Psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides) pochází z Dálného východu, žije v Mandžusku, v Číně, v Koreji a v Poamuří. Kvůli své krásné kožešině byl však dříve vysazován lidmi i na jiných místech. Již před pěti stoletími tak dorazil do Japonska a později – za éry bývalého Sovětského svazu – byl horlivě vysazován i v evropské části tohoto komunistického impéria.

Metla i maskot

Dříve byl u nás označován jako mývalovec kuní a je pravda, že tato psovitá šelma svým vzezřením skutečně připomíná spíše mývala než psa. Rovněž velikostí se mývalovi podobá. Jde o nenáročný druh s dobrými reprodukčními schopnostmi, což mu – jako biologickému vetřelci – vložilo do tlapek esa zaručující výhru v přežití. V současnosti se proto jen ve Finsku vyskytují tisíce těchto skrytě žijících šelmiček. Značné počty zde přežívají i navzdory tomu, že v zemi tisíce jezer stále platí pravidlo, že „mrtvý psík je dobrý psík“.

Ve Skandinávii se tedy psík mývalovitý již cítí jako doma. Ve své nenápadné, ale prozatím neochvějné expanzi vytrvale postupuje na západ. Osídlil Polsko, Slovensko, Českou republiku a přes Německo a Švýcarsko již doputoval dokonce do Holandska. Je proto právem považován za invazní druh a v Evropě je myslivci horlivě loven jako škodná. Naproti tomu v Japonsku vstoupil do legend jako Tanuki – šibalský tvor, který přináší lidem štěstí. Tanuki zaplňuje oblíbené dětské komiksy i zbožňované animované seriály. Poněvadž v Japonsku se těší nejen ochraně, ale i všeobecné oblibě, podařilo se mu úspěšně „kolonizovat“ i městské džungle japonských gigantických velkoměst, kde shání potravu u kontejnerů s odpadky.

„Nevybíravý“ strávník

Stavba těla asijského „nájezdníka“ vykazuje mnoho původních vývojových znaků, které měli předkové současných psovitých šelem. Na rozdíl od jiných psovitých ovšem psík mývalovitý výborně šplhá po stromech. V jeho krátké tlamičce najdeme čtyřiačtyřicet zubů, tedy právě tolik, kolik měly vymřelé psovité šelmy. Jeho stoličky mají široké korunky, což svědčí o faktu, že dává přednost smíšené potravě.

Díky potravní přizpůsobivosti prakticky nikdy nestrádá. Živí se žábami nebo leklými rybami a v mělké vodě dokáže chytat i živé rybky. Spokojí se ovšem i se slimáky, hmyzem, s nalezenými mršinami, ptačími holátky, vajíčky a menšími savci. Podstatnou část jeho jídelníčku zejména na podzim tvoří různé lesní plody. Jestliže má možnost, nezřízeně hoduje na zrající kukuřici, kterou naprosto zbožňuje. Aktivní je zejména v noci, den přečkává v dutině stromu či v jiném vhodném úkrytu. Jako jediný z šelem psovitých v zimním období hibernuje – upadá do nehlubokého zimního spánku podobně jako například jezevec lesní.

Velmi živý mrtvý

Nejoblíbenějším životním prostředím nenáročné psovité šelmy jsou bažinaté lesní porosty a křovinami zarostlé lokality na březích vodních toků v říčních údolích. Tady se v březnu a dubnu mezi zástupci obou pohlaví odehrává období lásky. Po zhruba dvouměsíční březosti vrhne samice v noře 4–12 mláďat. Byl ovšem zaznamenán i rekordní vrh patnácti mláďat. Psíci si nory sami nevyhrabávají, ale využívají dutiny stromů a jiné přirozené úkryty. Jsou vděčni za opuštěné liščí a jezevčí brlohy, i když podobně jako ondatra pižmová si případně umí postavit „hrady“ z rákosí.

Otec se o rodinku celou dobu pečlivě a obětavě stará a přináší k rodinnému brlohu potravu. Když mláďata v již deseti měsících dospívají, opouštějí rodiče a hledají si vlastní teritorium. Od stáří jednoho roku se už mohou sama rozmnožovat. Podle dosavadních zoologických pozorování se psíci v přírodě dožívají průměrného věku kolem pěti let. V zajetí se však dočkávají věku 10–15 let, což buď znamená, že jim „životní chvat“ podstatně krátí možnost dožít se „spokojeného stáří“, nebo je prostě v přírodě zjištěný průměrný věk potřeba brát s rezervou. Podobně jako jihoamerický pes pampový (Pseudalopex gymnocercus) si vyvinul taktiku, která mu pomáhá uchovat si život co nejdéle. V případě ohrožení dokáže dělat mrtvého.

Sympatie stranou

Psík mývalovitý žije skrytě místy i v České republice, a to zejména v říčních údolích a v rybničnatých oblastech. Ze svého teritoria dokáže kupodivu vystrnadit i na pohled silnější jezevce a lišky. U nás nemá kromě člověka a vlka prakticky žádného přirozeného nepřítele.

Bohužel je potřeba konstatovat, že tento jinak určitě pohledný a sympatický živočich, představuje pro původní faunu značnou hrozbu. Rovněž bylo zjištěno, že může přenášet prašivinu. Proto je myslivci horlivě loven. Čeští myslivci dokonce s oblibou tvrdí, že psík mývalovitý je příčinou úbytku zajíců, bažantů a koroptví, což je ovšem tvrzení značně přehnané a vysvětlení klesajících stavů je nutné hledat úplně jinde.

Škody, které psík mývalovitý působí, jsou určitě mnohonásobně menší, než ty, jež páchá další zavlečený vetřelec – norek americký (Neovison vison). Přesto je však třeba mít na zřeteli, že jde o živočicha, který do evropské přírody v podstatě nepatří.

Jako ayahuasca se označuje odvar z liány Banisteriopsis caapi. Jejím domovem se staly husté pralesy Amazonie, avšak díky svým vlastnostem si vydobyla obrovský věhlas prakticky po celém světě. Je rovněž vděčným předmětem rozličných mýtů a legend, v nichž se jí vesměs přisuzují magické schopnosti.

Vedle liány však tvoří součást složení také další byliny s vysokým obsahem halucinogenu dimethyltryptaminu neboli DMT: Konkrétně se jedná o druh Psychotria viridis lidově zvaný chacruna, Psychotria carthaginensis, Justicia pectoralis a další. V praxi ayahuasca obvykle obsahuje dvě různé rostliny, přičemž jedna představuje vydatný zdroj výše zmíněného DMT, zatímco druhá umožňuje této „molekule duše“ obejít tělesné detoxikační funkce a vstoupit do oběhového systému, kde pak působí i několik hodin.

Podivuhodný výlet

Pokusit se byť jen odhadnout, co přesně pod vlivem zmíněné psychedelické drogy zažijete, je prakticky nemožné. Někdo tvrdí, že díky ní navázal kontakt s duchy zemřelých, jiný údajně odhalil svou budoucnost a další zamířil na výlet do cizích světů. Každý, kdo se ji rozhodne vyzkoušet, by si měl ovšem uvědomit i možná rizika. Někdy totiž může ayahuasca člověka konfrontovat s vnitřními démony a přiměje ho čelit jeho nejhorším nočním můrám a fobiím. Proto je důležité, aby obřad prováděl spolehlivý šaman, jenž případně pomůže podobné náročné okamžiky zvládnout.

Rituál by si měli dobře rozmyslet i lidé, kteří se rozhodli své duševní potíže neřešit konvenční medicínou a ayahuascu vnímají jako kouzelnou přírodní zkratku. Z vědeckého hlediska není ještě dostatečně prozkoumaná, aby se dalo s jistotou mluvit o jejích blahodárných účincích. Podobně jako v případě psilocybinu a MDMA ovšem existuje značná šance, že pomůže mírnit úzkosti a posttraumatický stresový syndrom.

K jejímu užití se každopádně váže řada vedlejších účinků, přičemž až 56 % uživatelů po dočasné euforii hlásí mentální propad. Přínos halucinogenního „tripu“ tak zůstává v lepším případě diskutabilní. Nemluvě o tom, že pokud již nějakou medikaci užíváte, může s ní ayahuasca negativně reagovat.

Jak přežít v džungli

Každopádně pro kulturu amazonských indiánů má ayahuasca zásadní význam. Mimo jiné jim prý totiž umožňovala uchovávat a předávat mezi generacemi rozsáhlé poznatky o pralese, jeho flóře i fauně. Existují pozoruhodná, nicméně těžko ověřitelná svědectví, že zmíněný nápoj dovoloval praktikovat určitou formu telepatické komunikace. Konkrétně mělo jít o kolektivní fantazie, v nichž se lovcům zjevovala různá zvířata. Každý mohl ve své mysli pečlivě zkoumat jejich zvyklosti a chování, stejně jako analyzovat metody jejich stopování i zabíjení. Tato mystická „výuka“ prý byla natolik účinná, že značně zvyšovala šance domorodých kmenů na přežití.

Jak by ale něco podobného mohlo fungovat? Slavný peruánský léčitel Manuel Córdova-Ríos při vedení skupinové ayahuascové terapie údajně zjistil, že lze vize ovlivnit zpěvem tradičních písní icaros. Dnes už je těžké posoudit, do jaké míry měla jeho tvrzení pravdivý základ a do jaké šlo o pouhé báchorky. Ayahuasca sice stále hraje v indiánských kulturách významnou roli, ale staré vědomosti mizejí závratnou rychlostí, a některé kmeny se dokonce šamanismu dobrovolně vzdaly.

Od liány k želé

Příprava ayahuascy trvá relativně dlouho a rozhodně se nedoporučuje ji uspěchat. Vše začíná sběrem liány a následuje drcení, přesněji řečeno naklepávání tvrdých stonků. Poté se liána vloží do kotle či velkého hrnce tak, aby v jeho středu zůstal volný prostor, jenž se následně vyplní čerstvě natrhanými listy chacruny nebo jiné zvolené rostliny. Směs se zalije dostatkem vody, zatíží se dřevem a několik hodin se zvolna vaří.

Po určité době se stále ještě tekutá a horká ayahuasca opatrně přelije do jiného hrnce na druhém ohni a vaří se dál, dokud adekvátně nezhoustne. První hrnec se mezitím doplní vodou a proces se opakuje. Celkově příprava zabere zhruba tři dny, přičemž samozřejmě záleží i na zamýšleném množství ayahuascy. Výsledek má podobnou konzistenci jako želé: V uvedené formě odvar nefermentuje a lze jej prakticky neomezeně skladovat. Jakmile se má potom použít, jednoduše se kousek nabere na lžíci a naředí se.

Na rituálu záleží

Vedle praktického hlediska má příprava ayahuascy i svou spirituální stránku. Mohou se při ní zpívat již zmíněné písně icaros, šaman provádí určité drobné rituály, třeba s cigaretami mapacho, modlí se a podobně. Výzkum, jemuž se věnuje i Martin Kuchař z Laboratoře forenzní analýzy biologicky aktivních látek při VŠCHT, navíc ukazuje, že ayahuasca opravdu funguje lépe podávaná v místních autentických podmínkách.

Světový zájem o ni však znamená, že dnes můžete v Amazonii narazit na spoustu podnikavců, kteří postrádají odpovídající znalosti i zkušenosti a celý proces urychlují na úkor jeho kvality. Jdou tak vstříc poptávce turistů, kteří na dlouhodobé přípravy nemají čas (viz Očista těla i duše) a ayahuasca pro ně představuje spíš módní výstřelek. Pokud byste se tedy k její konzumaci odhodlali, rozhodně se také zajímejte o původ odvaru. Mnoho „nabízečů“ totiž v touze po zisku neváhá kvůli liáně pokácet celý strom, a pokud byste takové jedince podpořili, nepřímo byste se tím podíleli na likvidaci deštných pralesů.

Šamani ze staré školy

Mezi varovné ukazatele patří bezesporu cena: Účtuje-li si někdo za obřad klidně i několik tisíc dolarů, jedná se velmi pravděpodobně o cizince, který nejspíš vykořisťuje domorodé obyvatele. Ti pro něj nezřídka pracují doslova za almužnu, protože obvykle neumějí dostatečně dobře anglicky a sami by podobný byznys provozovat nemohli. V izolovaných oblastech daleko od civilizace se však stále ještě dají najít i šamani ze „staré školy“, pro něž peníze v podstatě nic neznamenají, natož aby snad tvořily jejich hlavní motivaci. Dotyční také leckdy odmítají putovat na jakákoliv vzdálenější místa, celý život tráví výhradně se svou komunitou a pečují o fyzické i duchovní blaho jejích členů.

Pokud však při svých cestách na nikoho takového nenarazíte, nemusíte zoufat. Stačí mít na paměti, že vás obřad může přijít i na méně než dvě stě dolarů, přičemž ještě finančně podpoříte ty, kdo peníze opravdu potřebují. Kromě jedinečné zkušenosti si tak z pralesa odnesete rovněž skvělý pocit – což je pádným důvodem, proč neakceptovat první nabídku, kterou vám někdo předloží. I zde totiž jednoznačně platí, že nejdražší nerovná se nejlepší. 

Image

Čtěte také

Brazilský rituál kambo: Zázračný všelék, nebo bohapusté šarlatánství?

K masivnímu sesuvu došlo ve fjordu Tracy Arm, asi 130 kilometrů jižně od Juneau, hlavního města amerického státu Aljaška, 10. srpna v 5:30 ráno místního času. „Mohu říct, že všechno, co se nacházelo na konci tohoto ledovce, přímo na místo tohoto sesuvu půdy, bylo určitě zcela zničeno,“ uvedl pro Alaska Public Media seismolog Michael West. „Naštěstí nemáme žádné zprávy o lidech, kteří by byli blízko sesuvu. Mohu se jenom domnívat, že to byla extrémně ničivá záležitost.“ 

Tsunami velikosti mrakodrapu

Odborníci Aljašského centra pro zemětřesení a Geologické služby USA (USGS) potvrdili, že v dané oblasti k sesuvu došlo. Jeho otřesy detekovaly seismické stanice do vzdálenosti přes 1 000 kilometrů.

Badatelé rovněž odhadli výšku této tsunami pomocí GPS a výškoměru při letu helikoptérou nad zasaženou oblastí. Na protějším svahu vzhledem k místu sesuvu dosáhla výšky až 500 metrů. Převýšila by všechny budovy v New Yorku až na One World Trade Center, nejvyšší budovu New Yorku i celých USA, která sahá do výšky 546,2 metrů.

Nešlo přitom o jedinou vlnu. Megatsunami se v úzkém fjordu přelévala sem a tam každou minutu po dobu asi 35 hodin. Účinky byly devastující, i když omezené na poměrnou malou oblast. Jak říkají odborníci USGS, strmé svahy hor a kopců v podobném terénu jsou nevyhnutelně nestabilní. V místě sesuvu bude určitě docházet k dalším sesuvům, možná i k dalším lokálním tsunami. Celá oblast zůstává podle USGS rizikovou.

Image

Čtěte také

Titáni moří: Kolik měřila nejvyšší zaznamenaná mořská vlna?

Situace v Čechách se roku 1918 postupně komplikovala a šéf Maffie Přemysl Šámal o tom informoval 10. října Edvarda Beneše v Paříži. Představitelé Maffie a členové Československé národní rady uvažovali o setkání na neutrální půdě a o cestovní pasy požádali už 5. října. Vláda se k tomu však neměla. Když byli zástupci Českého svazu 12. října na audienci u zoufalého císaře Karla, jakoukoli spolupráci s Vídní odmítli. Nechceme místa ve vládě! Chceme jet do Švýcarska, abychom se domluvili s našimi zahraničními představiteli! 

Chceme spravedlnost, nechceme krveprolití!

Císař Karel se proto rozhodl, že pasy dostanou. „Vydání pasů, s nímž císař velmi souhlasil, bylo jedním z těch prostředků, jichž vláda užívala, aby se ukázala svobodomyslnou a příznivě představila říši dohodové diplomacii,“ hodnotil později novinář Ferdinand Peroutka.

„Ústup neobyčejný a naznačující, jak riziko velezrady pokleslo na minimum, velezrádci přestávají jimi být – nikoli proto, že se změnili sami, nýbrž proto, že se změnila vláda, rozšiřujíc neustále okruh toho, co se smí. Vydání pasů české delegaci zahrnuje v sobě tiché uznání zahraniční vlády.“

Místopředseda Národního výboru a vůdce národních socialistů Václav Klofáč dorazil do Vídně v úterý 22. října odpoledne. Následovaly dvě schůzky s generálem Ottokarem von Pragenau, o jejichž obsahu víme pouze z jeho svědectví.

„Prožíváme dějinné okamžiky,“ začal generál, jakmile k němu udivený Klofáč dorazil. „A víte zřejmě stejně dobře jako já, že říše už nebude dlouho trvat. Jde nám o to, i císaři, aby rozchod a vaše osamostatnění proběhlo v klidu, bez krve a revoluce.“ Politik doslova zkoprněl: „To je samozřejmě i naše přání,“ potvrdil „Chceme historické právo a spravedlnost, nechceme krveprolití.“ Generál v podstatě souhlasil: „O tom by s vámi chtělo mluvit právě Jeho Veličenstvo,“ řekl a pak poslanci vysvětlil, že má přistoupit do císařského vlaku.

Klofáč si však kladl podmínku: „Za žádných okolností nebudeme mluvit o politice! Jedeme za Benešem do Ženevy. Nemohu proto před tím dávat nějaké sliby nebo politická prohlášení.“

Už se stmívalo, když vlak zastavil na nádraží v Döblingu. Přepadlý a nemocně vypadající císař uvítal Klofáče lámanou češtinou. Vyslovil mu soustrast ke smrti jeho syna, který zahynul na italské frontě. Pak přešel do němčiny: „Krve vyteklo už dost. Je třeba, aby všechno, co se stane, proběhlo bez krveprolití.“

Klofáč o tomto setkání okamžitě informoval ostatní české poslance, kteří se sjeli do vídeňského hotelu Continental. 

Kapitulace co nejrychleji

V pátek 25. října dopoledne se sešli s Milanem Hodžou a několika dalšími slovenskými politiky. Maďaři prý zvou Slováky k jednání do Pešti (dnešní Budapešť) a chtějí vytvořit zvláštní slovenské ministerstvo. Všichni se shodli na tom, že je to zbytečné, ale ať se Hodža s Maďary sejde, vyslechne jejich návrhy a řekne, že o nich musí jednat Národní výbor. Jde o to, aby uherská vláda nepřišla zase s jiným projektem.

Potom přijel do hotelu Continental nový ministerský předseda Heinrich Lammasch, ušlechtilý člověk a známý pacifista. Císař do něj vložil všechnu naději, že právě on převede monarchii přes veškerá úskalí konce války. Lammasch jednal s Antonem Korošecem za Jihoslovany a potom s Karlem Kramářem.

Odpoledne se sešli zástupci Jihoslovanů, Čechů a Slováků. Když jim Rašín vylíčil vojenskou situaci, jak ji znal od majora Rudolfa Kalhouse z generálního štábu, všichni se domluvili, že s vládou nemají o čem jednat. Musíme usilovat o co nejrychlejší kapitulaci! Potom se česká reprezentace rozdělila. Švehla, Rašín, Soukup a Stříbrný se vrátili do Prahy, kdežto většina ostatních zamířila za Benešem do Ženevy.

Vzájemné plácání po zádech

„Chtěl bych Vám vyřídit pozdravy od vašeho dávného přítele, profesora Masaryka,“ podal Beneš jako prvnímu ruku Kramářovi. „Nemohl sám přijet a stisknout ruku skutečnému národnímu mučedníkovi. Je v Americe a jak víte, vede tam důležitá jednání.“ Potěšený Kramář ihned poklonu vrátil: „Konali jsme jen svou povinnost. To vy jste to měli venku horší.“

Byla to pouze diplomatická hra. Všichni věděli, že Masaryk a Kramář byli před válkou velcí rivalové. Edvard Beneš si však chtěl naklonit Kramáře a ten zase netušil, jak je zahraniční odboj silný a co všechno od vítězných mocností získal.

V pondělí 28. října dopoledne začala jednání představitelů domácího a zahraničního odboje ve Švýcarsku. Probíhala v luxusním hotelu Beau Rivage na břehu Ženevského jezera. Zatímco české země zastupovali zasloužilí starší politici, zahraniční odboj představovali energičtí mladí muži, kteří se již otrkali na delikátním kolbišti diplomacie. Nově jmenovanému ministru zahraničí Edvardu Benešovi bylo čtyřiatřicet let a jeho poradcům kolem třicítky. 

Když se rozsadili kolem stolu, vyložil Beneš všechny nejdůležitější kroky zahraničního odboje. Také připomněl, že válka nejspíš skončí v lednu příštího roku. Nikdo z nich netušil, že válečné fronty se právě hroutí. „Jsou členové delegace připraveni svými podpisy potvrdit, že jako reprezentanti československého národa a státu uznávají všechny činy, rozhodnutí a závazky, které udělala Národní rada v čele s profesorem Masarykem za právoplatné?“ zeptal se Beneš. Kramář a Staněk, kteří se považovali za vedoucí domácí delegace, horečně přemýšleli. Habrman a Klofáč je však zaskočili: „Ano! Samozřejmě!“ A když i Kramář přitakal, začal Šámal tleskat a postupně se přidali ostatní.

Jakou formu má mít československý stát? Pražská delegace chtěla vědět, jestli se zahraniční odboj k něčemu nezavázal. „Ne, my jsme se k ničemu nezavázali,“ prohlásil Beneš. „Ale upozorňujeme, že vedoucí stát Dohody, Amerika, si přeje republiku. Francii to je jedno. Britské mínění je rozdělené. Itálie by měla nejraději království. Také naše vojsko žádnou monarchii nechce.“ Socialisté byli pro republiku, nicméně Habrman poznamenal: „Kdyby nás to však mělo stát samostatnost, spolkneme i krále.“

Beneš udělal geniální tah. Začal nahlas rozmýšlet: „Koho bychom mohli udělat českým králem? Britové nám nikoho dát nechtějí. Ruský velkokníže také nepřichází v úvahu. Syn Ferdinanda d'Este se začal učit česky – toho bychom mohli mít. A taky by to mohl být italský princ.“ Proti němu ale byli katolíci. Vždyť savojský rod byl vyobcován z katolické církve! A Rakušan samozřejmě také nepřicházel v úvahu.

Vláda v Praze „až to praskne“

O přestávce se setkali vedoucí obou delegací k rozhovoru mezi čtyřma očima. Kramář vysvětloval Benešovi situaci v Rusku a jmenoval jednoho velkoknížete, který by měl znovu usednout na carský trůn. „Jakým způsobem chcete rozřešit otázku profesora Masaryka a mne?“ zeptal se starý pán mladého ambiciózního muže. „Ve státě budou dvě funkce, na které máme oba dva nárok: prezidenta a ministerského předsedy. Buď budu prezidentem já a potom on bude předsedou vlády, anebo naopak.“

Beneš podobnou otázku určitě očekával: „Rozumí se samo sebou, že prezidentem bude Masaryk, protože si to přejí naši vojáci. Z toho důvodu není jiná možnost. A vy samozřejmě budete ministerským předsedou.“ Na Masarykovi se shodli i ostatní účastníci jednání. Někteří možná předpokládali, že se Masaryk vzhledem k pokročilému věku své nově nabyté funkce brzy vzdá a pak přijdou na řadu oni. Další předpoklad byl, že se definitivní vláda utvoří v Praze hned, „jakmile to praskne“, jak zněl oblíbený termín. Měla se skládat ze zástupců domácího a zahraničního odboje.

Druhý den debatovaly delegace o hospodářských otázkách a bankovní experti obou stran byli dobře připraveni. Všichni se navíc obávali chaosu a chtěli požádat Dohodu o pomoc při zásobování obyvatelstva. Spojenci by podle nich měli dodat potraviny zvláště do Vídně, sic tam vypukne bolševická revoluce. Dohoda by měla dále obsadit všechny země Rakouska-Uherska, protože panovaly obavy, že kdyby došlo k rozvratu, přijdou německá vojska, která zemi vyplundrují.

V úterý večer se pánové dočetli v místních novinách, že v Praze byly v pondělí manifestace, lidé odstraňovali rakouské orlice a vlajky. Ale byly to tak kusé a neúplné zprávy, že jim nevěnovali příliš mnoho pozornosti. Bez jejich vedení se přece nemůže nic stát! Ještě dva dny jednali všichni v poklidu o budoucnosti Československa. Nakonec 31. října podepsali tři závěrečné dokumenty. Zatímco Beneš pospíchal do Paříže, čeští delegáti zůstali v Ženevě až do neděle 2. listopadu. Do Prahy se vrátili v úterý a nestačili se divit. Převrat tu proběhl bez nich…

Image

Čtěte také

28. říjen 1918: Vznik Československa minutu po minutě

Na začátku 30. let započal proces postupného rozkladu španělské společnosti. V roce 1931 drtivě zvítězili ve velkých městech v komunálních volbách odpůrci monarchistické vlády. V návaznosti na to 14. dubna 1931 vznikla druhá republika a dosavadní král Alfons XIII. pod nátlakem odešel do francouzského exilu. Budoucí tragédii ohlašovalo i epizodní vyhlášení Katalánské republiky. 

Nešťastné změny

Ministerský předseda a později i prezident Manuel Azaña byl přesvědčen o tom, že bude třeba proměnit zaostalé Španělsko v moderní stát radikálními  reformami v mnoha oblastech. Mezi nejcitelnější body patřilo neefektivní zemědělství, zpolitizovaná armáda, všemocná církev a regionální separatismus. Španělsko jako bývalá koloniální velmoc čelilo v průběhu předchozích staletí řadě krizí a nestačilo tempu nutných změn, které mohly společnost posunout kupředu. Způsob, jakým politici změny prosazovali, vedl k dalším potížím. Ne všichni občané sdíleli nadšení z plánovaných reforem a odpor sílil s tím, čím víc se mnohé nedařily. Agrární reforma nebyla důrazná, šlo pouze o pokus přerozdělit půdu. Katolickou většinu venkova nešlo označit za prostředí nakloněné republikánům a jejich vizi. 

Změny v armádě pohněvaly tisíce důstojníků, na bojeschopnosti vojska ale nic nevylepšily. Spíše naopak, do řad vojáků se vkrádala nedůvěra. Protirepublikánsky smýšlející důstojníci, mezi které patřil i Francisco Franco, za neskrývaný odpor proti vládě se dočkali odvelení z centra dění a mnohdy byli degradováni. Republice loajální muži měli sice v ten moment výhodu, ale nikdy nepředstavovali rozhodující sílu. 

Je třeba zmínit, že ve 20. letech vládl jako diktátor generál Primo de Rivera a jeho vláda měla silně konzervativní charakter. Takové smýšlení ve vojenských kruzích přetrvávalo i nadále. Negativní vztah republikánských politiků k církvi si zaslouží důkladnější pozornost, protože o pár let později vedl k jedné z nejtragičtějších kapitol občanské války. Spojitost církve s nemalou částí armády a jejich společný odpor k republikánům navíc zapříčinil, že mnozí důstojníci považovali prosazované oddělení církve od státu za nepřijatelné. 

Voda na mlýn republikánů

Republikánští představitelé včetně Azañi prohlašovali, že Španělsko už nadále není katolickou zemí. Toto radikální stanovisko však ignorovalo fakt, že mnozí občané se nadále považovali za silně věřící katolíky. Tvrdý kurs vůči církvi také vyděsil další vrstvy obyvatelstva, zdálo se, že nastupuje ultralevice. Staré pořádky a tradičně nerovnoměrné rozdělení bohatství s dominancí velkostatkářů nešlo tak snadno změnit. Do tábora odpůrců republikánů tak  přešli i lidé, kteří by jinak s mnohými snahami o změnu souhlasili. Z reforem se nezdařilo prosadit téměř nic s výjimkou vyhlášení katalánské autonomie, což na určitou dobu otupilo aktivity tamních nacionalistů. To se však zcela nepovedlo u konzervativního a katolického Baskicka. 

Pokroková ústava vešla v platnost v prosinci 1931. Podle ní se Španělsko stalo republikou se zaručenou svobodou projevu a spolčování, skončily výsady šlechty a katolické církve, církev přišla o rozsáhlý majetek, ženy dostaly volební právo a vláda legislativně zakotvila občanský sňatek a rozvod. Politický kurs země se však rychle proměnil a duchu ústavy neodpovídal. 

Cesta ke katastrofě

Brzy následovala odmítavá reakce na republikánské pokusy reformovat armádu – puč váženého generála Josého Sanjurja v srpnu 1932. Povstání mělo chvilkový úspěch pouze v Seville. Generál se vzdal a soud vynesl trest smrti, rozsudek ovšem následně změnil na doživotí. Již v roce 1934 vůdce revolty amnestovali a on odešel na čas do portugalského exilu. 

V lednu 1933 se proti republikánské vládě zase začali bouřit anarchisté. Ti byli naopak přesvědčeni, že levicová vláda dělá pro pracující příliš málo. K jejich nespokojenosti přispěl rovněž neúspěch agrární reformy. Do krvavé tragédie přerostla akce z 11. a 12. ledna v Casas Viejas v Andalusii. Anarchisté se pokusili obsadit stanici místní Občanské gardy, přičemž přišli dva gardisté o život. Kapitán Manuel Rojas, zaúkolovaný vládou potlačit povstání, zahájil proti vesnici trestnou výpravu, která se zvrhla v umučení 26 lidí včetně několika žen a desetiletého dítěte. Šlo o skandál evropských rozměrů, který zdiskreditoval Azañovu vládu. Rojase odsoudili k mnohaletému vězení, po vypuknutí války se ale dostal na svobodu a zapojil se do bojů na straně nacionalistů. 

Neúspěchy během dvou let Azañových reforem se projevily v listopadu 1933 u voleb a k moci se dostala středopravicová koalice s premiérem Alejandrem Lerrouxem, přičemž někteří její představitelé otevřeně sympatizovali s myšlenkami fašismu a totalitarismu. Další potíže vedoucí k pokračujícímu rozštěpení společnosti na sebe nenechaly dlouho čekat. 

Syn diktátora Rivery z 20. let José Antonio Primo de Rivera založil 29. října 1933 radikální organizaci Falanga tíhnoucí k násilí, odmítající demokracii a inspirovanou myšlenkami italského diktátora Benita Mussoliniho. Sám Rivera byl zvolen do parlamentu. Rozhádaná levice ve volbách zcela propadla. Ihned vypuklo další kolo stávek a povstání, do kterých se opět zapojili anarchisté. Zahynulo nejméně 90 civilistů a 20 gardistů. Nespokojenost i v dalších měsících rychle stoupala a neústupnost politiků obou hlavních táborů sehrála tragickou roli. 

Povstání v říjnu 1934

Další výbuch násilí nastal v říjnu 1934, jenž vešel do dějin jako Rudý říjen ve Španělsku. Socialisté, komunisté i anarchisté společně vyvolali 5. října povstání proti vládě, kterou označovali za fašistickou. V Katalánsku a v Madridu vojsko povstání potlačilo, v Asturii se ale rozrostlo do malé občanské války se stovkami obětí. Musela zasáhnout armáda, konkrétně oddíly z Maroka, jejichž velitelé postupovali podle směrnic generála Franka. To, že i donedávna vládní strany násilně revoltovaly proti státnímu zřízení, avizovalo do budoucna neblahé důsledky pro druhou republiku a celou společnost.

Násilná revoluční stávka se nakonec prosadit nedokázala, ale vláda v rámci odvety zrušila mnoho vymožeností předchozí levicové vlády. Povstalce v Asturii potrestali několika rozsudky smrti a vláda uvěznila na 30 000 lidí. Otupení nejostřejších hran ve společnosti se však nedostavilo, protože oba tábory líčily své odpůrce jako nepřátele Španělska a civilizace. Rozjela se i vzájemná odlidšťující propaganda, z níž se vytratila snaha o vážně míněný dialog. Zvláště napjatý vztah panoval mezi Lerrouxem a Azañou. 

Povstání tak opět ukázalo zcela rozpolcenou politickou scénu. Široká levicová koalice, která revoltu iniciovala v Asturii, ji už ale nezopakovala na jiných místech ve Španělsku. V Baskicku kvůli separatistickým tendencím a nasazení armády přišlo během nepokojů proti pravicové vládě o život na 40 lidí, v Katalánsku podobný počet. Násilný scénář se stal pro tehdejší události bohužel typický.

V roce 1935 proběhla rekonstrukce vlády, do které se zapojilo více umírněných stran. Naděje na možné sjednocení země se však nepotvrdily kvůli několika vládním aférám. Jedna z nich spojená s legalizací hazardu vedla spolu s korupčními skandály ke konci Lerrouxe jako premiéra země. Poté se rychle vyměnili další dva centrističtí premiéři. Ani oni nedokázali situaci stabilizovat. Na začátku roku 1936 tak prezident Niceto Alcalá-Zamora rozpustil dosavadní parlament. Místo aby se situace pomalu uklidňovala, další léta ukázala, že se jednalo pouze o předehru k ještě krvavějším událostem.

Image

Čtěte také

Ve stínu totality: Kolísavá neutralita Španělska na začátku války

Před každým startem procházejí týmy dotyčné vesmírné mise řadou simulací, s jejichž pomocí nacvičují první chvíle satelitu ve vesmíru a připravují se na nejrůznější anomálie, s nimiž by se mohli setkat. Od poloviny letošního září takto cvičí v Centru evropských vesmírných operací ESOC v německém Darmstadtu týmy, které připravují start mise Sentinel-1D, plánovaný na 4. listopadu.

Operátoři simulací se tentokrát v jednom extrémním scénáři inspirovali neblaze proslulou Carringtonovou událostí z roku 1859, nejsilnější geomagnetickou bouří, o níž máme dostupné historické záznamy. Cvičení ESA napodobilo projevy katastrofální geomagnetické bouře, aby prověřilo schopnosti týmů mise reagovat za velmi těžkých podmínek.

Geomagnetická katastrofa

Pro týmy mise Sentinel-1D, šlo o simulaci, s jakou se doposud nesetkali. Přišli o komunikaci, navigaci, elektronika přestávala fungovat a satelitům hrozily srážky. Simulovaná masivní geomagnetická bouře vyřadila radarové systémy, navigační systémy jako GPS i pozemní sledovací stanice, především v polárních oblastech.

„Pokud by k takové události došlo, neexistují žádná dobrá řešení,“ přiznává Thomas Ormston, zástupce manažera operací kosmické lodi mise Sentinel-1D. „Cílem operátorů mise by bylo udržet satelit v bezpečí a co nejvíce omezit škody.“ Přitom, jak říkají odborníci, otázkou není, zda k takové události někdy dojde, ale kdy se to konkrétně stane.

Simulace ESA se snaží navodit co nejrealističtější podmínky, propojení více aktérů a koordinaci rozmanitých prostředků, které jsou pro takové situace k dispozici. Tentokrát došlo k výjimečné aktivaci Centra bezpečnosti ve vesmíru, které je součástí Úřadu kosmického počasí ESA. Do cvičení se zapojily i další úřady a mise ESA, které by v reálné situaci rovněž musely řešit takový problém.

Image

Čtěte také

Riziko zničující sluneční bouře roste a podle oborníků na ni nejsme připraveni

Tým mexických a amerických archeologů rozluštil jméno dosud neznámé mayské panovnice, která žila před více než čtrnácti stoletími. V hieroglyfech vytesaných do kamenného schodiště starobylého města Cobá na poloostrově Yucatán se podařilo identifikovat jméno královny Ix Ch’ak Ch’een, která zde vládla v 6. století. Objev představuje vzácný pohled do politické moci žen ve starověké mayské civilizaci, kde vládkyně byly spíše výjimkou než pravidlem.

Město na březích „rozbouřené vody“

Cobá, v překladu „město rozbouřené vody“, patřilo mezi největší metropole mayského světa. Bylo osídleno zhruba od 4. století př. n. l. až do 14. století n. l. Jeho jádro tvořily paláce a obřadní stavby obklopené čtyřmi jezery, tisíci obytnými domy a síť bílých kamenných cest – tzv. sacbeob, které spojovaly Cobá s okolními oblastmi. Mezi dominanty metropole patřilo několik pyramid, z nichž některé dosahovaly výšky až 42 metrů. V době největšího rozkvětu mohlo v Cobá na území o rozloze přes 80 kilometrů čtverečních žít více než 50 tisíc lidí.

V roce 2024 objevili archeologové z Mexického národního institutu antropologie a historie (INAH) na schodišti jedné z monumentálních staveb rozsáhlý nápis, který pojmenovali „Základní kámen“ (Foundation Rock).

Do kamene bylo vytesáno 123 hieroglyfických polí, z nichž většinu poškodila eroze, takže jejich rozluštění bylo nesmírně náročné. Pomohly až další objevy – 23 stél, tedy samostatně stojících kamenných pilířů s nápisy, které archeologové nalezli v okolí.

Díky nim se odborníkům na mayské písmo Davidu Stuartovi z Texaské univerzity v Austinu a Octaviu Esparzovi Olguínovi z Mexické národní autonomní univerzity podařilo porovnat jednotlivé texty. Badatelé v nich našli shodu mezi hieroglyfy na Základním kameni a dvěma stélami z Cobá. Všechny tři zmínky odkazovaly na stejnou osobu – královnu Ix Ch’ak Ch’een.

Mocná panovnice z 6. století

Záznamy naznačují, že Základní kámen popisuje korunovaci Ix Ch’ak Ch’een, i když přesné datum její vlády zůstává nejasné. V textech je spojována se stavbou mayského míčového hřiště, jejíž založení je v kalendáři zaznamenáno jako 9.7.0.0.0, což odpovídá 8. prosinci roku 573 n. l.

Podle výzkumníků mohla být tato panovnice výjimečně vlivná – její jméno se totiž objevuje v souvislosti s vládcem Testigo Cielo, který patřil ke královské linii dynastie Kaan, známého a mocného království, jehož centrem byl Calakmul. To naznačuje, že Cobá mohlo být politicky či dynasticky propojené s tímto mocným mayským královstvím.

Žena mezi mayskými králi

Ženské vladařky byly v mayské společnosti vzácné – známe jich jen několik desítek, zatímco mužských králů stovky. Teprve v období pozdní klasické éry (550–830 n. l.) se některé ženy dostaly na trůn, například slavná „Rudá královna“ z Palenque, která vládla zhruba o století později než Ix Ch’ak Ch’een.

Objev z Cobá tak přidává další dílek do mozaiky mayské historie – potvrzuje, že i ženy mohly zastávat významnou politickou roli, podílet se na stavebních projektech a být nositelkami dynastické moci.

Podle Octavia Esparzy poskytl výzkum Základního kamene už nyní zásadní informace o dynastiích a historických událostech města Cobá. Archeologové však zdůrazňují, že práce zdaleka nekončí – z poškozených nápisů zbývá rozluštit velkou část textu, která může přinést další jména vládců, detaily o válkách či náboženských obřadech.

Image

Čtěte také

Archeologové v Yucatánu odkryli mayský chrám zasvěcený páchnoucímu bohu podsvětí

Pátrání po obyvatelných exoplanetách je velmi vzrušující, i když jsme zatím mnoho takových světů, které by mohly být příznivé pro život pozemského typu, nenašli. Astronomové to ale nevzdávají a světy, které by mohly být alespoň teoreticky obyvatelné, neustále přibývají. Početný tým astronomů si nedávno připsal objev velmi zajímavé a slibné superzemě.

Exoplaneta GJ 251 c obíhá červeného trpaslíka spektrální třídy M, který je od nás shodou okolností vzdálený pouhých 18 světelných let. To je v astronomickém měřítku velmi blízko, téměř jako bychom mluvili o planetě v sousední ulici. Jde o superzemi, která je asi čtyřikrát hmotnější než Země a velmi pravděpodobně je to terestrická, Zemi podobná planeta. Podrobnosti jejího objevu nedávno uveřejnil odborný časopis Astronomical Journal.

Superzemě v obyvatelné zóně

Objev exoplanety GJ 251 c byl možný díky 20 letům pečlivých měření změn v pohybu hvězdy, kterou způsobují planety obíhající kolem ní. Tato metoda, známá jako radiální rychlost, sleduje jemné změny v barvě světla, které hvězda vyzařuje, když na ni působí gravitace planet. Přestože samotné změny jsou extrémně malé, pomocí pokročilých spektrografů a observatoří jako je Penn State’s Habitable Zone Planet Finder (HPF) a NEID spectrometer se podařilo odfiltrovat šum, způsobený činností samotné hvězdy, a detekovat planetu GJ 251 c.

Pozorování ukázala, že se GJ 251 c nachází v obyvatelné zóně svého trpaslíka, což znamená, že by se na povrchu této exoplanety měla nacházet kapalná voda, pokud má vhodnou atmosféru. V systému červeného trpaslíka se nachází ještě exoplaneta, GJ 251 b. Podle astronomů jde rovněž o superzemi, která ale obíhá příliš blízko hvězdě na to, aby byla obyvatelná.

„Nalezli jsme už tolik exoplanet, že další takový objev už na první pohled nevypadá tak oslnivě,“ přiznává Paul Robertson z Kalifornské univerzity v Irvinu. „Na téhle je ale velmi cenná její blízkost. 18 světelných let, to je prakticky za dveřmi.“ Společně s orbitou v obyvatelné zóně to dělá z této exoplanety velmi zajímavý objekt pro další výzkum.

Pátrání po exoplanetách systému GJ 251 nebylo úplně jednoduché. Nejprve v roce 2019 byla u hvězdy GJ 251 detekována dvojice exoplanet. Záhy poté byl jejich objev odvolán s tím, že detekce exoplanet byla ve skutečnosti jen projevem aktivity hvězdy. Za nějakou dobu ale byla potvrzena existence exoplanety GJ 251 b, která poté pomohla s objevem exoplanety GJ 251 c.

Výzvy a možnosti pro budoucí technologie

K dnešnímu dni máme technologii, která nám umožňuje detekovat exoplanety, ale dosud nejsme schopni je plně zachytit detailně jako na fotografiích. Přímé snímání exoplanet je obrovskou výzvou, protože hvězdy jsou milionkrát jasnější než planety, což dělá jejich zobrazení extrémně těžkým úkolem. Pomocí pokročilých zařízení jako je koronograf, který blokuje světlo hvězdy, je možné získat obraz planety, ale stále je to velká výzva.

Budoucnost v přímém zobrazování exoplanet však vypadá slibně. NASA se chystá spustit nový teleskop Nancy Grace Romanové, který bude mít schopnost zachytit exoplanety s tisíckrát většími detaily než současné teleskopy. Také se plánují nové pozemní teleskopy, které budou schopny pořizovat mnohem lepší snímky exoplanet. Velká očekávání vědci vkládají například do Extrémně velkého dalekohledu (ELT), který roste v Chile nebo do plánovaného Třicetimetrového dalekohledu na Havaji (TMT) a Velkého Magellanova dalekohledu (GMT), který by měl vzniknout na chilské observatoři Las Campanas.

Image

Čtěte také

Kdy vyrazíme? U blízké hvězdy obíhá superzemě v obyvatelné zóně

Vědci odhalili překvapivé tajemství mant obrovských (Mobula birostris). Tyto „okřídlené“ paryby se běžně potápějí do hloubek přes 1 200 metrů. Jenže v jejich případě nejde o lov ani o útěk před predátory, jak by se možná mohlo zdát. Podle nové studie si manty při těchto extrémních ponorech kalibrují svůj vnitřní navigační systém.

Hlubokomořští průzkumníci

Na výzkumu spolupracoval mezinárodní tým vědců z Peru, Indonésie a Nového Zélandu, kteří sledovali chování 24 mant obrovských – největšího zástupce rejnoků, jejichž rozpětí „křídel“ dosahuje až 4,5 metru. Tyto majestátní paryby nemají plynový měchýř, takže zvládají prudké změny tlaku a mohou se ponořit mnohem hlouběji než většina mořských tvorů. Přesto i zkušené biology šokovalo, jak hluboko dokážou manty sestoupit.

Zvířata byla opatřena elektronickými značkami ve třech oblastech – v indonéském Raja Ampat, u peruánského města Tumbes a u pobřeží severního ostrova Nového Zélandu. Získaná data pokryla přes 2 700 „značkovacích dnů“. Osm vysílaček se podařilo získat zpět, takže vědci mohli analyzovat detailní údaje o pohybu mant, zbylou část dat vědci získali ze satelitního sledování. 

Výsledky vědce překvapily: během 79 dnů zaznamenali badatelé ponory do extrémních hloubek, nejhlouběji až 1 250 metrů. Většina z těchto hlubokých sestupů probíhala u novozélandských břehů – tedy v místech, kde se kontinentální šelf prudce propadá do hlubokého oceánu.

Potápění kvůli orientaci

Každá manta provedla svůj první hluboký ponor krátce poté, co opustila kontinentální šelf a vplula do otevřeného oceánu. Způsob potápění navíc naznačoval, že nešlo o lov – manty neklesaly přímo dolů, ale sestupovaly v krocích, na dně zůstávaly jen velmi krátce a opět se po „stupíncích“ vracely zpět na hladinu. Po takovém ponoru následoval zpravidla delší přesun – až 200 kilometrů během několika dní.

Podle hlavního autora studie Calvina Bealea z Murdochovy univerzity manty během ponorů sbírají informace o okolním prostředí – vnímají změny magnetického pole, koncentrace kyslíku, teploty a světla. Tím si vytvářejí mentální mapu oceánu, která jim umožňuje přesněji se orientovat při migraci. Jinými slovy: manty si při každém hlubokém ponoru aktualizují své „přírodní GPS“.

Navigace podle magnetických linií

Zvlášť u novozélandských mant vědci zaznamenali, že hluboké ponory prováděly při zahájení své severní migrace. Jak vysvětluje spoluautor Mark Erdmann z organizace Re:wild, manty tak pravděpodobně „odečítají“ magnetické linie dna oceánu, aby získaly přesnější směr pohybu. Po ponoru strávily delší čas zahříváním u hladiny – studené vody v hloubce mohou způsobovat značný tepelný stres – a poté se vydaly na dlouhou, přímou cestu severním směrem.

Důvod, proč se manty noří právě tak hluboko, souvisí i s tím, že hlubší vrstvy oceánu jsou stabilnější a předvídatelnější než proměnlivé proudy blíže u hladiny. Pro tvora, který se orientuje bez vizuálních orientačních bodů, může být právě tato stabilita hlubin klíčová pro přesnou navigaci.

Podle Bealea přináší studie nové poznatky o tom, jak se velcí mořští migranti dokážou orientovat v oceánských pustinách a propojují tak ekosystémy vzdálené tisíce kilometrů. Přestože šlo o relativně malý vzorek, výsledky mohou být základem pro širší výzkum mořské navigace u dalších druhů. Výzkum navíc připomíná, jak zásadní jsou pro tyto živočichy zdravé oceánské ekosystémy – a jak málo toho o oceánských hlubinách víme. Oceánské manty jsou ohroženým druhem, závislým jak na pobřežních, tak na otevřených vodách. Jejich ochrana proto vyžaduje mezinárodní spolupráci.

Image

Čtěte také

Po magnetických stezkách: Zvířata, která se chovají jako živé kompasy

Alespoň v očích českých obrozeneckých historiků má Maxmilián Lamminger tuto roli jasně určenou. Vždyť to byl cizák, přivandrovalec z Němec, utiskovatel českého lidu a pobělohorský konfiskátor. I čeští spisovatelé pak značně přispěli k šíření tohoto negativního obrazu. Jasně ho popsala Božena Němcová ve svých chodských pověstech a tvrdil to i Alois Jirásek v Psohlavcích. Až teprve v poslední době, kdy trochu opadá nacionální hysterie, přestává mít rod pověst pobělohorských přistěhovalců, protože k nim prostě nepatřil. Přistěhoval se prý už kdysi, snad v 15. století, z Bavorska.

Jenže ani to není pravda. Rod Lammingerů z Albenreuthu pocházel z Chebska, které bylo dlouhou dobu součástí Svaté říše římské a k českým zemím je definitivně připojili až ve 14. století Jan Lucemburský a jeho syn Karel IV. Z jazykového hlediska se tedy jednalo o Němce, ovšem středověk, ani raný novověk jazyková hlediska neuznával. Čechem byl ten, kdo měl v Českém království inkolát (potvrzení, že je „usedlý“ v Čechách) a kdo se v Českém království narodil. Obě podmínky Lammingerové bezezbytku splňovali. 

Bílá hora: počátek vzestupu

Lammingerové se cítili jako příslušníci české stavovské obce i po stránce náboženské. Byli horlivými luterány, měli v Újezdě u Svatého kříže i vlastního luteránského kněze. Co se majetku týče, nepatřili k nijak zámožným rodům. K jejich svatokřížskému manskému statku patřily jen vesnice Újezd a Babice. Teprve Wolf Jáchym Lamminger vykoupil po roce 1596 Újezd z manství a získal i další vesnice. Zakoupením Rybníka a Korytan se rod stal bezprostředním sousedem chodských obcí.

Do stavovského povstání od roku 1618 se velmi agilně zapojili tři synové Wolfa Jáchyma – Wolf Fridrich, Wolf Josef a Wolf Jáchym spojili své osudy s povstalci, sloužili v krajské hotovosti a po porážce povstání na Bílé hoře museli emigrovat. Nad lammingerovským panstvím se stahovaly mraky a hrozila mu konfiskace. Jen zásluhou čtvrtého z bratrů Wolfa Viléma k ní nedošlo. Ten prokázal lepší odhad situace než jeho sourozenci, konvertoval ke katolickému náboženství a naplno se zapojil do služeb císaři. Sloužil jako diplomat, vyjednával v Uhrách s Bethlénem a v nouzi neváhal poskytnout císaři i půjčku. Na to věčně zadlužený Habsburk nezapomněl a Wolf Vilém se stal rázem jeho oblíbencem. 

Podařilo se mu zachovat rodový majetek a uchránit ho před zabavením. Jednal okamžitě a vychytrale. Dostavil se na statek Újezd u Svatého kříže a bez jakéhokoliv pověření se ujal správy, přičemž tvrdil, že mu dosud nebyl vyplacen dědičný podíl. Objevilo se sice vážné podezření, že lže, protože svůj podíl dostal a také utratil. Ale kdo by si dovolil osočovat člena mimořádného soudního tribunálu? Jak se říká, drzé čelo i zeď prorazí a v tomto případě měl úspěch měl i pan Wolf Vilém Lamminger, protože císař mu nakonec celé panství velmi levně podstoupil.

Dalším krokem v jeho kariéře se stalo členství v mimořádném tribunálu, který měl posoudit zločiny stavovské opozice. Je známo, že tribunál postupoval neúprosně. Na Staroměstském náměstí zaplatilo povstání životem 27 českých šlechticů a měšťanů, přičemž jejich popravě přihlížel i pan Wolf Vilém. Jako chytrému a podnikavému člověku mu bylo jasné, že se mu otvírá krásná příležitost ke zbohatnutí a tak se rozhodl popadnout ji za pačesy.

Chodská zástava

Za chodské vsi a pohraniční lesy zaplatily kdysi Domažlice 37 142 kop míšeňských grošů. Lammingerovi na to stačilo pouhých 7 500 zlatých, dalších 500 zlatých ho stála zástava blízkého Eisendorfu neboli Železné. Získal chodské sedláky, jejich vesnice, chodský hrad se všemi lesy, pozemky a důchody z nich plynoucí. Majetek rodu se tím značně navýšil.

Laciná koupě se mu podařila díky dobrým vztahům s Karlem z Lichtenštejna, který odůvodňoval podstoupení majetku Wolfu Vilémovi jeho zásluhami o císařský trůn a také tím, že se dal vždy „snaživě, ochotně a neúnavně potřebovat“. Problémem ovšem bylo, že to byla pouze zástava, nikoliv dědičná držba, po které Wolf Vilém toužil. 

Měl ale i odpůrce. Česká komora neustále poukazovala na to, že zástava je nevýhodná a zpochybňovala i právo Lammingera na hraniční les a „německé“ vesnice na Chodsku. Podle ní bylo pro císaře výhodnější Chody vyplatit a statky si ponechat, či celé příslušenství Chodského hradu rozprodat po částech. Lamminger se ale bránil. Lhal, když tvrdil, že panství je chudé a celý roční výnos nestačí ani na pokrytí úroků z oněch 8 000, které zaplatil. Proto, dodával, by pro císaře bylo naopak nejvýhodnější celou zástavu odprodat Lammingerům do dědičné držby.

Na Chodsko se tedy vydala českou komorou vyslaná komise, která měla na věc zcela jiný názor. Podle ní činila hodnota chodských vsí bez lesů, rybníků a mlýnů 37 005 kop míšeňských a hodnota „německých“ vsí pak dalších 10 458 kop míšeňských!

Wolf Vilém měl však u dvora pevné postavení. Nejprve zpochybnil nezaujatost komise a později v roce 1623 poskytl císaři další půjčku, tentokrát ve výši 20 000 zlatých, s podmínkou, že mu bude nahrazena jeho zastavenými statky na Plzeňsku. Přes odpor české komory mu roku 1628 císař Chodsko pojistil na dalších deset let a v roce 1630 mu byly obce prodány do dědičného držení za částku 56 000 zlatých, což nebylo mnoho. Česká komora protestovala a spor se táhl až do roku 1635, kdy Wolf Vilém zemřel. Jeho vdova Barbora z Mörsbergu si vymohla osobní audienci u císaře a slavila úspěch. Dekret dvorské kanceláře z 15. května 1635 definitivně rozhodl, že chodské zboží patří dědičně do držení rodu Lammingerů.

Image

Čtěte také

Hrdina chodské rebelie: Byl Jan Sladký Kozina nebezpečný rebel, nebo nevinná oběť?