Seržant Alvin C. York: Prostý dřevorubec, jehož odvaha vstoupila do dějin
Do historie americké armády se začátkem října 1918 svým odvážným útokem na německé kulometné postavení zapsal Alvin York. Vysloužil si tak nejvyšší americké válečné ocenění – Medaili cti.
První světová válka dala možnost vyniknout statečným mužům z celého světa. Někteří tahali z bitevní vřavy své kamarády, jiní osamoceně bojovali s nepřátelskou přesilou, další se zase neohroženě vrhali do zdánlivě beznadějného útoku. Odvážné činy většiny z nich se ztratily v propadlišti dějin tím spíše, že mnozí jejich aktéři ve válce zahynuli. To však není případ příslušníka US Army Alvina Yorka, který se svými skutky zapsal k nejznámějším americkým vojákům.
Rodným místem pozdějšího hrdiny byla osada Pall Mall ve státě Tennessee. Jeho rodiče rozhodně nepatřili k místním boháčům a malý Alvin přišel na svět v dřevěném srubu se dvěma místnostmi jako třetí z jedenácti dětí 13. prosince 1887. Otec pocházel z Jamestownu, zatímco matka se narodila v Pall Mallu a jeden z jejích předků, anglický osadník, tuto komunitu dokonce zakládal.
Chudý dřevorubec
Yorkovi třeli bídu s nouzí, a jak bylo v tamních končinách zvykem, děti do školy příliš často nechodily. Čekalo se od nich, že začnou přispívat do rodinného rozpočtu, jak jen to bude možné – přinejmenším svou prací na farmě a lovem drobné zvěře. V listopadu 1911 Alvinův otec zemřel. Jeho starší bratři už předtím odešli z domu, takže se mladík stal „nejstarším mužem“ rodiny a jako takový zemřelého otce zastupoval jak při výchově svých sourozenců, tak při obstarávání obživy. Tato povinnost ho přivedla nejprve k práci na stavbě železnice a později k dřevorubecké sekeře. Mladý York údajně patřil ke zručným pracantům a oddaně zajišťoval své rodině živobytí. Je však také známo, že měl sklony k pití a rvačkám, a dokonce ho několikrát zatkli.
V jeho vnitřním světě se však pití a rvačky nedostávaly do konfliktu s náboženským cítěním a Alvin York pravidelně navštěvoval místní protestantský kostel. Měl celkem hezký hlas a často předzpívával. V lednu 1915 pak u něj došlo k náboženské konverzi a mladý dřevorubec se stal silně věřícím člověkem. Yorkova víra měla jeden zásadní charakteristický rys. Místní kongregace vycházela z pacifistických kořenů a stavěla se proti veškerým formám násilí. Vypuknutí první světové války jej proto hluboce poznamenalo. Jak sám později přiznal: „Nechtěl jsem jít a zabíjet. Věřil jsem ve svou bibli.“
V uniformě navzdory přesvědčení
Pátého června 1917 se York, stejně jako všichni ostatní muži ve věku 21–31 let, zaregistroval u odvodní komise. Přestože vstup do armády s odvoláním na své náboženské přesvědčení odmítal, uniformě neunikl. US Army totiž takovým jedincům dávala umístěnky, které nebyly v rozporu s jejich protiválečným přesvědčením. V polovině listopadu 1917 se tedy mladý dřevorubec ocitl na nově zřízené základně Camp Gordon v Georgii (dnešní Fort Gordon), ale pochybnosti ohledně svého budoucího působení v ozbrojených silách měl i nadále. Po soustředěném tlaku nadřízených a určitém vnitřním boji však své postoje přehodnotil a právě tak, jako byl předtím horlivým pacifistou, se nyní zapálil „pro věc své země“.
Po ukončení základního výcviku ho přidělili k rotě G 328. pěšího pluku 82. pěší divize. Po přesunu do Francie se York 26. června 1918 poprvé dostal na frontu. Jednalo se o klidný sektor, kam přidělovali nové vojáky, aby je vycvičili, než je pošlou přes zemi nikoho. Svůj skutečně první boj zažil ve dnech 12.–17. září u Saint-Mihiel, potom ale přišla opravdová zkouška ohněm – ofenziva v oblasti Mása-Argonský les, kterou Američané spustili v součinnosti s Francouzi 26. září. Právě v bojích nedaleko Chatel-Chéhéry získal horal z Tennessee svou Medaili cti.
Seržant velitelem
Ráno 8. října se Yorkův prapor ještě před úsvitem vydal ke kótě 223, odkud měl v 6.10 zahájit útok směrem k místní úzkokolejce. Z jihozápadu se brzy ozvala těžká palba. Následující momenty York popsal: „Museli jsme útočit přes pár set metrů široké údolí a vzít ztečí kulometná postavení na hřbetě na vzdálenější straně. Kulomety byly i na svazích po obou křídlech. To údolí mělo tvar trojúhelníku, takže jsme to schytávali zepředu i z boků… Bylo to hrozné. Naše ztráty byly těžké… Nevěřím, že by (je – pozn. red.) mohl dobýt přímým útokem celý náš prapor, ani naše celá divize. Němci nás dostali. A to vám říkám, stříleli pěkně zostra. Naši chlapci padali jako ta dlouhá tráva před sekačkou u nás doma. S naším dělostřelectvem se něco stalo a my neměli žádnou baráž. A tak jsme tam jen tak leželi, zhruba v polovině toho údolí, bez baráže, a hezky to schytávali od těch německých kulometů i od velkých dělostřeleckých granátů, a proto jsme se rozhodli dostat je nečekaným útokem ze zálohy. Odhadovali jsme, že jich musí být přes třicet…“
Sedmnácti americkým vojákům včetně Yorka se následně podařilo Němce v nepřehledném terénu obejít. Prošli hustým porostem a nejprve narazili na nepřátelský štáb, kde zajali několik německých vojáků, mezi nimi i pár důstojníků. Rozruch v týlu ale německé vojáky upozornil na jejich příchod a Američané museli vzápětí čelit palbě několika kulometů, která šest z nich zabila a tři zranila. Desátník York se tak stal nejvyšší šarží a ujal se velení.
Střílení krocanů
Palbu německých vojáků opětoval (až později se dozvěděl, že v podstatě sám). Nejprve střílel vleže, potom se postavil: „Vystřílel jsem několik zásobníků. Hlaveň začala být horká a docházela mi munice.“ Po jisté době se na něj ze vzdálenosti pouhých 25 m pokusil zaútočit německý důstojník doprovázený pěti vojáky. Americký desátník odložil pušku a vytáhl pistoli. „Nejdříve jsem vyřídil šestého muže, pak pátého, čtvrtého, třetího a tak dále. Takhle doma střílíme divoké krocany. Nechceme totiž, aby ti vpředu věděli, že to od nás dostávají ti vzadu,“ popsal dramatické chvíle. Pak se vrátil k pušce a ostřelování kulometů.
Když se mu podařilo zneškodnit zhruba 20 nepřátelských vojáků, dostal od jednoho ze zajatých německých důstojníků, který shodou okolností pracoval před válkou v Chicagu a uměl dobře anglicky, nečekanou nabídku.
Němec mu slíbil, že když zastaví palbu, přiměje vojáky v nejbližším zákopu, aby se mu vzdali, což se nakonec také stalo, a počet zajatců tím narostl zhruba na stovku. Yorkovi a sedmi dalším Američanům se zároveň podařilo vyvolat dojem, že dohodových vojáků je mnohem více a že další jsou už na cestě. York následně seřadil zajaté Němce do dvojstupu a vyrazil vstříc zbývajícím kulometům. „Vzal jsem majora, postavil ho do čela kolony a stoupl si za něj. Použil jsem ho jako záštitu…“
York se svými muži obsadil druhou linii, zbývala však ještě první, která zadržovala postup Američanů. „A tak jsem je odvedl přímo k německému frontovému zákopu. Řekl jsem majorovi, ať zapíská na svou píšťalku, nebo že jinak ustřelím hlavu jemu i těm ostatním.“ Je až neuvěřitelné, že své zbraně odložili i další němečtí vojáci, a pouhým osmi Američanům se tak nakonec podařilo zajmout celkem 132 Němců. York měl jako hluboce věřící člověk v celé věci jasno: „Jsem svědkem toho, že mi Bůh pomohl z téhle těžké bitvy, protože keře kolem mne byly palbou celé očesané, a já neměl ani škrábnutí.“ Po této akci byl povýšen na seržanta a obdržel Vojenský záslužný kříž. Za několik měsíců následovala také Medaile cti.
Prostý hrdina
O Yorkově husarském kousku doma nikdo nevěděl. Teprve až v dubnu 1919, kdy noviny Saturday Evening Post otiskly článek popisující jeho hrdinství, se stal celonárodní celebritou. Když 22. května dorazil zpátky do USA, měl už zaplacený pobyt v newyorském luxusním hotelu Waldorf-Astoria. Po prohlídce města vyrazil do Washingtonu, kde ho Sněmovna reprezentantů odměnila potleskem vestoje. S prezidentem Woodrowem Wilsonem se ale nakonec nesetkal, protože se v té době v Paříži účastnil poválečných rozhovorů.
Jako jediný dar za svou vojenskou službu York přijal malou farmu. Články, publicitu a prodej autorských práv na svůj životopis odmítl. Zapojil se jen do kampaně na stavbu silnice, která měla jeho rodný kraj spojit s okolním světem. Výsledkem se stala Alvin C. York Highway, postavená v polovině 20. let. Ve stejné době také pomohl zřídit Fond Alvina C. Yorka, jehož zásluhou byl v Jamestownu založen Zemědělský institut Alvina C. Yorka, který funguje dodnes.
Po vypuknutí druhé světové války se York znovu přihlásil do armády, vzhledem ke svým zdravotním problémům se už ale k frontové jednotce nedostal. Nastoupil tedy ke spojovacímu vojsku. Navzdory hodnosti plukovníka Gardy státu Tennessee byl také pořád označován svou přezdívkou „seržant York“. Do širšího povědomí pak vstoupil jako vlastenecký horal s hlubokou vírou a skvělou muškou, který je sice málo vzdělaný a hovoří prostým jazykem, ale „intuitivně dělá vše správně“. Alvin Cullum York zemřel v Nashville 2. září 1964 ve věku 76 let.
Další články v sekci
Průplav bez vody: Změna klimatu ohrožuje dopravu v Panamském průplavu
Provoz Panamského průplavu je životně závislý na ohromném množství sladké vody z Gatúnské přehrady. V té je ale kvůli globálnímu oteplování stále méně vody.
Panamský průplav představuje úžasnou stavbu celosvětového významu, která v délce přes 80 kilometrů propojuje Atlantický a Tichý oceán. Od roku 1913, kdy byl v průplavu zahájený provoz, je jedním z klíčových bodů lodní přepravy a světového obchodu.
Ve fungování Panamského průplavu hraje klíčovou roli Gatúnská přehrada, která vznikla právě kvůli jeho stavbě, přehrazením řeky Chagres a zatopením původního tropického lesa. Každý průjezd přes systém šesti zdymadel Panamského průplavu spotřebovává přibližně 190 milionů litrů sladké vody z Gatúnské přehrady. Ta se při každém napouštění a vypouštění komor uvolňuje z do moře a už se do přehrady nevrací. Odhaduje se, že průplav spotřebuje denně 2,5krát víc vody než New York City.
Průplav bez vody
V době výstavby průplavu byla v této části světa sucha velmi vzácná. V posledních letech se ale situace mění. Kvůli globálnímu oteplování je Gatúnská přehrada ohrožovaná úbytkem srážek a vyšším výparem, což vede k poklesu hladiny přehrady. Nejde přitom jen o lodní dopravu – přehrada zásobuje pitnou vodou i metropolitní oblast města Panama, kde žije přibližně 55 % obyvatel země.
Samuel Muñoz z americké Severozápadní univerzity a jeho kolegové použili klimatické modely k simulování vlivu změny klimatu na hladinu Gatúnského jezera a zjistili, že s postupujícím oteplováním je velmi pravděpodobné, že hladina přehrady bude klesat.
„Čím více se otepluje v globálním měřítku, tím méně srážek spadne v Panamě, obzvláště během období dešťů,“ vysvětluje Muñoz pro platformu Live Science. „Současně také platí, že čím více je oteplená atmosféra, tím více se z Gatúnského jezera ztrácí voda kvůli rostoucímu výparu.“
Podle Samuela Muñoze je hlavní příčinou je oteplování Tichého oceánu, které snižuje množství srážek v Panamě během období dešťů a zvyšuje odpařování z Gatúnské přehrady. Do hry navíc vstupuje nevyzpytatelný klimatický jev El Niño, který přináší suchá léta. Podrobnosti svého výzkumu vědci popisují v odborném časopisu Geophysical Research Letters.
Průplav už v minulosti trpěl nedostatkem vody. Například v roce 2016 klesla hladina Gatúnské přehrady na historické minimum, což narušilo globální dodavatelské řetězce a vedlo k omezení ponoru lodí. Podobná situace nastala znovu během sucha v letech 2023–2024, kdy musela správa průplavu znovu zavést limity na průjezd lodí. Správa průplavu si je problémů s horšící se dostupností vody vědomá a plánuje proto výstavbu další přehrady. Nová přehrada na řece Indio má stát 1,5 miliardy dolarů a hotová by měla být do 10 let.
Další články v sekci
Čistit si zuby před snídaní, nebo až po ní? Ani věda nemá úplně jasno
Ranní kartáček před snídaní, nebo až po ní? Zubní lékaři prozrazují, proč má každá volba své plusy i mínusy – a proč nejde o tak jednoznačné rozhodnutí, jak se možná zdá.
Každé ráno stojíme před stejnou volbou: sáhnout po kartáčku hned po probuzení, nebo až po šálku kávy a chlebu s máslem? Odpověď není tak černobílá, jak by se mohlo zdát – oba přístupy mají své výhody i nevýhody.
Plak, bakterie a ranní dech
V ústní dutině se přes noc tvoří plak: lepivý biofilm složený z bakterií, zbytků jídla a slin. Tyto mikroorganismy způsobují zápach z úst, produkují ale také kyseliny, které narušují zubní sklovinu a podporují vznik kazů či zánětu dásní.
Kartáček s fluoridovou pastou dokáže po probuzení odstranit noční vrstvu plaku a zároveň na povrchu zubů zanechá ochranný film. Díky tomu jídlo i káva chutnají lépe a zubům se během snídaně dostává určité „předběžné“ ochrany.
Čištění zubů po jídle zase pomáhá zbavit se zbytků jídla zachycených na zubech, mezi nimi i u dásní. Pokud plak přijde do kontaktu s cukry a škroby ze snídaně, bakterie rychle produkují kyseliny, které zuby narušují. Proto většina odborníků doporučuje čistit si zuby dvakrát – před i po jídle.
Co dělat, když nemáte čas na dvojí čištění
Většina zubařů zdůrazňuje, že zásadní je čistit alespoň dvakrát denně – ráno a večer – a večer nezapomenout i na důkladné vyčištění mezizubních prostor (ideálně po posledním jídle a pití jiném než voda). Kdo má zvýšený sklon ke kazům, měl by zvážit i čištění dvakrát ráno, pokud mu to denní režim dovolí.
Po jídle není nutné čekat, než vezmete kartáček do ruky – výjimkou jsou kyselé potraviny a nápoje, jako jsou citrusy, víno nebo nápoje s octem a sycené limonády. Ty dočasně změkčují sklovinu. S čištěním zubů je tak lépe vyčkat 30–60 minut, aby kartáček nepoškodil povrch zubu. Káva však tak kyselá není, takže po ní lze čistit zuby i bez čekání. Pokud chcete kyseliny neutralizovat dříve, stačí si vypláchnout ústa vodou, případně použít žvýkačku bez cukru, která stimuluje tvorbu slin.
Jednoznačná odpověď na otázku, zda je lépe čistit si zuby před snídaní, nebo až po ní, zdá se neexistuje. Nejlepší je proto čistit si zuby před snídaní i po ní. Pokud to ale nestíháte, postačí ranní a večerní čištění doplněné péčí o mezizubní prostory. U těch záleží hlavně na technice. Stomatologové doporučují čistit mezizubní prostory hlavně večer, aby mezi zuby nezůstávaly zbytky potravy přes noc. Některé studie naznačují, že je lepší použít nit před samotným čištěním zubů, protože tak fluoridová pasta snáze dosáhne i do hůře dostupných míst.
Další články v sekci
Šest miliard tun za sekundu: Potulná planeta roste ohromujícím tempem
Astronomové odhalili, že bludná planeta Cha 1107-7626 vzdálená 620 světelných let roste rekordním tempem – pohlcuje plyn a prach rychlostí šest miliard tun za sekundu, což stírá hranici mezi hvězdami a planetami.
Astronomové zaznamenali rekordní růstový sprint u takzvané bludné planety. Na rozdíl od planet v naší Sluneční soustavě tyto objekty neobíhají kolem hvězd, ale volně plují vesmírem. Nová pozorování dalekohledu VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře (ESO) odhalila, že tato potulná planeta pohlcuje plyn a prach ze svého okolí rychlostí 6 miliard tun za sekundu. Jedná se o nejrychlejší růst, jaký byl kdy zaznamenán nejen u bludných planet, ale i planet jakéhokoli druhu.
Planetární sprinter
„Lidé si možná představují planety jako klidné a stabilní světy, ale díky tomuto objevu vidíme, že objekty s planetární hmotností volně plující vesmírem mohou být vzrušujícími místy,“ říká Víctor Almendros-Abad, astronom z Astronomické observatoře v Palermu a hlavní autor nové studie.
Nově zkoumaný objekt, jehož hmotnost je pětkrát až desetkrát větší než hmotnost Jupiteru, se nachází ve vzdálenosti asi 620 světelných let v souhvězdí Chameleona. Tato bludná planeta, oficiálně pojmenovaná Cha 1107-7626, se stále formuje a je vyživována okolním diskem plynu a prachu. Tento materiál neustále padá na volně plující planetu, což je proces známý jako akrece. Skupina pod vedením Almendrose-Abada však nyní zjistila, že rychlost, jakou mladá planeta akreuje, není stálá.
V srpnu 2025 se planeta zvětšovala asi osmkrát rychleji než jen několik měsíců předtím, a to rychlostí šest miliard tun za sekundu! „Jedná se o nejsilnější akreci, jaká byla kdy zaznamenána u objektu planetární hmotnosti,“ říká Almendros-Abad.
Tento objev, který byl přijat k publikování v časopise The Astrophysical Journal Letters, byl učiněn pomocí spektrografu X-shooter na dalekohledu VLT ESO, který se nachází v chilské poušti Atacama. Skupina také využila data z vesmírného dalekohledu Jamese Webba a archivní data ze spektrografu SINFONI na dalekohledu VLT ESO.
Hvězda, nebo planeta?
„Původ bludných planet zůstává otevřenou otázkou: jde o objekty s nejnižší hmotností, které vznikly jako hvězdy, nebo obří planety vyhozené ze svých rodných systémů?“ ptá se spoluautor Aleks Scholz, astronom z University of St Andrews ve Velké Británii. Výsledky naznačují, že alespoň některé bludné planety mohou mít podobnou dráhu vzniku jako hvězdy, protože podobné výbuchy akrece byly již dříve pozorovány u mladých hvězd.
Jak vysvětluje spoluautorka Belinda Damianová, rovněž astronomka z University of St Andrews: „Tento objev stírá hranici mezi hvězdami a planetami a umožňuje nám nahlédnout do nejranějších fází vzniku bludných planet.“
Porovnáním světla vyzařovaného před a během výbuchu získali astronomové indicie o povaze akrečního procesu. Je pozoruhodné, že klíčovou roli při pohánění dramatického pádu hmoty patrně sehrála magnetická aktivita, což bylo dosud pozorováno pouze u hvězd. To naznačuje, že i objekty s nízkou hmotností mohou mít silná magnetická pole schopná pohánět takové akreční jevy.
Vědci také zjistili, že chemické složení disku kolem planety se během akrece změnilo, přičemž během ní byla detekována vodní pára, ale předtím nikoli. Tento jev byl doposud pozorován jen u hvězd.
„Myšlenka, že planetární objekt se může chovat jako hvězda, je úchvatná a vybízí nás k zamyšlení nad tím, jaké by mohly být světy mimo ten náš v počátečních fázích svého vývoje,“ uvádí astronomka Amelia Bayová z Evropské jižní observatoře.
Další články v sekci
Dobroty z nouze: Příběhy jídel, která vznikla z hladu a nedostatku
Když se vlivem válečných konfliktů naruší staré pořádky, dostaví se nouze a hlad. A právě období dvou světových válek dalo vzniknout pokrmům, bez kterých si dnes už neumíme život představit.
Další články v sekci
Archeologové v egyptské Sakkáře objevili zcela unikátní sošku ze Staré říše
Archeologové v Sakkáře objevili jedinečnou staroegyptskou sochu muže z páté dynastie se svou miniaturizovanou rodinou.
Archeologové učinili unikátní objev v nekropoli Sakkára, rozsáhlém pohřebišti starověkých Egypťanů: sochu, která podle odborníků nemá v historii staroegyptského umění obdoby. Dávný artefakt představuje muže, jehož jméno by mohlo být Messi, stojícího ve společnosti své miniaturizované manželky, a ještě menší dcery, která drží husu.
Socha, vysoká 103 cm, byla vytesána z vápence a podle studie uveřejněné v odborném časopisu The Journal of Egyptian Archaeology představuje ušlechtile vypadajícího muže s levou nohou nakročenou mírně vpřed, což v egyptské symbolice vyjadřuje mládí, sílu a vitalitu.
Vedle něj klečí jeho manželka, držící se jeho pravé nohy, a dcera stojící za levou nohou svírá husu s otevřeným zobákem. Tento motiv podle archeologů odkazuje na každodenní život, podobně jako fresky a reliéfy na stěnách hrobek. Mohl mít ale i symbolický význam: zachovat spojení rodiny i v posmrtném životě.
Odkaz odvážného umělce
Socha byla nalezena v roce 2021 skrytá pod pískem nedaleko falešných dveří s nápisem „Messi“. Falešné dveře byly v egyptských hrobkách běžné a věřilo se, že duše zesnulého jimi může vstupovat a opouštět hrob. Na základě stylu sochy ji odborníci datují do páté dynastie (cca 2 465–2 323 př. n. l.), období, kdy v Egyptě vznikaly pyramidy.
V sochařství té doby platilo pravidlo, že větší postava značí vyšší význam, což vysvětluje, proč je Messi vyobrazen výrazně větší než jeho rodina.
Podle Zahi Hawasse, bývalého egyptského ministra pro památky a spoluautora studie, je tato socha jediným známým příkladem svého druhu ze Staré říše. Na rozdíl od jiných rodinných soch jsou všechny postavy (kromě reliéfně ztvárněné dcery) vytesány plně trojrozměrně. Tato kombinace dvou sochařských postupů ukazuje experimentálního ducha umělce a dává soše status jedinečného mistrovského díla.
Socha podle archeologů nabízí unikátní vhled do rodinné symboliky starověkého Egypta a přináší nový pohled na kreativní postupy starověkých egyptských umělců.
Další články v sekci
Oči, které vidí vše: Odhalte tajemství dokonalého zraku
Jen těžko si umíme představit, že bychom vnímali svět v okruhu 360 stupňů, viděli bychom zároveň nahoru i dolů nebo bychom dokázali zrakem proniknout za hranici ultrafialového záření. Mnozí živočichové však tyto schopnosti mají, a díky tomu se z nich stávají třeba nebezpeční predátoři.
Další články v sekci
Zapomenutý měsíc Uranu mohl mít v minulosti oceán hlubší než Pacifik
Nový výzkum naznačuje, že Uranův měsíc Ariel mohl kdysi skrývat oceán hluboký až 170 kilometrů. Jeho existence by vysvětlovala dramatické zlomy a hladké pláně na jeho ledovém povrchu.
V hledáčku planetárních vědců se stále častěji objevuje Uranův měsíc Ariel. Tento pozoruhodný svět je nejjasnějším a čtvrtým největším měsícem v systému planety Uran. Na Arielu, jehož průměr činí 1 159 kilometrů, je nápadný především jeho povrch, na němž se v divokém kontrastu střídají velmi staré útvary, jako jsou krátery, s velmi mladými prvky, což jsou například oblasti s velice hladkým povrchem, vytvořené zřejmě kryovulkanismem.
V souvislosti s Arielem se v poslední době množí náznaky, že by se pod jeho povrchem mohl ukrývat oceán. Výzkumný tým, který vedl Caleb Strom z Univerzity Severní Dakoty v Grand Forks, ale přichází s alternativní tezí. Podle Stroma měl Ariel takový oceán v minulosti. Měl být velice hluboký – podle vědců možná až 170 kilometrů. Pro srovnání, pozemský Pacifik je hluboký v průměru jen asi čtyři kilometry.
Hlubiny pod ledem
Jak plyne ze studie Stromova týmu, kterou uveřejnil odborný časopis Icarus, byl to právě dramatický povrch měsíce Ariel, který vědce přivedl k tomuto závěru. Zajímalo je, jaké parametry by musel Ariel mít, aby na jeho povrchu vznikly rysy, které tam dnes pozorujeme. Jejich analýzy se týkaly především podpovrchového oceánu a excentricity dráhy čili toho, do jaké míry se liší tvar dráhy tělesa od ideální kružnice.
Badatelé přiznávají, že pokud jde o definitivní rozhodnutí o existenci či neexistenci oceánu na Arielu, jsou naše možnosti bohužel značně omezené. Jak Ariel, tak i další Uranův měsíc Miranda totiž pozorujeme pouze z jejich jižní strany. Změnit by to mohl až mise, která by pořídila snímky povrchu severních polokoulí Arielu a Mirandy.
Simulace Stromova týmu naznačují, že Ariel patrně musel mít v minulosti zhruba 40× výstřednější (excentričtější) dráhu, než je tomu dnes. Jde tak o čtyřikrát vyšší hodnotu než u slavné Jupiterovy Europy, známé svými prasklinami způsobenými slapovými silami.
Taková excentricita by podle vědců zvyšovala přílivové síly natolik, že by dokázaly lámat ledovou kůru Arielu. Podle vědců by k tomu však nestačila jen deformace dráhy – pod ledem by se musel nacházet podpovrchový oceán. Ve hře jsou tak podle vědců dva scénáře: Tenká ledová vrstva ukrývající obrovský a hluboký oceán, nebo menší oceán pod silnější krustou.
Další články v sekci
Bitva na Lechu: Konec maďarských nájezdů a zrození středověké Evropy
Drtivá porážka Maďarů v bitvě u Augsburgu roku 955, v níž sehráli klíčovou roli i čeští jezdci knížete Boleslava I., ukončila desetiletí ničivých nájezdů kočovníků a otevřela cestu k upevnění moci nově vznikající Svaté říše římské.
Už více než půl století se Evropa třásla před nájezdy maďarských kočovníků, kteří roku 906 vyvrátili Velkou Moravu a bezuzdně loupili nejen ve všech německých zemích, ale také v severní Itálii a Západofranské říši (dnešní Francii). Teprve roku 955 pomohl český kníže Boleslav I. saskému králi Otovi I. definitivně zlomit maďarskou hrozbu.
Ale vraťme se k Maďarům. Na svých hubených konících se dokázali pohybovat tak rychle, že taktika těžce obrněných západních rytířů v kroužkových zbrojích proti nim naprosto selhávala. Teprve roku 933 je porazil saský král Jindřich I. Ptáčník na řece Riade u Merseburku. Vyjednal s nimi dvacetileté příměří a myslel si, že tím problém vyřešil. Maďaři se rychle vzpamatovali, ale dohodu ctili, a proto zaměřili své loupežné výpravy více na Itálii a Francii, případně okolní slovanské země.
Češi proti Sasům
Přemyslovský kníže Boleslav I. ( 935 až 972) vešel do legend jako vrah svého bratra svatého Václava a dostal přízvisko Ukrutný. Historici mu však dnes přiznávají, že měl zásluhu na vytvoření českého státu, který díky němu začal hrát významnou roli v politice střední Evropy.
Ona nešťastná bratrovražda se stala roku 935, tedy krátce po Jindřichově vítězství u Riade. Namísto prosasky orientovaného Václava nastoupil Boleslav, který se Sasům nemínil podřídit, protože se chtěl orientovat na Bavorsko. Od roku 936 vedl dlouhou čtrnáctiletou válku proti Jindřichovu synovi Otovi I., který právě toho roku nastoupil po smrti svého otce na trůn. O průběhu bojů toho mnoho nevíme, ale v té době nebyl Boleslav k Maďarům vyloženě nepřátelský. Občas jim dokonce povolil průjezd Čechami, když se mu to hodilo.
Teprve roku 950 už ho asi válčení přestalo bavit, a přestože neutrpěl žádnou velkou porážku, uzavřel s Otou I. mírovou dohodu, která mimo jiné obsahovala slib vzájemné pomoci ve válečných záležitostech. Z bývalých nepřátel se tak stali téměř přes noc spojenci, takže Otovi nepřátelé byli od té chvíle také Boleslavovi nepřátelé, což zahrnovalo i Maďary.
Roku 953 vypršelo zmíněné dvacetileté příměří s Maďary. Člověk by skoro řekl, že při tehdejším stavu maďarské kultury a civilizace to snad tihle divocí nájezdníci ani nemohli zvládnout spočítat, zvlášť když mezitím musela vyrůst úplně nová generace válečníků. Jenže ouha, Maďaři využili příležitosti a hned následujícího roku 954 zamířili tam, kde je po dvacetileté pauze už snad ani nikdo nečekal. Ze svých sídel v Panonii (dnešní Maďarsko) projeli proti toku Dunaje do Bavorska a odtud přes Švábsko do Lotrinska. Zpátky to pak vzali opět přes jižní Francii a severní Itálii. Netřeba dodávat, že všude plenili, pálili, rabovali a ničili, na co přišli.
Ota se zlobí
Saský král a budoucí římský císař Ota I. zvaný Veliký se rázně rozhodl, že musí zakročit. Kdyby nechal Maďary řádit, podkopal by tím svoji vlastní těžce vybudovanou autoritu. Také díky uzavřenému míru s Boleslavem I., tehdy nejmocnějším slovanským knížetem střední Evropy, měl relativně volné ruce a dostatek prostředků, jak svolat armádu, která by se Maďarům mohla postavit. Navíc mohl požádat o pomoc i samotného Boleslava.
Maďaři se roku 955 opět vydali po trase proti proudu Dunaje. Tehdy Ota začal svolávat své leníky a spojence ke společnému zásahu. Svolání armád však nějakou dobu trvalo, takže vojska se scházela jen pomalu. Je možné, že by rychlonohé Maďary Ota nikdy nedohonil, kdyby neučinili zásadní chybu. Ačkoliv se běžně vyhýbali opevněným hradům a městům, tentokrát je zlákaly poškozené hradby biskupského města Augsburgu v Bavorsku u řeky Lech.
Maďarské hordy tehdy čítaly přes 12 000 mužů (podle moderních odhadů) a vedl je zkušený a uznávaný náčelník Harka Bulcsu spolu s Lélem a Súrem. Bulcsu v čele největšího voje odhadl, že částečně poškozené hradby Augsburgu může zdolat, a dělal si zálusk na bohatou kořist. Proto jej oblehl a zahájil dobývání, zatímco Lél (jinak též Lehel) zatím s menším oddílem plenil obce v jižním Německu. O Bulcsuovi se traduje, že byl chtivý moci, agresivní, krutý a hrabivý. Augsburg však bránila silná biskupská posádka vedená samotným biskupem Ulrichem (Oldřichem), která odolávala tak dlouho, že dala Otovi I. čas sešikovat svá vojska a přesunout se s nimi k městu.
Na březích řeky Lech
Ota I. dorazil k Augsburgu 8. srpna s vojskem, které stihl posbírat. Přidaly se k němu tři šiky Bavorů, kteří byli vlastně doma, a bránili tedy svoji zem. Pod vedením vévody Konráda přijel oddíl Franků a s nimi také dva šiky švábských jezdců. Dohromady to mohlo být kolem 7 000 těžkých jezdců, před nimiž nechal Ota nést nejsvětější relikvii své říše, kopí svatého Longina, v němž byl i hřeb z Kristova kříže. S požehnáním Ježíše Krista měli porazit pohanské Maďary. Ota I. měl k dispozici i svůj stálý sbor elitních říšských jezdců, ale jinak jeho saské sbory nestihly dorazit, stejně jako Lotrinčané.
K Augsburgu přijela také tisícovka českých jezdců, po zuby ozbrojených v těžkých kroužkových košilích. Kronikář však později zaznamenal, že „jejich zbroj byla lepší než válečné štěstí“. Sám Boleslav I. Ukrutný s nimi ovšem osobně nebyl, ale svému spojeneckému závazku dostál.
Během 9. srpna se armády šikovaly na opačných březích řeky Lech. K oběma vojskům navíc ten den zřejmě přibyly posily. Zatímco k obléhajícím Maďarům se přidal Lél dorazivší z jihu, Ota I. asi právě vítal české oddíly. Saský král rozmístil své šiky tak, aby byly připraveny překročit příštího dne řeku a udeřit na nepřítele. Nechystal žádnou lest, ale jednoduše přímý útok a doufal, že převaha těžkých zbrojí vyrovná mírnou početní nevýhodu v poměru 2:3. Proti zhruba 12 000 Maďarům stálo asi 8 000 jeho mužů.
Překvapivý úder
Nazítří, 10. srpna, v den svatého Vavřince probíhala ranní mše už v seřazených útvarech, při níž se Ota I. zavázal, že v případě vítězství postaví svatému Vavřinci chrám. V prvním sledu byly připraveny tři bavorské oddíly a vedle nich jako záloha Frankové v čele s vévodou Konrádem. V druhé řadě měly udeřit švábské šiky a za nimi pak královská elitní jízda se samotným králem Otou. Zálohu v poslední řadě tvořili čeští jezdci, kteří tak vlastně měli podle původního plánu zasáhnout do bitvy až nakonec, když už by bylo buď rozhodnuto, nebo by král potřeboval zvrátit poměr sil.
Ne nadarmo se však říká: „Chceš-li pobavit Boha, řekni mu o svých plánech.“ Zatímco se křesťané modlili na ranní mši, dal Bulcsu příkaz maďarským jezdcům, aby rychle a nenápadně překročili řeku kus po proudu. Spoléhal na jejich početní převahu. Ranní mlha přikryla úskočné a pohyblivé Maďary, kteří tak udeřili překvapivě zezadu přímo proti nepřipraveným českým jezdcům. Ti nemohli nápor dvanáctinásobné přesily ustát ve zdraví. Navíc celému vojsku krále Oty chvíli trvalo, než zjistilo, co se vlastně děje. Češi se bránili, jak mohli, ale drtivá většina jich skončila v krvi na bitevním poli ještě předtím, než se přihnaly první posily z řad Švábů. Maďarů bylo tolik, že se útok přelil i na ně.
Nápor železných jezdců
Ani švábských jezdců nebylo mnoho, takže většina z nich zůstala rozsekána vedle svých českých spolubojovníků. Nemáme zprávy o tom, jak dlouho se čeští a švábští bojovníci bránili proti maďarské přesile. Mohly to být desítky minut, ale také třeba hodina. Teprve potom dorazil do bitevní vřavy franský vévoda Konrád a drtivý nápor jeho jezdců poprvé Maďary rozkolísal a jejich zdrcující útok zastavil. Podařilo se mu dokonce snad osvobodit některé české a švábské zajatce, ale při tom sám nalezl v bitvě smrt. To už se však stihl do boje zapojit i sám král Ota se svými elitními jezdci a za ním konečně přijeli také Bavoři z předních řad.
Mohutná síla těžkých jezdců zatlačila Maďary do defenzivy a obrátila je zády k řece Lechu, takže nemohli využít své rychlosti a zmizet ze špatně se vyvíjející bitvy. Ve vzrůstající panice se o to sice mnozí pokusili, ale většina z nich zahynula ve vlnách. Boj se změnil v masakr, z něhož se jen málokterým Maďarům podařilo uniknout. Náčelníci Bulcsu, Lél a Súr padli do zajetí a posléze je nechal Ota I. demonstrativně pověsit.
K ranému státu
Podle legendy zůstalo z celého maďarského vojska naživu jen sedm mužů, kteří byli zbaveni cti a po zbytek života museli jako „zvěstovatelé porážky“ putovat po vlasti a živit se žebrotou. O Lélovi, jenž měl být něco jako princ, vnuk bájného maďarského vůdce Arpáda, se zase vypráví, že před popravou vytáhl naposledy svůj oblíbený roh a zabil jím vítězného krále se slovy: „A teď mi budeš na onom světě sloužit!“ Pro sílu legendy není podstatné, že ho ve skutečnosti Ota I. o 18 let přežil.
Drtivá porážka Maďarů měla znamenat konec hrozby divokých kočovných hord. Tradiční výklad historiků zní, že po bitvě na Lechu se Maďaři poučili, přijali křest, usadili se v Panonii, postupně vytvořili stát a posunuli se tak od kmenové společnosti k feudální. Pravdou je, že Maďaři byli jediným kočovným národem, který něco takového dokázal, na rozdíl třeba od Hunů a Avarů, jejichž říše zmizely v propadlišti dějin. Jenže moderní maďarští badatelé tvrdí, že bitva na Lechu byla spíš jakýmsi symbolem než skutečným zlomem, který by Maďary přinutil k proměně. Prý šlo o dlouhodobě probíhající proces, který události u Augsburgu jen posunuly vpřed. Náčelník Bulcsu byl ostatně až třetím nejdůležitějším maďarským vůdcem, takže nešlo o žádné nenahraditelné ztráty.
Ať tak, či onak, nově vznikající Svatá říše římská pod vládou dynastie Otonů porazila svého obávaného nepřítele, jehož se přestali obávat i jejich čeští spojenci. Ti položili na oltář lešského bojiště nejvyšší oběť, když tam většina z nich padla, a odměnou za svou pomoc mohl Boleslav I. nerušeně budovat přemyslovskou říši v České kotlině.
Další články v sekci
Mírná nadváha může být zdravější než hubenost, ukazuje dánská studie
Nový dánský výzkum ukazuje, že mírná nadváha nemusí zdraví škodit tolik, jak se dosud věřilo – naopak přílišná štíhlost může zvyšovat riziko úmrtí, zejména u starších lidí.
Nová dánská studie otřásá dlouho zažitým klišé, podle kterého jsou hubení lidé automaticky považováni za zdravé. Dánský výzkum totiž ukazuje, že mírná nadváha – a dokonce i lehká obezita – nemusí zvyšovat riziko úmrtí v takové míře, jak je často prezentováno. Naopak, příliš nízká hmotnost může být nebezpečnější než pár kilo navíc. Výsledky byly představeny na výroční konferenci Evropské asociace pro studium diabetu (EASD) ve Vídni a podporují fenomén známý jako „fat but fit“ (tlustý, ale fit).
Křivka ve tvaru písmene U
Dánská studie sledovala 85 761 dospělých s průměrným věkem 66,4 let a jejich BMI, tedy index tělesné hmotnosti. Během pěti let zemřelo 7 555 účastníků, tedy osm procent sledovaných. Graf rizika úmrtí vytvořil charakteristickou křivku ve tvaru písmene U: lidé s podváhou (BMI pod 18,5) měli téměř trojnásobné riziko úmrtí oproti referenční skupině. U BMI mezi 18,5 a 20 bylo riziko dvojnásobné, a dokonce i lidé v dolní části normálního rozmezí (20–22,5) vykazovali o 27 procent vyšší riziko.
Naopak u osob s mírnou nadváhou (BMI 25–30) a lehkou obezitou (30–35) nebyla úmrtnost vyšší než u lidí v horní hranici normálu. Výrazně zvýšené riziko, přibližně o 23 procent, se objevilo až u těžké obezity (BMI nad 40).
Výsledky navíc ukázaly, že samotné BMI není dokonalým ukazatelem zdravotních rizik, protože nerozlišuje mezi svaly a tukem ani nezohledňuje, kde je tuk uložen. Podle profesora Jense Meldgaarda Bruuna je klíčové, zda se tuk hromadí převážně v břišní dutině kolem orgánů, kde je metabolicky aktivní a škodlivý, nebo spíše v bocích a stehnech, kde tolik neškodí.
Zavádějící index
Dva lidé se stejným BMI tak mohou mít zcela rozdílné riziko cukrovky, vysokého tlaku či jiných komplikací. Proto odborníci vyzývají k nové metodice hodnocení obezity, která by zohlednila i procento tělesného tuku, jeho rozložení a metabolické markery.
Nízká hmotnost navíc nemusí vždy znamenat zdraví – často je příznakem skrytých onemocnění, například rakoviny nebo diabetu 1. typu, nebo důsledkem ztráty chuti k jídlu při léčbě. Starší lidé či pacienti s chronickými nemocemi, kteří mají alespoň malé tukové zásoby, snášejí léčbu lépe, protože tělo má z čeho čerpat energii. Vedoucí výzkumu Sigrid Bjerge Gribsholtová proto upozorňuje, že i když obezita zůstává vážným zdravotním problémem, přílišná štíhlost nese také rizika – od podvýživy až po oslabení imunity.
Studie tedy neobhajuje nadváhu, ale vybízí k individualizovanému přístupu: cílová hmotnost by měla zohlednit věk, svalovou hmotu, rozložení tuku a celkový zdravotní stav. Klíčovým poselstvím výzkumu je, že samotné BMI už nestačí k hodnocení zdraví a že příliš nízké BMI, zejména u starších lidí, je spojeno s vyšším rizikem úmrtí. Studie tak do značné míry zpochybňuje černobílé dělení „štíhlý = zdravý“ a přináší nový pohled na ideální tělesnou hmotnost v éře moderní medicíny.
