Hranice římského impéria nebyly zpočátku pevně stanovené, protože země se s výboji prvních císařů neustále roztahovala a smršťovala. S postupnou stabilizací dobytých území ale nastala potřeba zajistit říši skutečnou ochranu pomocí soustavy valů, zdí, příkopů a pevností osazených vojáky, kteří se mezi jednotlivými posty přesouvali po souběžné silnici.

Hraniční linie však měla i jiný efekt. Kromě kontroly pohybu osob přes hranice napomáhala i šíření římského vlivu, tedy postupné romanizaci. V její blízkosti totiž vznikaly obchodní stanice a původní vojenské pevnosti se společně s civilními sídlišti rozrůstaly v kolonie s vlastní infrastrukturou, z nichž později vznikla významná města.

Mocní strážci Rýn a Dunaj

Římský limit vznikal postupně, v závislosti na pokračující invazi. Za vlády císaře Oktaviána Augusta na počátku 1. století dosáhla svého maxima římská expanze za Rýnem, avšak po zničení tří legií v Teutoburském lese roku 9 n. l. se Římané stáhli zpět. Právě v této době se začala utvářet linie římských hranic na Rýnu a Dunaji, která chránila provincie Germania Superior a Inferior, Raetia a Pannonia. Přibližně z tohoto období také pocházejí velké pevnosti a budoucí města Bonna (Bonn), Mogontiacum (Mohuč) či Vindobona (Vídeň).

Řeky Rýn a Dunaj se staly trvalou oporou germánského a pannonského limitu, systematicky budovaných zejména za vlády flaviovské dynastie (69–96) a císařů Traiana, Hadriana a Antonina Pia. Klíčový byl především nechráněný úsek mezi oběma řekami, přibližně mezi dnešní Mohučí a Řeznem. Právě zde bylo zapotřebí nejmohutnější opevnění. Podél pomyslné hraniční čáry, dělící území svobodných germánských kmenů od provincií Říma, vyrostlo v celkové délce 568 km na šedesát pevností, větší zvané castra a menší castellum, a devět set strážních věží, zvaných burgus.

Na tuto hranici pak navazovala další až k Černému moři. Hraniční opevnění bylo poměrně jednoduché, po vzoru římských táborů jej tvořil příkop a val opevněný palisádou. Jen místy byla prostá kamenná zeď. Věže byly rozmístěny na dohled jedna od druhé a tak, aby mohly signalizovat nebezpečí do některé z pevností.

Zeď proti barbarům

Roku 117 se stal císařem Aelius Hadrianus, který v zájmu ochrany impéria strávil převážnou dobu své vlády na cestách po provinciích, kde inicioval řadu okázalých staveb a projektů, z nichž ten „nej“ vznikl na severu dnešní Anglie: Hadrianův val. Tato ojedinělá a vlastně i experimentální kamenná zeď se táhla od pobřeží k pobřeží v délce 118,6 km. Když císař roku 122 nařídil její stavbu, doufal v konzolidaci získaného území a hlavně zamezení reálných i potenciálních hrozeb, které s železnou pravidelností přicházely z dnešního Skotska.

Hadrianův val byl komplexem hradeb, pevností, věží, obranných valů a příkopů, silnice a předsunutých pevnůstek. Výsledkem byla monumentální stavba o šířce 2,4 metrů a výšce přes 6 metrů. Souběžně se severní stranou zdi se táhl 8–12 m široký a 3–4 m hluboký příkop s šestimetrovým náspem. Vojenské posádky tvořili výhradně vojáci pomocných sborů, jichž bylo odhadem osm až devět tisíc.

Po Hadrianově smrti se roku 138 stal prvním mužem říše Antoninus Pius, jenž „přemohl Britanny ... a dal navršit z hlíny další val“. Nová hranice byla budována od zálivu Forth k zálivu Clyde v délce téměř 59 kilometrů, nejednalo se však o kamennou zeď, ale o val navršený z drnů, pokrytý neopracovanými kameny a opatřený palisádou. Tato hranice se však ukázala za vlády Marca Aurelia neudržitelnou a pevnou hranicí římské Britannie se stal až do přelomu 4. a 5. století jižněji položený Hadrianův val.

Na hranici pouště

Ani východ říše nebyl bezpečný. Zde byla největším soupeřem Říma mocná říše Parthů a poté její nástupnický stát Sasánovců. S Parthy Římané bojovali se střídavým úspěchem už od 1. století př. n. l., jejich říši ale dobyl až císař Traianus roku 116. Tehdy římské impérium dosáhlo své největší rozlohy. Toto skvělé vítězství však bylo neudržitelné, a tak nový císař Hadrianus rozhodl o ustavení hranice západněji na řece Eufrat.

Za jeho vlády byla rovněž dokončena silnice Via Nova Traiana, která zajišťovala snadný přesun zboží i vojáků podél pouštní hranice Arabie, dlouhé až 1 500 km. Arabský limit se táhl od severní Sýrie až do severní Arábie k Rudému moři, nešlo však o souvislou hranici, pevnosti a strážní věže byly v nevelkém počtu rozmístěny jen na strategických místech, kde chránily říši před arabskými pouštními kmeny. Římští vojáci Limes Arabicus opustili až v polovině 6. století.

Významnou částí říše byla i severní Afrika. Značná část římských držav byla chráněna Saharou, avšak tam, kde hrozilo nebezpečí od pouštních nomádských kmenů, byly vybudovány římské pevnosti. Fakticky šlo o obranu významných měst Leptis Magna, Oea a Sabratha na území dnešní Libye a Tuniska, proto se též mluví o tripolitánském limitu. Jeho vznik se datuje do poloviny 1. století, významného zesílení se dočkal za císařů Hadriana a Septimia Severa a přečkal až do časů Byzantské říše, kdy byl v 6. století přebudován. Specifickým prvkem limitu byla tzv. centenaria, což byly opevněné farmy, vybudované a spravované vysloužilými vojáky.

Hranice neplatí

Situace na římských hranicích se od 3. století ztěžovala. Velkému tlaku byl limit vystaven zejména mezi Rýnem a Dunajem a v Británii. Kořistnické nájezdy některých germánských kmenů byly jen předehrou, přesto Římany přiměly k tomu, aby se stáhli z takzvaného hornoraetského limitu a posílili hraniční linii Rýna, Illeru a Dunaje. Barbarské výpady za hranici však neustávaly, a tak bylo některým kmenům umožněno usadit se na římském území. To byl případ Franků, Gótů i Vandalů. Hranice však fungovala dál a usazení barbaři se mnohdy podíleli na její obraně.

TIP: Legionář ve službě: Jak vypadal život vojáků v římském táboře

Jestliže dříve byly v příhraničních pevnostech usazeny prakticky všechny legie, ve 4. století byla nezbytná i obrana vnitrozemí. Hranice nyní střežily jednotky zvané limitanei, zatímco větší střety a průlomy hranic řešily oddíly zvané comitatenses a palatini. S příchodem Hunů a jimi tlačených kmenů v 5. století však hranice postupně přestávaly existovat. S pádem západořímské říše pak vznikly hranice nové, opisující poměr sil v raně středověké Evropě.

Surfaři, kteří v létě vyrážejí na Floridu, aby si užili vln vzedmutých hurikány řádícími na širém moři, mohou narazit na nepříjemnou překážku – záplavu medúz talířovek (Aurelia). Většina medúz tohoto rodu není člověku nebezpečná, protože jejich žahavé buňky neproniknou lidskou kůží. Invazi u Floridy však před pár lety podnikla žahavá talířovka. Navíc šlo o medúzy impozantních rozměrů, mezi nimiž nebyly výjimkou kusy s klobouky o velikosti kola od bicyklu. Zkažená surfařská sezóna nebyla zdaleka největší nepříjemností. Floridská jaderná elektrárna čerpající z moře vodu k chlazení reaktorů musela být na přechodnou dobu odstavena, protože hrozilo, že rosolovitá těla medúz ucpou potrubí.

Celosvětová invaze medúz?

Podobné zprávy jako ta výše uvedená nejsou v poslední době žádnou vzácností. S invazemi medúz se potýkali už v Japonsku, v Izraeli nebo ve Skotsku. Japonští rybáři si zoufají kvůli masovému přemnožení medúzy Nemopilema nomurai. Ta dorůstá hmotnosti až 200 kilogramů a devastuje loviště ryb. Jedna rybářská loď se dokonce potopila, když se její posádka pokusila vytáhnout na palubu síť plnou obřích medúz. Hejna medúz představují pohromu i pro pobřežní chovy ryb v tzv. akvakulturách. Své o tom vědí chovatelé v Tunisu nebo v Irsku. Ve Středozemním moři začali na mnoha místech budovat systémy sítí, jež by ataky medúz zastavily.

Mnozí biologové jsou přesvědčeni, že invaze medúz jsou důsledkem závažného narušení mořských ekosystémů. Nejnovější výzkumy početného mezinárodního vědeckého týmu pod vedením amerického biologa Roberta Condona z Dauphin Island Sea Lab však varují před unáhlenými závěry. „Nemáme nic, oč bychom mohli opřít tvrzení, že medúz v mořích nějak významně přibylo. Když se podíváte, jak vlastně tento dojem vznikl, zjistíte, že nevychází z vědecky získaných dat a solidních analýz,“ říká Condon.

Medúzy – velká neznámá

V mořích žije asi dva tisíce druhů medúz, ale věda o nich ví jen málo. U mnoha těchto živočichů netušíme zhola nic o jejich životních cyklech, o velikosti populací nebo o reakcích na změny životního prostředí. Výzkum medúz je krajně obtížný. Dají se jen málokdy ulovit bez fatálního poškození, protože sítě je rozřežou na kusy. Některé medúzy dorůstají impozantních rozměrů a jakákoli manipulace s nimi je jak artistický, tak i vzpěračský výkon.

„Taková medúza může vážit stejně jako zápasník sumo,“ popisuje situaci japonský biolog Shin-ichi Uye. „Naše výzkumná plavidla jsou malá. Ulovením jediného takového exempláře riskujete, že svou loď převrhnete.“

Ukazatel poškození oceánů

I vědci, kteří před deseti lety bili na poplach před „invazí medúz“, jsou dnes ve svých verdiktech výrazně zdrženlivější. V devadesátých letech bylo k dispozici jen málo dat o vývoji populací medúz za delší časové období. K dobře zmapovaným místům patřilo americké pobřeží Mexického zálivu. Dalším pak bylo Beringovo moře. V období od roku 1985 do roku 1997 zaznamenali vědci v některých oblastech Mexického zálivu významný nárůst počtu talířovek ušatých (Aurelia aurita) a talířovek praporcovitých (Chrysaora quinquecirrha). Ve stejné době byl zřejmý i vzestup populací medúz v Beringově moři.

Výzkumníci byli přesvědčeni, že člověk už těžce narušil prostředí moří a oceánů a vyvolal razantní přestavbu ekosystémů. Mizí z nich obratlovci, především ryby, a na jejich úkor se rozmáhají bezobratlí živočichové, jako jsou medúzy a nejrůznější planktonní organismy.

Takový přesun v mořských ekosystémech bylo možné snadno logicky zdůvodnit. Moře jsou stále více znečišťována látkami, které slouží jako zdroj živin pro mikroorganismy. Při jejich přemnožení nastává medúzám doba hojnosti. Bezohledný rybolov decimuje stavy mnoha druhů ryb a medúzám tak mizí přirození konkurenti. V neposlední řadě jim hraje do karet i globální oteplování, protože při vyšších teplotách stoupá rozmnožovací schopnost těchto živočichů.

Vzestupy a pády

Teorie o invazi medúz už byla brána bezmála jako fakt. Psalo se o ní v učebnicích, hovořilo se o ní v přírodovědných dokumentech. V přírodě však mezitím došlo k nečekanému obratu. V roce 1997 začalo talířovek v severní části Mexického zálivu ubývat. Jejich počty klesaly nepřetržitě po několik let a pak znovu zamířily vzhůru. Vše nasvědčuje tomu, že populace medúz reagují velmi citlivě na dlouhodobé klimatické cykly a jejich populace prožívají opakované boomy a kolapsy.

„To, že někde vidíme záplavu medúz, vůbec nic neznamená. Lidé si sice řeknou, že svět jde do pekel, protože medúzy houfují, jenže to je přesně to, k čemu jsou předurčeny,“ říká další člen Condonova výzkumného týmu Monty Graham.

V současnosti se vědečtí pracovníci snaží pochopit, které změny v populacích medúz jsou nedílnou součástí přírodních cyklů a které vznikly v důsledku poškození přírody člověkem. Není to jednoduchý úkol. Zatím však nebylo zjištěno nic, co by podporovalo teorie o globální invazi medúz. Zčásti i proto, že bylo možné prozkoumat jen malou část světových moří a oceánů a i odtud se podařilo získat jen velmi málo spolehlivých údajů.

Nenápadné porodnice

Vědcům zamotává hlavu složitý životní cyklus medúz. Mnoho druhů včetně talířovek se rozmnožuje pohlavně. Oplozením vajíčka vznikne larva, která nejprve plave volně v moři. Pak larva usedne na dno, kde se promění v živočicha podobného mořské sasance, v tzv. polypa. V tomto stádiu životního cyklu může medúza setrvat velmi dlouho. Pokud však zavládnou příznivé podmínky, vypučí na polypovi i několik desítek plovoucích medúz, které se oddělí a vydají se na samostatnou plavbu oceánem. Záplavy medúz jsou často dílem početné, ale nenápadné populace polypů, o jejíž existenci nemají vědci nejmenší tušení. Najít porosty polypů na mořském dně je skoro nemožný úkol.

I do tohoto procesu se může promítnout činnost člověka. Jedním z významných faktorů, který přispívá k tvorbě volně plovoucích medúz, je teplota. Nelze proto vyloučit, že k přemnožení medúz přispívá i globální oteplení.

Sháňka po kvalitních datech

V současné době nemají vědci dostatek dat, kterými by podepřeli tvrzení o globálním vzestupu medúz. Na druhé straně ale nemohou vyvrátit podezření, že člověk k posílení populací medúz přeci jen nějak přispívá. Z dlouhodobých záznamů se zdá, že u japonských břehů docházelo k přemnožení medúz zhruba ve čtyřicetiletých cyklech. Po roce 2000 však dochází k invazi medúz prakticky každoročně. Navíc se zdá, že se tato invaze rodí v čínských pobřežních vodách, kde byly těžce zdecimovány rybí populace a medúzy tam tak přišly o přirozené nepřátele.

Z dalších světových moří a oceánů přicházejí rozporuplné informace. Některé svědčí ve prospěch invaze medúz, jiné naopak naznačují, že stavy těchto živočichů jsou stabilní nebo dokonce klesají. Po celém světě se proto vědci snaží zajistit sběr co nejkvalitnějších a nejúplnějších informací o medúzách. Pomáhá i veřejnost. Kalifornský Monterey Bay Aquarium Research Institute například spustil webové stránky Jellywatch.org, jejichž prostřednictvím mohou jak odborníci, tak i běžní lidé nahlásit svá pozorování medúz.

TIP: Podvodní říše našich tůní - Tajemná džungle sladkých vod

Zoologové zaměření na podmořskou faunu se snaží využít i data, která se pro vědecké bádání většinou nepoužívají. Kanadský biolog Daniel Pauly z vancouverské University of British Columbia nashromáždil zprávy, které o výskytu medúz zveřejnily od roku 1950 nejrůznější sdělovací prostředky. Získaná data prohnali experti počítačem se speciálním programem. Ten zohlednil spolehlivost jednotlivých zpráv i jejich četnost a určil celkové trendy. V rámci pětačtyřiceti sledových míst by měly být medúzy na vzestupu na jednatřiceti z nich. Mnozí odborníci však namítají, že Pauly jen velmi přesně vyhodnotil velmi nepřesná data. Za jeho závěry by rozhodně nedali ruku do ohně.

Síť vědeckých pracovišť sbírajících po celém světě hodnověrná data o medúzách se neustále rozrůstá. Vědci si uvědomili, že jim donedávna opomíjené medúzy mohou posloužit jako velmi přesný ukazatel stavu světových moří. „Jsou to nezúčastnění diváci dění v oceánech, avšak zároveň i tvorové, kteří reagují na zdraví moří a oceánů,“ prohlásil o medúzách biolog Monty Graham. 

Společnost Vector Space Systems z Tusconu v Arizoně je jedním z adeptů na vynášení malých satelitů malými nosnými raketami. Na letošní léto plánují svůj první start na oběžnou dráhu.

Podle oznámení Vectoru mají se zákazníkem nasmlouváno 5 startů na oběžnou dráhu. Raketa Vector-R by měla odstartovat na Aljašce, z kosmodromu Kodiak Launch Complex na ostrově Kodiak.

Malá raketa Vector-R

Vector-R je dvoustupňová nosná raketa o výšce 12 metrů, průměru 1,2 metru a váze 5 tun. Na oběžnou dráhu by měla dopravit až 65 kg nákladu za 1,5 milionu dolarů na jeden startu. V tuto chvíli má za sebou jede zkušební let ve zmenšené verzi a jeden zkušební let prototypu v plné velikosti, který nesměřoval na oběžnou dráhu, nýbrž jen do nízké nadmořské výšky.

TIP: Poloviční úspěch: Novozélandští Rocket Lab vypustili svou první raketu

Společnost Vector má ohledně vypouštění malých nosných raket velké plány. Časem by rádi zvládli 100 startů raket na oběžnou dráhu ročně. Jak se zdá, na startovacích rampách by brzy mělo být docela rušno.

Rarity v podobě nezvykle úzkých domů najdeme téměř v každém českém městě. Některé slouží jako turistické atrakce nebo hotely, ve většině z nich se však stále bydlí. Je zřejmé, že i naši předkové se v otázce bydlení potýkali se stejným problémem jako my dnes – nedostatkem prostoru. 

„Vezměte si třeba město, které bylo ohraničeno hradbami,“ začíná s vysvětlováním historických poměrů jihlavský archivář Ladislav Vilímek. „Když se zastavěl prostor mezi hradbami, už nezbylo mnoho dalšího stavebního místa. Mezi domy vedly tehdy únikové cestičky, které sloužily například v případě požárů. A právě na těchto cestičkách začaly časem vyrůstat další stavby.“

Domeček pro panenky

Úplně nejužší dům na území České republiky stojí v Praze v Anežské ulici a jeho průčelí je široké pouze dva a čtvrt metru. Byl postaven v roce 1883 a zajímavý je i tím, co se v něm odehrávalo – majitelka ho na čtyřicet let proměnila v nevěstinec.

Další z úzkých pamětníků se nachází v samotném centru Jihlavy. Dům v Palackého ulici je široký pouhé čtyři metry. „Kdysi v něm bydlela kloboučnice. Do domu vedl jenom jeden vchod, který se využíval i ke vstupu do obchodu. Druhé dveře by se tam zkrátka nevešly,“ popisuje Ladislav Vilímek. Výhodou podle něj například bylo, že pokud si žena v práci ve volné chvíli odskočila do kuchyně, pořád měla přehled o tom, kdy vstoupil do salonu zákazník. V patře se nacházel další minibyt, který se mohl pronajímat. 

Úzké domy mají svá zvláštní pravidla. Jedno z nich říká, že co patro, to jedna místnost: „Když jsem se díval na staré plány úzkých domů, tak se lidé místem příliš nezaobírali. V každém patře byla například předsíňka, kuchyň a odtud vstup do jedné místnosti. Tehdy to stačilo,“ vysvětluje Vilímek a ukazuje plán dalšího netradičního domu.

Jeho špice je tak úzká, že se do ní v dnešní době vejde pouze pračka. Postupně se ovšem prostor zvětšuje a šířka na konci domu činí asi deset metrů. Tehdejší majitelé měli v nejužší části spíž a pochopitelně obývali hlavně širší místnosti. Domek postavili úzký, neboť kolem něj vedla cesta a pod ním se rozprostíral lesopark. Stavělo se proto jednoduše tak, jak to prostor dovolil.

Jak se bydlí v „nudli“

V jednom z nejužších domů na Vysočině dnes bydlí Jan Zachrla se svojí rodinou. Úzký dům v centru Jihlavy si podle vlastních slov pořídil kvůli optimální poloze ve středu města a krásnému výhledu na místní zoologickou zahradu a lesopark. Pohled na nejužší část domu je ale podle něj pro mnohé komický – z ulice totiž stavba vypadá tak, že uvnitř snad lidé musí chodit bokem napřed. „Špice domu je úzká, má něco přes metr, ale jinak je to spíš optický klam. Dům se totiž ze strany, kde je zahrada, rozšiřuje. Takže v něm bydlíme jako normální lidé,“ usmívá se majitel. 

„Pokoušeli jsme se v archivech zjistit něco o minulosti domu. Někdejší majitel nám říkal, že tu prý býval nevěstinec, ale to se z dokumentů nepotvrdilo,“ rozvykládal se pan Zachrla a vypráví, že z domu se schází do sklepení, které navazuje na místní katakomby. Sklepy tu mají ve třech podlažích a chodby jsou paradoxně tak široké, že by jimi projelo i auto. Vchody do katakomb však později místní zazdili, protože se obávali zlodějů. Dům je nejen úzký, ale ve spodním patře má také nízké stropy, přesto se v něm podle majitelů bydlí velmi dobře. 

Poloviční číslo popisné 

Úzké domy najdeme samozřejmě i ve světě. Zřejmě „nejštíhlejší“ dům světa stojí v Amsterodamu. V nejužší části měří jeden metr a mezi místními se říká, že ho tehdejší majitelé postavili tak úzký proto, aby se vyhnuli dani za šířku stavby. Jednou z jeho nevýhod bylo například stěhování nábytku – sedačka, postel a další věci tak musely dovnitř okny.

Atypická obydlí nelákají jen turisty – najde se i řada zájemců, kteří by v nich rádi bydleli nastálo. A jsou za to ochotni zaplatit opravdu velké částky. Příkladem je nejužší dům v New Yorku. Nachází se na Manhattanu v části Greenwich Village, pochází z 19. století a je široký pouhé dva metry a osmdesát centimetrů. Kuriozitou je, že nemá ani klasické popisné číslo – dopisy sem můžete poslat jen s připsáním čísla 75,5.

K úzkým domům se často vážou zajímavé historky týkající se jejich majitelů nebo nájemníků. V rakouském Salcburku stojí tak úzký domek, že byste si v jeho prostorách s nataženýma nohama ani nelehli. Dnes se v něm nachází zlatnictví, ale dříve tam bývala uzounká ulička, kterou se rozhodl zastavět jeden místní mládenec. Žádal totiž o ruku své vyvolené, jenže její otec se sňatkem nesouhlasil, pokud nebude ženich jeho dcery vlastnit ve městě domek. Mladík ho nakonec postavil ve štěrbině mezi domy a svolení ke sňatku prý potom skutečně dostal.  

Úzká budoucnost 

Současní majitelé jednoho úzkého domu ve španělské Barceloně si vyhlédli dlouhou uličku, do níž chtěli vměstnat vysněné bydlení. O netradiční pozemek neměl nikdo zájem, a tak ho pořídili levně. V úzkém prostoru se architektům podařilo vybudovat obydlí dlouhé 35 m a široké pouze 3,7 m. Na první pohled jsou to nezáviděníhodné rozměry, avšak do domu o celkové rozloze 350 m² se bez problému vejde čtyřčlenná rodina. Dovnitř se vstupuje ze dvou stran a na střechu se vešel dokonce i bazén. Dostatek světla vyřešili architekti velkým množstvím oken a úzký prostor odlehčili točitým schodištěm, skleněnými lávkami v mezipatrech nebo železnými vzdušnými lanky. Jak je vidět, dům lze postavit úplně všude, a kdo se nezalekne nezvyklého prostoru, může získat krásný a mnohdy i cenově výhodný domov. 

Inženýři z Harvardu se inspirovali lidským okem. Vyrobili adaptivní plochou čočku, která je vlastně plochým a elektronicky řízeným umělým okem. V některým parametrech je dokonce lepší než lidské oko.

Nové umělé oko využívá pokrok v technologiích umělých svalů. Díky těmto svalům může umělé oko měnit zaostření v reálném čase, podobně jako lidské oko. Taková technologie by teď mohla mít velmi široké využití.

TIP: Chytré kontaktní čočky hlídají diabetikům hladinu glukózy v slzách

Umělé oko se může uplatnit ve fotoaparátech chytrých telefonů, brýlích nebo třeba v zařízeních pro virtuální i rozšířenou realitu. Hodilo by se i do budoucích mikroskopů, které budou kompletně elektronické a budou aktivně opravovat řadu vad obrazu najednou.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba čeká zajímavá výzva. Přestože je tento dalekohled navržený především pro zkoumání vzdálených objektů, jeden z jeho prvních cílů leží doslova za humny. Během svého prvního roku provozu se má zaměřit na Mars.

TIP: Mars měl v minulosti dostatek vody, aby pokryla celý jeho povrch

Marsovská pozorovací mise JWST je naplánovaná pro květen až září roku 2020 a nepůjde o nic jednoduchého. Vzhledem k citlivosti připravovaného teleskopu bude nutné zabránit přehlcení přístrojů JWST světlem. Odměnou má být mimořádně podrobný snímek, s vynikajícím spektrálním rozlišením, bez deformit vznikajících při pozorování ze Země.

Cílem celé mise je jednak test možností nového teleskopu, půjde ale také o seriózní vědu. Teleskop se má zaměřit na poměr běžné vody (H_²O) a tzv. polotěžké vody (HDO) v tenké atmosféře rudé planety. Výsledky pozorování by mohly napovědět kolik vody v minulosti na Marsu skutečně bylo.

Vedoucí studie Dr. Viren Swami zvýšil hladinu stresu u 41 účastníků tím, že museli podstoupit simulovaný pracovní pohovor a vyřešit těžký matematický úkol. Konkrétně to znamenalo, že měli přednést do mikrofonu pětiminutovou prezentaci před čtyřčlennou komisí a následně co nejrychleji a nejpřesněji počítat po třinácti pozpátku od čísla 1022. Druhá polovina mužů zatím relaxovala v tiché místnosti. Po ukončení první fáze experimentu měli muži hodnotit přitažlivost dívek na fotkách, od vyzáblých až po obézní. Preference stresovaných mužů se výrazněji klonily k zaoblenějším tvarům než výběr mužů, kteří byli v klidu. 

Podle antropoložky Helen Fisherové dávali vystresovaní muži přednost kyprosti proto, že kdysi dávno bylo v kritickém období hladu praktičtější mít silnější ženu. Byla odolnější, a protože je tuk zásobárnou estrogenu, zůstala také po delší dobu plodná. Muži zjevně stále nevědomky poslouchají vzkazy uložené ve své DNA, a jak říká Fisherová – i v dnešních časech může být pár kilo navíc nečekanou výhodou.

Hluboký nekonečný vesmír nás fascinuje a neodolatelně vábí. Pokud se však nestane něco neočekávaného, v dohledné době se do něj jako obyčejní smrtelníci nepodíváme. O to nadšeněji se zatajeným dechem sledujeme snímky, které se v kosmu odehrávají. Filmové triky se neustále zlepšují, a požitek z dobré vesmírné sci-fi tak může být téměř nadpozemský.

Přesto je pro filmaře poměrně obtížné převést kosmos na plátno uvěřitelným způsobem. Přece jen jde o nezvyklé prostředí se svými zvláštnostmi, bez atmosféry i pozemské gravitace. Vzniklé nepřesnosti a omyly se pak rychle šíří a zkreslují naše povědomí o vesmíru. Rozhodně proto nebude na škodu uvést některé z nich na pravou míru.

1. V kosmu jsou slyšet zvuky

Na Zemi se zvukové vlny šíří atmosférou nebo třeba vodou a podobným prostředím, které je přímo v kontaktu se zdrojem zvuku. Evoluce kvůli tomu vybavila pozemské organismy různými smyslovými orgány, jež fungují jako detektory zvukových vln. Právě díky nim slyšíme.

Potíž tkví v tom, že v kosmickém prostoru obvykle není žádná atmosféra ani podobné médium, které by mohlo zvukové vlny přenášet. Tudíž tam není slyšet vůbec nic. 

Napínavé vesmírné filmy bývají plné ohlušujících explozí a hrozivých zvuků výkonných zbraní, které na sebe pálí o sto šest. Ve skutečnosti však v kosmu panuje ticho, ať se děje cokoliv. Nelze samozřejmě vyloučit, že budoucí generace vesmírných lodí budou disponovat například umělou inteligencí, která zvládne rozmanité zvukové efekty, aby posádce náležitě zpestřila službu.

2. Vesmír je plný barev

Samozřejmě, vesmír není černobílý. Lidské oko jej však nedokáže vidět ve fantastických odstínech, jaké nabízejí některé snímky. Ostatně „přibarvování“ neznáme jen z filmů, ale také třeba z fotografií z Hubbleova dalekohledu. Je to jednoduché: Objekt se nasnímá černobílou kamerou a barvy se pak přidají pomocí filtrů, jež propouštějí jen určité vlnové délky. Některé fotografie vznikají v infračervené části spektra, zvlášť pokud se cílový objekt skládá převážně z plynu a prachu. Barvy tedy ve vesmíru jsou, jenom ne tak intenzivní.

3. V kosmu je snadné zrychlovat

Většina lidí asi ví, že existuje rychlost světla, kterou podle Alberta Einsteina a jeho obecné relativity nelze za normálních okolností překročit. Přesto si někteří často představují, že bez odporu vzduchu a působení planetární gravitace mohou kosmické lodi zrychlovat téměř donekonečna. Ve skutečnosti je to však velice obtížné. NASA už více méně ovládla relativně pomalé kosmické pohony, které udržují stálou rychlost – jako například iontové motory. Maximální rychlost vesmírného plavidla přesto zůstává velice omezená, především kvůli zdroji paliva. Pokud se navíc nemá posádka lodi roztříštit o cíl své cesty, musí po zrychlování letu přijít podobně dlouhá fáze zpomalování.

4. Když ve vesmíru hoří

Akční filmy, v nichž figurují kosmické lodě, jsou často plné nesmírně dramatických a vizuálně působivých explozí. Zasažená vesmírná plavidla zpravidla hoří a plameny z nich šlehají do širokého okolí. Požár je však chemická reakce – bouřlivá oxidace hořlavých plynů, která nezbytně potřebuje spoustu kyslíku. Ve vesmíru pochopitelně moc kyslíku není, tudíž tam nemůže nic hořet. Nelze samozřejmě vyloučit požár uvnitř lodi s dýchatelnou atmosférou, v kontaktu se vzduchoprázdnem však plameny okamžitě uhasínají. 

Co se týče explozí, vybuchne-li plavidlo s atmosférou, vzduch rychle unikne a trup lodi se vmáčkne dovnitř nebo přímo imploduje. Naopak výbuch vesmírného korábu bez atmosféry se víc podobá klasické explozi. Ani v jednom případě však nečekejte žádný nápadný požár. Zbývají tedy jen plameny raketových motorů, které ovšem musejí mít vlastní zdroj kyslíku, jinak by v kosmu nefungovaly.

5. Černé díry jako obří vysavače

Pro vědce jsou černé díry stále záhadou a pro filmové diváky navíc ztělesněním nejtemnější hrozby vesmíru. Schopnost černých děr polykat okolní materiál se však obvykle přeceňuje. Neumějí vysávat veškerou hmotu ze svého okolí – nakonec by tak totiž znemožnily existenci galaxií.

Dokončení: 10 oblíbených omylů ve filmech o vesmíru aneb Co si filmaři vymysleli (2)

Planety, hvězdy a jiné objekty podléhají fyzikálním zákonům, které jim brání jen tak na černou díru spadnout. Potenciál černé díry navíc určuje její hmotnost: je-li malá, pak kolem ní mohou jiná tělesa kroužit bez obav – jako kolem hvězdy.

Před pár týdny zasáhl oblast národního parku Yellowstone v průběhu několika dnů zemětřesný roj více než dvou stovek zemětřesení. Od té doby, co víme, že pod Yellowstone číhá gigantický supervulkán, jsou podobné zprávy přijímány s obavami.

Yellowstone se třese prakticky neustále. Obvykle tady zaznamenávají 1 až 3 tisíce zemětřesení různé intenzity ročně. Zmíněný roj byl výraznější než každodenní otřesy. Podle odborníků ale s největší pravděpodobností nejde o signál tolik obávané exploze supervulkánu, ke které v Yellowstone nejspíš jednou dojde. Podobné roje prý k Yellowstone patří.

TIP: Mezi americkými gejzíry: Národní park Yellowstone

Zemětřesné roje mívají dvě hlavní příčiny. Buď jde o posouvání velkých tektonických desek anebo pohyby hmoty, jako je voda, plyn nebo magma, v zemských hlubinách. Celý Yellowstone je protkán horkými prameny a gejzíry, takže pod jeho povrchem nepochybně proudí množství vody i plynů.

Po neúspěšných „ad hoc“ snahách polapit Aidida přistoupili Američané k propracovanějším akcím. K tomuto úkolu byli zpočátku předurčeni vojáci z 10. horské divize, kteří do té doby plnili funkci sil rychlé reakce. Výsledkem bylo několik speciálních operací, z nichž nejvýznamnější se uskutečnila 12. července 1993.

Chyťte Aidida!

Jejím cílem se stal dům Aididova ministra vnitra Abdiho Hassana Awale, v němž se měli dle zpráv agentů setkat nejvyšší představitelé Somálské národní aliance. Útok zahájilo šest bitevních vrtulníků AH-1, které protitankovými střelami a kanóny napadly cílový objekt. Po „změkčení cíle“ přistály transportní vrtulníky UH-60 s pěšáky, kteří nejprve izolovali oblast a pak vnikli do poničeného domu.

Předchozí část: Bouře v Africkém rohu: Jak vypadala intervence modrých přileb v Somálsku (1)

V troskách nalezlo smrt mezi 20 až 60 osobami, akce se však minula účinkem a přitáhla nevhodnou mediální pozornost. Operace také bezprostředně negativně rozdmýchala vášně místního obyvatelstva, což mělo za následek ubití čtyř zahraničních novinářů, kteří chtěli podat o incidentu zprávu přímo z místa události.

Pěšáci 10. horské divize však dále prováděli běžnou hlídkovou činnost, zajišťovali poškozené vrtulníky, ochraňovali humanitární konvoje a vedli ofenzivní pátrací akce, přičemž pravidelně docházelo k přestřelkám. Aidid však zůstával stále na svobodě a dvakrát do týdne přinášeli místní agenti zaručené zprávy o generálově spatření a místě jeho aktuálního pobytu. Síly rychlé reakce však vždy udeřily naprázdno.

Bombová odveta

Aby toho nebylo málo, v srpnu somálské bojůvky začaly používat dálkově odpalované nálože ve vozidlech, kterými začaly způsobovat silám OSN další ztráty. Tváří v tvář eskalaci se USA rozhodly vyslat do země speciální síly, aby se s generálem vypořádaly. Koncem srpna 1993 kombinovaný útvar Task Force Ranger byl složen z roty B 3. praporu 75. pěšího pluku (Ranger), odřadu protiteroristické jednotky Delta, speciální skupiny námořního komanda SEAL a také personálu 160. leteckého pluku zvláštních operací.

Příslušníci speciální jednotky o síle 400 mužů pak v průběhu září a října uskutečnili v rámci operace Gothic Serpent několik úspěšných akcí, při nichž zajali několik Aididových spolupracovníků a objevili četné úkryty zbraní. Při akci 21. září si vytáhl „černého Petra“ i Aididův fi nančník Osman Ali Atto. 

Jednoduchý plán

Úsilí speciálních jednotek nakonec vyústilo v nejintenzivnější pěchotní střet amerických ozbrojených sil od skončení vietnamské války. V neděli 3. října se uskutečnila operace, jejímž cílem se měl stát Aididův ministr zahraničí Omar Salad Elmi a ministr vnitra Awale. Plán byl jednoduchý: příslušníci Rangers slaní z vrtulníků do operační oblasti a vytvoří obranný perimetr kolem cílové budovy, čímž budou krýt činnost přepadové skupiny z jednotky Delta, kterou na místo dopraví útočné vrtulníky MH-6 od 160. leteckého pluku.

Příslušníky výsadku a zajatce pak odveze zpět na základnu kolona terénních vozidel HMMWV a třítunových náklaďáků. Podtrženo sečteno, za půl hodiny mělo být vše vyřízeno. Kola miniaturní válečné mašinerie se začala roztáčet ve 13:50, když Američané obdrželi informaci o výskytu prioritních cílů v hotelu Olympic. Po prověření a posledních kontrolách byla operace v 15:30 zahájena a vrtulníky s přepadovými komandy odletěly vstříc cílovým objektům.

Černý jestřáb sestřelen

Třebaže úder probíhal zpočátku hladce, objekt byl rychle zajištěn, vzati zajatci a evakuační konvoj dorazil včas, nečekaně silný odpor somálských bojovníků a sestřelení dvou vrtulníků UH-60 Blackhawk v prostoru tržiště Bakara akci značně zkomplikovaly. Američané se nyní museli zaměřit na záchranu osádek uvízlých uprostřed města a ohrožených jak bojovníky, tak rozzuřenými civilisty, které propagandistické vysílání podněcovalo k odporu proti vetřelcům.

Na 90 příslušníků Rangers a Delty se ve snaze probojovat k místům havárií ocitlo v intenzivním pouličním boji proti obrovské přesile, což se brzy projevilo na rostoucích počtech ztrát. Jelikož mezi americkými silami rychlé reakce a velitelstvím UNOSOM II nebyly rozpracovány společné nouzové plány, nešlo ihned vyslat účinnou pomoc.

Pryč z pekla

Nakonec však kolem 21:45 konečně vyrazila kolona složená z Američanů, Malajců a Pákistánců, vybavených obrněnými vozidly. Silný odpor Somálců vyzbrojených střelami RPG-7 a k obraně výhodná zástavba však způsobily zdržení a ztráty. Po půlnoci se podařilo příslušníkům 10. horské divize, kteří tvořili čelo kolony, dosáhnout obranného perimetru, který Rangers zřídili u prvního místa havárie.

Evakuace probíhala pod palbou somálských bojovníků, kterou ale účinně pomáhaly pacifikovat malé bitevní vrtulníky AH-6, jejichž osádky byly vycvičené pro noční operace. O půl čtvrté se podařilo naložit všechny padlé a raněné do obrněnců, ale bylo třeba ještě vyprostit tělo pilota z trosek stroje, což se povedlo až v šest hodin ráno. Kolona tak absolvovala návrat na nejbližší základnu OSN za denního světla, přičemž někteří Rangers a horští pěšáci museli přesun zvládnout poklusem vedle vozidel, jelikož pro ně kvůli množství raněných nezbylo volné místo. 

Konec operace

Výsledkem akce bylo 18 padlých a 73 raněných Američanů. Při akci utrpěli menší ztráty také malajští a pákistánští příslušníci záchranného konvoje. Somálská strana ztratila dle nejpravděpodobnějších odhadů 800 až 1 000 padlých a přibližně 4 000 raněných. Ačkoliv akce byla z hlediska vytčených cílů úspěšná, přinesla tolik negativní mediální pozornosti, že přímo ovlivnila rozhodnutí o ukončení aktivit OSN v Somálsku.

Již 6. října nařídil prezident Clinton zrušení všech amerických akcí proti silám generála Aidida. Následovalo postupné ukončení neúspěšného angažmá Organizace spojených národů, jejíž poslední jednotky se stáhly v březnu 1994.