Do října vstoupíme s hvězdnou oblohou ozdobenou dorůstajícím Měsícem krátce po první čtvrti: 5. října večer pak spatříme již značně zakulacený měsíční disk nedaleko Saturnu v souhvězdí Ryb. Úhlově nejblíž si však budou následující den nad ránem, kdy jejich vzdálenost klesne přibližně na 3°. V téže části nebe se přitom bude ukrývat i slaboučký Neptun, nacházející se asi 3,2° severovýchodně od Saturnu. S ohledem na jasnost pouhých 7,8 mag si ovšem jeho spatření vyžádá dalekohled – a to nejlépe ve chvíli, kdy nebude rušit svit Měsíce, tedy ve druhé polovině října.

Ještě před půlnocí se nad severovýchodem v Blížencích objeví také Jupiter, který samozřejmě hravě spatříte i bez dalekohledu. Máte-li však k dispozici přístroj s objektivem o průměru alespoň 15 cm, můžete s ním obdivovat jemné detaily v pruhované atmosféře plynného obra. Nejnápadnější planetou říjnové oblohy se pak stane Venuše: Vycházet bude k ránu nad východem coby zářivá jitřenka s jasností téměř −4 mag, zkraje měsíce ještě v souhvězdí Lva a od 8. října potom v Panně.

Jako duha na obloze

Jelikož noci v prvních dvou říjnových týdnech zatíží svit Měsíce, má smysl se věnovat objektům, jež nevyžadují dokonale tmavou oblohu – například rozličným dvojhvězdám a vícehvězdám. Na první pohled by se mohlo zdát, že musí být takové pozorování docela monotónní: Vždyť jde přece o pouhé zářící body poblíž sebe. Každá dvojhvězda či vícehvězda je však jedinečná a rozhodně nejde jen o to, jaká úhlová vzdálenost dílčí stálice na nebi dělí.

Celkový dojem značně ovlivňuje i jasnost jednotlivých složek, která bývá občas takřka identická, zato jindy je jedna z hvězd třeba i stokrát jasnější než druhá. V takovém případě se pak slabší průvodce doslova utápí ve svitu svého nápadnějšího souseda a jeho zahlédnutí znamená opravdovou výzvu. A co teprve když vstoupí do hry i barevnost hvězd! Oči přitom přisuzují jednotlivým složkám určité dvojhvězdy jiný odstín, pokud si je prohlížíme současně, a jiný, když je sledujeme zvlášť. Vnímání barev bývá navíc silně individuální, takže se o barevných nuancích některých dvojhvězd vedou mezi pozorovateli spory téměř na život a na smrt…

Odstíny všeho druhu

Na říjnovém nebi byste rozhodně neměli minout jednu z nejslavnějších barevných dvojhvězd, Betu Cygni alias Albireo z Labutě. Její složky rozlišíte snadno už v menším dalekohledu, jelikož mezi nimi zeje proluka široká 35″. Nápadnější z nich, s jasností 3,1 mag, popisují pozorovatelé jako jantarovou, zatímco tu slabší s 5,1 mag jako znatelně namodralou až modrozelenou.

Podobně je na tom Gama Andromedae neboli Almach z Andromedy, u níž je rozdíl v jasnostech složek rovněž výrazný – konkrétně 2,3 mag versus 4,8 mag. Dělí je však úhlová vzdálenost pouhých 9,6″ a nápadnější stálice má zlatavý nádech, s nímž kontrastuje safírová modř slabšího průvodce.

To v případě Gamy Arietis z Berana se dá naopak mluvit o hvězdných dvojčatech: Její složky vzdálené 7,5″ mají srovnatelnou jasnost 4,5 mag a 4,6 mag i tentýž zářivě bílý odstín.

Souhvězdí Delfína kulminuje během říjnových večerů vysoko nad jihem a na vrcholu hlavy nebeského kytovce najdete snadno rozpoznatelnou Gamu Delphini. Už v menším dalekohledu bude ovšem zřejmé, že sestává ze dvou složek s jasnostmi 4,4 mag a 5,1 mag, jejichž úhlová vzdálenost činí 8,8″: První se jeví jako nažloutlá, kdežto druhá je spíš namodralá až zelenkavá. Po další barevné dvojhvězdě pak můžete hned zvečera pátrat v souhvězdí Herkula, vyžádá si to však víc trpělivosti, neboť ji tvoří hvězdný pár s jasnostmi pouze 6,1 mag a 10,1 mag. Natrefíte na něj, když se vydáte 1,3° směrem na severovýchod od stálice páté velikosti 51 Herculis, viditelné i pouhýma očima. A jak se 56 Herculis jeví v dalekohledu? Jasnější naoranžovělou složku doprovází v úhlové vzdálenosti 17″ slabounký souputník zbarvený tyrkysově.

Červená, žlutá, bílá, modrá…

Mnohem větší výzvu představují další hvězdná dvojčata v podobě Mí Draconis ze souhvězdí Draka. Obě složky jsou bílé a mají stejnou jasnost okolo 5,7 mag, ale dělí je úhlová vzdálenost pouhých 2,7″. Mí Draconis tak bez potíží rozliší teprve dalekohled s objektivem o průměru alespoň 10 cm, přičemž je nezbytné použít i dostatečné zvětšení, zhruba 150–250× podle podmínek.

A co se týká vícenásobných soustav? Za ukázkovou trojhvězdou se musíte vydat do souhvězdí Kasiopeji. Jestliže si prodloužíte spojnici hvězd při levém okraji jejího charakteristického W, natrefíte zhruba po 5° na Iótu Cassiopeiae. Při pohledu pouhýma očima vypadá jako prostá stálice páté velikosti, v dalekohledu se však rozpadne na tři složky s různými odstíny. Nejnápadnější z nich má jasnost 4,6 mag a zdá se být bílá až mírně nažloutlá. Jen 2,7″ od ní objevíte slabšího průvodce s 6,7 mag a s modrobílým nádechem. A konečně 7″ od zmíněné semknuté dvojice narazíte na třetí složku s jasností 9 mag, jejíž barva zůstává předmětem živých diskusí – nicméně většina pozorovatelů ji vnímá jako oranžovou až načervenalou.

Putování po vícehvězdách zakončíme u stálice páté velikosti Epsilon Lyrae ze souhvězdí Lyry, jež se nachází 1,7° severovýchodně od nápadné Vegy. Už v menším triedru bude zřejmé, že se skládá ze dvou bílých, podobně jasných hvězd ve velké úhlové vzdálenosti 3,5′. Astronomové je označují jako Epsilon Lyrae 1 a 2 a jejich jasnost dosahuje přibližně 5 mag. Nejhezčí podívanou nicméně nabídne až dalekohled s objektivem o průměru alespoň 8 cm, v němž se každá z uvedených stálic rozpadne na dvě blízké složky.

V případě Epsilon Lyrae 1 mají jasnost 5 mag a 6 mag a na nebi je dělí 2,3″, zatímco Epsilon Lyrae 2 tvoří hvězdný pár s jasnostmi 5,2 mag a 5,4 mag, s rozestupem 2,4″. V zorném poli tak můžete obdivovat nádhernou čtyřhvězdu v uspořádání dvě plus dvě.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vah, 23. října v 5:51 SELČ vstoupí do znamení Štíra

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná ráno nízko nad východem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný ve druhé polovině noci
• Saturn – viditelný téměř celou noc mimo ráno
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný téměř celou noc kromě rána

Zajímavé úkazy v říjnu 2025

• 5. října – seskupení Měsíce, Saturnu a Neptunu na noční obloze; Měsíc se Saturnem si budou nejblíž (3°) v brzkých ranních hodinách 6. 9.; Neptun viditelný pouze v dalekohledu 3,2° severovýchodně od Saturnu
• 10. října – Měsíc poblíž Aldebaranu a Plejád z Býka na ranním nebi
• 13. října – Měsíc v poslední čtvrti mezi Jupiterem a Polluxem z Blíženců ve druhé polovině noci; nejblíž si budou necelou hodinu před půlnocí, v okamžiku východu nad severovýchodní obzor, kdy se shromáždí na ploše o průměru 6,6°
• 17. října – setkání úzkého měsíčního srpku a Regula ze Lva na ranní obloze
• 19. října – setkání extrémně úzkého měsíčního srpku a Venuše (6,5°) za svítání nízko nad východem
• 21. a 22. října – v noci vyvrcholí aktivita meteorického roje Orionid

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

„Hruschka je myslící hlava s vysloveným nadáním,“ hovořili o pozdějším slavném vynálezci už jeho nadřízení v rakouské armádě. „Volný čas i skrovné své prostředky věnoval tomu, aby sestrojil přístroj, jímž bylo by možno rychle a přesně kresliti podle přírody a který by se hodil pro malbu krajin i osob. Roku 1844 tvořivý jeho duch vymyslil člun, na kterém bylo možno plaviti se vesly i plachtami.“ Vynález medometu z roku 1865 tedy zdaleka nebyl prvním ani posledním Hruschkovým zlepšovatelským počinem. 

Cukr z medu?

V roce 1865, kdy byl vídeňský rodák Franz von Hruschka (1819–1888) velitelem vojenské posádky ve městě Legnago, které leží necelých sto kilometrů jihozápadně od Benátek, se již mohl považovat za zkušeného včelaře – včely totiž choval od poloviny padesátých let 19. století.

Z mnoha indicií vyplývá, že právě toho roku jej napadlo k získávání medu z plástů využít odstředivou sílu. Ještě v článku, který byl otištěn v Eichstättských novinách včelařských 1. července 1865, sice radil kolegům, aby dobývali med seříznutím plástů až k mezistěně, avšak několik měsíců poté už lahodnou tekutinu „ždímal“ primitivní trychtýřovou odstředivkou.

Jen domýšlet se můžeme, jak Hruschka na nový postup přišel. Existuje sice legenda, že jej inspirovalo dítě, které roztočilo proutěný košík s medovými plásty, ta je ale s největší pravděpodobností smyšlená. Hruschka byl technicky nadaný, navíc se již dříve zajímal o odstřeďovací stroje, které byly jako novinka zaváděny do cukrovarů. Napadlo ho totiž, že by pomocí odstředivé síly mohl proměnit med v pevnou hmotu podobnou cukru a tím prodloužit jeho trvanlivost.  

Odšpuntovat a vyprázdnit

Poprvé předstoupil Franz Hruschka se svým vynálezem před odbornou veřejnost na 14. sjezdu německých a rakouských včelařů, který probíhal od 12. do 14. září 1865. Včelaři se tentokrát sešli v brněnském novorenesančním pavilonu zvaném Kasino, jenž byl v roce 1856 postaven v tamějším Lužáneckém parku. Na svou dobu velice moderně vybavená budova fungovala jako jedno z center brněnského společenského a kulturního života: konaly se tu koncerty, výstavy, přednášky a hrálo se i divadlo.

Průběh Hruschkovy přednášky, která se uskutečnila ve středu 13. září, podrobně popsal jeho životopisec Jaroslav Rytíř. Podle něj vynálezce odpověď na otázku, jak dobývat med z plástů, aniž by byly poškozeny, viděl ve „využití síly odstředivé“.

Přítomné včelaře se pak jal přesvědčit jednoduchým pokusem. „Mám tu menší přístroj, který (…) jsem přinesl jen proto, abych ukázal základní myšlenku,“ uvedl Hruschka praktickou část své přednášky a představil přítomným včelařům svůj „kapesní“ medomet.

Jednalo se o nálevkovitou nádobu zavěšenou na třech provazech. Na širším konci byla položena mřížka, která při točení bránila potrhání na ní položených plástů, užší konec byl zaslepen zátkou. Hruschka přístroj roztočil nad hlavou a po odšpuntování vypustil z trychtýře čirý med do sklenice. Plást zůstal nepoškozen a možná právě tahle nezapomenutelná scéna se později stala základem legendy o děvčátku s roztočeným košíkem.

Osm rámků

Malý nálevkovitý medomet byl pouze názornou pomůckou, která měla demonstrovat princip, na kterém by fungoval větší, osmirámkový přístroj. Ten jeho vynálezce představil zatím pouze na výkresech, v nichž jej popsal jako „vodorovný kotouč s mechanismem zcela obyčejného vodního kola. Na kraji kotouče stojí osm sloupků, kolem nichž je napjata drátěná síť, tvořící zcela pravidelný osmiúhelník. Pověsíte-li odvíčkované plásty za přečnívající loučky na hlavice sloupků tak, aby ležely po vnitřní stěně sítě, a otáčíte-li kotoučem tak rychle, aby na vteřinu připadlo aspoň šest obrátek, budou plásty v jedné nebo dvou minutách úplně prázdny. Med zachycuje se na stěnách válcovitého bubnu a dvěma otvory stéká do nádoby, kterou pod stroj postavíme.“

Hotový přístroj, který v říjnu 1865 dostala k posouzení komise včelařského odboru Moravskoslezské hospodářské společnosti, byl skutečně robustním zařízením. Stabilitu mechanismu, namontovaného na masivním, skoro metr vysokém stole, zajišťovalo mimo jiné i závaží z kamenů. Na délku měřil 2 metry a na šířku 1,4 metru, od čehož se odvíjela i jeho vysoká cena 72 zlatých.

Komise konstatovala, že „včelařství zůstane vždy zábavným vedlejším zaměstnáním méně zámožných lidí, a ti hledají přístroje laciné a pohybné“. Jejím členům se nezdála ani samotná funkčnost medometu. Přístroj vytočil ze čtyř postupně vložených plástů různého stáří med velmi nedokonale, a navíc je potrhal, takže nebyly dál k použití. Hruschka tak sice odjížděl z Brna do Benátska rozladěn, zas tak špatné zprávy si ale domů nevezl. Prototyp selhal, ale význam vynálezu jako takového nikdo nezpochybňoval. 

Vynálezcův odkaz

Ke cti Franze Hruschky budiž uvedeno, že svůj vynález dal včelařům plně k dispozici prostřednictvím popisu a nákresů, které uveřejnil v odborném včelařském tisku. Již na sklonku šedesátých let 19. století se tak jednotliví výrobci snažili nejen o výrobu kopií Hruschkova zařízení, ale i o jeho různá vylepšení. Snahy o konstrukci co nejdokonalejšího medometu neutichají ani v dnešní době, jak o tom svědčí stále modernější a výkonnější stroje renomovaných firem.

Původní zařízení na ruční pohon dnes ve značné míře nahrazují elektrické medomety. Trh nabízí různé typy, které se liší především postavením rámků k ose a umístěním osy samotné. U všech typů vystřikují během několika minut z buněk kapičky medu na stěnu medometu, odkud stékají na dno, opatřené výpustním ventilem. Ten v případě jednoduchého medometu směřuje nad síto a do dekantační nádoby, kde dochází k hrubému čištění vytočeného medu, nebo je v průmyslových provozech napojen na hadici, směřující do velkokapacitního dekantačního tanku.

Image

Čtěte také

Toxický med způsobil masakr římských legionářů ve válce s králem Mithridatem

Archeologové objevili v egyptské Amarně drobný artefakt, který otevírá překvapivé okno do každodenního života starověkých Egypťanů. Jde o píšťalku vyrobenou z kosti kravského prstu – nenápadný předmět starý zhruba 3 300 let, který mohl sloužit jako nástroj tehdejšího „policisty“ dohlížejícího na posvátnou stavbu královského hrobu.

Objev z města faraona-kacíře

Píšťalka byla nalezena už v roce 2008 při vykopávkách v Akhetatenu, dnes známém jako Amarna – městě založeném faraonem Achnatonem, otcem Tutanchamona. Achnaton ve své krátké vládě (asi 1347–1332 př. n. l.) zrušil uctívání mnoha egyptských bohů a prosazoval monoteismus s jediným bohem „sluneční koulí“ zvanou Aton. Po jeho smrti však město rychle zaniklo a Tutanchamon obnovil tradiční egyptský panteon.

3 300 let stará píšťalka

Teprve nedávno vědci artefakt důkladně prozkoumali a zjistili, že jde o první dosud známou kostěnou píšťalku z Egypta. Píšťalka má jediný otvor a pohodlně padne do dlaně. Archeologové vytvořili její repliku z čerstvé kravské kosti a zjistili, že přirozený tvar konce kosti dokonale podpírá spodní ret, takže lze foukat přímo přes otvor. Překvapivě jednoduchá konstrukce se ukázala jako účinná a praktická.

Nález pochází z „Kamenné vesnice“ (Stone Village) poblíž „Vesnice dělníků“ (Workman’s Village) – sídlišť, kde žili a pracovali lidé podílející se na stavbě královského hrobu. Výzkum ukázal, že vesnice byly propojeny sítí cest a malými stavbami, které mohly sloužit jako strážní stanoviště či kontrolní body. Právě v jedné z těchto budov našli archeologové píšťalku – podle nich nejspíš na strážnici pro kontrolu vstupu do posvátné oblasti.

Stopy dávného policejního dozoru

Podobný systém dohledu známe i z Deir el-Mediny, vesnice dělníků z Údolí králů. Už tehdy měli Egypťané vlastní policii zvanou „medžajové“ – původně kočovné válečníky z pouště, kteří se stali elitní ochrankou a pořádkovou silou.

Další důkaz o činnosti policie přináší hrobka velitele stráží Mahua z Akhetatenu. Nástěnné malby ukazují strážce, jak zadržují narušitele a hlídky stojící podél cest a u malých budek, pravděpodobně kontrolních stanovišť.

Podle Michelle Langleyová z Griffithovy univerzity právě takovéto drobné nálezy nám umožňují nahlédnout do života „obyčejných lidí“, kteří stáli ve stínu faraonů, ale bez nich by se velkolepé hrobky nikdy nepostavily.

Image

Čtěte také

Hrob v staroegyptském Achetatonu ukrýval zlatý prsten boha zábavy

Jihočínské moře, blízká budoucnost. Americký torpédoborec pluje okolo jednoho ze sporných atolů, který si nárokuje Čína, jež tam vybudovala i malé vojenské letiště. Z něj startuje dvojice bezpilotních letounů, které krouží nad torpédoborcem. Náhle dochází k poruše a jeden z dronů se po ztrátě ovládání řítí dolů. Nešťastnou náhodou ale zasáhne plavidlo, kde způsobí zranění několika mužů.

Americký kapitán se ovšem domnívá, že šlo o útok „sebevražedného“ prostředku, takže nařídí palbu na druhý dron. Velitel čínské základny nechá vyslat vyzbrojený vrtulník, zatímco kapitán US Navy žádá o pomoc americké stíhačky, které se pohybují poblíž. Záhy tak dochází ke konfrontaci, při které umírají desítky, možná i stovky mužů. Prezidenti obou mocností navážou kontakt, jenže kvůli napjaté atmosféře nedokážou racionálně komunikovat a jen se vzájemně obviňují. Právě tak by podle některých odborníků mohla začít nechtěná, ale nesmírně ničivá válka mezi Spojenými státy a Čínou.

Pekingské poučení z 90. let

Obrovský paradox vojenského vzestupu Čínské lidové republiky představuje skutečnost, že se řadu let realizoval za aktivní podpory USA. Počátkem 70. let se začaly dříve konfliktní vztahy Washingtonu a Pekingu zlepšovat, neboť Američané se rozhodli využít roztržky mezi Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou ve svůj prospěch. Nastal rozvoj ekonomických a následně i vojenských styků, díky nimž mohla Čína těžit ze západních technologií, kdežto Moskvě přibyl další velký problém. 

Vztahy říše středu a západních států se takto rozvíjely i po konci studené války, ale Peking zároveň začal generálů a admirálů hodně projevila krize kolem Tchaj-wanu v letech 1995–1996, jež pro změnu předvedla masivně kupovat zbraně produkované ruským průmyslem, pro nějž v některých letech představoval vůbec největšího zákazníka. To vše pohánělo nejprve nenápadnou, avšak velmi cílevědomou modernizaci čínských ozbrojených sil. Na jejich velitele totiž ohromně zapůsobily výkony, jež předvedly západní armády proti Iráku a Srbsku v letech 1991 a 1999, protože tyto války velmi přesvědčivě ukázaly účinky moderních technologií, mimo jiné přesně naváděných zbraní. Vedle toho se ve smýšlení čínských generálů a admirálů hodně projevila krize kolem Tchaj-wanu v letech 1995–1996, jež pro změnu předvedla obrovský potenciál amerického námořnictva. 

Číňané tak konečně pochopili, že jejich koncepce „lidové války“, kterou vytvořil Mao Ce-tung a díky níž komunisté porazili nacionalisty, beznadějně zastarala. Začala se rodit zcela nová doktrína „lokální války v podmínkách informatizace“, která klade důraz na moderní technologie. Právě podle těchto zásad od přelomu století postupuje působivý rozvoj čínské armády, která se postupně vyšplhala na úroveň sil globální velmoci, byť také nelze pominout, že ji trápí trvající korupce a nedostatek reálných bojových zkušeností.

Inovace u pozemních vojsk

Pro rozvoj čínské armády a její techniky je velice příznačné, že si bere inspiraci jak od Ruska, tak od západních zemí. Současně ale už dlouho neplatí, že by Číňané pouze kopírovali, jelikož v řadě případů se jedná o jejich rozvoj zahraničních myšlenek nebo o zcela originální inovace. Příklad západního vlivu reprezentuje přechod pozemních vojsk na brigádní strukturu, zatímco hlavní taktickou jednotkou je kombinovaný prapor. Čína ale posunula tuto koncepci ještě dále díky vytvoření několika typů kombinovaných brigád, počínaje těžkými a konče výsadkovými. Každá brigáda obsahuje čtyři shodné kombinované prapory a pět dalších praporů, jež zajišťují průzkum, palebnou podporu, protivzdušnou obranu (PVO), bojovou podporu a bojové zabezpečení. 

Pokud jde o vývoj pozemní techniky, v něm sice Čína převzala některé povedené sovětské, respektive ruské vzory, ale rozvinula je vlastními cestami. Ilustruje to například nejmodernější tank ZTZ-99, ve kterém se uplatňuje část řešení z T-72, ovšem čínský vklad do konstrukce je tak rozsáhlý, že výsledné vozidlo spojuje s tím sovětským vlastně jen málo. Peking klade velký důraz také na využívání systémů elektronického boje a rozsáhle investuje do zbraní bez osádky, a proto čínské brigády běžně nasazují různé vzdušné i pozemní drony včetně „robotických psů“. 

Obrovský rozvoj lze sledovat rovněž u protivzdušné obrany, jež zahrnuje spoustu hlavňových či raketových zbraní, například komplety dlouhého dosahu řady HQ-9, k nimž nově přibyly také laserové systémy. Dále je třeba zdůraznit, že Peking evidentně vybudoval skutečně integrovanou soustavu PVO, která funguje jako jednotná propojená síť senzorů a efektorů.

Letectvo na ruském základě

Trvající velký význam ruské techniky a zároveň snahu o jeho omezení zřejmě nejlépe ukazuje čínské letectvo. Peking zakoupil a poté v licenci vyrobil velký počet bojových letadel Su-27SK a Su-30MK, kromě toho pořídil i stroje Su-35 a dosud z velké části spoléhá na ruské proudové agregáty. Letadla Suchoj se potom stala základem pro typy J-11 a J-16, které sice zachovávají základní design, ale využívají domácí motory, přístrojové vybavení a výzbroj. 

Čína velice dlouho nedokázala vytvořit kvalitní reaktivní motor, který by z hlediska životnosti mohl konkurovat ruským, ale aktuální zprávy o nových verzích motoru WS-10 a o agregátech WS-13 či WS-15 naznačují, že toto obtížné období se podařilo překonat a že Peking už zvládá proudový pohon na skutečně vyspělé úrovni.

Rovněž nové konstrukce letounů již reprezentují zejména produkty domácího vývoje. Přelomovým se v tomto smyslu stal jednomotorový stroj čtvrté generace J-10 a v minulé dekádě se dostal do služby letoun páté generace J-20,  který se dá popsat jako odpověď na americký F-22 Raptor. V dohledné době by jej měl doplnit i menší J-35, u kterého už sám název napovídá, že má být protějškem stroje F-35 Lightning II. 

Čínské vzdušné síly užívají rovněž strategické bombardéry H-6, což je hloubková evoluce sovětského letounu Tu-16, a připravují úplně nový „neviditelný“ bombardér H-20. Z dalších typů je nutné uvést například proudový dopravní letoun Y-20, bitevní vrtulník Z-10 či univerzální vrtulník Z-20, zjevně inspirovaný americkým strojem Black Hawk. Ve službě či ve zkouškách se nachází též spousta vyspěle působících dronů a čerstvé záběry testů stíhaček šesté generace napovídají, že čínské letectvo už hledí i do vzdálenější budoucnosti.

Největší vyzyvatel US Navy

Obrovský rozvoj prodělává také námořnictvo pod rudou vlajkou, které hodně těží z mimořádných kapacit tamního loďařského průmyslu. Čína v současnosti vlastní tři letadlové lodě. V případě nejstarší Liao-ning jde o modernizovaný sovětský nosič Varjag. Druhá loď Šan-tung byla postavena v Číně coby jeho vylepšená kopie, takže stále sází na start letadel ze „skokanského můstku“. Teprve nejnovější nosič Fu-ťien dostal  startovací katapulty, a to rovnou elektromagnetické, čímž ČLR úplně „přeskočila“ ty parní.

Základním typem palubního stíhače je J-15, jak se označuje derivát sovětského Su-33, k němuž by měla již záhy přibýt námořní modifikace výše zmíněného stroje páté generace J-35. Kromě nosičů pro stroje s pevným křídlem slouží pod rudou vlajkou rovněž několik velkých výsadkových plavidel pro činnost vrtulníků, zejména lodě třídy Typ 075, k nimž v prosinci 2024 přibylo i první plavidlo Typ 076, jež dokonce nese i katapult. 

Dramatickým tempem přibývá čínských torpédoborců a fregat, protože zmíněné schopnosti tamních loděnic umožňují rychle snižovat početní převahu US Navy. Kromě raketových fregat Typ 054A a raketových torpédoborců Typ 052D se stavějí i lodě Typ 055, jež ČLR také označuje za torpédoborce, ovšem díky jejich plnému výtlaku přes 12 000 tun je většina expertů pokládá spíše za křižníky. Rychle se zvyšuje též počet ponorek, jelikož ČLR vedle těch jaderných pořád staví i dieselelektrické, které se více hodí pro operace u pobřeží. Často zní varování, že nová generace čínských ponorek se z hlediska redukce hluku vyrovná třídám US Navy. Námořnictvo zahrnuje i námořní pěchotu, jež (opět dle vzoru USA) představuje důležitou složku pro expediční operace.

Čína v posledních letech kromě pozemních vojsk, letectva i námořnictva posiluje také svůj raketový arzenál. Do sestavy čínského loďstva spadá také několik ponorek s balistickými raketami, ovšem páteř odstrašujícího potenciálu Pekingu představují raketová vojska. Postavení nezávislé ozbrojené složky získala teprve 1. ledna 2016, neboť do té doby nesla název „Druhý dělostřelecký sbor“. Odhaduje se, že v současnosti vlastní kolem 730 balistických a křižujících raket, ale výhradně jako nosiče nukleárních hlavic slouží jen asi 140 mezikontinentálních balistických DF-5, DF-31 a DF-41. Přes 240 raket středního doletu DF-21, DF-26 a DF-17 může nosit konvenční nebo jaderné hlavice, kdežto balistické rakety krátkého dosahu DF-11, DF-15 a DF-16 a střely s plochou dráhou letu DF-10 (alias CJ-10) a DF-100 (neboli CJ-100) slouží jen pro konvenční náplně.

Ze všech výše uvedených typů si zasluhují bližší zmínku alespoň dva. Střela DF-41 má schopnost nést více samostatně naváděných jaderných hlavic a zřejmě existuje nejen v podobě pro podzemní sila a pro samohybná terénní odpalovací zařízení, ale též ve verzi pro železniční podvozky, jež využívají bouřlivě se rozvíjející čínskou kolejovou síť. Střela DF-17 se pak řadí do hypersonické kategorie, jelikož nese manévrující hypersonický kluzák.

S tímto rozmachem raketových zbraní pak zákonitě souvisí také vesmírné kapacity Číny, jež v roce 2024 vytvořila samostatná Aerokosmická vojska, po americké složce US Space Force teprve druhá taková na světě. Odhaduje se, že ovládají nejméně 245 satelitů s nejrůznějšími účely včetně špionážních. Čína je zpravidla vypouští prostřednictvím nosných raket ze série Long March (Chang Zheng) a zahájila testy bezpilotních vojenských raketoplánů.

Čínští vojáci za hranicemi

Podle některých expertů patří do portfolia Aerokosmických sil i obrovské výškové balony, jež se v uplynulých letech objevily nad řadou zemí včetně USA. Ačkoli se oficiálně označují jako meteorologické, zřejmě málokdo pochybuje, že ve skutečnosti jde o špionážní nástroje. Snaha Číny aktivně získávat informace o pravděpodobných protivnících v hypotetických konfliktech se dá pokládat za další projev jejího mocenského vzestupu a stále více asertivní politiky. Peking však dává najevo, že s větší vojenskou silou musí jít ruku v ruce i větší zodpovědnost, která se odráží rovněž v jeho rostoucí angažovanosti v mírových misích OSN, a to zvláště v Africe a na Blízkém východě. Vojáci Lidové osvobozenecké armády, jak zní oficiální název ozbrojených sil ČLR, se tak ve funkci „Modrých přileb“ nalézají mimo jiné v Demokratickém Kongu (231 mužů), Libanonu (418), Súdánu (152) nebo Jižním Súdánu (1 050). Navíc se nesmí zapomenout na první stálou základnu ČLR v zahraničí, jež funguje od léta 2017 v Džibutsku a slouží mimo jiné jako přístav pro čínské lodě v rámci působení proti pirátům.

Podobně jako angažmá čínských „Modrých přileb“ ale pochopitelně plní i funkci nástroje, který pomáhá prosazovat a chránit čínské zájmy v těchto regionech. Z Pekingu totiž do Afriky směřují obrovské investice do infrastruktury či vojenská pomoc tamním armádám, zatímco zisk představuje možnost těžit nerostné zdroje a dodávat výrobky na africké trhy. Čínský vliv na černém kontinentě tudíž za poslední roky ohromně zesílil, což kromě gradujícího soupeření se zájmy západních zemí začíná vyvolávat i rostoucí kritiku pekingského „nového kolonialismu“.

Riskantní situace u ostrovů

Pokud se však mocenské soupeření v Africe odehrává převážně v ekonomické či diplomatické rovině, v jiných oblastech světa nabírá mnohdy nebezpečně „horkou“ podobu, jelikož se jedná o soupeření jednoznačně vojenské povahy. Na prvním místě jde o Tchaj-wan, na který směřuje nepochybně největší pozornost čínských stranických a vládních vůdců, generálů a admirálů. Fakticky samostatný (byť jako takový formálně uznávaný jen malým počtem zemí světa) ostrov musí čelit vzrůstajícímu tlaku čínského letectva a námořnictva, jež v okolí běžně pořádají cvičení. Často se spekuluje o možné invazi či blokádě ostrova s cílem přinutit jej, aby se podřídil vládě v Pekingu, nicméně je nutné zdůraznit, že z hlediska ČLR by šlo o mimořádně riskantní podnik s nejistým výsledkem.

Vedle Tchaj-wanu ale existuje i řada dalších sporných bodů, mimo jiné souostroví Senkaku, právně náležející Japonsku, jež si však nárokuje i ČLR, která jej označuje jako Diaoyudao. Nejčastější oblast incidentů ovšem představuje Jihočínské moře, respektive dvě tamní souostroví: Paracelské a Spratlyovy ostrovy. Ty první  reálně ovládá Čína, byť si je nárokuje i Tchaj-wan a Vietnam, ve zprávách se ale vyskytují spíše Spratlyovy ostrovy, na něž si dělá nároky dokonce pět zemí, kromě ČLR, Tchaj-wanu a Vietnamu ještě Malajsie a Filipíny. Z právního hlediska mají zřejmě nejsilnější pozici Filipíny, avšak Čína některé tamní atoly rozšířila a vybudovala na nich základny včetně vojenských letišť. V okolí těchto ostrovů se mnohdy odehrávají četné incidenty mezi loděmi a letadly různých zemí včetně USA, neboť Washington podporuje nároky Filipín. Ty kvůli obavám z Pekingu nedávno oznámily plán koupit americký raketový systém středního dosahu Typhon.

Varování před konfliktem

Pro úplnost se ještě hodí dodat, že vedle sporných ostrovů existují nedořešené záležitosti mezi Pekingem a jeho sousedy na souši. Jde především o Indii, protože dosud není ujasněný průběh  hranice v některých oblastech Himálaje, kde koneckonců také došlo k ozbrojeným incidentům. A navzdory všem proklamacím o „přátelství bez limitů“ a ekonomické kooperaci s Ruskem se nesmí zapomínat, že Čína opakovaně vznášela i nároky na některé části ruského území.

Pokud se ale dnes mluví o válečném konfliktu s účastí ČLR, téměř vždy jde o scénář střetnutí se Spojenými státy. Část odborníků dokonce považuje nějaký čínsko-americký vojenský střet v oblasti Pacifiku za takřka nevyhnutelný. S odkazem na historickou peloponéskou válku (431–404 př. n. l.) se mnohdy zmiňuje i takzvaná Thúkydidova past neboli scénář konfrontace slábnoucího stávajícího hegemona (USA) a „nové“ sílící mocnosti (Číny).

Proti tomu však stojí teze, že ona slabost Ameriky je jen zdánlivá či dočasná, kdežto ČLR má obrovské množství vnitřních strukturálních problémů, které se týkají její ekonomiky či demografie. Z toho ovšem současně plyne varování, že právě tyto problémy by mohly zvyšovat riziko propuknutí konfliktu, a to zejména právě za situace, kdy v Pekingu i ve Washingtonu vládnou ambiciózní a silným egem vybavení vůdci, jako jsou Si Ťin-pching a Donald Trump. Současnost se však od dřívějších aplikací konceptu „Thúkydidovy pasti“ (čili střetů „staré“ a „nové“ mocnosti) zásadně liší existencí jaderných zbraní, takže i malý incident (jako ten popsaný v úvodu článku) by mohl velmi rychle přerůst do úrovně nesmírně ničivého světového konfliktu. Musíme tudíž doufat, že ani „druhá studená válka“, jak se nynější vztahy USA a Číny někdy popisují, nepřeroste do „horké“.

Image

Čtěte také

Vzestup země draka: Čína je nastupující vesmírnou supervelmocí

Astronomové odhalili nečekané chování jedné z nejzářivějších černých děr ve vesmíru – supermasivní černá díra J0529, vzdálená přes 12 miliard světelných let, vyvrhuje obrovské množství plynu rychlostí až 10 000 km/s. Tento extrémní jev zpochybnil dosavadní odhady její velikosti: hmotnost J0529 je podle nejnovějších měření více než desetkrát menší, než astronomové předpokládali.

Nový pohled na galaktického obra

Černou díru SMSS J052915.80-435152.0 (zkráceně J0529) objevili v roce 2024 vědci z Australské národní univerzity (ANU) pod vedením Christiana Wolfa. Objekt je známý svou mimořádnou zářivostí – patří mezi vůbec nejjasnější kvasary ve známém vesmíru.

Díky novým vysoce citlivým optickým přístrojům Evropské jižní observatoře (ESO) v Chile se nyní podařilo detailněji prozkoumat plyn vířící kolem této černé díry. Výsledky tým zveřejnil na serveru arXiv.

„Navzdory extrémní jasnosti jsme zjistili, že hmotnost černé díry je ‚pouze‘ miliarda sluncí,“ uvádí Wolf. To je překvapivě málo vzhledem k její zářivosti – původní odhady totiž hovořily o extrémně rychlé rotaci a hmotnosti odpovídající až 17 miliardám sluncí.

Menší, ale divoká

Nová pozorování zařízení GRAVITY+, které je součástí interferometru soustavy teleskopů Very Large Telescope v Chile, ukazují, že zatímco původní teze pracovala s rychlou rotací černé díry, ve skutečnosti dochází k intenzivnímu vyvrhování plynu, který slouží černé díře coby potrava. Velká část takto „konzumované“ hmoty tudíž neproniká až nitra černé díry a projevuje se jako extrémně silné záření. 

„Přestože její růst je stále příliš rychlý na snadné vysvětlení, nově určená nižší hmotnost J0529 naznačuje, že tyto obří objekty mohly vznikat kolapsem masivních hvězd už v raném vesmíru – což se donedávna zdálo nemožné,“ uzavírá Wolf.

J0529 tak ukazuje, že ani černé díry s relativně „skromnou“ hmotností nemusejí být klidnými požírači hmoty – mohou být naopak divokými fontánami plynu hnanými světelným tlakem. Tento nečekaný objev tak mění nejen odhady hmotnosti černých děr, ale i naše představy o jejich evoluci v raném vesmíru.

Image

Čtěte také

Nejjasnější a nejrychleji rostoucí: Astronomové objevili rekordní kvazar

V maďarském městě Szekszárd se konal již 8. ročník Mezinárodního mistrovství světa v kopání hrobů – soutěže, která prověřuje nejen fyzickou sílu, ale i preciznost a profesionalitu hrobníků. Soutěž se uskutečnila na hřbitově Alsóvár a byla organizována Maďarskou asociací správců hřbitovů (MTFE).

Do letošního klání se zapojili hrobníci z Maďarska, Srbska, České republiky a Ruska. Celkem se utkalo 17 maďarských týmů a čtyři zahraniční dvojice. Soutěže se mohli zúčastnit jak profesionální hrobníci, tak i amatéři.

Maďarský hattrick

Účastníci šampionátu měli za úkol vyhloubit 2 metry dlouhý, 80 centimetrů široký a 1,6 metru hluboký hrob, a poté jej v limitu opět zasypat. Hodnocena byla nejen rychlost, ale také dodržení požadovaných rozměrů a estetika provedení. Stěny hrobu musely být dokonale svislé a dno dokonale rovné.

Vítězem se stal maďarský tým László Kiss a Róbert Nagy z Hajdúböszörmény, kteří svůj hrob dokončili za 1 hodinu, 33 minut a 20 sekund, čímž dovršili hattrick, když obhájili prvenství z předchozích dvou let. Také stříbrné a bronzové medaile ve tvaru rýče patří domácím týmům. Podle vítězů nestojí za úspěchem žádný speciální trénink, nýbrž každodenní rutina.

Cílem Mezinárodního šampionátu hrobníků není najít nejrychlejšího či nejpreciznějšího hrobníka. Organizátoři se touto akcí snaží zvýšit prestiž profese, přilákat do ní mladé lidi a ukázat, že práce hrobníka vyžaduje nejen fyzickou sílu, ale i psychickou odolnost.

Soutěž je také formou ocenění tvrdé práce lidí, kteří denně zajišťují pietu a pořádek na hřbitovech a připomínkou toho, že i práce, která je pro většinu lidí neviditelná, si zaslouží uznání a respekt.

Image

Čtěte také

Černá Hora má nového šampiona v nicnedělání: Vítěz prolenošil 60 hodin

Vědci z NYU Langone Health – sítě několika špičkových nemocnic, ambulantních center, výzkumných ústavů a lékařské fakulty se sídlem v New Yorku, poprvé odhalili konkrétní mikroorganismy v lidských ústech, které mohou sehrát zásadní roli při vzniku rakoviny slinivky břišní – jednoho z nejzhoubnějších typů rakoviny vůbec.

Tým identifikoval 27 druhů bakterií a hub, jejichž přítomnost v ústní dutině souvisí s výrazně zvýšeným rizikem onemocnění. Lidé s tímto nebezpečným mixem mikrobů, mají 3,5× vyšší pravděpodobnost vzniku nádoru než běžná populace.

Největší studie svého druhu

Do výzkumu se zapojilo 122 000 zdravých Američanů z dlouhodobých preventivních studií. Vědci odebrali účastníkům vzorky slin na začátku sledování a pak je průměrně devět let monitorovali. Během této doby se u 445 lidí rozvinula rakovina slinivky; jejich vzorky byly následně porovnány s mikrobiomem 445 náhodně vybraných zdravých osob. Analýza zohlednila i faktory jako věk, kouření nebo etnický původ.

Ze shromážděných dat vyplynulo, že 24 druhů bakterií a hub ovlivňuje riziko rakoviny – některé jej zvyšují, jiné naopak snižují. K nim se přidaly další tři bakteriální druhy už dříve spojené s parodontózou, tedy zánětem dásní a kostí v okolí zubů.

Zvláštní pozornost vzbudily kvasinky rodu Candida, běžně žijící na kůži i ve střevech. Tyto houby byly nalezeny přímo v tkáních pankreatických nádorů, což naznačuje jejich přímou roli v procesu rakovinotvorby.

Vyšší šance na včasný záchyt

Rakovina slinivky je známá svou zákeřností – podle American Cancer Society přežívá pět let od diagnózy jen asi 8 % pacientů. V České republice každoročně onemocní zhoubným nádorem slinivky břišní přes 2 300 občanů a jejich počet neustále narůstá. Včasný screening je přitom dnes velmi obtížný. Nový výzkum však otevírá možnost, že běžné vyšetření slin by mohlo upozornit na lidi s vyšším rizikem dříve, než se objeví první příznaky. Lékaři by pak mohli zasáhnout a pacientovi například upravit složení jeho mikrobiomu.

Studie neprokazuje příčinnou souvislost, podle vědců jde ale o důkaz „silnější než kdykoli dřív“, že péče o zuby a dásně může chránit nejen před parodontózou, ale i před rakovinou. Objev také zapadá do rostoucího množství studií, které propojují zdraví ústní dutiny s dalšími chorobami – od Alzheimerovy nemoci až po deprese.

Studie publikovaná ve vysoce prestižním odborném časopisu JAMA Oncology se zaměřila na bakterie a houby (kvasinky) v ústní dutině. Nyní se stejný tým hodlá zaměřit také na viry v ústní dutině s cílem zjistit, zda mohou i viry zvyšovat riziko rakoviny. Další otázkou, na kterou budou badatelé hledat odpovědi je, zda složení ústního mikrobiomu ovlivňuje dobu přežití diagnostikovaných pacientů. Už v roce 2024 stejná skupina odhalila souvislost některých ústních mikrobů s karcinomem hlavy a krku.

Image

Čtěte také

Pravidelné užívání kombuchy příznivě mění mikrobiom lidí s obezitou

Tváří v tvář různým překážkám zůstávala Riva nekompromisní a statečnou ženou. Dlužno však dodat, že ona a její druhý manžel František Kriegel byli aktivními a také prominentními účastníky komunistické diktatury, která zvláště v padesátých letech rozhodně nesnese žádný romantizující étos idealistických budovatelů nového světa. Ona sama později prohlásila: „Věřila jsem, že komunisté chtějí dobro. Že svět může být lepší. Že je třeba bít se za ideály.“

Ironií osudu však i Krieglovi nakonec na vlastní kůži zakusili druhou stranu mince, když je komunistická strana po okupaci v roce 1968 vyloučila ze svých řad a oni museli až do pádu režimu čelit ústrkům a šikaně. Vraťme se ale k pozoruhodně dramatickému životu Rivy Krieglové.

Sirotek

Riva, tehdy se jmenovala Rifka, se narodila v židovské rodině Lubeckých na území dnešního Běloruska. O jejím dětství a dospívání takřka nic nevíme. Jen to, že jí poměrně brzy zemřeli oba rodiče a ona se sama vydala ve svých 23 letech do Palestiny, kde žila v kibucu. 

Toto rozhodnutí se ale dle jejích vzpomínek ukázalo být hlavně idealistické. Vedlo ji k němu její komunistické přesvědčení, ale možná i to, že byla prostě sama. „Pracovní kolektivy, které jsem v Palestině viděla, se na první pohled zdají být prototypy komunistické společnosti.“ Idealismus ji nakonec sice opustil, ale v Palestině se seznámila s podobně smýšlejícím mladým mužem – jihlavským rodákem Pavlem Friedem.

V Československu

S Pavlem devětadvacetiletá Riva přijela v roce 1937 do Československa a v dubnu téhož roku byl pár oddán v jihlavské synagoze. Pavel poté přebral od svého otce prodejnu s textilem. Idyla ovšem netrvala dlouho. V březnu roku 1939 se definitivně ukončila éra prvorepublikového Československa. Židovští občané se stali terčem nacistů. Pavel Fried musel zavřít obchod. Spolu s Rivou se přestěhovali do Prahy a přešli do protinacistického odboje. Riva pracovala jako dělnice ve správkárně punčoch a spolu s manželem se zapojila se do komunistického protinacistického odboje. Spolupracovali i  s Juliem Fučíkem. 

Celá skupina byla zatčena při schůzce 24. dubna roku 1942. Ironií bylo, že gestapo daný byt navštívilo náhodou. Odbojáři ale zároveň porušili základní pravidla ilegální práce – scházet se v takovém počtu bylo nejen velmi riskantní, ale nejspíš i zbytečné. Riva při zatčení prožívala tak silný otřes, že nebyla schopna dostat ze sebe ani slovo. Čekalo ji vězení v Terezíně a v lednu roku 1943 byla přesunuta do koncentračního tábora v Osvětimi.  Řada z jejích spoluvězňů vzpomínala, jak i tam zůstávala statečná, odhodlaná a pevná. Toužila přežít a stejnou touhu předávala i druhým, kteří to už chtěli vzdát. Na sklonku války byla převezena do dalšího koncentráku – Ravensbrücku. Tam se jí podařil husarský kousek: utekla. 

Ona sama o tom napsala toto: „Když jsem utekla už z osvobozeného lágru, šla jsem ještě s několika ženami do německé vesnice. Dvě hodiny na to tam byli Rusové. Prožila jsem radost z osvobození. Poprvé jsem se setkala s vojákem rudé armády. Nabídla jsem se veliteli, že budu tlumočit při domluvě s německými obyvateli vesnice. První, co Rusové chtěli od Němců, byly „časy“ – hodinky. To bylo mé první setkání s „novým člověkem“, kterým nás krmili před válkou propagátoři Sovětského svazu. Pak tento „nový lepší člověk“ začal v té vesnici Němky znásilňovat.“

A co pravda?

Válku přežila, ale zahynul jak její manžel Pavel, tak jeho rodiče, kteří byli spolu s ostatními Židy deportováni do koncentračního tábora. Riva zůstala opět úplně sama. Našla si práci na sekretariátu Komunistické strany Československa, a tam se potkala s legendárním lékařem a komunistou Františkem Kriegelem. Když se v prosinci 1948 brali, oběma novomanželům bylo čtyřicet let. Jejich společný život byl poznamenán válečnými zážitky, osamocením, ale také komunistickým přesvědčením. Schůzovali, brigádničili a budovali onu podle nich šťastnou budoucnost.

Příznačně Rivu charakterizuje historka z návštěvy tehdejšího ministra Davida. Týkala se protežované a vydávané Fučíkovy Reportáže psané na oprátce, ve které cenzura pozměnila některé z textů a také samo Fučíkovo vyprávění údajně neodpovídalo skutečnostem. Jenže Riva jako jediná z tehdy zatčených válku přežila. Považovala za zásadní ohradit se proti tomu, že z Fučíka se nespravedlivě dělá nová modla. „Fučík se tehdy nechoval tak, jak by se pravý komunista chovat měl. Nestřílel na toho nacistu u okna, nestřílel na gestapo v kuchyni,“ vysvětlovala později. Odpověď ministra byla jasná: na pravdu se přece nikdo neptá. 

Nepřátelé státu

Okupace Československa v srpnu roku 1968 byla pro Rivu i jejího manžela Františka Kriegela šok. Pravověrní komunisté, kteří byli ochotní ignorovat i zločiny a vnitrostranické čistky padesátých let, se ocitli na pomyslné křižovatce. Kriegel byl tehdy jedním z nejvýše postavených představitelů KSČ a jako takový byl spolu s ostatními odvezen na jednání do Moskvy. I přes brutální nátlak ale Kriegel neustoupil a Moskevský protokol označující okupaci za bratrskou pomoc jako jediný odmítl podepsat. V té době Riva psala na všechny možné strany rozhořčené dopisy, ve kterých protestovala proti nezákonnému a protiprávnímu odvlečení jejího muže. 

Bála se o něj, František  Kriegel se však nakonec ze Sovětského svazu vrátil. Jenže události nabraly rychlý spád. Manželé byli z KSČ vyloučeni a stali se pro komunistický režim nepřáteli. Jejich další život provázely obtíže, šikana a estébácké výslechy. A samozřejmě i ztráta jakýchkoli iluzí a ideálů.

Pomyslnou korunu tomu nasadil fakt, že Kriegel podepsal Chartu 77. Riva, tehdy dáma kolem sedmdesátky, se podle svazku StB stala podezřelou z „nepřátelské činnosti, podvracení republiky a poškozování zájmů světové socialistické soustavy“. Obtíže, které zažívala, ale neměly konce. V roce 1979 František umřel a Riva se stala podruhé vdovou.

Její blízcí o ni po smrti manžela měli strach. Říkávala prý, že už nechce žít. Ale protože jí podobní se jen tak nevzdávají, smysl života si tedy nakonec našla: zpracovat a zachránit archiv jejího manžela. To se jí nakonec, po různých peripetiích, podařilo. Ona sama dožila v jistém osamocení, zbyla jí pouze hrstka jejích přátel. Dožila se i listopadu 1989. Právě díky ní se dochovalo unikátní svědectví jak o událostech spjatých s válkou a Juliem Fučíkem, tak i o letech následujících. Umřela v Praze v roce 2001 – v devadesáti třech letech.

Image

Čtěte také

Manželka vlastizrádce: Co čekalo Josefu Slánskou po zatčení manžela?

Vesmírný dalekohled Jamese Webba nedávno zacílil do relativně blízkého vesmíru, na potulnou exoplanetu SIMP-0136. Jde o super-jupitera v souhvězdí Ryb s hmotností zhruba 13 jupiterů, který se pohybuje vesmírem ve vzdálenosti okolo 20 světelných let od Sluneční soustavy.

Výjimečně výkonné a citlivé přístroje na palubě Webbova dalekohledu vědcům umožnily sledovat změny jasnosti této exoplanety v řádu minut, které lze využít ke zjišťování změn teploty, mraků nebo chemie. Některá z těchto měření jsou zatím nejpřesnější v historii pozorování atmosfér exoplanet.

Polární záře osamělé planety

Evert Nasedkin z Dublinské univerzity a jeho kolegové s překvapením zjistili, že z pozorování Webbova dalekohledu lze rovněž vyčíst silnou aktivitu polárních září, do značné míry podobnou polárním zářím u nás na Zemi nebo třeba na Jupiteru. Svá zjištění vědci publikovali v odborném časopisu Astronomy & Astrophysics.

Díky pozorováním Webbova dalekohledu víme, že teplota atmosféra potulné planety SIMP-0136 dosahuje přes 1 500 °C. Nasedkin a spol. dokázali detekovat změny teploty menší než 5 °C, které lze spojit s přítomností zmíněných polárních září, a také s chemickými změnami, které odpovídají mohutným bouřím, podobným Velké rudé skvrně na Jupiteru.

Dalším překvapivým zjištěním je, že potulná exoplaneta má velmi rovnoměrnou pokrývku mraků, které připomínají „peřinu“ zakrývající celou planetu. Vzhledem ke zjištěným teplotám ale mračna na SIMP-0136 určitě nejsou z vody jako ty pozemské, nýbrž ze zrnek křemene. Právě silikátová mračna podle vědců ohřívají horní atmosféru, což planetě dodává vizuálně ohromující, zářivou atmosféru.

Image

Čtěte také

Rodinka je kompletní: Všechny galileovské měsíce kreslí do atmosféry Jupiteru své polární záře