Umělá inteligence a pozemní senzory otevírají vědcům pohled do nitra vulkánu
Pomocí husté sítě senzorů a umělé inteligence se vědcům poprvé podařilo detailně sledovat, jak se pod sopkou Vulcano pohybuje magma a jaké skryté procesy probíhají v jejím nitru.
V posledních letech došlo ve vulkanologii a geofyzice k revolučnímu posunu díky propojení špičkových metod umělé inteligence a seismického zobrazování. Názorně to ukazuje i studie z italského ostrova Vulcano u Sicílie, kde vědci využili neuronové sítě v kombinaci s tzv. nodální ambientní hlukovou tomografií k odhalení dynamiky podzemních „kanálů“ sopky.
Díky tomu získali dosud nevídaný pohled na jemné a často těžko zachytitelné procesy pod povrchem sopky, což zásadně posouvá naše chápání sopečného neklidu a varovných signálů předcházejících erupcím.
Nová éra vulkanologie
Vědci využili kombinaci husté sítě přenosných seismických senzorů a umělé inteligence, která zpracovala obrovské množství dat o jemných otřesech země. Díky tomu vytvořili detailní mapu podzemních „kanálů“ sopky a dokázali odhalit i malé, rychle probíhající změny v jejím vnitřku, které korelují s pohyby plynu a deformacemi povrchu. Nová metoda umožňuje sledovat změny během dní až týdnů, což je výrazně přesnější než tradiční metody, které zpravidla krátkodobé signály vyhlazují. Schopnost zachytit rychlé změny v hloubce má zásadní význam pro předpovídání sopečného chování a hodnocení rizika erupce v reálném čase.
Výsledky ukazují nejen dosud neznámé zásobníky taveniny a průchody tekutých plynů, ale také propojení mezi mělkým hydrotermálním systémem a hlubším magmatem. Přenosné senzory a AI tak umožnily sledovat procesy, které byly dosud skryté a těžko měřitelné.
Tento přístup může být v budoucnu použit i u dalších aktivních sopek, zlepšit modely předpovědi erupcí a pomoci lépe chránit obyvatele ohrožených oblastí. Studie zároveň ukazuje, že spolupráce mezi seizmology, datovými vědci a vulkanology je klíčová pro pochopení složitých procesů uvnitř sopky.
Budoucí výzkum může kombinovat další geofyzikální data, například GPS, měření plynů nebo termální snímky, do integrovaných modelů řízených strojovým učením. To by mohlo vytvořit komplexní a dynamické mapy sopečné aktivity, spojující povrchové signály s hlubinnými procesy a zásadně zlepšit předpovědi erupcí.
Další články v sekci
Slované sotva napůl: Pravda o genetickém původu české populace
Analýzy DNA dnešních lidí vydávají svědectví o dávných událostech a nabízejí odpovědi na otázku: kdo jsou Češi a odkud pocházejí? Vyvracejí také mnohé mýty, které vytvořili národní buditelé a šiřitelé ideálů rasové nadřazenosti.
Z hlediska historie je česká kultura jednoznačně slovanská s výraznými vlivy sousedních Germánů. To ovšem nic nevypovídá o genetické výbavě. Ač Slované zcela pohltili původní obyvatelstvo, takže o tři generace později už mezi nimi nebyl žádný viditelný rozdíl, genetická informace v jejich DNA zůstala. Část zbyla i po Keltech a postupem času se v této různorodé směsi objevovaly také informace získané od dalších příchozích – například z německé kolonizace 13. století, nebo ze smilnění vojáků, kteří tudy protáhli (především Švédové za třicetileté války a Francouzi v dobách napoleonských válek).
Genetika se neptá, jestli se jejich potomci narodili zdejší české či moravské matce dobrovolně, nebo si nechala plod brutálního znásilnění. Nicméně původ našich genů musíme hledat mnohem hlouběji v historii.
Pestrá směs genů
Z vnitrozemské polohy českých zemí, které tvoří křižovatku cest ve střední Evropě, je logické, že se tu míchají geny všech možných etnik, jejichž příslušníci územím z různých důvodů procházeli, nebo se zde dokonce usídlovali. Co tedy můžeme ze vzniklého genetického „mixu“ vyčíst? Nejprve je třeba vysvětlit způsob, jakým vědci při tomto zjišťování pracují.
Každý z nás získal jednu polovinu dědičné informace od matky a druhou od otce. A protože i matka a otec měli dva rodiče, skládá se naše dědičná informace ze čtvrtin zděděných po obou dědečcích a obou babičkách. Ani tím to pochopitelně nekončí a na svou dědičnou informaci můžeme nahlížet jako na mozaiku poskládanou z osmin dědičné informace všech pradědů a prababiček, nebo z šestnáctin dědičné informace prapradědů a praprababiček.
V konečném důsledku to znamená, že tři miliardy písmen genetického kódu, které jsou v každé buňce našeho těla uloženy do dvou metrů dvojité šroubovice molekul DNA, představují jakýsi amalgám dědičné informace bezpočtu generací našich předků. Lze v nich nalézt úseky staré průkazně i několik desítek tisíciletí. Podobně předáváme dědičnou informaci i my svým potomkům. Děti zdědí půlku, vnuci čtvrtku, pravnuci osminu a prapravnuci už jen šestnáctinu.
Od Adama po Evu
Zatímco tři miliardy písmen genetického kódu v naší DNA jsou tvořeny směskou z DNA všech šestnácti praprarodičů, chromozom Y se drží striktně linie po meči. To znamená, že ho dědí pouze syn po svém otci. Prochází tak generacemi až k dávnému předkovi, který žil ve východní Africe zhruba před 250 000 lety. Tento chromozomální Adam nebyl ve své době jediný žijící muž. Shoda okolností tomu však chtěla, že do linie potomků všech ostatních tehdejších mužů se buď někde vloudila dcera, anebo zemřeli bezdětní. Jejich chromozom Y tak jednou pro vždy z dědičné informace lidstva vypadl. Jak se potomci chromozomálního Adama množili a šířili světem, docházelo u nich k drobným změnám na chromozomu Y a různé skupiny i různá etnika tak získávaly nové varianty chromozomu Y.
Protipól chromozomu Y představuje mitochondriální DNA. Tu můžeme sledovat do minulosti přes matku, její matku a matku její matky. Dá se nalézt i u mužů přes jejich matky, ale muži ji pak nepředávají dál. Máme sice dvě babičky, ale mtDNA jsme zdědili pouze od babičky z maminčiny strany.
Pokud bychom šli po dědičné linii mtDNA generacemi žen dál a dál do minulosti, dostali bychom se až k ženě, jejíž mtDNA stála u zrodu všech typů mtDNA současných více než 7 miliard obyvatel Země. Tato takzvaná mitochondriální Eva žila zhruba před 140 000 lety ve východní Africe. S chromozomálním Adamem se zjevně nikdy nepotkala. Samozřejmě, že ani mitochondriální Eva nebyla ve své době jedinou ženou pod sluncem. Ale i ona měla to štěstí, že se její mtDNA jako jediná dochovala, zatímco mtDNA jejích současnic zmizela buď proto, že některá z jejích následnic zplodila výhradně syny, nebo zemřela bez dětí. Také mtDNA procházela u následnic mitochondriální Evy drobnými změnami a různé skupiny lidí tak získávaly své vlastní, nové varianty mtDNA.
Pramáti dnešních Čechů
Mezi obyvateli České republiky jsou nejhojněji zastoupeni nositelé mtDNA typu H, kterých je kolem 40 %. Víc než polovina z nich připadá na podtypy mtDNA H1, H3 a H5. Tyto typy mtDNA jsou v západní Evropě poměrně hojné a jejich původ se někdy spojuje s lidmi, kteří žili během ledových dob v útočištích na jihu Evropy a po ústupu ledovců postupovali dále na sever. Významně přispěli k jejich rozšíření v Evropě i lidé, kteří tu žili v mladší době kamenné a patřili k takzvané kultuře zvoncových pohárů nebo kultuře šňůrové keramiky. Z tohoto hlediska jsou tedy Češi spojeni se západoevropskými zeměmi.
Asi desetina Čechů, Moravanů a Slezanů zdědila mtDNA typu J. Tato varianta vznikla před 35 000 lety na Středním východě a do Evropy ji přinesli první zemědělci cca 8 000 let př. n. l. Podobný podíl (asi 10 %) patří u nás i nositelům mtDNA typu U5. Ten byl typický pro pravěké evropské lovce a sběrače, ale s postupem času byl stále více vytěsňován jinými typy mtDNA přinášenými novými přistěhovaleckými vlnami. Postupně mizel a dnes je dominantní hlavně u obyvatel nejsevernějších částí Evropy. Například mezi Sámy v polárních krajích Skandinávie ho má v dědičné informaci každý druhý.
Významný je u nás také výskyt mtDNA typu T1 (7,7 %) a T2 (4 %). Lidé s tímto typem mtDNA žijí na rozsáhlých oblastech od severu Afriky, přes Střední východ až po Střední Asii a Sibiř. Najdeme je i v některých částech indického subkontinentu. K nám se dostal s prvními zemědělci a přinesli jej zřejmě i pastevci skotu, kteří se rozšířili po Evropě v době bronzové ze stepí na jihu dnešního Ruska a Ukrajiny. Tito lidé s sebou přinesli nejen pastevectví a dědičné dispozice usnadňující konzumaci mléka, ale také základ indoevropských jazyků a umění výroby bronzu.
Třetina slovanských mužů
Pohled na genetické varianty chromozomu Y mužů žijících dnes v České republice nabízí podobně pestrý obrázek. Jasně dominují varianty, respektive haploskupiny R1a, kterou nese asi 34 % mužské populace, a R1b s výskytem přes 20 %. První z variant pochází zřejmě od pastevců, kteří se vydali se stády skotu ze stepí jižního Ruska a Ukrajiny na sever do oblastí zarostlých lesy. Druhá se vyvinula u potomků těchto pastevců, kteří zamířili jižněji do stepí. Oba tyto proudy kočovných pastevců směřovaly na západ. R1a se často vyskytuje u lidí hovořících slovanskými jazyky, což znamená, že tímto způsobem se s nadsázkou může třetina mužů považovat za Slovany. Naopak haploskupina R1b je častá u lidí hovořících germánskými a keltskými jazyky (například irštinou).
Každý devátý muž (tedy kolem 11 % populace) zdědil chromozom Y typu I1, který pochází ze severu Evropy a po zbytku kontinentu ho šířily nejprve staré germánské kmeny a nověji pak i vikingové. Asi každý jedenáctý (zhruba 9 % populace) muž nese genetickou variantu označovanou jako I2, která je hojně rozšířená jak mezi germánskými, tak i slovanskými skupinami. Tady někde bychom našli zbylou část mužské „slovanské“ populace mimo typ R1a.
Sečtením obou částí se nicméně nedostaneme ani k polovině populace. I při dobré vůli jsme někde nad 40 %. S antickými civilizacemi Středomoří spojuje 6 % českých mužů varianta J2. Dědictví po prvních zemědělcích z mladší doby kamenné představuje typ G (5 %) podobně jako typ E1b1b (6 %), který dnes dominuje zejména mezi obyvateli severní Afriky.
Co prozradí genetika?
Každý z nás si dnes může nechat udělat genetický profil a v něm si určit i typ mtDNA. Mužům se navíc nabízejí analýzy chromozomu Y. Tyto údaje nám odhalí spojení s jednou dávnou ženou a jedním dávným mužem – pramátí a praotcem. Každý z nich žil s vysokou pravděpodobností v jiné době a na jiném místě a jsou to jen dva z mnoha a mnoha prapředků, jež ve svém rodokmenu máme. Například už v generaci praprarodičů nás mtDNA spojuje jen s jednou ze čtyř prababiček a chromozom Y s jediným ze čtyř pradědečků. Zbývající prarodiče se nám z mtDNA a z chromozomu Y zcela a nenávratně vytratili. V obrovském zbytku dědičné informace tří miliard písmen genetického kódu ale jejich podíl zůstává. To nás staví před otázku, co o nás naše mtDNA a chromozom Y vlastně vypovídají.
Představme si, že náš chromozom Y signalizuje, že máme mezi svými předky vikinga (typ I1). Co se z jeho dědičné informace za tisíc let v naší DNA zachovalo? Tedy s výjimkou chromozomu Y. Dělí nás zhruba 50 generací a v každé došlo k míšení dědičné informace dvou rodičů. Už syn našeho vikinského předka měl jen polovinu vikinské DNA, vnuk čtvrtinu a pravnuk pouhou osminu. Většina jejich DNA byla poskládána z dědičné informace jiných lidí – mužů i žen.
Zvláštnosti DNA jednotlivců bychom neměli přeceňovat. Člověk je z genetického hlediska neuvěřitelně „jednobarevný“ druh. DNA dvou goril žijících ve stejném pralese se od sebe liší víc než DNA grónského Eskymáka a Sana z pouště Kalahari. Kromě jiného je to důsledek drastického ochlazení z doby před 70 000 lety, kdy člověk bezmála vyhynul. Lidé, kteří přežili „ledový masakr“, by se tehdy vešli na stadion pro deset tisíc diváků. Mnoho genetických variant přitom z dědičné informace lidstva nenávratně zmizelo. Toho, co více než sedm miliard současných obyvatel Země geneticky spojuje, je neskonale více než toho, čím se od sebe liší.
Pravěké stěhování národů
Česká kotlina a moravské úvaly stály v centru evropského dění od pravěku. Už nejstarší kultura takzvaných aurignackých lovců u nás měla před více než 30 000 lety své zástupce, například v obyvatelích jeskyní nedaleko moravské Mladče. Jejich příbuzní byli rozeseti po celé Evropě a patřili k nim třeba tvůrci úžasných skalních maleb srstnatých nosorožců, jeskynních lvů a medvědů z francouzské Chauvetovy jeskyně.
Z mladších dob se dochovala na našich i evropských archeologických nalezištích svědectví o životě lidí, o nichž jsme si pod vlivem románů Eduarda Štorcha zvykli mluvit jako o lovcích mamutů. Odborníci pro ně mají označení lidé gravettské kultury. Patřil k nim i tvůrce proslulé Věstonické venuše. Po gravettských lovcích mamutů ovládli Evropu lovci sobů, jejichž kulturu vědci označují za magdalénskou. U nás tito lidé žili například v okolí moravské jeskyně Pekárna, kde po sobě kromě jiného zanechali i krásnou rytinu pasoucích se bizonů na žebrech z uloveného koně.
Jedni lovci vytlačují druhé
Dlouho jsme na toto dění v pravěké Evropě nahlíželi jako na „změnu módy“. Vědci předpokládali, že aurignačtí lovci z Mladečských jeskyní, lovci mamutů z Dolních Věstonic a lovci sobů z Pekárny patřili k jednomu lidu, který měnil životní styl a typy kamenných nástrojů podobně, jako když v modernějších dobách lidé zaměnili koňské povozy za automobily, dopisy za esemesky a pouštění žilou za krevní transfuze. Genetické analýzy dědičné informace izolované z kostí a zubů pravěkých obyvatel Evropy však odhalily, že střídání pravěkých kultur je důsledkem dramatických událostí.
Lovci mamutů reprezentovali nové etnikum, které vytlačilo lid aurignacké kultury. Tyhle dvě skupiny pravěkých Evropanů sice měly společné předky, ale významně se od sebe lišily a možná mluvily jinými jazyky. Nositelé aurignacké kultury nezmizeli z evropské scény úplně. Uchýlili se na Pyrenejský poloostrov. Odtud pak zahájili jejich potomci po 15 000 letech velký comeback. Lovci sobů sídlící v Pekárně byli potomky pravěkých lidí z Mladče, jež vyhnali do pyrenejského exilu vzdálení bratranci lovci mamutů z Věstonic.
Nebyl to zdaleka poslední velký přesun, jehož bylo území naší republiky svědkem. Před 7 000 až 8 000 lety přišli do Evropy zemědělci z Blízkého východu. Před 5 000 lety sem přihnali svá stáda pastevci skotu ze stepí na území dnešního jižního Ruska. Svědectví o těchto migracích můžeme najít v dědičné informaci současných obyvatel Evropy i naší republiky.
Další články v sekci
Program Artemis v problémech: Návrat lidí na Měsíc se opět vzdaluje
Program Artemis čelí dalším odkladům – problémy s lunárním modulem, skafandry i raketou SLS zpochybňují plánované termíny a otevírají otázku, zda lidé skutečně přistanou na Měsíci už v roce 2027.
Aktuálně se s návratem člověka na Měsíc počítá při výpravě Artemis III v polovině roku 2027, ovšem vzhledem k problémům (nejen) s lunárním modulem se daný termín dost možná nepodaří dodržet. Nelze proto vyloučit, že se přistání při „trojce“ neodehraje a mise bude mít jiný program. Znovudobytí zemského souputníka by se tak přesunulo až na Artemis IV, tedy nejdřív na rok 2029, a to kvůli (ne)dostupnosti mobilní vypouštěcí plošiny ML-2.
Skafandry pro Měsíc s otazníky
Zdržení ve vývoji lunárního modulu však nepředstavuje jedinou komplikaci návratu na Měsíc. Je tu například také otázka skafandrů AxEMU neboli Axiom Extravehicular Mobility Unit, které připravuje společnost Axiom Space, přičemž její práce nabírají značný skluz. Zmíněná firma je dnes nejviditelnější coby organizátor komerčních letů na Mezinárodní vesmírnou stanici a netají se plánem na vybudování vlastní orbitální základny, jež by se mohla stát její nástupkyní.
Kromě toho má ovšem připravit právě i skafandry pro práci na Měsíci. Kontrakt na jejich vývoj a výrobu v hodnotě 228 milionů dolarů uzavřela NASA s firmami Collins Aerospace a Axiom Space v červnu 2022 s tím, že vesmírné obleky budou nachystané v roce 2025. Projekt však narazil na technické potíže, Collins Aerospace jej loni v červnu opustila a skafandry nebudou ani při optimistickém scénáři hotové před koncem roku 2026.
Společnost Axiom se navíc potýká s nemalými finančními problémy, a právě komerční lety na ISS, jimiž si chtěla polepšit, ji stahují ke dnu. Firma počítala s tím, že ročně vyšle na stanici dvě komerční posádky vždy se čtyřmi klienty, kteří zaplatí 50–70 milionů dolarů. Odečteme-li úhrady pro SpaceX za pronájem lodi a pro NASA za přístup na stanici, hodlala společnost pokrýt své provozní náklady ve výši okolo 10 milionů dolarů za měsíc. Jenže se létá maximálně jednou ročně a pouze se třemi platícími zákazníky, neboť kosmická agentura trvá na obsazení čtvrtého křesla bývalým profesionálním astronautem.
Ekonomický model se tím naprosto změnil a firma Axiom dosud dluží SpaceX splátky za minulé lety. Loni z ní navíc odešel finanční ředitel, ředitel bezpečnosti, vedoucí nákupů i marketingu. A kromě toho propustila dvě stovky zhruba z tisíce zaměstnanců, přičemž těm zbývajícím nabídla snížení platu o 20 % na rok výměnou za firemní akcie. Nad skafandry pro lunární misi se tak vznáší nejeden otazník.
Rovery a stanice
V podstatě všechny popsané kritické komponenty programu Artemis – od rakety SLS přes loď Orion až po lunární modul Starship a skafandry AxEMU – mají menší či větší skluz, technické i rozpočtové potíže. Několik dalších prvků podobné problémy přinejmenším viditelně netrápí, na rozdíl od těch výše uvedených však nehrají kritickou roli a dá se pokračovat i bez nich.
V první řadě jde o otevřený rover LTV čili Lunar Terrain Vehicle, který má letět nejdříve v roce 2030 na misi Artemis V. Na zpracování jeho studie udělila NASA kontrakt třem firmám, ale vzhledem k rozpočtovým omezením se počítá s výběrem jediného dodavatele, přestože se původně v duchu komerčních letů uvažovalo o dvou. Vítěz se může těšit na patnáctiletou smlouvu v hodnotě 4,6 miliardy dolarů, za které si bude kosmická agentura rover na Měsíci půjčovat. Přesněji řečeno půjde o 75 % jeho kapacity a zbývající čtvrtina bude k dispozici dalším zákazníkům. Vozidlo přitom bude moct pracovat jak s posádkou, tak v automatickém či poloautomatickém režimu.
Od mise Artemis VII by měly lunární výpravy využívat i hermetizovaný Lunar Cruiser, vyrobený v Japonsku: Dva astronauti budou moct v roveru žít a pracovat 30–45 dní, urazit v něm stovky kilometrů a během zastávek uskutečňovat výstupy na povrch ve skafandrech.
A pak je tu stanice Gateway. I ona se potýká s komplikacemi, nejsou ovšem tak patrné. S vynesením prvních dvou modulů – PPE alias Power and Propulsion Element a HALO neboli Habitation and Logistics Outpost – se počítá v roce 2027, a to na raketě Falcon Heavy. Při misi Artemis IV má potom Orion dopravit k zárodku stanice obytný modul I-HAB.
Každá další výprava pak přiveze nový prvek: Astronauti komplex osídlí, daný prvek oživí a během svého pobytu se vydají na Měsíc. Artemis V vynese modul pro skladování pohonných látek ERM čili ESPRIT Refuelling Module s vyhlídkovou částí Cupola, ne nepodobnou stejnojmennému modulu na ISS, a při Artemis VI přibude přechodová komora pro výstupy do otevřeného prostoru. V neposlední řadě se Gateway rozšíří také o manipulátor Canadarm 3, dodaný Kanadou.
Půjde SLS z kola ven?
Již na konci loňského roku nominoval americký prezident Donald Trump do funkce ředitele NASA podnikatele a dvojnásobného astronauta Jareda Isaacmana, který má mimo jiné blízko k Elonu Muskovi. V souvislosti s jeho uvedením do funkce se v programu Artemis očekávaly změny, protože dosavadcní model fungování je vzhledem k nekonečným odkladům a překračování rozpočtu neudržitelný.
Nicméně na konci letošního května Trump Isaacmanovu nominaci stáhl. Bílý dům změnu postoje vysvětlil potřebou, aby příští vedoucí pracovník NASA byl v naprostém souladu s prezidentovým programem America First. V červenci se tak stal zastupujícím administrátorem NASA Sean Duffy, ministr dopravy v Trumpově kabinetu. Jakým směrem se nyní program Artemis bude ubírat je těžké říct.
Zrušení programu Artemis je nepravděpodobné, přestože se zcela vyloučit nedá. Lze ovšem očekávat větší či menší úpravy koncepce. Obvykle dobře informovaný americký publicista Eric Berger loni na podzim zmínil, že podle jeho informací existuje 50% šance na zrušení rakety SLS. A později dokonce uvedenou hodnotu opravil na 75 %. Nosič mohou nahradit již existující či nastupující komerční rakety Falcon Heavy, Vulcan, New Glenn nebo Starship. Jedna z možností zahrnuje vynesení lodi Orion pomocí Vulcanu a urychlovacího stupně pomocí New Glennu, podobných variant je však celá řada. Každopádně ať už program Artemis dopadne jakkoliv, bude zajímavé sledovat jeho vývoj.
Další články v sekci
Archeologové objevili nejstarší stopu mezilidského násilí v jihovýchodní Asii
Unikátní nález 12 tisíc let staré kostry z Vietnamu přinesl nejstarší důkaz mezilidského násilí v jihovýchodní Asii.
V roce 2018 byla v jeskyni Thung Binh 1 v severním Vietnamu objevena téměř kompletní a výjimečně zachovalá kostra, která dostala označení TBH1. Pochází z pozdního pleistocénu, z doby asi před 12 tisíci lety. Patří muži, který se v dobré kondici, jen s drobným poraněním kotníku, dožil věku 35 let.
Pro vědce je tento nález velice cenný, protože v jihovýchodní Asii bylo doposud objeveno jen velmi málo podobně zachovalých a věrohodně datovaných lidských pozůstatků z období pleistocénu. Christopher Stimpson z Oxfordské univerzity s početným týmem kolegů kostru detailně prozkoumal a rovněž získal a analyzoval její mitochondriální DNA, která je doposud nejstarší v jihovýchodní Asii. Výsledky výzkumu kostry TBH1 uveřejnil odborný časopis Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences.
Nejstarší boj v jihovýchodní Asii
Badatelé mimo jiné zjistili, že dotyčný muž měl jedno nadpočetné žebro – jeho hrudní koš se tedy sestával z 25 žeber namísto obvyklých dvanácti párů. Takových lidí je dnes na světě zhruba necelé jedno procento.
Ještě mnohem zajímavější byl ale objev plátku křemene poblíž jednoho z žeber. Stimpson a jeho kolegové věří, že jde pozůstatek hrotu šípu, který sice muže zasáhl, ale neusmrtil ho. Muž, jemuž patřila kostra TBH1, pravděpodobně žil ještě několik měsíců. Poranění se mu ale hojilo špatně a podle všeho zemřel právě v důsledku dlouhodobé infekce po zásahu tímto šípem.
Výzkum kostry TBH1 podle vědců nepřinesl jen fascinující poznatky o životě a smrti jednoho konkrétního muže. Nabídl také pohled na dění a vývoj lidských společností v jihovýchodní Asii na sklonku pleistocénu. Podle poznatků Stimpsona a jeho týmu jde o nejstarší doklad mezilidského konfliktu, který jsme objevili v oblasti pevninské jihovýchodní Asie.
Další články v sekci
Za vůdce a Turkestán! Turkmeni v německém Wehrmachtu a Waffen-SS
Nacistické Německo využívalo během druhé světové války různé nacionalistické a náboženské spory, které existovaly v Sovětském svazu. Vedení třetí říše tak mimo jiné umožnilo i vznik jednotek Wehrmachtu a SS složených z příslušníků turkických národů. Zapojili se do nich rovněž dobrovolníci z území dnešního Turkmenistánu.
Motivace příslušníků turkických národů bojovat za Hitlera pramenila ze tří hlavních faktorů: jednak z panturkických a islámských idejí, dále z náboženského a národnostního útlaku, jenž panoval v Sovětském svazu, a konečně z nelidských podmínek, jimž čelili v německých zajateckých táborech. To vše přivedlo desetitisíce mužů ze Střední Asie do jednotek, které nakonec působily v různých operacích na mnoha místech evropského kontinentu.
Vnější vlivy
Turkmenská sovětská socialistická republika nehrála sama o sobě v nacistických plánech výraznou roli. Němečtí stratégové totiž pracovali v geopolitických úvahách i při vytváření vojenských formací s širší koncepcí Turkestánu coby rozsáhlého území ve Střední Asii obývaného převážně turkickými národy.
Někteří nacisté chtěli vytvořit i Říšský komisariát Turkestán. Pro podporu tohoto úsilí byly využívány i ideje panturkismu, tedy vzájemnosti a společného postupu turkických národů (včetně Turkmenů). O šíření panturkismu se v Sovětském svazu pokoušeli také turečtí představitelé, i když jejich konečným cílem samozřejmě nebyl německý říšský komisariát. Chtěli totiž založit několik nových středoasijských států pod silným vlivem Ankary. Turkestán byl pouze jedním z těchto plánovaných útvarů.
Německé i turecké zájmy se nicméně v této oblasti alespoň dočasně a částečně protnuly. Turecko sice zůstalo po většinu druhé světové války neutrální, jeho vztahy se Sovětským svazem však byly napjaté. Na podzim roku 1941 zahájil bývalý osmanský generál a později turecký politik Nuri Killigil, známý též jako Nuri Paša, jednání s německými diplomaty o vytváření turkických jednotek.
Na tomto základě se zrodil takzvaný Výbor pro spolupráci s panturkickým hnutím. Ten mohl využít i předchozí činnosti různých panturkických nebo turkestánských exilových organizací, v nichž působili představitelé antisovětské emigrantské opozice. Sídlily a působily nejen v Turecku, jako tomu bylo v případě Turkestánského národního sdružení v Istanbulu, ale i v převážně perském Íránu. To se týkalo především několika poboček Turkestánského národního centra a organizace „Hvězda východu“ (SY) se sídlem v Mašhadu.
V Íránu působily i nacistické tajné služby, které se snažily podchytit exilovou turkestánskou protisovětskou opozici pro uskutečnění diverzních úkolů při plánovaném útoku na SSSR. Terčem se měly stát mimo jiné dopravní trasy a průmyslová zařízení na území Turkmenské SSR. Společná sovětsko-britská invaze do Íránu v srpnu 1941 však toto nebezpečí do značné míry eliminovala.
Hitler je proti
Hrozba pro Stalinovo impérium však přišla odjinud. Po rozsáhlých porážkách Rudé armády v prvních měsících operace Barbarossa padly do německého zajetí statisíce vojáků nejrůznějších národností. Mnozí z nich sovětský režim nenáviděli a chtěli proti němu bojovat. K jejich rozhodnutí přejít na druhou stranu fronty přispěly i kruté podmínky panující v zajateckých táborech.
Odpůrcem vzniku vojenských jednotek tvořených příslušníky východních národů však byl sám Adolf Hitler, který v nich viděl rasově podřadné lidi, nehodné nasazení za ideje árijského nacionálního socialismu. U turkických národů však – i pod vlivem turecké vojenské diplomacie – nebyl tak striktní. A pod vlivem nepříznivého vývoje situace na všech frontách nakonec nacistická vojska akceptovala i řadu dobrovolníků z národů, které z hlediska zvrácené rasové teorie měly do árijského ideálu daleko.
Dobrovolně do Wehrmachtu
Již v listopadu 1941 byla v rámci 444. zajišťovací divize Wehrmachtu zformována 444. turkestánská rota, do které se přihlásilo vedle příslušníků jiných národností i několik Turkmenů. Sloužili převážně v týlovém zabezpečení a vykonávali strážní činnost. Dobrovolníky se pro sabotážní úkoly snažila získat i tajná služba Abwehr. Postupně vznikaly v rámci takzvaných východních oddílů další jednotky z turkických a muslimských teritorií Sovětského svazu. Němci pro ně připravili insignie s arabským nápisem „Biz Alla Bilen“, což měl být ekvivalent hesla „Bůh s námi“ (Gott mit uns) užívaného Wehrmachtem. Uvedený arabský překlad je však sporný. Arabština navíc nebyla mezi turkickými národy příliš užívána.
V roce 1942 byl založen Turkestánský legion i turkestánský pěší prapor 450. V jeho rámci působilo několik rot rozdělených podle národností včetně 4. roty složené z Turkmenů a východních Tatarů. Vznikaly i další jednotky, které se zapojily do střetů s Rudou armádou nebo se sovětskými partyzány. Na frontě turkestánské jednotky působily například u Stalingradu, při německém útoku u Tuapse či při střetech v Astrachani. V podpoře turkestánských dobrovolníků se tehdy z pozice vedoucího skupiny při vrchním velitelství pozemních sil (OKH) angažoval i Claus von Stauffenberg, pozdější neúspěšný atentátník na Adolfa Hitlera.
S esesáckými runami
V květnu 1943 se z několika menších útvarů včetně některých východních legií zformovala 162. turkestánská pěší divize Wehrmachtu, kterou následně německé velení pod vlivem porážky u Kurska a souvisejících obav z možné zrady převelelo do Itálie. Tam se útvar pod velením generálmajora Oskara von Niedermayera zapojil do protipartyzánského boje i do střetů s postupujícími Spojenci na Apeninském poloostrově. Jeho příslušníci přitom spáchali několik válečných zločinů.
Další turkestánské jednotky se ocitly ve Francii, kde plnily převážně pomocné úkoly. V Berlíně mezitím začal působit Národní turkestánský výbor jednoty, který usiloval o vznik Národní armády Turkestánu. V ní měli bojovat vojáci kazašské, kyrgyzské, turkmenské a tádžické národnosti (je přitom zajímavé, že Tádžici patří k perské jazykové skupině). Zrod takové formace však Němci neumožnili. Zmíněný výbor pak odmítl také možnost podřízení se Výboru pro osvobození národů Ruska, který v listopadu 1944 inicioval generál Andrej Vlasov.
O turkestánské jednotky naopak projevil zájem říšský vůdce SS Heinrich Himmler, který v roce 1944 hodlal vytvořit v rámci Waffen-SS muslimskou divizi „Nový Turkestán“. Již předtím vznikl 1. východomuslimský pluk SS, který působil například v protipartyzánských operacích v Bělorusku a Polsku. V rámci nechvalně známého Zvláštního pluku SS Dirlewanger se jeho příslušníci podíleli i na potlačování varšavského povstání. Na vytvoření plnohodnotné divize už ale nebyl dostatek času ani sil. Vznikl pouze Východoturecký ozbrojený svaz SS „Timur“, který sestával ze skupin Volha (Idel)-Ural, Turkestán, Krym a Ázerbájdžán.
Na přelomu let 1944–1945 se svaz nacházel na Slovensku, konkrétně k 1. březnu 1945 v Myjavě. Následně jej přesunuli k protipartyzánskému boji do severní Itálie, kde jeho vojáci padli do zajetí. V něm se pak ocitli i další příslušníci různých turkestánských a východomuslimských formací. Mnozí turkestánští dobrovolníci nicméně ještě během války dezertovali a zapojili se do protinacistického odboje.
Stíny temných dějin
Srovnáním různých zdrojů lze dospět k tomu, že v řadách Wehrmachtu a SS bojovalo kolem 180 000 Turkestánců. I když je obtížné určit, jaké přesně bylo národnostní složení dle sovětského rozdělení, je zřejmě, že například mnohem více Turkmenů bojovalo za druhé světové války v řadách Rudé armády než v uniformách mocnosti Osy.
Ti bývalí příslušníci Wehrmachtu a SS, které zajali Sověti nebo je vydali ze zajetí do Stalinova impéria západní Spojenci, byli vystaveni tvrdé a dlouhodobé perzekuci. V roce 1947 se například v kazašské Alma-Atě uskutečnil proces se 49 bojovníky Turkestánského legionu. Na lavici obžalovaných usedlo 19 Kazachů, 19 Uzbeků, dva Tádžici, sedm Turkmenů a dva Kyrgyzové. Ke smrti zastřelením tribunál odsoudil 11 lidí, k vykonání trestu však došlo jen u jednoho.
Další články v sekci
Sibiřští poustevníci: Rodina Lykovových se čtyři desetiletí ukrývala v ruské tajze
Příběh rodiny Lykovových, která se před pronásledováním ukryla hluboko v sibiřské tajze a po desetiletí žila zcela odříznuta od světa, je jedním z nejpozoruhodnějších dokladů lidské odolnosti a houževnatosti.
V roce 1978 proletěl vrtulník s geologickým týmem nad odlehlou částí sibiřské tajgy. Z výšky si pilot všiml něčeho zvláštního – na horském svahu, více než 250 kilometrů od nejbližší vesnice, se rýsovala malá mýtina s dlouhými záhony. Zdálo se nemožné, aby v takové pustině někdo žil. Přesto geologové po přistání objevili srub, v němž přežívala rodina, která se před světem ukryla už před čtyřmi desetiletími.
Útěk před pronásledováním
Rod Lykovů pocházel z náboženské sekty tzv. starověrců, kteří odmítali sovětský ateismus a nové církevní reformy. Po bolševickém převratu byli tvrdě pronásledováni. V roce 1936 Karp Lykov, hlava rodiny, viděl, jak jeho bratra zastřelili, a rozhodl se s manželkou Akulinou a dvěma malými dětmi (Savinem a Natalií) utéct z civilizace. Odešli hluboko do tajgy, kde založili nový, zcela izolovaný život.
V chatrči u říčky Jerinat se jim narodily další dvě děti, Dmitrij a Agafja, které nikdy nespatřily jiného člověka mimo vlastní rodinu až do chvíle, kdy je v roce 1978 objevili geologové.
Život na hranici přežití
Samota znamenala neustálý boj o přežití. Lykovovi vyráběli oblečení z konopí, v létě chodili bosí a na zimu si vyráběli boty z březové kůry a zvířecích kůží. Vařili v improvizovaných nádobách. Jakmile jim dosloužilo kovové nádobí, které si do divočiny přinesli, museli si vyrobit náhradu. Oheň rozdělávali pomocí křesadla.
Nejtěžší zkouška přišla v roce 1961, kdy ji sněhová bouře zničila úrodu. Rodina přežívala na koříncích, houbách, a dokonce na kůře stromů. Matka Akulina se nakonec obětovala a zemřela hlady, aby děti měly více jídla. Přesto se rodině podařilo zachránit pár výhonků žita a z něj obnovit zásoby. K obživě si pěstovali brambory, tuřín, cibuli a hrách, v řece lovili ryby a chytali divokou zvěř do pastí.
Agafja vzpomínala na padesátá léta jako na „roky hladu“: „Byli jsme hladoví pořád. Každý rok jsme se radili, jestli všechno sníme, nebo něco necháme na setbu.“
Když geologové rodinu objevili, Lykovovi nejprve odmítali jejich jídlo. Děti nikdy neochutnaly chléb ani marmeládu a bály se, že je to hřích. Přijali pouze sůl – a později i pár drobností, jako nože, semena nebo baterku. Televizi, kterou jim geologové ukázali, považoval Karp za ďáblův výtvor, byť od pohyblivých obrázků nemohl odtrhnout oči.
Vědci je postupně seznamovali s dějinami, které mezitím pohnuly světem – s druhou světovou válkou, lety do vesmíru a průmyslovou modernizací.
Tragédie a poslední přeživší
Lykovovi však zůstali věrní svému životu v divočině. V roce 1981 postihla rodinu tragédie: během několika dní zemřeli Savin, Natálie a Dmitrij. Pravděpodobně šlo o selhání ledvin či nemoci, vůči nimž byli v izolaci bez imunity zcela bezbranní. Když geologové chtěli Dmitrije odvézt do nemocnice, odmítl: „Člověk žije tak dlouho, jak mu Bůh dopřeje.“ Podle ruského lékaře Igora Nazarova mohla být příčinou jejich úmrtí infekce od některého z návštěvníků. Krevní testy Agafji a Karpa později prokázaly absenci protilátek proti většině běžných patogenních virů.
Po smrti Karpa v roce 1988 zůstala jediným přeživším dítětem Agafja. Dál žila sama v srubu, se stejnou houževnatostí jako dříve. V devadesátých letech minulého století pobývala krátce v klášteře, pak se vrátila do tajgy a v roce 2021 se přestěhovala do nového domu v tajze, jehož stavbu financoval ruský miliardář Oleg Děripaska.
V jejím novém domě ji čas od času navštěvují pracovníci Chakaské rezervace, a také pracovníci Centra pro provoz pozemních zařízení kosmické infrastruktury (CENKI), protože její dům se nachází v oblasti možného dopadu částí raket startujících z kosmodromu Vostočnyj. Všechny nabídky evakuace ale tato dnes již 80letá žena striktně odmítá. Díky těmto občasným návštěvám má Agafja přístup k lékům, potravinám a dalším věcem, které jí usnadňují život v izolovaném drsném podnebí.
Osud Lykovových připomíná, jak daleko může člověka zavést víra, strach i touha po svobodě. Zatímco většina světa prožívala bouřlivé proměny 20. století, oni přežívali s holýma rukama uprostřed divočiny. Agafja, poslední žijící členka rodu, je dodnes symbolem neobyčejné vytrvalosti a života v souladu s přírodou, který se vymyká všem představám o moderní civilizaci.
Další články v sekci
Kostensuchus atrox: Patagonský dravec z konce křídy, který se nebál ani dinosaurů
Na jihu Patagonie objevili paleontologové dokonale zachovalou fosilii pradávného krokodylomorfa, který byl před 70 miliony let obávaným vrcholovým predátorem schopným lovit i dinosaury.
Dávná Patagonie na konci období křídy byla krajinou s horkým klimatem a zaplavovanými oblastmi, která oplývala životem, včetně celé řady býložravých i masožravých dinosaurů. Mezi nebezpečnými tvory, s nimiž by se dnes určitě nikdo nechtěl setkat, ale nebyli jen dinosauři. Paleontologové zde nedávno objevili fosilii mohutného predátora z příbuzenstva krokodýlů.
Ve formaci Chorrillo na jihu Patagonie, která pochází z doby před 70 miliony let, tedy těsně před dramatickým koncem období křídy, byla asi 30 kilometrů jihozápadně od argentinského města El Calafate objevena skvěle zachovalá fosilie krokodylomorfa. Jde o vůbec první fosilii krokodyliforma nalezenou v této geologické formaci a zároveň o jednu z nejkompletnějších svého druhu na světě.
Hypermasožravý prakrokodýl
Paleontologové získali lebku s čelistmi i mnoho kostí z celého těla. Robustně stavěný „prakrokodýl,“ který měl oproti dnešním krokodýlům delší nohy orientované směrem pod tělo, dostal jméno Kostensuchus atrox, podle výrazu kosten pro patagonský vítr v jazyce původních obyvatel a egyptského krokodýlího boha Sobeka neboli Súchose.
Kostensuchus měl tělo dlouhé asi 3,5 metru a vážil kolem 250 kilogramů. Podle vědců to byl hypermasožravec, jehož potravu tvoří z nejméně tří čtvrtin maso. S mohutnými čelistmi plnými nebezpečně vypadajících zubů mohl lovit i hodně velkou kořist, včetně dinosaurů střední velikosti. Podrobnosti objev nového krokodylomorfa uveřejnil vědecký časopis PLOS One.
Formace Chorillo je vyhlášená velmi rozmanitými fosiliemi z období konce křídy, od pylu, spor a zbytků rostlin až po suchozemské i vodní bezobratlé, ryby, žáby, savce, dinosaury, a teď také příbuzné krokodýlů. Nově objevený kostensuchus byl jedním z vrcholových predátorů místního ekosystému a významně rozšiřuje jeho biologickou diverzitu.
Další články v sekci
Otroci na bojištích Říma: Když i gladiátoři oblékli legionářskou zbroj
Gladiátoři náleželi podobně jako prostitutky nebo herci ke společenské spodině, přesto se v ojedinělých případech mohli po boku svobodných Římanů účastnit bitev a válečných tažení. Jak se jim podařilo vymanit se z krvavých povinností v arénách?
Od počátku římských dějin byla služba v legiích výsadou svobodných mužů, kteří patřili k římským občanům. V době císařství pak řady stálého vojska rozšířili také muži z námořnictva a menších pomocných oddílů, již pocházeli zpravidla z Římany dobytých území a neměli statut římských občanů. I oni však byli osobně svobodní. Naproti tomu otrokům byla služba v armádě zakázána, proto je nutné od sebe jasně rozlišovat římské vojáky a gladiátory, bojovníky z římských arén, kteří zabíjeli pouze pro potěšení přihlížejících diváků.
Naděje na svobodu
Tradici pořádání zápasů ozbrojených otroků převzali Římané od sousedních kmenů v Itálii kolem roku 300. Postupně se stala oblíbenou zábavou a už v časech diktatury Julia Caesara (45–44 př. n. l.) se v dřevěných arénách střetávaly i stovky bojovníků. Hry s gladiátory se staly vítaným způsobem, jakým si bohatí Římané mohli získat popularitu u širších vrstev obyvatelstva. Mnozí šampioni se těšili značné oblíbenosti a těm nejšťastnějším byla po čase dokonce udělena svoboda. Ti se pak stávali trenéry či majiteli gladiátorských škol a v mnoha případech se také nechávali bohatými římskými občany najímat jako placení rváči nebo tělesní strážci. Své popularitě navzdory ale i bývalí gladiátoři byli považováni za součást nejnižších vrstev společnosti.
Přesto si římští vojevůdci uvědomovali určitý válečný potenciál těchto bojovníků. K povolávání otroků a gladiátorů do vojska však docházelo takřka výhradně jen v dobách velkých krizí, přičemž všichni tito muži museli být nejprve oficiálně propuštěni na svobodu a teprve poté mohli být do vojska přijati.
Poprvé se ve větším množství rekruti z řad gladiátorů objevovali v římských armádách během občanských válek na konci období republiky, zejména ve druhé polovině 1. století př. n. l. Oddíl těžce obrněných gladiátorů nazývaných crupellarii zařadil do svého vojska vzbouřený galsko-římský šlechtic Julius Sacrovir v roce 21. Ani tito do železa zakutí bojovníci ale povstalcům vítězství nezaručili. Vynalézaví římští legionáři se proti nim vyzbrojili těžkými pracovními sekyrami, které byly schopné prorazit i zbroj crupellariů.
Pomoc v nesnázích
Pozoruhodný případ účasti vojáků z řad bývalých gladiátorů představovaly boje během občanské války po smrti císaře Nerona v roce 69. Krátce vládnoucí císař Otho přibral do svého vojska asi dva tisíce těchto zápasníků a nasadil je zprvu úspěšně proti vojákům svého rivala Vitellia. V témže roce se před bitvou u Bedriaka 14. dubna pokusili někdejší gladiátoři zastavit postup Vitelliových elitních oddílů tvořených bojovníky z germánského kmene Batavů, avšak při střetu s těmito neohroženými a skvěle vycvičenými vojáky neměli mnoho šancí. Ve snaze zabránit přechodu Germánů přes řeku Pád tak Othonův oddíl skončil rozprášen.
Příležitostně byli osvobození gladiátoři do vojska povoláváni i později, a to nejen v dobách občanských válek, ale i tehdy, když se nutně musely rychle doplnit stavy během rozsáhlejších konfliktů, jakými byly například markomanské války mezi lety 166–180, v nichž Římané bojovali i na území dnešní Moravy. Stále se však jednalo o velmi vzácné případy. Nejčastějším bojištěm gladiátorů tak zůstávaly četné amfiteátry, ve kterých bavili veřejnost krvavými souboji až do 5. století, kdy křesťanští císaři tento typ zápasů zakázali.
Další články v sekci
Jaký je rozdíl mezi dvojplanetou a planetou s měsícem?
Pojem „dvojplaneta“ se v astronomii používá pro specifické případy planetárních soustav, kde velikostní rozdíl mezi oběma tělesy není tak výrazný jako u běžných planet a jejich měsíců. V čem tkví rozdíl mezi dvojplanetou a planetou s měsícem?
Kromě oficiálních pojmenování typů objektů, schvalovaných Mezinárodní astronomickou unií, se v literatuře objevují i termíny, jež vznikly jaksi přirozeně. Patří mezi ně rovněž pojem „dvojplaneta“, kterým se myslí systém dvou hmotnostně poměrně blízkých těles – technicky vzato planety a jejího měsíce. Poměr obou hmotností lze tedy přímo použít k rozlišení „běžného“ systému planety a jejího měsíce (či měsíců) a soustavy, kterou můžeme označit za dvojplanetu.
Planeta obvykle představuje výrazně hmotnější těleso než její měsíc či měsíce, takže se dá z hlediska nebeské dynamiky mluvit o tom, že ji její souputníci obíhají; společné těžiště systému se totiž nachází hluboko v jejím nitru. Klasický příklad nabízí soustava Jupitera nebo i dvojice Země–Měsíc, jejíž společné těžiště leží asi 1 700 km pod povrchem zeměkoule. Naproti tomu typickou „dvojplanetu“ reprezentují Pluto s Charonem: Druhý zmíněný dosahuje 12 % hmotnosti trpasličí planety a těžiště systému spočívá trvale mimo těleso Pluta, na čemž nic nemění ani zbývající satelity v soustavě.
Další články v sekci
Zkáza v ulici Na poříčí: 46 mrtvých a šok, který změnil pražské stavitelství
Dnes stojí na křižovatce ulic Na poříčí a Biskupská v centru Prahy hotel ze 30. let minulého století. Denně jej minou tisíce kolemjdoucích, málokdo z nich však má tušení, že právě kráčí místem s velice pohnutou historií.
Budova hotelu Harmony vyrostla na zdejším nároží v důsledku nešťastné náhody. Původní architektonický plán počítal s vybudováním obchodního domu. A jeho realizace se v roce 1928 skutečně už zdárně chýlila k závěru. K nebi se impozantně tyčilo pět nadzemních pater. Pod úrovní ulice se ukrývaly dva suterény sahající do hloubky zhruba osmi metrů. Čas zbývající do nastěhování prvních nájemců se počítal už jen na dny. Nakonec ale všechno dopadlo úplně jinak: krátce před kolaudací se celá stavba tragicky zřítila a v jejích troskách zahynulo celkem 46 lidí. Šlo o největší stavební katastrofu v naší novodobé historii.
Rychle a honem!
Osudný okamžik nastal v úterý 9. října 1928 devět minut po patnácté hodině odpoledne. Takřka hotový dům, kde svou pobočku plánoval otevřít obchodní dům Jakesch, sice ještě pokrývalo lešení, uvnitř zatím neomítnutých stěn se ale již v plném nasazení dokončovaly stavební práce. Což byl také důvod, proč se v budově v tu chvíli pohybovalo množství dělníků a řemeslníků. Bezprostředně po zhroucení stavby tak nebylo možné určit, kolik jich vlastně zůstalo uvězněných v sutinách! Stavební firma Pražák a Moravec sice vedla dokumentaci o svých pracovnících, písemné záznamy ale nešťastně uchovávala v provizorní kanceláři zřízené uvnitř budovy.
Ve chvíli, kdy šla stavba k zemi, tak pod horou trosek pohřbila i klíčové seznamy. Na místě navíc pracovalo i několik externích dělníků z najatých specializovaných firem. Ještě několik dnů po katastrofě nebyl přesný počet přítomných známý a na místo přicházeli pozůstalí, kteří se v obavách o osudy svých nejbližších snažili zjistit, zda se náhodou tragická událost netýkala i jich. Mezi oběti se zařadilo také několik nešťastníků, kteří se v osudný okamžik náhodou ocitli na nesprávném místě a to odpoledne novostavbu pouze pěšky míjeli. Proto mezi postiženými najdeme i ženy.
Reportáže
Samotné zhroucení stavby můžeme dnes zpětně rekonstruovat díky očitým svědectvím dochovaným v dobovém tisku. Například deník Národní politika tragédii věnoval celou první stranu. Připomeňme, že v tehdejší době vypadal denní tisk o poznání jinak než ten dnešní a vyhradit některé zprávě tolik prostoru představovalo skutečně mimořádnou výjimku. „Obrovský sloup prachu zahalil na chvíli dějiště katastrofy. Když se opět usadil, bylo viděti celé okolí poseté tříští z přeražených dřev a rozbitých skel. Uprostřed do výše prvního patra kupila se beztvará hmota rozpukaného betonu a rozbitých cihel, ježících se přelámaných trámů a zohýbaných železných tyčí. V pozadí stála dřevěná vysoká věž pro vytahování materiálu,“ popsal reportér deníku.
Jediná část konstrukce, která zůstala nedotčená, byla dřevěná výtahová šachta pro tzv. páternoster. Stavba, která původně dosahovala výše sedmi nadzemních pater, náhle čněla jen dva metry nad zemí. Stavební sutiny totálně zničily elektrické vedení vedoucí přilehlou ulicí a částečně zasypaly právě projíždějící tramvaj.
Jedním z prvních, kdo pohotově přispěchal na místo, byl předseda pražského záchranného sboru Eugen Lederer. Na místo se záhy dostavili také zástupci vlády a vedení města – tehdejší pražský primátor Karel Baxa, náměstek vlády Jan Šrámek či vrchní stavební rada Oldřich Uher. Ministr železnic Josef Václav Najman dal dokonce k dispozici vlastní automobil.
Vyprošťování
Ihned po události byly zahájeny záchranné práce. Již v 15.15 pracovalo na místě 140 vojínů záchranného pluku. Trvalo však několik hodin, než se podařilo vyprostit první mrtvá těla. A to se do akce se zapojili všichni, kdo měli v danou chvíli volné ruce! Vedle 500 vojáků, 1 545 mužů s vrtacími stroji, desítek hasičů a pomocných dělníků přispěchalo také množství dobrovolníků. Ošetřování zraněných se na improvizovaném obvazišti ujalo pět vojenských lékařů a dvě ošetřovatelky.
Nalezená mrtvá těla se obvykle nacházela natolik zohavená, že nebylo možno je identifikovat. Lidové noviny přinesly také krátkou zprávu o jisté statečné ženě v zeleném svetru, která se odvážně pustila do záchranných prací po boku mužů. Mělo jít o jistou Růženu Škardovou, manželku kočího, který zůstal i se svým povozem uvězněn pod zřícenými sutinami. Zda byla v hledání svého muže úspěšná, však již bohužel noviny nesdělují. V sedm hodin večer bylo nalezeno zatím šest mrtvých těl a 29 zraněných bylo dopraveno na chirurgickou kliniku profesora Jiráska. Ta se nacházela se v dnešní Revoluční ulici, nebyla však dostatečně vybavena na takový přísun pacientů a nezbylo, než zbudovat provizorní lazaret na chodbách.
Deník, který přinášel příběhy pátrání po zasypaných tělech ještě osmý den po tragédii, zaznamenal rovněž podrobná svědectví o záchranných pracích. Dnes se tak můžeme dočíst jak o konkrétních osudech zasypaných těl, která se postupně dařilo nacházet, tak o hrdinských činech doprovázejících záchranné akce. Například jistý hasič si prý všiml toho, že výtahová šachta se riskantně naklání, a ihned vyšplhal nahoru, aby konstrukci zajistil dříve, než se zhroutí. Mezi desítkami tragických příběhů se občas dal nalézt i šťastný konec – mnozí totiž jako zázrakem unikli téměř jisté smrti, když se jim podařilo včas se vzdálit od hroutícího se betonu.
Maximální úsilí
Brzy bylo jasné, že odklidit tuny zřícené hmoty bude vyžadovat mnohem více času, než kolik toho dne zbývalo do setmění. Městští zřízenci proto nainstalovali na tramvajové vedení, stožáry lamp a balkony okolních domů dvanáct mohutných osvětlovacích reflektorů. Potřebovali záchranářům zajistit co možná nejlepší viditelnost.
Až díky dvěma traktorům protiletadlové obrany bylo možno odstranit tři ohromné betonové kvádry z pilířů, jež zůstaly vcelku. Na místě pracovaly dva vrtací stroje, pneumatické bourače, přístroje na autogenní svařování a dvanáct automobilů. Ve čtvrtek se podařilo zajistit také pojízdné jeřáby ze Škodových závodů. Ty významně přispěly k urychlení odklízecích prací. Firma Lana z Černého Kostelce tentýž den za pomoci vojska dopravila na místo dva mohutné zvedací výtahy, slibující urychlit odstraňování popadaných betonových pylonů.
Vrchní stavební rada Oldřich Uher nařídil, aby byl navrtán sklep sousedního domu č. 31. Tak vznikl prostor, kudy se mohli záchranáři dostat do podzemí zhroucené stavby. Pracovalo se po celou noc, vojáci se střídali na dvě směny. Občerstvení jim zajišťovaly kasárny na náměstí Jiřího z Poděbrad, hasiči pak přímo na místě rozdávali horký čaj. Přidalo se i několik soukromých firem, které dodaly dohromady stovky porcí jídla.
Na policejní stanici v sousední Biskupské ulici vzniklo shromaždiště předmětů, které se ve zřícenině našly – šlo o osobní majetek dělníků, obvykle části oděvů, doklady, peněženky, hodinky, kapesníky apod. Zástupci elektrických podniků hlavního města usilovali o co nejrychlejší obnovení provozu tramvají a k odklízení neštěstí se proto přidali i jejich zaměstnanci.
Ti šťastnější
Zkáza tak obřích rozměrů na první pohled nenabízela naději, že snad mohl některý z dělníků přežít. Přesto se několik takových zázraků odehrálo. Po jednadvacáté hodině večer záchranáři vytáhli z trosek prvního z nich – tesaře Antonína Nováka, který se shodou okolností v době zřícení nacházel v prostorách sklepení a díky tomu vyvázl jen se škrábanci. Jiní přeživší už měli méně štěstí. Mnozí z nich zůstali v bezvědomí nebo těžce raněni. Nicméně i tak počet zachráněných překonal očekávání.
V podzemních prostorách, kam se záchranáři dostali poté, co probourali otvor ve stěně sklepení sousedního domu v Biskupské ulici, se ukrývali tři další lidé. Než se je podařilo dostat ven, strávili v podzemí více než deset hodin. Není těžké si představit úlevu, která se jich zmocnila poté, co se opět dostali na čerstvý vzduch. „Stačil se od chvíle, kdy věděl, že bude zachráněn, dostatečně vzpamatovat a byl vyveden čilý a rozradostněný. Dojatě děkoval svým zachráncům: Děkuji vám, vojáčkové, zaplať vám to Pán Bůh,“ přiblížil zpravodaj Národní politiky záchranu jistého Rudolfa Zicha, kterého doma čekala mladá manželka s dítětem.
Po první noci se z trosek povedlo vyprostit celkem třináct mrtvých těl, přičemž u poloviny se nepodařilo zjistit totožnost. Vedlejší obětí se stal zasahující policejní strážník, kterého ve Vysočanech nešťastnou náhodou srazilo projíždějící hasičské vozidlo mířící do ulice Na Poříčí. Jak informovala Národní politika, šlo o jistého Václava Petra z Malešic. Sanitky dopravily do nemocnic 36 přeživších, část z nich byla propuštěna hned, jiní zůstali delší dobu a někteří svým zraněním na místě podlehli.
A ti druzí
Mrtvá těla ale přibývala, a poslední z nich se našla ještě čtvrtý den po události. Hned druhý den po tragédii se ale v reakci na absolvovaný šok vydaly do ulic zástupy stavebních dělníků a demonstrovaly za zlepšení pracovních podmínek a především důkladnější dodržování bezpečnostních zásad. V reakci na to došlo mimo jiné k dočasnému zastavení všech probíhajících stavebních prací na jiných staveništích na celém území Velké Prahy. Za týden uspořádala Praha smuteční pohřební průvod.
Další mrtvé nacházeli záchranáři ještě v pátek, tedy s odstupem čtyř dnů. Případné přeživší se pokoušeli nalézt i pomocí klepání na betonové traverzy. Záchranáři hovořili o tom, že zespod zaslechli ozvěnu, nicméně později uznali, že jim fyzické i psychické vyčerpání možná způsobilo sluchové halucinace. Třetí den bylo z trosek vytaženo celkem 33 mrtvých. Předpokládalo se ale, že pod zřícenými deskami se mohou stále ještě ukrývat přeživší, neboť uvnitř šachty prokopané ze sousedního domu byl vzduch. Jeden z rotmistrů uvedl, že zezdola zaslechl brzy nad ránem čtyři rány a pokusil se dostat dovnitř trosek. Bezúspěšně. Někteří dělníci se stále pohřešovali. Teprve v sobotu 13. října záchranáři oficiálně ukončili vyhledávání obětí. Konečná bilance nalezených těl dosáhla 37, dalších 9 pak na následky zranění zemřelo později.
K atmosféře celkového znepokojení nijak nepřispěla ani událost ze čtvrtečního pozdního večera, kdy došlo v nedaleké Libni ke zhroucení další z novostaveb. K zemi se kácel čtyřpatrový dům na rohu tehdejší Drahobejlovy a Lihovarnické ulice. Díky štěstí v neštěstí se sice vše obešlo bez lidských obětí, protože v noci na místě nepobýval nikdo z dělníků, nicméně událost opět rozvířila debatu o vhodnosti a dostatečnosti současných stavebních předpisů. Deník Národní politika poukázal na to, že trestní řád upravující odpovědnost v oblasti stavebnictví pochází z roku 1803, a je tedy více než na místě jej aktualizovat.
Dozvuky
Vyjádření soustrasti přicházely z celé republiky i ze zahraničí, jmenovitě z Polska a Německa. Místo tragédie navštívilo hned několik vysokých státních úředníků, včetně tehdejšího ministra pro veřejné práce dr. Spina. V parlamentu se hned následujícího dne začal projednávat návrh zákona o zřízení inspektorátů stavebních živností. Ty měly v budoucnu důsledně kontrolovat projekty prováděných staveb a jakost použitého materiálu. Na schůzi Poslanecké sněmovny přednesl 11. října předseda Jan Malypetr soustrastný projev a poslanci naplánovali zařadit v nejbližších dnech na bod programu právě otázku zpřísnění kontrol.
Je pochopitelné, že se svědkové, novináři a další zainteresovaní pokoušeli najít viníka. Za příčinu neštěstí sice zvláštní vyšetřovací komise označila přetížení rohových pilířů, mezi lidmi ale kolovaly jiné názory. V dobovém tisku se téměř okamžitě objevily kritické komentáře směřující na zákon o stavebním ruchu. Označovaly ho za „bezhlavý“ a sloužící jen k honbě za ziskem. Obchodní dům v lukrativní lokalitě poblíž vlakového nádraží představoval atraktivní adresu a nájemci měli slíbeno, že na konci roku se už mohou nastěhovat.
Neoficiální závěry tvrdí, stavitelé spěchali, aby vše stihli právě před tímto datem, a použili proto nekvalitní cement. Podle bratra jednoho z majitelů, Ing. Pražáka, nakupovala firma cement u menšího výrobce, protože všechny větší cementárny byly tou dobou plně zaměstnány množstvím objednávek. Materiál použili i přesto, že s ním v minulosti neměli dobré zkušenosti – údajně se začal mírně oddrolovat zhruba týden poté, co ztuhl.
Ještě během úterní noci zadrželi strážníci stavebního inženýra Rudolfa Mondla, který byl pověřen dozorem na stavbě. Při výslechu na strašnické policejní stanici popřel, že by za nehodou stál nekvalitní cement. Připustil sice, že v nižších poschodích dělníci této směsi použili, ve vyšších patrech však již údajně pracovali s dostatečně vhodným materiálem. Tvrdil také, že dělníci odstraňovali bednění nezbytné během vysychání stavební hmoty až po uplynutí 10 až 14 dnů, přitom podle výrobce měly stačit pouze dva dny. Jeho samého však událost zjevně značně rozrušila, neboť poté, co se o ní dozvěděl, se údajně pokusil zastřelit. Pro teprve sedmadvacetiletého inženýra muselo jít o zvlášť traumatickou zkušenost. Nezjistíme už však, zda si ji sám kladl za vinu.
Laboratorní analýza použitého cementu ale nevyzněla pro firmu Pražák a Moravec nijak pozitivně. Vyšlo najevo, že dělníci míchali písek a cement v poměru 18:1. Doporučoval se však o poznání hustší poměr 8:1.
Mondla ve čtvrtek umístili do vyšetřovací vazby a nakonec se octil i před soudem. Podle obžaloby vyprojektoval celou stavbu v přílišném spěchu a nepřímo tak stál za jejím zhroucením. Přesto vyvázl jen s podmínkou. Vinu – jeho, ani nikoho jiného, stejně jako zcela přesnou příčinu – se nikdy nepodařilo plně prokázat. Roční podmínku dostal ještě Vlastimil Pražák, bratr spolumajitele firmy, který měl stavbu dozorovat.
Ozvuky
V Lidových novinách se události ve svém sloupku z 11. října věnoval i Karel Čapek. Stejně jako jeho kolegové nešetřil kritikou vůči příliš benevolentním úřadům a především systému stavební a pozemkové spekulace. Čapek připomínal, že tato „nejpohodlnější a nejbezohlednější lichva“ vyhnala cenu půdy tak vysoko, že developerům nezbývá nic jiného, než hnát stavby do hloubky či výšky a šetřit všude, kde je to možné. Dodejme, že sáh půdy, tj. 3,59 m², vyšel tehdy v centru Prahy na 60 tisíc korun. „Zrodilo se u nás jakési velikášství, chceme mít Prahu velikou, Prahu obchodních paláců a veledomů. Již nám nikde a v ničem nestačí ta drobná intimita minulých let. Popadl nás hřích pýchy, rozpřahujeme se po rozměrech, na které patrně nestačíme,“ napsal tehdy osmatřicetiletý Čapek.
Z jeho slov jasně vyplývá, že problémy, s jakými se tehdy česká metropole potýkala, se v mnohém nelišily od těch dnešních. „Náš poměr k Praze je nezdravý již tím, že ji přelidňujeme. Bylo by načase již přemýšlet, aby pevně rostla a rostla krásněji. Černý stavební rok již mnoho pokazil; neorganické nástavby, regulační bezohlednosti, zastavování ploch, které měly býti plícemi příštího zdravějšího města, to vše svědčí o zbarbarizování překotného stavebního ruchu při trvající bytové tísni,“ pokračuje rozhořčený spisovatel.
