Když se řekne nejstarší kamenné megality, mnohému z nás jako první na mysli vytane anglický Stonehenge. Pravdou však zůstává, že jeho nejstarší kamenný kruh byl vztyčen teprve v roce 2300 př. n. l., tedy v době, kdy již v celé řadě zemí kvetla poměrně rozvinutá městská kultura. Není tedy divu, že když archeologové představili světu jeho staršího tureckého kolegu – komplex Göbekli Tepe –, mnozí jeho stáří nechtěli věřit. Radiokarbonová metoda však jeho věk určila přesně. Vznikl již v době 9600 př. n. l. a je tak o víc než sedm tisíc let starší než jeho proslulý anglický příbuzný! 

Ačkoli naleziště objevil již roku 1963 americký archeolog Peter Benedict, nejvíce výkopových prací proběhlo až o tři dekády později pod taktovkou německého archeologa Klause Schmidta. Zmíněný badatel zasvětil „břichatému kopci“, jak zní překlad názvu z turečtiny, období od roku 1996 až do své smrti v roce 2014. Při odkrývání starobylého komplexu narazil na převratné skutečnosti, díky nimž se možná budou přepisovat učebnice. 

Býci i bezhlaví lidé 

Celé naleziště na jihovýchodě Turecka představuje velký, uměle vytvořený kopec. Megalitický komplex sestává z dvaceti kruhů a celkově pokrývá plochu o rozměrech asi 300 × 300 metrů. Badatelé dosud odkryli čtyři kruhy o průměru deset až třicet metrů, po jejichž obvodu dávní stavitelé zasadili dokonale opracované vápencové pilíře. Mají tvar písmene T a dosahují výšky  od tří do šesti metrů a hmotnosti od dvaceti do padesáti tun. Na rozdíl od Stonehenge jsou ovšem pilíře spojené souvislou kamennou stěnou a zřejmě byly kdysi i zastřešené. 

Stély zdobí řada basreliéfů znázorňujících zvířata, především býky, ale i ptáky a hmyz. Kameny v centrální části kruhů však zřejmě evokují lidské postavy, kterým ovšem chybí obličeje – pilíře končí rozšířením do tvaru písmene T. 

Neolit vzhůru nohama 

Nabízí se samozřejmě zásadní otázka – jak předkové dílo vůbec postavili? Nálezy naznačují, že stavba komplexu musela trvat dlouhá desetiletí a bylo k ní zapotřebí minimálně pět set lidí. Otazníkem zůstává, jaké nástroje dávní stavitelé použili k úpravě mohutných vápencových balvanů či k precizní tvorbě basreliéfů. Badatelé rovněž zatím nedokážou říci, jak pravěcí stavitelé mohutné pilíře vážící až 500 kg vztyčovali, ani proč je v 8. tisíciletí náhle zasypali a z neznámých důvodů místo opustili. 

Otazníky tím nekončí. Podobně jako v případě Stonehenge neznáme ani u jeho tureckého předchůdce účel stavby. Podle nálezů však zřejmě nešlo o trvale obydlené místo ani o pohřebiště. Spíše to vypadá, že se lidé na místo opakovaně vraceli. Možná tam přicházeli vykonávat obětní rituály, uctít bohy nebo poděkovat za úspěšný lov, což završili mohutnou hostinou. Svědčí o tom nálezy velkého množství kostí z divokých zvířat v okolí. 

Na mnohé otázky neznáme žádné odpovědi, jedno však víme jistě – Göbekli Tepe je zatím nejstarší lidskou stavbou, kterou jsme dokázali objevit. 

Poslední divoce žijící mládě vrány havajské (Corvus hawaiiensis) se opeřilo v roce 1992, kdy ve volné přírodě přežívalo již jen jedenáct či dvanáct ptáků. A poslední života schopné vejce bylo sneseno roku 1996. Tolik ověřené údaje o pomalém odchodu tohoto magického pěvce z vlhkých lesíků Havajských ostrovů, které mu kdysi byly bezpečným domovem.

Změny k horšímu

Se změnou prostředí však přišel úbytek opylovačů a tím i nedostatek plodů, jimiž se vrány živily. V oblibě je neměli ani lovci prasat, protože chytří ptáci prasata varovali před jejich přítomností křikem. Svou roli sehrálo i časté střílení ptáků považovaných za škůdce, zavlečné živočišné druhy a nemoci. Na kondici vran havajských se podepsala především toxoplazmóza, ptačí malárie a neštovice přenášené komáry, kteří se dříve na Havajských ostrovech nevyskytovali. Všechny tyto okolnosti nakonec vedly k tomu, že vrány bylo možno spatřit už jen v chovných zařízeních, která se všemožně snažila o jejich reintrodukci.

Poslední zástupci druhu

Ačkoli se vrány začaly chovat v zajetí již v sedmdesátých letech minulého století, jen velmi málo mláďat vzešlo z těchto odchovů do doby, než ochránci přírody začali sbírat vejce ve volné přírodě. V letech 1993 až 1999 se podařilo z těchto vajec odchovat a do přírody vypustit celkem 27 jedinců. Zdánlivý úspěch však skončil nezdarem, když 21 vran reintrodukci nepřežilo. Zbývajících šest bylo zavčasu odchyceno, aby je nepotkal stejný osud.

TIP: Královny mělkých vod: Úchvatné potravní strategie volavek

Podobně skončil další rozsáhlý pokus z let 1993 až 2007, při němž bylo vypuštěno 90 jedinců. Vysoká úmrtnost ptáků ochránce přírody od dalších pokusů prozatím odradila a zdá se, že neschopnost vran havajských vyrovnat se se změnou prostředí odkázala již navždy tento druh na život v zajetí.

V roce 2011 byl jejich celkový počet 94, přičemž 49 jedinců žilo v Ptačím záchranném centru Keauhou, 44 jedinců obývalo voliéry Ptačího záchranného centra Maui a jeden jediný exemplář žil v zoologické zahradě v San Diegu. Aspoň na těchto místech můžete i dnes obdivovat majestátního všežravého ptáka, který nejednou překvapil chovatele svou vynalézavostí, s níž dokáže k získání potravy používat nejrůznější nástroje. 

Z geologických záznamů jsme už před časem vyčetli, že se magnetické pole Země občas přepóluje. Mysleli jsme si ale, že to je přece jenom geologicky pozvolný proces, na který je potřeba řada dlouhých lidských životů. Byl to nejspíš omyl.

Mezinárodní tým vědců zkoumal stalagmity, tedy krápníky vyrůstající od země vzhůru, v jeskyni, která se nachází v jihozápadní Číně. Materiál těchto krápníků poskytuje unikátní detailní záznam chování magnetického pole Země, tedy paleomagnetický záznam, z doby před 107 až 91 tisíci let.

TIP: Kdy dojde k další výměně mezi severním a jižním magnetickým pólem?

Vědci z čínských krápníků zjistili, že se magnetické pole Země může převrátit, tedy vyměnit si severní magnetický pól s jižním, mnohem rychleji, než jsme si mysleli. Stejně tak se zdá, že zemské magnetické pole občas prochází obdobím nestability a může se převracet dočasně, na krátkou dobu. Asi před 100 tisíci let došlo k několika takovým epizodám, přičemž k nejrychlejšímu převrácení magnetického pole došlo během pouhých 140 let.

Geomagnetické pole chrání Zemi před škodlivým kosmickým částicovým zářením a před slunečním větrem. Mělo by tedy přepólování vliv na život na Zemi? Odpověď není jednoduchá. Dosavadní biologické a geologické záznamy sice nenaznačují, že by přepólování bylo v minulosti spojené s nějakými katastrofami ani změnami klimatu, zároveň zde ale existuje riziko pro pozemskou infrastrukturu – zejména pak pro elektrorozvodné sítě a komunikační satelity na oběžné dráze. Během procesu stěhování pólů totiž podle současných teorií dochází k dočasnému poklesu intenzity magnetického štítu. Podle některých odborníků by to v teoretické rovině mohlo znamenat zvýšený výskyt mutací, rakoviny a dalších chorob spojených s poškozením DNA. Změna by také mohla znamenat problém pro některé živočichy vybavené magnetoreceptory, které jim umožňují vnímat magnetické pole Země. Žádná průkazná vědecká data, která by dokládala dopad změny na život na Zemi, ale nemáme.

Životní dráhu Eduarda Štorcha předurčilo setkání s učitelem Vaněčkem na c. k. reálce v Hradci Králové. Fascinovalo ho, jak kombinoval přísnost ve výuce a nenucenost mimo ní – že třeba pořádal školní výlety a přátelil se s žáky. 

Nepohodlný idealista

Ve svých patnácti letech nastoupil Štorch na c. k. Český ústav pro vzdělávání učitelů. Roku 1897 maturoval s vyznamenáním a rovnou šel učit. Ve Východních Čechách zůstal pouze jeden školní rok, po jeho příliš nadšené přednášce o Janu Husovi ho přeřadili. Dalších pět let pak strávil na Mostecku, kde se střetl s pro něj novým problémem: nezvladatelnou, sociálně zanedbanou mládeží. Děti, které kouřily, pily alkohol a otevřeně okrádaly a jinak napadaly učitele, ho nejprve šokovaly! 

Rozhodl se však, že to nevzdá. Pokusil se děti pochopit a napravit chyby tehdejšího vzdělávacího systému. Na toto téma také publikoval své první články s velmi nepříjemnými statistikami. Velká část jeho žáků jedla jen omezeně, spala na zemi, nebo žila v jediné místnosti s nejméně pěti dalšími lidmi. Mohl se pak někdo divit, že si vybíjeli frustraci na učiteli, který byl jen dalším stresovým prvkem v jejich životě? Jak z toho ven? Jedinou možnou cestou - učitel se musí stát přítelem žáků! Štorchova snaha ale byla vnímána jako pobuřování, místo vděku se dočkal jen ústrků. Z politických důvodů musel z Mostecka odejít do Prahy…

Když získal místo zatímního učitele na škole v Libni, oženil se. Manželka Božena (roz. Vávrová) mu byla celý život oporou a velmi si jí vážil, vlastní děti ovšem bohužel neměli.

V té době jeho zájem o amatérskou archeologii získával konkrétní podobu. Neměl sice žádné formální vzdělání, ale archeologii a etnografii studoval přímo od profesora Lubora Niederleho, jednoho ze zakladatelů tohoto oboru v českých zemích. Z jejich spolupráce vyplynuly jak Štorchovy archeologické výpravy, které pořádal i s žáky, tak hlavně první rukopis Člověka diluviálního, který se později stane základem pro Lovce mamutů. 

Další překážky

Za první světové války Štorch pracoval u rentgenu v karlínské nemocnici. Po válce na krátký čas nastoupil jako ředitel Dětské ústřední útulny. Když ale půl roku pracoval v otřesných technických podmínkách, nedostával plat, ani klíče a úřady mu jasně projevovaly nelibost, raději rezignoval a odjel na dva roky na Slovensko coby zástupce okresního školského inspektora. Po návratu do Prahy začal rozvíjet to, co pro pedagogiku zůstalo jeho největším odkazem: mimoškolní vzdělávání.

TIP: Pohádka o lovcích mamutů: Štorchova kniha je víc fantasy než historie

Uspořádal první lyžařský kurz, chystal zájezdy k moři a na Libeňském ostrově osm let s úspěchem provozoval školu v přírodě. Přinášel do běžné výuky nové metody - jeho systém spojoval různé předměty do logických úkolů. Věnoval se dětem vyloučeným, nemocným a jinak znevýhodněným. 

Život plný těžkostí 

Ani jemu samému se ale nevedlo příliš dobře. Zažil psychické zhroucení, prošel těžkými nehodami, nepřízní úřadů i kritikou. Druhou světovou válku strávil v penzi psaním povídek z pravěku, které však byly vždy cenzurovány. Štěstí neměl ani po únoru 1948. Přišel o rekreační domek i půlku bytu. Roku 1949 se dramaticky zhoršil zdravotní stav jeho manželky. Byla odkázána na invalidní vozík, neobešla se bez stálé péče. Štorch sám předal roku 1954 všechny své písemnosti muzeu v Hořicích a o dva roky později zemřel.

V roce 1869 podal francouzský chemik Hippolyte Mège-Mouriès unikátní patent. Z hovězího loje, mléka a vody vyrobil první margarín. „Perleťový vzhled a snadná roztíratelnost jsou hlavní přednosti tohoto mimořádného produktu,“ chválil své umělé máslo, syntetizované ze zbytků a odpadních produktů. Evropa si musela nejprve projít dvěma světovými válkami, které přinesly hlad a nedostatek všeho, aby lidé přišli téhle novince na chuť. V padesátých letech zašel boj o levnou a průmyslovou výrobu potravin ještě dál, a tak se začaly živočišné složky margarínů nahrazovat rostlinnými tuky a oleji.

Ztužení oleje

Z náhražkového másla pro chudé se brzy stal hit a vše se zdálo být v nejlepším pořádku. Oproti živočišným tukům obsahovaly margaríny méně nasycených mastných kyselin (SAFA), které by ve stravě neměly překračovat 10 %, zvyšují totiž hladinu cholesterolu. Vícenenasycených mastných kyselin (PUFA), které snižování cholesterolu naopak podporují a mají příznivé účinky na lidské zdraví, v nich bylo více. Nový hit však s sebou nesl i skrytá rizika.

Laboratorní margarínové procesy spojující dohromady živočišné a rostlinné tuky, jejich oleje a emulze si totiž žádaly specifickou úpravu, zvanou příprava tukové násady. Bylo zapotřebí nestejnocenné prvky spojit dohromady v jeden celek, dodat různým složkám směsi stejný charakter. A to se dělo hydrogenací neboli ztužováním. Jde o pokročilou chemickou metodu, pomocí které se nenasycené mastné kyseliny mění v nasycené. Z tekutého oleje se díky tomu stane hmota, kterou si můžete namazat na chleba. 

Univerzální lepidlo

Vedlejším produktem této úpravy je vznik částečně ztužených tuků s vysokým obsahem transnenasycených mastných kyselin (TFA). Říkalo se jim tuky strukturní, protože vytvářely kostru, či spíše lepidlo tmelící ztužený materiál. Jejich vlastnosti, alespoň z hlediska průmyslové produkce, byly vynikající. Stačilo vzít nějaký laciný rostlinný olej (nebo více druhů olejů), trochu si s ním pohrát a výsledkem byl dlouho skladovatelný, snadno roztíratelný a hlavně levný tuk. Že takový produkt nebyl ani margarínem, ani ryze ztuženým tukem, nikomu nevadilo. Bylo to levné a efektivní.

Že transnenasycené mastné kyseliny nedělají dobrotu, se dlouho nevědělo. Ztužené tuky byly přijímány s nadšením jako každá novinka slibující přírodnější a chutnější prožitek. V šedesátých letech se navíc smyla původní hranice mezi margaríny a ztuženými tuky. Umělá a syntetická produkce byla považována za zdravější. Po staletí preferované živočišné tuky, máslo a sádlo, zamířily na propadliště dějin. Jenže náhražky brzy lidem ukázaly svou odvrácenou tvář: i když se zdánlivě jedlo zdravěji, přibývalo osob se srdečně-cévními onemocněními.

Více, zato nezdravěji

TFA měly po nějakou dobu slušné alibi: v omezené koncentraci je totiž produkuje i organismus člověka a v každé stogramové kostce pravého mléčného másla je jich kolem pěti gramů. Ale když lidé začali částečně ztužovat tuky a konzumovat je, počali jíst TFA v podstatně drastičtějším množství. Před dobou margarínů se jejich konzumace držela v doporučených limitech, tedy pod jedním procentem příjmu tuků, rázem to však začalo být i kolem 10 %. 

Teprve podrobné medicínské studie ukázaly na rozměr celé katastrofy a propojily riziko srdečních chorob s působením TFA. Tyto kyseliny totiž dovedou pořádně rozhoupat hladinu LDL cholesterolu v tepnách a otřást se srdcem, v některých případech i nastartovat cukrovku II. typu. Tato zjištění nakonec způsobila technologickou proměnu celé průmyslové výroby. Ukázalo se také, že chyba jako taková není přímo v procesu ztužování, ale spíše v kroku na půl cesty, částečném katalytickém ztužování tuků a jejich konzumaci. Proto se místo klasické hydrogenace dnes pracuje při ztužování tuků s frakcionací nebo interesterifikací, jejichž produkty jsou v mnohém zdravější.

Tuky za hranicemi

Maso mělo v potravě rodilých Kanaďanů vždy pevné postavení, vysoký příjem tuků se však odrážel na celonárodní kondici. V roce 1990 proto byla zahájena masivní kampaň, zaměřená proti živočišným tukům. Spolu s tím nezměrně narostla popularita ztužených tuků a nejrůznějších náhražek. Vláda je intenzivně podporovala. V následujících deseti letech se ukázalo, jak velká chyba to byla.

I když jsou dnes produkty s TFA pod drobnohledem, zdraví si Kanaďané ničí pořád dovozovým zbožím: popcornem, mraženými pizzami a nudlovými polévkami, které se v TFA doslova koupou. Metoda ode zdi ke zdi prostě nefunguje.

V Dánsku zvolili opatrnější přístup. Od devadesátých let postupně informovali veřejnost o možných rizicích částečně ztužených tuků, a teprve v roce 2003 jen vydali zákon o povinném označení výrobků obsahujících ve svém složení 2 % TFA. Nic zakazovat nemuseli. Lidé už sami dobře věděli, že jim laciné pochoutky neprospívají.

Nelehká situace pro Československo

Československo si v tomto ohledu zažilo své: zatímco byl zbytek západního světa o neduzích TFA už dobře deset let informován, pro Čechoslováky byly margaríny a roztíratelné nebo potravinářské tuky vítanou novinkou. Zpoza otevřených hranic začaly proudit produkty, které by dnes už jen málokdo zařadil do svého jídelníčku. Běžně obsahovaly až 20 % TFA v tukovém podílu, pokrmové tuky na smažení pak i více než 30 %. Muži tehdy v průměru konzumovali až 7,1 gramů (ženy 4,5 gramů) TFA za den. Než lidé naskočili na rozumnější zdravý trend, chvilku to trvalo. Transnenasycené mastné kyseliny však z kuchyní nezmizely.

TIP: Ztužený tuk zabíjí: Stát New York funguje jako obří laboratoř

Ty nejlevnější margaríny a další produkty s trans-tuky jsou prostě příliš levné na to, aby se s nimi v masivním měřítku dále nepracovalo. Pravda, v Čechách už se nevyrábějí. Ale potravinářský průmysl je stále může využívat jako substrát, a stále je tu velmi výrazný prostor pro dovoz ztužených tuků s TFA ze zahraničí. A proto je všude tam, kde potřebujete opravdu pořádnou porci nějakého tuku, najdete. Jedinou obranou je tu informovaný spotřebitel, který si dá na čas a pročte se složením výrobků. Všude tam, kde něco vzniká rychle, efektivně a uměle, je třeba s jejich výskytem počítat. 

Letos a příští rok by se stále ambicióznější Čína měla natrvalo zapsat do dějin dobývání Měsíce. První fáze letošní mise Čchang-e 4 přitom již proběhla. V květnu vyrazila k Měsíci téměř půltunová komunikační sonda Queqiao, která zajistí spojení mezi zbývajícími stroji mise a operátory na Zemi.

Mise Čchang-e 4 bude pokračovat v prosinci 2018, kdy k Měsíci vyrazí přistávací modul o hmotnosti 1 200 kg, který bude mít na palubě i 120 kg robotický rover. Tento rover je prakticky totožný s roverem mise Čchang-e 3, slavným Nefritovým králíkem. Zcela zásadní je ale místo přistání této mise, která jako první v historii míří na odvrácenou stranu Měsíce. Modul by měl přistát v oblasti kráteru Von Kármán, na jižní polokouli odvrácené strany Měsíce.

Odvrácená strana a odběr vzorků 

V roce 2019 k Luně vyrazí další pozoruhodná čínská mise, tentokrát Čchang-e 5. Jejím úkolem je dovézt vzorky hornin z Měsíce zpět na Zemi, poprvé od sedmdesátých let. Modul této mise odebere asi 2 kilogramu materiálu, až do hloubky cca 2 metry. Místo přistání je tentokrát na přivrácené straně Měsíce na vulkanické pláni Oceanus Procellarum, která je v češtině známá jako Oceán bouří.

TIP: Vesmírné ambice: Čína připravuje přistání lidské posádky na Měsíci

Ve Spojených státech dnes probíhá horká debata o tom, jak a kdy se vrátit na Měsíc. A Čína mezitím intenzivně sbírá body pro sebe. Jestli se tyto mise podaří, bude pro tuto zemi velkolepý kosmický úspěch. Zároveň již v Číně připravují přistání lidské posádky na Měsíci.

Magnetická rezonance je jedním z nejlepších a nejbezpečnějších diagnostických nástrojů, které jsou dnes dostupné pro pacienty. Lékařům nabízí úžasně detailní pohled do pacientova těla a často významně přispěje k úspěšné léčbě.

Zároveň ale každý, kdo prošel magnetickou rezonancí na vlastní kůži, může potvrdit, že to není právě procházka růžovou zahradou. Bývá to časově náročná, někdy stresující až klaustrofobická procedura. V některých případech trvá skenování i hodinu a zahrnuje chvíle, kdy pacient musí zadržet dech a vydržet to po dlouhou dobu.

Inteligentní a rychlé snímkování

Vědci Newyorské univerzity spojili síly s výzkumnou skupinou Facebooku Artificial Intelligence Research. Společně vyvíjejí magnetickou rezonanci vybavenou umělou inteligencí, které říkají fastMRI.

TIP: Magnetická rezonance může navádět nanočástice proti nádorům

Tuto inteligenci trénují pomocí 3 milionů snímků magnetické rezonance od 10 tisíc anonymních pacientů, aby dokázala vyladit proces pořizování snímků. Cílem projektu je zrychlit snímkování magnetickou rezonancí až desetkrát. Pokud se to povede, usnadnilo by to vyšetření mnoha pacientům i lékařům.

Japonská dopravní společnost JR-West představila dvojici vlaků šinkansen vyzdobených na téma Hello Kitty – roztomilé kočičky, jejíž obrázky už od roku 1974 zpestřují každý myslitelný předmět určený dětem. Často je však nosí i dospělí a díky kultovnímu statusu se Hello Kitty stala třetí nejvýnosnější franšízou na světě (po Pokémonech a Star Wars). Pasažéry budou kočičí vlaky přepravovat do konce letošního léta.

4. Pozapomenuté Gemini

• Loď: Gemini
• Země: USA
• V kosmu: 1964–1966 

Mezi pionýrský program Mercury a lunární Apollo se v letech 1965 a 1966 vtěsnalo deset pilotovaných misí Gemini. Ačkoliv loď na první pohled připomínala „zvětšené Mercury“, nabízela mnohem lepší možnosti manévrování, větší výdrž ve vesmíru i širší dispozice ke kosmickým vycházkám apod. V zásadě se stala jakýmsi „předskokanem“ Apolla a umožnila přípravu posádky i pozemního střediska. O významu programu svědčí rovněž skutečnost, že se všichni astronauti z jeho řad dočkali nominací do posádek Apolla nebo že se ostruhami z Gemini chlubilo pět z šesti velitelů přistání na Měsíci.

Nepřehlédněte předchozí část článku s kosmickými loďmi Vostok, Mercury a Voschod

5. Věčný Sojuz

• Loď: Sojuz
• Země: SSSR
• V kosmu: 1967–dodnes

Už od roku 1958 vyvíjel Sovětský svaz nové plavidlo pro budoucí mise, především pro lunární výpravy. Vostok, v němž nakonec letěli Jurij Gagarin nebo Valentina Těreškovová, disponoval totiž jen velmi omezenými kapacitami. Po několika změnách projektu nakonec spatřila světlo světa loď Sojuz, určená původně k realizaci lunárního programu a později „přeškolená“ na dopravu posádek k vesmírným stanicím. 

V této roli ostatně létá dodnes, přičemž její modernizované verze TMA-M startují s kosmonauty směřujícími k ISS čtyřikrát ročně. Vzhledem k nedostatku financí na nové ruské programy se navíc zdá, že Sojuz bude ještě pár let ve službě, protože vývoj nástupnického plavidla zůstává v nedohlednu. 

Sojuz se skládá ze tří základních částí: V orbitálním modulu vejčitého tvaru tráví kosmonauti většinu času při letu na oběžné dráze, přičemž se využívá rovněž jako skladiště věcí dopravovaných na stanici. Ve zvonovité návratové sekci absolvuje posádka start i přistání a zároveň se jedná o jedinou část lodi, která se vrací zpět na Zemi na padácích. Trojici uzavírá válcovitý servisní modul s nádržemi, řídicím systémem, motory a dvojicí solárních panelů.

6. Měsíční dobrodružství

• Loď: Apollo
• Země: USA
• V kosmu: 1967–1972

Loď Apollo vznikla speciálně pro cesty astronautů na Měsíc a sestávala ze dvou částí: z kuželovitého velitelského modulu, v němž byla po celou dobu letu posádka, a z válcovité servisní sekce zakončené hlavním motorem. Plně natankované plavidlo vážilo 28,8 t – muselo zajistit snížení rychlosti i s lunárním modulem u našeho souputníka a následně odlet. Mimochodem, v kabině Apollo se nacházelo 22 km elektrické kabeláže! 

Loď létala s tříčlennou posádkou, ale v případě nouze mohla pojmout až pět astronautů. Kromě jedenácti startů v lunárním programu dopravila tři mise ke stanici Skylab a jednou se zúčastnila historicky prvního mezinárodního letu Apollo–Sojuz. 

7. Lunární „pavouk“

• Loď: lunární modul
• Země: USA
• V kosmu: 1969–1972 

Traduje se, že když ho astronauti viděli poprvé, mysleli si, že jde o vtip. Americký lunární modul opravdu připomínal všechno možné, jenom ne meziplanetární plavidlo pro výsadek na povrchu jiného světa – přesto byl navržen s maximálním ohledem na efektivitu. De facto se jednalo o dvoustupňovou raketu, přičemž jeden stupeň měl sloužit k přistání na Měsíci a druhý k návratu na lunární oběžnou dráhu. 

Dokončení: 10 lodí, které změnily kosmonautiku: Raketoplány, Buran, Šen-Čou

Patnáctitunový modul nesl dvoučlennou posádku a na povrchu našeho přirozeného satelitu mohl zůstat až tři dny. V pokročilejších verzích měl nosnost 320 kg přístrojů včetně lunárního roveru. Dočkal se jednoho bezpilotního testu, devíti pilotovaných letů a celkem šesti přistání na Měsíci.

Vrtulníkový útok plukovníka Matta se řídil přesně tímto přístupem. Abú Agheila je považována za dokonalou ukázku profesionalizace IDF, ke které došlo v průběhu 60. let. Současně ale s úspěchem výsadkářů nastala hvězdná hodina izraelských tankových vojsk. Danny Matt a jeho muži zůstali od té doby specialisty na akce typu commando.

Mezi válkou a mírem

Stejně jako po konfliktu roku 1956 nenastal ani po šestidenní válce skutečný mír. Izraelci tentokrát nevyklidili Sinaj, zůstali na východním břehu Suezu na opevněné Bar Levově linii. Egypťané podnikali nečekané dělostřelecké přepady, které vyústily v takzvanou opotřebovávací válku trvající do roku 1970. Neustaly ani útoky jednotek Organizace pro osvobození Palestiny přes jordánské hranice do Izraele. IDF reagovaly známým způsobem – přesně cílenými údery.

Předchozí část: Elitní velitel izraelských výsadkářů. Legendární Danny Matt (1)

Matt, který v 50. letech poznal tento způsob boje, napadl 21. března 1968 se svými muži a dalšími izraelskými jednotkami tábor Organizace pro osvobození Palestiny Karameh v Jordánsku. Při akci bylo zabito 150 Palestinců a 60 vojáků jordánské armády. Mezi 28 padlými Izraelci bylo i osm Mattových mužů. O půl roku později, v noci z 30. října na 31. října 1968 uskutečnili výsadkáři operaci Šok – nájezd na cíle v hornoegyptském městě Nag Hammadí. Akce se zúčastnilo 14 mužů, kteří dokázali zničit most přes Nil a velkou trafostanici vysokého napětí. Šlo o odpověď na těžké egyptské dělostřelecké ostřelování izraelských pozic na Sinaji, které si vyžádalo životy 25 vojáků. V roce 1969 se Matt stal velitelem záložní výsadkové brigády, která v šestidenní válce dobyla na Jordáncích Staré Město v Jeruzalémě. 

Nečekaný útok

Přípravy na válku, kterou chystal Egypt spolu se Sýrií v roce 1973, izraelským zpravodajcům unikly, nebo byly nesprávně interpretovány. Oba státy zaútočily na izraelský svátek Jom kipur 6. října 1973. Zaskočení Izraelci se ocitli v defenzivě, dokud severní frontu po čtyřech dnech nestabilizovali a nepřešli do protiútoku. Na Sinaji Egypťané překvapivě snadno přešli na východní břeh Suezu. Izraelskému velení se hned nepodařilo získat kompletní obrázek o situaci, takže na frontu kvapně vyslané divize generálmajorů Ariela Šarona a Avrahama Adana nemohly dostatečně rozvinout své bojové síly.

V prvních dnech utrpěl Adanův úsek těžké ztráty na vojácích i obrněné technice. Nicméně Egypťané neměli dostatečně naplánovaný další průběh války. Izraelcům se proto podařilo stabilizovat frontu a 14. října rozhodnout tankovou bitvu – největší od bitvy u Kurska – ve svůj prospěch. Izraelský průzkum objevil mezeru mezi 2. egyptskou armádou, postupující přes Suezský průplav severně od Velkého Hořkého jezera, a 3. egyptskou armádou, rozmístěnou jižně od jezera. V tomto místě začal izraelský protiútok. Šaron se snažil dostat své jednotky na západní břeh průplavu, aby se dostal do týlu obou egyptských armád a odřízl je.

Udržte předmostí!

Překročením průplavu byl pověřen Danny Matt, velící 247. záložní výsadkové brigádě posílené deseti tanky a oddílem ženistů. Šaronovy a Adanovy jednotky otevřely v divokých bojích úzký koridor přes průplav severně od Velkého Hořkého jezera, které sloužilo jako ochrana levého boku, a Mattovi muži mohli v noci z 16. na 17. října překročit průplav. Čluny převezly na západní břeh kromě výsadkářů také téměř šedesát obrněných transportérů. Zatímco izraelské jednotky na obou stranách koridoru utrpěly těžké ztráty, samotný průnik brigády nepřítel nezaregistroval.

Plukovník Matt uspěl, i když s velkým časovým zpožděním a se dvěma prapory (celkem 750 muži) vytvořil na západním břehu průplavu předmostí. V 1.35 oznámil Šaronovi kódové slovo Acapulco značící úspěch operace. Přesně deset dní po začátku egyptského útoku na východní břeh tak naopak stanuly izraelské síly na západním břehu průplavu. Přestože zpočátku sem nemohly být dopraveny žádné tanky, zajištění pětikilometrového předmostí umožnilo v příštích dvou dnech vybudovat dva mosty – jeden pontonový a druhý složený z kovových válců, který přes poušť přitáhly tanky.

Mattovi výsadkáři ztratili při postupu na sever podél kanálu 12 mrtvých a 22 zraněných mužů. Ztráty Izraelců byly ale mnohem nižší než jejich protivníka. Dalšího rozšíření předmostí už Mattovi muži vlastními silami nemohli dosáhnout. Od rána 17. října bylo předmostí pod těžkou dělostřeleckou palbou Egypťanů. Mezitím však již tři izraelské brigády překročily Suez.

Legenda odchází

Po válce byl Matt jmenován velitelem záložní tankové divize, později se přesunul do administrativních funkcí. Nejprve jako velitel vojenského odvolacího soudu, poté jako koordinátor vládních aktivit v Gaze a na Západním břehu. Nakonec zastával v letech 1982–1992 funkci vojenského ombudsmana. Po svém odchodu z armády v roce 1992 se stal předsedou fondu LIBI, neziskové organizace, která pomáhá vojákům IDF.

Danny Matt měl za sebou téměř půl století v ozbrojených silách židovské Palestiny a státu Izrael. Vysloužilý generálmajor zemřel v prosinci 2013, několik dní před svými 86. narozeninami. V Izraeli je jeho postava součástí historie, mimo svou zemi však zůstal Danny Matt téměř neznámý.