Němečtí stratégové si již před válkou uvědomovali britskou námořní převahu, počítali však s tím, že v případě konfliktu bude nepřátelské loďstvo jednak rozeseto po celém světě a jednak se bude snažit o přímé akce proti kontinentálním přístavům. Tyto předpoklady se však nenaplnily a císařské Širokomořské loďstvo nedisponovalo dostatečnou silou na to, aby mohlo čelit královské Grand Fleet na otevřeném moři. V Berlíně proto přemýšleli, jak blokádu narušit.

Již na začátku války se proto vilémovští admirálové snažili vlákat části britského loďstva do léčky a způsobit mu vážné škody. Provokativní nájezdy proti Scarborough, Hartlepoolu ani Whitby však nepřítele k očekávané odvetě nepřiměly a velké námořní střetnutí u Jutska roku 1916 poměr sil na hladině nezvrátilo.

Prolomit blokádu

Bylo tedy třeba hledat jiné cesty. Jednou z nich se staly různé lamače blokády, které měly britské kontrolní stanoviště obeplout, podplout nebo nadletět. Za tímto účelem například vznikly dvě obchodní ponorky speciálně upravené k převážení co největšího množství zásob. Proběhly také pokusy zásobovat odříznuté německé síly v koloniích za pomoci vzducholodí. 

Jako zdaleka nejefektivnější způsob obcházení námořní izolace se ale ukázala spolupráce s neutrálními zeměmi. Britové nemohli zadržovat lodě plující do neválčících států, jakými  byly Nizozemsko nebo Švédsko – snažili se však dohlížet na to, aby nedocházelo k přeprodávání zboží centrálními mocnostmi. Přesto se především německý západní soused stal v prvních letech války jedním z nejdůležitějších zásobitelů císařství. Dovoz sýra vzrostl trojnásobně a u některých dalších komodit ještě více. Důležitého partnera Berlína představovalo také Švédsko, které nakupovalo americké suroviny a pak je s velkým ziskem posílalo do středu Evropy. Ačkoliv byla podobná praxe pro Německo finančně nevýhodná, vyhnout se jí nedalo. Sám kancléř  Theobald von Bethmann-Hollweg v roce 1916 konstatoval, že nebýt neutrálních států, země by již ekonomicky zkolabovala.

Roztavit zvony

Ve skutečnosti se však díky této pomoci podařilo katastrofu pouze oddálit. Německo ani jeho spojenci nebyli surovinově soběstační téměř v žádném ohledu a potřeby válečné ekonomiky tuto skutečnost ještě prohloubily. Již záhy se objevil nedostatek různých kovů a docházelo ke znovuotevření některých starých a již nerentabilních dolů. Zároveň se začalo s důkladnou recyklací a ze skládek se pečlivě vybíral veškerý železný šrot, který se dal ještě použít. Vykupoval se (či přímo konfiskoval) materiál od civilistů a v neposlední řadě přišlo i na kostelní zvony – nakonec jich bylo po celém Německu roztaveno na 44 %. Přesto se nedostatek nepodařilo zcela překonat a v jeho důsledku se opožďoval vývoj a zbrojní výroba, což se ukázalo například na tanku A7V, který přišel pozdě, a vyrobily se jen dvě desítky strojů.

Zoufale chyběly také další komodity. Nedostatek kaučuku například vedl k tomu, že část vozidel centrálních mocností ve druhé polovině války jezdila na kovových kolech bez pneumatik, kvůli čemuž se ploužila maximální rychlostí nepřesahující 20 km/h. V pozdní fázi konfliktu pak zásobovací nedostatky dolehly i přímo na frontové jednotky. Panoval zoufalý nedostatek dělostřelecké munice a artilerie mohla na mnoha místech poskytovat prvosledovým jednotkám podporu pouze se svolením vyšších štábů. Pozorovatelé u habsburské armády na italské frontě zaznamenali, že zhruba polovina mužstva neměla kompletní uniformu, což se týkalo i některých důstojníků. Podobné problémy se propisovaly i do morálky mužstva a jeho ochoty pokračovat v boji.

Tuříny a Kriegsbrot

Hlavní potíž, s níž se celé Německo potýkalo, ale představoval hlad. Na tom se spolu se zásadním omezením dovozu potravin podepsal i přechod na válečné hospodářství. Odvody zemědělských dělníků, rekvizice koní a v neposlední řadě odklon dusíku z výroby hnojiv na výrobu munice vedl již po roce konfliktu k vážným zásobovacím obtížím. Ještě před koncem roku 1914 musela německá vláda přikročit k regulaci cen potravin, což vedlo ke vzniku černého trhu. O rok později došlo k zavedení přídělového systému, který ale nedokázal pokrýt potřebu obyvatelstva, protože příděly postupně klesly až na ubohých 1 000 kalorií denně. 

Běžné potraviny ustupovaly ve prospěch náhražek v podobě švédského tuřínu a takzvaného Kriegsbrotu (chléb ze žita a brambor). Začala se šířit podvýživa a s ní spojené nemoci, jako kurděje, tuberkulóza nebo úplavice. Současní historici odhadují, že v důsledku blokády a s ní spojeného hladu zemřelo jen na území Německa na 424 000 civilistů.

Velmi zlá byla situace i v sousedním Rakousku, kde přídělový systém na konci války prakticky zkolaboval. Krize se však obrátila také proti dohodovým vojákům, kteří padli do zajetí a pro něž jejich věznitelé neměli dostatek potravy. Odhaduje se, že v rakouských lágrech zemřelo na podvýživu až 100 000 italských zajatců. 

Zcela fatální dopady měla francouzská blokáda osmanského pobřeží. Spolu se špatnou úrodou v létě 1915 vyvolala nemožnost zásobovat odlehlejší části říše obrovský hladomor, který si vyžádal statisíce převážně civilních obětí. Sami Francouzi se výsledků své akce zhrozili natolik, že několikrát poskytli především postiženému Libanonu humanitární pomoc, která měla účinky jejich vlastní blokády alespoň zmírnit. Přesto v jejím důsledku zemřelo hlady přes 15 % obyvatel dnešní Sýrie, Libanonu či Palestiny a všeobecná bída podle všeho ovlivnila také začínající genocidy menšin (Arméni či Řekové). 

Podpis za jídlo

Britové blokádu neuvolnili ani po uzavření příměří v listopadu 1918. Jako oficiální důvod uváděli obavy z toho, že by Německo po obnovení zásobování pokračovalo ve válce, ale ve skutečnosti šlo o velmi účinný prostředek během vyjednávání o mírové smlouvě. K částečnému rozvolnění izolace došlo na nátlak Američanů až v březnu 1919, kdy do přístavů nově vzniklé republiky začaly proudit první lodě s nákladem potravin. Podařilo se tak zažehnat hlavní zásobovací krizi, ale úplné ukončení blokády přišlo až s podpisem mírové smlouvy ve Versailles 12. července téhož roku. O počtu obětí, které si vyžádala tato „poválečná“ blokáda, se dodnes diskutuje, podle některých badatelů by však mohly dosahovat až 100 000. 

Téměř pětiletá námořní blokáda tak skončila a nechala za sebou statisíce mrtvých. Dodnes jde o jeden z prostředků do té doby nevídaně krutého konfliktu, ve kterém se zúčastněné strany nezdráhaly téměř ničeho, co by jim mohlo dopomoci ke konečnému vítězství.

Image

Čtěte také

Ať neproklouzne ani myš! Námořní blokáda centrálních mocností za světové války

Náměsíčnost neboli somnambulismus patří mezi parasomnie, tedy neobvyklé chování vyskytující se během spánku. V normálním spacím cyklu se střídají fáze REM, kdy se oči pod víčky pohybují, mozek je výrazně aktivní a zdají se nám sny; a NREM, kdy centrální orgán odpočívá a činnost celého těla se utlumuje – tj. hluboký spánek. A právě tehdy k náměsíčnosti dochází.

Noční výlety

Dotyčný je pak v jakémsi přechodném stavu mezi spánkem a bdělostí, kdy se aktivuje motorický systém, ale vědomí zůstává zamlžené, takže si somnambul své jednání obvykle nepamatuje. Člověk s „polospícím“ mozkem, ale s aktivním tělem může chodit, pohybovat předměty, a dokonce i řídit auto nebo se vydat na průzkum okolí. Typické jsou otevřené oči, ovšem nepřítomný pohled, přičemž taková epizoda může trvat několik minut i déle a mnozí náměsíčníci se po ní sami vrátí do postele. 

Přesné příčiny náměsíčnosti vědci dosud neznají, větší sklony k ní však podle nich mohou být dědičné. Mezi další faktory patří především nedostatek spánku či jiné stavy, jež ho ovlivňují, včetně spánkové apnoe a syndromu neklidných nohou. Roli může hrát i dlouhodobý stres, alkohol nebo některé léky. Podařilo se také prokázat, že k somnambulismu jsou mnohem náchylnější děti – zřejmě proto, že se jejich mozek stále vyvíjí a ve fázi hlubokého spánku tráví víc času.

Image

Čtěte také

Co je příčinou nekontrolovatelných záškubů před spaním a jak se jich vyvarovat?

Už v roce 2012 dospěli kanadsko-britští vědci k závěru, že „hodnotit inteligenci na základě výsledků jednoho standardizovaného IQ testu je zavádějící“, a otiskli jej v prosincovém vydání časopisu Neuron. Předtím ale provedli dosud největší online výzkum inteligence v historii, jehož se účastnilo více než sto tisíc lidí. „V online testu dostupnému komukoliv odkudkoliv na světě jsme respondenty poprosili o vyplnění dvanácti kognitivních úkolů zaměřených na paměť, uvažování, pozornost a plánování,“ uvedli jedni z autorů studie, kognitivní neurovědci Adrian M. Owen a Adam Hampshire.

„Zapojení bylo ohromující,“ podotkl Owen a pochvaloval si: „Očekávali jsme několik stovek odpovědí, nakonec se ale zapojily tisíce a tisíce lidí všech věkových kategorií, kultur a vyznání a ze všech koutů světa.“ Výsledky potvrdily, že prozkoumá-li se široká škála kognitivních schopností, ukáže se, že u žádných dvou jedinců nejsou nikdy stejné, dokonce ani podobné. Ovlivněné minimálně třemi parametry – krátkodobou pamětí, kreativním uvažováním a verbálními schopnostmi – tvoří u každého jedince unikátní balíček souhrnně označovaný jako inteligence.

IQ k popisu nestačí

„Pokusíte-li se něco tak komplexního jako lidskou inteligenci zavřít do škatulky zvané IQ, narazíte,“ upozornil Owen a dodal, že výsledky funkční magnetické rezonance, kterou provedli vybraným respondentům, ukázaly, že k rozdílům v kognitivních schopnostech dochází proto, že u každého člověka se při řešení konkrétního problému „rozsvítí“ trochu jiná oblast mozku. Díky zapojení tolika respondentů mohli výzkumníci prozkoumat i to, jak faktory věku, pohlaví a sklonu k hraní počítačových her ovlivnily vybrané mozkové funkce. „Pravidelný trénink mozku kognitivnímu výkonu vůbec nepomohl, zato stárnutí mělo na paměť i rozumové schopnosti extrémně negativní vliv,“ osvětlil Owen.

Mentální kouč a neurovědec Adam Hampshire dodal: „Je zajímavé, že hráči počítačových her si vedli výrazně lépe v oblasti kreativního uvažování i krátkodobé paměti. Oproti tomu třeba kuřáci na tom byli špatně s krátkodobou pamětí a verbálními dovednostmi, zatímco lidé trpící úzkostí si vedli špatně zejména v oblasti krátkodobé paměti.“ Toto pozorování stačí k potvrzení, že měřit lidskou inteligenci pomocí IQ testů je nedostatečné, poněvadž ji ovlivňuje celá řada interních i externích faktorů.

Není to, jak se zdá

Neurokouč Peter Bentley v roce 2024 upozornil, že si lidé pod pojmem IQ představují něco jiného, než co skutečně vyjadřuje. „Nepopisuje inteligenci jako takovou, spíše jednu její konkrétní – statistickou – složku,“ dodal a připomněl pozorování anglického psychologa Charlese Spearmana, který už v roce 1904 zjistil, že existuje spojení mezi konkrétními dovednostmi, např. matematikou, verbální plynulostí, prostorovou vizualizací a pamětí. „Přišel na to, že pokud si jedinec vede dobře v jedné oblasti, má tendenci vést si dobře i v těch ostatních a naopak,“ podotkl Bentley.

Zároveň však dodal, že pomocí statistiky je možné změřit jeden jediný inteligenční faktor, a to tzv. obecnou inteligenci (vyjadřuje se písmenem g), jež udává úroveň obecných kognitivních schopností jedince ve srovnání s ostatními. Obecná inteligence se dělí do dvou typů: fluidní (gf), jež nezávisí na formálním vzdělání, ale na řešení problémů pomocí abstraktního uvažování; a na krystalizovanou (gc), jež vypovídá o naučených zkušenostech, obecných informacích a slovní zásobě. „Fluidní inteligence vrcholí kolem dvacátého roku věku a poté klesá, zatímco krystalizovaná inteligence zůstává stabilní nebo se zlepšuje s postupujícím věkem. Také se ví, že obecná inteligence je dědičná – s velkou pravděpodobností podědíte mentální dovednosti svých rodičů,“ dodává Bentley.

Inteligence vs. rozum

Shane Frederick, psycholog na univerzitě v Yale, rád svým studentům pokládá záludnou otázku: „Je George Bush hlupák?“ Tato otázka zaměstnala během jeho turbulentního osmiletého prezidentování nejeden manažerský mozek. Obecně se dá říct, že ne, protože má IQ 120, což ho řadí do horních deseti procent populace. To je ale jen zlomek příběhu. Dokonce i Bushovi sympatizanti museli uznat, že jako myslitel zrovna neexceloval, což u osoby s rozhodovací pravomocí představovalo problém. I loajální autor jeho prezidentských projevů David Frum ho nazval „neustále špatně informovaným hlupákem“. Bývalý republikánský kongresman Joe Scarborough ho obvinil z „nedostatku intelektuální hloubky“ a tvrdil, že ve srovnání s jinými americkými prezidenty vytvořil Bush junior „samostatnou intelektuální ligu, kde je jen on sám“. Bush sám popsal svůj styl myšlení jako „málo analytický“.

A to je ten druh racionálního uvažování, jejž aplikujeme každý den na běžné životní situace (od výběru jídla po investování peněz nebo konzultace s náročným klientem) a který běžné IQ testy nedokážou změřit. „IQ testy měří důležitou složku kognitivního myšlení a jsou ještě částečně užitečné v předpovídání akademického a pracovního úspěchu, vesměs jsou však neúplné. Neobsáhnou celou škálu dovedností spadajících do kategorie ,dobré myšlení‘,“ objasňuje Frederick a dodává, že IQ není všechno.

„Vysoké IQ je jako výška u basketbalisty,“ dodává psycholog David Perkins z Harvard Graduate School of Education v Massachusetts. „Aby fungovalo, musely by všechny ostatní parametry být stejné, což nejsou. Být dobrým basketbalistou vyžaduje mnohem víc než jen být vysoký – a být dobrým myslitelem vyžaduje mít mnohem víc než vysoké IQ.“

Pseudovědecký švindl?

Přispěvatel do magazínu Medium Nassim Nicholas Taleb se do kritiky IQ pustil s mnohem větší vehemencí hraničící s nenávistným projevem. V článku z roku 2019 s názvem „IQ is largely a pseudoscientific swindle“ doslova píše, že „IQ je zastaralý test určený k měření mentální kapacity, ve skutečnosti ale měří extrémní ,neinteligenci‘ (tedy potíže s učením) a v menší míře také formu inteligence zbavenou efektů 2. řádu, tedy jak dobrý je někdo v absolvování zkoušek navržených nenáročnými nerdy“. Podle něj staví na piedestal jedince špatně přizpůsobené skutečnému životu.

„Koncept IQ je od začátku špatně uchopený matematicky, neumí si poradit s asymetriemi, nedokáže správně řešit dimenzionalitu a s myslí zachází jako s komplexním, neměnným systémem,“ vyjmenovává a dodává, že handlování s IQ skóre je nemorální, ale skvěle dokáže jedince – neřkuli celé skupiny – zaškatulkovat na celý život. Taleb dále tvrdí, že neexistuje žádná statistická souvislost mezi IQ skóre a tvrdým měřítkem, jakým je třeba bohatství. „Psychologové si neuvědomují, že účinek IQ je menší než rozdíl mezi IQ testy u stejného jedince,“ dodává Taleb.

Odchylka mezi prvním a opakovaným IQ testem totiž může být až 80 % (u stejného testovaného!), což znamená, že jeden jediný člověk může obsáhnout až dvě třetiny standardní odchylky. Mentální koučové potvrzují, že IQ měří intelektuální kapacitu – ve skutečném světě ale lépe pochodíte s moudrostí, trpělivostí nebo svědomitostí a se schopností se rychle a správně rozhodnout. V učebnicích psychologie se dočtete také o fenoménu nazvaném předpojatost mrtvého muže (z angl. Dead Man Bias), který říká: „I kdyby existovala linearita a symetrie IQ, už pouhá skutečnost, že se do statistiky počítá i tzv. stav absorbování, kdy mrtvému člověku je přisouzeno nulové IQ, celou záležitost kolem testování značně zkresluje.“

Osud onkologických pacientů

První seriózní zamyšlení nad nedostatečností IQ testů provedl v roce 2017 tým kolem rakouské pediatričky Barbary Wegenschimmelové. Ta se zabývá neurokognitivními schopnostmi dětí trpících nádorem centrálního nervového systému nebo jinými formami dětské rakoviny. Právě kvůli nim se zavedl pojem „úplný inteligenční kvocient“ (FIQ – Full Scale Intelligence Quotient) coby indikátor intelektuální výkonnosti. 

„Z důvodu nedostatku standardizovaných neuropsychologických testů pro děti a dorost, ale také času a erudovaného personálu se v dětských onkologických centrech místo speciálních neuropsychologických testů stále používají pouze IQ testy,“ vysvětluje Wegenschimmelová. Ty už ale dávno nejsou relevantní, protože jestliže tyto děti přežily rakovinu (zejména nádor CNS), jsou vystaveny riziku poklesu některých kognitivních schopností (např. rychlosti zpracování informací).

„V důsledku toho pak v IQ testech zcela pohoří – nespravedlivě – a u jejich jmen se objevují poznámky o pozdějším dosahování vývojových milníků, menším počtu intelektuálních úspěchů a schopnosti dosažení milníků až ve starším věku oproti jejich zdravým vrstevníkům,“ dodává Wegenschimmelová. I proto se zavedl nový pojem FIQ, ale ani ten není všespásný. Technicky vzato jde jen o složenější IQ skóre, které ale nedokáže změřit rozsah kognitivních poruch a „vyzdvihnout“ kategorii, v níž nemocné dítě exceluje. „FIQ je založeno na kompenzačním modelu, kdy se deficit v jednom subtestu (např. logickém uvažování) kompenzuje lepším výkonem v jiném (např. slovní zásobě),“ uzavírá Wegenschimmelová. 

Nic není jednoznačné

Navíc je zřejmé, že se FIQ může výrazně lišit v závislosti na definici inteligence (např. některé testy používají jako indikátor inteligence výhradně logické uvažování) a na parametrech testování (např. vybrané subtesty mají na každou otázku časový limit, jiné ne). Běžně používaným subtestem je „block design“, kdy pacienti přeskupují bloky rukama podle daného vzoru (vizuomotorická koordinace). Čím rychleji to zvládnou, tím více bodů je jim uděleno. Z toho důvodu může pomalejší zpracování nebo špatná vizuomotorická funkce vést k poklesu FIQ. Když je ale rychlost narušena nádorem nebo jeho léčbou (např. ozářením), je nesmysl usuzovat obecný kognitivní pokles, protože ostatní funkce nemusejí být ovlivněny.

„Analýzou neuropsychologického profilu pacienta jsme schopni identifikovat parametry vedoucí k horším studijním výsledkům,“ vysvětluje Wegenschimmelová a apeluje: Budou-li pedagogové dále používat pouze skóre FIQ, vystavují se vysokému riziku nesprávné interpretace dětské inteligence s negativními dopady na jejich studijní výsledky. „Používat FIQ jako jediné měřítko inteligence je chybné, poněvadž pokud onkologické dítě zpracovává informace sice pomalejším tempem (což je případ velkého počtu pacientů), ale logicky stále správně, není nic snazšího než požádat během testování o nějaký čas navíc a dítě tak zbytečně více nestresovat.“ 

Image

Čtěte také

Mýty o inteligenci: Je vyšší IQ skutečně výhrou v životní loterii?

Historie automobilů není přímá linie, ale spletitá stezka plná pokusů a omylů. Nejstarší dějiny samohybných vozidel sahají až do 18. století, kdy francouzský konstruktér Nicolas-Joseph Cugnot sestavil parní prototyp pro armádu. Stroj byl těžký, pomalý, špatně řiditelný a způsoboval vážné poškození cest. O třicet let později pokračoval v jeho stopách Richard Trevithick, ale ani jeho parní kočáry praktické uplatnění nenašly. 

Zásadní zlom přišel v roce 1886, kdy Karl Benz (1844–1929) zkonstruoval vozidlo Benz Patent-Motorwagen poháněné spalovacím motorem. Tuto událost lze považovat za skutečný zrod automobilu. Velkou roli sehrála i Karlova manželka Bertha, která podnikla první delší cestu autem, proslavila jej ve světě a také identifikovala některé klíčové technické nedostatky.

Introvertní génius

Manželství s Berthou však Benzovi pomohlo i v jiných ohledech. On sám pocházel ze skromných poměrů, a přesto, že byl od mládí nadaným mechanikem, šlo o plachého člověka, který se dlouho nemohl prosadit. Teprve věno, které získal díky sňatku, mu umožnilo rozjet vlastní dílnu, v níž mohl začít vyvíjet svůj sen – automobil na spalovací pohon.  Pak už bylo vše věcí houževnatosti a tvrdé práce.

Karla nezlomila ani ekonomická krize, která jej roku 1877 připravila o většinu prostředků, a o dva roky později na Silvestra dokončil první motor vlastní výroby. Netrvalo dlouho a vznikl prototyp vozu s podobným pohonem. Protože se Benz snažil zprvu držet svůj vynález v tajnosti, podnikal zkušební jízdy zásadně v noci – při té první se stroj porouchal už po ujetí sta metrů. Postupně však vynálezce napravoval jeden objevený nedostatek za druhým, a nakonec se mu s jeho automobilem podařilo ujet celý kilometr v kuse a vyvinout rychlost až 16 km/h. 

Nakonec v lednu 1886 patentoval své první motorové vozidlo nesoucí název Benz Patent-Motorwagen. Stroj poté v následujících letech dále zdokonaloval a vytvořil několik nástupnických verzí. Éra spalovacích aut mohla začít. 

Image

Čtěte také

Začalo to na třech kolech: Motorová tříkolka Karla Benze se stala základem dnešních vozů

Amyotrofická laterální skleróza (ALS) je fatální neurodegenerativní onemocnění motorických neuronů v mozku a míše, které postupně zbavuje pacienta schopnosti ovládat svaly. Navzdory úsilí vědců a lékařů se doposud nepodařilo plně objasnit příčiny této děsivé choroby, což pochopitelně komplikuje případnou prevenci.

Nová kanadská studie naznačuje, že riziko vzniku ALS by mohlo souviset s oxidem siřičitým (SO₂) – znečišťující látkou vznikající při spalování uhlí a ropných produktů. Jde o první výzkum, který tento vztah přímo zkoumá.

Tým vědců analyzoval data od 304 lidí s diagnostikovanou ALS a 1 207 zdravých osob stejného věku a pohlaví. Každému účastníkovi odhadli dlouhodobou expozici různým znečišťujícím látkám podle místa bydliště a historických environmentálních záznamů.

Zvláštní pozornost věnovali právě oxidu siřičitému (SO₂), který vzniká hlavně při spalování uhlí a ropných paliv. Ačkoli je tato látka již dříve spojována s poškozením mozku, dosud nebyla zkoumána v souvislosti s ALS.

Co vědci zjistili?

Výsledky ukázaly, že lidé s ALS měli v minulosti prokazatelně vyšší vystavení SO₂ než kontrolní skupina. Tato souvislost byla statisticky významná, i když výzkumníci zdůrazňují, že nejde o důkaz přímé příčinné souvislosti – pouze o silnou korelaci. Zajímavé je, že k tomu došlo i v oblastech, které oficiálně splňují limity pro „čisté“ ovzduší. To znamená, že i nízké hladiny znečištění, považované za bezpečné, mohou představovat riziko.

Analýza navíc ukázala, že kritickým obdobím pro působení SO₂ byla léta před prvními symptomy ALS, nikoli období těsně před diagnózou. Vědci to interpretují tak, že škodlivé změny v nervové tkáni mohou probíhat dlouho, než se nemoc projeví navenek – a že v době, kdy pacient vyhledá specialistu, už bývá proces nevratný.

Studie zkoumala i oxid dusičitý (NO₂), známý z automobilových emisí a uhelných elektráren. Ten sice v minulosti také býval spojován s ALS, ale po zohlednění socioekonomických a dalších faktorů se zde žádná významná vazba neprokázala. Výzkum souvislosti mezi znečištěným ovzduší a ALS zveřejnil odborný časopis Environmental Research.

Podle autorů výzkumu výsledky podporují potřebu přísnějších regulací kvality ovzduší, zejména pokud jde o oxid siřičitý. Připomínají, že ALS je sice vzácné onemocnění (ročně 1–2 nové případy na 100 000 lidí), má ale devastující průběh – postupně ničí nervové buňky, vede k paralýze a většina pacientů umírá do tří let od diagnózy.

ALS je dosud špatně pochopená nemoc s nejasnými příčinami. Víme, že svou roli mohou hrát genetické mutace, životní styl i prostředí. Kanadská studie nyní naznačuje, že vzduch, který dýcháme, může být jedním z klíčových spouštěčů.

Image

Čtěte také

Nekuřáci a rakovina plic: Vědci našli stopu vedoucí ke znečištěnému ovzduší

Pokud jde o chemické složení, hvězdy se mohou navzájem velmi lišit. Vědci se domnívají, že první hvězdy, které vznikly po Velkém třesku, obsahovaly pouze vodík, helium a nepatrné stopy lithia. Všechny těžší chemické prvky vznikly až později jadernou fúzí v nitru těchto hvězd. Když tyto první hvězdy explodovaly jako supernovy, těžší prvky se rozptýlily do okolního vesmíru a staly se součástí dalších a dalších generací hvězd.

Astronomové dnes mohou prozkoumat chemické složení hvězd na dálku, díky spektrografické analýze jejich záření. Mohou tak určit jejich „metalicitu“, tedy obsah těžších chemických prvků. Platí přitom, že hvězdy s extrémně nízkou metalicitou bývají velmi vzácné a jde o starší hvězdy z dřívějších generací.

Rekordně chemicky chudá hvězda

Výzkumný tým, který vedl Alexander Ji z Chicagské univerzity, je přesvědčen, že objevil hvězdu s doposud nejnižší známou metalicitou. Jde o červeného obra s označením SDSS J0715-7334, tedy hvězdu na konci života v Mléčné dráze, jejíž metalicita je zhruba dvakrát nižší než u dosavadního držitele tohoto primátu, hvězdy J1029+1729, která se rovněž nachází v Mléčné dráze.

Analýzy nově objevené hvězdy ukazují, že obsahuje velmi málo železa a uhlíku, čímž je mezi podobně starobylými hvězdami s velmi nízkou metalicitou ještě výjimečnější.

Ji a jeho kolegové odhadují, že hvězda původně vznikla z materiálu, který se rozptýlil po explozi supernovy hvězdy o hmotnosti asi 30 sluncí, která byla součástí populace III, jak astronomové poněkud matoucím způsobem označují první generaci hvězd ve vesmíru. Podrobnosti objevu vědci popisují v preprintovém serveru arXiv.

Vědci rovněž analyzovali pohyb rekordní hvězdy SDSS J0715-7334 v prostoru. Jak je v podobných případech obvyklé, využili k tomu data evropské vesmírné observatoře Gaia. Ukázalo se, že dotyčná hvězda vlastně původně nepochází z Mléčné dráhy. Vše nasvědčuje tomu, že vznikla ve Velkém Magellanově mračnu a do Mléčné dráhy se dostala až později.

Image

Čtěte také

Kolik vodíku a helia obvykle obsahují hvězdy?

Čínská společnost EHang Holdings představila svůj nový elektrický letoun s vertikálním vzletem a přistáním (eVTOL) VT35, který má ambici proměnit autonomní meziměstskou leteckou dopravu. Novinka, která dokáže přepravovat až dva pasažéry, absolvovala svůj první testovací let v čínském Che-feji.

Elektrické vzdušné taxi

eVTOL VT35 je vybaven tandemovým křídlem a osmi vertikálními vrtulemi a motory pro vzlet a přistání, doplněnými o zadní vrtuli pro efektivní horizontální let. Letoun dosahuje rychlosti až 215 km/h a na jedno nabití zvládne uletět až 200 km. Jeho maximální vzletová hmotnost činí 950 kg, včetně dvou pasažérů a jejich zavazadel.

S délkou a rozpětím kolem osmi metrů je VT35 kompaktní, což mu umožňuje přistávat na střechách budov, parkovištích nebo existujících vertiportech.

Uvnitř nabízí letoun kožené sedačky a dotykové rozhraní, které slouží jako palubní deska i zábavní centrum. Nastavení teploty, sedadel nebo navigaci je možné ovládat hlasem i dotykem. Celý let je řízen autonomními systémy, které zajišťují vzlet, let a přistání s využitím senzorů pro detekci a vyhýbání se překážkám.

V březnu 2025 čínský Úřad civilního letectví (CAAC) přijal žádost o typovou certifikaci VT35. Letoun nyní prochází interním testováním a hodnocením způsobilosti k letu. Společnost EHang využívá zkušenosti ze svého dřívějšího modelu EH216-S, který již provozuje komerční lety v Číně, k urychlení schvalovacího procesu.

Společnost EHang plánuje rozšířit platformu VT35 o varianty s naklápěcími rotory, které nabídnou větší dolet a flexibilitu. V kombinaci s flotilou EH216-S by VT35 mohl sloužit jako centrální prvek „nízkopodlažní“ letecké sítě, propojující přímo centra měst a fungující podobně jako moderní sdílené služby aut – automaticky, efektivně a dostupně. Ve srovnání s leteckou dopravou by díky své flexibilitě mohl VT35 zkrátit přepravní čas z dvou hodin na pouhých 30 minut.

Image

Čtěte také

Ve vodě, ve vzduchu i na souši: Nový koncept hybridního letounu pro americkou armádu

Do hradu Windsor na břehu řeky Temže doprovodila rakev s tělem královny pouhá pětice lidí. Zvony ve věžích hradu se po příjezdu rakve nerozhlaholily, jak bývalo při významných pohřbech zvykem. Královnino tělo v rozporu se zvyklostmi velmi rychle uložili do hrobky, místo aby bylo několik dní vystaveno v kapli. Nekonal se byť jen jediný z obvyklých pohřebních obřadů. Proč tuto významnou ženu „uklidili“ tak spěšně a bez poct, jež jí bezpochyby náležely? Po více než pěti staletích začínají mít historici v této záhadě přece jen jasněji. 

Pozoruhodná dáma

Anglická královna Alžběta Woodvillová nepatřila ve srovnání s dlouhou řadou svých předchůdkyň a následovnic k „šedému průměru“. Skandální byla už rodina, do které se roku 1437 narodila. Jejím otcem byl Richard Woodville, matkou Jacquetta Lucemburská. Zatímco Woodvillové byli spíše movití než urození a nikdy nezaujímali na společenském žebříčku pozdně středověké Anglie významné postavení, Alžbětina matka pocházela z vysoké anglické šlechty. Byla vdovou po vévodovi z Bedfordu, strýci anglického krále Jindřicha VI. Jacquetta se tedy vdala skandálně hluboko pod svou úroveň. 

Její dcera Alžběta už se pod svou úroveň rozhodně nevdávala. Nejprve si vzala rytíře Jana Greye z Groby. Ten bojoval ve válce růží na straně Lancasterů, ale padl a z Alžběty byla ve čtyřiadvaceti vdova se dvěma dětmi. Další Alžbětin manžel měl ještě urozenější titul. Za ženu si ji vzal anglický král Eduard IV. stojící ve válce růží v čele Yorků. Právě sňatkem za krále yorské Bílé růže si Alžběta vysloužila přezdívku Bílá královna. V duchu rodinné tradice vyvolala i Alžbětina svatba s králem skandál.

Tajný sňatek

Eduard IV. se dostal na trůn v roce 1461, když ve válce růží uštědřil Lancasterům v čele s králem Jindřichem VI. citelnou porážku v bitvě u Mortimer's Cross. Eduardova pozice však zůstávala nejistá. Šlechta zachovávala loajalitu poraženému Jindřichovi, nebo koketovala s neutralitou. Pokud se chtěl nový král udržet u moci, potřeboval silné spojence. Doma by je těžko hledal. A tak povolil svému vlivnému přívrženci Richardu Nevilleovi, aby sháněl podporu v zahraničí. 

Neville známý také jako „Králotvůrce“ se činil. Patřil k nejmocnějším a nejbohatším mužům tehdejší Anglie a častokrát to byl právě on, kdo otáčel kormidlem anglické politiky. Eduardovi IV. dojednal podporu francouzského krále Ludvíka XI. Součástí smlouvy o spojenectví byl i sňatek Eduarda buď s Ludvíkovou dcerou Annou, která byla v té době ještě batole, nebo s dvanáctiletou Ludvíkovou švagrovou Bonou Savojskou.

Jenže Eduard IV. byl vyhlášený sukničkář. Vydržoval si početný houf milenek. O dětskou manželku z Francie či ze Savojska zjevně moc nestál. Mnohem víc ho zajímala vdova Alžběta Woodvillová, která se těšila pověsti „nejkrásnější ženy Britských ostrovů“. Eduard se s ní tajně oženil 1. května 1464. Obřadu konaného v domě nevěsty se zúčastnila jen její matka Jacquetta Lucemburská a dvě dvorní dámy. 

Rozkol s Králotvůrcem

Když se Neville dozvěděl, že Eduard nemůže stvrdit spojenectví s francouzským králem dohodnutou svatbou, protože je už ženatý s vdovou s dvěma dětmi, byl vzteky bez sebe. Dosavadní spolupráce krále a Králotvůrce se obratem změnila v otevřené nepřátelství. 

Ztráta Nevilleovy podpory způsobila Eduardovi vážné komplikace. Současníci ani pozdější historici nechápali, proč se král k nerozvážnému sňatku vůbec rozhodl. Mnozí považovali Eduardův svazek s Alžbětou Woodvillovou za důsledek králova milostného vzplanutí. Řada historiků ale považuje tuto akci za pečlivě promyšlený tah, kterým dal Eduard Nevilleovi jasně na srozuměnou, že se nehodlá smířit s rolí poslušné loutky. 

Richard Neville se nejprve spojil s Eduardovým mladším bratrem Jiřím a společně se pokusili Eduarda svrhnout. Neuspěli. Nato se Neville obrátil k francouzskému králi Ludvíkovi XI. a s jeho pomocí zorganizoval invazi do Anglie. Králotvůrce se spojil i s Lancastery a se svrženým králem Jindřichem VI. Eduard rychle zjistil, že proti této koalici nemá šanci, a vyklidil pole. Neville tak v říjnu roku 1470 vrátil vládu nad Ang­lií Jindřichovi VI. 

Zpátky na trůn

Mohlo se zdát, že Králotvůrci jeho tah vyšel. Eduard uprchl do Burgund, kde byla jeho sestra provdána za tamějšího vévodu Karla Smělého. Karel se do podpory svého švagra dvakrát nehrnul. Naštěstí pro Eduarda trpěl Jindřich VI. vážnými psychickými problémy. Brzy místo něj vládl Neville. Ten ve snaze zasadit Eduardovi poslední ránu vyhlásil Burgundsku válku a donutil tím Karla Smělého k akci. Karel postavil armádu a Eduard se s ní v březnu roku 1471 vylodil v Anglii. 

Nejprve se usmířil s bratrem Jiřím a pak 14. dubna 1471 na hlavu porazil Nevilleovu armádu v bitvě u Barnetu. Eduard slavil dokonalý comeback. Neville u Barnetu zahynul, Jindřich VI. padl do zajetí a v žaláři londýnského Toweru záhy zemřel. Návratu na trůn si tento psychicky labilní král užíval necelý půlrok.

Skromný pohřeb

Alžběta Woodvillová sehrála v těchto bouřlivých historických událostech roli, která tak trochu připomíná příběh Heleny Trójské. To kvůli ní se Neville obrátil k Eduardovi IV. zády a zosnoval králův pád. Kvůli Alžbětě řinčely zbraně na bitevních polích a umíral výkvět země.

Když Eduard IV. v roce 1483 za nepříliš jasných okolností zemřel ve věku pouhých jednačtyřiceti let, uchýlila se vdova do kláštera v Bermondsey, kde žila až do své smrti v roce 1492. Královského manžela tak přežila o devět let.

Nenápadný pohřeb býval připisován létům, která Alžběta na sklonku života prožila v klášteře. Údajně si přála obřad „bez pompy a vysokých výdajů“. Byla by však chyba představovat si Alžbětu jako nějakou domácí puťku. Byla to cílevědomá žena, která nejen věděla, co chce, ale také toho uměla dosáhnout. 

Výrazně zasahovala do dění v Anglii. Mistrovsky například dohodla své dceři Alžbětě z Yorku sňatek s Jindřichem VII. Tudorem. Toto manželství spojilo rody Yorků a Lancasterů bojující déle než tři desetiletí o nadvládu na Anglii ve válce růží. Na znamení smíru si poté dali Tudorové do znaku červeno-bílou růži kombinující bílou růži Yorků a červenou růží Lancasterů.

Záhada objasněna

Britský historik Euan Roger narazil nedávno v anglickém Národním archivu na dopis, který nabízí zcela nové a podstatně přesvědčivější vysvětlení Alžbětina překotného pohřbu. V listu benátského vyslance v Londýně Andrey Badoera se píše: „Královna vdova, matka krále Eduarda, zemřela na mor, a to krále znepokojuje.“

Dopis z roku 1511 může za „krále“ zmiňovat jen Alžbětina vnuka Jindřicha VIII. „Králem Eduardem“, pak může být jen Eduard V. – syn Eduarda IV. a Alžběty Woodvillové. Eduard V. vládl od smrti svého otce pouhé dva měsíce. Pak ho jeho strýc Richard III. prohlásil za nelegitimního dědice a i s mladším bratrem jej nechal uvěznit v kobce Toweru. Tam také byli oba bratři jako Richardovi nebezpeční konkurenti zřejmě ještě v roce 1483 popraveni. 

Z listu benátského vyslance tak Euan Roger vyvozuje, že královnou vdovou, jež zemřela na mor, byla bezpochyby Alžběta Woodvillová. Skeptici mohou namítat, proč píše Andrea Badoer v souvislosti s králem Jindřichem VIII. a jeho „znepokojením“ o události staré skoro dvě desetiletí. Vysvětlení nabízí Euan Roger ve své studii publikované ve vědeckém časopise Social History of Medicine.

Fobie z nemocí

Králi Jindřichovi VIII. bylo v roce 1511 teprve dvacet let a překypoval silami i elánem. Neměl ale dědice a trápil se představou, co by se stalo, kdyby náhle zemřel. Trpěl chorobným strachem z nákaz, které jej mohly ze dne na den poslat na onen svět. 

Trvalo ještě dvacet let, než si Jindřich VIII. zařídil rozvod s Kateřinou Aragonskou, aby si mohl vzít výrazně mladší Annu Boleynovou. S tou mu kynula podstatně vyšší šance na narození mužského dědice. Strach ze smrti v důsledku nákazy ho však po celou tu dobu neopouštěl. Byl jím doslova posedlý. Před pravidelnými letními epidemie­mi postihujícími Londýn prchal na venkovská sídla, která ve strachu z nákazy rychle střídal.

Podle Euana Rogera nereferuje Andrea Badoer v dopise o aktuální události, ale spíše podává vysvětlení duševního rozpoložení Jindřicha VIII. Epidemií se Jindřich přímo děsil. Z dopisu Andrey Badoera vyplývá, že na Jindřichově fóbii mohlo mít podíl i úmrtí jeho babičky na mor. Král narozený v roce 1491 si tuhle událost jistě nepamatoval, ale zprávy o tom, jaký děs vyvolal úder choroby do řad královské rodiny, jistě slýchal jako dítě.

Image

Čtěte také

Mladý vlk z Yorku: Eduard IV. zůstal ve válkách růží neporažen

Rakovina kůže, rakovina slinivky a takzvaný triple-negativní karcinom prsu představují mimořádně závažné diagnózy. Jde o velmi agresivní typy rakoviny, jejichž léčba je obvykle značně svízelná. Vědeckému týmu Massachusettské univerzity v Amherstu se přesto podařilo vyvinout vakcínu, která chrání očkovaného proti všem třem těmto agresivním rakovinám současně.

Dvojitý úder

Tým vedený odbornou asistentkou Prabhani Atukoraleovou, vyvinul nanovakcínu, která trénuje imunitní systém, aby rozpoznával a ničil nádorové buňky. Klíčem je přístup využívající kombinaci dvou imunitních stimulátorů (adjuvans) zabalených do lipidové nanočástice.

Tento chytrý design aktivuje dva hlavní obranné systémy těla: vrozenou imunitu, která reaguje rychle a v širokém spektru a adaptivní imunitu, která si hrozby „pamatuje“ a působí spíše cíleně. Výsledkem tohoto spojení je podle vědců dlouhodobá a cílená ochrana.

První testy probíhali na myších. Vědci vakcínu hlodavcům aplikovali ve třech dávkách. Některé vakcíny obsahovaly konkrétní nádorové peptidy, jiné kompletní roztok rozložených nádorových buněk. Následně vědci sledovali, jak se nanočástice dostávají do lymfatických uzlin (centrum imunitních reakcí), jak aktivují dendritické buňky, které fungují jako spojka mezi vrozenou a adaptivní imunitou a jak se tvoří T-lymfocyty a protilátky.

Výsledky ukázaly, že se nanočástice efektivně dostaly do uzlin, aktivovaly imunitní buňky a vyvolaly silnou T-buněčnou i B-buněčnou odpověď. U myší očkovaných kombinovanou vakcínou všechny přežily a 100 % z nich odmítlo růst nádoru. Naopak neočkované nebo částečně očkované skupiny hlodavců zemřely do jednoho měsíce. Imunita navíc přetrvávala měsíce. Myši, které přežily první útok nádoru, zůstaly chráněné i po opětovném vystavení rakovinným buňkám.

Naděje pro léčbu i prevenci

Podle výzkumníků má tato technologie potenciál léčit i předcházet různým druhům rakoviny – díky tomu, že vyvolává širokou a trvalou imunitní paměť. To je zásadní zejména u metastáz, které jsou příčinou většiny úmrtí na rakovinu. „Paměť imunitního systému není jen lokální – je systémová,“ vysvětluje Atukoraleová. „To je přesně to, co potřebujeme pro boj s metastázemi.“

Když vědci použili místo definovaných peptidů celý nádorový lyzát (roztok získaný z buněk obsahující antigeny), dokázala vakcína ochránit 69–88 % myší napříč všemi testovanými typy rakoviny.

Studie byla zveřejněna v prestižním vědeckém časopise Cell Reports Medicine a představuje další krok směrem k univerzální vakcíně proti rakovině – takové, která by dokázala nejen léčit, ale i chránit před vznikem nejzhoubnějších nádorů.

Image

Čtěte také

Slibné výsledky: mRNA vakcína proti glioblastomu uspěla v testech

 „Ve válce tohoto typu byla námořní síla klíčem ke konečnému vítězství, pokud ani jedna ze stran nedokázala zvítězit na pevnině. Udržení kontroly nad moři, aniž bychom se zhroutili na frontě, by mohlo centrální mocnosti vyhladovět a přimět ke kapitulaci… Potenciální hladomor mohl být proto jednou z nejsilnějších zbraní. Dokud si Británie udržela vládu nad vlnami, ani ona, ani její spojenci nemohli být poraženi nedostatkem jídla nebo základního materiálu pro vedení války... Byla to nemilosrdná kalkulace, ale válka je organizovaná krutost,…“ poznamenal britský premiér David Lloyd George na konto britské námořní blokády Německa a jeho spojenců. O co tedy vlastně šlo a jaké měla důsledky?

Plány izolace

Na sérii francouzsko-britských konferencí konaných ve Whitehallu v letech 1905 a 1906 představil ředitel britské námořní rozvědky admirál Charles Ottley hlavní funkce Královského námořnictva  během případného konfliktu s Trojspolkem. Jednou z nich měla být i důsledná blokáda přístavů, která by výrazně poškodila nepřátelskou ekonomiku a mohla by sloužit také k vylákání protivníkova loďstva do rozhodující bitvy. Myšlenka se dočkala kladné odezvy a v roce 1908 se námořní izolace stala součástí britských válečných plánů. Počítalo se přitom s takzvanou vzdálenou blokádou – tedy s tím, že plavidla Royal Navy znemožní transfer zboží přes Severní moře a průliv La Manche. Toto opatření mělo znesnadnit jejich napadání pomocí lehkých torpédových člunů či ponorek. 

Německo se na konflikt s dohodovými mocnostmi rozsáhle připravovalo, kupodivu však do svých výpočtů nezahrnulo žádný komplexní plán zásobování potravinami. Není zcela jasné, proč císařští stratégové hrozbu námořního odříznutí od světa takto podcenili – obecně se však má za to, že v souladu se Schlieffenovým plánem počítali s relativně rychlým průběhem konfliktu.

Zároveň Německo v mírových podmínkách dokázalo pokrýt zhruba 80 % své potravinové spotřeby, takže se hrozba případného hladomoru nezdála být tak vážnou. V neposlední řadě Berlín kalkuloval s případnými rekvizicemi důležitých komodit na obsazených územích v čele s Belgií či rozsáhlou obilnicí Evropy – Ukrajinou. 

Utažení šroubů

Samotný plán odříznutí nepřítele od zásobování s sebou však nesl ještě jeden problém – byl v rozporu s mezinárodním právem. Londýnská deklarace z roku 1909 dělila zboží převážené po moři na tři kategorie: vojenský materiál, zboží dvojího určení a civilní tovar (především zdravotnické potřeby). Zatímco první zmíněný mohlo válečné námořnictvo bez problémů zabavit, u dalších dvou šlo o právně i morálně problematické případy. Ačkoliv žádná země – Británii a Německo nevyjímaje – londýnskou deklaraci neratifikovala, nechtělo Royal Navy zprvu otevřeně poškozovat nepřátelské civilisty. Navíc si netroufalo zabavovat plavidla neutrálních zemí, především Spojených států, aby proti sobě nepopudilo potenciální spojence. 

V první fázi války tak Britové vyhlásili embargo pouze na válečný materiál a zboží dvojího určení. Kapitáni obchodních lodí plujících do Německa museli souhlasit s prohlídkou a případně vydat záruku, že jejich náklad nebude použit císařskou armádou. Poté je čekal ozbrojený doprovod zaminovaným Severním mořem, než mohli pokračovat dále na místo určení.

Zásadním precedentem se stal případ parníku Wilhelmina provozovaného americkou společností Southern Products Trading Company. Loď na začátku roku 1915 převážela ze Spojených států do Hamburku 2 000 tun potravin a majitelé dostali záruky volné plavby od samotného britského ministra zahraničí Edwarda Greye. V průběhu cesty se však situace změnila, když 26. ledna Němci oznámili zabavení veškerého obilí v zemi. Britové toto rozhodnutí interpretovali tak, že nepřítel přechází na válečnou ekonomiku podřízenou potřebám armády – obilí dovezené Wilhelminou by tak po příjezdu do cíle zabavila vláda a americká společnost by již neměla vliv na to, ke komu se dostane. 

Od této chvíle se tak blokáda v naprosté většině vztahovala i na potraviny a zboží, které s válečnou výrobou přímo nesouvisely. Celou situaci pak zpečetilo 4. února 1915 vyhlášení „válečné zóny“ ze strany Německa. V této oblasti měly císařské ponorky potápět dohodová plavidla bez ohledu na jejich určení. Tím z pohledu Britů padly jakékoliv právní či morální zábrany. 

Severní hlídka

Z vojenského hlediska měla blokáda centrálních mocností čtyři hlavní části. První a zdaleka nejzásadnější představovala činnost křižníkové eskadry B operující jako součást britského Velkého loďstva (Grand Fleet). Skupina původně osmi starých křižníků třídy Edgar se v průběhu války rozrostla na několik desítek plavidel a do dějin vešla pod označením Severní hlídka. Ta hned po vypuknutí války uzavřela prostor mezi Shetlandskými ostrovy a Norskem a již 3. srpna zadržela první nepřátelské plavidlo – parník William Behrens převážející dřevo. Již o několik dní později se blokádu pokusily prorazit dva německé trawlery a královské křižníky je poslaly ke dnu. 

S tím, jak se konflikt prodlužoval a na scénu vstoupily u-booty, začali Britové Severní hlídku systematicky posilovat dalšími jednotkami. Sice zpravidla neměly valnou bojovou hodnotu, ale pro úkoly zadržování obchodních plavidel dostačovaly. Royal Navy velkou část hlídaného prostoru důkladně zaminovalo a lodě, které chtěly v bezpečí proplout, tak musely volit několik střežených průjezdů. 

Význam křižníkového uskupení výrazně poklesl po vstupu Spojených států do války na jaře 1917, kdy již potřeba důkladně střežit Severní moře opadla. Velká část lodí byla proto odvelena k jiným úkolům. Za dobu fungování zadržela či potopila na 13 000 obchodních plavidel a pouze 642 blokádu prorazilo. Při střetech s nepřítelem uskupení přišlo o 11 jednotek. 

Ostatní fronty

Severní moře však nepředstavovalo jedinou část oceánů, již potřebovaly dohodové mocnosti udržet pod kontrolou. Poté, co Němci 12. října 1914 obsadili belgický přístav Antverpy, aktivovala královská admiralita takzvanou Doverskou hlídku, která uzavřela průliv La Manche a znemožnila tak přísun zásob z jihu. Tato skupina různorodých plavidel pak také prováděla protiponorkovou činnost, doprovázela spojenecké lodě a v dubnu 1918 provedla neúspěšný nájezd proti přístavu Zeebrugge. 

Královské námořnictvo však plánovalo odstřižení císařského Německa také od dodávek ze Skandinávie, odkud proudila především pro vojenskou výrobu nezbytná železná ruda. Tohoto úkolu se zhostila britská ponorková flotila tvořená osmi čluny, které v letech 1914 a 1915 různými cestami proklouzly do Baltského moře. Útočiště nalezly v estonském Revalu – tehdejší součásti carského Ruska – odkud vyrážely narušovat německou obchodní dopravu. Přes řadu obtíží dosáhly několika pozoruhodných úspěchů včetně potopení válečného křižníku Udine a zničení či poškození zhruba desítky nákladních plavidel. Akce podmořských člunů také prokazatelně přispěly k větší ostražitosti a omezení transportní činnosti na Baltu.

Důležitou roli ale hrálo také omezení zásobování německých spojenců Rakousko-Uherska a Turecka. Britové ovládali dva hlavní vstupy do Středozemního moře – Gibraltar i Suezský průplav, čímž v zásadě kontrolovali jakýkoliv pohyb dovnitř a ven. Dohodové mocnosti však usilovaly také o co největší izolaci jednotlivých nepřátelských států i narušení jejich vnitřních zásobovacích možností. To se týkalo především osmanské říše, která měla jen velmi málo rozvinutou pozemní infrastrukturu, a nemalá část vnitřního obchodu probíhala po moři. Od srpna 1915 proto francouzské lodě a ponorky hlídkovaly podél pobřeží zhruba od ostrova Samos až po Egypt, čímž se jim podařilo pohyb zboží uvnitř státu výrazně narušit.

Image

Čtěte také

Britský útok na Zeebrugge: Námořní výsadek, který nic nezměnil