Pro pěšáky i na tank: Sovětský lehký kulomet RPD

Talentovaný Děgťarjev se během války uplatnil i v kategorii lehkých kulometů, která mu byla nejbližší. Roku 1943 projevila Moskva zájem o modernějšího nástupce jeho „sedmadvacítky“ a do práce se pustila trojice prominentních konstrukčních kanceláří – kromě Děgťarjevovy šlo o týmy Sergeje Simonova a Alexeje Sudajeva. Děgťarjevův prototyp při zkouškách konkurenty jasně předčil a následujícího roku byl přijat do služby jako RPD neboli Ručnoj Pulemjot Degťjarjova (Děgťarjevův ruční kulomet).

Bojovník lehké váhy

Stal se tak jednou z prvních automatických zbraní komorovaných pro náboj 7,62 × 39 mm středního balistického výkonu. Reálné zavedení se ale protahovalo, protože v závěrečné fázi války připadalo generálům zbytečně nákladné. Zbraň se tak dostala do výzbroje teprve v roce 1948 a skutečně masová produkce se rozeběhla až za dalších pět let. Novinka využívala pro pohon automatiky tlak prachových plynů odebíraných z hlavně prostřednictvím plynového válce.

Ten je dovedl kanálkem k dlouhému pístu pevně spojenému s nosičem závorníku, nechyběl ani třípolohový regulátor tlaku. Závěrový mechanismus navrhl Děgťarjev jako přímoběžný. Uzamykání měly na starost (stejně jako u DP-27) dvě destičky, které se vyklápěly do boků a zapadaly do vybrání v rámu. Kulomet střílel výhradně dávkou a z otevřeného závěru. Zásobování střelivem zajišťoval kovový pás se 100 náboji, uložený a svinutý do kovového bubnu uchyceného ke zbrani zespodu. Střelba byla možná i s volně založeným pásem bez schránky, a to z levé strany pouzdra závěru.

Jediná nevýhoda

Pod ústím hlavně našla své místo sklopná dvojnožka, která střelci poskytla dostatečnou oporu, zato uchycení samotného laufu představovalo jednu z mála slabin konstrukce. Děgťarjev totiž hlaveň opatřenou tvrdochromem upevnil k tělu napevno, takže ji voják v bojových podmínkách nemohl vyměnit. V praxi tedy bylo nutné dělat během palby přestávky, aby nedošlo k přehřátí zbraně.

Pažba, pistolová pažbička i předpažbí se vyráběly ze dřeva, dutina pažby skrývala vratnou pružinu závěru a otvor pro uložení schránky s nářadím. Ovládací prvky sestávaly ze spouště, překlopné pojistky blokující stisk jazýčku i pohyb závěru a natahovací páky se sklopným hmatníkem. Ta se nacházela na pravé straně rámu a při střelbě se nepohybovala. Mušku si voják mohl stranově nastavit v rybině, hledí šlo bez nástrojů regulovat stranově i výškově.

Do celého světa

Děgťarjev myslel na snadnou údržbu, a tak se zbraň po vysunutí jediného čepu dala rozložit na dvě části  – spoušťové ústrojí, pažba a pistolová rukojeť se od rámu odňaly v jednom celku. Podobně jako většina sovětských designů i RPD představoval odolný a spolehlivý výrobek do náročných podmínek. Stal se podpůrnou zbraní družstva v sovětské armádě i ozbrojených silách desítek spřátelených zemí.

TIP: Lehké kulomety v akci: Britský Lewis Gun vs. německý Maschinengewehr MG

Největší popularitu si získal za války ve Vietnamu, objevoval se ale i v rukou levicových bojůvek, povstaleckých hnutí a guerill. Z regulérních armád jej zařadila do výzbroje například ta afghánská, bangladéšská, irácká, etiopská, marocká či pákistánská. Výroby mimo SSSR se automat dočkal zejména v Číně, a to pod označením Typ 56. Vzhledem k nadčasovému designu se RPD v mnoha zemích používá dodnes, byť s řadou modernizací včetně instalace noktovizoru NSP-2.