Saturnův malý měsíc Enceladus se znovu dostává do centra zájmu vědců – a tentokrát jde o jednu z nejzásadnějších otázek: může hostit život? Nedávná analýza archivních dat z legendární sondy Cassini odhalila v gejzírech vody tryskajících z povrchu měsíce komplexní organické molekuly, které na Zemi hrají roli při vzniku základních stavebních kamenů života.

Poklad ukrytý v archivu

Enceladus má průměr jen asi 500 km, ale pod jeho ledovou krustou se ukrývá globální oceán kapalné vody. Už v roce 2005 Cassini zjistila, že z rozsáhlých prasklin – přezdívaných „tygří pruhy“ – tryskají do vesmíru mohutné vodní gejzíry. Část materiálu se snáší zpět na povrch měsíce, ale velká část uniká do vesmíru a vytváří rozptýlený E-prstenec obklopující Saturn.

Při průletech touto oblastí sbírala Cassini ledová zrna, která obsahovala nejen vodu, ale i organické látky – tedy sloučeniny na bázi uhlíku. Už tehdy šlo o senzaci, protože přítomnost těchto molekul naznačovala, že Enceladus by mohl být astrobiologicky zajímavý svět.

Mise Cassini skončila v roce 2017, ale její data jsou stále zdrojem nových objevů. Astronom Nozair Khawaja, působící na berlínské Svobodné univerzitě, se vrátil k měřením z Cosmic Dust Analyzeru (CDA) z roku 2008. Společně s kolegy se vědci zaměřili na ledová zrna přímo z gejzírů, která do analyzátoru narážela rychlostí 18 km/s, což bylo o 6 km/s vyšší rychlostí, než při sběru vzorků v Saturnově E-prstenci. Vyšší rychlost nárazu paradoxně umožnila lépe rozlišit složení ledových zrn, protože molekuly vody nevytvářely shluky, které dříve překrývaly signál jemnějších organických sloučenin.

Nová analýza ukazuje, že organické molekuly z E-prstence i z gejzírů mají stejný původ – oceán Enceladu. Vědci navíc odhalili i dosud neznámé typy organických látek, například alifatické sloučeniny, cyklické estery, ethery a pravděpodobně i dusíkaté a kyslíkaté deriváty. Na Zemi jsou tyto molekuly součástí chemických reakcí vedoucích ke vzniku aminokyselin a dalších klíčových složek života.

Klíčový spor

Existuje však komplikace: jiný výzkum vedený Grace Richardsovou z římského INAF naznačuje, že intenzivní radiace v okolí Saturnu může podobné organické molekuly vytvářet i na povrchu Enceladu, zejména v oblasti „tygřích pruhů“. Pokud by to byla pravda, část molekul z gejzírů by nemusela pocházet z oceánu, ale z chemických reakcí v povrchovém ledu.

Jednoznačnou odpověď může přinést až přímý odběr vzorků z povrchu Enceladu. Evropská kosmická agentura proto zvažuje ambiciózní misi zahrnující orbiter a lander, která by mohla dorazit k Enceladu kolem roku 2054. Teprve „přímý dotyk“ s ledem může ukázat, zda pod jeho krustou skutečně probíhá chemie směřující k životu.

Enceladus splňuje několik klíčových podmínek pro potenciální život: pod jeho ledovou skořápkou se ukrývá kapalná voda a měsíc disponuje i potřebným zdrojem energie v podobě hydrotermálních průduchů. Potvrzená přítomnost komplexních organických molekul je dalším důležitým dílkem do skládačky možného mimozemského života. Saturnův ledový měsíc se tak rázem stává jedním z nejlepších míst ve Sluneční soustavě, kde by se mohl existovat mimozemský život.

Image

Čtěte také

Jak najít život na Enceladu? Vědci trénují v Arktidě

Ke studiu medicíny a k lékařské praxi se Carl Theodor Bavorský dostal až poměrně pozdě. Velkou roli v rozhodnutí stát se lékařem nejspíš sehrála smrt jeho milované první ženy Žofie. Těžký porod dcery Amélie sice přežila, ale téměř okamžitě onemocněla záhadnou nemocí, s níž si lékaři nevěděli rady, dokonce nedokázali stanovit ani diagnózu. Milující manžel jen bezmocně přihlížel, jak jí nikdo nedokáže pomoci.

Bezstarostné dětství a vojenská kariéra

Carl Theodor Bavorský se narodil na venkovském sídle Possenhofen. Doma mu všichni říkali Gackel čili Kohoutek. Ze sourozenců měl nejblíže ke své o dva roky starší sestře Sissi, s níž ho pojila láska k přírodě. Pro jeho slunnou povahu ho milovala celá rodina. Prožil stejně jako ostatní sourozenci bezstarostné dětství v paláci na Ludwigstrasse v Mnichově nebo v Possenhofenu u Starnbergského jezera, který byl pro děti učiněným rájem.

Pro chlapce a muže bavorského rodu, i když pocházeli z vedlejší větve, bylo samozřejmostí, že dosáhnou vysokých vojenských hodností. Gackel toužil odejít k námořnictvu, to mu ovšem u otce neprošlo. Brzy ale sám zjistil, že být vojákem ho neuspokojuje. Ač slibně postupoval v kariéře, začal přemýšlet, čemu by se mohl v budoucnu věnovat. Zajímal se o různé vědní obory, ale stále neměl jasno.

Když navštívil jako voják nemocnici v Miláně, zaujala ho práce tamních lékařů. Zároveň si uvědomil, že šlechtickým návštěvám neukazují skutečný stav, ale jen pozlátko. Jak se ti ubozí lidé asi ve skutečnosti vyrovnávají se svými nemocemi? V té době se Carl Theodor zamiloval do své sestřenice Žofie, dcery saského krále. Obdivoval u ní nejen tělesné půvaby, ale i její rozsáhlé vědomosti. Žofiin otec, velký milovník Danta, na rozdíl od otce Carla Theodora kladl velký důraz na vzdělání svých dětí.

Po sňatku

Do budoucnosti hleděl mladý vévoda po boku milované ženy s velkým očekáváním. Jenže netušil, že Žofie a jak se ukázalo i její sourozenci, trpí jakousi záhadnou nemocí, která zmařila všechny jejich společné plány. Na Štědrý den 1865, téměř bezprostředně po narození prvního dítěte, dcery Amélie, začala Žofie stonat. Dostala vysoké horečky a trvalo dlouho, než se alespoň částečně zotavila. Jenže záhadná nemoc se stále vracela.

Carl Theodor odešel od armády, stáhl se do soukromí a snažil se trávit co nejvíce času se svojí ženou a malou dcerkou. Žofie byla stále slabší, až se nakonec lékaři vzdali naděje na uzdravení. Zemřela na chřipku v březnu 1867 v necelých dvaadvaceti letech.

Její smrt uvrhla mladého muže do bezmezného zoufalství. V následujících týdnech se všichni snažili ho rozptýlit a přivést na jiné myšlenky. Marně. Žofiina smrt mu nedala spát. A tehdy si konečně uvědomil, jakým směrem se bude ubírat jeho další život! Bude studovat medicínu, aby už nikdy nemusel bezmocně přihlížet smrti blízkých, aniž by se nemohl pokusit tomu vlastnoručně zabránit.

Myslí to vážně?

Uvědomil si, že to nebude vůbec snadné. Jeho rozhodnutí rodinu zaskočilo. Překvapivé pochopení pro ně ale projevil jeho švagr císař František Josef I., ač sám svému synovi Rudolfovi univerzitní vzdělání získat nepovolil. Horší to bylo na univerzitě. Studenti i profesoři nevěřili, že by to mohl myslet vážně. Viděli v něm znuděného výstředního šlechtice, který touží po rozptýlení. A tak musel Carl Theodor čelit ve škole šikaně.

Například na pitevně mu dávali ty nejhorší preparáty a doufali, že co nejdříve ze studia uteče. Nestalo se tak. Carl Theodor byl pilný student a jeho touha po vědění neznala hranic. Dopřál si jen několikahodinový spánek a už byl zpět na univerzitě. Studia úspěšně ukončil a v roce 1872 byl promován doktorem medicíny. Jako první Wittelsbach získal na základě studia i úspěšného složení všech zkoušek akademický titul.

Další ženitba?

O dcerušku Amélii se zatím obětavě starala jeho matka Ludovika, která se snažila syna přesvědčit, že jsou i jiné věci než studium. Přála si, aby se znovu oženil. To přece nejde, aby její nejoblíbenější syn zůstal do smrti vdovcem! O tom ale nechtěl zpočátku Carl Theodor ani slyšet. Všechny plány na ženění vždy rázně smetl ze stolu: na soukromí teď nemá čas!

Postupně však jeho zatvrzelost mizela, sám ale nevěstu hledat nechtěl. Nakonec ani nemusel. Jeho švagr, bývalý neapolský král, už pro něj měl jednu urozenou dívku vyhlédnutou. Byla to dcera portugalského krále Marie José Braganza. Tato šestnáctiletá princezna byl nejen milá a krásná, ale na svůj věk i sečtělá a vzdělaná. Ukázalo se, že je pro vévodu tou pravou.

Zdraví

Manželé se usídlili na zámku Tegernsee, který dostali jako svatební dar od ženichovy matky. Carl Theodor ale hned po svatbě neúnavně pokračoval ve své lékařské praxi. Jen zatím stále nevěděl, jakou specializaci si má zvolit. Jezdil po celé monarchii, seznamoval se s různými lékařskými kapacitami, aby se od nich co nejvíce naučil. Vůbec se nešetřil, a tak se z přemíry práce zhroutil a objevilo se u něj chrlení krve – tuberkulóza.

Sám se tedy musel stát načas pacientem. Lékaři mu doporučili pobyt v teplejším klimatu. Carl Theodor poslechl a i s celou rozrůstající se rodinkou se na čas uchýlil do městečka Nervi na Jadranu. Jakmile se ovšem jeho zdravotní stav malinko zlepšil, okamžitě byl zpět v Bavorsku. Ale dlouho se zde kvůli zhoršujícímu se zdraví nezdržel. Lékaři byli neúprosní.

Náhodné setkání

Tentokrát se s rodinou přestěhovali do vily Madonna do Mentonu na Riviéře. Tento pobyt měl pro budoucnost Carla Theodora zásadní význam. Tady, uprostřed nádherné přírody, léčil svou plicní chorobu ruský profesor očního lékařství Alexandr Ivanov, proslulý specialista z Kyjeva. Jeho zdraví se ale ani tu nelepšilo, tuberkulóza už byla v pokročilém stadiu. Ivanova neustále obklopovali pacienti, kteří za ním putovali jako ke světci. Povídalo se, že některé oční choroby dokáže vyléčit jen on, a tak pacientům ani nevadily jeho svérázné metody a drsné chování. Zpočátku na tom nebyl Carl Theodor u profesora Ivanova o nic lépe. Odmítal se s ním dokonce bavit. To ho ale nemohlo rozhodit...

Postupně získal profesor k empatickému bavorskému lékaři důvěru a nabídl mu asistenci při svých operacích. Když se Ivanovův zdravotní stav rapidně zhoršil, přenechával své pacienty Carlu Theodorovi. Ten měl nyní jasno, kudy se bude ubírat jeho další cesta! Plně se zaměří na oční lékařství!

Obětavý šlechtic

Pověst Carla Theodora jako očního specialisty se rychle šířila, bylo tedy potřeba zřídit oční kliniku u Tegernského jezera. Místní úřady se odmítly na projektu finančně podílet, a tak musel vévoda sáhnout hluboko do svých kapes. Ale ani to nestačilo. Pomohla až finanční injekce Františka Josefa I., bez ní by se klinika stěží vůbec postavila. Kromě ní si Carl Theodor otevřel ordinaci i v Meranu.

Jeho nemoc se čas od času vracela. Dostával vysoké horečky většinou spojené se zápalem plic. A to bylo možné léčit jen na jihu. Ani tady neodpočíval. Pacienti si ho našli i tu na oční klinice u Merana.

Karel Teodor byl obětavý lékař. Nemajetné pacienty léčil zdarma a potřebným ještě dával i léky. Skvělou pomocnici nalezl i ve své ženě, která se i přes péči o dalších šest dětí stala jeho nepostradatelnou asistentkou. Bál se jen jedné věci: že se mu začnou třást ruce, že nastane den, kdy nebude moci operovat. Ačkoli o sobě neustále pochyboval, ještě před svými sedmdesátými narozeninami zvládal operace bravurně.

Image

Čtěte také

Anděl z Wallsee: Jaký byl život nejoblíbenější dcery císařovny Sissi?

Letos uplyne již 120 let od vědeckého popisu jednoho z největších dravých tvorů, kteří kdy chodili po zemské souši. Obří teropodní dinosaurus druhu Tyrannosaurus rex žil na západě Severní Ameriky, v tzv. Laramidii. Vyhynul na úplném konci druhohorní éry a křídové periody před 66 miliony let, a patřil tedy zároveň k posledním „neptačím“ dinosaurům.

Ačkoliv ho známe více než století a vznikl o něm nespočet knih a filmů, stále o něm v literatuře i na internetu kolují mnohé nesmysly. A u příležitosti jeho letošních vědeckých „narozenin“ by měly být ideálně zcela vymýceny.

Pracky jako kotvy

• Mýtus: Měl zbytečné přední končetiny
• Pravda: Používal je k přidržování kořisti i samic

Mezi nejlépe zapamatovatelné anatomické znaky tyranosaura patří jeho extrémně zakrnělé a redukované přední končetiny. Měřily zhruba metr, a nebyly tedy o moc delší než paže vzrostlého muže. Dinosaurus se jimi nemohl dotknout navzájem a ani si s nimi nedosáhl do tlamy. V porovnání s tělem o velikosti slona tak přední končetiny pravěkého dravce působí téměř komicky, navzdory skromným rozměrům byly ovšem velmi silné.

Pažní kost se jeví výrazně mohutnější než lidská a vědci předpokládají, že například biceps měl tyranosaurus asi 3,5krát silnější než zdatný muž. Podle výpočtů by tak jednou „rukou“ snadno uzvedl zhruba 200 kg, což navíc není nic oproti síle jeho čelistí: V tlamě by údajně dokázal zvednout až tunu, tedy i menší automobil! V poslední době se kromě toho ukazuje, že využití pro velmi krátké, ale zároveň relativně silné paže mohlo existovat hned několik – například přidržování kořisti při jejím dobíjení čelistmi, úchop samice při kopulaci či signalizace, zvlášť pokud byly pracky „opeřené“.

V roce 2021 se pak možná potvrdila i další teorie: Přední končetiny údajně mohly sloužit coby malé kotvy pro stabilizaci při vstávání ze země! Nasvědčují tomu nedávno objevené fosilní otisky předních i zadních končetin tyranosaura z Nového Mexika. Pracky dávného predátora tedy rozhodně nebyly zcela zbytečné a nepotřebné.

Chůze místo běhu

• Mýtus: Dokázal by předběhnout sprintery
• Pravda: Překonal by ho i netrénovaný člověk

Naše představy o rychlosti pohybu krále dravých dinosaurů navždy změnila slavná scéna z Jurského parku, kdy obří dospělý tyranosaurus honí džíp jedoucí rychlostí kolem 50 km/h. Fascinující filmová sekvence stavěla zejména na práci paleontologů Roberta T. Bakkera a Gregoryho S. Paula, kteří v 70. a 80. letech prezentovali představu tyranosaurů schopných sprintovat po pláních pravěké Severní Ameriky rychlostí až 72 km/h. Vycházeli přitom zejména z několika anatomických adaptací pro rychlý pohyb, které u tyranosaurů a jejich příbuzných opravdu nalézáme: Jedná se například o tzv. arktometetarzus v dolní části nohou, jenž pomáhal rozkládat váhu a absorbovat otřesy při běhu.

Odrostlá mláďata, měřící na délku kolem 6 metrů a vážící mezi 500 kg a 1 000 kg, mohla být skutečně extrémně rychlá a běhat rychlostí přes 50 km/h. U dospělců s hmotností nad 5 tun však takové hodnoty nepřicházejí v úvahu. Dnes už nejspíš s jistotou nezjistíme, jak rychle se mohli dospělí tyranosauři pohybovat. Nicméně podle většiny novějších odborných prací, jež vycházejí z počítačových modelů a z údajů od současných živočichů, mohli snad na kratší dobu zrychlit na 18–29 km/h, což odpovídá velmi rychlému běhu atleticky netrénovaného člověka.

U tak masivních tvorů šlo o více než úctyhodné údaje. Každopádně jejich skutečnou pohybovou předností byla spíš „silová“ chůze, při níž dokázali velmi dlouho udržet stálou nižší rychlost bez zásadnějšího výdeje energie.

Image

Čtěte také

Chytřejší, než se zdál: Tyrannosaurus rex měl stejně výkonný mozek jako pavián

Pokusy na vzorcích mozku od živých „dárců“ mohou znít poněkud drasticky, nikdo však během nich nepřišel k úhoně. Pacientům, kteří na klinice při Univerzitě v Edinburghu podstoupili operaci nádorů mozku, odebrali chirurgové i částečky zdravé mozkové tkáně, jež by se jinak stejně musely odstranit.

Po získání vzorků nastal závod s časem: Vědci přítomní na operačním sále uzavřeli materiál do nádob s okysličenou umělou míšní tekutinou, jež měla udržet mozkové buňky naživu. Se vzácným nákladem se pak rychle přesunuli do laboratoře, kde tkáň nakrájeli na velmi jemné řezy zhruba o tloušťce třetiny milimetru a umístili je do speciálního roztoku bohatého na živiny. V inkubátorech s teplotou 37 °C poté napodobili přirozené podmínky v těle, takže vzorky vydržely životaschopné až dva týdny.

Demence pod lupou

Experiment, který nemá ve světě obdoby, začal téměř okamžitě. Výzkumníci se v podstatě pokusili napodobit Alzheimerovu chorobu v reálném čase, což bylo možné díky aplikaci proteinu spojeného s nemocí do mozkových řezů: Tzv. beta-amyloid se již dřív podařilo extrahovat právě z mozků pacientů, kteří na nemoc zemřeli. Tým tak mohl doslova v přímém přenosu pozorovat, jak choroba narušuje složité buněčné sítě a jak toxické formy proteinu rozkládají mozkové synapse.

Dalším důležitým ukazatelem se stalo zkoumání tkáně odebrané z temporálního laloku. Právě uvedená oblast totiž při Alzheimerově chorobě čelí postižení velmi brzy. Vzorky uvolňovaly vyšší hladinu klíčového hormonu tau, což by mohlo poskytnout vysvětlení, proč je zmíněná část mozku tolik náchylná k degeneraci.

Naděje při hledání léku

Zjištění vědců byla v první fázi výzkumu spíš základní. Popsaný pokus však ukázal, že lze živé mozkové řezy účinně využít k prostudování důležitých otázek souvisejících s léčbou Alzheimerovy choroby. Velmi přesné a bezprostřední pozorování, a především možnost testovat potenciální nové léky přímo na lidské tkáni znamenají oproti minulosti a experimentům se zvířaty velký skok kupředu.

Image

Čtěte také

Překvapivý objev: Vzácný plyn pomáhá proti Alzheimerově chorobě

Ve Sluneční soustavě máme osm planet a více než 400 známých měsíců, které kolem nich krouží. Planety je získaly různým způsobem. U velkých měsíců, jako jsou čtyři galileovské měsíce obíhající Jupiter, se předpokládá, že vznikly z prachového a plynového disku, který obklopoval planetu při jejím vzniku.

Pokud jde o planety Sluneční soustavy, měsíce vznikly už velice dávno, zřejmě před více než 4 miliardami let, záhy po vzniku samotných planet. Z té doby se ale bohužel zachovalo jen velice málo stop, které by mohly vysvětlit, jak zrození jednotlivých souputníků probíhalo. Určitou představu si ale můžeme udělat pozorováním okolního vesmíru.

Disk kolem mladého plynného obra

Gabriele Cugno z Curyšské univerzity zamířil Webbův dalekohled na planetární systém čerstvě zrozené hvězdy CT Chamaeleontis (CT Cha) v souhvězdí Chamelona, která je od nás vzdálená 625 světelných let. V tomto systému Webbův dalekohled pozoroval objekt, zřejmě velkou exoplanetu CT Cha b, která je obklopená vlastním diskem bohatým na uhlík.

Hvězda CT Cha vznikla před pouhými dvěma miliony let. Obklopuje ji protoplanetární disk a stále ještě pohlcuje okolní hmotu. Doprovází ji zmíněný objekt CT Cha b s hmotností odpovídající plynnému obru, který je od hvězdy vzdálený asi 74 miliard kilometrů. 

Webbův dalekohled má k dispozici zařízení MIRI (Mid-Infrared Instrument), s jehož pomocí je možné detekovat v oblasti infračervených vln molekuly, které obsahuje pozorovaný objekt. Vědci díky tomu v materiálu disku odhalili sedm uhlíkatých molekul, včetně acetylenu (C₂H₂) a benzenu (C₆H₆). Detekovaný chemický mix je v ostrém kontrastu s chemickým složením disku kolem samotné hvězdy, kde JWST zaznamenal pouze vodu a žádný uhlík.

Tento rozdíl naznačuje, že disk kolem planety prošel za pouhé dva miliony let rychlým chemickým vývojem. Jde o první přímá měření chemických a fyzikálních vlastností disku, které mohou tvořit měsíce kolem velkých exoplanet. Podrobnosti vědci popisují v odborném časopisu Astrophysical Journal Letters. 

V příštím roce plánují vědci využít Webbův dalekohled k provedení komplexního průzkumu podobných objektů, což jim umožní lépe pochopit rozmanitost chemických a fyzikálních vlastností disků kolem mladých planet. Tyto informace mohou být velmi užitečné nejen pro pochopení vzniku měsíců, ale také pro přípravu misí, které se zaměří na měsíce v rámci Sluneční soustavy, jako je Jupiterův měsíc Europa nebo Saturnův měsíc Enceladus.

Image

Čtěte také

Kolik měsíců by mohlo kroužit kolem Země? Astrofyzici již znají odpověď

V roce 1911 představil příslušník US Navy fregatní kapitán Cleland Davis svůj bezzákluzový kanon, jenž je dnes znám pod jeho jménem. Původním cílem konstruktéra bylo eliminovat zpětný ráz zbraně větší ráže namontované na letadlu, což se mu nakonec skutečně podařilo.

První bezzákluzová zbraň

Takzvaná Davis gun pracovala na principu dlouhé, z obou stran otevřené hlavně. Náboj ráže 7,62 cm se nabíjel doprostřed zařízení, přičemž ve směru na cíl vylétl projektil vážící 4,1 kg, zatímco energie uvolněná výstřelem „vyplivla“ z opačného konce speciální nábojnici společně se špuntem tvořeným olověnou kuličkou a mazadlem (tuk, vazelína).

Tímto způsobem se vynálezci podařilo minimalizovat zpětný ráz a jeho výtvor je dnes hodnocen jako první bezzákluzová zbraň. Kanon se skutečně během Velké války objevil ve výzbroji britských a amerických letounů (zpravidla hydroplánů) a byl určen k boji proti německým ponorkám.

Výzbroj létajících člunů

Zbraň bývala zpravidla lafetovaná na stanovišti předního střelce. S kanonem spřažený lehký kulomet Lewis sloužil pro zaměřování celého systému. Američan zprvu testoval svůj vynález na létajícím člunu Curtiss HS-2L, či dokonce britském bombardéru Handley Page O/100, v průběhu války se však objevil na celé řadě typů (na snímku pravděpodobně Curtiss F5L).

Bohužel není úplně jasné, s jakými úspěchy Dohoda tento bezzákluzový kanon nasadila a zda skutečně výstřel z této zbraně poškodil, či dokonce zničil nepřátelskou ponorku. Zbraň byla experimentálně využívána i pro boj proti německým vzducholodím. Do dnešního dne se dochovalo jen pár exemplářů, které se nacházejí například v USA či britském Imperial War Museu v Londýně.

Image

Čtěte také

Smrtící roury bez zákluzu: Historie a nasazení bezzákluzových děl (1)

Vědci z Barcelony získali unikátní příležitost nahlédnout do tajemství extrémní dlouhověkosti. Podrobně prozkoumali tělo Marie Branyasové, která zemřela v roce 2024 ve věku 117 let jako nejstarší žijící člověk na světě. Výsledky, zveřejněné v časopise Cell Reports Medicine, naznačují, že Branyasová byla výjimečná nejen svou disciplínou a životním stylem, ale především genomem, který stárnul mnohem pomaleji než její tělo.

Genetická výhra v loterii života

Analýzy krve, slin, moči a střevního mikrobiomu ukázaly, že Maria Branyasová měla genové varianty spojené s dobrou funkcí imunitního systému, zdravým srdcem i mozkem a celkově nízkou mírou chronických zánětů. Vědci popsali její buňky jako „mladší“, než by odpovídalo jejímu reálnému věku. 

Výjimečné zdraví potvrzují i výsledky z laboratoře: Maria měla velmi nízké hladiny „zlého“ LDL cholesterolu a triglyceridů a vysoký podíl „hodného“ HDL cholesterolu. Taková kombinace má podle vědců blahodárný vliv na cévy a srdce.

Aktivní život a středomořská strava

Maria byla do pozdního věku mentálně čilá, fyzicky i společensky aktivní. Sama připisovala svou kondici středomořské stravě bohaté na jogurty, i když odborníci upozorňují, že strava je z hlediska dlouhověkosti pouze jedním z mnoha faktorů. Podstatný díl její dlouhověkosti se podle všeho skrýval v genetice a celkové aktivitě.

Zvláštní kapitolou studie je stav jejích telomer – ochranných „čepiček“ na koncích chromozomů, jejichž zkracování se běžně spojuje se stárnutím a zvýšeným rizikem smrti. Branyasová měla telomery výrazně zkrácené, což vědce překvapilo. Nejnovější studie ale naznačují, že u lidí extrémně vysokého věku už délka telomer není dobrým ukazatelem biologického stáří. V jejím případě mohly naopak krátké telomery dokonce bránit rozvoji nádorů, protože omezovaly schopnost buněk nekontrolovaně se dělit.

Stáří nemusí znamenat nemoc

Podle hlavních autorů studie, epigenetiků Eloye Santose-Pujola a Aleixe Noguery-Castellse, Mariin příběh dokládá, že vysoký věk nemusí nutně znamenat špatné zdraví. Zároveň upozorňují, že jde o výjimečný případ a k potvrzení výsledků je nutné zkoumat širší skupiny dlouhověkých lidí.

Superstoletí lidé, tedy ti, kteří se dožívají nejméně 110 let, jsou stále vzácní: jen desetina těch, kdo se dožijí stovky, překročí i další dekádu. Každý takový případ je proto pro vědce cenným oknem do procesů, které umožňují člověku žít zdravě i ve velmi pokročilém věku. Poznatky z výzkumu Marii Branyasové by mohly vést k odhalení biomarkerů zdravého stárnutí a k novým strategiím, jak prodloužit lidský život. 
 

Image

Čtěte také

Kdy se dožijeme 200 let? Moderní genetika dává naději na dlouhý život

Ostrůvek Jicarón nedaleko panamského pobřeží se stal mimo jiné domovem primátů malp kapucínských (Cebus capucinus), které si před lety získaly pozornost celého světa: Zjistilo se totiž, že členové několika tamních skupin používají kameny k rozbíjení tvrdých plodů či schránek některých živočichů, například krabů. Z uvedeného důvodu sledují vědci místní malpy už od roku 2017 pomocí fotopastí. V článku publikovaném letos v květnu v časopise Current Biology však popsali, že přístroje nabídly obraz, který odborníci tak docela nečekali.

Móda opičích únosců

Na záběrech pořízených od ledna 2022 do července 2023 pozorovali několik nedospělých malpích samců, kteří s sebou vláčeli mláďata jiných primátů, a sice vřešťanů panamských. Detailní rozbor záznamů ukázal, že se zmíněným záhadným chováním začal jeden ze samců někdy v lednu 2022 a časem se po něm „opičilo“ několik dalších.

Důvody zůstávají nejasné: Pravděpodobně se nejednalo o opuštěná mláďata, protože na záznamech jsou slyšet dospělí vřešťani volající ztracené potomky a malpy svým „úlovkům“ brání v útěku. Jejich chování by se tak dalo označit jako únos. Přesto se nezdá, že by pro ně ukradené opičky představovaly v rámci skupiny jakoukoliv výhodu. S výjimkou prvního útočníka se navíc samci k mláďatům starým pár dní až několik týdnů chovali v podstatě neutrálně, někdy až agresivně. Část malých obětí také patrně v důsledku podvýživy uhynula.

Výzkumníci se domnívají, že zatímco u prvního únosce šlo zřejmě o přenesené rodičovské chování, ostatní ho prostě jen v důsledku silné tendence k napodobování začali imitovat a zažehli nový módní trend: Něco podobného se odehrálo i u šimpanzů, kteří začali nosit v uchu stéblo trávy. Potíž tkví v tom, že přestože malpám nová kulturní tradice nejspíš nijak neškodí, pro ohrožené vřešťany bude její potenciální přetrvání znamenat problém. 

Image

Čtěte také

Marnivost v džungli? Také šimpanzi si vytvářejí vlastní módní zvyky

Chtěla být uprostřed dění, vidět na vlastní oči, co znamená válka – a psát o tom. Ne jako zdravotnice, ani jako kuchařka, ale jako voják v zákopech. Devatenáctiletá Dorothy byla odvážná a tvrdohlavá. Její čin byl tak šokující, že ho britské úřady desítky let záměrně zamlčovaly. Touha stát se válečnou reportérkou, zažít a zaznamenat skutečnou válku, ji dovedla až do míst, kam žádná žena neměla vkročit.

Narodila v roce 1896 v anglickém městě Polesworth ve Warwickshiru a jako sirotek vyrůstala v pěstounské péči. Touha stát se novinářkou se jí držela od útlého věku a zdálo se, že se jí sen může splnit. Její první články otisklo několikero čtených anglických deníků, mezi nimi i The Times. Ještě téměř dítěti se začínalo dařit v oboru, který byl v té době zcela mužským světem. 

Když začala první světová válka, rozhodla se zkusit, kam až může se svým odhodláním zajít. Její mužští kolegové posílali poutavé reportáže přímo z bitevního pole. Považovala to za nesmírně fascinující, nacházet se na místě, kde se píší dějiny. Chtěla to taky. Všechny žádosti o získání akreditace u několika britských novin i vládních institucí jí ale zamítli. Důvod? Ženy do války nepatří, a už vůbec ne do zákopů. Muži v uniformách a oblecích za psacími stoly se snažili Dorothy zdvořile, ale nekompromisně vysvětlit, že její místo je jinde. Smířit se s odmítnutím ale nepřipadalo v úvahu. A tak Dorothy začala spřádat plán, který ji měl dostat až do srdce válečného konfliktu.

Rozhodnutí jednat

Odhodlání a neústupnost mladé dívce rozhodně nechyběly. Jasný plán, rychlé přípravy a potom už cesta do Francie. Když sem v létě roku 1915 přijela, svírala v dlani falešné dokumenty a v hlavě jí rostl plán, který by mnozí označili za šílený. Ve městě Saint-Denis, nedaleko Paříže, se ubytovala u starší ženy coby muž a tvrdila, že „ho“ sem poslali na zotavení. Zároveň začala intenzivně promýšlet, jak popřít svoje ženství. O svém cíli měla jasno: dostat se na frontu v přestrojení za muže a přímo z místa reportovat, co se v zákopech skutečně děje.

Proměna v britského sapéra (tedy vojáka ženijní jednotky) neproběhla ze dne na den. Dorothy připravovala každý detail s chirurgickou přesností. Sehnala starší, ale autentickou vojenskou uniformu, zbavila se všeho, co by mohlo prozradit její skutečnou identitu – od dámského prádla až po hygienické potřeby. Vlasy si ostříhala na krátko, tvář se naučila stahovat v mužském výrazu, trénovala charakteristické mužské pohyby a chůzi. Nebyla na to sama. Štěstí jí přálo, když se setkala s několika britskými vojáky a spřátelila se s nimi natolik, že jim svěřila svůj troufalý plán a požádala je o pomoc. Možná je fascinoval její zápal, možná jim připadala jako ztělesnění romantického dobrodružství – každopádně ji ne­udali, i když sami riskovali vojenský soud.

Denis Smith

Když se k 51. ženijnímu oddílu Royal Engineers připojil Denis Smith, málokoho by napadlo, že se jedná o křehkou a odhodlanou dívku. Jednotka operovala v blízkosti frontové linie a Dorothy měla možnost na vlastní kůži poznat, co život vojáka obnáší. Kopala zákopy, nosila těžký náklad, spala na zemi promáčené deštěm a potýkala se se všudypřítomnou špínou. To vše v prostředí, kde hrozil nejen útok dělostřelectva, ale i odhalení. V těchto extrémních podmínkách vydržela deset dní. Nedostatek spánku, chlad, vlhkost, těžká fyzická práce a neustálé napětí si vybraly svou daň. Trpěla vyčerpáním, horečkami a její zdraví se rychle zhoršovalo. Pochopila, že pokud zůstane, hrozí jí nejen smrt z nemoci nebo vyčerpání, ale také odhalení, které by mohlo mít vážné důsledky pro vojáky, kteří jí pomohli. Nakonec se rozhodla situaci rozlousknout: odcestovala do blízkého města a sama se přihlásila na místní vojenské stanici. Tam s chvějícím se hlasem přiznala: „Jsem žena.“

Aféra „žena“

Armáda zareagovala okamžitě – a překvapivě méně dramaticky, než by se dalo čekat. Stále v mužských šatech ji vyslýchali a poté ji převezli do několika vojenských zařízení. Nakonec skončila ve vazbě ve městě Calais. Zde prošla sérií výslechů, během nichž se armáda zajímala nejen o to, jak se jí podařilo proniknout do frontových linií, ale především o to, kdo jí pomáhal a jaké má úmysly dál. Hrozilo jí i obvinění ze špionáže.

Jak by ale velící důstojníci vysvětlovali svým nadřízeným, že se mladé dívce podařilo oklamat příslušné úřady a dostat se až na frontu? Armádě hrozil skandál, který si rozhodně v době války nepřála. Rozhodli tedy, že musí podepsat mlčenlivost, dokument, který jí zakazoval o svém zážitku s kýmkoliv mluvit. Oficiálně „kvůli zachování bezpečnostních protokolů“, ale neoficiálně bylo zřejmé, že se britská vláda obávala skandálu, kdyby se snad i další ženy mohly pokusit proniknout do ryze mužského světa války. 

Po návratu do Anglie nebyla Dorothy oslavována jako průkopnice nebo hrdinka. Naopak. Umlčeli ji. Výslovně jí zakázali publikovat jakékoliv podrobnosti o svém pobytu u fronty, a to během celé války. O jejím příběhu se v tisku objevily jen kusé zmínky, které prošly silnou cenzurou. Z Dorothy, která toužila být hlasem pravdy, se stala žena, jejíž pravdu považovali za příliš nebezpečnou. Ačkoliv přežila zákopy, svou pozici novinářky už se jí obhájit nepodařilo.

Zakázaná kniha

V roce 1919, čtyři roky po své odvážné cestě na frontu a rok po konci války, vydala Dorothy Lawrence knihu s výmluvným názvem Sapper Dorothy Lawrence: The Only English Woman Soldier. Doufala, že konečně dostane možnost sdílet svůj příběh a přiblížit veřejnosti zkušenost, která neměla v britských válečných dějinách obdoby. Text, do značné míry stále pod dohledem cenzury, se ale setkal pouze s vlažným přijetím. Nakladatelství distribuovalo knihu jen v omezeném nákladu, o propagaci se téměř nepostaralo a recenzenti se k ní stavěli spíš zdrženlivě než nadšeně. Veřejnost, unavená válkou a zahlcená příběhy veteránů, neměla kapacitu vnímat vyprávění ženy, která prolomila tabu – nejen tím, že se převlékla za muže, ale i tím, že se pokusila narušit ustálené představy o ženské roli ve společnosti. 

Obavy úřadů byly stále patrné – kniha, která by mohla inspirovat další ženy k překračování hranic, nepatřila do vítaného poválečného diskursu. Když dozněla ozvěna děl a společnost se snažila vrátit k běžnému životu, pro ženu, která se v mužské uniformě vydala do zákopů, v tomto novém světě nenašli místo. Lidé se chtěli bavit, vzít si zpět radost, o kterou v předchozích letech kvůli válce přišli.

Dorothyin příběh, místo aby rezonoval a byl snad i podporou pro další ženy, které se musely vlivem válečných okolností ze dne na den stát nezávislými, tiše zapadl – jako by ani nikdy nestála po kolena v blátě u zákopů na Sommě. Trauma z války, pocit nespravedlnosti i nemožnost sdílet vlastní zkušenost s veřejností pravděpodobně sehrály roli v její diagnóze i dlouhodobé izolaci. Psychika mladé ženy se začala rapidně zhoršovat a roce 1925 byla Dorothy hospitalizována v psychiatrické léčebně Hanwell Asylum v západním Londýně. Zůstala tam po zbytek života, až do své smrti v roce 1964 – bez rodiny, bez uznání, bez zmínky v učebnicích. Dorothy Lawrence tak nepadla na bojišti – ale v systému, který ji i přes odhodlání a statečnost nemilosrdně umlčel.

Ženy ve zbrani

Když vypukla první světová válka, role žen byla přísně vymezena společenským očekáváním i zákonným omezením. Měly pečovat o domácnost, podporovat muže na frontě a zapojit se do válečného úsilí v zázemí – například jako zdravotní sestry, tovární dělnice nebo dobrovolnice Červeného kříže. Přímý boj či působení ve vojenských jednotkách se považovalo za výsostně mužskou doménu. Přesto se několik žen pokusilo těmto očekáváním vzepřít.

Nejvíce vojaček sloužilo v ruské armádě, kde vznikl dokonce celý ženský oddíl – takzvaný „prapor smrti“. Vedla ho Marie Bočkarjovová a v roce 1917 se skutečně zapojil do bojů. V Srbsku působila legendární Milunka Savićová, která nejprve bojovala v mužském převleku, ale poté byla armádou oficiálně přijata a stala se nejvyznamenanější vojačkou války.

Podobně v Itálii a v některých balkánských zemích nalezneme jednotlivé případy žen, které působily jako vojačky. Po odhalení svého převleku často zůstávaly jako zdravotnice nebo se přesunuly do administrativních funkcí. Jejich příběhy ukazují, že ženská odvaha a touha po účasti na rozhodujících událostech své doby dokázala překonat i tehdejší přísně nastavené společenské bariéry.

Image

Čtěte také

První investigativní novinářka: Nellie Bly se kvůli reportáži nechala zavřít do blázince

Skupina asi osmdesáti ostrovů tvořících Lofoty náleží k Nordlandu, jednomu z patnácti krajů Norského království. Kusy pevniny vystupující nad mořskou hladinu utvářejí rozsáhlý řetězec, často označovaný jako „lofotská stěna“. Čtveřici hlavních ostrovů a desítky malých od sebe dělí jen úzké průlivy a fjordy, takže tamní vysoké hory společně opravdu vzbuzují dojem mohutné skalnaté hradby. Vnitřní pobřeží Lofot odděluje od norské pevniny fjord Vestfjorden, jejich vnější břehy pak omývá Norské moře. 

Vlídný sever

Na Lofotách vládne překvapivě vlídné klima. Ačkoliv se rozkládají sto až tři sta kilometrů severně od polárního kruhu, tedy ve stejné zeměpisné šířce jako jižní část Grónska či severní Aljaška, bývá tam v lednu průměrně o pětadvacet stupňů tepleji než v uvedených oblastech. Jižní část souostroví dokonce představuje nejseverněji položené místo na Zemi, kde průměrná teplota nikdy neklesá pod nulu. Lokalitu totiž ovlivňuje teplý Golfský proud, a způsobuje tak pozoruhodnou klimatickou anomálii.

Další charakteristickou zvláštnost tvoří neobvyklý přírodní úkaz v podobě mořských vírů zvaných malström. Ten lofotský, pojmenovaný Moskstraumen, navíc patří mezi nejsilnější svého druhu: Vzniká mezi ostrovy Moskenesøya a Mosken v důsledku specifických geografických podmínek, jako viditelný vír dosahující rychlosti až jedenácti kilometrů v hodině. Nebezpečný fenomén se přitom stal námětem mnoha legend a příběhů, včetně povídky Edgara Allana Poea Pád do Maelströmu.

Ryby pro celou Evropu

Když se na Lofotách usazovali první lidé, pokrývaly tamní krajinu rozsáhlé borové a březové lesy se spoustou zvěře, moře oplývalo množstvím ryb a ve vodách v okolí ostrovů se proháněly velryby. Z původních bujných lesů však mnoho nezbylo – příchozí obyvatelé totiž většinu stromů postupně vykáceli, aby si mohli z jejich dřeva postavit domy a lodě. Současné vegetaci tak dominují spíš nižší porosty, přestože se mnohá místa již dočkala významné obnovy.

Ryb je ovšem na Lofotách stále dostatek. Zmiňovaný Golfský proud přivádí do tamních vod množství teplomilných druhů z jihu a zároveň těch arktických ze severu. Nejpopulárnější jsou ovšem tresky, které do oblasti připlouvají z Barentsova moře. Od ledna do dubna pak nastává čas tření – a doslova rybářských žní. Místní rybáři lahodné ryby loví a následně suší zavěšené na dřevěné konstrukci už dlouhá staletí. Sušenou tresku si postupně oblíbila celá Evropa, takže se ryba ve 14. století stala hlavním vývozním artiklem souostroví. 

Moře, hory, aurory

Rybolov představuje pro obyvatele Lofot hlavní zdroj obživy i dnes. Kromě toho nabývají na významu také příjmy plynoucí z cestovního ruchu: Magická síla přírodních krás a severského ducha přiláká na ostrovy každoročně milion návštěvníků z celého světa. Mnozí přijíždějí i za turistikou, horolezectvím či kajakářstvím – a hlavně s touhou spatřit polární záři neboli auroru. Rostoucí popularita oblasti tak přispívá k dalšímu rozvoji lokálních služeb a infrastruktury.   

Vstupní bránou se pro turisty většinou stává Svolvær, hlavní administrativní město Lofot ležící na ostrově Austvågøya. Obec s necelými pěti tisíci obyvatel je dnes turismem prodchnutá: Vedle tradičních rybářských domků tam tudíž stojí i luxusní hotely či apartmány a rovněž celá řada restaurací a obchodů. Svolvær tak poskytuje skvělý výchozí bod k prozkoumávání kouzelného severského souostroví.

Image

Čtěte také

Fjord Geiranger: Divukrásná jizva norského pobřeží