V kosmickém sousedství naší Sluneční soustavy se odehrává pozoruhodné drama: bílý trpaslík vzdálený asi 260 světelných let od nás si zde pochutnává na úlomku vesmírného tělesa. Díky unikátní schopnosti Hubbleova kosmického teleskopu se vědcům podařilo odhalit, z čeho se tato „vesmírná svačina“ skládá.

Hmotnost bílého trpaslíka s označením WD 1647+375 odpovídá zhruba polovině Slunce, svou velikostí se blíží velikosti Země. Svou gravitací tato vyhaslá hvězda přitahuje tělesa ve svém okolí, především trosky planetárního systému, které přežily zánik hvězdy.

Překvapivá ledová hostina

Snehalata Sahuová z britské Univerzity ve Warwicku a její kolegové zjistili, že přitažlivost bílého trpaslíka s velkou pravděpodobností trhá na kusy ledový objekt podobný Plutu, který se pohyboval v obdobě Kuiperova pásu Sluneční soustavy. Tým Sahuové z dat Hubbleova dalekohledu také vyčetl chemické složení objektu, jehož kusy padají na bílého trpaslíka. Ukázalo se, že zahrnuje řadu látek s nízkým bodem tání, včetně uhlíku, síry, dusíku, a také vysokého obsahu kyslíku, který ukazuje na přítomnost velkého množství vody. Jde o překvapivé zjištění, neboť podle teoretických modelů ledová tělesa během proměny hvězdy v bílého trpaslíka zničený planetární systém opouštějí.

„Překvapilo nás to. Nečekali jsme tam vodu nebo další látky, které tvoří led,“ vysvětluje Sahuová. „Během zániku hvězdy a její přeměny na bílého trpaslíka by mělo spíše dojít k tomu, že komety a ledové objekty odletí pryč z planetárního systému. V tomto případě jsme ale detekovali spoustu materiálu povahy ledu.“ Výzkum dramatu v cizím planetárním systému publikoval odborný časopis Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.

Dění v okolí bílého trpaslíka WD 1647+375 je ale také zajímavou exkurzí do vzdálené budoucnosti naší Sluneční soustavy. Za několik miliard let, až Slunce vyhasne a stane se bílým trpaslíkem, i jeho gravitace nejspíš stáhne naše vlastní objekty Kuiperova pásu. Z pohledu cizích astronomů by pak naše Sluneční soustava vypadala velmi podobně, jako okolí pozorovaného bílého trpaslíka.

Výzkum bílého trpaslíka WD 1647+375 tím ale ani zdaleka nekončí. Vědci nyní plánují využít také Vesmírný dalekohled Jamese Webba, který by mohl v infračerveném světle odhalit ještě jemnější detaily – například vodní páru či uhličitany.

Image

Čtěte také

Atmosféry bílých trpaslíků by mohly obsahovat zbytky rozdrcených exoplanet

Když se řekne obří dravý dinosaurus, většině lidí se vybaví Tyrannosaurus rex. Jenže ten nebyl největším teropodem všech dob – tím byl Spinosaurus aegyptiacus – až osmnáctimetrový predátor, který před 95 miliony let vládl severní Africe. Nový výzkum ale ukazuje, že jeho evoluční příběh možná nezačal v Africe, jak by se nabízelo, nýbrž v Evropě.

Evropští příbuzní

V roce 2014 byla v severovýchodním Španělsku nalezena fosilie středně velkého dinosaura Camarillasaurus cirugedae, kterého vědci původně považovali za ceratosaura. Později se ale ukázalo, že patří spíše do příbuzenstva spinosaurů.

Mezinárodní tým odborníků, který vedl Oliver Rauhut z Bavorské státní sbírky paleontologie a geologie, nedávno znovu detailně analyzoval fosilie kamarillasaura a zjistil, že šlo o blízkého příbuzného samotného spinosaura. Vzhledem k tomu, že kamarillasaurus žil asi před 130 až 124 miliony let, tedy o více než 30 milionů let dříve než severoafrický spinosaurus, je možné říct, že africký spinosaurus měl evropské kořeny.

Evropský původ afrického spinosaura podporují i další fosilie spinosauridů nalezené v Evropě. Rauhut s kolegy v rámci nového výzkumu objevili více fosilií kamarillasaura (čelist, ocasní obratle, zub, stehenní kost a dráp), což jim jejich analýzy usnadnilo. Podrobnosti vědci popisují v odborném časopisu Palaeontologia Electronica.

Fosilie spinosauridů – zejména zuby – jsou na Pyrenejském poloostrově poměrně časté. Většinou se nacházejí v kontinentálních usazeninách, což naznačuje, že tito evropští předci lovili na souši. Naproti tomu jejich africký „potomek“ spinosaurus je dnes vnímán jako polovodní dravec, specializovaný na ryby a schopný trávit většinu života ve vodě. Důkazy o podobném přizpůsobení vodnímu prostředí pocházející z Pyrenejského poloostrova vědci nemají. Je tedy možné, že po přesunu do severní Afriky, tito předkové gigantických spinosaurů změnili svůj životní styl.

Image

Čtěte také

Analýza kostí ukázala, že dravý Spinosaurus byl nelítostným vodním predátorem

Vládci rádi sázeli na fakt, že se dlouhodobě usazení cizinci mezi sebou znali a nově příchozí pak obvykle vyhledávali společnost svých krajanů, kteří se v lokálních poměrech dobře orientovali. Místní uskupení cizinců tak obvykle dostalo formální strukturu a také dílčí privilegia, ovšem výměnou za to, že odpovídali za chování všech příslušníků dotyčného národa. Představení pak nesli zodpovědnost za výběr daní – zpočátku jen mezi „svými“, a později už i mezi domácí populací.

Jelikož neměli vazby na místní elity, hrozilo menší riziko, že část shromážděných peněz zpronevěří. Zároveň bylo lehké se cizinců zbavit. Společenství cizích kupců navíc mohlo daně vybírat efektivněji, neboť disponovali přesnými informacemi o struktuře obchodu, mohli snáz sankcionovat neplatiče odříznutím od tržiště a jako kolektivní těleso poskytovali veřejné moci spolehlivější záruky plateb než jednotlivci.

Italové na špici

Mezi popsanými výběrčími hráli obvykle prim Italové, a to po celé Evropě. Svými aktivitami usměrňovali a propojovali obchodní činnost v různých regionech a kromě jiného vystupovali coby prostředníci mezi vladaři a komunitou kupců. V přístavech při Černém moři vybírali Janované cla a daně pro Zlatou hordu, stejně jako to dělali Benátčané pro slábnoucí Byzantskou říši. Chánové jejich funkci výběrčích časem rozšířili na celé pobřežní oblasti a považovali ji za největší přínos kupeckých kolonií. V době výběru daní dal vždy chán uvěznit několik představitelů janovské obchodní komunity a propustil je výměnou za shromážděné peníze. Pokud ovšem vybraná částka meziročně klesla, nechal část kupců popravit.

Analogicky ručili zahraniční obchodníci vlastním životem za výběr daní také v islámských končinách. V Tunisu, Maroku a na Sicílii hráli takovou roli obvykle kupci z Pisy, kteří vybírali daně od křesťanských obchodníků a rovněž konfiskovali zboží Evropanům, kteří v místě zemřeli, čímž vytvářeli rezervu pro uplácení úředníků. V Egyptě plnili danou úlohu Benátčané spravující zvláštní fond, z nějž se platil tribut pro mamlúky za výsadu obchodování s Araby.

Vítaní věřitelé

Vedle kontroly nad zahraničním obchodem sloužili cizí podnikatelé vládcům také jako vítaní věřitelé. Korunované hlavy Evropy takto obvykle využívaly Židy, ale ještě častěji se obracely na italské bankéře, případně kláštery. Uvedené přitom neplatilo jen pro panovníky: Německá hanza na Baltu požadovala od cizích kupců ve svých městech speciální poplatky za uskladnění zboží, za vstup, za odplutí lodí, a dokonce i příspěvky na údržbu městského opevnění. V roce 1380 zas umožnily Benátky zahraničním kupcům, kteří bezúročně úvěrovali jejich válku v Chioggii, aby se podíleli na místním námořním obchodu – a dokonce jim dovolily koupit půdu na dobytém území.

Ne vždy ovšem dopadla finanční pomoc pro kupeckou komunitu tak pozitivně. Příliš výhodné půjčky pro krále Eduarda III. zruinovaly bankovní domy Bardiů a Peruzziů, neboť tyto nedokázaly anglickou korunu přimět ani k platbě úroků. A když ztratily kontrolu nad výběrem tamních cel, následoval jejich bankrot. Doplatila na to celá italská komunita, protože její výsady přešly na německé kupce.

Navzájem závislí

Symbiotický vztah, kdy si panovník a cizí kupci navzájem pomáhali v ovládnutí ekonomiky, často přerostl v oboustrannou závislost. Cizí obchodníci sice čelili nenávisti, ale vládce je před domácími konkurenty chránil. Na druhou stranu se panovníci stávali na svých věřitelích závislými. Například anjouovští vládci Neapole se pro rostoucí dluhy ocitli v područí Florenťanů, jejichž půjčky jim umožňovaly vydržovat vojsko. Podobně pak dánský dvůr závisel na německých hanzovních kupcích. Systém, v němž korporace cizinců zodpovídaly za státní příjmy, přitom v řadě evropských zemí přežil až do 19. století a zmíněnou tradici ukončil až vznik profesionální státní správy.

Image

Čtěte také

Zrození daní: Povinnost platit daně má své kořeny ve Švédsku

Arassari obojkový (Pteroglossus torquatus), někdy označovaný také jako arassari pestrý, je středoamerický šplhavý pták z čeledi tukanovitých. Dospělí jedinci jsou kolem 40 centimetrů dlouzí a váží asi čtvrt kilogramu. Pohlavní dimorfismus u samců a samiček není nijak výrazný. Samičky jsou stejně pestře zbarvené, jen mají tmavší pruh na zátylku a kratší zobák. Nedospělí arassariové jsou však mnohem méně nápadní – s hlavou barvy sazí a hnědozeleně vybarveným tělem. Ostatní výrazné znaky dospělých ptáků jsou u nich téměř neviditelné nebo výrazně bledší.

Na rozdíl od jiných tukanovitých je tento druh výrazně společenštější. Až šest dospělých jedinců a čerstvě opeřených nedospělých kusů je schopno společně přebývat v jediném hnízdě vysoko na stromě, které bývá přirozenou dutinou nebo otvorem zanechaným po datlovi. Když přijde noc, sejdou se na společném stanovišti, poskládají se dovnitř dutiny a dlouhé ocasy složí na zádech.

Společenské chování se projevuje i v procesu udržování rodu. Samička většinou naklade tři vejce bílé barvy, na nichž se samiček i samička střídají v zahřívání po dobu 16 dní. Často jim v tom pomáhají i další dospělí arassariové. Dospělí se pak také společně starají o shánění potravy, kterou tvoří ovoce, hmyz a předtrávená masitá strava – například ještěrky. Mladí se opeří asi po šesti týdnech, ale ještě několik dalších týdnů jsou staršími zaopatřováni. Je běžné, že při další snůšce se o své mladší sourozence zase budou starat oni.

Image

Čtěte také

Evoluce v praxi: Amazonský prales ukazuje, co se stane, když zmizí ptáci

Když v roce 2013 vybuchla sopka na odlehlém japonském ostrově Nišinošima, zdálo se, že život tu zcela skončil. Žhavá láva a vrstvy popela pohřbily původní pevninu a zničily prakticky všechnu faunu i flóru. Z kdysi zeleného ostrůvku v Pacifiku se stala černá, pustá krajina. Přesto se o několik let později objevilo cosi překvapivého – rostliny se na ostrov začaly vracet.

Ostrov, který znovu ožil

Nišinošima leží v Pacifiku asi 850 kilometrů jižně od Tokia. Eruptivní aktivita je tu častá, ale událost z listopadu 2013 byla výjimečná. Z podmořského sopouchu vytryskla láva, která nejprve vytvořila nový ostrůvek, a nakonec ho zcela překryla i s původní pevninou. Téměř vše živé bylo zničeno. Přesto příroda ukázala svou odolnost.

V roce 2019, těsně před další erupcí, se vědcům z Tokijské metropolitní univerzity podařilo na ostrově objevit šruchu zelnou (Portulaca oleracea), nenápadnou, ale houževnatou rostlinu známou z mnoha koutů světa včetně třeba Česka. Jak se sem ale dostala? A proč právě ona?

Nečekaný návrat rostlin

Genetická analýza ukázala, že rostliny z Nišinošimy jsou blízce příbuzné populacím z nedalekého ostrova Čičidžima. Nejsou však totožné – jejich DNA nese stopy tzv. „zakladatelského efektu“. To znamená, že celou novou populaci odstartovalo jen několik málo semínek, která na ostrov dorazila. Z tohoto geneticky omezeného „startovního balíčku“ pak vznikla zcela nová linie rostlin.

Semena šruchy jsou velká sotva jako zrnka máku, plochá a lehká. Díky svému tvaru se snadno šíří: mohou plout po oceánských proudech, nechat se unášet větrem, nebo dokonce přežít cestu v ptačím žaludku. To z nich dělá ideální kolonizátory nově vzniklých území.

Křehký ekosystém s nejistou budoucností

Přestože se rostliny dokázaly na Nišinošimu vrátit, jejich budoucnost je podle biologů nejistá. Ostrov i nadále zůstává velmi aktivní sopkou, jejíž erupce mohou během okamžiku přepsat celou mapu ostrova. Každý nový výbuch tak znamená potenciální konec i nový začátek zároveň.

Studie zveřejněná v časopise Plant Systematics and Evolution ale ukazuje, že i v extrémních podmínkách může příroda nalézt cestu. A že i drobné semínko může být zárodkem zcela nového ekosystému.

Image

Čtěte také

Během podmořské erupce se u Iwodžimy objevil nový ostrov

Jedno mládě medvěda syrského, jenž je nejmenším poddruhem medvěda hnědého, se na jaře 1942 narodilo v horách severní Persie (dnešního Íránu). Jeho matku pravděpodobně zastřelili lovci. Místní chlapci nalezli opuštěné medvídě a prodali je polským vojákům 22. zásobovací dělostřelecké roty z polského sboru, který procházel Persií na cestě ze Sovětského svazu do britské Palestiny. 

Poláci se do Persie dostali v roce 1939, kdy si jejich vlast mezi sebe rozdělily nacistické Německo a stalinistický Sovětský svaz. Jelikož se Sověti báli polské inteligence a vojáků, mnoho z nich povraždili a zbytek deportovali do táborů na Sibiři. Spolupráce dvou nejzločinnějších totalitních režimů skončila v roce 1941 útokem Němců na Sovětský svaz, proto moskevská vláda, zahnaná do kouta, využila nabídky exilové polské vlády, že propuštěné Poláky zapojí do bojů proti Hitlerovi.

Na základě dohody ze srpna 1941 byli amnestovaní bývalí polští vojáci propuštěni z lágrů a po boku Sovětů nebo Britů se mohli podílet na bojích. Na jaře 1942 se armáda, neformálně nazývaná podle velitele generála Władysława Anderse, přesunula přes Persii a Irák do britské Palestiny. Tam přešla pod britské velení a stala se základem 2. polského sboru. 

Velký mazel 

Medvídě, jemuž vojáci mezitím dali jméno Wojtek, což je zdrobnělina staroslovanského jména Wojciech, tedy „ten, komu boj přináší radost“, se s nimi dostalo do Palestiny. Medvídě neumělo samo žrát, proto ho vojáci krmili kondenzovaným mlékem smíchaným s vodou z láhve od vodky s dudlíkem smotaným ze starých hadrů. Kvůli tomu mu údajně zůstala záliba v pití z láhve. Kromě sladkých sirupů patřilo mezi jeho oblíbené pochoutky ovoce, marmeláda, med a pivo, které dostával za poslušnost. Taky se naučil krmit se jídlem z plechovek, uměl kouřit či spíše žvýkat cigarety, pokud si s nimi nehrál.

Wojtek byl mírné a velmi společenské zvíře, naprosto důvěřoval lidem a miloval je, takže se okamžitě stal oblíbenou a nepostradatelnou součástí jednotky. Jelikož ho vychovávali polští vojáci, napodoboval jejich chování a přebíral jejich životní styl. Jedl s nimi, spal s nimi ve stanu a cestoval v kabině náklaďáku. Když vyrostl, dostal dřevěnou bednu jako vlastní ložnici, ale protože neměl rád samotu, často se v noci chodil mazlit ke spícím vojákům. 

Medvěd se naučil stát na zadních, salutovat tlapou, otevřít si dveře a používat vodní kohoutek, aby se mohl osprchovat. Často ovšem vypotřeboval všechnu vodu, již měla celá jednotka na příděl. Také rád zápasil s vojáky, nebo boj spíše předstíral, protože nechtěl spolubojovníkům ublížit. V dospělosti totiž vážil kolem 230 kilogramů a měřil přes 182 centimetrů. 

Osvědčil se jako hlídač, protože občas rád přespával ve skladišti munice. Když se tam jednou vplížil zloděj (podle jiných vyprávění arabský špion), vztyčil se Wojtek na zadní a vetřelce natolik vyděsil, že svým panickým řevem přivolal stráže. Medvěd si rád hrál i s jinými zvířaty. Zatímco bezpečně dováděl s dalmatinem, koně o sblížení nestáli a jeden z nich ho dokonce ošklivě pokopal.

Někdy ale miláček jednotky působil i problémy. Například podle jedné historky zdemoloval zásoby potravin a ukradl dámské spodní prádlo. Za způsobené škody, které se často vojáci snažili před důstojníky utajit, dostával trest – většinou šlo o připoutání řetězem a dočasný „zákaz vycházek“. Kvůli změně klimatu a stálému přístupu k potravě se u Wojtka nedostavoval zimní spánek a během pobytu v pouštních táborech trpěl vysokými teplotami. 

Hrdina od Monte Cassina 

V roce 1944, během příprav na nasazení v Itálii, se jednotka přesunula přes Sýrii do Egypta. Britská správa alexandrijského přístavu zakázala, aby vojenské lodě převážející vojáky na Apeninský poloostrov transportovaly zvířata, a to včetně psů či dalších mazlíčků. Vojáci si ale nedokázali představit, že by odpluli bez milovaného medvěda, proto byl Wojtek oficiálně zapsán jako vojín 2. polského armádního sboru. Obdržel služební číslo, vojenský průkaz a příděly cigaret. Generál Władysław Anders ho později dokonce povýšil na desátníka. 

Občas docházelo k veselým situacím, kdy noví důstojníci, kteří o živém maskotu jednotky neměli ani tušení, během nástupu nelibě nesli, že chybí desátník Wojtek. Vojáci se tím samozřejmě královsky bavili a s velkým nadšením důstojníka informovali, že desátník zůstal zamčený ve svém výběhu. 

Jako součást britské Osmé armády se Wojtek zúčastnil bitvy o Monte Cassino, jedné z nejtvrdších a nejkrvavějších bitev války. Zpočátku špatně snášel hluk způsobený dělostřeleckým a leteckým bombardováním. Nejdříve neopouštěl místnost, po určité době si zvykl a pozoroval průběh bitvy z korun okolních stromů. Pak začal pomáhat přenášet bedny s municí nebo samotné náboje, a to svým charakteristickým způsobem. Postavil se na zadní nohy a roztáhl „paže“, do kterých mu vojáci vkládali bedny s municí. Medvěd je přenášel k palebným postavením a poté se vracel pro další dávku. 

Podle svědectví nikdy žádnou neupustil a pracoval vedle mužů bez známek strachu. Někteří historici toto vyprávění zpochybňují s tím, že nic nenosil, a pokud ano, tak maximálně prázdné krabice.

Wojtek se dostal i na stránky denního tisku a články o něm vzbudily naprostou senzaci. Na památku jeho účasti v bitvě obdržela jednotka do znaku medvěda nesoucího v tlapách projektil. 

Válečný veterán za mřížemi 

Po válce se jednotka i s medvědem přesunula do Skotska, kde byla demobilizována. Většina vojáků se ale nehodlala vrátit do Polska, neboť na sovětskou nadvládu měla nepříjemné vzpomínky. Usadili se tedy ve Skotsku a společně s nimi i medvěd Wojtek. Tam se rychle stal místní celebritou – oblíbili si ho obyvatelé i novináři – a dokonce byl jmenován čestným členem Polsko-skotského sdružení. 

Po demobilizaci vojenské jednotky bylo rozhodnuto, že medvěd bude na podzim 1947 předán do zoologické zahrady v Edinburghu. Bývalí spolubojovníci ho tam často navštěvovali, mluvili s ním polsky a nosili mu pivo a cigarety. Podle ošetřovatelů Wojtek své známé rozpoznával a vždy se radoval, že je vidí. 

V zoologické zahradě strávil Wojtek šestnáct let, a to v kleci o rozloze deseti metrů čtverečních, občas v o něco větším výběhu. Pokusy o jeho socializaci s jinými medvědy nepřinesly pozitivní výsledky, protože Wojtek měl nejraději lidi. Na konci roku 1958 se poznaňská pobočka Společnosti pro ochranu zvířat za podpory dalších organizací obrátila na vedení edinburské zoologické zahrady s návrhem, aby se hrdinný medvěd přestěhoval do Polska. Tyto snahy ale selhaly, a to z důvodů Wojtkova špatného zdravotního stavu, postupujícího stáří a odporu veteránů žijících ve Velké Británii, kteří medvěda považovali za svého nenahraditelného druha. 

Medvědův duševní stav byl, zejména ke konci jeho života, velmi špatný, trpěl totiž psychickými problémy. Desátník Wojtek zemřel 2. prosince 1963 ve věku dvaceti dvou let. O jeho smrti informovali britští, polští i další novináři. Na jeho počest bylo zřízeno několik památníků a pamětních desek ve Varšavě, Krakově, Londýně, Edinburghu, ale i v Cassinu a Ottawě. Příběh Wojtka byl zpracován v krásné, dětské i odborné literatuře, mnoha novinových a časopiseckých článcích, školních učebnicích a byly o něm natočeny dokumenty a animované filmy.

Image

Čtěte také

Protiponorkový podvraťák: Psí námořník Sindibad z kutru Campbell

Některé slavné mykénské nálezy doslova symbolizují řeckou dobu bronzovou – její pozdní fáze se někdy dokonce označuje jako „mykénská“. Významné místo pak zaujímají Mykény i v řecké mytologii. Založil je hrdina Perseus, především ale prosluly jako domov krále Agamemnóna, vrchního velitele řeckých vojsk v bájné trójské válce.

Doba bronzová

Civilizace doby bronzové se ve střední a jižní části řecké pevniny označuje termínem „heladská“. Podobně jako mínojská civilizace na Krétě se i tato člení na tři hlavní období – rané, střední a pozdní. Největšího rozkvětu dosáhla v pozdní době bronzové, zhruba mezi lety 1700 a 1050 př. n. l. Nejvýznamnějším centrem byly právě Mykény.

Mykéňané už tehdy vytvářeli velmi kvalitní keramiku. Ta byla velmi oblíbeným a rozšířeným obchodním artiklem v celém východním Středomoří. Produkovali i jiná umělecká díla – nástěnné malby v palácích nebo předměty ze zlata a jiných drahých materiálů, které nalézáme v jejich hrobkách. Znali také písmo. Nepsalo se ještě po hláskách, ale po slabikách a zachycovalo nejstarší známou formu řečtiny, označovanou jako mykénština.

Hlavní mykénská palácová centra i spousta dalších lokalit však byla zničena rozsáhlou destrukcí okolo roku 1200 př. n. l. I když byly části některých do určité míry opraveny, lokality přestaly fungovat jako administrativní centra a sídla vládnoucí třídy. Archeologové však zatím pouze uvažují o přesných příčinách tohoto kolapsu. Způsobily ho vnitřní nepokoje a povstání? Vpád cizích nepřátel, přírodní katastrofy spojené se změnou klimatu anebo několik těchto důvodů dohromady?

V řeckých mýtech

Podívejme se ale nejprve, jak o Mykénách hovoří staré řecké báje. Měl je založit hrdina Perseus, syn nejvyššího boha Dia a argejské princezny Danaé. Ano, ten, kterého známe hlavně kvůli zabití nestvůry Medúsy. Její pohled každého obrátil v kámen, ale Perseus se mu vyhnul s pomocí štítu naleštěného tak, že se v něm vše odráželo jako v zrcadle. Poté jí usekl hlavu, kterou si odnesl s sebou. Nedokázal by to ovšem bez užitečných darů, které mu věnovali bohové v čele s Athénou. Po tomto hrdinském skutku stačil ještě od mořské obludy zachránit princeznu Andromedu, se kterou se oženil.

Proč pojmenoval město, jež založil, slovem Mykény? Buď mu tam spadl klobouček z pochvy meče, anebo se na místě dařilo houbám. Obojí se totiž ve staré řečtině řekne mykés. Po tři generace vládli Perseovci městu, poslednímu králi Eurystheovi musel nejslavnější řecký hrdina Héraklés sloužit a splnit oněch dvanáct legendárních úkolů. Eurystheus nakonec ironicky zemřel v boji proti Héraklovým synům a v Mykénách se dostal k moci jeho strýc Átreus, syn krále Pelopa, po němž je zase pojmenovaný Peloponnéský poloostrov.

Během vlády Átreovců se Mykény staly jevištěm řady krutých zločinů včetně příbuzenských vražd, jejichž ozvěny dodnes žijí nejen v mytologii, ale i v hrách antických a novodobých dramatiků. Ačkoli několik zločinů spáchal již sám Átreus. Například nechal zabít a upéct tři syny svého bratra a největšího konkurenta Thyesta. Mísy s jejich masem mu pak samozřejmě předložil na hostině. Nejznámější série násilných událostí se ale váže až k následující generaci.

A může za ni Átreův syn Agamemnón. Ten jako nejbohatší a nejmocnější řecký vládce své mytologické generace velel spojeným řeckým vojskům v trójské válce. Proč se do toho pletl? Z rodinných důvodů: právě jeho bratrovi, spartskému králi Meneláovi, unesl trójský princ Paris manželku, krásnou Helenu. Agamemnón válečnému tažení obětoval nejen mnoho let, ale i vlastní dceru Ifigenii. Doufal, že tak utiší hněv bohyně Artemis, což se mu sice podařilo, ale krutý čin mu jeho manželka Klytaimnéstra nikdy neodpustila.

Toho využil Aigisthos – Thyestův syn – a královnu svedl. Aigisthos měl totiž na bratrance obzvlášť spadeno – ačkoli on sám zabil Átrea, Agamemnón zase ukončil život Thyestovi. A tak když se slavný vojevůdce vrátil z trójské války, čekali už na něj vrazi. Na trůn pak dosedla vdova se svým novým milencem. Aigisthos s Klytaimnéstrou však vládli jen sedm let. Když dospěl její syn Orestés, otcovu smrt na obou pachatelích krvavě pomstil. Za matkovraždu jej poté pronásledovaly bohyně pomsty Erínye. Vraťme se raději k archeologickým objevům…

Pod nánosem věků

Mykény se nacházejí na Peloponnéském poloostrově v kraji Argolis, asi 120 km od Athén a zhruba 2 km za dnešní vesnicí Mykines. Jde o velký archeologický areál s pozůstatky opevněné citadely na vrcholu kopce a města v podhradí. Doplňuje ho celá řada pohřebišť i jednotlivých mohutných hrobek. Ačkoli zde archeologové narazili i na stopy staršího osídlení, nejvýznamnější dochované stavební památky i jednotlivé artefakty spadají do pozdní doby bronzové. V roce 1999 byly Mykény zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO.

Přestože lokalita ležela od starověku několik tisíc let v troskách, zbytky mohutných hradeb zůstaly na povrchu stále patrné. Skutečná i bájná minulost Mykén se objevovala v dílech antických autorů, především v homérských eposech. V roce 1874 zde, paradoxně ještě bez řádného povolení, provedl menší vykopávky německý obchodník a archeolog-samouk Heinrich Schliemann. Místa sond vybíral na základě údajů z Homéra a dalších antických textů. Toužil najít zejména místa posledního odpočinku krále Agamemnóna a členů jeho rodiny a družiny.

V létě 1876 zde proto započal již legálně rozsáhlé vykopávky, které přinesly mnoho objevů. Nedaleko za hlavní, tzv. Lví bránou do mykénského hradu byl například objeven okrsek velmi bohatých hrobů, ohraničený dvojitou řadou kamenný desek. Dnes ho známe pod jménem Hrobový okruh A. Ačkoli se později ve 20. století jasně prokázalo, že hroby a jejich výbavu lze datovat zhruba do 17. století př. n. l., a tedy jsou o několik století starší než předpokládaná doba trojské války, nelze Schliemannovi upřít jeho objevitelské zásluhy.

Podobný, dokonce ještě o něco starší hrobový okrsek (označený písmenem B) odkryli v padesátých letech řečtí archeologové Ioannis Papadimitriou a Georgios Mylonas pod hradem. Slavné nálezy z obou těchto okruhů, včetně zlatých pohřebních masek a dalších předmětů, jsou dnes vystaveny v Prehistorickém sále Národního archeologického muzea v Athénách. Patří nejen mezi nejvýznamnější předměty z jeho sbírek, ale vůbec nejznámější artefakty a vlastně symboly celé mykénské civilizace doby bronzové. Archeologický výzkum v Mykénách stále probíhá, v posledních letech za britsko-americko-řecké spolupráce.

Citadela

Dochovaná podoba mykénského hradu se svým mohutným opevněním pochází především z doby těsně před definitivním zničením lokality po roce 1150 př. n. l. V historickém období byly Mykény osídleny jen málo – na vrcholu kopce v rámci citadely byl postaven chrám a později v podhradí ještě malé divadlo.

Okolo citadely jsou již zdaleka viditelné masivní hradby o délce více než kilometr a šířce kolem osmi metrů. Ty si prošly poměrně složitým vývojem. Nejstarší opevnění bylo postaveno v polovině 14. století př. n. l. a obepínalo o něco menší plochu než dnes. Asi o století později se hradby rozšiřovaly západním směrem a pod jejich ochranu se dostal i Hrobový okruh A. Jako hlavní vstup byla nyní zřízena slavná Lví brána. Ta své jméno nese díky velkému reliéfu se dvěma šelmami. Jejich hlavy se nedochovaly, pravděpodobně byly zhotoveny z kovu a připevněny k tělům dodatečně. Ačkoli se tato zvířata běžně označují za lvy či lvice, stejně tak se může jednat o gryfy, tedy mytologické bytosti s lvím tělem a orlí hlavou.

Opevnění bylo ještě jednou rozšířeno na severovýchodě v zadní části hradu někdy ve 2. polovině 13. století př. n. l. Do nově opevněné části také přibyla podzemní cisterna. Přístup do ní vede po 99 schodech a klesá do hloubky patnácti metrů pod úroveň terénu. Protože mykénské masivní hradby byly zbudovány z obrovských, hrubě opracovaných bloků kamene o velikosti až zhruba tři krát jeden metr, domnívali se již Řekové klasického období, že je museli zbudovat bájní jednoocí obři Kyklopové. Nedokázali si totiž představit, že by jejich předkové byli schopni vystavět tak mohutné opevnění.

Kousek za Lví bránou se nachází známý Hrobový okruh A. Schliemann v něm odkryl pět šachtových hrobů označených kamennými stélami a luxusní pohřební výbavou. Kromě jiných artefaktů odtud vyzvedl bohatě zdobené zbraně, nádoby a stříbrné a zlaté předměty o celkové váze skoro 15 kilogramů, včetně masek, které zakrývaly obličeje několika nebožtíků. 

Schliemann hroby interpretoval jako místa uložení těl krále Agamemnóna a jeho družiny. Za jeho tělo pak označil to s nejlépe dochovanou pohřební maskou. Podle antických autorů totiž měl být Agamemnón se svou suitou pohřben v pěti hrobech. O rok později v tomto okrsku ale Panagiotis Stamatakis, řecký efor starožitností, vykopal šestý hrob. Jak již bylo řečeno výše, ostatky nemohly patřit Agamemnónovi či jiným významným osobnostem z doby trójské války, protože jsou minimálně o 400 let starší.

Jižně od tohoto okrsku leží několik obytných domů a kultovní centrum hradu, odkud pocházejí některé známé fresky. Mykénský palác, vlastní sídlo vládnoucí elity, se nachází na vrcholu citadely ve dvou úrovních terénu. Cesta k němu vede od Lví brány nejprve po rampě a poté po schodištích. Z většího dvora se pak přímo vchází do hlavního prostoru paláce. Jde o tzv. megaron – síň se dvěma sloupy v průčelí a dvěma předsíněmi, za nimiž je situována hlavní hala se čtyřmi sloupy okolo ohniště. Vpravo od něj většinou na zvýšené platformě stával trůn. Bohužel celý palác poškodila eroze. Jeho části také padly za oběť stavbě Héřina chrámu, který tu Řekové vztyčili někdy mezi 8. a 6. stoletím př. n. l.

Okolí citadely

Důležité stavby se nacházejí také v okolí hradu. Hned v podhradí, těsně pod Lví bránou se rozkládá již zmíněný Hrobový okruh B. Ten sestává z 24 hrobů, původně ohraničených kruhovou zdí o průměru 28 metrů, z níž se ale dochovaly jen zbytky. Ještě o něco níže byly odkryty tři domy, sloužící převážně k hospodářským účelům. Jsou označovány jako Dům sfing, Dům obchodníka s olejem a Západní dům. Kromě velkého množství keramiky bylo v každém z nich nalezeno několik popsaných hliněných tabulek.

V okolí hradu se také dochovalo devět velkých hrobek, označovaných řeckým termínem „tholos“. Datují se zhruba do let 1525 až 1275 př. n. l. Tyto velké samostatné kamenné stavby byly zapouštěné do svahu. Sestávaly z přístupové chodby (dromos), vchodu (stomion) a vlastní kruhové hrobové komory (thalamos). Komora byla zbudována technikou nepravé klenby, kdy vyšší pás kamenů je vždy o něco posunut směrem ke středu, takže se průměr postupně zužuje a vznikne tak kupole nepravidelné klenby. Tvarem tyto hrobky připomínají tradiční lidové úly homolového tvaru.

Těsně nad překladem vstupního otvoru se nacházel odlehčovací trojúhelník. Šlo o prázdný prostor, v němž bylo vynecháno zdivo, aby vchod lépe unesl obrovskou váhu zdiva klenby komory. Místo toho jej zakrývala deska, často zdobená reliéfem. Podobný trojúhelník se nachází i nad překladem Lví brány a kryje ho známý reliéf se lvy. Po každém pohřbu se vchod zazdíval a dromos byl zasypán hlínou.

Jednou z nejstarších takových hrobek v Mykénách je tzv. Aigisthova hrobka, pocházející z doby okolo roku 1500 př. n. l. I ona byla nesprávně nazvaná podle dalšího z mýtických vládců, člena rodu Átreovců.

Nejznámější a nejzachovalejší hrobkou tohoto typu je tzv. Átreova pokladnice. Pochází z doby okolo roku 1300 př. n. l. a jedná se o největší člověkem vybudovaný zaklenutý prostor z doby před přestavbou římského Pantheonu ve 2. století. Kromě hlavní hrobové komory – s průměrem 14,6 metru a výškou asi 13,5 metru má ještě jednu malou boční komoru.

Ani tato hrobka ale nemá nic společného s Átreem nebo jinou mytologickou postavou. Dnes užívaný název jí dal Heinrich Schliemann, který usoudil, že velkolepá stavba by byla důstojným místem odpočinku tohoto bájného krále. A i když dnes víme, že se mýlil, romantický étos homérských příběhů a starých bájí zůstal mykénským vykopávkám dodnes… 

Image

Čtěte také

Za hradbami Tróje: Jak vypadalo skutečné město Homérova eposu

Dlouhou dobu se zdálo, že člověk zručný (Homo habilis), jeden z nejstarších lidských druhů, byl prvním zástupcem druhu Homo, který stanul na vrcholu potravního řetězce. Nová studie ale tuto představu zásadně zpochybňuje. Ukazuje se, že naši dávní příbuzní před dvěma miliony let nebyli obávanými lovci, nýbrž často kořistí – konkrétně leopardů.

Homo habilis je považován za prvního tvůrce kamenných nástrojů tzv. oldovanské kultury, objevených v tanzanské rokli Olduvai. Antropologové dlouho soudili, že právě tento druh se poprvé dokázal nejen bránit velkým šelmám, ale také využívat jejich úlovky – odhánět predátory a porcovat jejich kořist. Tím měl učinit zásadní evoluční skok od lovené zvěře k postavení vrcholového predátora.

Kořist velkých koček

Jenže nové analýzy kosterních pozůstatků dvou jedinců Homo habilis z Olduvai ukazují něco jiného. Oba kosterní nálezy – včetně tzv. holotypu starého 1,85 milionu let, který druh definuje – nesou jasné stopy po zubech šelem. Vědci se dlouho domnívali, že šlo o hyeny, které se přiživily na mrtvých tělech. Pomocí umělé inteligence ale tým španělského paleoantropologa Manuela Domíngueze-Rodriga přiřadil tyto stopy leopardům – a to s více než 90% pravděpodobností. Jinými slovy: tito naši prapředci nebyli sežráni po smrti, ale s vysokou pravděpodobností uloveni.

„Znamená to, že Homo habilis nebyl schopen účinně čelit ani středně velkému predátorovi, jakým je leopard,“ píší autoři studie. „Byl tedy stále více kořistí než dominantním predátorem.“

Hledání skutečného lovce

Pokud tedy Homo habilis nedokázal ovládnout šelmy a přivlastnit si jejich úlovky, kdo jako první stanul na vrcholu potravní pyramidy? Podle autorů je pravděpodobnějším kandidátem člověk vzpřímený (Homo erectus). Tento druh žil ve stejné době jako Homo habilis, byl ale lépe přizpůsobený životu na zemi než v korunách stromů, což mu mohlo dávat výhodu při střetech s predátory.

Homo erectus tak mohl představovat skutečného průkopníka v oboru odhánění šelem od jejich úlovků a porážení soupeřů v boji o maso – a tedy i prvním, kdo posunul lidský rod na vrchol potravního řetězce.

Studie publikovaná v Annals of the New York Academy of Sciences tak nejen „sesazuje“ Homo habilis z predátorského piedestalu, ale ukazuje také, jak složitý a postupný byl vzestup člověka k postavení vrcholového predátora. Naše cesta k nadvládě nad přírodou nevedla přímo, ale klikatila se mezi pozicí lovce a lovené kořisti.

Image

Čtěte také

Naši předci strávili miliony let na vrcholu potravního řetězce jako hypermasožravci