Archeologové vylovili z moře u Sicílie krásně zachovalou římskou přilbu z punských válek
Z hlubin u Egadských ostrovů byla vyzdvižena mimořádně zachovalá římská přilba typu „Montefortino“, která patří k nejcennějším nálezům spojeným s rozhodující námořní bitvou První punské války.
Před 2266 lety - 10. března 241 před naším letopočtem, se odehrála námořní bitva u Aegatských ostrovů. Šlo o rozhodují střetnutí mezi Římskou republikou a Kartágem v První punské válce, která trvala 23 let. Římské loďstvo v čele s konzulem Gaiem Lutatiem Catulem zvítězilo nad sice o něco větší, ale nedostatečně připravenou kartaginskou flotilou, jejíž admirál Hanno byl po návratu do Kartága ukřižován.
Právě z bitvy u Aegatských ostrovů pochází skvěle zachovalá bronzová římská vojenská přilba typu „Montefortino“. Římané tuto přilbu převzali od Keltů, když s nimi válčili a upravili si ji pro svou potřebu. Přilba „Montefortino“ je lehká a jednoduchá, pokud jde o výrobu. Součástí římské zbroje byla zhruba mezi 4. až 1. stoletím před naším letopočtem.
Přilba punských válek
Tým potápěčů Společnosti pro dokumentaci podvodních lokalit prohledával letos v srpnu oblast, kde se odehrála zmíněná bitva. Badatelé z moře vylovili přes desítky kovových artefaktů, mezi nimiž byla i dotyčná přilba. Podle Francesca Paolo Scarpinaty, krajského radního pro kulturní dědictví, jde o jednu z nejhezčích a nejkompletnějších přileb, jaká kdyby byla nalezena.
Přilba má v horní části malý výstupek, na který se připevňovaly chocholy, vyčnívající kšilt, jako dnešní baseballová čepice, a velké odklápěcí lícnice na pantech. Jako ozdoba se na přilbě nosila nejprve volná kohoutí pera, později vojáci na přilbě nosili chochol z koňských žíní.
„Tento typ přilby byl ve své době jednou z nejoblíbenějších,“ líčí pro platformu Live Science nezávislý archeolog Jeffrey Royal, který se na novém výzkumu nepodílel. „Výtečný je především nález obou lícnic, které se u většiny objevených přileb tohoto typu nezachovaly.“ Royal přitom již dříve ve stejné oblasti objevil několik přileb z bitvy u Aegatských ostrovů, které ale nejsou takhle skvěle zachovalé.
Kromě vojenské přilby badatelé objevili také bronzovou rukojeť a další zhruba třicítku artefaktů silně pokrytých inkrustacemi. Pozdější analýzy odhalily, že se jedná o zbraně – meče, oštěpy a kopí – přímo spojené s námořním střetem Říma a Kartága.
Další články v sekci
Incident na Modré řece: Potopení amerického dělového člunu Panay
Japonská invaze do Číny v roce 1937 zpočátku působila jako lokální konflikt bez rizika dalšího šíření. To se však mohlo změnit, když japonské námořní letouny zaútočily na americký dělový člun Panay plující po řece Jang-c‘-ťiang. Tento incident, Tokiem označovaný za omyl, přivedl obě mocnosti nebezpečně blízko vojenskému konfliktu.
Americká říční plavidla brázdila nejdelší čínskou řeku Jang-c‘-ťiang (Modrá řeka) již od roku 1854, kdy byla v důsledku první opiové války (1839–1842) zahájena námořní operace Yangtze Patrol. Ta zahrnovala vyslání říčních člunů s úkolem chránit životy a majetek Američanů obchodujících a žijících v Číně.
Jedním z nich se později stal i dělový člun Panay spuštěný na vodu v Šanghaji v roce 1927. Šlo o poměrně malé a lehce vyzbrojené plavidlo, jež při výtlaku 482 tuny neslo dvě 76,2mm děla a osm kulometů. Do služby Panay vstoupil v roce 1928 a kromě několika střetnutí s čínskými bandity podél řeky se neúčastnil větších bojů.
Smyčka se stahuje
Situace v Číně zmítané vnitřními nepokoji se mezitím rychle zhoršovala. Čankajškova republikánská vláda čelila nejen silám regionálních vojenských vůdců a komunistů Mao Ce-tunga, ale také sílícímu vlivu císařského Japonska. To již od svého vítězství v první čínsko-japonské válce (1894–1895) upevňovalo v zemi svůj ekonomický i politický vliv a v roce 1931 pod falešnou záminkou obsadilo Mandžusko. Vzájemné tenze nakonec vyvrcholily 7. července 1937 incidentem na mostě Marca Pola, který Japonci využili jako casus belli pro zahájení mohutné vojenské invaze.
Ačkoliv byli útočníci výrazně přečísleni, dezorganizovaná a špatně vyzbrojená čínská armáda nedokázala klást účinnější odpor. Již 29. července padl Peking, v srpnu započaly boje o Šanghaj a po pádu tohoto města zahájily tři japonské armády postup podél Jang-c‘-ťiang k Nankingu coby sídlu Čankajškovy vlády. Císařští vojáci si v Číně počínali s nevídanou brutalitou, kdy běžně docházelo k masakrům civilistů a ničivým náletům na města. Při nich se nezřídka ocitli v ohrožení i občané třetích zemí.
Výjimku nepředstavovali ani Američané a Washington proto již v září 1937 odeslal do Tokia formální protest proti ničení majetku Spojených států. Jak se pak fronta posouvala stále blíže sídlu čínské vlády v Nankingu, stávaly se zranitelnými i dělové čluny Yangtze Patrol. Ačkoliv měla plavidla přísný zákaz do bojů jakkoliv zasahovat a jejich jediným posláním byla ochrana amerických občanů, bylo Washingtonu jasné, že se čluny brzy mohou ocitnout pod palbou.
Únik z Nankingu
Po obsazení Šanghaje a rychlém postupu podél Modré řeky stanuly japonské síly koncem listopadu 1937 před branami Nankingu. Útok na město započal 1. prosince a čínská vláda v čele s Čankajškem metropoli opustila o šest dní později. Bez velení a s morálkou na bodu mrazu nedokázali obránci Japoncům vzdorovat a pád města představoval jen otázku času.
V Nankingu v té době kotvil také dělový člun Panay. Dne 8. prosince se na něj nalodil personál americké ambasády a skupina civilistů, mezi nimiž se nacházeli i novináři z USA a Itálie. Právě jejich přítomnost (zejména pak kameramana Normana Alleye) později umožnila detailní dokumentaci dalších událostí.
Zatímco se obrana města hroutila, vyčkával Panay v naději, že se budou moci diplomaté na palubě brzy vrátit na břeh. Když ale 11. prosince dopadlo několik japonských bomb jen pár set metrů od člunu, vydal velitel korvetní kapitán James Hughes rozkaz k vyplutí. V čele konvoje několika obchodních lodí se Panay přesunul zhruba 15 km proti proudu. Následující den ale oblast zasáhlo císařské dělostřelectvo, což Hughese přimělo plout dále. Společně s americkými tankery Mei Ping, Mei Hsia a Mei An tedy Panay zamířil dále proti proudu s cílem dostat se mimo dostřel japonských zbraní.
Po cestě bylo americké plavidlo zastaveno hlídkovým člunem, jehož posádka se nalodila a provedla inspekci. Po rozhovoru s kapitánem se ale Japonci zdvořile rozloučili a nechali uskupení plout dál. Krátce před polednem 12. prosince konvoj spustil kotvy uprostřed řeky zhruba 45 km od Nankingu.
V domnění, že se nacházejí mimo nebezpečí, se posádky všech plavidel oddaly nudné nedělní rutině. Netušily ovšem, že k nim v tu dobu míří 24 císařských letadel rozdělených do dvou formací. Šlo o stroje ze stavu námořních leteckých skupin 12 a 13, které od armádní rozvědky dostaly informace o konvoji čínských plavidel prchajících z Nankingu. Operaci velel poručík Masatake Okumija, který útok vedl osobně z kokpitu střemhlavého bombardéru.
Překvapivý nálet
Hodiny ukazovaly 13.30, když si hlídka na Panay povšimla blížících se neznámých letounů a vzápětí je identifikovala jako japonské. Na více už ale posádka neměla čas. Ve stejnou chvíli totiž trojice bombardérů Micubiši G3M z 13. letecké skupiny shodila osmnáct 60kg bomb. Dvě z nich Panay zasáhly – exploze první bomby zničila příďové dělo, vážně poškodila můstek, vyřadila komunikační vybavení a přerazila korvetnímu kapitánovi Hughesovi kyčel. Druhá puma dopadla do středu trupu na levoboku, poničila lodní kotel a způsobila silné zaplavování. Krátce nato udeřilo šest střemhlavých bombardérů Aiči D1A s Okumijou v čele, každý nesoucí jednu 250kg pumu. Ačkoliv ani jedna z nich svůj cíl přímo nezasáhla, nepancéřovaný trup Panay na několika místech proděravěly střepiny z blízkých dopadů.
Posádka byla na útok zcela nepřipravena: když začali muži spěšně obsazovat protiletecké kulomety, mnozí byli oděni do půl těla a vrchní loďmistr se kulometu chopil dokonce bez kalhot. Záďové dělo se nacházelo v zajištěné cestovní poloze a na jeho zprovoznění nezbýval čas. Než se tak mohli námořníci vzchopit k alespoň nějakému odporu, dorazila druhá japonská formace. Tu tvořilo šest letounů D1A a devět eskortních stíhaček Nakadžima A4N. Tentokrát se cílem staly tankery; Mei Ping se ocitl v plamenech po přímém zásahu a na palubě Mei An střepina usmrtila kapitána i několik civilistů. Japonské stroje následně nad plavidly kroužily dalších téměř 20 minut a opakovaně útočily palubními kulomety.
Na palubě Panay se mezitím posádka marně snažila loď zachránit. Poškození kotle dělový člun znehybnělo a vyřadilo z provozu palubní pumpy. Bez možnosti zastavit zaplavování či alespoň navést loď na mělčinu neměl kapitán jinou možnost než nařídit evakuaci. Námořníci i civilisté se tak pod palbou kroužících letounů přesunuli do záchranných člunů a vyrazili k blízkému břehu. Tam se ukryli ve vysokém rákosí, odkud sledovali, jak se k jejich potápějícímu se plavidlu přibližuje japonský hlídkový člun. Jeho posádka na nyní již prázdný Panay vypálila několik kulometných dávek a poté vstoupila na palubu. Když ovšem Japonci zjistili, že na lodi nikdo není, spěšně oblast opustili. Krátce před 16.00 se dělový člun převrátil a zmizel pod hladinou.
Úder proti Britům
Civilní tankery, které nálet přežily, mezitím postupně přirazily k jižnímu břehu, kde je zastihl početný oddíl japonských vojáků. Ti po inspekci lodí ošetřili raněné na palubě a poté bez incidentu odešli. Zhruba v 16.00 ale Japonci provedli druhý nálet, při němž byly zasaženy tankery Mei Ping a Mei Hsia. Na obou lodích vypukly silné požáry a posádky je musely opustit. Později se nad oblast vrátily střemhlavé bombardéry v čele s poručíkem Okumijou, svůj cíl však již nenalezly. Místo toho proto nepřesně shodily bomby na britské dělové čluny Scarab a Cricket plující zhruba 20 km od Nankingu.
Posádka Panay se musela přizpůsobit nové situaci. Muži postrádali zásoby, zbraně i zdravotnický materiál. V domnění, že je Japonci v případě odhalení postřílí, se posádka ukrývala až do setmění. Až pak se korvetní kapitán Hughes odvážil poslat zvědy do blízké vesnice. Trosečníky čekaly ještě dva dny neustálého strachu a téměř 30 km dlouhý přesun podél řeky, než je konečně vyzvedla britská a americká plavidla dále po řece. Konečná daň za japonský útok činila čtyři mrtvé a 48 raněných, z toho pět civilistů. Mezi mrtvými byli dva členové posádky Panay, kapitán tankeru Mei An a italský reportér Sandro Sandri.
Omyl, nebo úmysl?
Krátce po půlnoci 13. prosince dorazila do Washingtonu zpráva z americké ambasády v Hankou, podle níž byly na Jang-c‘-ťiang napadeny britské říční čluny a Panay se od 13.35 neohlásil. O několik hodin později americký misionář v Nankingu zaslal ambasádě zprávu, v níž informoval o potopení Panay a 54 přeživších. Za dalších několik hodin již mělo americké ministerstvo zahraničí jasno, že dělový člun byl ztracen.
Ve stejný den si svůj omyl uvědomilo i japonské námořní letectvo. Když poručík Okumija podával hlášení leteckému štábu 3. flotily v Šanghaji, dozvěděl se, že zaútočil na americká plavidla. Na svou obranu uvedl, že lodě považoval za čínské, neměl informace o přítomnosti neutrálních plavidel a na palubě dělového člunu nespatřil žádné vlajky USA. Ještě ten samý den pak císařský ministr zahraničí Kóki Hirota navštívil amerického velvyslance v Tokiu a osobně se mu za incident omluvil.
Stín války
V této chvíli obě strany doufaly, že se věc podaří urovnat co nejdříve. Ani jedna totiž neměla zájem na zhoršení vzájemných vztahů – zatímco Američané stále zastávali silně izolacionistické postoje, Japonsko bylo plně zaměstnáno válkou v Číně a případný konflikt se silnou americkou flotilou pro Tokio nepřipadal v úvahu. Tyto naděje však zmařila média, která již pár dní po incidentu zveřejnila první svědectví přeživších z Panay. Díky přítomnosti novinářů na palubě byl nálet velmi podrobně zdokumentován, a to včetně útoku japonského hlídkového člunu.
Některé hlasy uvnitř Rooseveltova kabinetu volaly po tvrdé odplatě, mezi nimi i ministr námořnictva Claude Swanson. Prezident odmítal vojenskou odpověď, byl ovšem nakloněn myšlence námořní blokády. Ta by podle něj do roka zničila japonskou ekonomiku a odstranila hrozbu další císařské agrese. Blokádu prosazovala i Velká Británie, jejíž představitelé Rooseveltovi již 16. prosince navrhli společný postup. Do Tokia pak z USA putovaly protestní nóty, které po Japonsku žádaly kompenzaci, projevení lítosti a záruky, že se podobné incidenty nebudou opakovat.
Kde je pravda?
Vyšetřování mezitím probíhalo i na japonské straně, kde se zástupci námořnictva i armády snažili zjistit skutečný rozsah odpovědnosti za celý incident. Námořnictvo se k záležitosti pod tíhou důkazů postavilo čelem – 15. prosince byl odvolán velitel námořního letectva v okolí Šanghaje a poručík Okumija obdržel vytýkací dopis. Armáda se oproti tomu snažila z problému vyvinit a přišla s několika verzemi: podle jedné si posádka hlídkového člunu ostřelujícího Panay spletla dělový člun s čínským plavidlem, jiná dokonce obviňovala americké námořníky z palby na japonskou pěchotu na břehu. Jako oficiální nakonec byla do Tokia odeslána třetí verze, podle níž se císařští vojáci snažili bombardování zabránit máváním vlajkami a později pomáhali ošetřovat raněné.
Ve stejný den předalo japonské ministerstvo zahraničí americkému velvyslanci oficiální prohlášení. V něm Tokio vyjadřovalo nejhlubší lítost, a ačkoliv potopení Panay stále označovalo za omyl, bylo ochotno Spojené státy odškodnit v plném rozsahu. Císařské námořnictvo pak obdrželo striktnější rozkazy, které měly dalším útokům na neutrální lodě zabránit. Tyto kroky Washington přesvědčily, že je na čase záležitost uzavřít, a krátce po Štědrém dni byla japonská omluva oficiálně přijata. Tečkou se stalo odškodnění ve výši 2,2 milionu dolarů, které země vycházejícího slunce uhradila v dubnu 1938.
Krize tak byla zažehnána, na americké straně po ní však zůstala velmi hořká pachuť. Řada politiků i vojáků vnímala omluvu za hrubě nedostatečnou a byla přesvědčena, že Rooseveltovo rozhodnutí konflikt s Tokiem pouze oddálilo. Někteří historici se dokonce domnívají, že incident znamenal první krok k válce v Pacifiku. Tento argument není zcela lichý – už v roce 1938 uvalila americká vláda embargo na dovoz zbraní a vojenského materiálu do Japonska coby výraz nesouhlasu s válkou v Číně. Do útoku na Pearl Harbor v té době zbývaly jen necelé čtyři roky…
Další články v sekci
Tajemný vesmírný signál: Astronomové objevili opakovaný zdroj gama záblesků
Astronomové zaznamenali explozi gama záření, která se během jednoho dne několikrát opakovala. Neznámý zdroj záření se nachází mimo naši Galaxii.
Záblesky gama záření jsou nejsilnější exploze ve vesmíru, které jsou obvykle způsobeny katastrofickou destrukcí hvězd. Žádný známý scénář však nedokáže zcela vysvětlit nově pozorovaný záblesk. Podle astronoma Antonia Martina-Carrilla se pozorovaný záblesk „nepodobá žádnému jinému v padesátileté historii pozorování gama záblesků.“
Záblesky gama záření (GRB) jsou nejenergetičtější exploze ve vesmíru. Vznikají mimo jiné při katastrofických událostech, jako je zánik masivních hvězd v silných explozích nebo roztrhání černými dírami. Obvykle trvají milisekundy až minuty, ale pozorovaný signál GRB 250702B trval zhruba den. „To je sto až tisíckrát déle než většina GRB," připomíná astronom Andrew Levan z Radboudovy univerzity v Nizozemsku a spoluautor studie, uveřejněné v časopise The Astrophysical Journal Letters.
„Ještě důležitější je, že gama záblesky se nikdy neopakují, protože událost, která je vyvolá, je vždy katastrofická,“ doplňuje Martin-Carrillo.
Stopa vede mimo naši Galaxii
První upozornění na gama záblesk přišlo 2. července z vesmírného teleskopu Fermi Gamma-ray Space Telescope. Fermi nezaznamenal jeden, ale hned tři záblesky z tohoto zdroje v průběhu několika hodin. Zpětně astronomové díky pozorováním sondy Einstein Probe zjistili, že zdroj byl aktivní téměř o den dříve. Tak dlouhý a opakující se GRB nebyl dosud nikdy pozorován.
Tato pozorování poskytla pouze přibližnou polohu GRB, který se nacházel směrem k rovině naší galaxie – oblasti doslova přeplněné hvězdami. Proto se tým obrátil na pracovníky Evropské jižní observatoře, kteří pomocí soustavy dalekohledů VLT dokázali určit zdroj záblesku.
Pomocí kamery HAWK-I na dalekohledu VLT vědci nalezli důkazy, že se zdroj nachází mimo naši Galaxii, což později potvrdilo i pozorování Hubbleova vesmírného dalekohledu. Velikost a jasnost hostitelské galaxie naznačují, že se může nacházet ve vzdálenosti několika miliard světelných let, k definitivnímu upřesnění vzdálenosti ale bude zapotřebí ještě více dat.
Astronomové zvažují i extrémní scénáře
Povaha události, která způsobila tento záblesk, je dosud neznámá. Jedním z možných scénářů je zhroucení masivní hvězdy, při kterém se uvolní obrovské množství energie. „Pokud se jednalo o masivní hvězdu, šlo o kolaps, který se nepodobá ničemu, čeho jsme kdy byli svědky,“ říká Levan, protože v takovém případě by záblesk trval jen několik sekund.
Teoreticky je možné, že by mohlo jít o hvězdu roztrhanou černou dírou, což by podle vědců mohlo vyvolat celodenní záblesky. V takovém případě by ale nejspíš bylo nutné, aby neobvyklou hvězdu zničila ještě neobvyklejší černá díra. Jako nejpravděpodobnější se zatím jeví scénář, ve kterém černá díra střední velikosti roztříštila bílého trpaslíka.
„Stále si nejsme jisti, co záblesk způsobilo, udělali jsme ale obrovský krok vpřed k pochopení tohoto mimořádně neobvyklého a vzrušujícího jevu,“ uzavírá Martin-Carrillo.
Další články v sekci
Novokřtěnci na Moravě: Cizinci, kteří změnili tvář země
Novokřtěnci, pro něž se vžilo také lidové označení toufaři či habáni, se na Moravě poprvé objevili v roce 1526. Zatímco v okolních zemích byli pro svou víru vězněni, mučeni a popravováni, u nás nalezli bezpečné útočiště. Začala se tak psát bezmála stoletá kapitola moravského novokřtěnectví, jehož stopy jsou patrné dodnes.
Pojmenování novokřtěnci (německy Wiedertäufer) vycházelo z praxe nového, opětovného čili druhého křtu, který byl pro stoupence tohoto hnutí charakteristický. Myšlenka překřtívání se zrodila z přesvědčení, že křest mohou přijmout pouze dospělé osoby, které si náležitě uvědomují, k čemu se tím zavazují. Celý obřad byl totiž vnímán jako vědomé a svobodné rozhodnutí vstoupit do společenství věřících.
Vyhánění i vítaní
Novokřtěnectví patřilo k nejradikálnějším náboženským proudům evropské reformace. Kromě zpochybnění dětského křtu odmítali jeho stoupenci i další svátosti, kritizovali katolickou církev (ale i protestantské proudy) za modlářství a zdůrazňovali především upřímnou víru v Boha, prostou modlitbu a pokání. Způsobem života se snažili maximálně přiblížit prvotní apoštolské církvi. Sami sebe považovali za Bohem vyvolený lid a za jediné skutečné křesťany.
Novokřtěnci poprvé veřejně vystoupili ve švýcarském Curychu v roce 1525, jejich myšlenky se však začaly velmi rychle šířit i v okolních zemích. K expanzi hnutí paradoxně vedla především přísná opatření, která vůči nim přijímaly městské rady i zemské vlády. Ta mírnější nařizovala pouze věznění, cejchování či vypovězení z města (někdy doprovázené veřejným vymrskáním), jiná přistupovala k trestům nejpřísnějším a habány rovnou popravovala – upalovala, stínala nebo topila. Tvrdá opatření vyvolávala u vyznavačů této víry častou potřebu měnit působiště a způsobovala, že se novokřtěnecké hnutí dávalo tím více do pohybu.
V roce 1526 dorazili jeho první vyznavači také na Moravu. Pronásledovaní sektáři se zde setkali s překvapivě vlídným přijetím a začali se postupně usazovat na jihomoravských panstvích. Šlechta, která je na své državy přijímala, v nich viděla vítané poddané, kteří osídlí opuštěné usedlosti, případně vybudují usedlosti nové, a pomohou tak hospodářské situaci.
Na počátku 16. století trpěla moravská panství nedostatkem poddaných a začínající podnikání aristokratů ve vlastní režii potřebovalo jak lidi, tak kapitál. A novokřtěnci přinášeli oboje. Přestože jim v počátcích šlechta zajišťovala výhodnější podmínky, zejména pokud osídlovali neprosperující opuštěné či zničené usedlosti, do budoucna se nezdráhala nově příchozím vyměřit řádné platy, dávky i povinnost vykonávat robotu.
Panovník proti stavům
Pro novokřtěnce byl patronát šlechty zcela stěžejní. Bez její podpory a ochrany by se jejich působení na Moravě smrsklo zřejmě jen na krátkou, bezvýznamnou epizodu, kterou by ukončilo panovnické nařízení přikazující jejich okamžité vypovězení ze země – jako to ostatně proběhlo v sousedních Čechách.
Krále Ferdinanda I. (1526–1564) přítomnost novokřtěnců na jeho državách silně znepokojovala a ve svých protinovokřtěneckých mandátech opakovaně upozorňoval na nebezpečí, které tito údajní sektáři představovali. Prý se naoko tváří jako mírumilovný Boží lid, ale ve skutečnosti v tajnosti spřádají plány na převrat. Proto požadoval okamžité vymýcení této škodlivé sekty ze svých zemí.
Moravská šlechta však habány jako hrozbu nevnímala a snažila se panovníka přesvědčit, aby je ze země nevyháněl. Výsledkem byla vleklá jednání zemského sněmu, neboť bez jeho souhlasu mohl panovník svou protinovokřtěneckou politiku prosazovat jen stěží. Teprve usnesením této instituce jeho vůle získala právní rámec, na základě kterého mohl jejich vypovězení prosadit.
Zdálo se však, že ani souhlas zemského sněmu nebyl pro panovníka zárukou úspěšného tažení proti tomuto náboženskému směru. Přestože si na stavech vymohl přijetí protinovokřtěneckých opatření hned dvakrát, což vyústilo ve dvě vlny pronásledování (1535–1536; 1546–1551), šlechta se panovnický rozkaz snažila všemožně obejít. Opakovaně se přimlouvala za odložení stanovené lhůty, do které měli novokřtěnci opustit zemi, nebo se vymlouvala na to, že tito jejich poddaní panství opustit nechtějí a že proti nim přece nepůjdou silou. Případně požadovala, aby panovník udělil výjimku těm z nich, které měli aristokraté ve svých službách. Řada představitelů moravské šlechty, pokud již novokřtěnce ze svých panství vypověděla, se je snažila během pronásledování nadále podporovat, a jakmile panovnický tlak jen trochu polevil, okamžitě je přijímala zpět na svá panství.
Problematičtí, ale tolerovaní
Proč ale moravské šlechtě tolik záleželo na tom, aby habáni na Moravě zůstali? Zaprvé šlo o prestiž. Schopnost vzdorovat panovníkovi v náboženské otázce jen utvrzovala pozici stavů jakožto silného politického protivníka na poli mocenského boje. Páni rovněž neslyšeli na obvinění svých poddaných z kacířství a ze šíření náboženských bludů. Pro moravské elity v 16. století byla otázka vyznání osobní záležitostí jednotlivce a nikdo neměl právo určovat druhému, v co a jak má věřit.
Na Moravě v této době tak existovalo unikátní náboženské mnohověří, které umožňovalo soužití několika vyznání – včetně pronásledovaných novokřtěnců. Navíc svobodu vyznání považovala zdejší šlechta za součást zemských svobod a zásah proti ní (byť proti tak radikálnímu směru, jako bylo novokřtěnectví) vnímaly stavy jako nebezpečný zásah panovníka do zemských privilegií. A konečně aristokracie zdůrazňovala ekonomický přínos habánů pro zemi a snažila se o něm přesvědčit i Ferdinanda – což se jí nakonec v roce 1570 podařilo.
V tomto roce se panovník v tichosti vzdal svého boje proti novokřtěncům a rozhodl se z jejich zjevné přítomnosti v zemi alespoň finančně těžit – uvalil na ně zvláštní daň. Vznikla tak bizarní situace, kdy státní úřednický aparát ve svých oficiálních daňových záznamech pravidelně evidoval formálně ilegální, vyhoštěnou náboženskou skupinu. Z habánů se tak stala poměrně specifická složka moravské společnosti, k čemuž kromě trvající teoretické ilegality přispívaly i další zvláštnosti plynoucí z podstaty samotného novokřtěneckého učení – kupříkladu to, že odmítali skládat poddanské sliby svým vrchnostem, a tak sice byli ve všech ohledech poddanými moravské šlechty (zakupovali si usedlosti, platili dávky, vykonávali robotu), ale nebyli jimi z legálního hlediska.
Od svého okolí se lišili i v dalších ohledech – samozřejmě vírou, ale také životním stylem: oblékali se jinak, bydleli jinak, pracovali jinak. Neustálý příval novokřtěnců z okolních zemí, kteří na Moravě hledali azyl před pronásledováním, zapříčinil, že se mezi nimi mluvilo různými německými dialekty, které nemusely být vždy srozumitelné pro domácí obyvatelstvo, a že trvale získali nálepku přistěhovalce-cizince.
Kvalifikovaná síla
Soužití novokřtěnců s moravským prostředím nebylo (ani nemohlo být) zcela idylické, o čemž svědčí celá škála jejich stížností, sporů či konfliktů zejména s místní šlechtou. Opakovaně se přeli s vrchností o výši dávek, platů či roboty, které považovali za nepřiměřeně vysoké, a často měli pocit, že páni zneužívají jejich mírumilovné povahy a zkoušejí, kam až mohou zajít. Naopak šlechta si stěžovala, že jsou svéhlaví, odmítají plnit povinnosti a že by měli vůči svým vrchnostem chovat větší poddanost. A tak si vzájemně vyhrožovali – šlechta, že habány trpět nemusí, a oni, že se zvednou a odstěhují jinam. Novokřtěnci sice potřebovali podporu šlechty, ale byli si dobře vědomi toho, že šlechta potřebovala i svoje novokřtěnce.
Ne nadarmo totiž v roce 1563 poukazovaly stavy na skutečnost, že bez nich by jejich panství již nemohla fungovat. Mezi habány se nacházeli zdatní, mnohdy vysoce specializovaní řemeslníci, jejichž výrobky byly poptávány i v nejvyšších společenských kruzích. Jednalo se zejména o fajánsovou keramiku, bíle glazované nádobí, které v té době patřilo k nejluxusnějšímu zboží. Kromě keramiky pro šlechtu vyráběli přepychové příbory, jemné dámské nožíky, hodiny nebo kočáry.
Nešlo však jen o šikovné řemeslníky, ale také o další kvalifikované služby. Zvláště cenění byli lékaři a lazebníci, které si do svých osobních služeb najímala nejen šlechta, ale jeden z nich byl dokonce povolán i na pražský dvůr k léčbě císaře Rudolfa II. ( 1575–1611). Ve šlechtických službách se objevovaly rovněž porodní báby, které byly volány k porodům urozených žen.
Konec tolerance
Přestože se může zdát, že kontakty novokřtěnců s moravským prostředím se omezovaly jen na šlechtu, opak je pravdou. Žili sice v uzavřených společenstvích a izolovali se od okolního světa, nicméně praktické záležitosti všedního dne je nutily setkávat se se svým nejbližším okolím. Za prací cestovali v rámci panství své vrchnosti, čas od času byli povoláni i na panství jiná, do královských měst či mimo Moravu – do Čech, Uher nebo do Rakous. Čilá aktivita habánů, vycházející zejména z poptávky po jejich výrobcích nebo službách, tak zapříčinila, že z původní izolované náboženské skupiny pronásledovaných přistěhovalců se stalo činorodé společenství, které se ztotožňovalo se svým moravským působištěm.
Loajalita vůči zemi se projevila rovněž během stavovského povstání, v jehož průběhu novokřtěnci zprostředkovávali korespondenci vzbouřených stavů s jejich zahraničními spojenci. Přestože se nejednalo o žádnou výraznější akci, stala se tato skutečnost prvním a významným argumentem panovníka pro to, aby je s konečnou platností ze země vypověděl. Byl přesvědčen, že se potvrdilo, že novokřtěnci jsou strůjci vzpoury a společenského převratu. Obvinění z kacířství už jen sekundovalo.
Rozkolísání mocenské situace po Bílé hoře znemožnilo moravské šlechtě nadále vzdorovat panovníkovi. Ti, kteří odmítli konvertovat ke katolické víře, odcházeli do Uher a později na území dnešního Rumunska a Ukrajiny. Na konci 18. století velká část z nich emigrovala do Ameriky. Jejich potomci dodnes žijí v huteritských komunitách v USA a v Kanadě a ke svému moravskému původu se hlásí po více jak 400 letech.
Další články v sekci
Drby, reality show i sousedská dramata: Naše zvědavost má prastaré kořeny
Naše posedlost reality show, drby či sledováním cizích životů na sociálních sítích není výdobytkem moderní doby – podle vědců jde o evoluční dědictví, které po miliony let pomáhá lidem a dalším primátům přežít v sociálních skupinách.
Zvědavé sledování druhých – ať už jde o reality show, příspěvky na Instagramu nebo drama u sousedů – bývá vnímáno jako obyčejná všetečnost. Nový výzkum ale naznačuje, že tyhle „sociálně voyeuristické tendence“ mají hluboké kořeny v evoluci a mohly být klíčovým nástrojem přežití už u našich dávných předků.
Všichni jsme tak trochu voyeury
Psycholožka Laura Lewisová z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře zkoumala spolu se svým týmem, zda je lidská fascinace ostatními unikátní. Do studie vědci zapojili děti ve věku 4–6 let a dospělé šimpanze. Obě skupiny měly možnost sledovat videa se sociálními interakcemi – hrou, hádkami či pečováním – nebo klipy, kde se jednotlivci objevovali sami. Výsledek? Jak děti, tak šimpanzi jednoznačně preferovali interakce. Dokonce byli ochotni vzdát se malých odměn, jen aby mohli sledovat dění mezi „svými“.
To podle vědců ukazuje, že sociální informace jsou důležité nejen pro lidi, ale i pro jiné primáty – a pravděpodobně jimi byly i pro naše společné předky, kteří žili před 5–8 miliony let.
U dětí badatelé zaregistrovali zajímavý rozdíl. S rostoucím věkem začali chlapci více tíhnout k sledování konfliktů – hádek, křiku nebo přetahování o hračky. Dívky naopak častěji vyhledávaly pozitivní interakce, třeba společnou hru nebo péči o vlasy. To může podle vědců odrážet odlišnou socializaci, ale i evoluční tlaky, které působily specificky na člověka.
Evoluční pojistka
Další důkazy přinesl výzkum makaků dlouhoocasých. Ti také preferovali sledování agresivních scén před poklidným ošetřováním srsti – a více je zajímali jedinci, které už znali. Podle nizozemské primatoložky Liesbeth Sterckové jde o paralelu k tomu, jak lidé rádi sledují životy známých – ať už jde o přátele, příbuzné nebo celebrity. Konflikty přitom mají zvláštní přitažlivost, protože odhalují změny v hierarchii a potenciální hrozby. Udržet si přehled o „mocenské mapě“ skupiny bylo vždycky životně důležité.
Podle Gillian Forresterové z Univerzity v Sussexu není zvědavost jen zábava – ale i strategická nutnost. V prostředí našich předků mohla ztráta pověsti znamenat méně jídla, obtížnější přístup k partnerům, riziko fyzických konfliktů, a v krajním případě i vyhnanství ze skupiny. Pozorné sledování sociálních interakcí tedy v minulosti fungovalo jako důležitý mechanismus přežití.
Dnešní fascinace reality show, drby nebo dramaty na sociálních sítích tak možná není projevem plané zvědavosti, ale evolučním dědictvím, které nám kdysi pomáhalo přežít – a stále nás nutí mít oči otevřené a sledovat, co se kolem nás děje.
Další články v sekci
U římského amfiteátru objevili archeologové lebku medvěda, který zde zápasil s gladiátory
V bývalém hlavním městě římské provincie Moesie, na území dnešního Srbska, archeologové nalezli lebku medvěda, který strávil dlouhé roky v zajetí jako zvířecí gladiátor.
Na severozápadě dnešního Srbska, poblíž provinčního města Kostolac, se nacházejí ruiny Viminacia – rozsáhlého vojenského tábora a hlavního města římské provincie Moesie. V dobách největší slávy zde žilo 40 tisíc lidí a sídlila zde římská Klaudiova legie (Legio VII Claudia). Archeologové zde objevili zbytky mnoha honosných staveb, včetně amfiteátru.
Právě poblíž tohoto amfiteátru archeologové objevili i části lebky medvěda hnědého. Detailní výzkum prozradil, že medvěd byl celé roky držen v zajetí a zemřel před zhruba 1 700 lety pravděpodobně v důsledku infekce. Podle odborníků jde o první přímý důkaz, že medvědi byli využíváni v gladiátorských hrách.
Medvěd gladiátor
Amfiteátr ve Viminaciu byl vybudován ve 2. století našeho letopočtu a dokázal pojmout až sedm tisíc diváků. Archeologové nalezli zmíněnou lebku u vstupu do amfiteátru, společně s dalšími zvířecími kostmi, včetně například leopardích. Předešlý výzkum ukázal, že zvířata zabitá v aréně byla zpracována na maso a kosti byly pohozeny poblíž amfiteátru.
Analýza DNA ukázala, že se jednalo o zhruba šestiletého místního samce medvěda hnědého (Ursus arctos). Jeho život v zajetí byl dlouhý a krutý. Na čelní části lebky měl zranění, které se sice částečně hojilo, ale nakonec se zanítilo a mohlo vést k jeho smrti. Archeologové se domnívají, že šlo o ránu od kopí, které proti medvědům používali tzv. venatores – gladiátoři specializovaní na lov a boj se zvířaty.
Na čelistech i zubech vědci identifikovali známky infekce a nezvyklého obroušení špičáků. To svědčí o tom, že medvěd dlouho okusoval mříže klece – typický projev zvířat držených v zajetí. Radiokarbonové datování prozradilo, že medvěd zahynul mezi lety 240 až 350 našeho letopočtu.
Medvědi měli v římských arénách různé role: bojovali s gladiátory i mezi sebou, byli využíváni k popravování odsouzenců a předváděli nacvičená čísla. Tento konkrétní jedinec byl s největší pravděpodobností využíván opakovaně, což odpovídá představě, že nepředstavoval „spotřební zboží“, ale spíše součást pravidelných představení.
Další články v sekci
Sluneční erupce jsou 6,5krát žhavější, než si vědci mysleli
Vědci ze skotské University of St Andrews zjistili, že částice ve slunečních erupcích dosahují až 60 milionů °C – více než šestkrát vyšší teploty, než se dosud myslelo.
Nový výzkum vědců ze skotské Univerzity v St Andrews přináší fascinující zjištění o chování naší mateřské hvězdy. Podle vědců jsou částice ve slunečních erupcích – obřích explozích energie na povrchu Slunce – až 6,5krát žhavější, než se dosud předpokládalo. Tento objev nejen že přepisuje učebnice, ale nabízí také překvapivé řešení záhady, která vědce trápila už půl století.
Co jsou sluneční erupce
Sluneční erupce vznikají v koróně – vnější vrstvě atmosféry Slunce. Jde o náhlé a obrovské výtrysky energie, při kterých teplota plazmatu stoupá přes 10 milionů °C. Tyto exploze dramaticky zvyšují množství rentgenového a ultrafialového záření směřujícího k Zemi. To je nebezpečné pro kosmické lodě a astronauty a dokáže narušit i horní vrstvy zemské atmosféry.
Plazma tvořící erupce se skládá z elektronů a iontů. Dosud se mělo za to, že obě složky mají stejnou teplotu. Nový výzkum ale ukazuje, že ionty – tedy kladně nabité částice – mohou dosahovat až 60 milionů °C.
Magnetická rekonexe
Tým vedený astrofyzikem Alexanderem Russellem si všiml souvislosti s výzkumy z jiných oblastí: tzv. magnetická rekonexe ohřívá ionty mnohem účinněji než elektrony. Tento jev, kdy se přeskupují magnetická pole a uvolňuje se obrovské množství energie, byl už potvrzen v blízkosti Země, ve slunečním větru i v počítačových simulacích. Nikdo jej však dosud nespojil přímo se slunečními erupcemi.
Přepracováním výpočtů s moderními daty vědci zjistili, že rozdíly v teplotě iontů a elektronů mohou v klíčových částech erupce přetrvat i desítky minut. To otevírá cestu k tomu, abychom začali uvažovat o existenci „superžhavých iontů“.
Řešení padesátileté záhady
Od 70. let se vědci marně snažili vysvětlit, proč mají spektrální čáry slunečních erupcí – tedy jasné „podpisy“ záření ve specifických barvách ultrafialového a rentgenového světla – nezvykle velkou šířku. Až dosud se věřilo, že je to důsledek turbulence, tedy chaotických pohybů v plazmatu. Jenže přesnou povahu těchto turbulencí se nikdy nepodařilo najít.
Nový výzkum nyní přichází s jiným vysvětlením: vysoká teplota iontů samotných může tuto anomálii objasnit. To znamená zásadní posun v našem chápání fyziky slunečních erupcí – a možná i konec záhady, která vědcům vrtala hlavou téměř padesát let.
Další články v sekci
Útěk korunní princezny: Luisa Toskánská opustila kvůli milenci děti i manžela
Mohla se po boku svého manžela stát saskou královnou. Ona ale všechno zahodila a místo života na královském dvoře si zvolila vyhnanství.
Společnost nikdy neměřila mužům a ženám stejným metrem. Zatímco králům i princům mnohdy tolerovala celé zástupy milenek, běda, když se nevěry dopustila královna či princezna. Svou roli v tom zřejmě hrála i skutečnost, že zatímco matka je jistá vždy, určit bez pochybností otcovství před objevením DNA prakticky nešlo. Proto si panovnické rody pečlivě střežily, aby trůn nezdědilo nějaké kukaččí mládě. Jenže saská korunní princezna Luisa na své povinnosti budoucí královny a matky pěti dětí jaksi pozapomněla. A tak se postarala o skandál, který neměl v tehdejší době obdoby!
Podezřelá snacha
Arcivévodkyně Luisa Toskánská se narodila do jedné z nejmocnějších královských rodin Evropy, habsburské dynastie. Proto se princové předbíhají v tom, kdo získá její ruku. Roku 1891 řekne Rakušanka své ano saskému korunnímu princi Fridrichu Augustovi. V té době má šlechtična osmnáct let, její ženich je o osm let starší. Krásná Luisa už se nemůže dočkat, až unikne dozoru svých rodičů, vévody Ferdinanda IV. Toskánského a jeho choti princezny Alice Parmské. Těší se, že od teď bude žít v okázalé nádheře. Jenže tvrdě narazí.
V Drážďanech panuje přísná, pobožná atmosféra. Nikdo si nepřeje, aby se urozené dámy oddávaly hříšným radovánkám. Luisa se ovšem nehodlá jen tak podřídit. Miluje plesy, ukazuje se s hlubokými výstřihy a ráda flirtuje. Proto si prakticky od prvního okamžiku znepřátelí svého tchána krále Jiřího.
„Informujte mě o každém princeznině kroku,“ nařizuje svým věrným saský panovník. Vznešenou dceru Habsburků tak ochotně špehují dvořané, ba i církevní hodnostáři. Alespoň u prostého lidu najde krásná Rakušanka pochopení. Trpělivě poslouchá jejich stížnosti a pro každého má vlídné slovo.
Krátká útěcha
„Není potřeba najímat tolik chův. Chci své děti vychovávat sama,“ domáhá se svého práva matky korunní princezna. Avšak saská královská rodina její přání ignoruje. Kdo to kdy slyšel, aby budoucí královna sama pečovala o své potomky? Po ní se žádá je pouze rodit, o zbytek se postarají jiní. Luisa přivede na svět pět dětí, aniž by měla sebemenší šanci podílet se na jejich výchově. A co na to její manžel? Ten se jí ani slůvkem nezastane. Věří, že jeho královský otec dobře ví, co dělá.
Zoufalá Rakušanka se ocitá ve stále větší izolaci. Proto ji nelze příliš zazlívat, že hledá pochopení jinde. Najde ho u učitele svých dětí Belgičana André Girona. Jeho kouzlu propadne na tolik, že úplně zapomene na síť špiclů, která jí je neustále v patách. Brzy se tak králi Jiřímu donese, že jeho snacha podvádí svého manžela s učitelem. Přitom čeká dalšího princova potomka. Jak vyřešit tuto nanejvýš ošemetnou záležitost?
Na útěku
Luisa se neubrání podezření, když tchán projevuje zájem o její zdraví. Jakmile jí sdělí, že ji co nejdřív pošle do ozdravovny, princezny se zmocní panika. Určitě mě chtějí zavřít do blázince, napadne ji. Dlouho se nerozmýšlí a z Drážďan uteče. Nejprve zamíří do rodného Salcburku, avšak její rodiče ji přesvědčují, aby se vrátila k manželovi. Proto hledá útočiště v neutrálním Švýcarsku. Doprovod jí přitom dělá bratr Leopold, který se touží oženit s prostitutkou Wilhelminou Adamoviczovou.
Ve Švýcarsku se korunní princezna setkává se svým milencem André Gironem, který byl pochopitelně hned po odhalení skandálu vyhnán ode dvora. Povedená čtveřice uprchlíků se uchýlí do jednoho z curyšských hotelů, jenž se vzápětí ocitá v obležení novinářů. Tisk si aféru princezny na útěku patřičně vychutnává, zatímco obě urozené rodiny šílí. Ostudnému chování arcivévodkyně nelze jen tak přihlížet!
Fraška o několika dějstvích
V panické hrůze z toho, do jakých rozměrů princeznin skandál naroste, dělá rod Wettinů jeden přešlap za druhým. Například vyšle do Curychu policejního komisaře, který má dopravit Luisu zpátky do Drážďan. Když to jinak nepůjde, třeba i proti její vůli. Únos urozené dámy však zarazí bdělá švýcarská policie, a tak má saská královská rodina opět z ostudy kabát.
Jiří I. nakonec vydá prohlášení, že Sasko přišlo o svou budoucí královnu, a Luise Toskánské jednou provždy zakáže vstup do země. Tímto krokem si panovník ovšem znepřátelí své poddané, kteří saskou korunní princeznu milují. Před královským palácem uspořádají Luisini příznivci demonstraci za její návrat. Wettinové však už přemýšlí, jak manželství Fridricha Augusta s nehodnou šlechtičnou zrušit. Vzhledem k tomu, že obřad se konal v kostele, je manželství prakticky nerozlučitelné. Při počtu pěti dětí lze totiž jenom těžko tvrdit, že svazek nebyl naplněn. Proto dojde pouze k odloučení manželů od stolu a lože. Pro zbožného katolíka Fridricha Augusta to znamená, že dokud bude Luisa naživu, nesmí se oženit!
A jak se se zapeklitou situací vypořádají Habsburkové? Císař František Josef I. se nejprve pokusí přemluvit Luisu k návratu do Rakouska, s tím že po porodu bude moci odejít do kláštera nebo léčebného zařízení. Princezna se však již předem vidí v blázinci, a proto jeho nabídku odmítne. Tím ztratí právo užívat titul rakouské arcivévodkyně i všechny výsady, včetně peněz, které z toho plynou. Císař jí však milostivě dovolí nazývat se hraběnkou z Montignosa. Jaký život asi zavrženou šlechtičnu čeká?
Vzdá se dcery
Roku 1903 přichází na svět Anna Monica Pia. Luisa ji porodí v ženské psychiatrické léčebně, kam se dostane omylem. Až do svého příchodu do zařízení se totiž nynější hraběnka z Montignosa domnívá, že jde o běžnou nemocnici. Po porodu ji však naštěstí v jejím odchodu nikdo nebrání. Bývalá saská korunní princezna pak žije s peněz svého někdejšího manžela, který uznává Annu Monicu Piu za svou dceru. Vždyť o její podobě s Fridrichem Augustem nelze pochybovat.
Mezitím se Luisa rozejde se svým prvním milencem. Má aférky s několika dalšími muži, až zakotví v náručí italského hudebníka Enrica Toselliho. Protože před církví je šlechtična stále vdaná, uzavřou pouze občanský sňatek. V době svatby má nevěsta třicet šest let, zatímco ženich slaví teprve třiadvacáté narozeniny. Přibližně v té době se Fridrich August hlásí o svá otcovská práva. Přeje si, aby jeho dcera vyrůstala na královském dvoře. Bývalá saská korunní princezna se nakonec nechá přemluvit a svou čtyřletou dceru pošle k jejímu otci. Tehdy vidí Annu Monicu Piu naposled. „Nechtěla jsem ji připravit o výhody jejího urozeného původu,“ ospravedlňuje si své rozhodnutí.
Až na dno
Se svým druhým manželem má Luisa pouze jediné dítě – syna Carla Emmanuela. Jenže manželství s o mnoho let mladším hudebníkem vydrží pouhé čtyři roky. Šlechtična se tak musí protloukat sama a postupně upadá do stále větší chudoby. Na konci 2. světové války ji prý před smrtí hladem zachraňují pouze potravinové balíčky humanitárních organizací. Bývalá saská korunní princezna umírá roku 1947 osamělá v pronajatém nuzném pokojíčku v Bruselu.
Další články v sekci
Tradice ustoupila etice: Norsko definitivně zakázalo kožešinové farmy
Začátek letošního roku se stal významným milníkem pro norské bojovníky za práva zvířat. Země totiž dala definitivní vale kožešinovým farmám. Rozšířila tak rostoucí seznam států, podle nichž kožešinové zemědělství do moderní společnosti nepatří.
Chov zvířat na kožešinu patřil v Norsku dlouhá léta k tradičním odvětvím. Severská země kdysi představovala domov téměř tří stovek takových farem – vždyť právě kožichy z norků a lišek se staly po celém světě symbolem luxusu. Postupně však na veřejnost prosakovaly záběry tvorů tísnících se v malých klecích, často s neléčenými zraněními. Přirozeně divocí živočichové projevovali v omezeném prostoru chování související se stresem, a někteří se dokonce uchylovali k sebepoškozování.
Norská veterinární asociace i mnozí odborníci a aktivisté v oblasti vhodných životních podmínek zvířat se nakonec shodli, že se chov na kožešinu neslučuje s moderními standardy humánního zacházení s živými tvory. Přidala se k nim rovněž veřejnost, a norská vláda se proto na základě společenského mínění i tlaku angažovaných organizací zavázala k zákazu kožešinových farem.
Dlouhodobý tlak
Zákaz kožešinových chovů v Norsku se neudál ze dne na den. Naopak šlo o dlouhodobý tlak ochránců zvířat, ale především o postupnou změnu vnímání a chování spotřebitelů. Trend v omezování pravých kožichů lze sledovat i u velkých značek. Například módní domy Gucci, Prada či Burberry se od nich již zcela distancovaly a raději volí etické varianty.
Inovace ve výrobě syntetických kožešin a materiálů na rostlinné bázi ukázaly, že se luxus a etika nevylučují. Pro definitivní zákaz kožešinových farem se přitom rozhoduje stále víc zemí – v posledních letech třeba Británie, Rakousko, Nizozemsko či Belgie. A zmíněný fakt zase dokládá, že politická vůle v kombinaci s aktivními informovanými spotřebiteli představuje klíč k zásadním změnám.
Postupné ukončování chovů mělo dát norským farmářům možnost přeorientovat se na jiný typ zemědělství nebo zkusit štěstí v odlišném oboru. Nesporný ekonomický dopad pak vláda slíbila řešit kompenzačním plánem v hodnotě asi 50 milionů dolarů. Někteří chovatelé však tvrdí, že ani uvedená opatření jejich ztráty nepokryjí, a obracejí se na soudy.
Mapa zákazů i posledních evropských kožešinových bašt
Kožešinové chovy byly úplně zakázány ve většině evropských zemích a v dalších platí více či méně restriktivní pravidla. Úplný zákaz platí v Norsku, Rakousku, Belgii, Chorvatsku, České republice, Estonsku, Francii, Itálii, Irsku, Lotyšsku, Lucembursku, Maltě, Nizozemsku, Slovensku, Slovinsku, Bosně a Hercegovině, Severní Makedonii, Srbsku a Velké Británii (Anglie a Wales zavedly zákaz už v roce 2003, čímž se staly evropskými průkopníky).
Švýcarsko a Německo sice zákaz formálně nepřijaly, ale přísné podmínky pro welfare zvířat vedly k faktickému zániku kožešinových farem. Švédsko postupně utlumilo chovy lišek a činčil; chovy norků byly dočasně pozastaveny během pandemie, dnes jsou povoleny s omezeními. Maďarsko zakázalo chov norků, lišek, tchořů a nutrií z důvodů welfare i ochrany veřejného zdraví. Dánsko zakázalo chov lišek a vznik nových farem mývalovců. Chovy norků se ale po pandemii postupně obnovují. Bulharsko zákaz kožešinových farem připravovalo, plán byl ale v roce 2022 pozastaven. V současnosti v zemi platí zákaz chovu a dovozu norků. V Rumunsku byl přijat zákon zakazující kožešinové farmy loni s platností od roku 2027.
Největším evropským výrobcem kožešin, zejména z lišek a mývalovců, je dnes Finsko. Hlavním evropským producentem kožešin z norků je pak Polsko. Litva, Řecko a Španělsko mají menší, ale stále aktivní chovy. Ve Španělsku platí od roku 2016 zákaz pro nové chovy.
Další články v sekci
Salvador Allende a tisíc dnů, které změnily dějiny Latinské Ameriky
Příběh chilského státního převratu z roku 1973 odhaluje, jak se sociální nerovnosti, boj o měď a půdu i geopolitické zájmy propletly do dramatického pádu demokracie a nástupu diktatury generála Augusta Pinocheta.
V posledních letech rychle stoupá poptávka po surovinách potřebných k výrobě baterií a elektroniky. Jejich těžba je však v mnoha ohledech kontroverzní. Například kobalt v Kongu z nezpevněných toxických šachet častokrát dobývají děti bez ochranných pomůcek a lithium v Chile zpracovává firma částečně patřící zeti Augusta Pinocheta, který ji získal v divoké privatizaci za vlády svého tchána. Jakými dalšími důsledky státního převratu ze září 1973 si musela země na západě Jižní Ameriky projít?
Půda a měď
Přibližně od třicátých let 20. století v hlavních zemích Latinské Ameriky předávali chtě nechtě velkostatkáři a velcí podnikatelé politickou moc skupinám důstojníků žijících v přesvědčení, že jsou dějinami povoláni, aby vzali osud národa do vlastních rukou. Státy sice měly demokratické ústavy a formálně zachovávaly právní a parlamentní řád, ale to nevyvažovalo krajní sociální nerovnosti, bariéry pro kariéru na základě rasy či třídy, korupci a zvůli. Tyto fenomény provázely každé volby, a hlavně každý převrat.
V samotném Chile panovaly obrovské rozdíly mezi hornickým severem, městy a zemědělským středem a jihem, kde velkostatkáři udržovali rolníky na hranici přežití. Zemi také charakterizovala vysoká koncentrace obyvatelstva do metropole Santiago, které mělo v roce 1970 už 3 miliony obyvatel, a blízkého přístavu Valparaíso. V centru hlavního města stál prezidentský palác La Moneda, odkud se vládlo.
V Chile totiž od roku 1925 fungoval prezidentský systém, v němž byl prezident hlavou státu i vlády a byl většinou vybíraný ve dvoukolové volbě. Pokud kandidát nezískal v prvním, přímém kole voleb nad 50 % hlasů, volil vítěze ze dvou nejúspěšnějších uchazečů parlament. V chilských městech žila docela početná, vzdělaná a hodně kritická střední vrstva. Její nespokojenost se týkala dvou hlavních témat: půda a měď.
Potřeba změny
Těžbu a zpracování mědi, největšího přírodního bohatství země, měly v rukou americké společnosti. Latifundisté vlastnili čtyři pětiny zavlažované půdy, kdežto malorolníci jen 1 %. Již od šedesátých let se mluvilo o nutnosti pozemkové reformy i proto, že s vysokými zisky spokojení velkostatkáři klidně nechávali ležet množství půdy ladem, takže Chile přestalo být potravinově soběstačné.
Další časovanou bombou byl rychlý růst Santiaga i dalších měst, který vedl ke krizi bydlení a vzniku chudinských ghett. Přilít peníze do státní pokladny mělo hlavně znárodňování dolů, k němuž ve větší míře přistoupila právě v šedesátých letech administrativa křesťansko-demokratického prezidenta Eduarda Freie Montalvy (1911–1982). Křesťanští demokraté se v Chile řadili k levici, a oslovovali se dokonce soudruzi, ovšem znárodnění dolů a přerozdělení velkostatkářské půdy prosazovala i ostatní politická uskupení, jak socialisticko-komunistická aliance Salvadora Allendeho (1908–1973), tak pravice.
Freiovým programem byla „revoluce na svobodě“, tedy hluboké změny v sociální, politické a ekonomické oblasti za dodržování ústavy, tedy jakási třetí cesta mezi kapitalismem a marxismem. Prezident navázal kontakty se sovětským blokem, vyhlásil válku analfabetismu a chudobě, kterou platil ze státního podílu výnosů měděných dolů. Avšak levicová frakce křesťanských demokratů vnímala reformy jako nedostatečné a v roce 1969 se odtrhla, aby nakonec zakotvila v Lidové frontě. Jejím kandidátem v prezidentských volbách roku 1970 se stal veřejnosti dobře známý socialista Salvador Allende.
Kandidaturu přijal Allende bez velkého nadšení možná i proto, že ve volbách neuspěl už čtyřikrát. Popáté nakonec těsně zvítězil v druhém kole i díky hlasům křesťanských demokratů, kterým musel garantovat svobodu tisku a dodržování ústavy. Ačkoliv pak administrativa amerického prezidenta Nixona zvažovala „zachránit Chile“ vojenskou akcí a tradičním generálským pučem, Bílý dům a CIA musely pozornost soustředit jinam, na Blízký východ, Vietnam nebo Čínu. V La Monedě tedy podruhé v dějinách země usedl socialistický prezident, byť Carlos Dávila zde v roce 1932 vydržel jen několik měsíců.
Tisíc dnů Salvadora Allendeho
Salvador Allende se narodil v Santiagu do dobře situované rodiny advokáta, a jak velela rodinná tradice, vystudoval medicínu, ačkoliv ho od mládí přitahovala politika. Vládl v rozdělené zemi, kterou tížila vysoká inflace a nezaměstnanost kolem 8 %. Jeho zvolení způsobilo mezi dělníky a levicovými intelektuály nadšení, mezi latifundisty paniku. Na druhou stranu všechny relevantní politické strany podporovaly dotažení nacionalizace měděných a ledkových dolů, ovšem za náhradu pro americké či britské majitele.
Během dvou let byly znárodněny stovky podniků včetně hutí a bank, které produkovaly asi 60 % HDP, a současně došlo k rozšíření pozemkové reformy. Allende rád mluvil o chilské demokratické cestě k socialismu, čímž chtěl zklidnit obavy, že by se mohl vydat Castrovou cestou poté, co kubánský soudruh zemi v listopadu 1971 navštívil a zdržel se celý měsíc! Široké sociální programy sice nasytily chudý lid, ale nevýkonné zemědělství nestačilo pokrýt zvýšenou spotřebu, takže rapidně stoupal dovoz potravin hrazený nejen ze státních rezerv a sovětské podpory, ale také krátkodobými úvěry ze Západu.
Napětí ve společnosti zvyšovaly stávky či zavedení přídělového systému a ústavní soud varoval před erozí právního státu. Allende se rozhodl snížit rostoucí nespokojenost jmenováním nového kabinetu, v němž dostali místo i důstojníci, předsedou se stal generál Carl Hugo Prats a ministry admirál Huerta a generál letectva Sepúlveda.
To ale rozzuřilo radikální prokubánské Hnutí revoluční mládeže (miristé), vyzbrojené zbraněmi z Československa a Kuby. Země se ocitla na pokraji občanské války, před níž varovali i komunisté, oproti zvyklostem v Chile umírněnější než vládní socialisté. Allendeho „via chilena“ se dostala do slepé uličky, když neuspěla v hledání kompromisu mezi reformami založenými na konsensu a krajní miristickou levicí. Kvůli zabavování soukromých domů i půdy mimo rámec pozemkové reformy či pouličním „výborům bdělosti“ přicházel prezident o podporu středních vrstev.
Had na prsou
Rozhodující byl však posun mínění v chilských ozbrojených silách, který lze datovat do jara 1972. Allendemu dlouho pomáhal zmíněný generál Carlos Prats, který sjednal účast tří armádních zástupců ve vládě. Nyní ale převládlo přesvědčení, že smírné východisko nelze najít. Slábnoucí Allendeho režim se poprvé pokusila svrhnout tanková jednotka 20. června 1973 útokem na prezidentský palác, rebelie byla ovšem po několika hodinách potlačena rázným zásahem vrchního velitele pozemních ozbrojených sil generála Pratse. Situace se přesto dál vyhrocovala, roční inflace dosahovala až 300 %, zásobování potravinami bylo katastrofální.
V srpnu byl Prats, jeden z posledních provládních generálů, donucen rezignovat. Allende na místo něj na klíčový mocenský post v zemi nominoval konzervativního generála Augusta Pinocheta (1915 až 2006), jemuž důvěřoval. Pinochet totiž dokázal tajit své kontakty s fašizující organizací Vlast a svoboda a záměrně se při svých vystoupeních nezajímal o politiku. Ještě 9. září 1973, dva dny před vojenským pučem, Allende přijal Pinocheta ve svém vlastním domě. Tušil vůbec levicový prezident, že Pinochet jako profesor logistiky na Vojenské akademii publikoval knihy o geopolitice, kde se pochvalně zmiňoval o španělském vůdci Francisku Frankovi, který se stal jeho celoživotním vzorem, i o Hitlerovi?
Vojenský převrat v Chile začal v úterý 11. září 1973 ve Valparaísu, Pinochetově rodišti a jednom z nejdůležitějších přístavů v zemi vzdáleném jen asi 120 kilometrů od metropole Santiaga. V časných ranních hodinách dostal Allende zprávu o povstání námořníků, kteří ostřelovali přístav. O pár hodin později se ke vzpouře připojily i jednotky v hlavním městě, obsadily rozhlas, vysílače a obklíčily La Monedu.
Allende, na hlavě s helmou a v ruce se samopalem, odmítal opustit prezidentský palác a ve svém posledním projevu se obrátil na lid s výzvou, aby zabránil svržení demokraticky zvolené vlády a odsoudil zrádce z řad armády, mezi něž ovšem stále nepočítal Pinocheta.
Pod palbou
Palác mohly po dohodě opustit všechny ženy a děti včetně Allendeho rodiny. Jelikož ale došlo k porušení tohoto ujednání, musely i obě Allendeho dcery prchat ostřelovanými ulicemi. Pučisté nedodrželi ani slib o nedotknutelnosti vyjednavačů, kteří byli zatčeni, jakmile vyšli s bílým praporem z budovy. Všichni čelní představitelé levicového režimu pak skončili v internačním táboře na dalekém jihu, konkrétně na chladném a vlhkém ostrově Dawson blízko Ohňové země, kde strávili přibližně první rok svého věznění.
Kolem poledne 11. září 1973 začalo letecké bombardování La Monedy a poté se přidaly tanky a dělostřelectvo. Střecha hořícího sídla se propadla, Allende se stáhl do Sálu nezávislosti a zemřel mezi 14.15 a 14.25 h. Dodnes není jasné, zda se těžce raněný prezident zastřelil sám, nebo byl zabit pučisty při dobývání paláce. Doplňme, že takto brutální převrat byl v Chile zřídkavým jevem, posledním státníkem zabitým z politických důvodů byl ministr Diego Portales, jehož v roce 1837 unesla a zavraždila skupina důstojníků.
Odpor proti vojenskému puči byl minimální, omezil se na aktivisty z řad miristů. S převratem totiž souhlasila valná část veřejnosti i občanských politiků, většina se totiž bála chaosu občanské války. Málokdo předpokládal, že budou následovat tak tvrdé represe a dlouhé roky života ve strachu.
