Koalům svitla naděje: Nová vakcína může zachránit ohrožené vačnatce
Austrálie schválila první vakcínu proti chlamydiím u koalů. Podle vědců jde o přelomový krok, který může zachránit celé divoké populace před smrtelnou infekcí.
Australským koalům, dlouhodobě ohroženým nemocemi, požáry a ztrátou přirozeného prostředí, konečně svitla naděje. Po více než deseti letech výzkumu byla schválena první vakcína proti chlamydiím určená speciálně pro tento druh vačnatců. Vakcína má potenciál zásadně snížit utrpení nemocných zvířat a odvrátit jejich směřování k vyhynutí.
Vysilující nemoc, která ničí celé populace
Chlamydie (konkrétně druh Chlamydia pecorum) jsou u koalů rozšířenou nákazou, která způsobuje bolestivé záněty močových cest, slepotu, neplodnost a v mnoha případech i smrt. V některých divokých populacích je chlamydiemi nakaženo až 70 % jedinců a mnohé z těchto skupin čelí reálnému riziku vyhynutí. Podle vědců může nemoc stát až za polovinou všech úmrtí koalů ve volné přírodě.
Dosud jedinou možnou léčbou bylo podávání antibiotik. Antibiotika však u koalů narušují specifickou střevní mikroflóru potřebnou k trávení eukalyptových listů. Výsledkem bylo, že zvířata často umírala hlady. Navíc antibiotika nechrání před opakovanou nákazou.
Vakcína jako průlom v ochraně druhu
Nově schválená vakcína, vyvinutá vědci z University of the Sunshine Coast (UniSC) a mezinárodním týmem za podpory nadace Billa a Melindy Gatesových, představuje zásadní pokrok. Očkování má tři úrovně ochrany: snižuje riziko nákazy, zabraňuje přechodu infekce do klinického stádia a v některých případech dokáže zvrátit již existující příznaky.
Podle mikrobiologa Petera Timmse z UniSC bylo cílem vyvinout jednoduchou a účinnou vakcínu na jedno podání, která nevyžaduje posilující dávku – což je klíčové zejména u volně žijících zvířat.
Cesta k vakcíně zahrnovala nejrozsáhlejší dlouhodobé sledování volně žijících koalů, jaké se kdy uskutečnilo. Během deseti let bylo monitorováno 680 zvířat a vakcínu v pěti klinických studiích dostalo 165 z nich. Výsledky jsou slibné: vakcína snížila výskyt příznaků během období rozmnožování a úmrtnost v důsledku chlamydií poklesla o více než 65 %.
Šestisložková ochrana v jediné dávce
Vakcína obsahuje šest klíčových složek – tři z nich jsou proteiny samotné bakterie, které pokrývají různé kmeny chlamydií rozšířené napříč Austrálií. Zbylé tři složky tvoří unikátní látky zvyšující účinnost vakcíny, které umožňují efektivní jednorázové očkování bez nutnosti přeočkování. To je zásadní pro zvířata, která se nedají snadno opakovaně odchytit. „Pro divoká zvířata, jako jsou koalové, je jednorázová vakcína prakticky jediným realistickým řešením,“ potvrzuje profesor Timms.
Schválení vakcíny veterinárními úřady je jen prvním krokem. Tím dalším je distribuce a aplikace ve volné přírodě, což pochopitelně přináší řadu výzev. Koalové jsou samotářská zvířata, která většinu dne prospí v korunách stromů a aktivní jsou převážně v noci. Jejich rozptýlený výskyt ve volné krajině komplikuje hromadné očkovací kampaně.
Kromě logistiky bude třeba vyřešit i otázku dalšího financování, aby bylo možné vakcínu plošně nasadit a zachránit co nejvíce zvířat. I přes všechny překážky ale vědci věří, že jde o zásadní krok k ochraně tohoto ikonického australského druhu.
Další články v sekci
I po smrti žádoucí: Nekrofilii praktikovali evropští panovníci i dávné národy
Intimní styk s nebožtíky nepatří k společensky akceptovatelným aktivitám. Ne každý jej ale považoval za tabu. Sklony k němu se vyskytly i mezi urozenými!
Král Judeje Herodes I. Ukrutný prý na svou druhou manželku, překrásnou princeznu Mariamné, chronicky žárlil. I na všechny okolo: svého bratra a její příbuzné. A tak je jednoho po druhém nechával vraždit. Nakonec se rozhodl, že zabije i Mariamné, stejně jako své syny, o jejichž otcovství pochyboval. Její posmrtná krása mu ale nedala spát. Proto nechal její tělo zakonzervovat do medu, a takto je udržoval dlouhých sedm let. Podle Talmudu s ní celou tu dobu i obcoval! A nebyl zřejmě jediný...
Až za hrob
Římský císař Karel Veliký a sklony k nekrofilii? V jeho životopise se o tom nedočtete, svou zesnulou ženu Gerbergu ale prý miloval až za hrob. Doslova. Pocit viny ho přece jen tížil. Dokonce se mu zjevil anděl a pravil, že mu dá rozřešení, pokud svých praktik nadobro zanechá. Němečtí kronikáři ze 13. a 14. století se pokouší Karlovo chování ospravedlnit „kouzlem“. Gerberga mu prý darovala zakletý prsten a on ji musel podléhat, dokud se její tělo neobrátí v prach…
Jana I. Kastilská řečená Šílená, princezna Leónu a Kastilie, neměla zrovna lehký život. Pro svého muže Filipa I. Kastilského byla jen sexuální hračkou, kterou bez uzardění podváděl. Dělala mu na oplátku žárlivé scény, ale o to více k němu přilnula. Takže když roku 1506 Filip umírá, ztratí její život smysl. Původně prý chtěla jen převézt jeho ostatky do Granady. Nakonec tělo po tři léta převážela s sebou a konala s ním procesí napříč městy. Postupně ztrácela příčetnost, zanedbávala osobní hygienu a nakonec se dočista zhroutila. Její vlastní otec ji pak nechal zavřít do doživotní izolace.
Mrtvým pro radost
U jihoamerických Močiků byla nekrofilie věcí celonárodní zábavy. Toto etnikum ovládalo severovýchodní pobřeží Peru přibližně mezi roky 100 až 800. Po krvi nepřátel údajně žíznili i proto, aby jí mohli nakrmit své mrtvé. Vedle obětin jim radost dělali i jinak – fyzicky.
Malby na dochované keramice zachycují Močiky v objetí se zesnulými a zvířaty a není pochyb, že provádějí jakési sexuální rituály. Močikové z podobných pohnutek kradli i zesnulá těla protivníků. Chtěli tím získat jejich sílu a zároveň podlomit morálku. Nikdo nechce vidět dvacet let mrtvou příbuznou, jak si užívá s dobyvatelem…
Další články v sekci
Evoluční příběh lidské pánve: Co nás odlišilo od ostatních primátů
Nový výzkum odhaluje, jak dvě klíčové změny ve vývoji lidské pánve umožnily našim předkům postavit se na nohy – a zůstat na nich.
Náš způsob chůze po dvou je unikátní – ačkoli mají pánev všichni obratlovci, jen člověk ji využívá k plně vzpřímené bipedální chůzi. Evoluční přechod k tomuto způsobu pohybu je starý zhruba pět milionů let, ale až donedávna zůstávalo záhadou, jak přesně se naše pánev změnila, aby nám umožnila chodit po dvou a zároveň nebránila ženám rodit.
Nový výzkum publikovaný v časopisu Nature odhaluje klíčové kroky, které během embryonálního vývoje lidské pánve oddělily naši evoluční dráhu od ostatních savců. Palaeoantropoložka Tracy Kivellová z institutu Maxe Plancka v Lipsku popisuje, že celá lidská kostra – od lebky po prsty na nohou – se přizpůsobila bipedalismu. Nová studie ale poprvé ukazuje konkrétní vývojové změny na pánvi, které chůzi po dvou umožnily.
Pánev jako klíč ke vzpřímené chůzi
Výzkum vedený Terencem Capellinim z Harvardu se zaměřil na embryonální vývoj pánve u lidí a jeho porovnání s vývojem u myší a u primátů, včetně gibonů a šimpanzů. Výzkumníci analyzovali nejen anatomii, ale i histologii (tkáňovou strukturu) a genetiku.
Ukázalo se, že klíčové změny se týkají kosti zvané ilium (kyčelní kost), která je důležitá pro stabilitu při chůzi, protože ukotvuje hýžďové svaly a chrání vnitřní orgány. Tou první je rotace chrupavky o 90 stupňů v 7. týdnu těhotenství. Zatímco u ostatních primátů zůstává ilium vertikální, u lidí dochází k její rotaci. Díky tomu je naše pánev dostatečně široká a zároveň nízká, což je zásadní pro stabilní vzpřímenou chůzi.
Druhou důležitou změnou je její zpožděná osifikace (přeměna chrupavky na kost) ve 24. týdnu těhotenství. U lidí trvá vývoj chrupavky déle než u jiných primátů, což umožňuje zachování specifického tvaru během růstu pánve, a tedy i její funkčnost pro chůzi. Tyto dva vývojové kroky podle vědců spoluvytvářejí pánev v podobě, která je ideálně tvarovaná pro bipedalismus.
Tím ale pátrání vědců neskončilo. Podařilo se jim identifikovat pět klíčových genů, které fungují jako spouštěče uvedených změn – regulují růst chrupavky a její přeměnu na kost. Tyto geny zajišťují nejen vznik specifického tvaru pánve, ale představují i nový nástroj pro zkoumání evolučních změn lidské kostry jako celku.
Zjištění podle Tracy Kivellové a jejích kolegů otevírá zcela nové možnosti dalšího výzkumu. Nově bude možné zjištění aplikovat například na DNA fosilních homininů, jako byli Denisované nebo neandertálci. To by mohlo ještě více osvětlit evoluční vývoj lidské pánve, ale i dalších částí kostry v čase.
Jedno je ale již nyní jisté – lidská schopnost chodit vzpřímeně po dvou evidentně není jen otázkou silných nohou. Je to výsledek sofistikovaných embryonálních změn řízených přesnými genetickými instrukcemi.
Další články v sekci
Krátký život vlasatic: Jak zanikají komety?
Komety prožívají svou největší slávu při setkání se Sluncem – právě tehdy ale začíná i jejich pozvolný konec.
Komety nepředstavují žádná zvláštní tělesa – ve skutečnosti se jedná jen o obří kusy špinavého ledu. Zajímavými se stávají až v okamžiku, kdy se dostanou do blízkosti Slunce.
Sluneční záření přinutí led sublimovat, do okolí kometárního jádra se uvolňuje prach a na něm se rozptyluje světlo. Vzniká koma a později i ohon, tedy to, co dělá kometu kometou. Každým průletem kolem naší centrální hvězdy však vlasatice přijde o značnou část své hmotnosti. Například Halleyova kometa ztrácí podle odhadů v maximu aktivity až 60 tun hmoty za sekundu a při jednom průletu přijde celkově asi o 6 × 10¹¹ kg látky. Při její hmotnosti to znamená, že se zcela vypaří zhruba za sto průletů.
Čím blíž ke Slunci se vlasatice dostane, tím rychleji o hmotu přichází. Komety Kreuzovy rodiny, tzv. „lízači Slunce“, pronikají dokonce tak blízko, že typicky nepřežijí ani jediný průlet a někde v hlubinách sluneční atmosféry se vypaří již při prvním přiblížení.
Některé vlasatice se rozpadnou na menší úlomky: Příčinou může být slapové působení naší hvězdy nebo velkých planet, případně vysoká aktivita komety samotné. Velké planety mohou rovněž vlasatici gravitačními „šťouchy“ ze Sluneční soustavy vystrčit. V neposlední řadě se pak komety, podobně jako planetky, mohou srážet s dalšími tělesy solárního systému – jako třeba Shoemaker-Levy 9, která v roce 1994 nepřežila setkání s Jupiterem.
Další články v sekci
Bývalý šéf NASA varuje: Spojené státy zřejmě prohrají lunární závod s Čínou
Čína plánuje přistát u jižního pólu Měsíce do roku 2030, zatímco americký Artemis brzdí složitá technologie i politika, varuje bývalý ředitel NASA.
Na začátku letošního září se v americkém Kongresu uskutečnilo slyšení s výmluvným názvem „Zlá budoucnost na obzoru: Proč musí Kongres a NASA zmařit plány Číny v kosmickém závodu,“ na kterém nepanovala příliš optimistická atmosféra. Čína se netají úmyslem přistát s lidmi u jižního lunárního pólu do roku 2030, zatímco americký program návratu na Měsíc Artemis se topí v problémech.
Zmíněného slyšení se zúčastnil i bývalý ředitel NASA Jim Bridenstine, kterého shodou okolností jmenoval do funkce Donald Trump v dubnu 2018 a v úřadu byl do ledna 2021. Brandestine stál u zrodu programu Artemis a určitě to pro něho nebylo jednoduché, když se na slyšení vyjádřil, že pokud rychle nedojde k zásadním změnám, je vysoce pravděpodobné, že Spojené státy tento druhý lunární závod, tentokrát s Čínou, prohrají.
Když nemůžeš vyhrát, změň cíl
Příčin tohoto pro Ameriku nepříznivého stavu je celá řada. Brandestine a další účastníci kritizovali především příliš složitý a problematický koncept lunárního landeru, založeného na kosmické lodi Starship společnosti SpaceX, se kterým NASA počítá jako s prostředkem pro přepravu astronautů na lunární povrch a zpět. Tento koncept mimo jiné zahrnuje doplňování paliva pro lunární Starship větším počtem speciálně upravených tankerů na nízké orbitě Země. Podle Bridenstina je tento systém „mimořádně komplikovaný“ a zdržuje celý program.
„Je vysoce nepravděpodobné, že Spojené státy porazí Čínu v závodě o návrat lidí na Měsíc,“ prohlásil Jim Bridenstine, nabízí ale alternativu: nesoustředit se na „vlajku a stopy v měsíčním prachu“ jako v 60. letech, ale vybudovat u Měsíce trvalé zázemí. Lunární orbitální stanice Lunar Gateway by se tak mohla stát základnou, ze které budou mít USA i jejich partneři přístup kamkoliv na měsíčním povrchu.
Je to pochopitelně poněkud kyselé „vítězství“, obzvlášť pokud zní z úst jednoho z původních architektů programu Artemis, který v minulosti prohlásil, že NASA vysadí na Měsíci první ženu a osobu jiné barvy pleti do roku 2024.
Možná je to ale i pragmatické řešení: pokud už nelze být prvním, mohou si Spojené státy alespoň nárokovat „vyšší pozici“ – v tomto případě doslova. Z oběžné dráhy Měsíce bude mít NASA na Měsíc skvělý výhled… třeba i na čínské tchajkonauty, jak budují svou základnu u jižního pólu.
Další články v sekci
Pivo chutná i komárům: Festivalový experiment odhalil, na koho útočí nejraději
Na nizozemském festivalu Lowlands se vědci rozhodli zjistit, proč jsou někteří lidé pro komáry neodolatelní. Ukázalo se, že pivo a noční radovánky jim chutnají stejně jako nám.
Na letních festivalech je možné nejen poslouchat hudbu a trávit čas s přáteli, ale také dělat vědu. Felixe Hola z nizozemské Univerzity Radboud v Nijmegenu a jeho tým zajímalo, proč někteří lidé přitahují komáry a jiným se útoky krevsajícího hmyzu vyhýbají.
Aby našli odpověď, uspořádali zajímavý experiment, který se stal součástí letního hudebního a uměleckého festivalu Lowlands. Ten se každoročně odehrává v nizozemském Biddinghuizenu u pobřeží Severního moře. Holův tým na tomto festivalu v roce 2023 zřídil mobilní laboratoř v upravených přepravních kontejnerech.
Účastníci experimentu nejprve vyplnili dotazník týkající se hygieny, konzumovaného jídla a chování před festivalem. Pak přišel čas na zkoušku: každý vložil ruku do speciálního boxu, kde na ně čekaly samičky komára rodu Anopheles. Hmyz nemohl dobrovolníky bodnout – box měl jen malé otvory, kterými mohl krvemilný hmyz pouze nasávat lidský pach. Kamery pak sledovaly, kolik komárů přilétlo k lidské paži ve srovnání s návnadou se sladkým roztokem.
Pivo, postel a opalovací krém
Výsledky byly překvapivě jednoznačné: lidé, kteří na festivalu pili pivo, byli pro komáry o 35 % atraktivnější než ti, kteří se mu vyhýbali. Dalším lákadlem se ukázalo být i to, zda člověk předchozí noc sdílel postel s někým jiným. Naopak čerstvá sprcha nebo použití opalovacího krému komáří zájem výrazně snižovaly. „Komáři mají jednoduše slabost pro požitkáře,“ shrnují vědci svá zjištění v doposud nerecenzované studii uveřejněné na serveru bioRxiv.
Komáři nepředstavují jen letní nepříjemnost – přenášejí vážné choroby, jako je malárie nebo horečka dengue. Proto i zdánlivě odlehčený festivalový výzkum má svůj zásadní význam. Odhaluje totiž, jak se před těmito nezvanými hosty chránit: pravidelně se mýt, používat ochranné krémy a – pokud možno – omezit konzumaci piva.
Takže až příště vyrazíte na festival, vyplatí se nejen použití repelentu, ale i zvážení, co si dáte k pití.
Další články v sekci
Antonín Dvořák: Múzy a inspirace geniálního skladatele
Ačkoli se dočkal slávy i ocenění doma i ve světě, neustále pochyboval o svém talentu a po studiích se potýkal s finančními problémy. Jaké místo hrála v životě Antonína Dvořáka láska?
Vždy se označoval za obyčejného českého muzikanta, kterého jen napadají krásné melodie. Ani jeho biografie nesrší bohémstvím. Významné místo v jeho osobním životě zaujaly tři ženy – jeho platonická láska a múza, herečka a zpěvačka Josefína Čermáková, její sestra Anna, naprosto nepostradatelná Dvořákova choť, a madame Jeanette Thurberová, významná osobnost amerického hudebního života a skladatelova mecenáška.
Mašinky a hudba
Když v roce 1841 spatřil světlo světa v rodině řezníka a hostinského syn Antonín, nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jako prvorozený nebude pokračovat v otcových šlépějích. Natož že se za pár let stane jeho jméno hudebním pojmem.
Nezvykle vážný a hodný chlapeček si ze svého krásného dětství prožitého v Nelahozevsi odnesl dvě velké lásky. Ve svých devíti letech byl svědkem budování železniční trati z Prahy do Roudnice nad Labem. Vedla právě přes Nelahozeves a v létě 1851 vsí projela první parní lokomotiva, vrchol tehdejšího technického pokroku. Mašinky ho pak fascinovaly do konce života. Už jako slavný skladatel je chodil v Praze pozorovat a naslouchat jejich zvuku na dnešní Hlavní nádraží. Záliba ho neopustila ani v New Yorku, na manhattanské nádraží Central Station si však musel kupovat platnou vstupenku.
Tou druhou láskou se stala samozřejmě hudba. Na housle se začal učit ještě nejspíš před nástupem do první třídy a jeho učitel Josef Spitz brzy rozpoznal jeho talent. Rodiče samozřejmě těšily pokroky malého houslisty, nicméně počítali s tím, že převezme rodinnou řeznickou firmu a hraní bude jen jakýmsi koníčkem pro volný čas, případně se stane zdrojem drobného přivýdělku.
Padělaný výuční list
V mnoha Dvořákových životopisech se objevuje tvrzení, že se Antonín začal v roce 1853 učit řeznickému řemeslu ve Zlonicích a po třech letech získal výuční list. Podle dnešních historiků a muzikologů se to událo malinko jinak. V učení vydržel jen krátce a výuční list nezískal. Vděčil za to skvělému učiteli hudby a skladateli Antonínu Liehmannovi, který přesvědčil Dvořákovy rodiče, aby mu dovolili studovat hudbu. Liehmannova dcerka Terinka se stala Dvořákovou dětskou láskou. Pan učitel si sice cenil Dvořákova talentu, ale věděl také, jak těžký je život hudebníka, a proto jí v budoucnu vybral bohatého ženicha.
Proč a kým byl vyroben padělaný výuční list, „nalezený“ ve třicátých letech dvacátého století, není známo. Odhalení falzifikátu však vyvrací mýtus o drsném otci z řeznické rodiny, který chtěl mít ze syna za každou cenu také řezníka, a naopak ukazuje, jak citlivě k synkovi rodiče přistupovali. Zatím ho ale poslali do České Kamenice, města s výhradně německým obyvatelstvem, aby se zde zdokonalil především v němčině a dále se tu vzdělával v hudební teorii a hře na varhany.
Varhanická škola
Když v září 1857 vezl otec Dvořák v pronajatém povoze synka do Prahy, splnil se mladíkovi sen. Dvouletá varhanická škola mu ale dala zabrat! Výuka téměř všech předmětů probíhala v němčině, a tu navzdory pobytu v České Kamenici Dvořák příliš neovládal. A tak musel v Praze chodit na doučování k františkánům. Už jako student dostal Dvořák v roce 1858 příležitost hrát na violu pod taktovkou Ference Liszta či o pět let později na koncertě Richarda Wagnera. Na škole navázal upřímné přátelství s Karlem Bendlem, pozdějším známým skladatelem a učitelem hudby. Bendl pocházel ze zámožné pražské rodiny a Antonín mohl u nich doma cvičit na klavír, studovat v rodinném hudebním archivu a nepohrdl ani pozváními na večeře.
Po úspěšném ukončení školy v roce 1859 ho ovšem čekala studená sprcha… Jak by se mohl v Praze uživit hudbou? Nepodařilo se mu získal místo varhaníka v kostele u sv. Jindřicha, a tak nastoupil z nouze jako violista v kapele Karla Komzáka. S ní hrál na tanečních zábavách a promenádních koncertech. Svou hudební kariéru si sice představoval jinak, ale kromě pravidelného příjmu se objevil další bonus: v roce 1862 bylo celé uskupení angažováno do nově otevřeného Prozatímního divadla.
Domácím učitelem
Léta se tradovalo, že největší láskou Antonína Dvořáka byla a po celý život i zůstala herečka a pěvkyně Josefína Čermáková a že se s její sestrou Annou oženil jen proto, aby jí jako švagr mohl zůstat neustále nablízku. Podle nejnovějších pramenů je ovšem toto romantické tvrzení značně přehnané! Pro geniálního skladatele by naopak obletovaná Josefína zrovna vhodná manželka nebyla. Vlastně se ani přesně neví, kdy a jestli vůbec dal Josefíně najevo své něžné city.
Ukázalo se, že manželství s Annou patřilo k tomu nejlepšímu, co mohlo Dvořáka v životě potkat! Anna vůbec nepatřila k domácím puťkám či ženám od plotny, jak by se mohlo zdát a jak se občas prezentovalo. A už vůbec nebyla náhradnicí své sestry! Tato praktická a empatická žena dokázala Dvořáka povzbudit, když pochyboval o svém talentu, měla pochopení pro jeho tvorbu, přečkala s ním počáteční finanční problémy, láskyplně se starala o něj i o početné potomstvo, kterým byli manželé po krušných začátcích nakonec obdařeni. Pro muže Dvořákových kvalit představovala učiněný poklad. S ní to slavný skladatel bezesporu vyhrál!
Vraťme se ale k začátkům příběhu. Obě dívky pocházely z početné rodiny bohatého pražského zlatníka a velkého vlastence Jana Jiřího Čermáka. Josefínu už znal Dvořák z Prozatímního divadla, kde hrál v orchestru na violu. Měl úvazek dvě představení denně, ale pobíral mizerných 18 zlatých, a tak si musel přivydělávat coby učitel hry na klavír v zámožných rodinách. A učil i sestry Čermákovy. S ženami neměl do té doby zkušenosti. Teprve ve třiadvaceti letech vlastně poprvé objevil, že existuje i něco jiného než jen hudba. Nelze se tedy divit, že vzplál k atraktivní Josefíně. Možná z počátku doufal, že by coby učitel mohl získat její sympatie. Jenže Josefína mířila výš. Nějaký řeznický synek a zároveň nedovyučený řeznický tovaryš? Nic pro ni! Znala svou cenu, a tak se Dvořák nejspíš jen zařadil mezi jednoho z jejích mnoha ctitelů.
Žena do nepohody
Druhá ze sester, o pět let mladší, ale ne tak oslňující a pohledná Anna, měla pro Dvořáka větší pochopení. Byla rovněž nadanou pěvkyní, altistkou a kontraaltistkou, jen neměla ambice své starší sestry. Naštěstí! Anna věřila v Dvořákův talent a dávala mu to najevo. Této známosti ale zase nepřál zlatník Čermák. Přál si pro svou dceru jinou partii! Uvádí se, že dokonce dceru vydědil. Možné to je. V únoru 1873 ovšem zemřel a pět měsíců po jeho smrti Anna otěhotněla. A tak si milenci museli se svatbou malinko pospíšit.
Aby se mohla 17. listopadu 1873 provdat za dvaatřicetiletého skladatele a nedovyučeného řeznického tovaryše, musela se devatenáctiletá Anna nechat zplnoletnit – v té době totiž zletilost začínala až ve 24 letech! Zpočátku neměli pochopitelně kde bydlet. V provizorním bytě, který jim poskytla Annina maminka, se za pět měsíců narodil synáček Otakar, první z devíti dětí. Finanční situace mladé rodiny byla více než mizerná. Zpočátku třeli bídu s nouzí. Ač Anna pocházela z dobře situované rodiny, nestěžovala si. Novým podmínkám se přizpůsobila a vytvořila po další léta manželovi láskyplné prostředí.
Vše dobré
Svízelnou situaci nakonec vyřešilo státní stipendium 400 zlatých udělované mladým a mimořádně talentovaným umělcům. Dvořák ho získal pětkrát za sebou. Zasloužil se prý o to mimo jiné i skladatel Johannes Brahms, jeden ze členů vídeňské stipendijní komise. Ten záhy rozpoznal Dvořákův talent a pomáhal jeho dílo prosadit v Evropě. Dokonce mu nabízel učitelské místo na vídeňské konzervatoři, a navíc mu chtěl odkázat i svůj majetek, protože neměl potomky. To ale stále o sobě pochybující a mimořádně skromný Dvořák odmítl. S Brahmsem ho ale od té doby pojilo vřelé přátelství, které trvalo až do Brahmsovy smrti.
Také paní Anna „vydělávala“ zpěvem na koncertech či v kostelích pražských i mimopražských. A mezitím porodila další dvě děti – Josefku, která zemřela po dvou dnech, a Růženku. To už bydleli v samostatném bytě. Pak ale potkala mladou rodinu obrovská tragédie. V roce 1877 zemřely Dvořákovým obě děti. Jedno na otravu, když do mléka nedopatřením spadly zápalky s hlavičkami s jedovatým fosforem, druhé na neštovice. Z bytu plného smutných vzpomínek se raději Dvořákovi odstěhovali do Žitné ulice. Tady se jim v rozmezí let 1878 až 1888 v rychlém sledu narodilo dalších šest dětí – Otýlie, Anna, Magdaléna, Antonín, Otakar II. (který zdědil jméno po svém zemřelém prvorozeném bratru) a Aloisie. Ty všechny se dožily dospělosti. Početná rodina spolu prožila dalších dvacet sedm, tentokrát už šťastných let.
Nabídka z Ameriky
To už Antonín Dvořák vyučoval na pražské konzervatoři. Dlouho se této nabídce bránil, protože si oblíbil rodinné letní sídlo ve Vysoké a chtěl zde s rodinou trávit polovinu roku. Nakonec dostal lukrativní smlouvu, která i toto jeho přání natolik zohledňovala, že ji nemohl odmítnout. A rozhodl se šťastně! Jeho hudbu navíc postupně objevovala i Evropa a uctívanou osobou se stal i u domácího publika.
Psal se rok 1891, když přišla do Prahy nabídka od manželky milionáře Jeanette Thurberové, aby se stal uměleckým ředitelem hudebního ústavu, který v New Yorku před šesti lety založila. Chtěla pro školu to nejlepší – tedy Dvořáka. Ten, jak bývalo jeho zvykem, na dopis nereagoval. Jenže pak přišla konkrétní nabídka, která Dvořákovy omráčila! Roční plat 15 000 dolarů, tedy přes 30 000 rakouských zlatých! Pětadvacetinásobek platu na konzervatoři! Dalo se to odmítnout? No dalo! Do Ameriky se Dvořákovi skutečně zpočátku nechtělo. Cítil závazky k pražské konzervatoři.
Naštěstí se do toho vložila paní Anna. Uvařila dobrý oběd, došlo na hlasování a rodina rozhodla, že se do Ameriky pojede! Tedy Dvořák, jeho žena, dcera Otylka a syn Antonín. Odcestovali roku 1892, napřesrok za nimi dorazily i ostatní děti. Po dvou letech se sice vrátili domů, ale jen na krátko. I když druhý pobyt trval jen rok, skladatel vzal s sebou i milovanou Annu – a pak ještě syna Otakara, který „zlobil“ a chtěli ho mít pod kontrolou. Američané přijali skladatele velkolepě a oba pobyty se mimořádně vydařily.
Přesto se skladatel v roce 1895 rozhodl, že už z života v cizině vytěžil maximum. K dalšímu prodloužení smlouvy už ho nepřesvědčili. Stýskalo se mu! Po rodině, zejména po dětech, po Vysoké, po domově… A tak se vrátil do Čech, na pražskou konzervatoř, kde působil dalších devět let – až do své náhlé smrti 1. května 1904, za níž stála mozková příhoda.
Ačkoli se dočkal mimořádných ocenění a několika čestných doktorátů, sláva ho nezměnila. Velkou zásluhu na jeho úspěchu měla jeho milovaná žena Anna, s níž prožil harmonické manželství trvající jednatřicet let…
Další články v sekci
Hmyz mizí ohromující rychlostí. Dokonce i v nedotčených ekosystémech
Nový dlouhodobý výzkum ukazuje, že hmyz rychle mizí i v horských ekosystémech bez přímého zásahu člověka, přičemž hlavním viníkem je podle vědců rostoucí teplota.
Nová studie vědců ze Severokarolínské univerzity přináší znepokojivé zjištění: hmyz mizí i v místech, která člověk přímo neovlivňuje. Výzkumný tým vedený biologem Keithem Sockmanem sledoval po dobu dvaceti let populaci létajícího hmyzu v horské louce v Coloradu – lokalitě, která se nachází v nadmořské výšce cca 3 200 metrů, kde se příroda vyvíjela bez zásadního zásahu lidí a kde vědci navíc disponují čtyřicetiletou řadou klimatických dat.
Výzkum ukázal, že každý rok ubývá v průměru 6,6 % hmyzu. Za 20 let to znamená propad o více než 72 %. Nejpravděpodobnějším viníkem se ukazuje být oteplující se léto: čím vyšší teploty, tím prudší je úbytek hmyzu.
Horská hmyzokalypsa
Hmyz je klíčovým článkem fungování suchozemských i sladkovodních ekosystémů. Zajišťuje opylování, rozklad organické hmoty i koloběh živin. „Pokud hmyz zmizí, začnou se hroutit celé potravní sítě a s nimi i stabilita prostředí, na které jsme závislí i my,“ varuje Sockman.
Dosud se většina studií soustředila na ekosystémy, které člověk výrazně měnil – pole, města nebo příměstské krajiny. Tam se úbytek dal do značné míry očekávat. Výzkum Keitha Sockmana ale ukazuje, že hmyz dramaticky ubývá i tam, kde by měl mít šanci přežít. To posiluje hypotézu, že hlavním viníkem je klimatická změna, nikoli jen pesticidy či ztráta stanovišť.
Zvláštní pozornost vědci věnují horským oblastem. Ty jsou totiž domovem velkého množství endemitů, druhů přizpůsobených jen velmi specifickým podmínkám. Pokud se neblahý trend potvrdí i v dalších lokalitách, hory by mohly přijít o svůj status biodiverzitních hotspotů.
Studie zveřejněná v časopise Ecology zdůrazňuje potřebu systematického monitoringu hmyzích populací po celém světě. Ukazuje ale také, že boj proti klimatické změně není jen otázkou snížení emisí, ale i záchrany celé planety před tichým kolapsem ekosystémů.
Další články v sekci
Jak začala vietnamská válka? Odstartoval ji incident v Tonkinském zálivu
V Tonkinském zálivu se nachází řada důležitých přístavů a právě v těchto vodách se v roce 1964 odehrál incident, který zahájil dlouhý a krvavý konflikt mezi Vietnamem a USA.
Když v roce 1954 skončila indočínská válka odchodem francouzských vojsk, na mapách přibyly čtyři nové státy. Ačkoli původní ženevské dohody jasně určily, že příští směřování si občané do dvou let vyberou ve svobodných volbách, nestalo se tak. V severním Vietnamu zvítězili s velkou převahou komunisté, zatímco na jihu se volby vůbec nekonaly. Část obyvatel to znepokojovalo a právě je v rámci svých možností legálně podporovaly politické síly blízké severovietnamským komunistům.
Prezident jižního Vietnamu Ngo Dinh Diem se snažil odpor potlačit, jenže tím jen proti sobě ještě více poštvával své odpůrce a v roce 1961 už zuřila v podstatě partyzánská válka – a to za účasti vojenských poradců ze Spojených států i Sovětského svazu. Jednou z amerických aktivit byla takzvaná operace DESOTO, během níž americké válečné lodě ignorovaly dvanáctimílové pobřežní pásmo (avšak respektovaly třímílové) a snažily se dostat co nejblíže k vietnamským břehům. Důvodem byl odposlech radiokomunikace pro špionážní účely a demonstrace námořní síly. Přitom se nejednalo o žádnou novinku. Podobné akce americké ponorky a hladinové lodě prováděly u sovětských a později i čínských břehů už od roku 1949. Situace rychle eskalovala i kvůli jiným (a na DESOTU nezávislým) aktivitám CIA.
Přestřelky u dvou ostrůvků
Na přelomu července a srpna 1964 velel akcím DESOTO kapitán George Morrison, shodou okolností otec slavného rockového zpěváka Jima Morisona. K dispozici měl velitelskou loď Bon Homme Richard, letadlovou loď Ticonderoga a několik torpédoborců. Dne 31. srpna Morrison vydal rozkaz, podle něhož měl torpédoborec Maddox proniknout do dvanáctimílového pobřežního pásma v Tonkinském zálivu a zahájit sběr informací. Na první pohled rutinní mise se znenadání změnila v incident, když se u dvou pustých ostrůvků Hon Me a Hon Nhieu znenadání objevily tři vietnamské torpédové čluny P-4.
Velitel Maddoxu kapitán John Herrick nechal vypálit tři výstražné rány, aby ukázal, kdo je na moři pánem. Jenže torpédové čluny se nevzdálily, ale zahájily útok! V daném poměru sil se jednalo prakticky o sebevraždu, zvlášť když vypustily torpéda z nesmyslné vzdálenosti deseti kilometrů. I s prázdnými torpédomety se navzdory všem taktickým pravidlům k Maddoxu rychle blížily a jejich posádky zuřivě střílely z kulometů. Maddox se snadno vyhnul torpédům, přivolal čtyři stíhačky F-4 z Ticonderogy a do práce se dali američtí dělostřelci. Srážka trvala sotva dvacet minut, během nichž jedno vietnamské plavidlo kleslo ke dnu a dvě poškozená se dala na útěk.
Odpálených 22 torpéd
Ztráty na vietnamské straně činily čtyři mrtvé a šest raněných, Maddox vyvázl jen s nástavbou prostřelenou jednou kulometnou střelou. Nečekaný incident přinesl nečekané následky. Americká strana se tvářila hodně rozpačitě a prezident Lyndon Johnson se dokonce telefonicky spojil s Nikitou Chruščovem, aby mu osobně sdělil, že na vyprovokování války nemá pražádný zájem. Severovietnamská propaganda zase do světa vytrubovala zprávy o skvělém vítězství svých námořních sil, které údajně těžce poškodily americký torpédoborec a sestřelily jeden letoun.
Také aktér srážky kapitán Herrick byl poněkud rozpačitý a obrátil se na velení s dotazem, co má dělat. Morrisonův rozkaz zněl, aby zůstal na místě, dál plnil původní úkoly a ještě dostal posilu v podobě torpédoborce Turner Joy. Všechno zpovzdálí dál jistila letadlová loď Ticonderoga, ke které se plnou parou řítil ještě jeden letadlový nosič. Jenže se ukázalo, že jasná demonstrace námořní síly asi nebyla tím správným řešením.
Posádky hlídkujících torpédoborců podlehly stresu a za dva dny jejich kapitáni hlásili další námořní bitvu. Američané v ní byli údajně napadeni dalšími vietnamskými torpédovými čluny, které tentokrát nepřesně odpálily 22 torpéd, a potom je americká dělostřelba zahnala. To už bylo na prezidenta Johnsona docela dost. Okamžitě vystoupil v televizi, srážku v Tonkinském zálivu označil za akt násilí v mezinárodních vodách a poslal bombardovací letadla, aby Vietnamcům zničila zásobníky s naftou a jiné vojenské objekty. Prezidentovo rozhodnutí posvětil Kongres se Senátem schválením rezoluce o „poskytnutí pomoci každé asijské zemi ohrožené komunisty“. Kostky byly vrženy a Vietnam vstoupil do další války.
Útok, který se asi nestal
Je to zvláštní, ale tenkrát ještě žádnému americkému politikovi moc nevadilo, že torpédoborce Maddox a Turner Joy u vietnamského pobřeží vlastně podnikaly špionáž. Jenže poměrně brzy vyšly najevo hodně podezřelé okolnosti. Týkaly se především druhé srážky – o té první i díky onomu zásahu kulometem do nástavby nebylo pochyb. Je totiž dost dobře možné, že námořník obsluhující sonar Maddoxu byl pěkný popleta, při druhém incidentu špatně vyhodnotil signály svého aparátu jako pohyb torpéd – i když to klidně mohla být třeba jenom hejna ryb.
Vypukl zmatek, v němž moc nechybělo, aby se Maddox a Turner Joy pustily do sebe navzájem. Za úplný nesmysl pak můžeme považovat počet vystřelených torpéd. Severní Vietnam měl sice počátkem šedesátých let několik torpédových člunů P-4, jenže každý nesl jen dvě torpéda a na vystřelení 22 kusů by jich tudíž muselo být jedenáct. A tolik jich ve Vietnamu prostě nebylo. Prezident Johnson měl asi pravdu, když si v soukromí postěžoval, že ti hloupí námořníci nejspíš viděli nepřítele v hejnu létajících ryb. Každopádně ať už se v Tonkinském zálivu odehrálo cokoli, válka skončila až za jedenáct let.
Další články v sekci
Rekordy pod zemí: Největší, nejstarší a nejpohodlnější metro
Metro patří k nejvýhodnějším formám městské dopravy a v některých velkoměstech dosahují podzemní sítě masivních rozměrů, zatímco jinde překvapují historií či pohodlím.
