Svůj mozek rádi považujeme za zcela výjimečný. Ve skutečnosti ale doposud bylo velmi obtížné nalézt něco podstatného, co by lidský mozek zásadně odlišovalo od mozků jiných živočichů. Neurovědci ale teď možná na něco takového narazili.

Podařilo se jim identifikovat nový typ mozkové buňky, čili neuronu, který jim připomíná šípek, takže mu přezdívají „šípkový“ neuron (anglicky rosehip neuron). Šípkové neurony se vyskytují v mozkové kůře, vývojové nejmladší povrchové vrstvě mozku, která je u lidí velice členitá a objemná.

TIP: Nově objevené geny mohou za to, že lidé mají tak veliký mozek

Zatím víme, že se šípkové neurony nenacházejí v mozku myší, které jsou nejvíce prozkoumané ze všech živočichů. Vědci teď budou po šípkových neuronech pátrat i u jiných živočichů, především u primátů, aby potvrdili či vyvrátili, že jde o unikátně lidské neurony. Také je budou hledat v jiných částech lidského mozku a zjišťovat, k čemu vlastně slouží. Zatím to vypadá, že mají nějakou speciální regulační funkci. Nic bližšího o nich ale zatím nevíme.

Asi každý národ se pyšní pochoutkou, na kterou nedá dopustit, i když ostatní si o ní často myslí své. Kyrgyzové se předhánějí v tom, kdo dokáže vyrobit ten nejlepší kumys.

Pohyb je tajemstvím chuti

Po rozlehlých pastvinách kyrgyzských hor se prohánějí stáda koní. Kobyly už za chvíli čeká důležitý úkol – stanou se hlavními aktéry procesu výroby národní kyrgyzské lahůdky. Vrací se za svými hříbaty, která pastevci nechávají uvázaná, aby nemuseli kobyly honit po pastvinách a mohli je snadno podojit. Právě jejich mléko je jedinou ingredien­cí kumysu, tedy zkvašeného kobylího mléka. Chutí kumysu je ovšem mnoho.

„Kvalita kumysu záleží na tom, jak je vyroben. Dobrý kumys musí chutnat lehce, na jazyku musí zanechat dobrou chuť, takže chcete pít dál a dál. Když je opravdu dobrý, zachutná i těm, kdo ho pijí poprvé,“ popisuje kritéria hodnocení Urunsa Esbajevová, které je porotkyní v soutěži o nejlepší kumys. 

Jedním z tajemství chuti kumysu je už samotný chov kobyl. Kyrgyzští pastevci je neuvazují. Když mohou kobyly volně pobíhat, je prý kumys lepší. Mléko se dojí pětkrát denně a pak nastává nejkritičtější okamžik celé výroby – mléko se stlouká palicí, které Kyrgyzové říkají bišpek. Potom se nechá odstát a po asi dvanácti hodinách si můžete připít na zdraví.

Míchání kobylího medu 

Anarbek Žusunov, jehož rodina se už generace živí jako pastevci koní, popisuje proces výroby: „Nejdůležitější je dobře míchat. Nalijeme mléko do sudu a mícháme a tlučeme ho. Musíte to vydržet dělat opravdu dlouho, protože čím déle mícháte, tím líp. Musíte dát pozor i na to, aby mléko před přelitím do nádoby vychladlo. To jsou všechna tajemství výroby.“ 

Kumys má nakyslou chuť a někdo ho přirovnává ke kefíru. Tohle zkvašené mléko ale obsahuje i alkohol – většinou kolem 2,5 procenta. Někomu chutná; někdo ho nemůže ani cítit. Před Kyrgyzy nad ním ale nos neohrnujte, byla by to urážka. Je pro ně téměř posvátný – věří, že pití kumysu léčí tuberkulózu, a dokonce ho podávají v léčebnách, spoléhají se na něj také při chudokrevnosti nebo zánětu průdušek.

Je pravda, že kumys je velmi výživný a je základem jídelníčku pastevců. Ti mezi sebou soupeří, kdo umí lepší a každý rok pořádají klání ve výrobě nejlepšího kvašeného nápoje. Anara, která v roce 2017 „kumysové mistrovství Kyrgyzstánu“ vyhrála, potvrzuje, že vytrvalost je při výrobě kumysu klíčová: „Tajemství dobré chuti mého kumysu spočívá v dlouhém míchání. Míchám ho celý den i večer. Bez přestání. Další den ráno v míchání pokračuji a na chvíli jej chladím ve studené vodě. Potom je jako med.“ 

Ptačí migrace vzrušovala lidskou zvědavost odjakživa a lidé si o její podstatě navymýšleli spoustu podivných teorií (viz Co o ptačí migraci ještě nevíte). Ani holá skutečnost ptačích tahů však není o nic méně vzrušující a přináší stále nové, dosud nezodpovězené otázky. V Evropě žije 87 stěhovavých ptačích druhů. Když se opeření tuláci vydají na podzimní tah, napočítají v Evropě radary kolem pěti miliard ptáků neúnavně mířících na jih.

Ptačí „vybavení“ pro navigaci

„Ptáci se nelíhnou s hvězdnou mapou zabudovanou v paměti, ale mají schopnost najít střed rotace hvězd,“ vysvětluje ornitolog Chris Mead. Za denního světla poskytuje obdobné vodítko sluneční jas. „Existuje také názor, že jedna z vnitřních struktur ptačího oka – pecten oculi – může sloužit jako ukazatel na slunečních hodinách a vrhat stín na oční pozadí, čímž poskytne k určení směru další vodítko,“ popisuje Chris Mead. „Pro navigaci podle Slunce není nezbytné, aby ho pták skutečně viděl, protože světlo procházející mraky je polarizované a ptáci jsou schopni ho i tak vnímat.“

Někteří ptáci využívají při svých dalekých putováních i čich a sluch. Teprve nedávno se zjistilo, že jsou citliví také na nepatrné změny zemské přitažlivosti a dokážou reagovat na sílu sluneční koróny, která vzniká v důsledku otáčení Země. Téměř nadpřirozeně působí schopnost ptáků orientovat se podle magnetismu.

Překážky a nebezpečí

Na okřídlené poutníky číhá mnoho nebezpečí a překážek. Ptačím cestovatelům může zkomplikovat cestu nepříznivé počasí, vážným problémem je i neustálé odlesňování krajiny.

Na mnohé opeřence číhají pytláci s puškami. Například nádherní dravci včelojedové lesní musejí na své cestě překonat 4 000–10 000 kilometrů. Během náročné cesty jsou nemilosrdně loveni nejen v Itálii, ale i na Maltě a v Tunisku. 

Stěhovaví ptáci jsou rovněž nuceni překonávat moře a vysoké hory. Jedním z nejextrémnějších přeletů je stěhovavý tah hus tibetských, které při své cestě přelétají himálajské průsmyky až ve výšce 6 000 metrů nad mořem.

Odlet podle „pořadníku“

Lidové pranostiky mnoha evropských národů tvrdí, že vlaštovky obecné (Hirundo rustica) se vydávají na svou každoroční dalekou cestu do zimovišť přesně 8. září, aby se zase přesně 25. března navrátily na svá evropská hnízdiště. Realita je však pochopitelně poněkud jiná.

Už koncem srpna nás opouštějí první jiřičky obecné (Delichon urbica). Jiní příslušníci jejich druhu ovšem ve stejnou dobu ještě horlivě vychovávají svou třetí snůšku a opouštějí nás až koncem září nebo počátkem října. Příprava na odlet, kdy se jiřičky ve velkých hejnech seskupují na drátech elektrického vedení, je nepřehlédnutelná. Asi v polovině září (podle charakteru počasí) nás opouštějí i vlaštovky obecné. Také ony se před odletem sdružují do velkých hejn na společných nocovištích.

Na cestě k africkým zimovištím urazí vlaštovky a jiřičky (ale také např. břehule říční, pěnice slavíkové, rákosníci, ťuhýci obecní, lejsci a čápi bílí a černí) asi 5 000 kilometrů. Druhy, které loví ve vzduchu za letu hmyz (např. jiřičky a vlaštovky), putují za denního světla a urazí tak přibližně 200 km denně. Ani druhy plachtící v termikách ale nemohou létat v noci. Za noční migranty jsou odborníky považováni např. drozdové, králíčci a špačkové. Většina bezkonkurenčních „dálkařů“ (rorýsi, rybáci, bahňáci překonávající Tichý oceán apod.) však putuje takřka nonstop.

Letmí návštěvníci

Na našich hnízdištích se příliš nezdržuje rorýs obecný (Apus apus), který přilétá v květnu a zpět do Jižní Afriky odlétá v srpnu. Rorýsové jsou skvělí letci a ve vzduchu tráví takřka celý svůj život. Díky radarům bylo zjištěno, že se i mimo dobu svého tahu často vznesou až do výše tří kilometrů, kde za letu dřímají na nebeském loži.

TIP: Umělá inteligence Merlin rozpozná ptáky na fotografii

Krátkou návštěvou poctí Českou kotlinu také například žluva hajní (Oriolus oriolus) a kukačka obecná (Cuculus canorus) – oba druhy k nám dorazí většinou až v květnu a odlétají již koncem srpna. Jen o něco později nás opouští například vlha pestrá (Merops apiaster), mandelík hajní (Coracias garrulus), krutihlav obecný (Jynx torquilla) nebo dudek chocholatý (Upupa epops).

Řada druhů stěhovavých ptáků však u nás naštěstí pro své obdivovatele zůstává déle. Odlétají až v říjnu a některé druhy (např. špačci obecní, zvonci zelení, kosové horští, různé druhy drozdů …) nás svojí návštěvou poctí až do konce listopadu.

Při každém nádechu se nám do plic dostávají nepatrné částečky z okolního prostředí. Pocházejí z aerosolů, ať už lidského nebo přírodního původu. Nová úchvatná vizualizace zemské atmosféry z dílny NASA ukazuje, jak to bylo s aerosoly v atmosféře před pár dny, ve čtvrtek 23. srpna 2018.

Odborníci NASA při tvorbě snímků využili modelovací systém Goddard Earth Observing System Forward Processing, který používá satelitní data a zpracuje je pomocí sofistikovaných výpočtů. Výsledek pak rozhodně stojí za to.

Uvedený den bylo v atmosféře vidět mnoho zajímavých věcí. V Pacifiku se točily hned tři tropické cyklóny, které do vzduchu dostaly ohromná množství mořské soli. Byly mezi nimi i tajfuny Soulik a Cimaron, které zkrápěly množstvím dešťové vody oceán v blízkosti Jižní Koreje a Japonska.

TIP: NASA připravuje misi CYGNSS, která zlepší předpovídání hurikánů

Velmi výrazně patrné jsou aerosoly s částicemi uhlíku, tedy sazemi, které pocházejí z ohromných požárů v severní Americe a z rozlehlých vypalovaných ploch v subsaharské Africe. Snímky NASA rovněž zobrazují aerosoly s prachem, které jsou nejvíce zřetelné nad pouštěmi. Ohromná množství prachu poletovala nad africkou Saharou, nad jižní částí Arabského poloostrova a nad středoasijskou pouští Taklamakan.

Podle údajů NASA je v dnešní době asi 90 procent aerosolů v atmosféře přírodního původu. Za zbylých 10 procent mohou lidé, především díky spalování fosilních paliv, vypalování zemědělské půdy, odlesňování či provozování ohnišť.

V prefektuře Jü-lin, která se nachází v čínské provincii Šen-si, na jižní hranici Vnitřního Mongolska, archeologové odkryli 4 300 let staré město obklopené dvojitými hradbami s branami a věžemi, kterému vévodí 70 metrů vysoká pyramida. Původní jméno neolitického města není známé, dnes mu říkají Shimao, a rozkládá se na ploše zhruba 400 hektarů.

Domov barbarů

Archeologové ve městě objevili množství lidských lebek, které podle všeho sloužily jako rituální oběti. Analýzy těchto lidských pozůstatků ukazují, že zřejmě šlo o zajatce z okolních kmenů. V městských zdech jsou vložené drahokamy, například jadeit, zřejmě kvůli spirituální ochraně. Vnitřní hradby jsou pomalované geometrickými vzory.

TIP: Svědectví lebek: Ve středověké Anglii bylo nejvíce násilí přímo v Londýně

Shimao leží v oblasti, kam čínská historie umísťuje domov „barbarů“. Ve své době to ale muselo být velmi významné centrum. Jde o největší sídlo s hradbami své doby a také jedno z největších městských sídel tehdejšího světa vůbec. Objev takového sídla v neolitické Číně podle odborníků značně mění náš pohled na to, jak vznikla čínská civilizace.

Berlínský umělec Trevor Paglen se chystá vystavovat na oběžné dráze. Ve spolupráci s americkým muzeem Nevada Museum of Art již deset let připravuje své umělecké dílo „Orbital Reflector“, které bude odrážet sluneční záření a bude tím pádem dobře viditelné z vesmíru.

Orbital Reflector je objekt o délce 30 metrů, který bude obíhat Zemi ve výšce zhruba 575 kilometrů. Do vesmíru ho vynese raketa Falcon 9 soukromé společnosti SpaceX, někdy v listopadu letošního roku. Umělecké dílo poletí na oběžnou dráhu složené do maličkého satelitu cubesatu a na oběžné dráze se rozloží do finální podoby.

Obavy astronomů

Paglenův projekt vzbudil velkou pozornost médií. Do vesmíru letí čistě kvůli uměleckým účelům, i když zároveň demonstruje technologický pokrok, hlavně pokud jde o možnosti malých satelitů. Ne každý ale sleduje Paglenovo počínání s radostí.

TIP: Menší a levnější: Nanosatelity otevírají dveře univerzitnímu výzkumu vesmíru

Radost z umělcova počínání nemají astronomové. Obávají se, že jim orbitální umění naruší vědecká pozorování. Vzhledem k plánované oběžné dráze prý také není jasné, jestli umělecké dílo vydrží ve vesmíru pár týdnů, jak Paglen zamýšlí, anebo mnohem déle. Pro astronomy tak jde především o nový druh kosmického znečištění.

Paglenův počin ale není prvním svého druhu. Podobný rozruch vzbudil před dvěma lety ruský projekt Maják. Ten na oběžnou dráhu zamířil loni v červenci. Kvůli technické závadě ale nedokázal dostát svému poslání a skončil tak jako vesmírný šrot na oběžné dráze Země.

O dětství Leonarda da Vinciho toho mnoho nevíme. Jisté je, že byl sice nemanželským synem, ale jeho otec Pier ho uznal za vlastního. Narodil se 15. dubna 1452 ve vesnici Anchiani, kousek od města Vinci, které mu dalo přízvisko. Otec mu zajistil vzdělání, nejprve v rodné vesnici, později ve Florencii, kde se také začal učit v dílně malíře Andrey del Verrocchia. Malířství však nebylo to jediné, co ho zaujalo, zajímal se také o matematiku a přírodní vědy.

Roku 1482 opustil Leonardo Florencii. Důvodů bylo více, jedním z nich bylo nařčení ze sexuálního styku s muži. Tato obvinění byla sice stažena, protože jeden z obžalovaných byl z bohatého šlechtického rodu, ale město i tak začínalo být pro mladého umělce příliš malé. Zamířil do Milána, aby vstoupil do služeb zdejšího vládce Lodovica Sforzy. Mnozí životopisci se shodují na tom, že tím hlavním důvodem k odchodu z Florencie byly jeho hudební aktivity. Leonardo byl velmi zdatným hráčem na nejrůznější hudební nástroje, zejména vynikal ve hře na lyru. 

Plodné milánské období

Florentský vládce Lorenzo II. Magnifico prý Leonarda pověřil, aby přinesl Lodovicu Sforzovi jako dar lyru, kterou sám vytvoří. Nástroj měl neobvyklý tvar zvířecí lebky a byl vyrobený ze stříbra. Podle Vasariho, slavného životopisce italských umělců, byla „harmonie mnohem znělejší a s mnohem více tóny“. Nákres lyry byl poté objeven jako součást Ashburnhamova kodexu. Leonardo prý na tuto lyru hrál tak obdivuhodně, že si získal obdiv Lodovica a ten se začal zajímat i o jeho další schopnosti. Poté mu nabídl vstup do svých služeb.

V Miláně pobýval Leonardo následujících sedmnáct let a je s ním spojeno asi nejplodnější mistrovo období. Působil zde jako malíř, přičemž nejznámějším dílem je bezpochyby freska Poslední večeře Páně v refektáři kláštera S. Maria delle Grazie. Měl také vytvořit jedinečnou jezdeckou sochu Francesca Sforzy. Ovšem Leonardovy umělecké schopnosti oceňoval jeho mecenáš až za už zmiňovanými schopnostmi Leonarda hudebníka a vynálezce hudebních nástrojů, ale v první řadě vojenského inženýra. 

Zájem o vojenské inženýrství je pochopitelný, doba byla neklidná, válčilo se neustále a vynálezy pro armádu byly jistou cestou k obživě. Ovšem i význam hudby dosahoval v renesanci netušených rozměrů. Vládci městských států se předháněli, aby získali ty nejlepší hudebníky a neváhali je odměňovat vysokými platy, či dokonce pozemky a rentami. Například poté, co byli Sforzové vyhnáni z Milána, poslal Ercole I. d´Este z Ferrary své zástupce, aby získali pokud možno všechny jejich hudebníky. A tak není divu, že mnoho Leonardových vynálezů souvisí s divadelním a hudebním prostředím, ať už jde třeba o zmíněnou lyru, mechanický buben, či „automobil“, který se měl po jevišti samočinně pohybovat. 

Válečné stroje projektoval Leonardo zejména v prvních letech pobytu v Miláně. Jeho návrhy jsou okázalé a často neuskutečnitelné. V Atlantském kodexu jsou načrtnuty mosty, útočné žebříky, moždíře nebo válečné vozy. Kresby jsou nádherně propracované a je z nich cítit, že měly Lodovica Sforzu ohromit. S tím souvisí okázalost těchto návrhů, které však byly většinou neproveditelné. To je třeba příklad válečných vozů se srpy, kde je jasně vidět zdroj inspirace v antice. Období starověkého Řecka a Říma ostatně ovlivňovalo Leonardovu tvorbu velmi často, což bylo v renesanci časté i u jiných umělců.

V Miláně se Leonardo intenzivně věnoval studiu aerodynamiky, fyziky, anatomie či astronomie. Studoval nejenom poznatky svých předchůdců, ale sám podnikal v těchto oborech mnohé výzkumy a vědecké poznatky využil i ve své umělecké tvorbě. Jak je patrno z jeho obrazů, ale i z jeho náčrtů vynálezů, umění a věda se v jeho pojetí absolutně doplňují a nemohou existovat odděleně. 

Návrat do Florencie

V roce 1499 dlouhé milánské období skončilo. Sforzové byli z Milána vypuzeni Francouzi a s nimi odešel i Leonardo. Nejprve pobýval krátkou dobu v Benátkách, kde nabízel své vojenské dovednosti ve válkách s Turky, ale příliš neuspěl. Vrátil se tedy do Florencie, kde setrval až do roku 1506 s krátkou přestávkou, v níž pracoval jako vojenský inženýr ve službách Cesara Borgii. Opět zde působil jako malíř, nakreslil svůj nejslavnější obraz Mona Lisa, ale věnoval se i vynálezům.

TIP: Velikáni novověké astronomie: Otec gravitační teorie a pohybových zákonů Isaac Newton

V době války mezi Pisou a Florencií navrhoval odvést tok řeky Arna tak, aby zbavil Pisu spojení s mořem, načrtl pro tento účel dokonce i vodní bagry a jeřáby, ale plán byl ve své době neuskutečnitelný, ostatně jako mnoho dalších Leonardových plánů. Ve svém bádání se zaměřil také na palné zbraně, horkou novinku na bitevních polích. Z tohoto období pochází mnohé vynálezy, třeba návrh lehkého moždíře. 

V letech 1506–1513 působil Leonardo opět v Miláně, tentokrát ve službách Francouzů. Vsadil však na špatnou kartu, protože vojenské štěstí se od jeho nových ochránců odvrátilo a oni museli Itálii opustit. Do Milána se totiž nakonec vrátili Sforzové a ti už pro Leonarda uplatnění neměli. Znovu putoval po Itálii, aby nakonec na pozvání francouzského krále Františka I. přijel roku 1516 do Francie a svůj život dožil na zámku Cloux poblíž Ambois, kde byl také roku 1519 pohřben. 

Podle některých zdrojů byl raketomet Nebelwerfer zkonstruován již v roce 1937 a roku 1940 probíhaly testy baterie s osmi kusy v Munsteru. Právě tam došlo ke zformování prvního raketometného útvaru číslo 51, jenž se měl účastnit invaze na britské ostrovy a palby na nepřátelské lodě v kanálu La Manche. Lehké bezzákluzové dělostřelecké zbraně střední ráže mohly na rozdíl od podstatně těžších polních děl střílet i z menších vyloďovacích plavidel na námořní i pozemní cíle a účinně pomáhat při vytváření předmostí. V té době byl jmenován velitelem zadýmovacích (raketových) vojsk generál Hermann Ochsner. Místo vylodění v Anglii však raketomety vyrazily na východ.

21 cm Nebelwerfer 42 

Přímým pokračováním vývoje 15 cm Nebelwerferu byl 21 cm Nebelwerfer 42. Ten se od svého předchůdce lišil hlavně dvěma základními konstrukčními změnami. Především byla vyvinuta nová munice 21 cm Wurfgranate 42 Spreng. Už z názvu vyplývá, že se nejednalo o raketu se zadýmovací, ale s bojovou tříštivou hlavicí. U raketometu se snížil počet raketnic ze šesti na pět, jinak žádné významné konstrukční změny neproběhly. Uvedená rotační dělostřelecká raketa je považována za nejlepší německý typ vyvinutý za druhé světové války.

Předchozí část: Hitlerova pozemní stuka: Německé raketomety druhé světové války (1)

Používala ji rovněž Luftwaffe jako 21cm Bord-Raketen-Gerät. Stala se vzorem řady poválečných konstrukcí, především sovětských, čínských a španělských, a rovněž munice pro československý raketomet vz. 51. Přední část rakety tvořila bojová hlavice rozdělená na prázdnou balistickou část a bojovou hlavici naplněnou trhavinou Fp 60/40 a opatřenou v předním dnu nárazovým zapalovačem Z. 35 K. Výrobně se jednalo o zkrácený dělostřelecký granát ráže 150 mm. K hlavici byl přišroubován válcový raketový motor s tuhou pohonnou hmotou vybavený prachovým zažehovačem. Konec tvořilo našroubované dno s 22 šikmými obvodovými tryskami, které urychlovaly raketu a zároveň jí udílely rotaci kolem podélné osy. Raketa o celkové délce 1 260 mm vážila 112,6 kg a dostřelila do vzdálenosti 7 850 m. 

15 cm Nebelwerfer 41

• OBSLUHA: 5 mužů
• HMOTNOST PRÁZDNÉHO RAKETOMETU: 590 kg
• DÉLKA: 4 610 mm
• ŠÍŘKA: 2 130 mm
• VÝŠKA: 2 250 mm
• MIN. DOSTŘEL: 200 m
• MAX. DOSTŘEL: 6 900 m
• RYCHLOST STŘELBY: 18 raket/min. 

Organizace a bojové nasazení 

Výše uvedený 51. raketový pluk zahájil boj na východní frontě již 22. června 1941 v prostoru Suwalki-Kowno, když za 30 minut vypustil celkem 1 500 raket. První výcvikový pluk vypustil za stejnou dobu 1 600 raket u Sokalu. Základní organizační jednotku tvořil oddíl se třemi bateriemi po šesti raketometech a štábní baterií složenou nejčastěji ze sedmi logistických a technických čet. V prvním roce bojů tvořila výzbroj kombinace 15cm raketometů a 10cm minometů, postupně nahrazených raketomety.

Od roku 1942 byla ve výzbroji některých oddílů kombinace různých druhů raketometů. V případě kombinace 15cm raketometů a 21cm raketometů ničily první přednostně živou sílu, zatímco druhé s účinnější municí i polní opevnění a stavby. Pluk se obvykle skládal ze tří oddílů, přičemž existovaly různé kombinace jejich výzbroje. Každá četa byla k obraně vybavena 3,7cm protitankovým kanónem, od roku 1943 účinnějším kanónem ráže 5 cm.

100% ztráty

Od března 1943 docházelo k formování brigád složených ze dvou pluků. Kromě mobilních útvarů se formovaly stabilní pevnostní brigády a brigády lidových granátníků. V létě 1941 existovalo pět pluků, z toho jeden výcvikový, zatímco počátkem roku 1945 sedm brigád, devět lidových brigád a jedna pevnostní. Paralelně fungovaly raketové útvary vojsk SS. Jiné zdroje uvádějí vytvoření celkem 20 brigád s 2 527 důstojníky, 18 150 poddůstojníky a 112 321 vojíny.

K tomu je třeba dodat, že vzhledem k vysokým ztrátám byly některé pluky, například padesátý první, obnoveny i třikrát po vymazání veškerých příslušníků ze seznamů živých vojáků. Důvodem byl fakt, že velitelé nasazovali raketomety kvůli jejich menšímu dostřelu do prostoru první linie. Proto se v obraně zúčastňovaly i odrážení pěchotních a tankových útoků přímou palbou. Například uvedený 51. pluk za pět měsíců roku 1943 vypustil 68 344 raket ráže 15 cm a 8 325 ráže 21 cm. Napadl 43 tankových uskupení, 342 shromaždišť vojsk a 42 postavení sovětského dělostřelectva. Zároveň se podílel na odražení 145 útoků pěchoty a tanků.