Ambiciózní mise OSIRIS-REx k planetce (101955) Bennu a zpět se získanými vzorky se více než vyplatila. Od roku 2023, kdy návratový modul s odebraným materiálem planetky přistál zpět na Zemi, se vzorkům z Bennu věnují vědci v laboratořích po celém světě.

Bennu obíhá kolem Slunce po dráze, která přivádí planetku každých šest let do blízkosti Země. Jde tedy o planetku blízkou Zemi (NEO, near-earth object), která je kvůli své velikosti potenciálně nebezpečná (PHO, potentially hazardous object). Současně je to také primitivní uhličitá planetka (skupina typu C), která se díky „namodralému“ spektru řadí k typu B. Právě kvůli těmto charakteristikám si NASA vybrala Bennu jako cíl mise OSIRIS-REx.

Časová kapsle Bennu

Vědci, která vedla Jessica Barnesová z Měsíční a planetární laboratoře Arizonské univerzity, se podílejí na intenzivním výzkumu vzorků z Bennu. Jejich nová studie, kterou zveřejnil vědecký časopis Nature Astronomy, a dvě další podobné vědecké práce jejich týmu, přinášejí zjištění, že Bennu je jako časová kapsle, která uchovává spoustu zajímavých informací.

Materiál z planetky pochází z různých míst Sluneční soustavy, a také z různých období vývoje Sluneční soustavy. Část tohoto materiálu je dokonce starší než samotná Sluneční soustava a pochází z dávno mrtvých hvězd v okolí. Badatelé také zjistili, že materiál z Bennu procházel změnami, například díky interakcím s vodou nebo působení „vesmírného počasí.“

„Náš výzkum přichází s objevy, které nelze získat pomocí teleskopů,“ uvádí Barnesová. „Je skvělé, že konečně můžeme zkoumat přímo materiál planetky, jak jsme o tom odjakživa snili a sledovat stopy minulosti, které se na povrchu takové planetky nacházejí.“

Pokud jde o Bennu, zdá se, že mateřské těleso této planetky vzniklo někde za oběžnými drahami Jupiteru a Saturnu, bylo několikrát rozbito a její části opět smíseny, než vznikla současná podoba planetky Bennu.

Image

Čtěte také

Vzorky hornin z planetky Bennu jsou bohaté na uhlík a vodu, ukázala to první analýza

Dlouho se lidstvo obávalo přelidnění. Dnes se ale čím dál víc mluví o opačném demografickému jevu – globálnímu poklesu porodnosti. Ještě v roce 1970 měla průměrná žena v Mexiku sedm dětí, dnes jsou to necelé dvě. A Mexiko rozhodně není v tomto směru výjimkou.

Podle odhadů Institutu pro zdravotní metriky a hodnocení (IHME) bude do roku 2050 více než tři čtvrtiny zemí světa pod hranicí takzvané udržitelné porodnosti, která činí přibližně 2,1 dítěte na ženu. Některé země, jako například Jižní Korea, klesly dokonce pod hodnotu 1 dítěte na ženu, což je historicky bezprecedentní.

Moderní podoba rodičovství

Rychlý a plošný pokles porodnosti vědce zaskočil. Na vině jsou především hluboké společenské, ekonomické a kulturní proměny. Mezi hlavní příčiny patří rostoucí vzdělanost žen, jejich rostoucí ekonomická nezávislost a s tím spojené odkládání nebo úplné odmítání mateřství. Přístup k antikoncepci i posun ve vnímání partnerských vztahů umožnil oddělit sexualitu od reprodukce.

V mnoha zemích se také proměnil náhled na fungování rodiny – ženy už nechtějí být těmi, kdo nese veškerou zátěž péče o domácnost a děti, zatímco jejich muži se věnují kariéře a setrvávají v tradičních představách o rolích v rodině. Tento nesoulad vede často k tomu, že ženy si raději zvolí život bez partnera i bez dětí.

Důležitou roli hrají také ekonomické faktory. Vysoké náklady na bydlení, výchovu dětí, vzdělání a zdravotní péči mnoho párů odrazuje od rodičovství. Zejména ve velkých městech, kde je životní úroveň nejvyšší, porodnost klesá nejrychleji.

K tomu se přidává i moderní kultura rodičovství. Řada rodičů se snaží svým dětem věnovat maximum času, financí a pozornosti, což je při současných životních podmínkách často únosné jen pro menší počet potomků. Mnozí mladí vstupují do pracovního života později, navíc v prostředí, které je vysoce konkurenční a nestabilní, což další plánování rodiny ztěžuje.

Stárnoucí svět

Výsledky této demografické změny budou mít dlouhodobý dopad. Společnosti, jejichž růst byl po dekády založen na stabilním přírůstku obyvatel, nyní čelí opačné situaci. Snižuje se počet lidí v produktivním věku a rychle roste podíl seniorů. Během příštích 25 let by se v mnoha zemích měl podíl lidí starších 65 let téměř zdvojnásobit.

Tento vývoj ohrožuje stabilitu penzijních systémů, zdravotnictví i celé ekonomiky. Méně mladých znamená nejen méně pracovní síly, ale také méně inovací, slabší armády, nižší daňové příjmy a v konečném důsledku i menší vliv států na světové scéně.

Různé země reagují na vzniklou situaci různě. Žádné řešení ale zatím nepřineslo zásadní obrat. Finanční pobídky, jako jsou jednorázové příspěvky za narození dítěte, přinášejí jen omezený a dočasný efekt. Například australský „baby bonus“ vedl krátkodobě k sedmiprocentnímu nárůstu porodnosti, přičemž není zdaleka jisté, zda se jednalo o skutečný nárůst počtu dětí, nebo pouze o jejich dřívější narození.

Jako efektivnější se ukazuje být komplexní podpora rodin – dostatečně dlouhá a dobře placená rodičovská dovolená, dostupná a kvalitní předškolní péče a vzdělávání, dostupné bydlení a vyvážené rozdělení péče mezi oběma rodiči.

Skandinávie a východní Evropa

Skandinávské země, které v těchto oblastech investují nejvíce, zaznamenaly pomalejší pokles porodnosti než zbytek Evropy. Studie navíc ukazují, že pokud se otcové více zapojují do výchovy, zvyšuje se pravděpodobnost pořízení druhého dítěte a snazší je i návrat žen do zaměstnání.

Zajímavý pohled v tomto směru přinesla studie z několika zemí střední a východní Evropy, včetně České republiky. Výzkum ukázal, že ženy, jejichž partneři se aktivně zapojují do péče o dítě, mají nejen vyšší pravděpodobnost, že se rozhodnou pro druhé dítě, ale také častěji pracují na plný úvazek. To naznačuje, že rovnoměrné sdílení domácích povinností může být významným faktorem při rozhodování o velikosti rodiny. Česká zkušenost tak potvrzuje širší trend: podpora rovnoprávného rodičovství může představovat jeden z účinných nástrojů řešení demografické krize.

V některých zemích by mohla pomoci zmírnit dopady demografického poklesu imigrace. Mladí lidé z rozvojových zemí mohou vykrýt nedostatek pracovní síly v ekonomikách s nízkou porodností, zvýšit daňové příjmy a přispět k inovacím. Tento přístup ale naráží na politické a kulturní bariéry, navíc může vyvolat negativní dopady v zemích, odkud migranti odcházejí.

Vzhledem k tomu, že návrat ke starým populačním trendům je nepravděpodobný, odborníci stále častěji hovoří o potřebě adaptace. Je třeba přepracovat důchodové systémy, upravit věkovou hranici odchodu do důchodu, posílit zdravotní péči o starší populaci a rozvíjet systém péče o závislé osoby.

Výzkumy navíc ukazují, že dnešní sedmdesátníci mají kognitivní schopnosti srovnatelné s padesátníky z přelomu století. Starší lidé, kteří zůstávají aktivní, ať už v práci nebo péčí o vnoučata, jsou zdravější a méně trpí samotou.

Méně dětí, více výzev

Kromě toho je třeba investovat do zvyšování kvality života všech – od podpory rovnosti, přístupu ke vzdělání, zdravotní péči a dostupnému bydlení. Právě společnost, která nabízí naději a stabilitu, má větší šanci, že v ní lidé budou chtít mít děti. Pokud se podaří vytvořit prostředí, kde je snadné skloubit rodičovství s osobním a profesním rozvojem, může to vést k přirozenému zvýšení porodnosti – byť jen mírnému.

Zároveň je důležité změnit pohled na samotný počet obyvatel. Nižší populace nemusí být automaticky negativní zprávou. Méně lidí může znamenat menší tlak na přírodní zdroje a větší možnost investovat do kvality života jednotlivců. Pokud se podaří zachovat ekonomickou stabilitu a společenskou soudržnost, může být i svět s nižší porodností klidnější, udržitelnější a spravedlivější.

Demografická změna, kterou nyní většina vyspělého světa zažívá, je hluboká a komplexní. Nejde pouze o čísla, ale o hodnoty, instituce a budoucnost, kterou si přejeme utvářet. Pokles porodnosti je problémem pouze tehdy, pokud se mu nedokážeme přizpůsobit. Pokud však dokážeme reagovat moudře, může se z krize stát příležitost.

Image

Čtěte také

Zdánlivě nekonečný růst světové populace končí: Prospěje méně lidí stavu planety?

Obezita je v současnosti jedním z největších zdravotních problémů lidstva. Jde čtvrtou nejčastější příčinu úmrtí a postihuje přes 890 milionů dospělých lidí na planetě. Hlavní příčinou obezity přitom je přejídání se tuky, k němuž dochází velmi snadno a současně je velmi obtížné napravit jeho následky.

V současnosti se jako hlavní léčba obezity používá změna životního stylu, případně bariatrická chirurgie včetně zmenšení žaludku nebo zkrácení trávicího traktu. Obezitě je možné čelit i s pomocí léků typu orlistat, který blokuje enzymy pro vstřebávání tuků nebo semaglutid, který snižuje hladinu krevního cukru. Všechny uvedené metody ale vedou spíše jen k dílčímu snížení váhy, obvykle méně než o jednu desetinu původní hmotnosti a často je doprovázejí vedlejší účinky.

Jak zneškodnit tuk?

Jsou ale i jiné možnosti. Mezinárodní výzkumný tým vytvořil smícháním vitamínu E s polyfenoly ze zeleného čaje jedlé mikrokuličky. Vznikly tak stabilní a biokompatibilní nanostruktury založené na rostlinném materiálu, které se účinně vážou na tuk. Badatelé ještě tyto mikrokuličky potáhli vrstvou alginátu, která je chrání před kyselým prostředím žaludku. Jejich výzkum nedávno uveřejnil odborný časopis Cell Biomaterials.

Když jsou takové mikrokuličky součástí jídla, projdou žaludkem a jejich ochranný povlak se uvolní. Vnitřek mikrokuliček pak může zachycovat kapičky tuků obsažených v potravě. Tím tuk vlastně zneškodní – zabrání se jeho absorpci a je bezpečně vyloučen z těla ven.

Vědci ověřili účinnost nové léčby v experimentu na laboratorních potkanech. Zjistili, že potkani, kteří dostávali stravu bohatou na tuky a s mikrokuličkami, zhubli oproti potkanům, kterým mikrokuličky nepodávali, zhruba o 17 procent. Pokusná zvířata byla zdravější a měla v těle méně tukové tkáně. Badatelé založili biotechnologickou společnost a zahájili klinickou studii, která má nyní ověřit, zda rostlinné mikrokuličky fungují stejně dobře i u lidí.

Image

Čtěte také

Nová nanoléčba obezity cílí na vstřebávání tuku během trávení

Když se křesťanská církev definitivně usadila v raně středověké Evropě, pokusila se vytlačit všechny pohanské svatební obyčeje. Na zbourání zažitých tradic však nestačila, a proto si je přizpůsobila do vlastního obřadu. Oba systémy pak nadále existovaly vedle sebe.

Černá nevěsta

Společnost vždy kladla velký důraz na barvy a jejich symboliku. S ohledem na ni byly také pečlivě vybírány šaty, v nichž měla dívka vstupovat do posvátného svazku. Zatímco pohanské národy v čele s Kelty upřednostňovaly červenou, která vyjadřovala plodnost, rané křesťanství sázelo spíše na modrou. Chladná barva totiž představovala nevinnost a čistotu, a proto také byla typická pro Pannu Marii. Okázalé šaty určené jen pro jedinou příležitost si však mohla dovolit jen špička společenské pyramidy. Zbytek žen na svůj velký den tradičně oblékal takzvané nedělní šaty, tedy úbor, který si dívky schovávaly na sváteční příležitosti.

Z praktického hlediska byl daný oděv většinou hnědý nebo šedý a žena se mohla provdat dokonce i v černé, především brala-li si vdovce. Trend bílé se uchytil teprve před polovinou 19. století. Dne 10. února roku 1840 totiž britská královna Viktorie vstoupila do manželství se svým bratrancem Albertem v oslnivé bílé róbě.

Ceremonie a zvyklosti

Svatbu, či lépe řečeno oddavky provázela celá řada úkonů, které měly zajistit nejen jejich hladký průběh, ale především štěstí a spokojenost mladého páru. Určité rituály či součásti svatebního oděvu navíc vyjadřovaly společenský status. 

Důležitá byla nevěstina neposkvrněnost. Snoubenka měla vstupovat do svazku jako panna a tento stav vyjadřovala zeleným věncem na hlavě. Pokud obyčej nedodržela, říkalo se, že byla „připravena o věneček“.  Padlé ženy se potom oddávaly s čepcem nebo šátkem. Neméně důležitý byl závoj. Jeho užívání je doloženo ještě před zlomem letopočtu a červená látka spadající z hlavy byla oblíbená i ve starém Římě. Většina kultur dívce zahalovala tvář, čímž ji asi chránila před zlými pohledy a uřknutím. Ve střední Evropě se však v průběhu středověku a novověku používal společný závoj pro nevěstu i pro ženicha v podobě baldachýnu. Módu dlouhých bílých závojů jako součásti svatebního oděvu vyvolala opět svatba královny Viktorie.  

Zakázaná data

Kromě zvyků a obyčejů existovala i jasně daná pravidla, týkající se nejvhodnější doby sňatku. Zatímco dnešní společnost upřednostňuje svatby v teplém jarním a letním období, u převážně zemědělské společnosti několika minulých staletí tomu bylo přesně naopak. Lidé museli především hledět na vlastní obživu, teprve potom se mohli oddávat veselí. O svatbě v květnu se navíc říkalo, že nosí smůlu, protože případné dítě se pak narodilo uprostřed zimy.

Teprve když se příroda odebrala k zimnímu spánku, mohli si lidé dovolit věnovat několik dnů veselce. Nejoblíbenějšími měsíci byl proto listopad a zejména únor. Kromě praktických výhod byly tyto sychravé a chladné měsíce v podstatě jedinou možností, církev totiž zakazovala svatby v době malého a velkého půstu, tedy v období adventu a v předvelikonočním čase. Navzdory všem pravidlům se však mladý pár mohl oddat kdykoliv, svatba však musela být tichá a neveselá. Určitá pravidla byla spojena i s výběrem vhodného dne. Zámožnější rodiny pořádaly svatby v úterý, kdy se podle Bible odehrála svatba v Káně Galilejské. Dvojice z chudší vrstvy spojovaly své životy ve čtvrtek. 

Image

Čtěte také

Historie svatebních tradic: Proč se unáší nevěsta a jakou roli má ženichův svědek?

NGC 3603 je malebná emisní mlhovina v souhvězdí Lodního kýlu, která je od nás vzdálená asi 25 tisíc světelných let. Současně to je také jedna z nejaktivnějších hvězdných porodnic Mléčné dráhy, kde pozorujeme mnoho mladých, extrémně horkých a zářivých hvězd. 

Přímo v centru této emisní mlhoviny se nachází oblast HD 97950 s tak těsně nahloučenými hvězdami, že byly původně považovány za jedinou stálici. Ve skutečnosti se v této oblasti nachází přes 7 500 hvězd, včetně velmi unikátních objektů. V samotném srdci tohoto centra se nachází jednu z nejhmotnějších dvojhvězd, jaké známe. 

Dvojhvězda v Lodním kýlu

Phil Massey z Lowellovy observatoře ve Flagstaffu a jeho spolupracovníci zpracovali archivní data z pozorování Hubbleova vesmírného dalekohledu a nová pozorování, aby proměřili vlastnosti zmíněné dvojhvězdy, označované jako NGC 3603-A1. Výsledky výzkumu extrémní vesmírné dvojice uveřejnili na preprintové platformě arXiv.

Systém NGC 3603-A1 tvoří dvě extrémně hmotné a jasné hvězdy, které kolem sebe oběhnou jednou za 3,8 dne – tedy přibližně 100krát za jeden pozemský rok. Jedna z nich má odhadovanou hmotnost 93 Sluncí, druhá 70. Jsou tak jasné a horké, že svými silnými hvězdnými větry připomínají Wolf–Rayetovy hvězdy – masivní, rychle stárnoucí a „odfukující“ se hvězdy v závěru svého života. V tomto případě ale hvězdy ještě mladé jsou – a právě to z nich dělá vědecký poklad.

Podrobné zkoumání světelné křivky systému ukázalo i na zajímavou dynamiku mezi hvězdami. Zdá se, že menší z nich v minulosti „vysála“ část hmoty ze své větší sestřičky, čímž získala rotaci navíc. Takové přelévání hmoty je u dvojhvězd běžné a hraje zásadní roli v tom, jak se tyto hvězdy vyvíjejí – a jakým způsobem končí. Často jako supernovy nebo kolapsy do černých děr.

Tyto dvojice masivních hvězd jsou také potenciálními zdroji gravitačních vln, které astrofyzikové poprvé zaznamenali v roce 2015. Pokud se tyto hvězdy jednoho dne zhroutí do podoby černé díry a splynou, vznikne vlna v samotné struktuře časoprostoru – a takové signály dnes umožňují zcela nový způsob zkoumání vesmíru. NGC 3603-A1 je tedy nejen ukázkovým příkladem extrémně hmotné dvojhvězdy, ale také důležitým „dílkem skládačky“ v porozumění životního cyklu hvězd.

Image

Čtěte také

Astronomové objevili 19 Wolf-Rayetových hvězd v Galaxii v Andromedě

Mezi největší producenty tančíků patřila britská zbrojovka Armstrong-Vickers, která koupila i firmu Carden-Loyd Tractors, jež vyvinula řadu designů této kategorie. Mnohé posléze dosáhly značných komerčních úspěchů, a to včetně exportu do Sovětského svazu. Tamní tančík T-27 v mnohém vycházel z britského vzoru, avšak nesplnil očekávání, a proto Rudá armáda začala záhy hledat náhradu, od které navíc žádala i obojživelné schopnosti. Také v tomto případě šlo o inspiraci z Velké Británie, kde se malý plovoucí tank představil veřejnosti už v roce 1931.

Výpomoc z ostrovního království

Sovětští konstruktéři nejdříve otestovali domácí designy obojživelných obrněnců T-33, T-41 a T-37, ani jeden však nevyhověl specifikacím, takže zůstalo jen u malého počtu vyrobených kusů, byť poslední z typů se jevil jako poměrně slibný. Vedoucí činitelé se tudíž znovu rozhodli, že ani tento projekt se neobejde bez technologické pomoci z kapitalistické země. Následoval tedy další obchod s britskou firmou Armstrong-Vickers, jež prodala Moskvě dva plovoucí tančíky. 

Po jejich prostudování mohli sovětští konstruktéři uskutečnit některé změny designu T-37, které vedly ke zrodu definitivní sériové verze T-37A. Úpravy se týkaly zejména podvozku. Očekávalo se, že Rudá armáda převezme první obojživelníky této verze již do konce roku 1932, nový obrněnec se však projevil jako hodně složitý, a proto se sériová výroba rozběhla až v následujícím roce. V listopadu 1933 se pak T-37A ukázaly na moskevské vojenské přehlídce, kde zanechaly silný dojem, za kterým ale reálné provozní zkušenosti dosti zaostávaly. Tanky totiž trpěly častými poruchami  a příliš nezvládaly obtížný terén, takže nedokázaly dobře zastávat svůj hlavní úkol, a sice průzkum ve prospěch těžších typů obrněnců.

Obojživelníky na Dukle

Díky lodnímu šroubu v zádi a nízké hmotnosti opravdu mohly plavat, ale v praxi se tato jejich schopnost využívala jen vzácně. Za nízkou hmotnost se platilo slabým pancéřováním, které chránilo nanejvýš proti střelám z pěchotních zbraní. Vnitřní prostory byly velmi stísněné a výzbroj v podobě jednoho kulometu DT se jevila jako nedostačující. Všechny tyto problémy se potvrdily během agrese proti Polsku a zejména v zimní válce proti Finsku, jelikož T-37A si nevedly příliš dobře a mnoho kusů bylo ztraceno kvůli poruchám.

Rudá armáda už používala i další obojživelník T-38, ani ten ale nesplnil očekávání a skutečný průlom se dostavil až díky tanku zcela nové konstrukce T-40. Vozidla T-37A se omezeně uplatňovala také během obrany proti německé invazi, avšak dosahovala jen minimálních úspěchů. Od roku 1942 už se T-37A na frontě vykytovaly výjimečně, ačkoli někdy sloužily v pomocných úlohách, zejména jako tahače. Coby málo známou zajímavost lze uvést, že 22 tanků T-37A a T-38 obdržela také 2. československá samostatná paradesantní brigáda v SSSR, jež potom tyto obrněnce použila v boji během karpatsko-dukelské operace.

Image

Čtěte také

Sovětský obojživelný tank PT-76: Dobrý plavec, ale slabý bojovník

Víte, kolik vydrží pod vodou Šesták v legendární komedii Vesničko má středisková? 26 sekund! Nedávno nejen filmového Šestáka překonal chorvatský potápěč Vitomir Maričić, a to více než šedesátinásobně! Chorvat zvládl v hotelovém bazénu v rámci disciplíny zvané statická apnoe nedýchat neuvěřitelných 29 minut a tři sekundy.

Kromě fiktivních filmových postav překonal Maričić téměř o pět minut i dosavadní rekord svého krajana Budimira Šobata z roku 2021 (24 minut a 37 sekund).

Kyslíkový doping

Maričić ke svému obdivuhodnému výkonu využil drobného triku: deset minut před samotným pokusem dýchal čistý kyslík, aby do krve rozpustil co nejvíce tohoto životodárného plynu. Podle jeho vlastních slov začínal s téměř pětinásobným množstvím kyslíku, než má člověk běžně k dispozici. Právě tato „rezerva“ mu umožnila vydržet pod hladinou téměř půl hodiny – tedy dvakrát déle, než dokáže zadržet například dech delfín skákavý.

I bez této podpory jsou Maričićovy výkony neméně pozoruhodné: běžně dokáže vydržet bez nádechu přes 10 minut. Pro srovnání – průměrný člověk zvládne zadržet dech jen 30 až 90 sekund. Absolutním rekordem „na čistý vzduch“ zůstává výkon 11 minut a 35 sekund, který v roce 2014 zaznamenal Srb Branko Petrović.

Maričić se však nesoustředí jen na rekordy pro rekordy. Svým výkonem chtěl upozornit na důležitost ochrany oceánů – prostředí, na němž jsou závislí nejen freediveři, ale celé lidstvo. A kdo ví, možná si tento chorvatský dobrodruh brzy troufne i na další mety a pokusí se překonat i Petrovićovo maximum.

Image

Čtěte také

Do hlubin na jediný nádech: Freediving je extrémní, ale ne adrenalinový sport

Slávička Dreissena bugensis je sladkovodný mlž původem z povodí Dněpru. Slávičky jsou velmi odolné, dobře se množí a v současné době se lavinovitě šíří jako invazní druh v evropských i severoamerických vodách. 

Na podzim 2023 se tyto slávičky objevily také v řece Snake v americkém Idahu. Místní úřady proto přistoupily k poměrně nekompromisnímu kroku – jen dva týdny po prvním záchytu mlžů v oblasti Twin Falls vypustili pracovníci státu do řeky přes 18 tun měděného přípravku Natrix, speciálně vyvinutého pro likvidaci invazních mlžů. Zásah stál tři miliony dolarů (téměř 63 milionů Kč) a byl označen za „nejrychlejší a nejkomplexnější“ akci tohoto druhu v celé Severní Americe.

Logistika této operace byla mimořádně náročná – měděný roztok bylo nutné dopravovat hadicemi přes skalnaté kaňony a pomocí vrtulníků zásobovat lodě, které jej rozstřikovaly do proudu.

Po otravě se v řece objevily stovky mrtvých jeseterů, někteří až 2,5 metru dlouzí a staří 35 let. Zásah měl devastující vliv také na populace okounů a cejnů. Nová studie americké geologické služby (USGS) navíc ukázala, že měď zasáhla až 90 % všech bezobratlých v místě zásahu – tedy hlavní zdroj potravy pro ryby. Do sedimentů se navíc usadily více než tři tuny mědi, která může zůstávat toxická po dlouhá léta.

Navzdory těmto ztrátám se invazní mlže nepodařilo zcela vymýtit. O rok později se v řece znovu objevily larvy sláviček a úřady proto rozhodly o opakování akce. Výsledky druhého zásahu se teprve vyhodnocují.

Volba ze dvou zel

Proč tedy úřady přistoupily k tak kontroverznímu kroku? Odpověď shrnuje ředitelka zemědělského odboru Idaho Chanel Tewaltová: „Rozuměli jsme vážnosti toho, co musíme udělat. Ale víme také, co je v sázce. Nemůžeme se těmto rozhodnutím vyhnout jen proto, že přinášejí bolestivé ztráty – ztráty hrozí v každém případě.“

Podle části odborníků šlo o neúspěch, protože zásah nepřinesl úplnou likvidaci invazního druhu. Kritici také upozorňují, že nebylo jasné, kde se nacházejí dospělí mlži, a tak šlo o léčbu takříkajíc „naslepo“. Podle jiných by ale čekání znamenalo další škody: slávičky se šíří rychle, přichytávají se na lodích odkud se už prakticky nedají odstranit. Bez zásahu by postupně vyhubily původní organismy řeky a ohrozily infrastrukturu, energetiku i zemědělství státu.

Idaho dnes udržuje rozsáhlý systém kontrolních stanic, kde zaměstnanci zkoumají lodě a vodní skútry mířící do státu, aby zabránili přenosu nových larev. Guvernér Brad Little označil zásahy za „absolutně klíčové“ a upozornil, že neléčená invaze by stála stovky milionů dolarů.

Image

Čtěte také

Vypouštěné zlaté rybičky devastují ekosystémy amerických jezer

Zářijové nebe ozdobí zejména jevy svázané s naším kosmickým sousedem. Ten první a bezesporu i nejatraktivnější se odehraje 7. září, kdy nás čeká již druhé letošní zatmění Měsíce, a tentokrát navíc úplné. Předchozí měsíční zatmění jsme mohli zhlédnout 14. března, příliš ovšem nenadchlo, neboť se omezilo jen na nevýraznou polostínovou fázi – zatímco v září naopak vpadneme přímo doprostřed hlavního dění.

Po západu Slunce

Co přesně při východu Měsíce uvidíte, určí vaše zeměpisná poloha. Budete-li se vyskytovat v nejvýchodnějších částech Česka a výhled vám nebude zakrývat vysoký horizont, máte šanci spatřit měsíční kotouč ještě s jasným pravým okrajem, který se bude stále nacházet vně plného zemského stínu. Uvidíte totiž Měsíc vycházet zhruba čtvrt hodiny před tím, než v 19:31 započne úplné zatmění. Naopak z nejzápadnějších partií republiky spatříte jeho disk nad obzorem přinejmenším několik minut po začátku úplného zatmění, kdy už bude zcela potemnělý, s odstínem mezi tmavě červenou a hnědou (viz Barevná zatmění).

Po osmé večerní se k zemskému průvodci připojí Saturn, který se objeví jen kousek od něj nad východním horizontem. Ve 20:12 nastane maximální fáze zatmění a úkaz se přehoupne do druhé části. Ještě dalších 40 minut si ovšem žádné větší změny nevšimnete, protože úplné zatmění skončí až ve 20:53, kdy z plného zemského stínu vykoukne levý dolní okraj Měsíce. Plný stín pak bude z jeho zářivého disku ustupovat směrem k pravému hornímu okraji, a to až do 21:57, kdy skončí i částečné zatmění. Plynule na něj potom naváže nevýrazná polostínová fáze a potrvá do 22:55, přičemž jen málo nápadný polostín bude z Měsíce ustupovat zleva doprava.

Saturn v opozici

Vraťme se však ještě na chvíli k Saturnu. Během babího léta i nastupujícího podzimu se nám na něj naskytne velmi dobrý výhled, neboť se 21. září ocitne v opozici se Sluncem. Planeta opásaná prstenci bude tudíž k vidění po celou noc na pomezí souhvězdí Ryb a Vodnáře. Představuje přitom samozřejmě skvělý cíl i pro menší dalekohledy: V takovém případě ovšem počkejte, až vystoupá dostatečně vysoko nad obzor a vymaní se z přízemních, silně turbulentních vrstev vzduchu. Odměnou vám bude klidný a ostrý obraz.

V období okolo opozice bude Saturn kulminovat zhruba hodinu po půlnoci 37° nad jižním obzorem, s jasností 0,6 mag a úhlovým průměrem 19,4″. Prstence však nadále zůstávají velmi úzké, jelikož teprve před půl rokem prošla Země jejich rovinou, a svou jižní čili spodní stranu k nám tedy zatím natáčejí jen velmi nesměle.

Zákryt Plejád i Venuše

Další lunární úkaz ozdobí noční nebe 12. září, tentokrát se však ubývající Měsíc podělí o pozornost se stálicemi otevřené hvězdokupy Plejády, jež na své cestě oblohou dočasně zakryje. Vyhlížejte ho okolo 21:00 nad severovýchodem, kdy už se bude nacházet v těsné blízkosti Plejád. Electru coby první z nebeských „sedmi sester“ pohltí krátce po 22:00 a následovat budou Celaeno, Merope, Maia a Alcyone. Poslední zmíněná za jeho diskem zmizí zhruba hodinu po Electře, která už v té chvíli bude opět zářit na nebi. Zbývající dvě Plejády, Asterope a Taygetu, zemský průvodce při svém putování mine.

Z náruče Plejád se jeho zářivý disk definitivně vymaní zhruba půl hodiny po půlnoci, kdy projde okolo mytických rodičů hvězdných sester v podobě přilehlých stálic Atlas a Pleione. Pokračovat pak bude vstříc jasnému Aldebaranu, s nímž se na nebi setká hned následující noc.

Do třetice na Měsíc upřete zrak 19. září, a to hned dvakrát – z toho poprvé ještě v brzkých ranních hodinách, kdy bude stoupat nad východní obzor v podobě uzounkého srpku pouhé dva dny před novem. V úhlové vzdálenosti 4° směrem na jihovýchod ho totiž bude stíhat zářivá Venuše v doprovodu nápadného Regula ze Lva a v okamžiku východu je bude na nebi dělit proluka 50′. S rozedněním potom můžete Měsíc pustit ze zřetele, ale nikoliv na dlouho. Během dne totiž na obloze doputuje do blízkosti Venuše, a nakonec ji také zakryje. Jelikož ovšem bude mít podobu velmi úzkého srpku, snadno oproti jasnému modrému nebi zanikne.

Ve výhodě tak budou majitelé naváděných dalekohledů, díky nimž bude lokalizace Měsíce i Venuše hračka. Přístroj navíc umožní pozorovat rovněž fázi planety a postupné noření jejího kotoučku za spoře osvětlený, levý okraj zemského souputníka. Venuše za ním zmizí okolo 14:12, načež se v 15:24 opět zjeví u jeho pravého, temného okraje.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Lva, 22. září ve 20:19 SELČ vstoupí do znamení Vah; nastává podzimní rovnodennost a začíná astronomický podzim

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná ráno nad východem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný ve druhé polovině noci
• Saturn – viditelný po celou noc
• Uran – viditelný téměř celou noc vyjma večera
• Neptun – viditelný po celou noc

Zajímavé úkazy v září 2025

• 7. září – úplné měsíční zatmění; Měsíc v jeho průběhu teprve vyjde nad východní obzor: začátek úplného zatmění v 19:31, střed ve 20:12, konec ve 20:53; konec částečného zatmění ve 21:57, konec polostínového zatmění ve 22:55
• 8. září – seskupení Měsíce, Saturnu a Neptunu na noční obloze; nejblíž se tělesa ocitnou v okamžiku východu nad obzor, kdy bude Měsíc a Saturn dělit asi 2,6°; Neptun viditelný pouze v dalekohledu zhruba 2° severovýchodně od Saturnu
• 12. září – ubývající Měsíc projde přes otevřenou hvězdokupu Plejády v Býkovi; začátek úkazu asi ve 22:00 nízko nad severovýchodem, konec 13. 9. zhruba v 0:30; níž nad obzorem pozorovatelný i Aldebaran z Býka
• 13. září – Měsíc poblíž Aldebaranu z Býka na nočním nebi
• 16. a 17. září – seskupení ubývajícího Měsíce, Jupitera a Polluxe i Castora z Blíženců na ranní obloze, 16. 9. se tělesa shromáždí na ploše okolo 10°, 17. 9. pak na ploše asi 12°
• 19. a 20. září – setkání Venuše a Regula ze Lva (0,7°) v doprovodu velmi úzkého měsíčního srpku na ranním nebi; 19. 9. Měsíc zhruba 4,3° severozápadně od obou těles, 20. 9. asi 8° jihovýchodně od nich
• 19. září – zákryt Venuše Měsícem na denní obloze; začátek zákrytu zhruba ve 14:12 u levého (osvětleného) okraje Měsíce, konec v 15:24 u pravého (temného) okraje; s ohledem na světlé denní nebe si pozorování s největší pravděpodobností vyžádá alespoň malý dalekohled
• 21. září – Saturn v opozici se Sluncem
• 23. září – Neptun v opozici se Sluncem
• 27. září – srpek dorůstajícího Měsíce poblíž Antara ze Štíra na večerní soumrakové obloze nízko nad jihozápadem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Středověcí poutníci do Svaté země, kteří se vydali k Božímu Hrobu, směli mít vedle pláště, klobouku, hole, brašny a bot pouze jídelní nůž a nádobu na vodu. Proto potřebovali vedle zdatné ozbrojené ochrany, zajišťované zhruba od roku 1120 Chudými rytíři Šalamounova chrámu (templáři), též péči zdravotnickou a pečovatelskou. Té se ujaly rytířské řády sdružující složku vojenskou i zdravotnickou. Známí jsou rytíři sv. Jana Křtitele (johanité), ale méně se ví o rytířích sv. Lazara (lazariánech), kteří byli v křižáckých státech také téměř od počátku a stejně jako johanité působí dodnes.

Řád léčitelů

Subtropické podnebí Svaté země bylo odedávna příznivé pro různé přenosné nemoci, proti kterým většinou neexistoval lék. Tou nejhorší byla lepra – malomocenství. O poutníky nakažené touto nemocí i jejich ozbrojený doprovod se uvolili převzít v případě potřeby starost a péči právě lazariáni. Šlo o rozhodnutí osudové a vysoce rizikové, kvůli němuž většina z rytířů a sloužících bratří dobrovolně ve jménu Božím umírala se svými pacienty. Onemocnění leprou mělo mnohdy pomalý průběh a napadení přežívali i řadu let.

Rytíři přijali za svého patrona biblického Lazara z Betánie, osobního přítele Krista a bratra Marie a Marty, jehož čtyři dny po smrti oživil Ježíš slovy: „Lazare vstaň.“ Zázračné mystérium se stalo základním kamenem činnosti lazariánů usilujících o uzdravení a pomoc lidem na prahu smrti, zejména tedy malomocných. Navázali na hospitální činnost arménských mnichů basiliánů, působících v Palestině už od 4. století. Útulek pro malomocné před hradbami Jeruzaléma však existoval již roku 125 př. n. l. za vlády judské dynastie Hasmoneovců. 

Ze špitálů do bitev

Riziko onemocnění lazariánů leprou při tehdejší neznalosti příčin bylo extrémní a hraničilo s jistotou. Proto byli do řádu přednostně přijímáni ti, které nemoc již postihla a byli schopni aspoň po nějakou dobu nejen pomáhat nemocným, ale v případě nutnosti i bojovat se zbraní v ruce. Členy řádu sv. Lazara Jeruzalémského (přídomek jeruzalémský přibyl podle původního špitálu ve Svatém Městě) se stávali jak šlechtici, kteří zajišťovali vedení špitálu a organizaci činnosti, tak služební bratři a sestry potřební pro výkon každodenní péče o nemocné. Kvůli obavám z nemoci stála jejich zařízení obvykle před hradbami měst, Jeruzalém nevyjímaje.  

Má se za to, že řád (ještě ne rytířský) vznikl roku 1089 (tedy shodně s johanity) a za prvního mistra jeruzalémského špitálu je považován blahoslavený Gérard Tenque. Existenci obou špitálních řádů pak s odstupem let stvrdil papež. Nicméně lazariáni se nikdy nestali velkým rytířským řádem jako johanité. Soustředili se na zdravotnickou činnost a bitev se účastnili jen vybraní členové, kteří se na to cítili, ve chvílích největší potřeby. 

Členem řádu se stal i sedmý jeruzalémský král Balduin IV. (vládl 1174–1185), který v dětství onemocněl leprou, ale přesto se dožil 24 let. Pod jeho velením vybojovali lazariáni svou nejslavnější vítěznou bitvu spolu s templáři i johanity proti Saladinovi u Montgisardu (1177), ač jejich účast byla co do počtu vedle zmíněných velkých řádů spíše symbolická. Štěstěna se však od nich nakonec odvrátila a všechny rytířské řády musely Jeruzalém opustit, když ho dobyl sultán a vojevůdce Saladin. Podařilo se mu obsadit i přístav Akkon. Ten ale roku 1191 dobyli křesťané zpět v rámci třetí křížové výpravy, takže se tam lazariáni se špitálem zase mohli usadit, byť opět sídlili až za hradbami severně od města.

Pod ochranou krále

Po smíru nového sultána Al-Kámila s císařem Fridrichem II. roku 1228 se lazariáni vrátili i do Svatého Města, avšak již roku 1244 po bitvě u La Forbie, ve které všichni bojující lazariáni padli, byl Jeruzalém ztracen. Stejně hrdinně si vedli i dříve v jiné prohrané bitvě u Hattínu (1187) se Saladinem či později u Al Mansurahu (1250). Poslední boj ve Svaté zemi svedli lazariáni s rytíři ostatních řádů při obraně Akkonu. Zde v troskách hradní věže padli v boji v květnu 1291 i velmistři lazariánů a johanitů.

Ztráta Svaté Země přiměla zbytky rytířů sv. Lazara (a nejen je) k přesídlení do Evropy, kde v některých zemích již v předchozích letech zřídili své komendy. Nejstarší komenda byla v Boigny ve Francii, další v Burton-Lazare v Anglii, v Linlithgow ve Skotsku, v Seedorfu ve Švýcarsku, následovaly komendy v Německu, Čechách, Rakousích a Uhrách.

Francouzský král Filip IV. Sličný sice roku 1307 začal pronásledovat templáře, ale už v dalším roce vzal dědičně pod ochranu francouzské koruny právě řád sv. Lazara. Zřejmě pro jeho zaměření. Král lazariány pověřil zdravotnickou a sociální péčí ve Francii a jejích koloniích. Velmistry řádu se od té doby stávali příslušníci nejvyšších francouzských aristokratických rodů. V zámoří pak lazariáni disponovali i vlastním skromným loďstvem. Z Francie jejich činnost záhy pronikla do tehdejšího civilizovaného světa, kde pro malomocné zřizovali takzvaná leprosária.

Image

Čtěte také

Středověké špitály: Péče o nemocné byla doménou mnišských řádů