Přestože George Orwell ve svých textech hlasitě brojil proti totalitarismu ve všech jeho podobách, sám rozhodně nepatřil mezi pacifisty – dokonce se mu tento směr myšlení příčil. Jako přesvědčený socialista se netajil odporem k Rusku s jeho stalinistickými metodami, které považoval za obdobu fašismu. 

Jeho život byl plný paradoxů: Miloval zvířata, ale zároveň patřil k náruživým lovcům. V útlém dětství pevně věřil v Boha, stal se však zapřisáhlým ateistou – a nakonec jej pochovali podle obřadů anglikánské církve. Ačkoliv byl potomkem kolonialistů, britský imperialismus se mu hnusil. Celosvětově proslul díky románům Farma zvířat a 1984, ale často se vyzdvihují především jeho eseje. Orwellovský pojem „doublethink“ z druhé zmiňované knihy, tedy schopnost udržet v mysli dvě zcela protikladné informace a zároveň oběma pevně věřit, zřejmě vycházel z povahy samotného autora…  

Anglická idyla

George Orwell, vlastním jménem Eric Arthur Blair, se narodil roku 1903 ve městě Motihari v Britské Indii. Jeho otec tam coby koloniální úředník dohlížel na pěstování opia určeného pro čínský trh. Epidemie moru však donutila paní Blairovou krátce po Ericově narození opustit manžela a odjet i s dětmi do Anglie. Chlapec tak otce do svých osmi let téměř neviděl. Anglie jeho dětství, s Eduardem VII. na trůně, si v jeho vzpomínkách uchovala idylický ráz. 

Eduardovská epocha však zdaleka nebyla jen obdobím technického pokroku, který svými podzemními dráhami, automobily a kinematografy zvyšoval životní standard ostrovního národa. Zároveň formovala i společnost s neproniknutelnou třídní hierarchií. Města se v důsledku industrializace rozrůstala závratným tempem, přičemž se v nich jako houby po dešti objevovaly rozsáhlé dělnické čtvrti a periferie chudých, kde začínal kvasit socialismus. Tento svět však tehdy ještě zůstával Ericovi skryt. Studia na elitní přípravce St. Cyprian a na Eatonu jej naopak od „nižších“ tříd vzdalovala. Na škole projevil nadání pro literaturu a očekávalo se, že postoupí na jednu z prestižních univerzit. Mladík se však rozhodl jinak: 27. října 1922 odplul z liverpoolského přístavu do Britské Indie (Barmy), kde měl strávit pět let ve službách imperiální policie.

Úděl bílého muže

Už brzy po příjezdu do Asie však svého rozhodnutí hořce litoval. Rutinní život policisty spočíval především ve vysedávání v klubech s dalšími úředníky a obchodníky, v popíjení whisky a v neustále se opakujícím opileckém tlachání o „údělu bílého muže“. Běloši přece měli ze své pozice nadřazené rasy povinnost domorodce kultivovat a vládnout jim pevnou rukou… Hodiny otupující zahálky v parných dnech si Eric stejně jako většina jiných zpestřoval častými návštěvami vykřičených domů v zapadlých uličkách, kde si za rozumnou cenu všichni přišli na své. 

Ve zmíněném „údělu bílého muže“ tak bystrý mladík záhy rozpoznal především ekonomické a mocenské pohnutky, které barmský lid odsuzovaly k otroctví. I když se mu povýšený způsob života Evropanů protivil, přece jen se podřizoval jeho pravidlům a občas pozoroval, že se i u něj jako následek „dobré výchovy“ projevují hluboko zakořeněné třídní a rasové předsudky. Mnohdy sám s Barmánci jednal jako s podřadnou rasou, čehož později litoval.

Jeho existence měla tou dobou dvě stránky: vnější, která mu umožňovala mezi povrchními krajany pohodlně vegetovat, a vnitřní, spojenou s pocity osamělého a citově strádajícího člověka. A právě ona niterná existence se o více než dvacet let později stala jedním z hlavních motivů jeho nejslavnější knihy 1984. Když po pěti letech v roce 1927 odjížděl na dovolenou do Evropy, jeho vytáhlá hubená postava s vrásčitým obličejem prozrazovala předčasně zestárlého muže. Do Indie už se nevrátil…

V kůži vandráka 

Jen pár měsíců po příjezdu do Evropy vyměnil uniformu policisty dobrovolně za otrhané šaty tuláka a vyděděnce. Gordon Bowker v biografické knize nazvané prostě George Orwell spatřuje v jeho rozhodnutí pro asketický způsob života touhu po odpykání si hříchů z indického období. Blair chtěl sám sebe potrestat tím, že se ponoří mezi nejchudší a stane se jedním z nich. Pro svoji novou existenci si dokonce zvolil i jiné jméno a vymyslel si falešný příběh, jak se dostal na ulici. 

„Asi za hodinu jsem v Lambethu viděl člověka, který vypadal jako zpráskaný pes, určitě to byl tulák. Blížil se ke mně, a když jsem na něho pohlédl, zjistil jsem, že jsem to já, jak se odrážím ve skle výlohy. Na můj obličej se už nalepila špína. Špína si umí lidi moc dobře rozdělit: když jste dobře oblečení, nechá vás na pokoji, ale jakmile se na vás začne rozpadat košile, hrne se ze všech stran,“ napsal později. Úplné proměny však přece jen nedosáhl – mezi tuláky ho prozrazoval přízvuk „dobře vychovaného chlapce“ a také nikdy nepřivykl pachům a špíně levných nocleháren a brlohů. 

Lidské tváře poznamenané strádáním a neutěšené příbytky chudých pozoroval bystrým, leč někdy nemilosrdným okem vědce, který proniká pod povrch věcí. Když se pak pokoušel o podobný způsob existence v levném pařížském hotelu, okradla jej prostitutka o všechny úspory a ze sociologického experimentu se rázem stala skutečnost. Několikadenní hladovění jej donutilo přijmout těžkou práci umývače nádobí v podzemních útrobách velkého hotelu. Zážitky ze zmíněného období mu poskytly látku pro jeho první knihu Na dně v Paříži a Londýně, u níž poprvé zvolil pseudonym George Orwell. Život mezi chudými mu však nepřinesl pouze nové jméno: změnilo se i jeho politické smýšlení a po návratu do Anglie se z něj stal přesvědčený socialista.

Dlouhé okamžiky války

Roku 1935 se Orwell oženil s pohlednou studentkou psychologie Eileen O’Shaughnessy a etabloval se jako jeden z nejnadějnějších spisovatelů své doby. Kromě románu Na dně v Paříži a Londýně mu vyšla v Americe kniha Barmské dny. Psal také recenze a pozoruhodné eseje. Například v textu nazvaném V břiše velryby se jako jeden z prvních zastal „pornografické“ knihy Obratník Raka svého literárního současníka Henryho Millera. I přes obdiv k jeho literárnímu talentu však Američanovi vyčítal jeho politickou pasivitu hraničící až s apatií – v tom představoval jeho pravý opak. 

Když v roce 1936 vypukla ve Španělsku občanská válka mezi levicovými republikány a frankistickými fašisty, Orwell se dlouho nerozmýšlel a i s manželkou odjel do země zmítané nepokoji. Místo původního úmyslu psát válečné reportáže však záhy vstoupil do anarchistické jednotky POUM (Dělnická strana marxistického sjednocení), první levicové formace, na kterou narazil. Jak měl ovšem později zjistit, nevládla mezi frakcemi levice taková shoda, jakou si představoval.  

Ostatně celá španělská občanská válka znamenala pro Orwella velké překvapení. Udivovali ho špatně vyzbrojení a téměř neorganizovaní muži, mnohdy ještě děti, kteří se často zranili výstřelem z vlastní pušky. Nepřehledné boje se přelévaly z krvavých střetů do dlouhých období nečinnosti, nudy, permanentní zimy a hladu. Orwell sám utrpěl střelné zranění krku, a jakmile se zotavil a byl propuštěn z armády, plánoval návrat do Anglie. Jako bývalý člen anarchistické POUM však musel s Eileen ze Španělska doslova utéct. Vlastní prožitek tamního konfliktu mu umožnil srovnat osobní zkušenost s tím, co později tak odlišně prezentovaly noviny.   

Temná vize budoucnosti

Zážitky ze španělské války a praktiky totalitního Sovětského svazu se staly námětem alegorické knihy Farma zvířat. Její první náčrtky přitom Orwell vytvořil už v roce 1937 na statku ve Wallingtonu, kde si otevřel malý obchůdek s vlastnoručně pěstovanou zeleninou. Příběh o vykořisťovaných zvířatech, která vyhnala svého pána, v něm pak zrál několik dalších let. 

TIP: Oči, které nikdy nespí: Čínský státní dohled připomíná děsivé Orwellovy vize

Špatný zdravotní stav (Orwell byl už od dětství slabý na plíce a potýkal se s častými bronchitidami) mu nedovolil zapojit se do bojů druhé světové války. Přijal tedy práci redaktora v rozhlasové stanici BBC, kde mimo jiné uváděl literární pořady pro indické studenty. Atmosféra bombardovaného Londýna a praktiky v propagačním oddělení rozhlasu, smrt manželky, zhoršující se zdravotní stav – to vše se změnilo v temnou vizi budoucnosti v románu 1984, v němž se Orwell rozešel se svým literárním vzorem z mládí H. G. Wellsem. Svět budoucnosti ovládá na stránkách jeho knihy nemilosrdný totalitní systém: technika se v něm stává nástrojem propagandy, jež probouzí v člověku ten nejprimitivnější strach. 

Poté co své životní dílo dokončil, propukla u vysíleného autora naplno tuberkulóza, kterou se nakazil zřejmě již v dobách svého tuláckého života. V roce 1949 se pak už jako vážně nemocný oženil s mladou nakladatelkou Soniou Brownellovou, ze společného štěstí se však netěšili dlouho. O pár měsíců později, ve věku pouhých 46 let, Orwell zákeřné nemoci podlehl. 

Jak zaručit, že naše dovolená nebude rušena viry, opary nebo alergií? Nyní je to jednoduché: prostě si přibalíme s sebou do zavazadla Sambucol. 100% přírodní doplněk stravy, který je navíc opravdu efektivní. 

Co je to Sambucol? Speciální přírodní přípravek z černého bezu, který se mimo EU prodává jako přírodní lék na mnoho potíží. Nejčastěji je používán na chřipku a nachlazení, ale i na alergii, přivede a udrží vaši imunitu do optimální kondice a v neposlední řadě, (díky svému unikátnímu zpracování které uchová v černém bezu složku nazvanou vědci „AniVirin“), si poradí i s mnoha virovými infekcemi. AntiVirin, patentovaný Australskou firmou PharmaCare, prakticky zneschopní viry v jejich proniknutí do zdravé buňky a množení se uvnitř. Viry, neschopny se replikovat, v krátké době odumírají.

Sambucol je ve světě více než 25 let klinicky testován na dobrovolnících. Že je vysoce účinný na různé typy chřipek, se vědělo již od jeho počátku roku 1991. O téměř deset let později, v roce 2001 se zjistilo, že Sambucol je navíc i bezkonkurenční ve své schopnosti stimulovat imunitní systém. Díky neustále probíhajícím testům se odhalují stále nové schopnosti tohoto přípravku. 

Je možné jej užívat 2 způsoby: jednou denně jako podporu imunity a prevenci, nebo v době onemocnění, alergií, oparů, atd. 3× – 4× denně, i mnohem častěji. Sambucol můžete koupit nebo objednat ve vaší lékarně a je také dostupný v mnoha e-shopech, nebo na www.sambucol-shop.cz 

Obzvláště v dodě dovolených, je téměř nezbytné Sambucol přidat do zavazadla a předejít tak cestovnímu a klimatickému šoku, který dokáže dovolenou dokonale pokazit.

Více informací na www.sambucol.cz 

Nenasytnou historii Mléčné dráhy studovali Diederik Kruijssen z německé Heidelbergské univerzity a jeho spolupracovníci, s využitím 61 velkých kulových hvězdokup v naší Galaxii. Vlastnosti hvězd hvězdokup totiž vypovídají o jejich původu. Díky tomu mohli zmapovat 13,5 miliardy let existence Mléčné dráhy a své závěry porovnat s 25 simulovanými verzemi naší domovské Galaxie.

Jídelníček Mléčné dráhy

Z jejich výsledků vyplývá, že naše Galaxie během svého vývoje pozřela asi 15 galaxií, plus mínus tři. To je v souladu s podobnými odhady z poslední doby. Zdá se, že během prvních pár milionů let Mléčná dráha pohltila několik ne úplně malých galaxií.

TIP: Galaktický lup: Nejvzdálenější hvězdy Mléčné dráhy pocházejí z krádeže

V jídelníčku Mléčné dráhy jsou ale samozřejmě i trpasličí galaxie, které se zdržují poblíž. Jednu z těchto malých galaxií Mléčná dráha právě teď konzumuje, přímo před našima očima. Pro pozemského pozorovatele ale nejde o nikterak akční podívanou - jde totiž o velmi pomalý proces.

Do Thajska jsme odjížděli bez iluzí, ale s cílem dostat se od turisticky přeplněných míst co nejdále. Své předsevzetí jsme si jen potvrdili v okamžiku, kdy jsme se probíjeli davy naháněčů z cestovek a taxislužeb na přístaviště v Phuketu, jednom z největších letovisek thajského pobřeží Andamanského moře. Naším prvním cílem byl ostrov Ko Yao Noi, ležící zhruba na půli cesty mezi Phuketem a pevninskou šíjí.

Zrod pohádkové krajiny

Podle průvodců mají být ostrovy – větší, ale méně obydlený Ko Yao Yai i menší Ko Yao Noi – oázou klidu v této části Thajska, která patří vůbec k nejoblíbenějším. Ostrovy mají opravdu poněkud ospalou atmosféru a o nepříliš velké návštěvnosti svědčí i chabá angličtina lodníků, s nimiž si domlouváme celodenní výlet do národního parku Ao Phang Nga, zátoky poseté snad tisíci skalních útvarů. Nakonec se ale povedlo a ráno naskakujeme do tradiční lodi, nazývané long-tail neboli „dlouhoocasá“. Jméno je inspirované lodním šroubem na dlouhé tyči, což umožňuje snadné manévrování. Za typického rachotu motoru, který spíš než loď připomíná letadlo, vyplouváme.

Národní park Ao Phang Nga leží v mělké zátoce mezi Phuketem a Krabi a z jihu je ohraničen právě dvojicí ostrovů Ko Yao. Zhruba 80 % z jeho celkové plochy 400 km² zabírá moře, zbytek připadá na ostrovy, ostrůvky a skaliska obrostlé mangrovovými porosty. Spolu s vietnamskou zátokou Halong Bay jde zřejmě o světově nejznámější lokalitu tzv. kuželového krasu – mořské krajiny plné skalních věží. Tyto oblasti se vyskytují převážně v tropických krajích, kde mohly vzniknout díky dlouhodobému teplu a vlhku, které umožňují intenzivní krasovění. Vápenec vzniká ukládáním vápnitých schránek živočichů, které za mnoho milionů let vytvoří až několik kilometrů mocné vrstvy, jež mohou být později rozlámány a posunuty. Podstatný je pak charakteristický proces rozpouštění vápence za vniku jeskyní, krápníků, škrapů či závrtů, jaké známe i z naší krajiny. Původně rovná plocha vápencové desky je postupně rozčleněna závrty, zřícenými jeskyněmi i propastmi. Nakonec zůstanou jen nejodolnější části, odborně nazývané mogoty, laicky homole či kužely.

James Bond a zelený ostrovní porost

Vápenec thajské zátoky vznikl před zhruba 300 miliony let, během nichž hladina moře několikrát stoupla a klesla. Před deseti tisíci let se z Phuketu do Krabi dalo přejít suchou nohou, o čemž svědčí malby na stěnách mnohých jeskyní, dnes zatopených vodou. Naopak mořským příbojem vymodelované útvary vysunuté několik desítek metrů nad současnou hladinu dokazují i posuny hladiny opačným směrem.

Typické kužely a skaliska, která často připomínají různá zvířata, lemují obzor během celé plavby k naší první zastávce – ostrůvku Ko Du. Tady si vychutnáváme první plavání v moři, které je téměř 30 °C teplé. Malá zátoka s písčitou pláží je uzavřena skálou, jež připomíná známou scénu z jednoho filmu o Jamesi Bondovi. Přestože je zde takových útesů nepočítaně, největší davy míří právě na ostrov Ko Phing Kan, kde se film natáčel. Pochopitelně, že dnes vápencové krásy prakticky zastiňují stánky se suvenýry.

Z Ko Du míříme na o něco větší ostrov, kde se i na chvíli vydáváme do džungle. Na ostrovech máme možnost rozlišit dva základní typy lesa – na menších ostrůvcích s mělčími půdami rostou spíše křoviny, zatímco velké ostrovy pokrývá stálezelený les. V něm nás nejvíc přitahují stromy s obrovskými deskovými kořeny, které z kmene vyrůstají i několik metrů nad zemí. Pravděpodobně vznikly jako adaptace na velký obsah vody v půdě. Z jiných druhů se zase jako provazce spouštějí vzdušné kořeny, které umožňují zachytávat vlhkost z ovzduší.

Mangrove a dům z vápníku

Na třetím ostrově poznáváme mangrovy – poslední z důležitých ekosystémů parku. Tato společenstva se přizpůsobila těžkým podmínkám na rozhraní moře a pevniny. Mangrovníky, jimž se také říká kořenovníky, umí například dýchat kořeny a dokáží vylučovat sůl.

V celosvětovém měřítku jde o jeden z nepestřejších ekosystémů a bohužel také jeden z nejohroženějších. Za to mohou jak tuny odpadků, zejména PET lahví, tak chov krevet právě v těchto oblastech. Při brodění podél kořenů se snažíme zahlédnout až dvoumetrového varana skvrnitého (Varanus salvator), který se zde vyskytuje. Obří ještěr se nám však vyhýbá. Zato nad námi na obloze krouží bělohlavý luňák brahmínský (Haliastur indus), jeden z mnoha dravců, který ve zdejším moři loví ryby.

Nedílnou součástí krasu jsou jeskyně. Na každém ostrovu je aspoň jedna, takže při procházení mezi mohutnými krápníky se nemusíme prodírat davem turistů. Charakteristickým útvarem zátoky jsou někdejší jeskyně s propadlým stropem, které dnes tvoří jakési propasti nazývané hong, což thajsky znamená „dům“. Do jedné z jeskyň se jdeme podívat zhruba stovku metrů dlouhou jeskynní chodbou, která je přístupná pouze za odlivu. Po několika minutách chůze za svitu čelovek se před námi objevuje světlo a za chvíli již stojíme na dně velké propasti, plné mohutných mangrovníků. Jejich kmeny začínají asi dva metry nad bahnitým povrchem propasti. Vysoko dosahující kořeny naznačují, kam až sahá voda za přílivu. Krásné přírody si užíváme jen chvíli, dokud na místo nedorazí velká skupina dalších turistů a my dáváme nádherným scenériím zátoky Ao Phang Nga sbohem.

Z ptačí perspektivy

Našim dalším cílem je poloostrov Railay nedaleko města Krabi. Jeho západní okraj je díky okolním scenériím se skalními věžemi považován za jednu z vůbec nejkrásnějších thajských pláží. Celou oblast mají v mimořádné oblibě lezci, na které zde čeká několik stovek vertikálních cest různé obtížnosti. V dnešní době je ale poloostrov zaplněn množstvím resortů a jeho pláž je přelidněná. Přitom je region dostupný pouze po moři.

Ještě než se vydáme dál na jih, míříme k jedné z vyhlídek, kam se turisté mohou dostat i bez lezeckého vybavení. Prudkou odbočku k přírodní rozhledně napoprvé míjíme. Na druhý pokus se již červeně zbarvenou půdou šplháme za pomoci fixních lan a kořenů prudce vzhůru. Námaha spojená s výstupem v tropickém klimatu se vyplácí. Nahoře je mezi stromy malé okýnko, z nějž máme úzkou šíji poloostrova, okolní skály i obě pláže jako na dlani.

Konečně klid?

Opět se snažíme uniknout davům, a proto nasedáme do autobusu, jehož cílem je provincie Satun na úplném jihu Thajska. Z malého přístaviště Pak Bara, které ožívá pouze v dopoledních hodinách, vyplouváme na cestu do národního parku Tarutao. Ten byl založen v roce 1974 a je tvořen sedmi relativně velkými a více než čtyřmi desítkami menších ostrovů na celkové ploše 1 490 km². Největším a zároveň pevnině nejbližším ostrovem je Ko Tarutao, jenž se rozkládá pouhých pět kilometrů od malajského Langkawi. Hornatý povrch ostrova (nejvyšší bod dosahuje 713 m n. m.) je prakticky všude pokryt džunglí, v níž žijí například makaci jávští (Macaca fascicularis) či hulmani tmaví, jejichž latinské jméno Presbytis obscura vystihuje jejich zvláštní obličej. Kromě zvířat a přírody jsou velkou zdejší atrakcí také pozůstatky věznice z 2. světové války.

Míříme ještě dál, směrem k ostrovům Ko Adang a Rawi. Na cestě nás čeká ještě jedna zastávka, a to skalní brána na ostrůvku Ko Khai, který patří k souostroví Muu Ko Klang. Má sice na výšku jen asi dva metry, ale díky neuvěřitelně čistému moři okolo ostrova je oblíbeným turistickým cílem a dokonce se dostal na jednu z thajských poštovních známek. Po asi dvou hodinách plavby nás loď vysazuje na Ko Lipe, nejznámějším z ostrovů národního parku. Malý ostrov (jen 4 km²), byl svým způsobem obětován turismu a podle toho také vypadá. Na plážích je hlava na hlavě a jeden bungalov střídá druhý. Přestupujeme proto na další long-tail a plujeme ještě ke kilometr vzdálenému Ko Adang. Na tomto ostrově, stejně jako na Ko Tarutao, funguje pouze ubytování a služby provozované správou národního parku. Na jednom místě je tak zhruba dvacítka bungalovů, pár ubytovacích domů, kemp a jedna restaurace, které – mimo rančerské stanice v několika dalších zátokách – tvoří jedinou infrastrukturu ostrova. Tím je počet návštěvníků omezen, a i když se zde občas zastavují lodní výlety z Lipe, po většinu dne jsou zdejší pláže příjemně prázdné.

Ráj s ručením omezeným

Ko Adang má sice rozlohu plných 30 km², ale bez lodi se dostanete jen na pár míst. Skrze džungli plnou zajímavých zvuků i rostlin se dá dojít k Pirátským vodopádům (v období sucha poněkud vyschlým) nebo na vyhlídku na útes Chado cliff, odkud je vidět i Ko Tarutao. Na odlehlejších plážích, přístupných jen lodí, je možné potkat i mořské želvy a pozorovat, jak kladou svá vejce do písku. Ostrov obklopuje pás korálových útesů, kde jsme při šnorchlování pozorovali klauny, růžové i modré hvězdice a v písku několikrát zahlédli i rejnokovitou trnuchu vanicorskou (Dasyatis kuhlii).

TIP: Ostrov nezapomenutelných vůní: Drsná romantika středomořské Korsiky

Jsou tedy ostrovy národního parku Tarutao oním hledaným rájem? Zatím asi ano, ale nikdo neví, jak dlouho vydrží. I na Ko Adang jsme viděli novou turistickou vesničku s už postavenými chatkami, těsně před otevřením. Nezbývá než doufat, že ostrovy alespoň někde odolají tlaku turistů a zůstanou na nich čisté pláže a původní džungle namísto kaučukovníkových plantáží a rekreačních center.

Umělé inteligence už pronikly do stolních či karetních her a v řadě z nich nás poráží. Podobná situace je i v počítačových hrách, kde si inteligence troufají na stále složitější výzvy. Uhájíme si alespoň nadvládu v soutěžních debatách, kde záleží na pohotové výřečnosti a pronikavé inteligenci?

Všechno nasvědčuje tomu, že nikoliv. Nová umělá inteligence ze stáje IBM, která se jmenuje Project Debater, se již v debatování vyrovná lidským šampionům. Sice ještě není dotažená a občas dělá chyby, ale převládnutí inteligencí v debatách je podle všeho na spadnutí.

TIP: Historické vítězství: Umělá inteligence Google porazila velmistra Go

Před pár dny se inteligence Project Debater utkala v duelech s izraelskými šampiony debaty, Noaou Ovadiovou a Danem Zafrirem. Byl to veřejný zápas, v němž každý z účastníků nejprve během čtyř minutu představil své teze, pak čtyři minuty vyvracel argumenty protivníka, a nakonec vedl dvouminutovou závěrečnou řeč. Project Debater nebyl připojený k internetu, ale získával informace ze stovek milionů článků z novin a časopisů, které měl uložené v paměti. Výsledky nebyly jednoznačné a jsou hodnocené jako remíza mezi umělou inteligencí a lidmi. Jak to asi dopadne příště?

Každým rokem se australské hlavním město Canberra stává cílem mohutné invaze. Nejsou to ale lidští vetřelci, nýbrž miliony velkých můr osenic druhu Agrotis infusa, které se vydávají na svou pravidelnou migraci.

Canberra není jejich cílem, jenom leží na jejich migrační trase. Ta měří více než tisíc kilometrů a vede z plání, kde se osenice rozmnožují, do jeskyní vysoko v Australských Alpách, kde v horkém australském létě pro můry příjemně chladno. Doposud ale bylo záhadou, jak se můry vlastně orientují.

TIP: Šestý smysl? Divoká prasata mají vnitřní kompas na vnímání magnetického pole

Denní migrující motýli, jako jsou například slavní monarchové, se navigují především podle Slunce. Vědci byli přesvědčeni, že můry hledají cestu výhradně podle hvězd a Měsíce. Nedávno ale překvapeně zjistili, že tyto můry vnímají magnetické pole Země, podobně jako ptáci, kteří také migrují v noci. Experimenty ukázaly, že můry k navigaci používají magnetické pole v kombinaci s výraznými prvky v krajině například pohoří.

Následující scénu zajisté známe z mnoha akčních a válečných filmů. Hrdina pevně svírá ruční granát, vytrhuje z něj kroužkovou pojistku, napřahuje se a dlouhým obloukem vrhá tuto zbraň na skupinu nepřátel. Následuje mohutný ohnivý výbuch, protivníci jsou vymrštěni do vzduchu nebo sraženi k zemi a hrdina se vrhá do dalšího útoku.

Granát mívá většinou podobu zeleného „citronu“ s nápadným žebrováním pláště, což napovídá, že se jedná o granát obranný, jenž má zabíjet a zraňovat na velkou vzdálenost pomocí těžkých střepin. Právě proto však většina scén ve filmech neodpovídá realitě, jelikož obranné granáty zpravidla neprodukují obrovské ohnivé výbuchy a jejich střepiny jsou vysoce nebezpečné na dálku mnohem větší, než jaká bývá obvykle k vidění na stříbrném plátně nebo televizní obrazovce. Klasickým příkladem takové zbraně je granát F-1, který dlouhá léta používala sovětská armáda. 

Zrod ve Francii

Historie sovětského ručního granátu F-1 sahá až do roku 1915, ale nezačíná v Rusku, nýbrž ve Francii. Právě tam totiž vznikla první zbraň jménem F-1 (psáno i ve formách F1 nebo F.1), jež představovala první obranný granát v moderním smyslu. Jak známo, ruční granáty lze dělit na útočné a obranné s tím, že první jmenované mají svůj střepinový účinek omezený na poměrně malou vzdálenost, aby střepiny neublížily útočícímu vojákovi, který tento granát většinou hází v běhu směrem k nepříteli.

Obranné ruční granáty se zpravidla házejí z úkrytu a mívají silnější pláště, díky čemuž se vytvářejí těžší střepiny, jejichž smrtící účinek se měří v desítkách metrů. Právě takový byl i francouzský granát F-1, jenž ihned získal popularitu mezi vojáky Dohody a začal vyvolávat strach u sil Centrálních mocností. Sériově byl vyráběn do roku 1940 a armáda Francie ho vyřadila ze služby až v roce 1946.

Cesta k sovětským ručním granátům

V řadě států však stále narážíme na jeho různé deriváty, jako je známý americký Mk 2, a zejména ruský, respektive sovětský F-1. Už carské Rusko totiž získalo od svého francouzského spojence zmíněné granáty, které se potom nacházely i ve výzbroji Rudé armády. Původní francouzské zapalovače však rychle degradovaly a ukázalo se, že značná část granátů ve skladech je nefunkční, a proto bylo rozhodnuto nahradit původní zapalovače novými sovětského původu.

V této verzi byl francouzský granát F-1 roku 1928 oficiálně přijat do služby, ale zásoby pochopitelně nebyly nekonečné. Ve 30. letech bylo navíc nařízeno vyvinout nový útočný granát. V té době byl standardním typem v Rudé armádě útočný RGD-33, který se dal za pomoci „návleku“ změnit na obranný, jednalo se však o velmi náročnou a drahou zbraň. Nepovedl se ani jeho nástupce RG-41. Sovětští inženýři mohli slavit úspěch až s dvojicí nových ručních granátů, jež se dostaly do výzbroje právě včas, aby se daly použít v zoufalém boji proti útočícím německým vojskům.

Úspěšný zapalovač UZRG

Oněmi novými granáty byly útočný RG-42 a obranný F-1, jenž si z nějakého důvodu zachoval své původní francouzské jméno. Nejednalo se však o čistou kopii francouzského vzoru, neboť sovětský konstruktér Fjodor Josifovič Chramejev jej zdokonalil a zjednodušil tak, aby se hodil pro masovou produkci v provizorních válečných podmínkách. Velice důležitý byl však rovněž společný prvek obou nových granátů, a to UZRG – unifikovaný zapalovač ručního granátu (unifi cirovannyj zapal ručnoj granaty), který vytvořili konstruktéři Věncini a Bědňakov.

Jedná se o skutečně vysoce efektivní součást, dosud pokládanou za jednu z nejlepších, jaké kdy byly v tomto oboru vyrobeny. Zapalovač má tvar válce, jenž se lehce zašroubuje do těla samotného granátu. Na horní straně UZRG se nachází typická kroužková závlačka, která udržuje na místě dopravní pojistku, kdežto plochá „páka“ na boku představuje vrhovou pojistku. Granát se tedy správně používá tak, že pravá ruka drží tělo granátu s přitisknutou „pákou“, zatímco levá ruka vytrhne závlačku dopravní pojistky.

Smrtící mechanismus

Poté je granát hozen, uvolněná „páka“ se vyklopí nahoru, což uvnitř UZRG způsobí uvolnění pružiny, k níž je připojený napichovací úderník. Uvolněná pružina jej vymrští proti roznětce, jejíž exploze zažehuje zpožďovací náplň, která posléze hoří přibližně 3,5 až 4,5 sekundy. Na opačném konci zpožďovací náplně se nachází rozbuška, jejíž exploze způsobí i výbuch hlavní náplně granátu, tvořené trinitrotoluenem.

Až potud je způsob fungování granátů RG-42 a F-1 fakticky stejný, avšak obranný granát F-1 se vyznačuje daleko silnějším pláštěm z ocelové litiny s typickým žebrováním, které plní roli takzvané pre-fragmentace. Rozpad ocelového pláště proto po explozi hlavní náplně probíhá podle linií žebrování a vede k vytvoření zhruba stejně velkých a těžkých střepin, takže se dá poměrně přesně stanovit smrtící i maximální dosah takto zhotoveného granátu. 

Poválečná standardizovaná varianta

Na tomto místě je ale třeba upozornit, že existuje několik výrobních variant granátu F-1, které vznikaly ve válečných podmínkách v různých sovětských továrnách. Přestože koncepce všech je shodná, odlišují se například přesnými tvary žebrování či provedeními horní a dolní části těla granátu. Jisté však je, že právě díky typickému tvaru získal granát přezdívku „limonka“ (citrónek), ačkoliv je zajímavé, že obdobně tvarované granáty dostávaly od západních vojáků spíše přezdívku „pineapple“ (ananas).

Různé verze granátu F-1 se navíc poněkud odlišovaly z hlediska hmotnosti trhaviny a tloušťky pláště, takže zmíněná přesnost stanovení dosahu střepin se musí přece jen brát s jistou variabilitou. Skutečně jednotná a standardizovaná varianta granátu F-1 se objevila až po druhé světové válce, kdy vznikl rovněž modernizovaný zapalovač UZRGM, na jehož místo později nastoupil UZRGM-2.

Ze SSSR do celého světa

Pro obyčejného vojáka se ovšem nic podstatného nezměnilo, neboť pořád platilo, že se granáty a zapalovače skladovaly v bedničkách odděleně, a to po dvaceti kusech. Příslušné otvory v tělech granátů byly uzavřené šroubovacími zátkami, místo nichž se před bojem našroubovaly zapalovače. Vedle „ostré“ podoby F-1, která má zelenou khaki barvu, vznikla i cvičná modifikace F-1-A, vyznačující se černou nebo červenou barvou a neobsahující náplň.

TIP: Stielhandgranate 24: Německé šťouchadlo na brambory

Granáty F-1 byly pochopitelně zavedeny také do výzbroje armád dalších členů Varšavské smlouvy včetně ČSLA, kde příslušné varianty obdržely názvy RG-F1 a RG-Cv-F1. Navíc tyto granáty směřovaly takřka ke všem spojencům a satelitům SSSR, a to včetně nestátních partyzánských a teroristických skupin. V řadě zemí se pak rozběhla licenční i bezlicenční sériová výroba tohoto skutečně velmi podařeného ručního granátu, takže se stále můžeme setkávat například s jeho čínskými kopiemi. Během dnešních konfliktů v arabském světě se však pořád vyskytují také původní sovětské „citrónky“. 

Cvičení je dobré pro zdraví. Ale nejen pro to fyzické. Vědci v poslední době zjišťují, že tělesní cvičení pomáhá i tam, kde bychom to dříve nečekali, například u různých duševních poruch a onemocnění.

Podle nového výzkumu, který proběhl na 62 pacientech s diagnostikovanou schizofrenií, dokáže aerobní cvičení zmírňovat negativní projevy tohoto komplikovaného onemocnění. Polovina pacientů cvičila nejméně 30 minut pětkrát týdně po dobu 12 týdnů, zatímco druhá polovina se po stejnou dobu jen tak lehce protahovala. Aerobní cvičení, tedy takové, při němž svaly pracují s dostatečnou zásobou kyslíku, zcela jasně zlepšovalo stav schizofreniků.

TIP: Vědci radí: Chytejte lelky, pomůže to lepší kondici vašeho mozku

Výsledky zapadají do nových poznatků o schizofrenii, podle nichž nejde jen o záležitost psychiky, ale mnohem komplikovanější stav, který má možná těsnou souvislost se záněty v celém těle. Vědci ještě přesně nevědí, jakým způsobem cvičení ovlivňuje schizofrenii. Zdá se, že tělesné cvičení ovlivňuje hladiny některých významných látek v těle, které úzce souvisejí s naším duševním stavem i fyzickou kondicí.