S touto tradicí začal car Alexandr III. a pokračoval v ní i jeho syn Mikuláš II. Každé z 52 vajec patřících carské rodině bylo jedinečným mistrovským dílem z drahých kovů a kamenů, a uvnitř se často skrývalo překvapení.

Miniatura honosného sídla

V roce 1901 vyrobili mistři Peter Carl Fabergé (1846–1920) a Michail Jevlampijevič Perchin (1860–1903) ve Fabergého dílně vejce, které daroval Mikuláš II. o Velikonocích své matce, carevně Marii Fjodorovně. V něm se schovávala miniaturní zlatá replika paláce v Gatčině, carevniny zimní rezidence.

Honosný zámek Gatčina s rozsáhlým anglickým parkem, s jezery a pavilony se nachází 45 kilometrů jihozápadně od Zimního paláce v Petrohradě. Nechala ho postavit Kateřina II. pro svého favorita hraběte Orlova podle návrhu architekta Antonia Rinaldiho ve stylu klasicismu a romantického historismu. Po Orlovově smrti ho odkoupila a darovala synovi, pozdějšímu caru Pavlovi I. Ten Gatčinu upravil na jedno ze svých hlavních sídel. Jeden ze současníků zámek chválil slovy: „Mistrovské umělecké dílo, kterému zdejší krásná příroda pomohla více než kterémukoli jinému sídlu v blízkosti carského hlavního města.“

V majetku panovnické rodiny zůstal až do roku 1917. Po bolševické revoluci sloužil jako muzeum a později jako vojenská škola. Během druhé světové války byl zámek těžce poškozen německou armádou a jeho rekonstrukce probíhá dodnes.

Mistrovské dílo

Vejce je zhotoveno ze zlata, stříbra, briliantů, horského křišťálu, perel a sametové podšívky. Při výrobě bylo využito několika složitých technik smaltování, které byly charakteristické pro Fabergého dílnu. Jednalo se o průsvitný (transparentní) smalt, který vznikl použitím průsvitné smaltové vrstvy nanesené na precizně gravírovaný povrch zlata. A také barevný opakní (neprůhledný) smalt, který vytvořil kontrast mezi různými barvami a materiály.

Dále byly při gilošování (guilloché) vyryty opakující se geometrické vzory do kovového povrchu, na který se následně nanesl průsvitný smalt. Tento proces vytváří krásný efekt hloubky a hry světla. 

Na povrchu vejce je namalován jemný vzor zelených a zlatých listů, růžových růží a červených stuh svázaných do mašlí. Miniaturní palác není ve vejci upevněn a lze jej vyjmout. Je vyroben ze zlata technikou quatre-couleur, při níž se používají čtyři odlišné barvy smaltu k vytvoření bohatého a kontrastního designu. Na dokonalé miniatuře paláce lze rozeznat takové detaily, jako jsou děla, vlajka, socha Pavla I. a prvky krajiny včetně zahradních ornamentů a stromů. Pod palácem je malý prostor pravděpodobně pro šperk, který se bohužel dávno ztratil.

Carevna Marie Fjodorovna uchovávala vejce v Aničkovském paláci v Petrohradě. Po revoluci v roce 1917 přešel do vlastnictví pravnuka Pavla I., milionáře Alexandra Alexandroviče Polovcova, který emigroval do Paříže. Poté ho roku 1930 získal americký průmyslník a mecenáš Henry Walters z Baltimoru, který ho o rok později předal do jím založeného Walters Art Museum. Zde se dodnes nachází vedle mistrovských děl El Greca, Raffaela či Maneta. 

Image

Čtěte také

Carské poklady: Proč jsou Fabergého vejce nejžádanějšími klenoty světa?

Hlavním zdrojem vitaminu B12 v potravě jsou živočišné produkty: vejce, mléko, sýry, maso a vnitřnosti. V rostlinné stravě se tento vitamin téměř nenachází. V případě vegetariánů a striktnějších veganů proto skutečně hrozí, že se odmítáním živočišných bílkovin připraví o zdroj důležitého vitaminu B12. Ten pomáhá zajistit správné fungování nervového systému, podílí se na vzniku červených krvinek a podobně. Bez jeho pravidelného přísunu se tudíž člověk může cítit unavený, bez chuti k jídlu, bledne mu pokožka, buší srdce, může ztrácet cit v končetinách, a dokonce pociťovat zmatenost či nekoordinovanost. Nedostatek zmíněného vitaminu bychom proto v závislosti na svém jídelníčku neměli podceňovat.

Navíc není pravda, že lidé, kteří maso běžně jedí, přípravky s B12 nepotřebují: Ohrožení jsou totiž i dospělí, u nichž byla schopnost vstřebávat vitaminy oslabena například chudokrevností, celiakií či Crohnovou nemocí. A na pozoru by se měli mít rovněž jedinci po operaci zažívacího traktu. Podle některých statistik trpí deficitem vitamínu B12 1,5 až 15 % světové populace.

Doplňkem obsahujícím B12 ovšem nic nepokazíte, ani pokud jste se v uvedeném výčtu nepoznali – předávkovat se jím nelze, a pokud vám nechybí, nanejvýš jen nepocítíte jeho prospěšné účinky.

Image

Čtěte také

Lesk a bída veganství: Jak působí rostlinná strava na náš organismus?

Jak nalézt mikroorganismy, které se možná před miliony let vyskytovaly na Marsu? Vědci se domnívají, že by mohly být zmrazené v čase – v ledu, který by na Marsu mohly nalézt a prozkoumat budoucí mise – pilotované nebo robotické.

Tým odborníků Goddardova kosmického střediska NASA a Pensylvánské státní univerzity napodobil podmínky Marsu v laboratoři a názorně předvedl, že fragmenty proteinů bakterie jako je E. coli, pokud by byly přítomny v permafrostu a polárních čepičkách Marsu, by zůstaly rozeznatelné déle než 50 milionů let, bez ohledu na nepřetržité vystavení kosmickému záření.

Stopy života v ledu

Výsledky výzkumu, které zveřejnil odborný časopis Astrobiology, povzbuzují budoucí mise, které budou pátrat po životě na Marsu, aby se zaměřily na lokality s ledem anebo s permafrostem, v němž převládá led, namísto toho, aby studovaly kameny, jíl nebo regolit, kde jsou šance na objevení pozůstatků života mizivé.

„Padesát milionů let je mnohem delší doba, než jaký předpokládáme věk u mnoha povrchových uloženin ledu,“ vysvětluje vedoucí týmu Chris House z Pensylvánské státní univerzity. „V jejich případě je to často méně než 2 miliony let. To znamená, že pokud se v tomto ledu vyskytovaly organismy s podobným složením jako ty pozemské, měli bychom je objevit.“

Badatelé zmrazili vzorky bakterií E. coli na teplotu mínus 50 °C, která na Marsu panuje v oblastech s ledem a přenesli je do speciální komory, kde je vystavili gama záření. Vzorky dostaly dávku záření, která odpovídala 20 milionům let působení kosmického záření na povrchu Marsu. V experimentu simulovali celkem 50 milionů let na povrchu Marsu. Ukázalo se, že více než 10 procent aminokyselin, které tvořily proteiny bakterií, takové zacházení přežije.

Image

Čtěte také

Život na Marsu? Ideálním místem jsou podle vědců ledové tůně

Pásovec devítipásý (Dasypus novemcinctus) je samotářské a převážně noční zvíře, které se živí malými ještěrkami, obojživelníky, mravenci, termity a dalším hmyzem. Při hledání potravy zaboří čumák do hlíny a ryje s ním všemi směry. Hmyz zaznamená až na vzdálenost 20 centimetrů a zachytí jej svým lepkavým jazykem. Tito pásovci jsou většinou 2,5–6,5 kg těžcí a 38–58 cm dlouzí (ocas je dlouhý dalších 26–53 cm).

Jejich vnější schránka je tvořena zkostnatělými kožními šupinami, jež jsou pokryty nepřekrývajícími se zrohovatělými epidermální pláty spojenými pruhy volné kůže. Brnění pokrývá záda, boky, hlavu, ocas a vnější stranu nohou. Na rozdíl od příbuzného pásovce kulovitého (Tolypeutes matacus) a pásovce třípásého (Tolypeutes tricinctus) se pásovec devítipásý nedokáže stočit do klubka a vytvořit neproniknutelný ochranný štít. Proto má ještě jeden obranný manévr. Při napadení dokáže vyskočit až metr vysoko, což někdy predátory vystraší a odežene.

Pásovec devítipásý má ještě jeden pozoruhodný rys. Dokáže dvěma neobvyklými způsoby překonávat vodní toky. Hlubší vodu přeplave podobně jako pes. Udržet se na hladině mu přitom pomáhá schopnost polykat vzduch a „napumpovat“ si vnitřnosti. Na druhou stranu mělčích toků se dostane tak, že přejde po dně. Dokáže totiž až na šest minut zadržet dech – tato adaptace se u něj vyvinula právě díky způsobu hledání potravy, kdy s čumákem zabořeným pod zem hledá něco k snědku.

Image

Čtěte také

Mravenečník čtyřprstý: Hmyzožravý nemotora, který z boje neutíká

Sahara je jednou z nejsušších oblastí světa. V průměru zde spadne několik centimetrů deště ročně a v některých místech může trvat i roky, než znovu zaprší. Planeta ale prochází změnou klimatu a změnu nejspíš pocítí i Sahara. 

Podle předpovědí odborníků Illinoiské univerzity v Chicagu se ale v budoucnu Sahara kupodivu nezmění ve vyprahlou pustinu. Zdá se, že postupující oteplování, které kromě jiného mění i uspořádání dešťových srážek, bude pro saharskou poušť znamenat spoustu vody navíc.

Změna klimatu přinese déšť

Pokud jsou předpovědi, které uveřejnil odborný časopis npj Climate and Atmospheric Science, správné, dočká se Sahara ve 2. polovině 21. století o 75 procent více vody, než kolik činí dosavadní dlouhodobý průměr. V jihovýchodní Africe by to měl být nárůst o 25 procent a na jihu střední Afriky nárůst o 17 procent. Pouze v jihozápadní Africe by měly být průměrné srážky zhruba o 5 procent nižší.

„Proměny uspořádání srážek ovlivní miliardy lidí, jak v Africe, tak i mimo Afriku,“ uvádí vedoucí výzkumu Thierry Ndetatsin Taguela. „Musíme se začít na tyto změny připravovat, abychom jim byli schopní čelit, od zvládání rizik povodní až po zavádění odrůd plodin, které jsou odolné vůči suchu.“

„Množství srážek na Sahaře by se mělo téměř zdvojnásobit, což je pro tak klimaticky suchý region dost překvapující,“ pokračuje Taguela. „Na druhou stranu, zatímco se většina modelů shodne na celkovém trendu vývoje srážek, s reálným množstvím srážek, které v budoucnu spadnou, si už tak jisté nejsou.“

Image

Čtěte také

Další letošní extrém počasí: Také Saharu zasáhly vydatné lijáky

Mladičkou Kateřinu (rodným jménem Žofie Frederika Augusta) nečekalo v manželském životě mnoho štěstí. Vysoká politika a příbuzenské vztahy totiž svedly dohromady dvě naprosto odlišné osobnosti. Spojovalo je snad jen mládí, nemožnost ovlivnit výběr životního partnera a fakt, že byli „vrženi“ do zcela cizího prostředí.

Petr III. Ruský se své chytré a krásné manželce nemohl rovnat intelektuálně ani fyzicky. Tuto skutečnost si palčivě uvědomoval a jakýkoliv pohled na ni mu o to více připomínal vlastní nedostatky. V žádném případě ho však nelze považovat za hlupáka či duševně nemocného člověka, byl spíše průměrným, uzavřeným a citově strádajícím neurotikem, jemuž osud naložil na bedra více, než dokázal unést. Fyzicky také nepatřil k nejodolnějším jedincům, proto se nelze divit, že obdivoval silné vojáky, zbožňoval armádu a uniformu jako symbol mužnosti a síly.

Jediný nepřítel nového cara

Počátkem ledna 1762 dospěla životní pouť dvaapadesátileté carevny Alžběty Petrovny ke konci. Její tělo zdevastované přejídáním, pitím, dnou, se zničenými játry a ledvinami již nedokázalo vzdorovat. Po jejím skonu dosedl Petr III. na trůn bez nejmenších problémů. Amnestoval odpůrce předchozích vlád a vyhlásil manifest o svobodě šlechty, kterým zrušil povinnou službu šlechticů v civilní správě či armádě. Nelibost Rusů však vzbudil tím, že ukončil válku s Pruskem, vrátil mu obsazená území, uzavřel s ním spojenectví a kvůli Šlesvicku chtěl bojovat proti Dánsku. 

Petrovým jediným skutečným nepřítelem se stala jeho žena. Vládce měl tu smůlu, že si vzal nadanější, chytřejší a rozhodnější manželku. Věděl o její vládychtivosti, amorálnosti a pokrytectví, nicméně ji stále podceňoval. Škoda, že se neseznámil s příběhem jisté pařížské slečny, kterou popadl vztek, že si její přítel vyšel s jinou ženou, proto ho vyzvala na souboj a nechala střílet jako prvního. Muž galantně vystřelil do vzduchu, slečna k němu přistoupila a z těsné blízkosti ho jedinou ranou zastřelila. Kdyby si z něj car vzal poučení, určitě by vše dopadlo jinak.

Car trpěl komplexy méněcennosti, které se nešikovně snažil maskovat hrou na rázného důstojníka. Jeho žena ale podobné chování prohlédla, proto se ho nebála. O to více se jí jako imperátor snažil ublížit. Veřejně ji přehlížel, urážel a dával na odiv svůj poměr s hraběnkou Jelizavetou Romanovnou Voroncovovou. Dokonce se vyrojily pověsti, že hodlá poslat manželku do kláštera a oženit se s milenkou bez královské krve.

Poslední kapka do kalichu trpkosti

To jako by potvrzovala událost na pompézní oslavě carových narozenin, kde carevnu donutil předat Voroncovové řád svaté Kateřiny, který se podle tradice uděloval pouze členkám panovnického domu.

V květnu 1762 pak vyvolal velký veřejný skandál na slavnostním obědě po podepsání míru s Pruskem, když povstal a pronesl přípitek na zdraví panovnické rodiny. Carevna zůstala sedět s tím, že carskou rodinu tvoří její manžel, ona a jejich syn. Záměrně vynechala holštýnské prince a princezny, načež ji Petr přede všemi nazval „hlupačkou“ či v doslovném překladu „hloupou krávou“. Večer vydal příkaz k jejímu zatčení. Vyděšený důstojník, který měl rozkaz splnit, běžel nejdříve ke svému nadřízenému, carovu strýci, jemuž se podařilo příkaz stáhnout.

Incident představoval poslední kapku, jíž pohár Kateřininy trpělivosti přetekl, proto se rozhodla manžela svrhnout. Nikdo jí nemohl zaručit, že příkaz k zatčení nebude příště splněn. Jakmile ve vší tajnosti porodila svému milenci Grigoriji Grigorjevičovi Orlovovi syna, pustila se do přípravy státního převratu. Mistrovsky rozehrála složitou hru, v níž nechala své stoupence nezávisle na sobě budovat okruh spiklenců. 

Nebezpečná hra a mat dámou

Vliv na nižší důstojníky v gardových plucích jí zajistil Orlov, zatímco stoupence u dvora a mezi generalitou získávala její nejbližší přítelkyně, devatenáctiletá kněžna Jekaterina Romanovna Daškovová. Ta svou družku litovala, že musí snášet carovy hrubosti, a s romantickým odhodláním jí chtěla pomoci, proto se s mladickým nadšením vrhla do přípravy spiknutí. 

Vzhledem k tomu, že byl jeden ze zasvěcených zatčen a hrozilo, že při mučení vše vyzradí, museli Kateřinini spojenci zahájit palácovou revoluci dříve, než plánovali. V pátek 28. června 1762 (podle gregoriánského kalendáře 9. července) dorazila Kateřina Alexejevna z letního sídla do Petrohradu a nechala se za asistence gardistů provolat imperátorkou. Obyvatelstvo jásalo a připíjelo na zdraví nové panovnice, obzvláště když slíbila uhradit veškeré náklady za oslavy. Město na několik dní zahalily alkoholové výpary. Petr III. setrval v letním sídle, místo razantního jednání vydával více či méně nesmyslná nařízení a zděšeně sledoval, jak jeho dvořané přebíhají k nové vládkyni. 

Vítězná Kateřina

Na střet s manželem se carevna vydala z Petrohradu v doprovodu tisíce vojáků. V gardové uniformě působila na koni impozantně a majestátně, dlouhé černé vlasy jí spadaly na ramena, hlavu zdobil baret ze sobolí kožešiny s věncem z dubového listí. Mladičká kněžna Daškovová ve stejné uniformě po jejím boku se podobala mladému poručíkovi. Z carevny vyzařovala energická aktivita, z kněžny entuziasmus. Protože v čele výpravy jely dvě ženy, nazývá se převrat „dámská revoluce“. 

V sobotu 29. června (10. července gregoriánského kalendáře) dorazila výprava do carova sídla, kde Petr III. místo oslav svého svátku podepsal abdikaci. Poté ho uvěznili a po několika dnech zabili.

Kateřina II. převrat interpretovala jako vlastenecký čin a záchranu od polodebilního cara. Ačkoliv neměla nejmenší nárok na ruský trůn, podařilo se jí, že v ní Rusové viděli zastánkyni národních zájmů a jediného člena dynastie schopného vládnout říši. Básník Puškin ji geniálně nazval „Tartuffem v sukních a s korunou“, čímž zdůraznil její bezpáteřnost, ctižádostivost, panovačnost i umění získat si oddané stoupence.

Image

Čtěte také

Carevna Kateřina II. a Grigorij Potěmkin: Milenci na čas, přátelé navždy

První nasazení US Army v severní Africe v roce 1942 přineslo řadu cenných zkušeností, mezi něž se řadilo mimo jiné zjištění, že nové německé tanky odolávají americkým 57mm kanonům. Také se podařilo ukořistit slavné německé „osmaosmdesátky“, tedy původně protiletadlové kanony, jež se úspěšně uplatňovaly i v roli ničitelů tanků. Následně Američané získali i protitankové kanony 8,8-cm PaK 43. Experti ve zbrojním odboru americké armády (Ordnance Department) se tedy v roce 1943 pustili do návrhu obdobného typu zbraně.

Lehčí, ale složitý

Jako ideální ráže se jevila hodnota 90 mm, jelikož odpovídala kalibru protiletadlového kanonu M1, jenž svými vlastnostmi patřil do podobné kategorie jako „osmaosmdesátka“. Ještě během roku 1943 tedy vznikly pokusné vzorky protitankových děl, které se zjevně inspirovaly německým designem, neboť spojovaly hlavně a závěry 90mm kanonů M1 a novou konstrukci lafety. Ta obdržela označení T5, zatímco samotný kanon nesl formální název T8. 

Jeho výkony během testů v roce 1944 působily slibně, ovšem lafeta se ukázala jako příliš rozměrná a těžká, takže inženýři dostali příkaz ji odlehčit. Armáda hodlala objednat 600 sériových kusů,  avšak ani nové iterace lafety nazvané T5E1 a T5E2 nevyhověly hmotnostním požadavkům. 

Mezitím vznikl alternativní návrh 90mm kanonu T13 se zvláštní lafetou T9, u níž základní konstrukční prvek tvořil štít, k němuž byla připojena dvě ramena lafety. Výsledek nabízel menší váhu, byť za cenu složitosti nezvyklé konstrukce. Posléze vznikaly i další experimentální 90mm kanony, ovšem čas běžel a americká armáda žádala výsledky.

S kanonem na šelmu

Jeden T8 na lafetě T5 se tedy v únoru 1945 vypravil na evropské bojiště, aby se prověřila jeho reálná účinnost proti panzerům, avšak do boje patrně nezasáhl. Každopádně sílily obavy, že na obávané „tygry“ nebude ráže 90 mm stačit, takže v říjnu 1944 začal vývoj 105mm kanonu T8 na lafetě T19. Ta měla nejprve obvyklá ocelová kola s klasickými pneumatikami, ale v zájmu snížení hmotnosti nakonec konstruktéři použili kola z hořčíkové slitiny s pneumatikami ze syntetické pryže. Samotný kanon vznikl jako derivát 105mm tankového děla T5, které bylo navrženo pro novou generaci amerických těžkých tanků. Díky velké úsťové rychlosti nabízel výtečnou průbojnost, neboť jeho střela dokázala na dálku 1 000 m probít 210 mm oceli, ale stále šlo o velice těžkou konstrukci. 

Kapitulace třetí říše odstranila nutnost bojovat s „tygry“, kdežto proti japonským tankům dosavadní zbraně zcela stačily. Americká armáda tudíž v roce 1946 zastavila vývoj všech typů tažených protitankových kanonů včetně 105mm T8, jelikož pro moderní bojiště se tyto zbraně jevily jako příliš neohrabané a těžkopádné. Ze dvou zhotovených kusů se dochoval jeden, jenž se dnes nalézá v muzejní sekci základny Aberdeen.

Image

Čtěte také

Zrození legendy dvou světových válek: Protiletadlové kanony K-Zugflak (1)

Vědci už desítky let pátrají po tzv. exoměsících – přirozených družicích planet mimo naši Sluneční soustavu. Zatím se ale žádného z kandidátů na exoměsíc nepodařilo s jistotou potvrdit. Nyní však přichází studie, která podle všeho posouvá věci dál než kdy dřív: data z Vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST) a dalších observatoří odhalují v blízkosti exoplanety WASP-39b podezřelý oblak plynu, který by mohl pocházet z hyperaktivního sopečného exoměsíce.

Signály tajemného souputníka

Exoplaneta WASP-39b, objevená už v roce 2011, je obrovský plynný obr o velikosti zhruba Saturnu, který obíhá svou hvězdu jednou za čtyři dny. Své mateřské hvězdě se nachází extrémně blízko, a je tudíž vystaven nesmírně horkému prostředí. Právě proto je pro astronomy ideálním cílem: přechody exoplanety přes kotouč hvězdy umožňují vědcům detailně analyzovat složení její atmosféry.

V roce 2023 Webbův teleskop detekoval v atmosféře WASP-39b oxid siřičitý (SO₂), což bylo považováno za přímý důkaz fotochemických reakcí vyvolaných hvězdným zářením. Nová a doposud nerecenzovaná studie vedená Apurvou Ozou z Caltechu ale tuto interpretaci zpochybňuje: podle Oza může být ve skutečnosti zdrojem síry sopečný měsíc, podobný Jupiterovu Io, nejaktivnějším vulkanickému tělesu ve Sluneční soustavě.

Vařící se měsíc

Io, sužovaný gravitačním působením Jupiteru i jeho velkých měsíců, je doslova „hněten“ slapovými silami, které zahřívají jeho nitro a způsobují gigantické erupce. Podobný mechanismus by podle Oza mohl fungovat i u WASP-39b – jen s tím rozdílem, že tento systém je ještě blíže své hvězdě, takže se „vaří“ nejen gravitací, ale i žárem samotné hvězdy.

Takový měsíc by mohl do okolí planety chrlit oblaka plynu a prachu, který astronomové nyní pozorují – podobně, jako Io vytváří kolem Jupiteru torus částic, který se neustále doplňuje jeho výbuchy.

Oza a jeho tým spojili pozorování z JWST, Hubbleova teleskopu a evropského Velmi velkého dalekohledu (VLT) v Chile a zaznamenali proměnlivé množství síry, sodíku a draslíku. Právě tato nepravidelnost podle vědců může naznačovat, že zdroj těchto látek je nestálý a lokální, nikoli rovnoměrně rozložený v atmosféře planety.

Apurva Oza stejnou metodu už testuje i u jiných exoplanet. V roce 2024 například publikoval práci o světě WASP-49Ab, kde pozoroval výbuchy sodíku v okolí planety. Jeho kolegyně Athira Unni následně změřila rychlost pohybu tohoto plynu, a ukázalo se, že odpovídají pohybu měsíce s osmihodinovou oběžnou dobou. Pokud by se podobný vzor podařilo zjistit i u WASP-39b, mohlo by jít o důkaz, na který astronomové čekají – relevantní důkaz existence exoměsíce.

Image

Čtěte také

U potulných exoplanet by se mohly nacházet obyvatelné měsíce

Po více než třech desetiletích spekulací byla konečně rozluštěna poslední část šifrovaného textu na slavném uměleckém díle Kryptos, instalovaném v roce 1990 v sídle CIA ve Virginii. 

Autor díla, Jim Sanborn, jej pojal jako měděný svitek papíru, který obsahuje čtveřici šifrovaných zpráv o celkem 869 znacích. První tři části šifry se podařilo rozluštit již v roce 1999 programátorovi Jimu Gilloglymu. K úspěšnému řešení se kromě něj dopracovali i analytici CIA a NSA. Posledních 97 znaků čtvrté části, známé jako K4, ale až doposud všem pokusům o dešifrování vzdorovalo.

Šifra mistra Sanborna

K rozluštění poslední části přispěla náhoda i vytrvalost dvojice spisovatelů – Jaretta Kobeka a Richarda Byrneho. Při sledování obsahu aukce Sanbornova díla si všimli, že jeho „kódovací materiály“ jsou součástí sbírek Smithsonova institutu. 

Dokumenty si vyfotili a později si uvědomili, že papírové útržky odhalují původní text šifrované části K4. Byly mezi nimi i dosud známé indicie jako „BERLIN CLOCK“ a „EAST NORTHEAST“, které tvoří součást již dříve rozluštěné zprávy. Sám Jim Sanborn později potvrdil autentičnost objevu.

Papíry Sanborn omylem údajně uložil do archivu během doby, kdy se potýkal s rakovinou. Po objevu požádal Smithsonův institut, aby dokumenty zapečetili na dalších 50 let, čemuž výzkumný ústav obratem vyhověl.

Veřejnosti zatím nepřístupno

Kompletní Sanbornův archiv k dílu Kryptos nyní nabízí v aukci společnost RR Auction, která obratem Kobeka a Byrneho varovala před zveřejněním dešifrovaného textu, kvůli možnému porušení autorských práv. Oba spisovatelé nicméně uvedli, že neplánují zveřejnit samotný obsah šifry.

Samotný text K4 přináší sice odpověď na dlouholetou záhadu, odborníci ale upozorňují, že znát text nestačí – skutečné mistrovství spočívá v metodě, jak byla šifra vytvořena. Sanbornův archiv, který je v aukci k mání až do 20. listopadu, obsahuje původní kódovací tabulky projektu a další související materiály. Úspěšný dražitel tak získá i úplné vysvětlení vztahu K4 k páté části, která má být odhalena (či přesněji vyjevena) až po rozluštění instalovaných čtyř částí, a také vysvětlení celkového smyslu díla Kryptos přímo od jeho tvůrce.

Reakce kryptografické komunity jsou smíšené: někteří jsou rádi, že se záhadu podařilo konečně vyřešit, jiní označují způsob jejího „vyřešení“ za poněkud „ošklivý konec“. Přesto zůstává Kryptos jedinečným uměleckým dílem, které po 35 let fascinovalo odborníky i nadšené kryptografy.

Image

Čtěte také

Tajemná kryptografie: Které dávné šifry čekají na své rozluštění?