konec či věčné uvěznění je v různých legendách popisováno různě. Někdy jako zakletí v jeskyni, kterou nemohl opusti, jindy ho Vivian proměnila ve skálu, neviditelnou věž nebo strom. V jedné verzi jej uvězní v začarovaném lese Brocéliande, přičemž hranice jeho žaláře jsou příchozími vnímány jako cáry mlhy, on však je navždy uvidí jako zdi krásné věže. 

Lancelot a Svatý grál

V některých příbězích Vivian nahradí Merlina na postu Artušova rádce. A ačkoliv Merlinem opovrhovala, Artuše měla ráda a pomáhala mu v jeho snahách sjednotit Británii, jak jen mohla. Jednoho dne přivedla na Kamelot mladého muže jménem Lancelot, jehož sama vychovala. A požádala Artuše, aby jej pasoval na rytíře. V následujících bojích Lancelot prokázal, že je vynikající bojovník. Jeho zručnosti s mečem se nikdo na Kamelotu nemohl rovnat, a tak se brzy stal královým nejlepším rytířem a nakonec i nejlepším přítelem. Dokonce se mu dostalo té cti, že byl královniným šampiónem a měl za úkol chránit její čest. Tou dobou byli Artuš, Lancelot a Guinevera v podstatě nerozluční. 

Jednoho dne však Lancelot z nenadání zmizel a nikdo v království nevěděl, co se s ním stalo. Vrátil se až po mnoha letech – bledý a potrhaný, ale byl to nepochybně on. Když se Artuš zeptal, co se stalo, měl pro něj dlouhý příběh. Opustit Kamelot jej donutila láska k Artušově manželce, která jej sžírala v trýznivých mukách. Nemohl tu bolest unést. Zešílel a nějakou dobu žil sám v lese jako zvíře.

Artuš mu odmítal dál naslouchat, ale Lancelot ho prosil, aby mohl pokračovat. Prý dorazil do města Krále Rybáře, které sužoval lítý drak. Lancelot bestii porazil a král mu za odměnu ukázal Svatý grál. Odepřel mu ale se z něj napít kvůli jeho nečisté lásce ke královně Guineveře. 

Milostný čtyřúhelník 

Ani odloučení ale nezafungovalo. Podle některých příběhů se Guinevera s Artušem zasnoubila jako velmi mladá. A zatímco je do detailů popisováno Artušovo milostné vzplanutí, o jejích citech k němu příběhy většinou mlčí. Není tomu tak ale v případě Lancelota, do něhož se údajně zamilovala na první pohled. V některých příbězích zůstane jejich láska v podstatě na platonické úrovni a bez fyzického naplnění. A jejich odhalení je jen součástí komplotu. Jindy mají dlouhotrvající milostný poměr, který se jim daří úspěšně tajit až do chvíle, kdy vše prozradí Agravain a Mordred, které snad navedla Morgana, protože byla dříve do Lancelota sama zamilovaná a on ji odmítl. 

Když se aféra provalí, Lancelot uprchne z Kamelotu a Artuš svou záletnou ženu odsoudí k smrti upálením na hranici. Král si je dobře vědom toho, že se Lancelot pokusí popravu překazit, a proto vyšle mnoho svých rytířů, aby hranici strážili. Mezi nimi i syny své sestry Morgause: Gawaina, Garetha a Geherise. Jen první z bratrů se odmítne upalování královny účastnit. Lancelot skutečně dorazí a svou lásku zachrání, nicméně při tom zabije Garetha s Geherisem. To proti němu poštve i dosud nestranného Gawaina, který žádá Artuše, aby vytáhl do boje proti Lancelotovi. 

TIP: Tucet tváří Robina Hooda: Pravda o sherwoodském zbojníkovi

Zatímco Artuš odjel bojovat s Lancelotem do Francie, Guinevery se zmocnil Mordred, který ji pojal za manželku. V některých příbězích se k němu Guinevera přidá dobrovolně a dokonce mu porodí dva syny. Jindy se před ním schovává, a nakonec před ním uprchne do kláštera. Když se Artuš doslechne tu strašlivou zprávu, vrátí se do Británie a střetne se s Mordredem ve finální bitvě u Calammny, v níž jsou oba protivníci smrtelně zraněni. Morgana poté vezme Artušovo tělo na jeho poslední pouť na kouzelný ostrov Avalon. 

Po smrti svého muže se Guinevera uchýlí do kláštera a nechce už Lancelota nikdy vidět. A utrápený rytíř dožije svůj život jako zbožný poustevník, litující svých činů, které přispěly ke zkáze tak skvostného království…

Na útoky agresivních veverek si v posledních měsících stěžovali obyvatelé čtvrti Rego Park v Queensu na východě velkoměsta. Jedna žena musela dokonce do nemocnice poté, co ji veverka kousla.

„Kousla mě či škrábla do krku. Zkusila jsem ji popadnout rukama, ale vypukl hotový zápas, který jsem prohrála,“ svěřila se rozhlasové stanici WABC Michelin Fredericková, která si ze rvačky s veverkou před Vánoci odnesla modřiny a šrámy na rukou. Napadená žena se pro jistotu nechala preventivně očkovat proti vzteklině. Další obyvatelka čtvrti se svěřila, že nyní neopustí domov bez pepřového spreje, aby se mohla bránit v případě útoku hlodavců. 

„Veverky a další drobní hlodavci jsou jen zřídka nositeli vztekliny,“ ujišťují návštěvníky parků zástupci městských služeb. Správa parků nicméně nabádá obyvatele, aby nekrmili veverky, které přivykly kontaktu s lidmi.

Také v oblasti Rockefellerova parku na Manhattanu evidují úřady zvýšený počet útoků veverek. Část návštěvníků si v obavách z hlodavců na vycházky nebere jídlo. Podle jednoho z návštěvníků je to proto, že si veverky navykly krást jídlo z dětských kočárků. Podle zástupců vládní agentury New York City Health Department je ročně nahlášeno zhruba třicet útoků veverek, zda bude letošní účet v tomto směru vyšší, zatím jasné není. 

TIP: Opeřená invaze: Krocaní gangy terorizují obyvatele amerických měst

Městské informační stránky nicméně uklidňují obyvatele metropole, že veverky představují větší problém pro městkou infrastrukturu než pro veřejné zdraví a připomínají incident, kdy hlodavec poškodil elektrické vedení počítačového centra a zastavil tak na více než hodinu obchodování na newyorské burze.

Pod pojmem „meteoroid“ rozumějí astronomové menší těleso, jež se pohybuje meziplanetárním prostorem. Střetne-li se s atmosférou Země, začne se o ni intenzivně třít, prudce se zahřeje a odpařuje se. Na obloze pak pozorujeme světelný jev – meteor, známou „padající hvězdu“. Malá tělesa až do hmotnosti stovek kilogramů se obvykle odpaří kompletně, zatímco z hmotnějších může až na povrch planety dopadnout pozůstatek – meteorit, tedy „kámen z vesmíru“. 

Meteoroidy cestují Sluneční soustavou rychlostmi několika desítek kilometrů za sekundu, což odpovídá řádově setinám procenta rychlosti světla. Při vstupu do atmosféry se jejich rychlost pohybuje v rozpětí od 11 do 72 km/s a se vstupem do ní rychle klesá.

Vědci však nedávno představili studii, podle níž by se mezi meteoroidy mohla tělesa pohybovat i stokrát rychleji a uvedené rychlosti by se již považovaly téměř za relativistické. Podle vědců by takové útvary, spíš zrna s rozměry kolem 1 mm, mohly pocházet z výbuchů supernov, které reprezentují známé metače prachu. A jak by se meteory vyvolané prachem ze supernovy lišily od těch běžných? 

TIP: Planetky, komety, meteoroidy: Mohou ohrozit naši planetu?

Vysoká rychlost by zapříčinila okamžitou destrukci tělesa ve značných výškách atmosféry. Na Zemi bychom tedy pozorovali jen jeden záblesk trvající asi desetitisícinu sekundy a neviděli bychom žádnou stopu. Okamžitá destrukce tělíska by ovšem vyvolala rázovou vlnu, kterou by mohly zachytit mikrofony. Jde o chytlavou myšlenku a teprve v budoucnosti uvidíme, zda staví na reálných základech. 

Ferdinanda Peroutku lze považovat ze nejvýraznější osobnost československé žurnalistiky prvorepublikové, poválečné i posléze té exilové. Mnozí se proto ptali, proč se tento velký novinář po své emigraci okamžitě nechopil pera a brilantními články nezačal tvrdě cupovat nastupující Gottwaldův režim…

Dobrovolně do vězení?

V únoru 1948 Peroutka pochopil, že svobodné Československo je definitivně minulostí. Komunisty jeho otevřené články dráždily a dalo se očekávat, že nepohodlného publicistu brzy uvězní. Rozhodl se proto k útěku. Odjet měl spolu s vážně nemocnou manželkou Marií a skupinkou blízkých přátel, kam patřila i mladičká sekretářka Slávka, s níž udržoval poměr. Připomeňme, že Peroutka byl již jednou ženatý s Marií Bienenfeldovou, s níž měl dceru Evu. Rozvedli se však již koncem dvacátých let.

S Marií Hůlkovou se oženil v roce 1932. Svazek však nepatřil k nejšťastnějším, komplikovala jej manželčina táhlá, stále se zhoršující choroba. Od citového strádání Peroutkovi po válce pomohla právě o sedmadvacet let mladší Jaroslava Fenclová, kamarádka jeho dcery Evy. Utvořilo se mezi nimi hluboké pouto, odmítal se však rozvést. 

Útěk ve dvou skupinách

Peroutka s manželkou a dalšími lidmi přijeli 29. dubna 1948 do Klatov ukryti ve stěhovacím voze. Odtamtud jeli dalším vozem až k hranicím, kde smluvený převaděč dostal v noci část výpravy skrz šumavské hvozdy do Německa. Následujícího dne měl na druhou stranu přejít i zbytek, včetně Slávky. Namísto svobodného světa však dívka skončila ve spárech vyšetřovatelů Státní bezpečnosti. Peroutku krach akce zdrtil. 

Chystal se zapojit do aktivit formujícího se protikomunistického odboje a s vervou sobě vlastnit plnit stránky zahraničních tiskovin kousavými příspěvky. Někteří potvrzovali, že churavějící prezident Edvard Beneš při důvěrných hovorech s přáteli v Sezimově Ústí zmiňoval Peroutku jako možného vůdce exilu. Cenil si jeho analytického myšlení, objektivity a nadstranickosti. Že neměl zkušenosti z politických funkcí? To nepředstavovalo překážku, naopak spíše značnou výhodu při jednání s pletichařícími politiky. Zadržení Slávky nicméně vše zhatilo. Peroutka z Německa odcestoval do Londýna, stáhl se do naprosté izolace a ztratil jakoukoliv chuť do života. 

Na konci sil

Týdny ubíhaly a deprese prohlubovaly. V zoufalém dopise z 12. července 1948 se blízkému příteli Karlu Steinbachovi vyznal z nejniternějších citů: „Povím Ti jasně mou situaci. Slávku chytli při přechodu. Že tu není, mne skoro zničilo. Ty víš, že si obyčejně nestěžuji a nemluvím o svých osobních věcech. Ale chci, abys věděl celou pravdu. Neprožil jsem ještě v životě tak strašnou dobu, jako byly ty dva měsíce a věř mi, že jsem úplně na konci svých sil a nevím, jestli se z toho ještě dostanu. 

Kadelíčku, už jsem v životě všelicos prožil: přišli Němci a zavřeli mne na šest let, pak půldruhého roku boje s komunisty, v únoru jsem viděl, jak je zničeno celé dílo mého života, jak jsem třicet let pracoval nadarmo. Nikdy jsem o tom nevzdechl ani slovem. Teď poprvé cítím, že bych měl právo na trochu osobního štěstí a to mi bylo tak krutě vzato. Slávka byla pro mne můj celý osobní a soukromý život, a teď mi nezbývá vůbec nic. Jsem vyhořelý, nic mne nezajímá, pochybuji, že ještě budu moci pracovat, a myslím, že se utrápím a zahynu. Není v tom slovo přehánění. Nemohu myslet na nic jiného než na Slávku. Snad je to nějaká nervová choroba. Ještě jsem nedostal v životě takovou ránu. Nestojím o život bez Slávky, žiji jen v úzkosti o ni. 

Ale Ty mne asi nepochopíš. Byla mi všechno, co jsem ještě od života čekat. Teď bude udělán poslední pokus, aby se dostala ven. A já kolísám mezi strachem, že nepřijde, a strachem, že přijde. Prostě jestliže přijde, vůbec nevím, jestli ji dostanu k sobě, ať bych byl v Anglii nebo v Americe. A tak mi asi nezbude nic než se vrátit za ní do Německa, protože ji nemohu nechat samotnou v tom strašném prostředí. Budu tam živořit s ní.“

TIP: Tajemný konec pronásledovaného spisovatele: Musel Karel Čapek zemřít?

V tklivém líčení vnitřního rozpoložení Peroutka pokračoval dopisem témuž adresátovi také 21. července 1948: „Někdy si myslím, že je se mnou konec a že jako Československo zaplatilo rok 38 Karlem Čapkem, tak 48 zaplatí mnou. Ty víš, že nejsem hypochondr a že mne ještě nikdy nenapadlo takhle mluvit, ale tentokrát se bojím, že je to pravda. Nebudu Ti vypisovat svůj stav, ale cítím jasně, že hluboko ve mně něco hlodá a že mne to už narušilo. Přitom se to stále horší, místo aby se to lepšilo, ač tady žiju v nejpříznivějších podmínkách. Je-li to úplné nervové zhroucení, je-li to srdce, nevím. Od chvíle, kdy jsem ztratil Slávku, neměl jsem ještě normální chvilku bez bolesti. 

Kadelíku, já jsem velký podvodník. Všichni se tady na mne upínají s velkými nadějemi, Češi i Angličani, dostávám spoustu nabídek k práci, kde který časopis si u mne zajišťuje články. Češi mi píší ze všech stran a posílají ke mně deputace, abych se ujal vedení emigrace. A mne to všechno přitom ani nezajímá a nikdo neví, že jsem úplně neschopen. Měl jsem napsat článek pro News Chronicle, osm set slov. V Praze by mi to bylo trvalo hodinu. Víš, že jsem nad tím seděl tři dny a pak jsem jim vzkázal, aby se nezlobili, že nemohu? Z toho vidíš, jak to se mnou je, jaký jsem to pěkný vůdce…“

Zhořklý národ

Ani o další měsíc později Peroutkovi nebylo lépe. Když píše Steinbachovi 24. srpna 1948, stále ještě se nic nepohnulo. „Stydím se, že způsobuji tolik komplikací, že Tě obtěžuji svými citovými výlevy, ale komu to mám říci? Ty jsi jediný, kdo zná nás oba a kdo ví, co v tom je. To víš, že bych se rád choval jinak, ale nemohu. Nezapomínej na mých posledních deset let, nebyl to žert a možná, že se teď ve mně vybíjejí následky celé té doby. Ve Slávce se mně nějak ztělesnil celý život, cítím to jako strašnou nepřirozenost, že máme být od sebe odtrženi, všechny zákony mé povahy volají po ní, bez ní bych měl život navždy zmrzačený, a ten já žít neumím. 

Národ. Dostávám výzvy a vzkazy ze všech stran, ale já chci jednou také trochu osobního štěstí, mimo jiné také proto, abych pro ten národ mohl pracovat. Napsal jsem Ti už posledně že takhle nemohu, protože jsem vnitřně absorbován svým zápasem. Já se teď přemůžu, protože musím. Musím pracovat, abych mohl Slávku uživit, kdyby přišla, ale nevím, zač to bude stát.  

Ostatně mi ten národ trošku hořkne v ústech. Víš, že když jsem byl v koncentráku, byl jsem snad jediný, kdo nikdy od nikoho mimo rodiny nedostal balík. To se teď trochu opakuje. Nemysli, že někdo ještě projevil trochu zájmu, jak a z čeho žiju. Kdyby bylo na nich, byl bych už mohl umřít hlady. Mnozí toho tolik naslibovali, když mne přemlouvali, abych odešel z Prahy, a z toho všeho není nic. Já vím, jestli to jednou zase vyhraju, pak se zase všichni přiženou a budou slibovat, protože budou vědět, že už to nepotřebuju, jako vždycky. 

Odporná komedie. Byl bych teď potřeboval trochu volného času, abych mohl v klidu napsat knihu, kterou je potřeba napsat a abych mohl důstojně žít. Ale to ti říkám, jestliže se jednou všechno urovná, Slávka přijde a já zase budu moci pracovat a zase se dostanu nahoru, pak nikoho z toho národa venku nechci vidět a každého vykopnu. Můj národ, to jsou ti trpící doma.“

Čekání u konce

Na svou životní lásku musel Peroutka plný zoufalství čekat až do října 1948, kdy se konečně setkali v Londýně. Slávka mezitím strávila neméně tíživé měsíce v Československu pod neustálou kontrolou Státní bezpečnosti. Až díky lsti a fingovanému sňatku s britským občanem se jí podařilo získat povolení k vycestování. Konečně se zase shledali, i když komplikace nekončily. Manželka tropila žárlivé scény a emigrantská komunita si škodolibě šuškala o skandálu.

TIP: Sestra slavných bratrů: Helena Čapková zažila běsnění nacistů i komunistické peklo

V roce 1950 odcestoval Peroutka se Slávkou do USA, kde zanedlouho stanul v čele československé redakce Rádia Svobodná Evropa. Marie Peroutková zemřela o tři roky později. Teprve poté mohl novinář pojmout osudovou ženu za choť. Strávili spolu spokojeně další tři desetiletí v New Yorku, obklopeni přáteli. Pořídili si i fenku pudla Pixie, zřejmě nejpopulárnějšího čtyřnohého mazlíčka československého exilu. 

Poslední léta Peroutka upadal do depresí. Zemřel na rakovinu plic 20. dubna 1978. Slávka se po sametové revoluci vrátila do Čech, nechala převézt manželovy ostatky na Vyšehrad a osobní archiv včetně zajímavých dopisů s detaily jejich vztahu věnovala Památníku národního písemnictví. Její životní pouť skončila 13. srpna 2017.