Parlamentní volby v roce 1970 vyhrála ve Východním Pákistánu strana Liga Awami, která prosazovala autonomii této oblasti, jež nesla do roku 1955 jméno Východní Bengálsko. Vláda v Islámábádu však výsledky voleb neuznala a poslala do vzpurné provincie armádu, která zahájila perzekuce proti zastáncům samostatnosti. V důsledku toho vypuklo v březnu 1971 ve Východním Pákistánu povstání s cílem vytvořit samostatný stát, nezávislý na Pákistánu. Následovaly tvrdé represe a genocida zejména proti hinduistům, což vedlo k útěku milionů lidí do sousední Indie. Další se stali obětí masakrů páchaných polovojenskými islámskými milicemi (hovoří se o 300 000 až třech milionech zavražděných lidí).

Indie otevřela hranice a přijala asi 10 milionů uprchlíků. Dění v Bangladéši také přitáhlo pozornost celého světa, žádost indické vlády o pomoc ze strany mezinárodního společenství však zůstala nevyslyšena, a proto premiérka Indíra Gándhíová 27. března deklarovala podporu své země hnutí za nezávislost Východního Pákistánu.

Přesto obě strany otevřený konflikt odkládaly. Vrchní velitel indické armády generál Sam Manekshaw varoval Indíru Gándhíovou před zahájením tažení do Bangladéše během období monzunů a upozorňoval, že obrněné síly v současné době přezbrojují. Silný partner Indie, Sovětský svaz, varoval Islámábád před novou válkou, protože by ohrozila vnitřní stabilitu Pákistánu. Nicméně v obou zemích měl očekávaný válečný konflikt širokou podporu veřejnosti. Dne 9. srpna podepsaly SSSR a Indie smlouvu o míru a přátelství.

Třetího prosince 1971 v 17.40 provedlo pákistánské letectvo překvapivý útok na radarové stanice a osm letišť v severozápadní Indii. Tento úder byl inspirován izraelskými nálety na začátku šestidenní války (1967), ale neměl zdaleka srovnatelný účinek. Pákistánci nasadili pouhých 51 letounů, z nichž většina byla sestřelena, aniž by na indické straně způsobily větší škody. Premiérka Gándhíová poté nařídila okamžitý protiútok.

Dobře vyzbrojení protivníci

Armády a letectva obou zemí v té době tvořily značně odlišné zbraňové systémy. Indické vzdušné síly měly ve výzbroji sovětské stíhačky MiG-21, zatímco pozemní síly disponovaly tanky T-55 a domácím typem Vijayanta – v licenci vyráběným britským Vickersem Mk.1. Ten však trpěl značnými mechanickými problémy. Armáda také speciálně pro nasazení v Banladéši objednala sovětské lehké obojživelné tanky PT-76. Řeky ve Východním Pákistánu však byly tak široké, že se při jejich překonávání motory těchto strojů mnohdy přehřívaly. Přesto představovaly důležitý prvek v indických plánech a svou roli splnily dobře.

Oproti tomu většinu výzbroje Pákistánu dodali západní výrobci. Letectvo disponovalo bombardéry B-57 Canberra, stíhačkami F-86 Sabre a F-104 Starfighter či několika francouzskými Mirage III. Obrněné síly používaly tanky M24 Chaffee, M47/M48 Patton a čínské Typ 59. Celkově byla bojová technika Pákistánu o generaci starší než indická, což se v nadcházejícím konfliktu znatelně projevilo. Indie měla také jasnou převahu, pokud jde o lidské zdroje. Zatímco Pákistán mohl mobilizovat asi 350 000 vojáků, Indie jich měla přibližně 850 000.

Indický marš

Na východě země indická armáda úzce spolupracovala s Mukti Bahini, ozbrojenými silami Bangladéše tvořenými zpočátku ozbrojenými civilisty, k nimž se později přidaly armádní jednotky, které se vzbouřily proti svým západopákistánským protějškům. Koncem listopadu nařídil generál Manekshaw devíti divizím, aby ve třech proudech vstoupily do Východního Pákistánu a navázaly kontakt s povstalci. Indové prokázali vysokou efektivitu, zejména pokud jde o taktickou leteckou podporu. Jen 5. prosince přišli Pákistánci při vzdušných úderech o 23 tanků Typ 59. Dne 7. prosince pak indické bombardování vyřadilo z provozu letiště Tádždhán a znemožnilo tak činnost několika pákistánským leteckým jednotkám, které zde byly dislokovány.

Indové pak postupovali k hlavnímu městu Dháka, na jehož letiště rovněž provedli vzdušné útoky. Obrněné jednotky se přesouvaly mimořádně obratně, když obcházely pákistánské obranné pozice a následně je izolovaly, a to i za použití výsadků z vrtulníků a parašutistů. Devátého prosince se indické síly vylodily na východním břehu řeky Meghna, čímž vázaly pákistánské pozemní jednotky nasazené tam k obraně a umožnily přesun vlastních těžkých zbraní přes řeku.

O dva dny později přistál indický výsadkový prapor v oblasti Tangail a zmocnil se mostu Poongli, který se klenul přes téměř kilometr širokou řeku Jamuna. Tím indičtí parašutisté zablokovali ústup celé pákistánské brigády do Dháky, vzdálené asi 80 km. Jednalo se o jednu z největších výsadkových operací od druhé světové války. K obklíčení Dháky došlo 16. prosince a její posádku obléhatelé vyzvali, aby se do 30 minut vzdala, načež se odpor ve městě zcela zhroutil a vojáci generála Chán Niaziho složili zbraně.

Boje na moři

Souběžně s osvobozením Bangladéše útočili Indové po zemi, ve vzduchu i na moři na území západního Pákistánu. Měli přitom výraznou početní, technickou a taktickou převahu. V noci ze 4. na 5. prosince indické torpédové čluny napadly nepřátelské lodě u přístavu Karáčí a potopily torpédoborec Khaibar a minolovku Muhafiz. Další torpédoborec byl těžce poškozen, stejně jako několik obchodních lodí, a velká část zásob paliva uskladněných v přístavu shořela. Operační schopnosti pákistánského námořnictva se tím podařilo značně omezit.

O několik dní později, 9. prosince, si připsali úspěch také Pákistánci, když se ponorce Hangor podařilo potopit fregatu Khukri. Karáčí se poté znovu stalo cílem indických raketových člunů, které na přístav vypálily sovětské rakety Styx a zničily další ropné zásobníky.

V Bengálském zálivu panovala ještě jednoznačnější situace. Zatímco Pákistánci měli v oblasti jen několik zastaralých dělových a hlídkových člunů. Indie tam nasadila pýchu svého námořnictva – z letadlové lodě Vikrant startovaly letouny Hawker Sea Hawk k útokům na cíle ve Východním Pákistánu. Doprovázelo ji přitom několik torpédoborců a ponorek. Pákistánci proto vyslali svou ponorku Ghazi, aby nosič vypátrala a potopila, ale to se jí nepodařilo, tak se alespoň pokusila položit miny u přístavu Višákhapatnam, kde ji pravděpodobně hlubinnou pumou potopil torpédoborec Rádžput.

Rakety proti tankům

Indické letectvo mezitím úspěšně zaútočilo na letiště a radarové stanice protivníka, aby si zajistilo vzdušnou nadvládu. Pákistánské vzdušné síly se omezily v podstatě jen na obranné mise a utrpěly těžké ztráty, aniž by protivníkovi jeho útoky nějak vážněji zkomplikovaly. Dne 8. prosince se indickým bombardérům podařilo zničit pět pákistánských letounů F-86 Sabre na jejich základně Murid. Celkem indické letectvo uskutečnilo 4 000 letů nad Pákistánem a necelé 2 000 nad územím, které se později stalo Bangladéšem, zatímco pákistánské letectvo jich provedlo jen 2 840, respektive 30.

Přibližně 80 % indických letů přitom sloužilo k podpoře pozemních sil. Pákistánci byli zjevně překvapeni účinností protivníkových raket proti jejich čínským tankům Typ 59. Zatímco indické letectvo ztratilo 45 letounů, jejich protivník jich pozbyl více než 75. Dokonce i nejmodernější pákistánské stíhačky, americké F-104 Starfighter, se v boji s indickými Migy-21 ukázaly jako horší.

Také na zemi zaznamenaly indické síly rychlé úspěchy a pronikly hluboko do Pákistánu. Jeho jednotky sice začaly 3. prosince obsazovat část území na jihu Kašmíru, v Paňdžábu však utrpěly těžkou porážku u řeky Basantar (od 4. do 16. prosince): přišli o 48 tanků, zatímco protivník pouze o 13. V prvních dnech se ještě Indové museli potýkat s hustými pákistánskými minovými poli, která omezovala pohyb jejich tanků, ale ve druhém prosincovém týdnu postupně získávali převahu. Pákistánci zahájili závěrečný protiútok s mohutnými obrněnými silami, ale Indové jej odrazili dělostřeleckou palbou.

Velmoci zasahují

Kapitulace pákistánských ozbrojených sil v Bangladéši, podepsaná 16. prosince odpoledne, znamenala konec třetí indicko-pákistánské války. Pákistánská západní fronta byla v tom okamžiku rovněž na pokraji zhroucení poté, co indické jednotky zvítězily v pohraničních bojích a dokázaly postoupit hluboko na území nepřítele. Téměř třetina celé pákistánské armády – více než 90 000 vojáků – padla do zajetí. Indie vznesla rozsáhlé územní nároky, důležitou roli však hrál postoj obou supervelmocí.

Zatímco Kreml byl připraven ihned uznat nezávislost Bangladéše, americký prezident Richard Nixon naproti tomu sledoval sovětskou podporu Indii s nedůvěrou a snažil se pomoci Pákistánu zejména tím, že vybízel Írán k dodávkám zbraní pro Islámábád. Pákistán již během konfliktu obdržel letouny a tanky z různých muslimských zemí. Také Spolková republika Německo dodala prostřednictvím Íránu několik strojů F-86 Sabre. Jak Spojené státy, tak Moskva také vyslaly do Indického oceánu své námořní síly.

Když se začalo rýsovat indické vítězství, zatelefonoval Richard Nixon 10. prosince osobně Leonidu Brežněvovi a požádal ho, aby svého spojence brzdil. Spojené státy nakonec musely akceptovat posílení geopolitické pozice Indie, což vedlo k paradoxní změně postoje, protože zatímco Nixon se od roku 1972 snažil o zlepšení vztahů s Indií, SSSR stále více obracel svou pozornost k Pákistánu. Kritický postoj k válce zaujala také Čínská lidová republika, která v roce 1972 zablokovala přijetí Bangladéše do Organizace spojených národů (ten se pak stal jejím členem o dva roky později).

Vítězové a poražení

Pákistán byl po válce naprosto demoralizovaný. Přišel o polovinu námořnictva, čtvrtinu letectva a třetinu pozemních sil. V prosinci 1971 se nový prezident Zulfikar Alí Bhutto ujal svého úřadu a o půl roku později, v červenci 1972, dojednal dohodu ze Simly, která je považována za mírovou smlouvu mezi oběma zeměmi. Pákistánští váleční zajatci byli propuštěni a části Indií okupovaného území Západního Pákistánu vráceny. Na oplátku Bhutto uznal Bangladéš jako samostatný stát a v roce 1973 nechal parlament přijmout novou ústavu své země.

Indie dosáhla jasného vítězství. Kvalitativní a kvantitativní materiální převaha hrála důležitou roli, ale rozhodujícím faktorem se stala skutečnost, že Indové věděli, jak tuto převahu operativně využít s velkým efektem. Součinnost mezi vzdušnými a pozemními silami fungovala na výbornou a zejména letecké operace ve Východním Pákistánu patří k nejpůsobivějším svého druhu od druhé světové války. Ve strategickém pohledu Indie oproti předchozím konfliktům s Pákistánem výrazně posílila své postavení. Zejména eliminovala nebezpečí války na dvou frontách a vojenský i hospodářský potenciál Pákistánu se po osamostatnění hustě zalidněného Bangladéše výrazně snížil.

Napětí mezi oběma zeměmi však nadále přetrvává. Indie se stala jadernou mocností v roce 1974, její soused a největší rival pravděpodobně v půli 80. let. Pohraniční spory v oblasti Kašmíru dodnes nejsou vyřešeny a nebezpečí, že se znovu rozhoří velká válka mezi Indií a Pákistánem, nelze vyloučit.

Image

Čtěte také

Americký Orel a sovětský Netopýr (1): Duel F-15 Eagle vs. MiG-25

Pod dojmem z vystavovaných portrétů si člověk jednoduše může myslet, že lidé před nějakými třemi staletími buď vůbec netrpěli očními neduhy, nebo že snad brýle nebyly v té době známy. Ani jedno však není pravda.

Marné snahy o léčbu

Známe nejen šlechtice špatně slyšící – Jan Maxmilián z Thun-Hohensteinu, který skoro neslyšel na pravé ucho, a proto ho léčili už v průběhu kavalírské cesty v Nizozemí, ale i ty se zrakovými potížemi. Nejlépe se zatím podařilo prozkoumat problémy, jež měl se svýma očima hrabě a později čtvrtý kníže z Ditrichštejna jménem Walter Xaver (1664–1738).

Jednalo se o jednoho z mladších synů slavného knížete Ferdinanda z Ditrichštejna. Walter trpěl od mládí častým krvácením z nosu, bolestmi hlavy a špatně viděl. Jeho „oční defekt“ se pokoušeli poprvé pořádně řešit, až když mu bylo okolo dvaceti let. Většina tehdejších lékařů ale byla skeptická a tvrdili, že se mu už nedá pomoci. Ani léčba jistým „famózním okulistou“ v Paříži v roce 1687 nepřinesla kýžený efekt.

Choroba se pak s přibývajícím věkem postupně zhoršovala. Zřejmě se jednalo o šedý či zelený zákal, takže se nemůžeme divit, že kníže po padesátce některé dny vůbec neviděl. Nakonec byl ze všeho tak zoufalý, že se v roce 1730 podrobil operaci očí, o níž však bohužel nic podrobnějšího nevíme.

Pro intelektuály, nikoliv šlechtu

Walter Xaver rozhodně nebyl jediným šlechticem, který měl problémy se zrakem. Někteří byli na rozdíl od něho naštěstí jen dalekozrací či krátkozrací a jejich problém mohly vyřešit brýle. Ty vynalezli pravděpodobně Italové na konci 13. století a dlouho se vyráběly s konvexními čočkami. Nákupy takových „očních skel“ šlechtou máme tu a tam dokumentovány v účetním materiálu a díky tomu třeba víme, že dvacetiletý Antonín Kryštof z Nostic (1708–1740) nosil brýle v době pobytu v Paříži.

Vymalovat se s nimi na portrét se však zřejmě neslušelo, protože se to nesrovnávalo s očekávaným obrazem aristokrata na veřejnosti. Nejstarší zobrazení totiž ukazují s brýlemi jenom duchovní a učence. Proto asi neznáme moc podobizen šlechticů s brýlemi ani v západní Evropě, natož pak u nás. Ani stárnoucí Petr Vok z Rožmberka, poslední mohykán svého rodu, velký sběratel a milovník knih, se s brýlemi nenechal vymalovat, ačkoliv je prokazatelně používal.

Image

Čtěte také

Slepota Jana Lucemburského: Neúspěšný mastičkář skončil v pytli v řece

NASA už několik let pracuje na jednom z nejambicióznějších projektů ve své historii – Mars Sample Return (MSR), jehož cílem je přivézt na Zemi vzorky hornin a prachu z rudé planety, které dnes na Marsu shromažďuje rover Perseverance.

Jenže projekt, od začátku považovaný za technicky i finančně náročný, čelí nyní hrozbě zrušení. Důvodem jsou drastické škrty v rozpočtu NASA, geopolitické komplikace po odstoupení Ruska z programu a nové priority americké vlády, která chce více investovat do pilotovaných misí na Měsíc a Mars či do technologií budoucnosti.

MSR je zatím v první fázi. Rover Perseverance na dně dávného říčního systému odebral vzorky hornin, které naposledy viděly vodu před dvěma miliardami let. Vzorky ukládá do speciálních tubusů, které zanechává na povrchu rudé planety. V dalších letech měl na Marsu přistát druhý lander s dalším roverem, jenž měl tubusy sesbírat a uložit do nízkohmotnostní rakety Mars Ascent Vehicle (MAV). Ta je navržena tak, aby jako první v historii vzlétla z povrchu Marsu a dopravila vzorky na oběžnou dráhu, kde je měla převzít třetí sonda a dopravit je na Zemi.

Příliš drahý sen

Původní rozpočet projektu se vyšplhal na zhruba 7 miliard dolarů (145 miliard korun), což vyvolalo v americké administrativě otázky, zda vědecký přínos odpovídá tak vysoké investici. Především náklady na dopravu zařízení na Mars a zpět jsou extrémně vysoké.

Do hry nyní vstoupila společnost Lockheed Martin, která nabízí zjednodušenou a levnější verzi mise. Tvrdí, že dokáže celý projekt uskutečnit za méně než 3 miliardy dolarů – tedy za méně než polovinu původního rozpočtu – a navíc za fixní cenu, takže případné překročení nákladů by šlo na vrub firmy, nikoli daňových poplatníků.

Lockheed Martin chce využít zkušenosti z dřívějších marsovských projektů a nasadit lehčí a kompaktnější přistávací modul, odvozený od mise InSight, kterou společnost Lockheed Martin také stavěla. Navrhovaný MAV by měl vážit jen 250–300 kilogramů a nést až 5 kilogramů vzorků.

Další úspory mají přinést menší návratový modul Earth Entry System (EES), inspirovaný sondami Genesis, Stardust a OSIRIS-REx, s kompozitní konstrukcí a speciálním tepelným štítem pro vstup do atmosféry. Firma rovněž plánuje vyrobit transportní stupeň pro let od Země k Marsu i ochranný aeroshell pro průlet atmosférou.

Naděje pro ohroženou misi

Podstatné úspory přinese hlavně nižší hmotnost – čím lehčí náklad, tím levnější a technicky snazší start i přistání. Lockheed se také zavazuje vyřešit otázku sterilního uzavření kapsle se vzorky, aby nedošlo k jejich kontaminaci, což je zásadní podmínka mezinárodních bezpečnostních protokolů.

„Program MSR nabízí největší vědecký přínos za vynaložené peníze,“ zdůrazňuje Whitley Poyser, ředitel sekce Deep Space Exploration v Lockheed Martin. Podle něj má firma padesátileté zkušenosti a dokáže zvládnout technické nástrahy při dodržení rozpočtu i harmonogramu, čímž se omezí nutnost státního dohledu.

Pokud NASA návrh přijme, mohlo by to znamenat záchranu mnohaleté snahy přivézt na Zemi první fyzické vzorky z Marsu. Ty by mohly v laboratořích odhalit historii vody na rudé planetě a napovědět, zda na ní někdy v minulosti existoval život. Díky „odlehčené“ verzi mise by se tak sen planetárních vědců mohl vyhnout rozpočtové smrti a dostat novou šanci na realizaci.

Image

Čtěte také

Rozhodnutí o způsobu dopravy marsovských vzorků se odkládá

Kambodža se v posledních letech stále častěji stává cílem turistů: Lákají je hlavně pitoreskní památky z období Khmerské říše. Velkou oblibu si však získávají také nádherné ostrovy Koh Rong a Koh Rong Sanloem, které obklopuje průzračná voda a jejichž pláže září bílým pískem. Hlavní lákadlo jihoasijské země nicméně tvoří legendární Angkor Vat z 12. století: Původně hinduistický a posléze buddhistický chrám se díky svému historickému významu a neoddiskutovatelné kráse dostal nejen na seznam UNESCO a na kambodžskou vlajku, ale zdobí třeba i etiketu místního piva.

Značné popularitě se těší také chrám Ta Prohm, který proslavil film Tomb Raider s Angelinou Jolie. Podobných svatostánků a rozlehlých komplexů se v okolí města Siem Reap nachází celá řada. Jakmile jich však spatříte víc, nevyhnutelně vám začnou splývat. A tehdy není nic lepšího než si udělat pauzu s trochou adrenalinu při návštěvě vesnice Kampong Phluk, jejíž domy zčásti plují na hladině jezera Tonlésap.

Semafory na okrasu

Vodní rezervoár se rozkládá právě v blízkosti Siem Reapu a je největší v jihovýchodní Asii. Jeho rozloha se přitom mění v závislosti na roční době: V období sucha se zmenšuje zhruba na 2 500 km², zatímco v sezoně dešťů může přesáhnout i 10 000 km², což je srovnatelné se Středočeským krajem. Coby domov široké palety živočichů se jezero Tonlésap zapsalo na seznam biosférických rezervací UNESCO. Stejnojmenná řeka se pak po většinu roku vlévá do Mekongu nedaleko Královského paláce v Phnom Penhu. V období dešťů však hladina zmíněného veletoku stoupá natolik, že proud z jezera přetlačí a začne jej naopak napájet.

Už samotná cesta do rybářské vesnice je poměrně dobrodružná, neboť řízení v Kambodži bývá velmi svérázné. Značky a semafory mají jen orientační charakter a například jízda v protisměru zejména na motorce patří ke zcela běžným obyčejům. Na výlety do okolí Siem Reapu proto většina turistů raději neřídí a volí levné a dostupné služby společností jako Get Your Guide: Jejich ceny začínají v přepočtu na necelých 400 korunách, za něž nabízejí dopravu klimatizovaným autobusem, anglicky mluvícího průvodce a studené nápoje. Vůz přitom zájemce vyzvedne přímo u hotelu a poté je zase doveze zpět.

Odvážní řídí

Další možnost představuje celodenní pronájem motorizované tříkolky tuk-tuk nebo taxi. Kvalita i cena se velmi liší a poplatek na den se pohybuje mezi dvěma a třemi tisíci korun. Zkušenější cestovatelé si pak mohou vybrat z široké nabídky půjčoven kol a skútrů. Šlapat vlastními silami v horku znamená zážitek hlavně pro masochisty, tudíž skútry skýtají ideální volbu: Na den stojí 350–450 korun a benzin je v Kambodži velmi levný. Musíte však počítat s tím, že na místních specifických silnicích mají větší vozidla přednost, a na skútru tak budete malí páni.

Pokud vyrazíte ze Siem Reapu, časem se původně čtyřproudá silnice změní v úzkou cestu, na níž se za každým nákladním autem zvedají oblaka prachu. Aktuálně se přitom začíná budovat nová vozovka, a náklaďáků tak potkáte opravdu hodně. Několik kilometrů před plovoucí vesnicí Kampong Phluk zastavuje policie každé vozidlo a všichni cizinci si musejí koupit vstupenku v přepočtené ceně okolo 400 korun. Platí se nejen za povolení vstoupit, ale také za zhruba hodinovou plavbu po říčce Tahas a jezeře Tonlésap.

Paluba se naklání!

Po příjezdu do vesnice vás místní okamžitě nasměrují do přístavu, kde nasednete na loď. Nečekejte však žádné moderní plavidlo – jakmile nastartuje motor, veškerá komunikace mezi turisty končí, protože v okolním hluku není nic slyšet. Místo sedaček jsou na palubě rozmístěné obyčejné židle, které se nikdo ani neobtěžoval připevnit k podlaze, což naplno pocítíte hned při prvním prudším zatáčení. Loď se řídí volantem ze staré toyoty, na který jsou navázané obyčejné provazy. Evidentně zkušený kapitán nicméně v hustém provozu na říčce bez problémů kličkuje.

Schopnost ovládat člun hraje v Kampong Phluku srovnatelnou roli s naším ježděním na kole, neboť bez plavidla se místní neobejdou: Nevyrazí za přáteli, nenakoupí si ani se nemohou věnovat své obživě v podobě rybolovu a plaveb s turisty po jezeře. Pokud se do oblasti vypravíte v období sucha, bude hladina říčky nízká a voda vám připomene spíš řídké jílovité bahno. Zvolit můžete menší bárku pro 10–15 osob nebo některou z rozměrnějších lodí, i dvoupatrových. Ty však s nízkým stavem vody víc zápasí a často musejí kvůli průjezdu provést nejeden krkolomný manévr.

V řece se nekoupejte

Na obou březích uvidíte domy stojící na více než desetimetrových kůlech a samozřejmě nijak přepychové: Většinou vznikly z vlnitého plechu, který místním lidem život v horkém podnebí rozhodně neusnadňuje. Ve vesnici však nechybějí rozvody elektřiny a na domech jsou vidět i televizní antény. Asi by však bylo naivní se domnívat, že mají podobné stavby nějakou kanalizaci. Veškeré splašky tak nejspíš končí v řece, a rozhodně se proto nedoporučuje se v ní koupat. Během vrcholícího období sucha pak místy voda ustoupí natolik, že pod domy vznikne stinná souš, kde se mohou jejich obyvatelé ukrývat před spalujícím sluncem.

Vesnický buddhistický chrám stojí na vyvýšeném prostranství, kam řeka nedosáhne ani v období dešťů. Blíž k jezeru potom příbytků na kůlech ubývá a nahrazují je plovoucí obydlí. Největší z nich je vyhrazené turistům a všechny čluny či lodě tam zastavují na přestávku. Restaurace uvnitř nabízí návštěvníkům lokální pokrmy, ale vzhledem k citlivým žaludkům cizinců se k jídlu obvykle moc zájemců nehrne.

Pozor na suvenýry

Nevelký krámek pro změnu nabízí různé výrobky z krokodýlí kůže jako peněženky, kabelky či malé vycpané krokodýly, vytvarované do rádoby vtipných postojů. Nezbývá než zdůraznit, že podle mezinárodní úmluvy CITES, která chrání ohrožená zvířata, lze za dovoz podobných artefaktů dostat pokutu až 1,5 milionu korun, což by znamenalo velmi smutnou tečku za příjemnou dovolenou. Několik živých krokodýlů však můžete obdivovat v malé ohrádce. 

Bohaté porosty mangrovů chrání břehy jezera proti erozi, čistí vodu a poskytují útočiště řadě živočichů. Zatoužíte-li si je prohlédnout zblízka, můžete v „turistickém centru“ usednout do loďky a přibližně za sto korun absolvovat krátkou plavbu. Malé bárky nemají motory a o jejich uvedení do pohybu se starají ženy. Po návratu se ještě nakrátko vypravíte pro změnu v motorovém člunu po jezerní hladině, kde sice čekají další plovoucí restaurace, ale ne vždy se u nich zastavuje. Jakmile se pak dostatečně pokocháte přírodou a vodou, která je zde o poznání čistší než v říčce Tahas, přijde již čas na návrat.

Image

Čtěte také

Bangladéšská Dháka: Asijský symbol chaosu

Odlesňování kvůli zemědělské činnosti, obrovská spotřeba vody a také etická otázka využívání hospodářských zvířat – to jsou jen některé problematické aspekty současné nadprodukce potravin. I proto se stále víc šéfkuchařů potýká s výzvou, jak najít udržitelnější suroviny, ale zároveň nedělat kompromisy v chuti. Patří k nim rovněž Juan Contreras z michelinské restaurace Atelier Crenn v San Franciscu, který při vaření zcela přestal používat mléčné výrobky. Jenže zatímco u ostatních chodů dokázal obstojně uplatnit jiné alternativy, své vyhlášené briošky sestávající ze tří čtvrtin z másla musel z nabídky vyřadit.

Předloni se na něj obrátili vědci z týmu Savor, načež začali společně experimentovat s různými variantami nemléčného másla. Po roce vývoje se opravdu podařilo dosáhnout uspokojivého výsledku a pověstná brioška se mohla na menu restaurace vrátit. Právě máslo je totiž pro jeho typické vlastnosti velmi těžké nahradit, především pokud jde o napodobení viskozity. Výsledek musí být perfektní k namazání krátce po vytažení z lednice, ale i při pečení či potírání.

Máslo z dílny týmu Savor zahrnuje oproti jiným náhražkám na rostlinné bázi širokou škálu mastných kyselin, což znamená širší křivku tání a větší krémovost. Zároveň má neutrální chuťový profil, takže se perfektně hodí pro sladkou i slanou kuchyni. 

Ze vzduchu a vody

Jak se tedy popsaná ekologická varianta oblíbeného másla vyrábí? Vše začíná oxidem uhličitým zachyceným z atmosféry, který se za přítomnosti katalyzátoru spojí s vodíkem a vzniknou uhlovodíky – neboli základ mastných kyselin. Z nich potom v kombinaci s glycerolem vzejde kompaktní a stabilní forma energie v podobě triglyceridů.

Jelikož postup začíná přímo uhlíkovými plyny, odpadá zdlouhavý přírodní proces, na jehož začátku stojí uhlík absorbovaný rostlinami a na konci jsou lidmi rafinované tuky. Vše uvedené totiž znamená obrovské množství půdy a vody, rozsáhlý dodavatelský řetězec a značný objem uvolněných skleníkových plynů. Například u mléčného másla se uhlíková stopa pohybuje od 5,2 do 14,7 kilogramu ekvivalentu CO₂ na kilogram výrobku, v závislosti na obsahu tuku a balení. U másla ze Savoru jde o méně než 0,8 gramu emisí CO₂ na kilogram.

Krok správným směrem

Máslo vyrobené ze vzduchu je chemicky identické s tuky, které běžně konzumujeme. Navíc se zdá, že ve srovnání se složením mastných kyselin ve většině zemědělských tuků nabízí i mnohé přínosy pro zdraví. V Savoru proto provádějí nejrůznější nutriční studie tak, aby se mohlo do budoucna stát plnohodnotnou variantou pro domácí použití. Zvýšení produkce s dodržením všech předpisů na poli bezpečnosti potravin však bude pro startup představovat výzvu.

Překonat musí také stále přetrvávající předsudky veřejnosti vůči laboratorně vznikajícím produktům. Ve výrobě základních potravin bez fatálních dopadů na klima však spatřují budoucnost i světoví investoři – konkrétně Savor podporuje Bill Gates. Příští metu společnosti tak tvoří vývoj bezmléčných verzí mléka, sýra či zmrzliny.

Image

Čtěte také

Plíseň jako lahůdka: Koji, miso pasta či omáčka garum v českých kuchyních

Když se mladý vědec François Becker před šesti lety plížil bosý nočními dunami Namibské pouště, nejspíš vůbec netušil, že je jen krůček od svého životního objevu. V písečných dunách tento odborník na plazy a obojživelníky z výzkumného institutu Gobabeb, pátral po drobné „štěkající ještěrce“ s latinským jménem Ptenopus garrulus. 

Tito tvorové, kteří v dospělosti měří i s ocasem sotva pět centimetrů, se vyznačují velmi specifickým hlasovým projevem, který by se spíše hodil do světa animáků. A právě tyto jejich hlasité a až démonicky znějící projevy přivedly vědce na stopu dosud neznámých druhů.

Štěkající diverzita

François Becker si všiml, že gekoni ze dvou sousedících oblastí se projevují různě – jejich hlasy se lišily výškou i frekvencí. Zkušenosti z výzkumu žab mu napověděly, že tyto rozdíly by mohly znamenat přítomnost více druhů.

Aby získal jistotu, velmi tiše se v noci přiblížil ke gekoním norám, několik jich odchytil a odebral jim vzorky šupin, které následně odeslal na genetickou analýzu. Výsledky potvrdily jeho podezření – v oblasti mezi dunami Namib Sand Sea a štěrkovými pláněmi za řekou Kuiseb se vyskytují minimálně dva různé druhy „štěkajících gekonů“.

Tím ale mise mladého přírodovědce neskončila, Becker pokračoval v terénním sběru a porovnával gekony z různých částí Namibské i Kalaharské pouště. Jeho výzkum nakonec ukázal, že tři známé druhy „štěkajících gekonů“ ve skutečnosti představují devět samostatných druhů, některé od sebe dělí až 25 milionů let evoluce. Podrobnosti popisuje čerstvě zveřejněná studie v časopise Vertebrate Zoology, která přepisuje učebnice.

Podle Beckera není divu, že drobné ještěrky až doposud unikaly pozornosti vědců. Své nory totiž opouštějí jen vzácně a jsou si natolik podobné, že je podle vzhledu téměř nelze odlišit. Nový objev tak opět připomíná, že i v relativně dobře prozkoumaných ekosystémech se mohou vyskytovat doposud neznámé druhy, které lze objevit jen pokud jim pozorně nasloucháme. V případě šestice nových druhů gekonů to platí doslova.

Image

Čtěte také

Evoluce poháněná hurikánem: O přežití leguánovitých ještěrů někdy rozhodují nečekané detaily

Často slýcháme o tom, jak antibiotika skvěle působí proti bakteriím a jsou pro ně smrtící, jak si poradí s infekcemi a jak ohromné riziko přináší rozvoj bakteriálních rezistencí vůči antibiotikům. Až doposud se ale jen málokomu poštěstilo vidět na vlastní oči, co vlastně antibiotika s bakteriemi dělají.

Profesor Andrew Edwards z britské univerzity Imperial College London a jeho spolupracovníci využili biochemické experimenty a mikroskopii atomárních sil, při které nepatrná jehla o průměru pouhých pár nanometrů vytvořila snímky bakteriálních buněk tím, že detekovala jejich tvar. Badatelé aplikovali antibiotikum na bakterie E. coli a poté je snímkovali po uplynutí 15, 30, 60 a 90 minut.

Antibiotikum v akci

Edwards s kolegy zvolili relativně nově používané antibiotikum poslední záchrany polymixin B, které se používá v jinak beznadějných případech. Vědci zhruba věděli, jak toto antibiotikum funguje, zatím ho ale ještě detailně nepozorovali v akci. Pozoruhodné snímky účinku antibiotika na bakterii uveřejnil vědecký časopis Nature Microbiology. 

V rámci experimentu vědci sledovali, jak aplikace polymixinu B u bakterie E. coli vyvolává masivní tvorbu mnoha zvláštních výrůstků na bakteriální buněčné stěně. Minuty po objevení výrůstku začaly bakterie uvolňovat lipopolysacharidy z buněčné stěny, což vedlo ke vzniku otvorů, jimiž molekuly antibiotika pronikly dovnitř a bakterii zlikvidovaly.

Pro vědce šlo o nesmírně cennou zkušenost. Zjistili, že vnější membrána bakterie se po aplikaci antibiotika nerozpadne ani neodpadá. Účinky antibiotika připomínají spíše „chirurgický zákrok“ nebo použití „páčidlu“, které „vylamuje cihly“ z obranné zdi bakterie.

Spící protivník

Experiment přinesl i důležitou odpověď na otázku, proč polymixin B nefunguje vždy stoprocentně. Ukázalo se, že zabírá pouze u aktivních a rostoucích buněk. Pokud je bakterie ve spícím (dormantním) stavu, což je obranný režim při nepříznivých podmínkách (například při nedostatku živin), antibiotikum ji nedokáže zničit – protože bakterie v danou chvíli neprodukuje „brnění“ z lipopolysacharidů.

I pro takové stavy ale existuje řešení. Když vědci přidali do prostředí cukr, bakterie se během 15 minut „probudily“ a opět začaly stavět svůj obranný obal – čímž se opět staly zranitelnými vůči polymyxinu.

Toto řešení ale není podle Edwardse příliš šťastné. „Nechcete nutně bakterie v místě infekce probouzet a stimulovat jejich množení,“ varuje molekulární mikrobiolog. Lepším řešením by podle něj bylo nasazení kombinace léků, které by pomohly překonat hibernaci bakterií – bez jejich probuzení.

Objev detailního mechanismu, jakým polymyxin „otevírá“ bakterie, přináší nové možnosti vývoje účinnějších antibiotik a kombinovaných terapií, které si poradí i s odolnými infekcemi. V době rostoucí antibiotické rezistence je to více než dobrá zpráva.

Image

Čtěte také

Kvasinka z naší kůže působí jako přirozený zabiják zlatého stafylokoka

Být ženou není v mnoha ohledech snadné. V 19. století to platilo dvojnásob. Mladá intelektuálka Světlá, která tehdy nosila ještě své dívčí jméno Johanna Rottová, to měla pocítit na vlastní kůži. Její otec měl české kořeny, ale předci její matky pocházeli z Německa. Už tato skutečnost ji učila nevidět věci jako zcela samozřejmé, ale naopak o všem přemýšlet. Část příbuzných tíhla ke katolictví, její čeští předci v ní naopak vzbudili respekt k tradici české náboženské reformace. Právě tento odkaz hrál důležitou roli i v pozdějším autorčině díle. Ke spisovatelské dráze však vedla velmi dlouhá cesta, a na začátku vypadaly její vyhlídky jako nulové.

Psát zakázáno

Její první literární pokusy spadají už do let studií. Jako žena ale nemohla za podobnou snahu čekat žádnou pochvalu – ba právě naopak. Sešity s prvotinami budoucí ikony českého literárního nebe se nedopatřením dostaly do rukou profesorů. Těm se jevilo zcela nevhodné, aby se dívka věnovala takovým věcem. Muži se mohli stát slavnými básníky, ale v tehdejších představách patřila žena do domácnosti a k dětem.

Dokonce i otec Rott, který jinak ve své dceři probouzel zájem o staré pověsti české, nemohl něco takového připustit. Zvlášť když nešťastné děvče otisklo do rukopisu jistý vlastenecký tón. Taková provokace! To muselo přestat. Psaní Johanně zapověděli, ale ona si nedala říct. Nakonec ji rodiče ze studií stáhli úplně.

Svůj literární hlad tak konejšila alespoň četbou zakázané literatury. Opatřovala si ji, ač to zní možná paradoxně, od policejního komisaře! Přesně podle hesla, že pod svícnem bývá největší tma. Dokonce si revoluční básně vlastnoručně opisovala, jak víme z dochovaných písemností z pozůstalosti. A celou svou absurdní zkušenost s policejním komisařem horujícím pro nelegální autory dokonce později využila jako vděčný námět.

Neštěstí

U Rottů se scházela tehdejší česká literární smetánka. Tak se stalo, že se zvídavá Johanna setkala s již publikující a v českých kruzích uznávanou Boženou Němcovou. Ty dvě spolu zabředly do dlouhých hovorů a kupodivu nelze tvrdit, že šlo o jednostranný vliv, jak by se dalo čekat. Jistě, Němcová mohla být pro Johannu Rottovou vzorem, ale i budoucí spisovatelka Světlá měla své „učitelce“ mnoho co říci. Mezi oběma ženami vznikalo přátelství, které trvalo několik let. Zrodilo se však ještě jedno pouto: domácí učitel Petr Mužák se stal Johanniným manželem.

Štěstí mladého páru naneštěstí netrvalo dlouho. Obdiv, který chovala k manželovi, se nakonec vytratil, ale zkázu manželské lásky zapříčinila nepochybně i tragická událost. Přitom vše vypadalo tak dobře! Rok po svatbě porodila Johanna holčičku. Božena Němcová jí šla za kmotru a dalo by se říci, že skoro patřila do rodiny. Němcová se dokonce o novorozeňátko starala, když prvorodička stonala. Všechno ale bylo marné, dcerunka zemřela. Tehdy se Mužák rozhodl odvést svou nešťastnou manželku na venkov. Pocházel z Podještědí a právě tam měla Johanna najít svůj druhý domov. Toto místo každopádně od základu změnilo její život.

Nové jméno

Na tomto místě je nutné připomenout, že ač ženy-spisovatelky neměly v té době na růžích ustláno, i Johannina mladší sestra Žofie se vydala na tuto dráhu. Příjmení Podlipská, pod nímž se proslavila, přijala po svém manželovi. Ten působil jako lékař a své švagrové Johanně po ztrátě dítěte poradil, aby se začala podobně jako jeho žena věnovat psaní. Mělo ji to přivést na jiné myšlenky. Johanně se plán líbil, vždyť se mohla vrátit k dávnému snu.

Publikovat pod svým jménem se ale bála. Zvolila raději pseudonym, a tak na české literární nebe vstoupila Karolina Světlá. Poeticky znějící příjmení si nevybrala náhodou. Obec Světlá pod Ještědem se totiž od této chvíle stala místem, kde se cítila doma. Trávila zde léto, ale především tu získávala náměty pro své romány. Dá se bez nadsázky říci, že nebýt kontaktu s venkovským světem a se silami přírody, které zde někdejší pražská měšťanka objevila, nikdy by se jí v literatuře nepodařilo docílit takové originality a přesvědčivosti.

Češka?

Světlá poprvé publikovala na stránkách známého almanachu Máj, který vyšel v roce 1858. Pozoruhodné však je, že své první dílko musela do češtiny teprve přeložit! Napsala si ho totiž ve francouzštině. V češtině se naopak vůbec necítila jistá. Venkovské prostředí na horských svazích jí tedy kromě námětů nabízelo také nenahraditelnou studnici ryzí češtiny, jaká ani mezi pražskými vlastenci nezaznívala. Vesnice Světlá pod Ještědem sice leží na severu Čech, kde vládl německý živel, ale jižní svahy hřbetu zůstávaly české. 

Karolina Světlá nejprve mezi místní nezapadala a lišila se již od prvního pohledu oděvem, v němž se do přírody moc chodit nedalo. Rychle se ale přizpůsobila a hledala si cestu ke svérázným usedlíkům. Ti jí brzy otevřeně vyprávěli své rodinné příběhy a ona si je zapisovala – včetně nezvyklých jazykových obratů.

Není bez zajímavosti, že o něco podobného se nedlouho před ní pokoušela i její velká učitelka, ale také vlastně konkurentka Božena Němcová. I ji služební povinnost jejího muže na čas zavála na českoněmecký sever, konkrétně do Liberce. Na rozdíl od Světlé ale Němcová neudělala dobrou zkušenost. Vesničané mlčeli a ona si nezapsala víc, než snad jen pár pohádek, které už beztak znala. Těžko říct, zda to nezpůsobila i rozdílná povaha obou žen. Pravděpodobně však ještědský lid neotevřel Němcové své srdce proto, že se obával jejího manžela a možné úřední zvůle. Raději tedy neříkali nic a cizí ženu považovali za cosi jako špicla, který se podezřele vyptává.

Vztahy

Světlá si předsevzala, že bude zachycovat nejen jednotlivé příběhy venkovanů, ale i to, co se opakuje a co je pro lidský úděl na světě neměnné. Její knížky jsou na hony vzdálené pouhé beletristické fikci. Mají často své reálné předobrazy. Zachycují místní obyčeje, zvyky a mluvu, ale také ozvěnu bratrské víry, která v jinak katolickém prostředí přežívala v utajení celá staletí. Ovšem Karolininým leitmotivem je odpíraná a nenaplněná láska. Jak toto téma souviselo s jejím vlastním intimním životem?

Manželství Karoliny Světlé si nepředstavujme jako nějaké vězení. Jistě, manžel se o její literární činnost nezajímal tak, jak by chtěla. Ale už to, že jí v činnosti nebránil, znamenalo na svou dobu velmi pokrokový postoj. Nebyl to typ „žalářníka“. Problém byl patrně do jisté míry spíš opačný – pro svou ženu přestával být autoritou, které by si vážila. Světlá jej pravděpodobně intelektuálně převyšovala. A ačkoliv vztah mezi nimi zřejmě nikdy nevyhořel zcela, nešlo o oboustranně naplněné partnerství. Nevíme přesně, kdy vznikla vzájemná přitažlivost mezi Světlou a mladým básníkem Janem Nerudou. Jisté je, že po této dvojici zůstala rozsáhlá korespondence svědčící o hlubokém vztahu, který nebyl, ani přes Nerudovo velké naléhání, naplněn. Bylo to ale tak?

Zdánlivě jasná fakta mají jednu zásadní trhlinu. Dopisy, které se nám dochovaly, totiž nejsou originály. Máme k dispozici pouze opisy vzájemné korespondence. A vznikaly proto, aby se Světlá mohla o své tajemství podělit se sestrou, s níž svůj turbulentní vztah sdílela. Tím ovšem vzniká jedna velká potíž. Je vše, co Světlá sestře předkládala, autentické? Nevynechala něco? Nebo si snad naopak něco přibásnila? Nemohla Nerudovu vášeň poněkud zveličovat? Odolávala jeho návrhům, jak o tom svědčí dochované písemnosti, nebo ve skutečnosti došlo i k něčemu dalšímu než jen k důvěrnému písemnému styku?

Záhadné dopisy

Pokud můžeme listům, jež máme k dispozici, věřit, Světlá působila ve vzájemném vztahu dominantně. On prahne, ona jej odmítá. Cítí kromě vzájemných sympatií také odpovědnost za zneuznaný talent svého nápadníka – ambiciózního spisovatele. Chce na něj působit a přimět ho k zodpovědnějšímu životu, který by zasvětil práci, ne bujarému životu, k jakému tíhl. Korespondence ale obsahuje také výpady, které si zhrzený mladík vůči zkušenější kolegyni i ženě dovolil. Na její odmítání reaguje tím, že ji v podstatě nazývá starou pannou. A neopomene také zaútočit na její dílo. Prý neumí napsat mužské postavy. Snad proto, že v jejím životě chybí muž, jako je on?

Světlá se ale zřejmě vůči oddanému ctiteli dopustila poměrně pikantní intriky. Patrně místo sebe vehnala do jeho náruče nezkušenou dívku. Byl to způsob, jak jej odmítnout a přitom zachovat jeho duševní rovnováhu? Nabízí se také otázka, jakou roli v této intrice hrála její sestra Žofie Podlipská. Ta totiž zažívala poměrně podobnou zkušenost. A i Podlipská si věděla rady. Básníka Jaroslava Vrchlického neodmítla tak zcela, ale přispěla k tomu, aby se poohlédl kousek vedle – po její vlasní dceři. Jak je vidět, zdánlivě velmi morálně úzkostlivé 19. století přálo i poměrně divokým milostným historiím. 

Když se však zpráva o úzkých stycích mezi Světlou a Nerudou dostala k jejímu manželovi, Mužák trval na tom, aby všechny vzájemné listy zlikvidovala. To je také důvod, proč se originály nedochovaly. Světlá svůj poměr s Nerudou, ať už byl jakýkoliv, utnula. Manžel ale na oplátku souhlasil, že se jeho choť napříště nebude muset starat o domácnost a bude se věnovat pouze tvorbě. Dost praktický a pragmatický výsledek romantické lásky...

Rozchod s Němcovou

Ani přátelství obou našich významných spisovatelek nevydrželo. Život ukázal, jak jsou obě různé. Němcová se nevyhýbala milostnému vzplanutí mimo manželství, ale Světlá se zřejmě něčemu podobnému bránila a se svou touhou bojovala. Nosila v sobě pochopení pro upřímnost citu, který komplikoval život mnoha jejím postavám, zároveň ovšem na sebe podle všeho kladla velké morální nároky. A snad ani neměla pozitivní postoj k sexualitě. 

Za práva žen

A když ty dvě srovnáme jako literátky? Dílo Karoliny Světlé se těšilo velké oblibě u ženských čtenářek. Nesmíme však snižovat její literární odkaz nálepkou „lidové“ či „ženské“ čtení – i takoví kritici jako F. X. Šalda jí podobně jako Němcové věnovali velkou pozornost. Obě se průkopnicky angažovaly v takzvané „ženské otázce“. Světlá se například aktivně snažila pomáhat válečným vdovám, které se po válce v roce 1866 dostaly do těžké situace. Práci a výdělek jim mělo poskytnout Ženské výrobní družstvo, v němž se Karolina angažovala. 

Funkce ve spolku ale Světlou stravovala. Těžko zřejmě přijímala jakoukoliv kritiku a „nevydýchávala“ spory s ostatními – vše vnímala jako útok na svou osobu, a někdy snad dokonce jako komplot. Raději tedy tohoto působení zanechala. Z veřejného života ale nezmizela. Velmi se zasloužila o zakládání knihoven ve svých milovaných severočeských horách. Řadu svazků do nich dokonce sama věnovala.

Smutná duše

Touto činností, ale vlastně i psaním samotným, se snažila o intelektuální pozvednutí i těch nejposlednějších obyvatel zapadlých vsí. Když se Světlá poprvé objevila v horách, zdálo se jí až směšné, na co všechno místní ženštiny věří. Jejich medicíny občas připomínaly spíš středověké zaříkávání. Ve svých románech se však už všem těmto jevům vesnického života nevysmívala. Pojala je za součást světa a jsou v jejích knihách stejně důležité jako realisticky vyznívající drobnokresba. 

V závěru života Karolina Světlá churavěla. Hrozilo jí dokonce oslepnutí. Když chtěla něco číst, potřebovala předčítače. Přesto v činnosti neustala. Několik let se ale do milovaných hor nedostala. Když zemřel Neruda i její manžel, trápila ji samota. Z její korespondence s básníkem Zeyerem vysvítá, že v této fázi života se zajímala nejen o filozofii, ale i o východní učení. Třeba o to, zda je možné dostat se blízko duším zemřelých. Ona sama zesnula jen pár měsíců před koncem starého století – 7. září 1899… 

Image

Čtěte také

Slavná spisovatelka a její patronka: Jak to bylo s věnováním hraběnce Kounicové?

Mléčná dráha vypadá na první pohled nehybně. Ve skutečnosti ale neustále rotuje a vykazuje i další pohyby. Už zhruba sto let víme, že se otáčí kolem svého centra a půlstoletí víme, že je její disk deformovaný. V roce 2020 navíc vesmírná observatoř Gaia zjistila, že se tento disk v průběhu času při rotaci kymácí, podobně jako se pohybuje káča. Ani to ale není všechno.

Eloisa Poggiová z italského Národního institutu astrofyziky (INAF) se svým týmem zjistila, že se naší Galaxií pohybuje mohutná vlna, která se šíří směrem ze středu ven. Pozorovat takovou strukturu zevnitř dotyčné galaxie je velmi obtížné. Dnes už neaktivní observatoř Gaia dokázala tento pohyb uvnitř Mléčné dráhy odečíst z přesného měření pozic hvězd.

Vlna v naší Galaxii

Z dat získaných observatoří Gaia vyplynulo, že dotyčná vlna, která se do jisté míry podobá mexickým vlnám vytvářeným diváky na stadionech, představuje značnou část galaktického disku. Ovlivňuje hvězdy až do vzdálenosti 30 až 65 tisíc světelných let od galaktického jádra. Výzkum galaktické vlny uveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

Vědci použili k detekci tohoto překvapivého pohybu v Mléčné dráze velmi přesné údaje o poloze a pohybu hvězd, především mladých obrů a cefeid. V obou případech jde o proměnlivé hvězdy, jejichž jasnost kolísá vcelku pravidelným způsobem. Observatoře jako je Gaia mohou tyto hvězdy pozorovat i na velkou vzdálenost.

Pokud jde o původ této monumentální galaktické vlny, vědci zatím tápou. Jako možné vysvětlení se jeví například minulá srážka s trpasličí galaxií. Něco takového ale bude nutné potvrdit dalším pozorováním. S velkou galaktickou vlnou by mohly souviset další podobné jevy v Mléčné dráze, jako je například devět tisíc světelných let dlouhá Radcliffova vlna, kterou vědci objevili relativně blízko Sluneční soustavy.

Image

Čtěte také

Galaktické překvapení: Mléčná dráha je mnohem „hubenější“ než jsme si mysleli

Rudé moře, dnes známé jako ráj potápěčů s obrovskou biodiverzitou a korálovými útesy, mělo před miliony let úplně jinou tvář. Vědci z Univerzity vědy a technologie krále Abdulláha (KAUST) přišli s průlomovým zjištěním: před zhruba 6,2 milionem let se Rudé moře zcela vypařilo a proměnilo se v obrovskou solnou pánev, aby bylo následně během geologického okamžiku znovu zaplaveno vodami Indického oceánu.

Když moře zmizí

Původně bylo Rudé moře propojeno na severu se Středozemním mořem. Když se však tato spojnice přerušila, oblast se odřízla od přítoku čerstvé mořské vody. Kvůli extrémnímu výparu a špatnému proudění se voda postupně ztrácela a z kdysi živoucího moře zbyla pouštní pláň posetá solí a sádrovcem. Na jihu ho tehdy uzavíral sopečný hřbet poblíž dnešních Hanišských ostrovů, který bránil vodám Indického oceánu proniknout dovnitř.

Přibližně před 6,2 milionem let však přišel zlom: mořská voda z Indického oceánu prorazila vulkanickou hráz a v mohutné povodni zaplavila vyschlé dno Rudého moře. Tento geologický kataklyzmus během méně než 100 tisíc let znovu naplnil celý vyschlou proláklinu mořskou vodou, zatopil solné pláně a obnovil podmínky vhodné pro mořský život. Síla záplavy dokonce vyhloubila 320 km dlouhý podmořský kaňon, který je dodnes patrný na dně moře.

Zajímavé je, že tato událost předcházela o téměř milion let známější zankleánské záplavě, při níž se po vyschnutí opět naplnilo Středozemní moře.

Miliony let proměn

Historie Rudého moře sahá až 30 milionů let zpět, kdy se oddělovala Arabská deska od Afriky. Nejprve šlo o úzké jezerní údolí, které se před 23 miliony let zaplavilo vodou ze Středozemního moře a stalo se širším mořským zálivem.

V té době se dařilo mořskému životu, což dokládají fosilní útesy u saúdských měst Duba a Umlujj. Jak se však měnily proudy a vzrůstala jeho salinita, život mizel a mezi 15 a 6 miliony let se Rudé moře postupně měnilo v pustou, slanou pánev.

Laboratoř geologických extrémů

Návrat mořské vody z Indického oceánu přinesl znovuzrození ekosystému, jehož dědicem jsou dnešní korálové útesy Rudého moře. Objev KAUST zdůrazňuje, že právě tato oblast je unikátní přírodní laboratoří, na které lze studovat, jak vznikají oceány, jak se hromadí mohutné vrstvy soli i jak se klima a tektonika propojují v běhu milionů let. Podle hlavní autorky studie Tihany Pensaové šlo o „jeden z nejextrémnějších environmentálních jevů na Zemi, kdy celé moře vyschlo a poté bylo náhle zaplaveno“. 

Příběh Rudého moře je připomínkou, že i zdánlivě stabilní mořské oblasti dokážou během geologicky krátké doby projít dramatickými proměnami – a nakonec znovu ožít.

Image

Čtěte také

Znovuzrozené moře: Středozemní moře postihlo nevětší vymírání od zániku dinosaurů