Rakovina tlustého střeva, neboli správně kolorektální karcinom, stále patří k nejběžnějším typům nádorů. Proto je určitě dobré vědět o postupech, které snižují riziko rozvoje tohoto nádoru nebo případně zmírňují jeho průběh. Kromě klasických doporučení souvisejících se zdravým životním stylem, jako je více pohybu a zdravé stravy nebo méně alkoholu a kouření, se také ukazuje, že příznivý vliv mohou mít i konkrétní látky.

Tableta s velkým efektem

Anna Martlingová ze Karolínského ústavu ve švédské Solně s početným týmem kolegů prostudovala záznamy 1 103 pacientů s diagnostikovaným nádorem tlustého střeva, kteří měli mutaci v signální dráze PI3K, což obvykle vede k intenzivnějšímu bujení nádoru a komplikovanějšímu průběhu.

Výzkum proběhl v rámci rozsáhlé studie označované ALASCCA. Na výzkumu se podílelo celkem 33 nemocnic ze Švédska, Norska, Dánska a Finska. Šlo o dvojitě zaslepený experiment, v němž 626 pacientů užívalo denně 160 mg aspirinu po dobu tří let a ostatní pacienti placebo, aniž by pacienti nebo vědci věděli, kdo jakou látku užívá.

Výsledky experimentu, které uveřejnil odborný časopis New England Journal of Medicine, ukazují, že užívání aspirinu u pacientů s mutací v signální dráze PI3K, snižuje pravděpodobnost opětovného objevení kolorektálního karcinomu po úspěšné léčbě o 55 procent v porovnání s placebem.

Jak může aspirin chránit pacienty před návratem nádoru? Martlingová s kolegy věří, že to souvisí s jeho působením proti zánětům, tlumením funkce krevních destiček, a také přímým potlačováním růstu nádorů. Celkově lze říct, že aspirin mění prostředí v těle pacienta tak, že méně vyhovuje nádorům a zlepšuje situaci ve prospěch pacienta. 

Image

Čtěte také

Prevence nádoru: Sklenice mléka denně snižuje riziko rakoviny tlustého střeva

Celých dvacet let Anastasio García Somoza terorizoval svou zemi a současně si uzurpoval ohromující majetky. Pokud si ale Nikaragujci mysleli, že se několika výstřely despotického diktátora navždycky zbavili, zakrátko vystřízlivěli. Ještě než Somoza zemřel, nastoupil na jeho místo jeho nejstarší syn Luis. Jak se tato rodina dostala do čela země?

Zavraždění protivníka

Anastasio García Somoza se narodil v roce 1896 v San Marcos jako syn bezvýznamného majitele kávové plantáže. Rodiče ho ale poslali do severoamerické Filadelfie, kde studoval na Pierce School of Business Administration. Po absolvování vykonával několik obyčejných profesí. Například cestoval po USA jako obchodník s automobily, čistil toalety a podle některých se živil také jako padělatel. V této době se oženil se Salvadarou Debayle, která pocházela z významné nikaragujské aristokratické rodiny.

V roce 1926 se tehdy dvacetiletý Somoza vrátil do Nikaraguy a zanedlouho se začal prosazovat na tamní politické scéně. Připojil se k liberálům, opozici proti tehdejšímu nikaragujskému prezidentu Adolfu Díazovi. V zemi to vřelo. Prezident dokonce povolal k řešení situace Američany. Ti domluvili příměří a mimo jiné jmenovali Somosu velitelem Národní gardy.

Novou hlavou státu se stal Juan Baptista Sacasa, ale Somoza se okamžitě chopil příležitosti a začal připravovat plán na svržení současné vlády a na odstranění politického odpůrce, vůdce revolučních gerilových skupin Augusta C. Sandina. Ten totiž kontroloval velkou část nikaragujského území a stál v čele armády zhruba tří tisíc plně vycvičených a výborně vyzbrojených vojáků. Somoza tedy musel postupovat velmi obezřetně. Aby se svého rivala zbavil, nalíčil past.

Sandino se 21. února 1934 účastnil spolu s dalšími čtyřmi muži večeře pořádané prezidentem Sacasou. „Bylo téměř deset hodin večer, když prezidentovy hosty odváželi z paláce. Jakmile přijeli ke kasárnům, zjistili, že silnice je zablokovaná hlídkou gardy. Všech pět cestujících bylo přinuceno vystoupit. Nahnali je na korbu náklaďáku a odvezli do noci. Po několika minutách auto zastavilo. Gardisté je vystrčili ven, bez cirátů postavili do řady a zastřelili.“

Somoza se nespokojil se zavražděním samotného Sandina. Přikázal příslušníkům gardy, kteří byli rozmístěni kolem Sandinovy vojenské základny na severu země, aby zmasakrovali všechny obyvatele tábora. Krveprolití uniklo jen několik málo mužů. Somosovi se jedním tahem podařilo zlikvidovat nepřítele číslo jedna.

Boj o moc s prezidentem

Po zavraždění Sandina přinutil prezident Sacasa všechny své armádní velitele, aby mu přísahali věrnost a zavázali se, že Sandinovy vrahy dostanou před spravedlnost. Somoza hrál tuto komedii také. Předstíral dokonce, že vede vyšetřování atentátu, ale potají šířil zvěsti, že Sandinovo zabití odpovídalo nejlepším zájmům Nikaraguy a schvaluje ho i Washington. Zároveň za sebe loboval v kongresu. Jakmile se cítil pevný v kramflecích, veřejně přiznal, že to on nařídil Sandina zabít. A gardisté, kteří rozkaz provedli, by měli být nejen oceněni, ale také by jim měla být zajištěna plná beztrestnost. 

Riskantní krok se vyplatil, protože kongres s návrhem okamžitě souhlasil. Prezident rozhodnutí kongresu vetoval, ale ten ho schválil znovu. Somoza, povzbuzený tímto projevem podpory, rozhlásil, že se chce v příštích volbách ucházet o prezidentský úřad. Sacasovi jeho příznivci radili, aby okamžitě odstranil svého soka z pozice vrchního velitele Národní gardy. Jenže on se namísto toho zaměřil na získávání politické podpory v kongresu.

Mezi oběma politiky se rozpoutal nesmiřitelný boj. V té době dolehla na Manuguu, hlavní město Nikaraguy, krize z nedostatku pohonných hmot. Řidiči vstoupili do stávky, demonstrovalo se. Prezident přikázal vládě, aby s nepokoji skoncovala – v krajním případě i za použití střelných zbraní. Tento rozkaz samozřejmě Somoza neopomněl okamžitě rozhlásit mezi lid.

Garda ale na rozkaz nereagovala. Namísto toho Somoza uspořádal setkání se stávkujícími, a aby si zajistil další podporu lidu, slíbil jim, že zavede přídělový systém pohonných hmot tak, aby každý dostal svůj díl. To byl prozíravý tah, díky němuž stávkující své protesty ukončili. Somoza získal kladné body u nikaragujského obyvatelstva a využil úspěchu k dalšímu posílení gardy o skupinu mladých fašistů Camias Azules neboli modrokošiláčů. S těmito jednotkami v zádech podnítil nepokoje v několika nikaragujských městech a vesnicích. Poté poslal gardu, aby protesty ukončila, a v předstírané snaze nastolit právo a pořádek zavedl vojenskou kontrolu nad místními vládními úředníky. Takto postupně převzal moc nad celou zemí, a jakmile cítil, že jeho postavení nemůže nic ohrozit, oznámil svou kandidaturu na prezidenta.

Konečně vítězství

V cestě Somozovi stála jediná překážka: ústava nepřipouštěla, aby se důstojník v činné službě ucházel o funkci prezidenta. Vyřešil to po svém. S jednotkou gardy zaúto­čil na pevnost v Léonu, která byla prezidentovou hlavní baštou. Zatímco se u pevnosti bojovalo, zaútočil Somoza na prezidentský palác. Sacasa uprchl do exilu a Somozovi už nic nestálo v cestě.

V souladu s ústavou rezignoval na velení Národní gardy a čekal na výsledky voleb. Oficiální sčítání skončilo 79 tisíci hlasy pro Somozu – opozice jich získala jen 169! Jakmile Somoza nastoupil do úřadu prezidenta, okamžitě se znovu ustanovil šéfem Národní gardy. S armádou tak držel zemi absolutně pod kontrolou. Garda totiž byla nejen skvěle vycvičená a vyzbrojená, ale hlavně to byla jediná ozbrojená síla v celé Nikaragui. Vykonávala také práci policie, kontrolovala všechny obchodní licence a patřila jí jediná rozhlasová stanice slyšitelná po celé zemi.

Pouze majitelé kávových plantáží si zachovali ekonomickou nezávislost. Patřila jim nejúrodnější půda v zemi, což Somoza nemohl snést. Několik měsíců po uchopení moci začal s „přesvědčováním“. Některé pozemky koupil za polovinu jejich tržní ceny, zatímco ostatní dostal „darem“. Ani to neuspokojilo jeho hrabivost. A tak vydal prohlášení, že každý státní zaměstnanec musí odevzdávat pět procent svého platu do ústředního fondu Národní liberální strany, ke kterému posléze přistupoval jako ke svému osobnímu bankovnímu kontu.

Druhá světová válka

Navzdory obrovským zpronevěrám státních peněz probíhalo prvních několik let vlády poklidně. Až do roku 1939, kdy si Somoza uvědomil, že mu ze čtyřletého volebního období zbývá poslední rok. Umínil si tedy „zmodernizovat“ ústavu. Volební období se nově prodloužilo ze čtyř na šest let.

Poté, co Japonci napadli Pearl Harbor, postavil se Somoza čistě z vypočítavosti na stranu Američanů a vyhlásil válku nejen Japonsku, ale také Německu a Itálii. Toto rozhodnutí přineslo kýžené ovoce. Jakmile Somoza deklaroval proamerickou orientaci Nikaraguy, začala z Ameriky proudit vojenská pomoc pro Národní gardu. Na konci války, přestože nikaragujská armáda za celou dobu nehnula ani prstem, disponovala leteckou technikou, nevelkým vojenským loďstvem a novým vybavením pro pozemní armádu v hodnotě dvou milionů dolarů. Jmění samotného Somozy podle odhadů v roce 1945 přesahovalo pět milionů dolarů.

Avšak Somoza měl i nepřátele, či přinejmenším politickou opozici. Všechny problémy ale nakonec ustál, také díky tomu, jak okázale dával najevo, že má plnou podporu Spojených států. Ty s ním však ztrácely trpělivost. Aby Somoza ukonejšil americké diplomaty, podepsal v roce 1945 prohlášení, že se nejen vzdá kandidatury pro třetí prezidentské období, ale obnoví všechna občanská práva, která zrušil. A propustí všechny politické vězně.

Zástěrka

V nadcházejících prezidentských volbách Somoza prosadil jako kandidáta sobě oddaného Leonarda Argüella. Starce, o němž se domníval, že ho bude snadno ovládat. To se ale spletl. Ukázalo se, že vůbec nepůjde o loutkového prezidenta. Hned zpočátku odstranil Somozovy lidi ze všech klíčových funkcí v Národní gardě, ve správní radě i ve veřejných službách. Do nové vlády vybral muže, kteří stáli spíše proti bývalému prezidentovi.

To si ale Somoza nenechal líbit. Argüello se stal terčem útoku už tři týdny po svém zvolení. Nejprve ohluchly všechny telefonní linky vedoucí do prezidentského paláce. Za svítání garda komplex přepadla, zatkla všechny loajální vojenské důstojníky a uložila jim domácí vězení. Samotnému Argüellovi se podařilo utéct na mexické velvyslanectví. Šokovaným členům kongresu Somoza oznámil, že Argüello osnoval diktaturu. Nikomu z přítomných neušla ironie toho prohlášení, nikdo se ale neodvážil Somozovi protivit. Ten nechal ustanovit prozatímního prezidenta dle své volby.

Ve Washingtonu z těchto novinek neměli radost. Jenže se schylovalo ke studené válce a Somoza nabídl Američanům nikaragujské území, aby na něm vybudovali své vojenské základny. To nebylo možné odmítnout, a tak se roku 1948 Nikaragua znovu těšila z těsného spojenectví s USA.

Popáté

Somoza vyměnil prozatímního prezidenta za svého vlastního strýce. Poté přepsal ústavu tak, aby mohl znovu kandidovat. A když strýček nečekaně zemřel na infarkt, kongres, který netoužil po žádných třenicích, tupě odsouhlasil, aby Somoza zaskočil za nebožtíka do konce jeho funkčního období.

V padesátých letech se Somoza věnoval především svému obchodnímu impériu. Založil obchodní lodní společnost, několik textilních továren, národní aerolinky a nový kontejnerový přístav v Tichém oceánu poblíž Managuy, který pojmenoval Puerto Somoza. V té době ekonomiku v zemi silně ovlivňovaly mezinárodní trhy. Somoza se to pokusil změnit, ale jen devalvoval hodnotu nikaragujské měny. Tím nečekaně a velmi tvrdě zasáhl příjmy celé velké skupiny příslušníků střední a dělnické třídy. Nejhůř dopadli ti, co si založili malé živnosti. Rozpoutala se vlna všeobecné nespokojenosti, ale Somoza, namísto aby uznal chybu, oznámil, že bude popáté kandidovat na úřad prezidenta…

„Drahá maminko, i když jsi o tom nevěděla, byl jsem vždycky zapletený do všeho, co se týkalo útoků proti tomu příšernému režimu, který vládne v naší otčině. Když jsem uvážil, že všechny pokusy udělat z Nikaraguy zase (nebo poprvé) svobodnou zemi selhaly, a přestože se mnou moji soudruzi nesouhlasí, rozhodl jsem se stát tím, kdo bude na začátku konce této tyranie.“ 

Nikaragujský exulant Rigoberto Lopéz Pérez žil v San Salvadoru. Básník a novinář viděl dlouhá léta svou zemi trpět pod Somozovou zvůlí a usoudil, že už to tak dál nejde. Onoho 21. září 1956 proměnil slova v čin. Hned vzápětí ho rozstříleli prezidentovi osobní strážci.

Somozu okamžitě helikoptérou přepravili do nemocnice. Střely ale neohrožovaly Somozův život – tedy až na jednu, která poranila páteř a musela být vyjmuta. Jenže tento typ operace v Nikaragui neznali. A když Somozu převezli do americké nemocnice v Panamě, místní lékaři se spletli a podali mu celkovou anestezii, po níž coby diabetik, navíc obézní, upadl do těžkého kómatu. O pět dní později zemřel. Jeho smrt veřejně oznámili 29. září 1956. To už ale otěže moci pevně třímal nejstarší Anastasiův syn Luis Somoza Debayle… 

Image

Čtěte také

Chile Augusto Pinocheta: Tvrdá diktatura, vraždy, strach a ekonomické experimenty

Už tři desítky let objevujeme planety v cizích planetárních systémech. V těchto dnech překročil počet potvrzených exoplanet šest tisíc. Podle odborníků nelze přesně říct, která z exoplanet byla číslo 6 000, protože vědci přidávají potvrzené exoplanety průběžně. Počet exoplanet monitoruje Institut vědy o exoplanetách NASA (NExScl), který sídlí v kalifornské Pasadeně.

Vědci rovněž vědí o dalších více než osmi tisících kandidátských exoplanetách, z nichž, podle dosavadních zkušeností, bude většina potvrzena. „Je to významný milník, který by nebyl možný bez vesmírných teleskopů NASA,“ upozorňuje úřadují ředitel divize astrofyziky NASA Shawn Domagal-Goldman. „Výzkum exoplanet změnil pohled lidstva na noční oblohu.“

Exoplanety na špičce ledovce

Podle Domagala-Goldmana se krůček po krůčku blížíme k řešení otázky, zda jsme ve vesmíru sami. Teď přijdou na řadu teleskopy příštích generací – Vesmírný teleskop Nancy Grace Romanové, který by měl vyrazit do vesmíru v roce 2027 a jeho následovník, vesmírný teleskop známý pod jménem Habitable Worlds Observatory (HWO, Observatoř obyvatelných světů), s jehož startem se předběžně počítá někdy okolo roku 2041.

Šest tisíc je úctyhodný počet a je za ním spousta náročné práce. Přesto jde ale jen o špičku obrovského ledovce. Podle odborníků jsou v Mléčné dráze miliardy exoplanet. Pátrání po nich ale dál zůstává velmi obtížnou disciplínou. Po spuštění nových teleskopů bychom se měli dostat v průzkumu exoplanet zase o něco dál.

Co výzkum exoplanet přinesl? Na základě již potvrzených exoplanet jsme se dozvěděli, že nás Sluneční soustava příliš nepřipravila na to, s jakými exoplanetami se ve vesmíru setkáme. Za hranicemi Sluneční soustavy astronomové objevili horké jupitery, cirkumbinární planety, které obíhají kolem dvou hvězd současně, lávové světy, planety s hustotou polystyrenu nebo planety, na kterých prší drahokamy.

Image

Čtěte také

Úspěšná spolupráce: Profesionálové spolu s fanoušky astronomie objevili vzácnou exoplanetu

Hroši se na první pohled zdají být opravdovými milovníky vody. A skutečně, povalováním v mělkých afrických řekách a jezerech tráví většinu dne a k životu ve vodním prostředí jsou skvěle vybavení. Oči, uši i nosní dírky mají na horní části hlavy, tudíž mohou být téměř kompletně ponoření, a přesto si udržovat dokonalý přehled o okolí. Díky průhledné ochranné membráně na očích vidí i pod hladinou, zatímco nozdry se jim ve vodě uzavírají, tudíž zvládnou zadržet dech na pět minut i déle. Hroši umějí v řece či jezeře dokonce spát, a to díky reflexu, který jim umožňuje se vynořit, nadechnout a znovu se potopit, aniž by se probudili.

Je proto velmi zajímavé, že navzdory všem popsaným dovednostem vlastně plavat nedokážou – mají na to jednoduše příliš těžké tělo. Spíš se tedy odrážejí ode dna nebo se jej při pomalé chůzi lehce dotýkají prsty, mezi nimiž mají plovací blány.

Image

Čtěte také

Obojživelní zabijáci: Roztomilí hroši jsou nebezpečnější než lvi

Do Izraele přivedly Davida Těšínského fotky – tentokrát však nejen jejich pořizování, ale především vystavování. „Jel jsem otevírat výstavu v Tel Avivu ve spolupráci s Českým centrem, šlo o výběr mých nejlepších fotek a průřez mojí tvorbou. A když už jsem tam byl, rozhodl jsem se trochu rozhlédnout okolo.“ 

Navštívil tak nejen Izrael, ale rovněž palestinská území. „Projel jsem Tel Aviv, Jeruzalém a pak jsem se přesunul na Západní břeh Jordánu a podíval jsem se do Ramalláhu,“ vypráví. Fotit v Izraeli však znamená, že se nemůžete vyhnout probíhající válce a nemůžete s nikým mluvit, aniž byste se jí dotkli. „Spousta lidí, které jsem potkal, měla kamaráda nebo rodinu na tom festivalu v Negevské poušti, kde se odehrál masakr. Je to malá země.“

Dva břehy

Právě tam, na vyprahlém kousku země asi pět kilometrů od izraelsko-gazské hranice, postříleli teroristé z Hamásu 378 především mladých lidí z celého světa, kteří se přišli pobavit na hudební techno festival Supernova. „Na dálnici, která tou oblastí vede, stála rozstřílená auta celé měsíce. V době, kdy jsem tam dorazil já, už se je povedlo odklidit na jedno velké vrakoviště, fungující vlastně jako memoriál,“ popisuje Těšínský. „Když ho navštívíte, pocítíte tu tíseň.“

Mluvit o válce je prý snazší v Izraeli než v Palestině. „Mladí Izraelci většinou nad celým konfliktem vyjadřují únavu, říkají, že by bylo nejlepší, kdyby to celé skončilo. Naopak mladí Palestinci byli velice radikální. Do střetu jsem se dostal už ve chvíli, kdy jsem zmínil slovo ‚konflikt‘ – pro ně se jedná výhradně o genocidu,“ vzpomíná Těšínský.

Řešení vleklého sporu, na němž si vylámalo zuby několik generací světových politiků, však zůstává v nedohlednu. „Izraelci říkají, že na ten masakr nikdy nezapomenou. A Palestinci přiznávají, že to nebylo úplně hezké, ale jedním dechem dodávají, že by klidně zopakovali totéž, protože jsou utlačovaní. Na to Izraelci vyloví z paměti spoustu dat, kdy na ně někdo zaútočil nebo provedl teroristický útok, na což Palestinci kontrují vlastními daty. Jde o takovou hru na to, co kdo komu udělal první.“ 

Těšínský vzpomíná na Palestinku, která mu na kameru vytvořila z prstů srdíčko, symbol míru. „Ta mladá krásná holka mi ale současně tvrdila, že by celý útok zopakovala klidně stokrát bez ohledu na to, kolik Palestinců při něm umře. Mladí v Palestině jsou prostě mnohem radikálnější než jejich izraelské protějšky.“ 

Whisky z Ramalláhu

Tři noci strávil Těšínský focením v palestinském Ramalláhu. A přestože je Západní břeh mnohem liberálnější než Gaza, kterou až donedávna spravovali islámští extremisté, na určitá setkání prý fotograf připravený nebyl. „V Ramalláhu existuje intenzivní noční život: Najdete tam třeba hudební techno párty. Rozhodl jsem se taky navštívit nějaké lokální hospody. Šel jsem podle Google Maps, a ty putyky byly skvělé – naprosto undergroundové a současně hrozně populární. Potkal jsem tam i místní holky, které popíjely tequilu a pivo. A v hospodě s názvem Garáž jsem dostal pozvánku na panáka whisky. Ostatně vznikly z toho fotky.“

Alkohol tam není zakázaný, a jeho výrobě se dokonce daří. Může za to především komunita palestinských křesťanů, kteří v nedaleké vesnici Taybeh založili před třiceti lety mikropivovar – vůbec první na Blízkém východě. Pivo pojmenované jednoduše Taybeh je přitom naprosto unikátní, protože ho pijí jak umírnění muslimové, tak židé. Podnik vznikl díky záštitě bývalého palestinského vůdce Jásira Arafata a rabín z komunity Ofra jeho produkci současně certifikoval jakožto košer.

Těšínský však upozorňuje, že z několika hospod by si turista neměl o Západním břehu dělat větší obrázek. „Všichni mi dokola opakovali, že zbytek území není jako Ramalláh. Takže třeba v Jerichu bych to s alkoholem otevřeně nezkoušel,“ dodává. 

Image

Čtěte také

Na hranici dvou světů: Původní reportáž Davida Těšínského ze srdce Pákistánu

Dnešní nizozemské město Cuijk, které se nachází poblíž hranic s Německem, bývalo zhruba v letech 50 před naším letopočtem až 400 našeho letopočtu součástí Římské říše. Tehdy se jmenovalo Ceuclum a obýval ho germánský kmen Batavů, který doprovázela pověst zdatných bojovníků.

Součástí Ceucla byl i relativně velký hřbitov, kde v současnosti probíhají archeologické vykopávky. Archeolog Johan van Kampen a jeho spolupracovníci tam nedávno objevili zvláštní olejovou lampu, která zřejmě znázorňuje římského boha vína a nevázaného veselí Baccha.

Lampa na cestu do podsvětí

Otvor na lampě, sloužící k plnění lampy olejem, připomíná komicky velká otevřená ústa na tváři božstva, zatímco držadlo lampy má tvar ozdobného listu. Podle van Kampena jsou takovéto bohatě zdobené lampy v této části bývalého římského impéria velice vzácné, natož když jsou objevené v perfektním stavu jako tato.

V době nálezu lampy bylo na hřbitově v Cuijku odkryto zhruba 70 z odhadovaného počtu 350 až 400 hrobů. Lampa, která pochází ze 2. století našeho letopočtu, byla nalezena společně s jídelní soupravou. Pravděpodobně šlo o výbavu zemřelého na cestu do podsvětí a pro posmrtný život.

Tvar lampy může představovat divadelní masku, což opěr souvisí s Bacchem. Tento bůh, v řecké mytologii známý jako Dionýsos, byl rovněž patronem divadla. Jeho uctívači často nosili masky, které připomínaly nalezenou lampu. Archeologové očekávají, že na hřbitově římského Ceucla objeví ještě mnohem více cenných římských artefaktů.

Image

Čtěte také

1 700 let stará olejová lampa osvětluje historii Jeruzaléma během římské nadvlády

Astronomové využili observatoře po celém světě, včetně VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře (ESO), k výzkumu asteroidu 1998 KY26, a zjistili, že je téměř třikrát menší a rotuje mnohem rychleji, než se dosud předpokládalo. Asteroid 1998 KY26 je cílem prodloužené mise japonské sondy Hajabusa 2, ke kterému má doputovat v roce 2031. Nová pozorování poskytují klíčové informace pro průběh mise u asteroidu.

Riskantní přistání

„Zjistili jsme, že skutečná podoba tohoto objektu se zcela liší od toho, jak byl dosud popisován,“ říká astronom Toni Santana-Ros, výzkumník ze španělské Univerzity v Alicante, který vedl studii o objektu 1998 KY26.

Nové pozorování v kombinaci s předchozími radarovými údaji odhaluje, že asteroid má šířku pouhých 11 metrů, což znamená, že by se snadno vešel do kopule dalekohledu VLT, který byl použit k jeho pozorování. Otáčí se také asi dvakrát rychleji, než se dříve předpokládalo: „Jeden den na tomto asteroidu trvá pouze pět minut!“ říká astronom Santana-Ros.

Předchozí údaje naznačovaly, že asteroid má průměr asi 30 metrů a dokončí jednu otáčku za přibližně 10 minut. Výsledky pozorování vědci zveřejnili v časopise Nature Communications.

„Menší velikost a rychlejší rotace, které byly nyní naměřeny, učiní návštěvu sondy Hajabusa 2 ještě zajímavější, ale také náročnější,“ dodává spoluautor studie Olivier Hainaut. Manévr přistání, při kterém má sonda „políbit“ asteroid, bude o poznání obtížnější než se předpokládalo. 

1998 KY26 je stanoven jako konečný cíl sondy Hajabusa 2 japonské kosmické agentury JAXA. V rámci své původní mise sonda Hajabusa 2 v roce 2018 prozkoumala 900 metrů velkou planetku 162173 Ryugu a v roce 2020 z ní dopravila vzorky na Zemi.

Díky zbývajícímu palivu byla sonda vyslána na prodlouženou misi do roku 2031, kdy se má setkat s 1998 KY26 s cílem získat více informací o nejmenších asteroidech. Bude to poprvé, co se vesmírná mise setká s malým objektem – všechny předchozí mise navštívily planetky o průměru stovek nebo dokonce tisíců metrů.

Nejmenší cíl v dějinách kosmických misí

Santana-Ros a jeho skupina pozorovali 1998 KY26 ze Země, aby podpořili přípravu mise. Protože je asteroid velmi malý, a tudíž velmi slabý, bylo pro jeho studium nutné počkat na jeho blízké setkání se Zemí a použít velké dalekohledy, jako je VLT ESO v chilské poušti Atacama.

Pozorování odhalila, že asteroid má jasný povrch a pravděpodobně se skládá z pevného kusu skály, který mohl pocházet z části planety nebo jiného asteroidu. Skupina však nemohla zcela vyloučit možnost, že asteroid je tvořen hromadami trosek, které k sobě volně přiléhají. „Nikdy jsme neviděli asteroid o velikosti deseti metrů na místě, takže opravdu nevíme, co očekávat a jak bude vypadat,“ říká Santana-Ros, který je také spojen s Barcelonskou univerzitou. 

„Úžasné na tom je, že jsme zjistili, že velikost asteroidu je srovnatelná s velikostí sondy, která ho navštíví! A pomocí našich dalekohledů jsme byli schopni charakterizovat tak malý objekt, což znamená, že to v budoucnu můžeme udělat i u jiných objektů,“ říká Santana-Ros. „Naše metody by mohly mít dopad na plány budoucího průzkumu asteroidů v blízkosti Země nebo dokonce na těžbu asteroidů.“ 

„Nyní navíc víme, že můžeme charakterizovat i ty nejmenší nebezpečné asteroidy, které by mohly zasáhnout Zemi, jako například ten, který dopadl v roce 2013 poblíž Čeljabinsku v Rusku a který byl jen o málo větší než KY26,“ uzavírá Hainaut.

Image

Čtěte také

Ve vzorcích z planetky Ryugu se podařilo nalézt základní stavební prvky života

Nešlo o nic menšího než o knížecí stolec v Praze. Po smrti knížete Vladislava roku 1125 na něj usedl jeho mladší bratr Soběslav. Mezi českými předáky byl poměrně oblíbený. Kronikáři vyzdvihují tyto jeho nevšední vlastnosti: „moudrostí nad zralé zralejší, obyvatelům milý, lidu obojího pohlaví i stáří příjemný…“. Navíc byl zjevně urputný a tvrdý, někdy až krutý a bezohledný, když chtěl dosáhnout svého cíle. To ovšem v raném středověku symbolizovalo silného a dobrého vládce.

Jenže problém byl v tom, že podle platného stařešinského řádu měl na trůn usednout nejstarší člen rodu Přemyslovců, což byl Ota Černý, bratranec předchozího i současného knížete. Jednu dobu už byl dokonce vyhlášen jako Vladislavův nástupce, a tak své opominutí těžce nesl. Jenže mezi Čechy měl málo stoupenců, proto se obrátil na římského krále Lothara III. ze Supplinburgu. I on usedl na trůn v roce 1125 a nutně potřeboval posílit své pozice v říši.

Ota Černý mu nabídl spoustu peněz a pevnou věrnost, když mu pomůže k vládě v Čechách. Lothar neváhal, chytil se příležitosti, připravil vojsko a očekával, že zahájí vládu velkolepým vítězstvím. Ota mu ostatně tvrdil, že má v Čechách spoustu příznivců, kteří se k němu přidají, když tam vstoupí s vojskem, a společně pak Soběslava vyženou.

Přípravy na válku

Snad i proto poslal Lothar českým předákům ultimátum, že mají zpupného Soběslava sami vypudit, jinak sám vtrhne s vojskem do země a knížete i jeho věrné potrestá. Jenže to se přepočítal. Češi obecně neměli rádi, když se jim římští králové či císaři vměšovali do vnitřních záležitostí. Přece si nenecháme diktovat potupné podmínky, řekl si Soběslav i jeho blízcí a všichni se začali svorně chystat na boj.

Knížecí kaplan Vít se rozjel do vsi Vrbčany, která kdysi patřila k panství Slavníkovců, a na zdi tamějšího kostela nalezl praporec svatého Vojtěcha, jenž z rodu Slavníkovců pocházel. Rozradostněný kaplan slavnostně připevnil prapor na kopí svatého Václava a Češi tím získali posvátnou standartu, aby mohli bojovat za podpory svých nebeských přímluvců. Bojová euforie dostoupila vrcholu, jenže to už udeřila zima. Jakékoliv cestování se kvůli mrazům stalo obtížným. Jak jsme už zmínili, v zimních měsících se ve středověku příliš nebojovalo. Rytířům totiž kovová zbroj přimrzala ke spodnímu odění a železná přilba se stávala téměř neúnosnou přítěží. Kníže Soběslav přesto neváhal a na jaro nečekal. Věděl, že se nepřátelská armáda shromažďuje v Sasku, a nechal proto veškeré pohraniční průsmyky v Krušných horách přehradit přeseky, tedy pokácenými stromy.

Ota Černý zatím už od prosince svolával v Lotharově jménu vojsko v dolnosaském Goslaru. Ten je od českých hranic dost vzdálený, ale právě tam dorazil někdy na přelomu ledna a února 1126 římský král Lothar. Pod jeho korouhví se tam shromáždily dva až tři tisíce bojovníků. Většinou pocházeli z Lotharova domovského Saska, ale byl tu i markrabě Severní marky (pozdějšího Braniborska) Albrecht Medvěd, durynský hrabě Ludvík von Lohra či syn holštýnského hraběte Hartung. 

V polovině února se říšské vojsko rozložilo na německé straně Krušných hor a chystalo se ke vpádu do Čech. V únorovém mrazu byly ovšem hory neprůchodné a vydat se do jejich spárů by byla čirá sebevražda. Hned 16. února se ale na knížata z říše usmálo štěstí. Přišlo nečekané oteplení a silná obleva.

Král Lothar k sobě povolal Otu Černého a řekl mu něco v tomto smyslu: „Mám-li ti pomoci k tvému právu, musíš teď prokázat odvahu. Vezmi si 200 mých rytířů i s jejich doprovodem a najdi cestu skrz hory. Já tě budu s ostatními muži následovat.“ Ota bez výhrad souhlasil. Zdejší krajinu dobře znal, vzal určené muže a vydal se na obtížnou cestu.

Dva dny se vojska proplétala horskými průsmyky. Zima sice polevila, ale obleva způsobila velké rozvodnění toků a překračování horských potoků se tak stalo obtížnou překážkou. Další problém představovaly Soběslavovy přeseky, které bránily v cestě. Přechod hor musel být pro říšské vojáky noční můrou. Nad horami se vznášela mlha, v níž sám Ota několikrát zabloudil. Unavení muži si sundávali zbroj a nakládali ji na koně. Těšili se na to, až tahle hrůza skončí.

Ota i Lothar ­předpokládali, že Soběslav nic netuší a čeká v teple v daleké Praze, takže ho svým odvážným zimním přesunem překvapí a Čechy bez odporu zaberou. Když po dvoudenním pochodu konečně sestupovali z hor k hradišti Chlumec, rýsoval se před nimi konec strastiplné pouti. Předvoj vedený Otou procházel zřejmě údolím Telnického potoka, král Lothar s hlavním vojskem a zásobami buď za ním, nebo vedlejším pohodlnějším údolím Jílovského potoka. Všichni mysleli, že si v podhůří odpočinou, doplní zásoby a vydají se na Prahu. 

Nám pomáhají svatí

Zatímco si Lothar s Otou naivně mysleli, že Soběslava překvapí, ten byl zjevně dost přesně informován o každém jejich kroku. Ať už měl v jejich táboře své lidi, nebo zapracovali rychlí zvědové (či obojí dohromady), český kníže byl připraven.

Přes Krušné hory nevedlo mnoho schůdných cest a kromě té chlumecké přicházely v úvahu vlastně jen mostecká a chomutovská. Ty však byly relativně daleko na jihozápadě a navíc byly horší, takže Soběslav mohl podle pohybu saského vojska dopředu určit, kde se vynoří. Rozložil se tedy se třemi až čtyřmi tisíci českých bojovníků u hradiště Chlumec a trpělivě čekal. Nad průsmykem nechal zbudovat několik válečných táborů, kde ukryl část jednotek, aby odtud mohly překvapivě zaútočit.

A pak se prý ve ztichlé zimní krajině ozval orel, což mělo být pro české vojsko znamení, že se nepřítel blíží. Jiní kronikáři tvrdí, že to Čechové poznali podle zkalené vody v horských potocích. Možná říšské vojsko prostě spatřili vhodně umístění čeští zvědové.

Kaplan Vít oděný v brnění měl na hlavě přilbu a vypadal prý jako hrdina Achilles. V rukou třímal kopí svatého Václava s praporcem svatého Vojtěcha. Náhle pronesl vzrušeným hlasem ke shromážděným vojákům: „Druhové a bratři, buďte stálí, neboť nad hrotem posvátného kopí vidím svatého Václava, an, sedě na bílém koni a oděn bílým rouchem, bojuje i za nás.“ Ostatní sice nic neviděli, ale kaplanovi věřili, takže odpověděli sborovým „Kyrie eleison!“

V pasti

Většina nic netušících rytířů Otova předvoje měla zbroj pořád složenou na koních, když zazněl český povel k útoku. Překvapení bylo dokonalé a sesypalo se na Sasy ze tří stran. Nejméně jeden šik zaútočil z připraveného vyvýšeného lesního tábora. Spíš než bitvu to připomínalo masakr. Zatímco stovky unavených Sasů byly bez milosti rozsekány a zbytek se obrátil na útěk, na české straně prý zahynuli pouze tři bojovníci. V krvavé řeži padl i sám Ota Černý.

Když utíkající Sasové přiběhli k hlavnímu vojsku krále Lothara, zachvátila panika i většinu zbylých vojáků. Sám král se však prý zachoval „zmužile jako lev“ a s chladnou hlavou zavelel k organizovanému ústupu na některé z blízkých návrší. Zpět přes hory utíkat nemohl a vpředu čekali Čechové. Na návrší ho obklopili jeho štítonoši a hodlali ho bránit do poslední kapky krve. Češi ho neprostupně obklíčili, takže neměl šanci uniknout.

V té chvíli mohl Lothar bojovat svůj poslední statečný a předem prohraný boj, nebo se uchýlit k jednání. Rozumně zvolil druhou možnost, protože po Otově smrti už stejně neměl o co bojovat. Kníže Soběslav na jednání přistoupil a k překvapení některých dokonce nekladl poraženému a zajatému králi žádné potupné podmínky. Nechtěl po něm nic jiného, než aby ho potvrdil jako právoplatného knížete, a dokonce od něj přijal Čechy v léno! Za to slíbil propustit jeho i všechny zajaté říšské šlechtice.

Král musel být dojat jeho velkorysostí. Získal v Čechách důstojného spojence, kterého pro svůj boj v říši potřeboval. Soběslav se vzdal možného tučného výkupného, jež by za Lothara určitě mohl požadovat, a odměnou mu bylo přátelství římského krále. A to nebyla malá cena. Hodila se mu pro zajištění pozice v Čechách vůči případným rebelům, a hlavně získal přední místo mezi říšskými knížaty.

Image

Čtěte také

Atentát na knížete Soběslava: Vrazi trestu neunikli, hlavní iniciátor ale vyvázl

Nedostatek peněz znemožnil mladému Harrymu Trumanovi, aby se přihlásil na vysokou školu. Později proto zvažoval studium na Vojenské akademii Spojených států ve West Pointu, kde se sice školné neplatilo, ale tam jej odmítli kvůli špatnému zraku. Proto se v roce 1905 přihlásil do Národní gardy v Missouri, kde sloužil až do roku 1911 u dělostřelců v Kancas City, a dosáhl hodnosti desátníka. V následujících letech se vrátil ke své rodině a věnoval se farmaření. Poté, co USA v dubnu 1917 vstoupily do války, Truman se znovu hlásil do služby. 

V té době byl starší než většina jeho spolubojovníků, navíc musel nechat starosti o farmu na své matce a sestře. Mimo to byl zasnoubený s Elizabeth „Bess“ Wallaceovou, s níž během dlouhého odloučení udržoval alespoň pravidelný korespondenční styk. „Měl jsem pocit, že jsem Galahad na cestě za grálem, a nikdy nezapomenu, jak mi moje láska plakala na rameni, když jsem jí řekl, že odcházím,“ popsal Truman okamžiky, kdy Bess oznámil své rozhodnutí narukovat. 

Do sladké Francie

V průběhu roku 1917 se Truman stal poručíkem missourské Národní gardy, konkrétně baterie F, která představovala jednu ze šesti takových jednotek 129. polního dělostřeleckého pluku přičleněného 35. divizi (pěší). Po osmiměsíčním výcviku v Oklahomě následovala cesta do Evropy, kde budoucí prezident navštěvoval školu polního dělostřelectva 2. sboru v Châtillon-sur-Seine, než se v červnu 1918 znovu připojil ke své baterii. O pár dní později byl povýšen na kapitána a převelen k baterii D. 

Hned první den nového umístění si musel poradit se dvěma stovkami mladých mužů s kocovinou a špatnou náladou, které vojenská policie zavřela na ubikacích kvůli opilosti a výtržnostem. Pohrdali autoritou, nového velitele si pečlivě měřili a projevovali jen málo nadšení, jak konstatoval vojín Leigh: „Měli jsme už různé důstojníky a tohle byl jen další z nich…“ Také Trumanovi zůstala ona chvíle v paměti: „Několikrát v životě jsem měl velký strach a ráno 11. července 1918, kdy jsem převzal tu baterii, bylo jedním z těch okamžiků.“ 

Udělat si pořádek

Vojáci nebyli z nového kapitána zpočátku nadšeni. Četař McKim vzpomínal, že se mu „klepala kolena“, zatímco podle vojína Rickettse obrýlený Truman „působil spíše dojmem profesora než dělostřeleckého důstojníka“. Muži předpovídali, že u jednotky nevydrží déle než 90 dní.

Jednoho dne zinscenovali „falešné splašené koně“, následně se opili a vše vyvrcholilo rvačkou, čímž se snažili svého nového velícího vyvést z míry. Následujícího rána se ale na nástěnce objevilo oznámení o degradaci poloviny poddůstojníků a mužstva, načež se Truman nechal slyšet: „Nepřišel jsem sem, abych s vámi vycházel. Vy musíte vycházet se mnou. A jestli je mezi vámi  někdo, kdo to nedokáže, ať se hned ozve a já ho hned vyrazím.“ Kapitán vyžadoval nekompromisní disciplínu a většina mužů následně pochopila, že Truman ví, co dělá, a tak jej po zbytek války loajálně následovala.

První boj

Autoritu u podřízených si sice vybudoval a zatím také udržel, ale sám Truman netušil, co se stane při prvním boji – nevěděl, jak na něj zapůsobí hrůzy války. Své obavy napsal v dopise Bess: „Mám pochybnosti o své statečnosti, až začne bombardování těžkými dělostřeleckými granáty a plynem.“ Dne 17. srpna celý 129. pluk zamířil vlakem na frontu nedaleko města Saulxures v pohoří Vogézy v Alsasku. Ve 20.00 dne 29. srpna baterie D vypálila ze svých čtyř francouzských 75mm kanonů první ostré rány na nepřítele v kopcích u vesnice Kruth. Leigh vzpomínal: „Stříleli jsme a zatraceně dobře jsme se bavili, dokud nezačali palbu opětovat.“ 

Vojáci pak zpanikařili během německého nočního útoku a začali utíkat z boje. Truman dělal vše pro to, aby udržel podřízené na místech, a začal všem velmi sprostě nadávat. „Vstal jsem a nazval je vším, co jsem znal,“ shrnul a prý kladl důraz na jejich statečnost a matky. Jeho slova se neminula účinkem a muži zanedlouho zase stáli u svých zbraní. Vojáci jej měli za neohroženého velitele, jak dokazuje vzpomínka vojína Leigha: „Myslím, že ani on nebyl nikdy předtím pod palbou, a ani trochu mu to nevadilo.“

Poslední výstřely

Počátkem září se pluk vydal vlakem na sever a následně absolvoval několik namáhavých pochodů, než dorazil do oblasti poblíž Saint-Mihiel. Odtud v polovině září pokračoval až do Argonského lesa. Dne 22. září se zastavil u vesnice Neuvilly v severovýchodní Francii a začal se připravovat na závěrečné boje světové války. O čtyři dny později se rozštěkalo téměř 2 700 dohodových děl a součástí tohoto „koncertu“ byly i čtyři Trumanovy kanony. Sehrané obsluhy pálily kadencí až 30 ran za minutu a podle Trumana „byla děla tak horká, že se na nich vařily mokré pytle, které jsme na ně dávali, abychom je ochladili“. 

Následujícího dne velitel Truman spatřil dalekohledem nepřátelskou baterii, která se rozmísťovala za řekou na pozici, z níž by mohla ostřelovat sousední 28. divizi. Truman ignoroval rozkazy nadřízených okamžitě zaútočit a trpělivě čekal, dokud Němci neodvedli koně daleko od svých zbraní, čímž zajistil, že se nebudou moci přemístit z dosahu amerických dělostřelců. Poté nařídil svým mužům zahájit palbu, která nepřátelské postavení zničila.

Boje pokračovaly i v dalších dnech a Američané se pořádně zapotili 29. září, kdy proti nim Němci vrhli šest dalších divizí, které se podařilo odrazit jen s vypětím všech sil. Válka se však pomalu chýlila ke konci. Dne 11. listopadu asi v 8.30 obdržel velitel baterie D zprávu, že za dvě a půl hodiny vstoupí v platnost klid zbraní. Trumanovi muži vypálili poslední granát v 10.45 směrem na vesnici Herméville.

Pozdější prezident vzpomínal, že za celou válku baterie D vystřelila 10 000–12 000 granátů a v bojích neztratila jediného muže. Harry Truman se vrátil domů až v dubnu 1919, o měsíc později odešel z armády a následně se oženil s Elizabeth Wallaceovou.