Ve středním Thajsku, 140 km severovýchodně od pětimilionové metropole Bangkoku, se nachází klášter Tham Krabok. Zdejší buddhističtí mniši se tu mimo práci a meditaci věnují také něčemu daleko světštějšímu – léčení těch nejtěžších drogových závislostí. A jsou v tom opravdu dobří. Ostatně říká se, že Tham Krabok je poslední štací před branami pekla pro ty nejhůře závislé narkomany. Úspěšnost intenzivní desetidenní terapie je tu mimořádně vysoká: podíl vyléčených pacientů dosahuje v Tham Kraboku neuvěřitelných 80 %, zatímco západní odvykací léčba se prezentuje hodnotami kolem 40 %, navíc při mnohem delším pobytu. Tajemství zdejšího klíče k čisté hlavě tkví v mimořádně přísném režimu a především pak v nevábném odvaru z dokonale utajované směsi více než sta bylin pocházejících z přírody v okolí kláštera. Recept na zázračný lektvar Tham Kraboku znají vždy jen dvě osoby na světě – opat a klášterní lékárník. 

Zázračná bylinná směs

Tham Krabok byl založen v roce 1958 a krátce poté se zdejší mniši rozhodli, že pomohou okolním obyvatelům od jejich závislosti na opiu, jehož užívání je tu velmi rozšířené. Využili k tomu svých mimořádných znalostí v oblasti přírodního léčitelství a právě tehdy spatřil světlo světa zázračný nápoj, kterým obětaví mniši léčí narkomany dodnes. 

Pobyt v Tham Kraboku ale rozhodně není jen popíjení čajíčku v rozkvetlé zahradě. Ti, kdo zažili léčbu na vlastní kůži, spíše říkají, že za zdmi kláštera doslova vyzvracíte smrt. Ona štiplavá bylinná směs, jež je hlavní složkou očistné kúry, vám totiž obrátí vnitřnosti naruby. Hnědavý odvar je prostředkem k dokonalé detoxikaci celého organismu. Krušné chvíle, kdy v sepraném červeném klášterním stejnokroji klečíte v řadě zoufalců na dvoře Tham Kraboku, v zesláblých rukou svíráte misku odporného lektvaru a po každém dalším doušku v křečích zvracíte do společného koryta, vám mají otevřít oči. Fyzicky nesmírně vyčerpávající pobyt ve svérázném thajském zařízení člověku pomáhá šokem pochopit, kdo skutečně je a jakou životní cestu si zvolil. Ačkoliv to může znít jako klišé, procenta úspěšnosti Tham Kroboku hovoří jasně – funguje to. 

Jen pro bojovníky

Životní podmínky v thajské továrně na nové začátky nejsou nijak lákavé, vše je ovšem součástí zdejší unikátní terapie. Takže jen tak pro představu: žádná horká voda, zato permanentní vlhké vedro. Soukromí také nečekejte, spí se pohromadě v ložnicích pro desítky lidí. Nemějte ale obavy, moc času v posteli stejně nestrávíte, budíček je totiž každý den v pět ráno. Strava je také navýsost prostá, ostatně jiná by byla při principu zdejší terapie stejně zbytečná. Sami mnichové upozorňují: „Chceme jen bojovníky. Oběti zde nejsou žádoucí.“ Jinými slovy – pokud jednou selžete, už se nikdy nesmíte vrátit. Možná právě díky tomu koluje pověst, že jisté látky z tajuplného lektvaru zůstávají v těle navždy a v případě, že by léčený pacient znovu sáhl po droze, zabijí ho. Jde samozřejmě o nikdy nepotvrzenou, ale také nikdy nevyvrácenou domněnku.

Mniši z Tham Kraboku tvrdí, že jejich recept je posvátný a může fungovat jedině mezi zdmi kláštera. Za nimi údajně pozbývá účinnosti. Celá odvykací terapie je zde zájemcům poskytována zcela zdarma, hradíte si jen nejnutnější náklady na život. Za dobu fungování kláštera prošlo neměnnou procedurou na sto tisíc závislých. Někteří z nich se dokonce rozhodli definitivně opustit dosavadní životy a stát se součástí kláštera, aby pomáhali dalším nešťastníkům.

Mluvící bible

Jedinečný chrám svým způsobem vybočuje z řady tradičních buddhistických klášterů již od dob svého vzniku. V roce 1958 ho totiž založila žena, což představovalo z hlediska ortodoxního thajského buddhismu do té doby událost zcela nevídanou. Zakladatelka Mae Chee Boonruen neboli „mluvící bible“ tu pro své hluboké spirituální zkušenosti dodnes patří mezi nejuctívanější osoby. Status chrámu získala pro Tham Krabok v roce 1975 – náklonnost bangkokských úřadů si vysloužila také tím, že klášter fungoval svého času jako detoxikační centrum pro thajskou armádu.

Nedávno zesnulý synovec zakladatelky a pozdější opat Luang por Chareon Parnchand patřil k jedinečným a svérázným osobnostem kláštera. Kromě udržování buddhistické tradice a pomoci narkomanům podporoval u mnichů také jejich kreativní schopnosti.

Vynalezl například pec pro výrobu „domácí“ lávy, s pomocí které pak v klášteře vyrobili množství soch zdobících nyní nádvoří a vnitřek kláštera. Vymyslel také tradici malby obrázků, které „se prostě stanou“, když se chemicky rozpuštěné minerály vstříknou mezi dvě skleněné tabule.

Letiště do nirvány

Tham Krabok zdaleka neznamená jen detox pro těžce závislé. Posvátný chrám, ve volném překladu „jeskyně, která má co říct“, slouží především jako duchovní místo pro více než sto buddhistických mnichů a mnišek, kteří zde trvale žijí. „Detox je zhruba pět procent toho, co děláme. Důležitá, ale víceméně okrajová věc,“ říká jeden ze stálých obyvatel kláštera.

V klášteře můžete potkat v hnědavých a bílých mnišských rouchách asi sto mnichů a dvacet jeptišek. Žijí velice skromným životem svázaným pevným řádem. Jídlo se tu podává jen ráno a zbylá část dne je zasvěcena meditacím a práci. Na fyzickou dřinu je zde vůbec kladen velký důraz – kromě samotného kláštera vybudovali mniši okolní budovy i ulice vlastníma rukama.

Opat Chareon kdysi nazval Tham Krabok „letištěm do nirvány“. Na tomto místě totiž podle něj můžete potkat skutečně celý svět – cestující, kteří jen tak proletí kolem, ty, kdo právě přistáli, anebo návštěvníky, kteří se chvíli zdrží a pak pokračují vlastní cestou. Na místě jsou samozřejmě piloti a pracovníci letiště a konečně ti, kteří „berou“ letadlo na místo určení.

Pokud si otevřete atlas, Národní park Glacier (Glacier National Park) najdete na úplném severu Spojených států amerických. Ve státě Montana, který sousedí s kanadskými provinciemi Alberta a Britská Kolumbie je na ploše parku zhruba 4 000 km² vyhrazeno panenské přírodě. Součástí NP Glacier jsou i části dvou horských hřebenů, přes 130 jezer, více než 1 000 druhů rostlin a stovky druhů zvířat.

TIP: Kaňon řeky Paria – Duha v rumělkovém kameni

Výrazným prvkem zdejších hor byly odedávna ledovce, které parku daly jméno a ještě v polovině 19. století jich zde bylo napočítáno asi 150. Dnes jich zbývá jen 25 a vědci studující ledové útvary odhadují, že při současném tempu globálního oteplování nezbude do konce roku 2020 žádný. Je velice pravděpodobné, že po jejich zmizení postupně zaniknou i ledovcová jezírka včetně tyrkysového Cracker Lake, které je zachyceno na tomto snímku.

Solidní původ a příslušnost k rodu se v Anglii 15. století cení nadevše. Zdá se tedy, že chudý chlapec bez patřičných konexí to daleko nedotáhne. Zvlášť když jeho otec je nejistý – pravděpodobně to byl výrobce varhanních píšťal. Stávající zaměstnání v pekárně mu také nepředvídá zářnou budoucnost. Má ale neskutečné štěstí! Z jakéhosi podivného důvodu v něm nalezne zalíbení oxfordský kněz Richard Simon (či Symonds), který se na vlastní náklady postará o jeho výchovu.

Šlechticem na míru

Pro vzdělaného kněze je to vítané rozptýlení. Učí desetiletého venkovského hocha dvorským mravům a etiketě, jazykům, tanci i zasedacímu pořádku u hodovní tabule. Dá mu také nové jméno: Lambert Simnel.

„Je nadmíru učenlivý. Myslím, že kdyby mu byl dán patřičný prostor, dokáže se chovat jako opravdový šlechtic,“ poznačí si jednou Simon. A tehdy jej možná také napadne, že by svůj „výtvor“ mohl také otestovat v reálném provozu. Když se dozvídá, že ve vězení v londýnském Toweru zemřel hypotetický dědic koruny Eduard Plantagenet, hrabě z Warwicku, synovec bývalého krále Eduarda IV., začne všem tvrdit, že ho má doma! 

Nezahynul v zamřížované cele, uprchl, a teď bude vládnout Anglii. Zbývá ještě jedna maličkost. Na trůnu už dva roky sedí Jindřich VII. Tudor, a ten se rozhodně své moci vzdát nehodlá. Bude válka?

Malá armáda vzbouřených Irů, která s Lambertem Simnelem v čele táhne na Londýn, však nemá proti královým vojákům valnou šanci. V bitvě na Stoke Fields jsou na hlavu poraženi a král Jindřich s povstalci tvrdě zúčtuje. Příliš sebevědomý učitel Richard Simon má štěstí: coby kněz neskončí na popravišti. Zbytek života však stráví v pusté cele. A falešný dědic trůnu Simnel?

Při bližším zamyšlení je v tom vlastně nevinně. Král si jeho hlavu tedy nežádá. „Chtěl se dostat ke dvoru a účastnit se zábav šlechticů ve velkých síních? Má to mít,“ rozhodne Jindřich. Z šikovného a vzdělaného chlapce udělá pomocníka v královské kuchyni. Z „otáčeče rožně“ se propracuje až na číšníka a nakonec na sokolníka!

Image

Čtěte také

Čas nebezpečí: Za posledních Tudorovců rozhodovala víra o životě a smrti

Vědci mají v současnosti jen velmi nepřesnou představu o tom, jak se prstence velkých planet formují. Jejich existence zřejmě souvisí s bohatou rodinou měsíců, přičemž se nejspíš vytvořily při slapovém rozpadu některého souputníka. 

Planety zemského typu nemají početné rodiny měsíců, a to především kvůli své blízkosti ke Slunci. Jednak centrální hvězda orbity přirozených satelitů mnohem víc ruší a jednak na jejich tvorbu po bouřlivém počátku Sluneční soustavy nezůstalo uvnitř systému dost materiálu – zejména toho těkavého, tedy například vodního ledu. Tím se zřejmě vysvětluje, proč planety zemského typu neobklopuje podobný prstenec jako Saturn. 

Přinejmenším u jedné z nich se to však v budoucnu nejspíš změní. Marsovský měsíc Phobos se k planetě v důsledku slapového brzdění neustále přibližuje a za 20–30 milionů let jej slapy nejspíš roztrhají na prach. Mars poté pravděpodobně obklopí rozsáhlý prachový prstenec, není však jasné, jak dlouho přetrvá – nanejvýš snad několik milionů let.

Radium se do vodních zásob USA dostává v relativně nezávadném množství z přirozených ložisek. Průmyslová činnost v čele s těžbou ropy však H_²O kontaminuje za únosnou mez: 170 milionů Američanů tak pije škodlivou, nicméně kvůli mírným normám stále ještě „legálně“ znečištěnou vodu. „Pouhých“ 276 tisíc jedinců je vystaveno protizákonným dávkám radiace – v obou případech však může konzumace vést k rakovinnému bujení. Nejhorší situace panuje v Texasu, kde pije radiovou vodu 80 % obyvatelstva.

Hašení požárů je práce pro hrdiny. A taky pro roboty. Po světě se objevují robotičtí hasiči, kteří budou pomáhat lidským týmům v nebezpečných situacích. A časem je možná nahradí. Pracují na nich i italští vědci a inženýři v Istituto Italiano di Tecnologia (IIT).

Nedávno úspěšně otestovali vylepšeného a výrazně odlehčeného humanoidního robota WALK-MAN, který by se měl stát robotickým hasičem. 1,85 metru vysoký WALK-MAN o váze 102 kilogramů by měl být řízený na dálku lidským operátorem, který bude v obleku se senzory. Na jedno nabití baterií zvládne dvě hodiny akce.

TIP: Roboti hlásí příchod: Dubaj chce mít do roku 2030 policejní stanici bez lidí

Když WALK-MAN zasahuje, tak vejde do budovy, kde má hořet a najde místo požáru. Pak si zajde pro hasicí přístroj a pustí se do hašení. Robotova hlava je vybavená 3D laserovým skenerem, mikrofony a kamerami, které přenášejí dění operátorovi v reálném čase. V těle robota-hasiče pracuje celkem 32 motorů, rozmanité senzory, a také dva akcelerometry, díky nimž robot udržuje rovnováhu.

Území obývané Basky zahrnuje sedm provincií, které spojuje unikátní jazyk i tradice. Dolní Navarra, Labortánsko a Suletinsko spadají pod Severní Baskicko na území Francie. Ve Španělsku se rozkládá Horní Navarra, Álava, Vizcaya a Guipúzcoa, jež spolu tvoří autonomní společenství Baskicko. 

Hlavním městem je sice Vitoria (baskicky Gasteiz), největší metropoli však s necelými 350 tisíci obyvatel představuje Bilbao (Bilbo). Dříve průmyslově orientované město dalo zelenou odvážným uměleckým myšlenkám a během několika desetiletí se proměnilo v avantgardní centrum, jež se nebojí experimentovat: Kromě půvabného historického středu Casco Viejo nabízí také řadu smělých kulturních projektů. 

Obrovská psí bouda 

Budova Guggenheimova muzea v Bilbau je ikonou již od roku 1997, kdy ji město nechalo vystavět na místě bývalé skládky průmyslového odpadu. Navrhoval ji kanadský architekt Frank Gehry, který se mimo jiné podepsal pod podobu pražského Tančícího domu. Muzeum přitahuje pozornost svou „rozevlátou“ konstrukcí: Stěny pokryté titanem odrážejí všechny barvy okolí, takže se futuristická stavba neustále proměňuje. Navíc před ní potkáte třeba obřího bronzového pavouka pojmenovaného Maminka, který úzkostlivě stráží svá vejce a na osmi štíhlých nohách se tyčí do výšky deseti metrů. 

Ještě o tři metry vyšší je Štěně, jež sedí přímo u vchodu do muzea. Dílo amerického umělce Jeffa Koonse ztvárňuje gigantického psíka pokrytého květinami, přičemž porost odkazuje ke šlechtickým zahradám z 18. století. Vedle vchodu působí socha jako dominanta, a samotná budova proto zůstává mírně v pozadí. Obyvatelé někdy muzeu dokonce přezdívají „psí bouda“. 

Had a Otázka času

Většina expozic se střídá, jedna velmi působivá však zůstává trvale: Jde o dvě díla Richarda Serry, jež beze zbytku zaplní obrovský sál o rozměrech 128 × 30 metrů: Had a Otázka času vznikly z velkých železných plátů a vytvářejí bludiště chodeb a spirál. Uvnitř se vám nejspíš zatočí hlava, a nejlépe si je proto prohlédnete z vyvýšeného patra. 

V Bilbau mohou milovníci krásy navštívit i Museo de Bellas Artes, tedy Muzeum výtvarného umění, které nabízí po šesté hodině večerní prohlídku stálých expozic zdarma. Úzkými uličkami historického centra pak můžete zabloudit do poklidné pěší zóny Sedmi ulic (Siete Calles), kde natrefíte i na muzeum baskické archeologie a dějin – tam už se vám ovšem budou hodit alespoň základní znalosti španělštiny či baskičtiny. 

Luxusní jednohubky

Srdce historického jádra tepe na náměstí Plaza Nueva, které je lemované podloubím a skrývá několik typicky baskických restaurací s tradiční pochoutkou pintxo (čteno „pinčo“). Jedná se o jakousi kombinaci jednohubky a obloženého chlebíčku, tedy pokrm podobný španělským tapas. Baskové si nicméně potrpí na složitější recepty a rafinovanější vzhled lahůdky. 

Přímořské letovisko San Sebastian (baskicky Donostia) se chlubí světově nejvyšší koncentrací „gastronomických Oscarů“ neboli michelinských hvězd. Na sto tisíc obyvatel tam připadá rekordních čtrnáct hvězdiček, přičemž restaurace může získat maximálně tři. Přípravu baskických pintxos ve městě zkrátka povýšili na umění, a na plátku chleba tak dostanete rozmanité kreace lahodící oku i chuťovým pohárkům. Mezi hlavními „přísadami“ se často objevuje sušená treska, plněné červené papriky, mořské plody, sušená šunka i bramborová omeleta. Úhledně navrstvené jednohubky drží pohromadě díky dřevěným či plastovým párátkům, která dala baskické delikatese jméno. „Pintxo“ totiž znamená „špíz“. 

Magistři gastronomie

Pravý labužník si z bohaté nabídky více než dvou set pintxos barů v San Sebastianu vybere několik nejlepších podniků a v každém si dá jeden, nanejvýš dva kousky. Hrdlo gurmáni svlaží sklenkou txakoli („tzakoli“), lehce šumivého ovocného vína z bílých hroznů. Kromě mnoha restaurací se však ve městě nachází i první univerzita na světě, jež se zaměřuje na kulinářské umění: Magisterský titul tam lze získat třeba ze sommelierství, turistiky orientované na jídlo či z gastronomických věd.

San Sebastian ovšem neláká jen mlsouny – přitahuje také surfaře či obdivovatele secesní architektury. Na přelomu 19. a 20. století prošlo město rozsáhlou rekonstrukcí ve zmíněném dekorativním slohu, takže i pouhé bloumání ulicemi skýtá úžasný zážitek. Původně rybářská vesnice se navíc na počátku 20. století vyšvihla mezi přední evropská lázeňská střediska, a za rekreací tam jezdili dokonce i členové španělské královské rodiny.

Krásy noční pláže

Tři rozlehlé písečné pláže v srdci města a socha Ježíše Krista na kopci Monte Urgull dělají ze San Sebastianu pomyslné evropské Rio. Oproti třicetimetrovému Spasiteli v brazilské metropoli dorostl ovšem jeho baskický „bratr“ pouze do výšky dvanácti metrů. Kopce Monte Urgull a Monte Igueldo ohraničují malebnou zátoku La Concha (v překladu „škeble“): Lemují ji dvě nádherné městské pláže a mezi nimi stojí na pobřeží královský palác Miramar.

TIP: Nejdražší víno pochází ze Španělska: Je ze stoleté révy a dopované ozónem

Zatímco k soše Krista na Monte Urgull se dostanete jen pěšky podél hradeb pevnosti Castillo de la Mota, pod vrcholek Monte Igueldo vás doveze lanovka. Cesta z jednoho kopce na druhý podél obou pláží pak nabízí úžasný pohled na panoráma města ve dne i v noci, kdy se světlo pouličních lamp odráží na mořské hladině. 

Každý to známe – občas nás napadne šílený projekt: Co by se stalo, kdybych to a ono? V drtivé většině případů zůstane jen u nápadu, málokdo je ochoten věnovat hodiny, dny a měsíce bláznivým a neužitečným projektům. Naštěstí existují lidé, kteří své šílené nápady dotáhnou do konce, třeba jako poněkud potrhlý umělec Ben Ahles z New Yorku…

Díky němu již lidstvo zná odpověď na otázku, kolik je třeba slepit zápalek, aby vytvořily (téměř) dokonalou kouli. Odpověď zní 42 000! A kolik je třeba času k jejich slepení? Bezmála rok – tak dlouho to alespoň trvalo Benovi. Bláznivý nápad, ale ta podívaná, když se 42 000 zápalek rozhoří, je zkrátka k nezaplacení…

V obou světových válkách využívaly obě válčící strany mnohé hrady a zámky po celé Evropě jako vězení pro nepřátelské důstojníky. To byl případ i zámku Jezeří na severozápadě Čech, kde během druhé války drželi nacisté zajaté Francouze, Poláky, Rusy i potrestané německé vojáky.

Hned v prvních pomnichovských dnech se na zámku usídlil štáb „SS-Leibstandarte Adolf Hitler“ v čele s Obersturmbannführerem Seppem Dittrichem. Osobní Hitlerova standarta odešla z Jezeří 19. října 1938 a na zámku se pak usídlila posádka, určená ke hlídání zajatců. V březnu 1943 došlo k novému využití zámku pro vězeňské účely. Byl zde zřízen zvláštní tábor pro prominentní osobnosti „Sonderlager für prominente Persönlichkeiten“, převážně vysoké francouzské důstojníky.

Zajatí francouzští důstojníci se mohli v určeném čase volně pohybovat v části zámku Jezeří, věnovat se některým druhům zájmové činnosti a dostávali stravu, o které si němečtí vojáci (zvláště na bojištích v Sovětském svazu) mohli nechat jen zdát. Přesto patřilo k jakémusi kódu cti pokoušet se o útěk, ačkoliv mohlo jít o život.

Spletitá kanalizace

Dnes se již bohužel neví, jak se jmenoval francouzský důstojník, který se nebál a pokusům o únik se věnoval s plnou vervou. Zachoval se však příběh o tom, že se mu útěk podařil, a to zřejmě v roce 1943. Odvážný Francouz se nezkoušel slaňovat po prostěradlech ze zámeckých oken, ale rozhodl se utéct podzemím. Nepoužil přitom nějaké tajné chodby ze sklepení, ale kanalizaci. Tak trochu „po francouzsku“ zkusil uniknout naslepo stísněnými prostorami plnými odboček.

Na konci cesty ho klidně mohla čekat mříž nebo neprůlezné zúžení. Navíc zámek Jezeří stojí uprostřed lesů, kde se dá sice úspěšně skrývat, ale nikoliv dlouhodobě přežít bez pomoci. Kromě toho jej od rodné Francie dělila vzdálenost přes tisíc kilometrů, a i kdyby se tam dostal, stejně ji z větší části okupovali Němci a zbytku vládla kolaborantská vláda. Přes všechny zmíněné překážky se dotyčný Francouz nezalekl a útěk se mu zdařil.

Odveta nacistů

Další osud francouzského důstojníka neznáme, víme ale, že nacisté zuřili a zodpovědného německého důstojníka poslali šmahem na východní frontu. Následně zámek zabezpečili, aby se taková situace již neopakovala. Mnoho úseků podzemí nechali zazdít nebo odstřelit a zajatcům tvrdě zostřili režim. Kvůli zmíněným destrukcím dnes bohužel nemůže nikdo celou trasu onoho úniku projít a prozkoumat. Můžeme tak zde spatřit pouze jednotlivé úseky únikové trasy. 

Antidepresiva jsou v současnosti velice populární. Jejich užívání ale doprovází řada kontroverzí. Podle některých odborníků jich užíváme příliš. A podle jiných zase není úplně jasné, zda antidepresiva vůbec fungují.

Do těchto debat se razantně vložil nový výzkum vedený britskými vědci z Oxfordu. Mezinárodní tým zpracoval data o téměř 120 tisících lidech a zhodnotil jejich zkušenosti s 21 různými antidepresivy.

TIP: Průlomová studie: Budou lysohlávky léčit deprese?

Vědci dospěli k jednoznačnému závěru: Antidepresiva fungují. Jejich studie potvrzuje, že antidepresiva hrají významnou roli v léčbě depresí. Pro všech 21 hodnocených léků platí, že jejich užívání zabírá na deprese lépe, než když lidé berou placebo. Deprese je možné léčit i jinými způsoby, ale je dobré vědět, že antidepresiva skutečně pomáhají.