Urozená Kateřina z Komárova mučila a vraždila služebnictvo, aniž by jí v tom při prvním známém pokusu či dokázaném zločinu kdokoli zabránil. Naopak si ze svých čeledníků učinila spoluviníky, když je nutila, aby oběti bili do posledního dechu, a svědky přiměla k mlčení. Tento kriminální případ stojí za povšimnutí nejen pro vlastní trestné činy, ale i pro nejasnosti, na něž dodnes nikdo nedal hodnověrnou odpověď.

Žena karlštejnského purkrabího 

O Kateřině víme jen tolik, že pocházela z nepříliš významného rodu pánů z Komárova a byla dcerou nebohatého rytíře Kunaty Pešíka. Její podobu neznáme. Sňatkem s Janem Bechyňou z Lažan, s nímž žila na tvrzi Pičíně nedaleko Příbrami, si rozhodně polepšila, zvlášť když byl její muž v roce 1529 jmenován purkrabím na Karlštejně za rytířský stav.

Správu panství svěřil své ženě a ta je ovládla tvrdou rukou: sebemenší provinění, neposlušnost, promiskuitu, zvláště u děveček, trestala tak, že někteří „výchovnou lekci“ nepřežili. Pičínskou tvrz opanovala hrůza: ve vzduchu dennodenně visela otázka, kdo bude další obětí, na kom se Bechyňová zase vyřádí.

Když přišel na Karlštejn nový purkrabí, působil tam už od roku 1527 jako děkan Václav Hájek z Libočan, kněz později proslulý svou kronikou, ve své době však známý jako „kariérista“ a permanentní sudič, který se brzy dostal do konfliktu i s Janem Bechyňou. Už na konci roku 1529 vedli soudní cestou blíže neznámý spor. A z Hájkova podnětu se ocitla před soudem i Kateřina.

Na začátku třicátých let se děkanovi donesly zvěsti o podivných praktikách pičínské paní, které se snažil využít ve svůj prospěch. Nebyl to ale on, kdo podal žalobu, nýbrž Kateřina Bechyňová sama! S neuvěřitelným sebevědomím obžalovala děkana za „potupná a lehká slova“, zpochybnila jeho svědky a nedbala na jeho radu, aby „(…) toho tak nechala a že jest o ní Kateřině on nic nemluvil, než to toliko, co jest vuobec o ní mluveno (…)“.

Záznamy z knih svědomí

Šetření ve věci Kateřiny Bechyňové se táhlo od 12. prosince 1531 do 23. ledna 1534, kdy byl podle údajů starého letopisce vynesen rozsudek. Záznam procesu se sice v úředních knihách komorního soudu nedochoval, máme však k dispozici knihy půhonů k svědomí (obeslání, sdělení obvinění) a registra svědomí (svědectví), uložené nyní v Národním archivu, které případ evidují. Případ zapsal i soudobý kronikář na zadní desce Budyšínského rukopisu Starých letopisů českých. 

Zprvu se zdálo, že paní na Pičíně z procesu vyjde bez úhony, jak předpokládala. Nejvyšší hejtmani nebyli s to spor ukončit a snažili se při odložit na krále. Také svědci, závislí na své vrchnosti, vypovídali převážně ve prospěch Bechyňové a případná úmrtí služebných zdůvodňovali morem a jinými nemocemi, o což se Kateřina zajisté různými prostředky postarala. Před tribunálem postupně vypovídalo deset žen a sedm mužů. 

Pátého ledna svědčily tři děvečky – Anna, dcera Šimona z Bukové, Marta, dcera Štefanova z Kotenčic, a Markéta, dcera Linhartova z Bukové – a všechny se shodly na tom, že Kateřina Bechyňová je dobrá paní a vlastně jí není co vytknout. Zato Markétin otec Linhart se odhodlal prohlásit: „Toho sem svědom, že dvě děvečky snesli doluov, že zemřely v dole, ale nevím, jakú příčinou, že hodiny nebyla jedna v dole, že zemřela. Mne kázala pak synu bíti, i bil mne. A kdyby mne více bil, snad by mne, starce, také ubil. A pán snad o tom nic neví.“ 

Předvolán byl i bratr karlštejnského purkrabího Václav Bechyně z Lažan. Děkan Hájek žádal, aby přiznal, že jeho švagrová „(…) děvečku nějakú zabila a ta děvečka záchodem dolův letěla“. Pán z Lažan ovšem doznal, že o vraždách neví, a pokud o něčem takovém mluvil, mluvil „řeč slyšanú“, podobně jako Frydrych Bechyně z Lažan. 

Karta se obrací

Ještě v půli ledna vypovídalo několik svědků ve prospěch manželky purkrabího. Jistý Jiřík a Petr Peták z Pičína mluvili o nemoci a následném úmrtí Havla Ryby, jehož dcera Uršila svévolně opustila panství. Dvě děvečky z Pičína uvedly, že služebná Hedvika zemřela na mor stejně jako Káča Matějíková. Už zmiňovaná Anička z Bukové řekla, že také Krávova dcera Kačka zemřela na nemoc a že „(…) žádného bití na ní neznala ani neviděla“. Švábovic Marta z Pičína rovnou prohlásila: „(…) co sem já tu sedm let, neumřela za mne žádná děvečka.“ 

Závažné svědectví však podal kožešník Prokop Papež, který se neměl čeho bát, jelikož žil mimo dosah pičínské paní, na Novém Městě Pražském: „Toho sem svědom, že paní Kateřina z Komárova zabila sestru mú Kateřinu Právovic z Dušník a druhou zabila z Pičína, kovářčinu dceru, říkali jí Dorota. A když ji, tu Dorotu, velmi ubila a když její mateře doma nebylo, že byla v Příbrami na trhu ten den, i poslali ji tam domů k mateři a ona potom nebyla hodiny živá, až umřela. A tu Kateřinu, když ji zabíjela, pověsila ji přes bidlo a moždíř k hlavě přivázala.“

V polovině ledna došlo k definitivnímu zvratu, když před soudem stanul Blažek ze Svatého Pole a vypověděl, že felčar na pičínském panství Duchek Smajkal z Lihy přiznal jeho pánovi (Bořkovi z Rabštejna), že ho Kateřina „(…) pro Pána Buoha prosila, abych na ni o těch mordech nepravil. A jest tak, že je ona zamordovala Hedviku (…)“, Smajkalovu přítelkyni. Okolnosti Hedvičiny smrti popsala dalšího dne Manda Vaňková z Libčic: „Toho sem svědoma, že jsme bili, paní tu byla s námi, kázala nás bíti pannu Hedviku, pak ubivše ji, potom ji snesli doluov, kázala ji doluov snésti, potom umřela v dole (…)“ A dosvědčila, že stejně zemřela i „nějaká“ Kačka. 

Neobvyklý trest

Jasná svědectví dovedla komorní soud k jednoznačnému rozsudku, který Kateřině určil nezvyklý trest: smrt hladem. Zřejmě se měl odehrát s vyloučením veřejnosti, která při vykonání obvyklých trestů asistovala. S aférou bylo třeba tiše skoncovat. V pátek po sv. Matějovi, 27. února 1543 pičínskou paní uvěznili ve věži Mihulce na Pražském hradě, kde po dvou týdnech zemřela. Pohřbili ji druhý den na Karlově.

Jan Bechyně vyšel od soudu s čistým štítem. Ostatně pár let nato, v půli května 1538 byl dokonce králem jmenován do úřadu nejvyššího písaře, v němž setrval až do své smrti 1547. A jak to dopadlo s Václavem Hájkem?

Právo mu sice dalo za pravdu, ale už v dubnu 1634 oba karlštejnští „kohouti“ znovu stanuli před komorním soudem – Hájek opět v roli obžalovaného, tentokrát z odcizení zvonce v karlštejnské kapli.

Tehdy se Václav Hájek z Libočan z rozhodnutí krále musel s tučnou prebendou na Karlštejně rozloučit. Byla to čistě náhoda, nebo v tom nějakou roli sehrála odplata za poškozenou čest Bechyňovy rodiny? Každopádně o Kateřině z Komárova není v Hájkově kronice ani slovo.

Není žádným tajemstvím, že korálové útesy všude ve světě mají problémy. Mimo jiné na ně stále více útočí velké a velmi žravé hvězdice trnité. Australští vědci se s nimi snaží bojovat a posílají na ně drony likvidátory.

Jejich novým výtvorem je RangerBot, který se stal nástupcem dronu COTSbot. Před pár dny vypustili prototyp RangerBota na útesy a po dvou letech vývoje testují jeho schopnosti. Autonomní dron je možné naprogramovat pomocí tabletu za 15 minut, a pak už všechno zvládne sám. Patnáctikilogramový dron o délce 74 centimetrů pohání pod vodou baterie, která vydrží asi na 8 hodin provozu. Na jedno nabití tedy funguje mnohem déle, než lidský potápěč, a také prozkoumá mnohem větší oblast útesů.

TIP: Katastrofa: Letecký průzkum odhalil rozsah blednutí Velkého bariérového útesu

Terminátorský robot je vybavený umělou inteligencí, která rozeznává překážky, naviguje RangerBota během ponoru kolem útesu, a také vyhledává hvězdice trnité, které pozná s přesností na 99,4 procenta. Když RangerBot vystopuje hvězdici trnitou, vpíchne jí dávku jedu, který neovlivní ostatní organismy na korálovém útesu. Výhodou dronu je, že detekuje a zaznamenává další problémy korálových útesů, jako je nechvalně známé blednutí, špatnou kvalitu vody, zanesení útesu bahnem nebo přítomnost nežádoucích druhů.

Jak jistě tuší diváci seriálu „Teorie velkého třesku“, geniální mozek je často velkou překážkou v navazování a fungování milostných vztahů. Nedávno to potvrdili i australští vědci, kteří zjistili, že ženy shánějící partnera se vyhýbají mužům s extrémně vysokou inteligencí.

Výzkum zahrnoval 214 studentů, z nichž bylo téměř tři čtvrtiny žen, a jejichž průměrný věk byl přibližně 19 let. Dobrovolníci vyplňovali dotazníky, které zkoumaly jejich pohled na vlastnosti vytouženého partnera, od jeho inteligence a zábavnosti, až po fyzickou přitažlivost.

TIP: Manželský benefit: Sezdané páry jsou mnohem méně náchylné k demenci

Ukázalo se, že ženy chtějí chytrého a zábavného partnera. Ale geniálního partnera nikoliv a superbaviče rovněž ne. Zdá se, že extrémní inteligence případného partnera u nejednoho člověka vzbuzuje nepříjemné pocity a lidé se s takovým člověkem necítí úplně bezpečně. Tím samozřejmě klesá atraktivita géniů pro navázání vztahu. Extrémně zábavní a bezstarostní lidé jsou zase vnímaní jako málo spolehliví či málo ambiciózní. I v lásce platí, že všeho moc škodí.

Lidé v dnešní době vážně zvažují, že se v blízké budoucnosti vypravíme na Mars. Pokud se odhodláme rudou planetu kolonizovat, tak bychom měli vědět, jak se tam zařídit. Zajímavé nápady a inspiraci přinesla nedávná soutěž, kterou podpořila společnost Hewlett-Packard.

Do „HP Mars Home Planet Rendering Challenge“ se přihlásilo více než 87 tisíc účastníků z celého světa, kteří změřili tvůrčí síly v navrhování perfektní kolonie pro Mars. Soutěž byla zahájena loni v létě a letos 14. srpna byly vyhlášeny výsledky.

Realistická kolonie na Marsu

V soutěži nešlo jenom o navržení co nejlépe vypadající futuristické kolonie. Úkolem také bylo vyřešit, jak by taková kolonie na Marsu mohla vytvořit zázemí pro 1 milion kolonistů. Povrch Marsu je dost nehostinný. Atmosféra tam nestojí za řeč, povrch bičuje tvrdé záření a gigantické prachové bouře, které někdy obalí celou planetu. S tím se kolonie na Marsu budou muset vyrovnat.

TIP: Do závodu o kolonizování rudé planety vstoupily Spojené arabské emiráty

Porota soutěže posuzovala příspěvky podle originality, kreativity, grafické kvality a realističnosti vzhledem k fyzice planety Mars. Úspěšné designy musely brát v úvahu podmínky v atmosféře rudé planety, gravitaci, povrch Marsu, záření i dostupnost vody a dýchatelného vzduchu. Výsledkem je celá řada pozoruhodných návrhů, jimiž se teď mohou inspirovat vědci NASA a dalších vesmírných agentur i soukromých společností.

Na sklonku nejmladší doby ledové vyhynula celá řada druhů velkých savců. I když tito tvorové zmizeli, tak z nich přece jenom něco mohlo zůstat naživu až do dnešní doby. Pokud stále žijí jejich blízcí příbuzní, tak mohou být nositeli genů těchto vymřelých velikánů.

Odborníci nedávno zjistili, že to platí i pro jeskynní medvědy, až dvoumetrové a tunové obry, kteří se ale živili převážně bylinami, trávou a bobulemi. Jejich pozůstatky jsme našli na mnoha místech Evropy a Asie, která nebyla během doby ledové pokryta mohutným ledovcem.

TIP: Další bublina splaskla: Kosti yettiho jsou podle analýzy DNA medvědí

Výzkum ukázal, že 0,9 až 2,4 procenta DNA dnešních medvědů hnědých pochází od jeskyních medvědů, kteří jim byli blízce příbuzní. Jak se zdá, medvědi hnědí a medvědi jeskynní se spolu občas pářili, a díky tomu se DNA jeskynních medvědů z části uchovala až do dnešních dnů. Ostatně i my sami v sobě neseme geny našich vymřelých příbuzných, neandertálců. Až 4 procenta DNA lidí neafrického původu představuje původně neandertálské geny a sekvence.

Naše vyprávění začneme v roce 1789, v roce, kdy v Paříži padla Bastilla a který v Evropě všechno změnil. V té době byl František jen arcivévodou a na císařském trůně zatím neseděl ani jeho otec Leopold, nýbrž ještě pořád strýc Josef II. Ve Francii byl revoluční cestou smeten společenský řád, od nepaměti prohlašovaný za věčný od Boha. Místo kastovnictví s feudálními privilegii pro mocné byla provolána rovnost lidí před zákony i Bohem. Revoluce zlikvidovala feudální instituce a vrchnostenskou justici, odstranila feudální břemena, znárodnila majetek církve a zkonfiskovala jmění šlechtických emigrantů. Včerejší poddané obdařila lidskými a občanskými právy, soukromé vlastnictví prohlásila za nedotknutelné a dala Francii ústavu. A po třech letech nahradila monarchii republikánským zřízením. 

Proti výsadám rovnost!

„Nikoli Bůh stvořil člověka, ale člověk stvořil Boha!“ Takové a podobné kacířské myšlenky se teď líhly ve francouzských revolučních hlavách. A ještě další rouhačské nápady padaly, třeba ty, které se týkaly pozemské moci: „Mezi vládcem a lidem nechť platí smlouva!“ Neslýchaná věc. A navrch něco ještě horšího: „Jestliže král dobře nevládne, ať je mu moc odňata!“

Takové a podobné myšlenky letěly od úst k ústům. Francouzský královský pár svým stylem panování provokoval národ tak dlouho, až byl smeten. A nejen on – stejně dopadla i šlechta. Každý člověk je zrozen k svobodě! Proti výsadám postavme konečně rovnost a přirozená lidská práva! 

Virus revoluce se šířil po Evropě. Být osvícený znamenalo i pro mnohé tehdejší panovníky být in (použijeme-li nehezkého nečeského výraziva). Přesto znamenala francouzská revoluce šok. Rovnost, svornost, bratrství – tímto heslem se opájely chudé a bezprávné vrstvy. Už předtím bylo občas vyslovováno i v salonech smetánky, ale teď se na evropských dvorech četlo jako výstražné memento. Varovalo, že pokud se nic nepodnikne, začnou se kácet trůny. 

Ludvík XVI., prozatím ještě pořád formálně francouzský král, byl spíše zručný kutil než politik. Donedávna klimbal na trůně a žil nanejvýš pro jídlo, honitbu a zámečnické nářadí. Bohužel byl švagrem císaře Leopolda II. a francouzská královna Marie Antoinetta, roztomile hloupoučká žena, jejíž přání platilo ve Francii donedávna za zákon, byla Leopoldovou mladší sestrou. Marie Antoinetta už sice překročila pětatřicítku, ovšem v roli panovnice největší mocnosti na kontinentu nestačila uprostřed všeho toho rokokového rejdění zmoudřet ani za mák. Nudíme se! A celý dvůr na povel plesal a účastnil se výstředností podle vrtochů královny. Teprve revoluce učinila tomuto panoptiku konec.

Jistý čas ještě zmatená Evropa vyčkávala, jak se věci vyvinou. Početná skupina monarchistických emigrantů v čele s královým bratrem, vévodou Karlem z Artois, naléhala, aby evropské státy vojensky intervenovaly. Také Marie Antoinetta se obracela tajnými depešemi k vídeňskému dvoru bratra Leopolda. Leč císař s pomocí otálel, protože nebyl ochoten tahat za jiné kaštany z ohně. A kromě toho měl ve vlastní říši starostí nad hlavu. 

Příbuzní na popravišti

Francouzským příbuzným vídeňského císaře a našeho krále zbývalo od útoku na Bastillu tři a půl roku života, který náhle vypadal překvapivě skromně. Leopoldova sestřička Toinette se ještě pokusila zorganizovat útěk. Švagr Ludvík by se na něco podobného ani nezmohl. Zůstal pouhým pasivním účastníkem akce a byla mu přidělena role nemotorného lokaje neznámé baronky de Korff. Jenže Marie Antoinetta dosud nepřekonala své pyšné manýry. Za pomoci přátel připravila tajný útěk do emigrace tak „nenápadně,“ že divadlo plné převleků nemohlo vést k cíli. Nádherné kočáry ani livrejovaní sluhové nebyli tím nejchytřejším maskováním. Ve Varennes, poblíž západních francouzských hranic, královskou rodinu poznali a zadrželi.

Konkrétně ji odhalil poštmistrův syn Drouet. S králem se sice nikdy předtím nesetkal, ale poznal ho – prý podle portrétu na mincích, říká legenda. Legendou ovšem není, že si jeho tatínek svoji horlivost odskákal jako rakouský zajatec v kasematech na brněnském Špilberku. Králi se napříště říkalo občan Kapet, aby věděl, že formálně je sice první mezi rovnými, ale fakticky je nula. Už mu jenom nechali podepsat novou francouzskou ústavu a přísahat na ni. To bylo v září 1791. O rok později vyhlásil Národní konvent republiku a odstranil monarchii. A za čtyři měsíce nato byl Ludvík XVI. popraven.

Proč? Všechno, co revolucionáři potřebovali, přece vyhlásil a podepsal, dokonce si přitom nasadil rudou frygickou čapku svobody a slavnostně připíjel na zdraví lidu. Proč ta poprava? Vlastně to zavinil velitel intervenčních vojsk, vévoda brunšvický. Vydal nešťastné prohlášení, že Paříž srovná se zemí, když bude zkřiven jediný vlas komukoli z královské rodiny. Král i královna byli uvězněni a jejich syn, princ Ludvík, byl dán na vychování ševci Simonovi. Jeho tatínek byl v lednu 1793 za velezrádné paktování s nepřítelem gilotinován a v říjnu téhož roku musela položit svou hlavu pod gilotinu i Marie Antoinetta. Její mrtvola se ocitla v hromadném hrobě. 

Odkládaná válka

Leopold II. viděl Marii Antoinettu naposledy jako desetiletou, když se odebíral do Florencie, metropole toskánského vévodství, jemuž pak vládl. Francii nikdy nenavštívil a životní styl francouzského panovnického páru se mu z duše protivil. Zároveň ovšem považoval za svou lidskou a mravní povinnost, aby příbuzné zachránil. Na vahách těžkého rozhodování leželo i vzrůstající riziko, že Francouzi začnou revoluci exportovat za hranice. A tak Leopold překonal nechuť a setkal se s pruským králem Fridrichem Vilémem II. v Pilnici, kde dohodli společný postup. Oba budou připraveni, avšak do konfliktu půjdou jen v krajním případě. A co do té doby? Omezí se na stupňování diplomatického a politického nátlaku vůči revoluční Francii. Bylo však zapotřebí, aby v tom Rakousko s Pruskem nezůstalo samo. Leopold o to stál víc než Fridrich Vilém. Bál se, že pruský král nechá jeho armádu krvácet v nebezpečné a nákladné válce, které se sám vyhne. Nebyla by to první pruská proradnost, ani poslední.  

Dne 1. března 1792 došlo v dosavadním vývoji k nečekané události. Císař Leopold II. náhle zemřel a žezlo musel nečekaně převzít jeho nejstarší syn, čtyřiadvacetiletý arcivévoda František. Kromě trůnu zdědil i závazky. Sotva se stačil rozkoukat, už na něho nastoupil francouzský velvyslanec ve Vídni. Prý, ať habsburská monarchie okamžitě zruší své vojenské spojenectví s Pruskem, nebo jí Francie vypoví válku. František na ostrou francouzskou nótu neodpověděl. V dubnu 1792 vstoupily francouzské jednotky do habsburského Nizozemí, čímž se odstartoval první z nekonečné řady rozhořčených zápasů s revoluční Francií. Nový rakouský panovník byl ve své mladistvé naivitě sebevědomě přesvědčen, že střetnutí s Francií bude pro jeho voje procházkou. Vzápětí se měl těžce zklamat.  

Studený, ba suchar

Na svou budoucí roli byl František připravován důkladně. Snad víc než otec Leopold dbal o jeho výchovu strýc Josef II. Několikrát dokonce přijel na inspekci do Florencie, aby na toskánském dvoře osobně zkontroloval, s jakým zdarem si arcivévoda ve studiu a přípravách vede – Leopold byl z té péče o synka docela nervózní. Josef II. se kromě toho nikdy jasně nevyjádřil, kdo ho na habsburském trůně jednou nahradí. Nezapomněl na to – počínal si tak záměrně. Teprve na smrtelné posteli se rozhodl pro Leopolda. František byl ještě hodně mladý a navíc se ukázalo, že mu pro vladařskou roli některé vlastnosti chybí. František byl pomalý, nerozhodný, studený a intelektuálně průměrný. Josef to zprvu přičítal chybným výchovným metodám, a ve snaze napravit, co prý toskánský dvůr zkazil, si korunního prince odvezl do Vídně, aby mu patřičnou péči obstaral sám. V rodině z toho vzešlo mnoho trpkostí, nicméně císařovo slovo bylo v té době zákonem. 

TIP: Nešťastný Ludvík Karel: Proč se francouzský dauphin stal obětí krvavé revoluce?

Za poslední turecké války si chtěl Josef pretendenta trůnu vyzkoušet i jako vojáka, a tak si vzal dvaadvacetiletého Františka s sebou na frontu. Zprvu s ním byl spokojen. Choval se před nepřítelem stejně, jako by byl v salonu a hvízdání kulí ho nepřinutilo změnit ani výraz – to psal Josef s nadšením domů. Mohl však už tušit, že před sebou nemá chlapce s duší hrdiny, ale totálního flegmatika, kterého (alespoň navenek) nevzruší vůbec nic. František, vytrvalec mezi Habsburky, který bude vladařit dlouhých 43 let, se nikdy pro nic nenadchne, bude se chovat pořád stejně studeně, ba sucharsky. Porážky vlastních armád bude přijímat s touž němou tváří bez mimiky, jako jejich vítězství. 

Pryč s reformami!

Co znamenal nástup toho zasmušilého, skeptického a astenického Habsburka na trůn, to je jasné jako facka. Éra tereziánských a josefínských reforem definitivně skončila. Františkovi se stát opět ztotožnil se zachováním moci habsburské dynastie a jeho vlastní. O to odpudivější mu byly všechny reformy, ať už ty včerejší domácí, anebo ty ještě mnohem nebezpečnější francouzské. Proto se nový vládce rakouské monarchie pustil rozhodně do zápasu s revolucí. A od absolutního odmítnutí směru, který vytyčila Deklarace lidských práv, cesty, po níž se vydala Francie, nikdy neustoupil. Františkovo dlouhé vladaření se proto změnilo v nekonečnou válku s myšlenkami demokracie a liberalismu.  

Mezi bezmála dvěma desítkami druhů jsou velmi výraznými zástupci rodu tamarínů (Saguinus) tamaríni císařští (zvaní také vousatí, Saguinus imperator). Své jméno tento druh malých primátů údajně získal pro nápadnou podobnost s německým císařem Vilémem II. Pruským, jenž proslul výrazným knírem. 

TIP: Soužití lidí a zvířat: Město, kterému vládnou opice

Tamaríni váží kolem 350 gramů, jsou kolem 25 cm dlouzí a jejich ocas měří dalších více než 30 centimetrů. Obývají tropické deštné lesy, kde si během dne hledají potravu v korunách stromů. Po větvích se pohybují po všech čtyřech, ale mezi nimi dokáží přeskakovat na poměrně velké vzdálenosti. Žijí ve tří až osmičlenných skupinách, které jsou vedeny nejstarší samičkou. 

Pro obdivovatele hvězdné oblohy se v září snoubí příjemné s užitečným. Teploty při pozorování jsou ještě stále přijatelné, zatímco již opět panují dostatečně tmavé noci. O to víc při nich vynikne svit některých nápadných nebeských objektů. Pomineme-li Venuši, kterou spatříme pouze na začátku září na ještě světlém podvečerním nebi nízko nad jihozápadem, jde především o naoranžovělý Mars.

Po setmění svítí vysoko nad jižním obzorem v souhvězdí Kozoroha a díky jasnosti až −2,0 mag patří k dominantám zářijové oblohy. Zvečera mu sekunduje žlutobílý Jupiter v souhvězdí Vah a nažloutlý Saturn ve Střelci. Obě planety už ovšem spatříme poměrně nízko nad jihozápadem, a jejich pozorování tak silně poznamená neklid vzduchu v blízkosti horizontu.

Nejvzdálenější dvojice

Máte-li k dispozici dalekohled, můžete v objevování planetární říše pokračovat. Mezi hvězdami se totiž schovává i sedmá a osmá členka naší soustavy. Při jejich vyhledávání se však již neobejdete bez podrobnější hvězdné mapy nebo naváděné astronomické montáže. I v dalekohledu – zejména při malých zvětšeních – se totiž Uran s Neptunem jeví jako drobné „stálice“ šesté, respektive osmé hvězdné velikosti. S rostoucím zvětšením a průměrem objektivu lze ovšem rozlišit i jejich kotoučky. Ten Uranův, zbarvený do modrozelena, spatříte snáz, neboť jeho úhlový průměr dosahuje 3,7″. Neptunův kotouček je spíš namodralý a také má menší úhlový průměr – 2,4″. Druhá jmenovaná planeta navíc 7. září dospěje do opozice se Sluncem a rovněž se ocitne nejblíž Zemi v roce 2018. Bude nás od ní dělit 4 328,3 milionu kilometrů, tedy takřka přesně čtyři světelné hodiny. A kromě toho se bude na nebi nacházet v souhvězdí Vodnáře, nedaleko míst, kde se ji v roce 1846 podařilo objevit. 

Říká se, že štěstí přeje připraveným, a historie odhalení poslední členky Sluneční soustavy to jasně dokládá. Vždyť nebýt několika zaváhání, mohli Neptun jako první nalézt Angličané, a nikoliv francouzsko-německý tandem…

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Panny, 23. září ve 3:54 SELČ vstupuje Slunce do znamení Vah; nastává podzimní rovnodennost, začíná astronomický podzim.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný na začátku září zrána nízko nad východem
• Venuše – viditelná na začátku září večer velminízko nad západem
• Mars – viditelný v první půli noci
• Jupiter – viditelný večer nízko nad jihozápadem
• Saturn – viditelný večer nad jihozápadem
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný po celou noc

Zajímavé úkazy v září 2018

• 1. září – setkání Venuše a jasné hvězdy Spica ze souhvězdí Panny na soumrakové obloze nízko nad jihozápadem (stálice se bude nacházet v úhlové vzdálenosti 1,3° severně od planety)
• 3. září – těsné setkání Měsíce a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na ranním nebi nad východem (bude je dělit úhlová vzdálenost cca 0,3°)
• 6. září – setkání Merkuru a jasného Regula ze souhvězdí Lva za rozbřesku nízko nad východem (stálice se bude nacházet v úhlové vzdálenosti 1° jižně od planety)
• 7. září – Neptun v opozici se Sluncem
• 13. a 14. září – setkání dorůstajícího Měsíce a Jupitera na podvečerní obloze nízko nad jihozápadem 
• 17. září – těsné setkání Měsíce a Saturnu na večerním nebi nad jihozápadem (bude je dělit úhlová vzdálenost cca 1°)
• 19. a 20. září – setkání Měsíce a Marsu na večerní obloze 
• 30. září – těsné setkání Měsíce a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na ranním nebi (bude je dělit úhlová vzdálenost cca 2°)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Hadramaut je místo, kde bylo ještě nedávno možné koupit kalašnikov na vesnickém trhu nebo navštívit palác dědečka Usámy bin Ládina v osadě Ribat. Nad fascinující oblastí s nádhernou přírodou a zajímavou kulturou visí také stín útoků na belgické a korejské turisty z let 2008 a 2009.

Povodně ve vyprahlé poušti

S místními lidmi se turista nejčastěji potká při obědě v malých restauracích, kde se drsně vyhlížející hadramautští muži rádi zeptají, odkud jste a jak se vám tady u nich líbí. Budou potěšeni, že vám chutná velbloudí maso pečené na kamenech z říčního koryta.

Lidská obydlí jsou v této kamenité pouštní krajině soustředěna do hlubokých kaňonů, tak zvaných vádí, jejichž dnem se obvykle klikatí řeka. Prokletím vádí je, že neznají stabilní přísun srážek. Tady existuje jen sucho nebo povodeň. Jakmile nahoře na náhorních plošinách zaprší, všechna voda jde okamžitě dolů do kaňonu a během pár minut je tu povodňová vlna. Proto mají vesnice domluvený signál – tři výstřely z kalašnikova. V takové chvíli je nutné vzít nohy na ramena, okamžitě zanechat práce, opustit kozí stádo a spěchat pryč. V říjnu 2008 se vádím Hadramaut prohnala nejničivější povodeň za posledních 230 let, která smetla neuvěřitelných 3500 domů. Když se zakoukáte do krásy místní jedinečné architektury, okamžitě pochopíte proč.

Paláce z hlíny

Domy v Hadramautu se již po staletí staví z nepálených hliněných cihel. Hmota na ně vzniká smícháním místní hlíny nebo spíše prachu s vodou a nasekanou slámou. Toto bahýnko cihláři plní do dřevěných forem, jimiž cihlu vytvarují, a pak nechají nejméně týden schnout na slunci. Ve vádí se vyvinul zcela ojedinělý architektonický styl domů se zkosenými stěnami, které mají zajistit odvod vody při deštích, aby se dům nepodmáčel. Cement a beton se zde rozšířily až po sjednocení Jemenu v roce 1991, ale dodnes převládají stavby hliněné. Hadramautští to prostě mají rádi po svém.

Dokonalou ukázkou hadramautské hliněné architektury je město Šibám, zapsané na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO. Za středověkými hradbami se k nebi vypínají štíhlé vysoké domy dosahující až osmi pater. Pro své dech beroucí hliněné mrakodrapy dostal Šibám přezdívku Manhattan pouště.

Saúdský sen o úspěchu

Novou barevnou omítkou a dekoracemi kolem oken však v Hadramautu září jen málo domů. Patří těm, kdo odešli za prací do Saúdské Arábie nebo emirátů u Perského zálivu. Řada z nich tam nadělala jmění, k němuž by si v zapomenutém zemědělském Hadramautu nikdy nepomohla.

Tak jako šejch Bukšan z vádí Do’an, který v saúdském království vlastní výnosné byznysy a štědře sponzoruje svoji rodnou vesnici. Postavil zde asfaltovou silnici, nemocnici, nahoře na okraji kaňonu hotelový rezort v arabském stylu Hayd al Džazíl. Jeho bohatí arabští návštěvníci by mohli do šejchova rodiště přinést nové příležitosti alespoň drobného ekonomického rozvoje. Dole ve vesnici šejch Bukšan spíše z nostalgie provozuje hotel ve velkém historickém paláci, jehož tradiční interiér nabízí čtyřicet stylových pokojů pro hosty. Je smutné, že unikátní stavba s pestrobarevnou fasádou působící jak cukrová poleva zeje většinu roku prázdnotou.

Co nabízí trh

Ti, co v rodišti svých otců zůstávají, žijí v marném očekávání lepších časů. Na pravidelném středečním trhu ve vsi Budhá se z okolních vádí scházejí davy lidí. Na prodej jsou kozy a velbloudi, výpěstky z políček, tradiční látky svítivých barev, které si muži omotávají kolem pasu jako sukni, ale i nekvalitní plastové zboží z Číny. Stranou hlavního mumraje posedává skupinka starších mužů. Na rohožích kolem nich se nachází tradiční hadramautský artikl: střelné zbraně, dýky džambíje a kanystry s medem.

Ještě před pár lety zde prý šlo koupit kalašnikov na trhu za pouhých sto dolarů. Dnes už to přeci jen tak snadné není. Kalašnikov by se dnes dal sehnat už jen pod rukou. Média často opakují, že v asi dvacetimiliónovém Jemenu je mezi obyvatelstvem 50 miliónů střelných zbraní. Centrální vláda v Sana’a se toto číslo pokusila omezit velkou odzbrojovací kampaní, spojenou s různým zabavováním a zákazem nošení zbraní na veřejnosti. Dokladem vládního „úspěchu“ jsou zde všudypřítomné plakáty informující o špatnosti nošení zbraní, pod nimiž postávají skupinky beduínů ležérně se opírajících o své „symboly mužnosti“.

Nejlepší med na světě

Zřejmě jediným hadramautským vývozním artiklem je dnes med z vádí Do’an. Říká se o něm, že je nejlepší na světě. Vyniká nejen chutí, ale podle vědeckých studií i obsahem antioxidantů, minerálů a vitamínů. Včelaři chytají roje divokých včel a usazují je do hliněných úlů, odkud je pak zase vyženou kouřem, aby se dostali k plástvi plné medu. Chov včel je v Hadramautu starou tradicí a dodnes se brání zavedení moderních metod.

Med je samozřejmě nabízen v celé škále kvality. Cena litru toho opravdu nejlepšího dosahuje astronomických šest tisíc korun! Prodejci nabízejí různé druhy k ochutnání tak, že z velkého, obvykle ne úplně čistě působícího kanystru ulijí trošku na talířek. Do’anský med má tmavě karamelovou barvu a je tak hustý, že sotva teče. Kapka na talířku, která se jen pomalu rozlévá, je důkazem, že se jedná o pravý, nenastavovaný hadramautský med. Dalším důkazem může být nezájem mravenců, kteří si z medu kvůli jeho hustotě nedokážou ukousnout.

Tarimské madrasy

Největší skupinou cizinců, kteří dnes přicházejí do Hadramautu, jsou studenti islámu. Pocházejí především z jihovýchodní Asie, kam v minulosti obyvatelé Hadramautu hojně migrovali za prací. V Singapuru, Malajsii a Indonésii se jim v 19. a na počátku 20. století značně dařilo. Dokladem úspěchu hadramautských emigrantů je přítomnost některých etnických Arabů ve vysokých postech dnešní malajské a singapurské politiky.

Tento blízký vztah k jihovýchodní Asii se dnes projevuje přílivem studentů do slavných náboženských škol (madras) ve městě Tarímu. To bylo působištěm význačných muslimských duchovních včetně žáků proroka Mohammeda. Nachází se zde 365 mešit, množství madras a knihoven se středověkými manuskripty. Nejznámější mešitou je tu Al Mihdar, postavená v roce 1823, s krásně zdobeným 58 metrů vysokým minaretem. Jde prý o nejvyšší stavbu z nepálených hliněných cihel na světě.

Uzavřené madrasy Tarímu s mezinárodním studentstvem jsou zdrojem pochyb, zda se za jejich zdmi neodehrává výchova k radikálnímu islamismu - spojování s Al Kájdou se Hadramaut už nevyhne snad nikdy. Město má však i opačnou, světu a kulturám otevřenou tvář. Nachází se zde tři desítky paláců, jež si vystavěli obchodníci, kteří po letech strávených v jihovýchodní Asii přišli zpět domů. Honosné stavby postavené mezi lety 1870 a 1930 jedinečným způsobem kombinují tradiční architekturu z hliněných cihel s prvky malajskými, indickými, britsky koloniálními i s art deco.

Centrální Kalifornie má problémy s nedostatkem vody. Nejde přitom jen o to, že není co pít a čím zalévat. Celá země se tam propadá, rychlostí až půl metru za rok. Příčinou je setrvalé sucho a stále větší nedostatek podzemní vody.

Američtí vědci sledují situaci v rozlehlém údolí sv. Jáchyma, které tvoří zásadní část Velkého kalifornského údolí a je významnou zemědělskou oblastí. Přišli na to, že se v tomto údolí již několik let neobnovují zásoby spodní vody. A celá krajina kvůli tomu postupně klesá do hlubin.

TIP: Problémy megapole: Peking se propadá kvůli vysychání podzemní vody

Zdejší farmáři používají místní podzemní vodu už déle než sto let. Obvykle dochází k tomu, že se podzemní voda doplňuje díky dešťům a jarnímu tání sněhu. Od roku 2011 ale v této oblasti panují sucha, kvůli kterým se zásoby spodní vody nedoplňují, i když například loni napršelo nadprůměrné množství srážek. Kaliforňané se radovali, že sucho je konečně pryč. Pokles krajiny ale po krátké přestávce pokračuje stejným tempem, jako předtím.