Ve středověku lidé věřili, že malárii vyvolává „špatný vzduch“ vanoucí z bažin. Duševní choroby připisovali posedlosti ďáblem. Z epidemií moru vinili špatnou konstelaci hvězd na obloze nebo Židy, kteří údajně otrávili městské studny. Moderní věda tyhle omyly napravila, ale ani ona se při vysvětlování příčin chorob nezbavila fám, omylů a šílených konspiračních teorií.

HIV jako produkt CIA

Když se v roce 1981 objevily v USA první případy AIDS, vypukl hon na původce této smrtelné choroby. V roce 1983 hlásily úspěch hned dva týmy – Američané vedení Robertem Gallo a Francouzi v čele s Lucem Montagnierem. Oba popsali virus HIV, metlu 20. století. Kde se virus vzal? Než vědci stačili vypátrat původ HIV v Africe, kde se jím nakazili domorodí lovci od ulovených šimpanzů, goril a mangabejů černých, vyrojily se divoké konspirační teorie.

Některé z vytvoření viru obviňovaly vědce zapojené do tajných projektů americké zpravodajské služby CIA. Ta prý hodlala s pomocí HIV vymýtit z americké společnosti homosexuály a také významně zredukovat populaci Afroameričanů. K nakažení homosexuálů mělo dojít v roce 1978 při testech nové vakcíny proti žloutence typu B v New Yorku, San Franciscu a Los Angeles. Nic z toho není pravda, ale teorie o spiknutí mocných proti zbytku světa stále žije na nejrůznějších webových stránkách, v pochybných filmech a knihách.

Léčba postavená na hlavu

Mnohem nebezpečnější je fáma, podle které je virus HIV neškodný a nevyvolává onemocnění AIDS. Ze zdravotních problémů nemocných viní zastánci této konspirační teorie léky, které brání viru v množení. Jde podle nich o spiknutí nadnárodních farmaceutických firem, které z prodeje léků těžce profitují. Stačí prý, aby lékaři našli v krvi člověka „neškodný virus HIV“, a hned mu naordinují „zhoubné preparáty“. Člověk pak chřadne a nakonec zemře. K uzdravení je prý potřeba jediné – okamžitě skoncovat s užíváním léků. 

TIP: Zabijácký virus HIV: Kde se zrodilo zlo?

Otcem teorií o neškodnosti viru HIV je americký molekulární biolog Peter Duesberg. Své šílené spekulace poprvé zveřejnil v roce 1987. Lidé nakažení virem HIV, kteří téhle obludné lži uvěřili, nepřežili obvykle déle než několik let. Pak je zahubila plně rozvinutá choroba AIDS. Zkolaboval jim imunitní systém a podlehli nádorům či infekcím. 

V 90. letech minulého století této fámě uvěřil jihoafrický prezident Thabo Mbeki. Země pod jeho vládou prakticky rezignovala na léčbu i prevenci AIDS. Následky byly děsivé – 300 tisíc neléčených lidí záhy zemřelo, navíc se zcela zbytečně nakazilo 35 tisíc dětí. 

Očkování a autismus

Na vakcíny shlíží část veřejnosti s podezřením už od roku 1796, kdy anglický lékař Edward Jenner provedl první očkování proti pravým neštovicím. I dnes se najdou rodiče, kteří odmítají vakcinaci dětí proti nejdůležitějším infekčním chorobám. Často se odvolávají na nežádoucí vedlejší účinky očkovacích látek a nejednou i na údajné studie, které dávají vakcíny do souvislosti se vznikem autismu. Určité projevy této vývojové poruchy nervového systému lze nalézt u 1 ze 40 chlapců a u jednoho ze 180 děvčat. Náchylnost k autismu má silný dědičný základ.

Už počátkem 80. let minulého století dosáhli senzacechtiví novináři toho, že z autismu bylo často viněno očkování proti černému kašli. Na „vědecký základ“ postavil tento zcestný názor britský gastroenterolog Andrew Wakefield studii, která dala vznik autismu do spojitosti s jednou komponentou kombinované vakcíny proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím.

Wakefieldova studie ale dlouho nepřežila. Záhy se ukázalo, že lékaře platili právní zástupci rodičů autistických dětí, kteří žalovali výrobce vakcín. Wakefield celou studii zfalšoval, aby dodal odpůrcům očkování potřebnou „munici“.  Odhalení pro něj mělo fatální následky. Přišel o lékařský diplom a v Británii jako lékař skončil.

Není to pravda, ale mohla by být

Na internetových stránkách nejrůznějších „odmítačů vakcinace“ je Wakefieldova podvodná studie nadále uváděná jako pádný důkaz o škodlivosti očkování. V některých oblastech nabírá odpor k vakcinaci takové proporce, že tu významná část dětí zůstává neočkovaná a vznikají příhodné podmínky pro šíření infekčních chorob. 

TIP: Pět nejčastějších mýtů o očkování

V roce 2017 zažili obyvatelé americké Minnesoty epidemii spalniček. Nákaza se rozhořela v komunitě, kde pod vlivem protivakcinační propagandy poklesl podíl dětí očkovaných proti spalničkám na pouhých 40 %. Během 4 měsíců se chorobou nakazilo 79 dětí. U některých byl průběh onemocnění tak vážný, že skončily v nemocnici. Pro srovnání za předchozích 20 let zaznamenali v celých USA jen 56 případů spalniček.

Záhada chronického únavového syndromu

Chronický únavový syndrom si nevybírá. Může postihnout prakticky kohokoli a kdykoli, i když ženy jsou k němu podstatně náchylnější než muži. Na světě se s touto chorobou potýká asi 17 milionů lidí. Člověka při ní ochromuje trvalé vyčerpání, z kterého se nezotaví, ani když úplně „vypřáhne“ a delší dobu odpočívá. Pokročilé stadium syndromu přirovnávají někteří lékaři k finálním stadiím AIDS. Pacienti extrémně často trpí zhoubnými nádory a jejich imunitní systém kolabuje.

Příčiny syndromu nejsou jasné. Podle některých lékařů jde o psychickou záležitost. Jiní odborníci přisuzují chronický únavový syndrom narušení imunitního systému nebo hormonálním poruchám. Řada badatelů spekulovala i o tom, že u zrodu syndromu stojí virové infekce.

Můžou za to viry?

Do těchto sporů razantně vstoupila v roce 2009 jednapadesátiletá americká imunoložka Judy Anne Mikovitsová, když v prestižním vědeckém týdeníku Science zveřejnila studii, podle které jsou lidé s chronickým únavovým syndromem nakaženi myším virem označovaným zkráceně jako XMRV. Odborná veřejnost zbystřila. Pacientům a jejich blízkým svitla jiskřička naděje. Bude možné proti chronickému únavovému syndromu očkovat? Nepomohly by proti němu léky ze skupiny antivirotik, jaké užívají například lidé se žloutenkou? 

TIP: Chronický únavový syndrom: Našli jsme odpověď na největší záhadu medicíny?

Mikovitsová jejich naděje přiživovala. Zavedla ve své domovské instituci testování pacientů na virus XMRV. Za jednu analýzu účtovala 549 dolarů. Pokud byl výsledek pozitivní, doporučovala pacientům, aby u svých lékařů požadovali léky běžně užívané při nákaze virem HIV.

Byl dříve syndrom, nebo virus?

Jiné laboratoře však nákazu virem XMRV u lidí trpících chronickým únavovým syndromem neprokázaly. Detailní rozbor výsledků z laboratoře Judy Mikovitsové navíc prokázal, že se virus do pozitivně testovaných vzorků dostává až v laboratoři. Na vině byla zjevně kontaminace laboratoře myším virem. Redakce časopisu Science nakonec studii Judy Mikovitsové a jejích spolupracovníků stáhla jako mylnou i přes zarputilé protesty imunoložky. 

Dokončení: Poprask kolem glyfosátů, boj s obrnou a zákeřné priony (vychází v pátek 2. března)

„Jsem obětí komplotu,“ stěžovala si a dodnes věří, že je proti ní zorganizováno rozsáhlé spiknutí, na němž se podílejí nejen vědci, ale i redaktoři vědeckých časopisů. Ve svém boji za pravdu o virech a chronickém únavovém syndromu našla jediného mocného zastánce. Na její obranu vystoupili odpůrci očkování, kteří tvrdí, že jsou za své názory vystaveni stejné perzekuci jako Judy Mikovitsová. 

Po loňských lesních požárech v Kalifornii skončili na stanici záchranářů dva medvědi, kteří měli na tlapách popáleniny třetího stupně. Bolest byla tak ukrutná, že nešťastní huňáči nemohli chodit, a lékaři proto sáhli po netradičním opatření: Jamie Peytonová kdysi četla článek o léčbě lidských popálenin pomocí štěpů kůže tilápií.

Rybí pokožka je totiž bohatá na kolagen a proteiny, které urychlují hojení. Veterinářka se proto rozhodla ji použít i u medvědů. Štěpy se ujaly takřka zázračně: Jedno ze zvířat se dokonce velmi záhy po zákroku postavilo a začalo zkoumat okolí. V polovině ledna pak medvědi absolvovali poslední převaz a mohli se vrátit do přírody.

Ivan IV. si přídomek „Hrozný“ nevysloužil náhodou, byl totiž nemilosrdný a krutý ke všem svým nepřátelům. K těm skutečným i domnělým. Pořád to byl ale na místní poměry jeden z nejschopnějších panovníků.

Jako vůbec první moskevský velkokníže se oficiálně nechal korunovat carem. Když v roce 1584 po jednapadesáti letech vlády umírá, země si vydechne úlevou. Kdo se ale stane dalším carem? Jistě to bude Fjodor I., protože z osmi Ivanových manželství se nezachoval další solidní mužský potomek. Tedy i kvůli tomu, že svého nejstaršího syna Ivana car vlastní rukou zabil. Další alternativou je osmiletý carevič Dimitrij Ivanovič, který ale za nešťastných okolností umírá v roce 1591 v Ugliči. Údajně se podřezal při epileptickém záchvatu… A přestože jej můžeme spolehlivě považovat za mrtvého, do historie carského Ruska ještě několikrát zasáhne. 

Lžidimitrij I.

Už proto, že místo bázlivého Fjodora ovládá širou Rus jeho rádce a švagr Boris Godunov, o kterém se tvrdí, že měl v podivné sebevraždě malého careviče prsty. Píše se rok 1600 a na rusko-polském pomezí se objevuje mladíček, který tvrdí, že je carevič Dimitrij Ivanovič. Že nástupce trůnu zemřel? Co vás nemá, je zdravý jako slaneček!

V časech, kdy Godunova spousta lidí nenávidí, je i znovuzrozený „falešný“ Dimitrij lepší variantou. Podporují ho polští kněží, kozáci i nespokojená ruská šlechta. V červnu roku 1605 už skutečně sedí na trůně!

Další měsíce si vede dobře. Reformuje zemi, uvolňuje otěže nevolníků. Jenže chybička se vloudí… Rozhodne se ruskou ortodoxní pravoslavnou církev sblížit s tou katolickou a zároveň se příliš druží s Poláky. Dav nespokojených Moskvanů ho pak doslova rozsápe! Popel z jeho těla nabijí do kanonu a vystřelí do povětří! Je od Dimitrije pokoj? Nikoliv. Postupně se objeví ještě tři další, ale žádný z nich není aspoň tak úspěšný jako Lžidimitrij I. Jimi vedená povstání skončila krachem.

Image

Čtěte také

Já jsem někdo jiný! Jak se mohl stát neznámý Lžidimitrij ruským carem?

Vznik jugoslávské válečné flotily se datuje k posledním hodinám existence Rakouska-Uherska, kdy císař Karel všechny své lodě jedním z posledních rozkazů předal do rukou jihoslovanské Národní rady v Záhřebu. Rakousko-uherské dědictví však Jihoslovanům zůstalo jen několik hodin, než si flotilu rozebraly vítězné mocnosti, a novému státu zbylo jen dvanáct torpédovek tříd Kaiman, Tb74T a Tb82F.

Dále si Itálie přisvojila chorvatské pobřeží od Terstu po Zadar, čímž Jihoslované přišli o tradiční loděnice v Terstu, Monfalcone, Pule a Rijece. O poznání lépe Jugoslávie dopadla na Dunaji, kde po monarchii zdědila monitory Vardar, Sava, Drava a Morava s hlídkovou lodí Bregalnica, což v podstatě stačilo na statut lokální dunajské velmoci.

Občané trvají na flotile

V polovině dvacátých let se na veřejnosti začaly probírat názory veteránských spolků, které žádaly existenci opravdové válečné flotily, a hlas lidu byl tak silný, že v roce 1925 parlament schválil zákon o ochraně pobřeží Jaderského moře. K 1. květnu 1925 vzniklo velení námořnictva a pod vedením ministra obrany Dušana Trofimoviće vypracovalo základní strategické plány, které parlament schválil v březnu 1926.

Personální jádro nové flotily tvořili ostřílení veteráni ještě z dob císaře pána; konkrétně 56 důstojníků, 70 poddůstojníků a 111 námořních specialistů, jimž připadl úkol vycvičit dorost. Základnami nové flotily se staly Kotor, Šibenik a Split, námořní akademie byla otevřena v Dubrovníku.

Chudé království si samozřejmě nemohlo dovolit držet eskadry velkých lodí, a tak strategické cíle nebyly nijak velikášské. V případné válce mělo námořnictvo bránit pobřeží minovými poli a pobřežním dělostřelectvem, o aktivní práci na moři se měly dělit ponorky, námořní letectvo a výpady torpédoborců. Mussoliniho Itálii se ale jihoslovanské aktivity podle očekávání příliš nezamlouvaly. 

Zastaralá vlajková loď

Čest stát se vlajkovou lodí nové flotily připadla korábu, který měl jít vlastně do šrotu. Německo totiž v polovině dvacátých let vyřadilo chráněný křižník Niobe třídy Gazelle z roku 1899, a právě Jugoslávie o jeho koupi projevila vážný zájem. Jistě, do boje se tak stará loď už dávno nehodila, ale dala se koupit za cenu starého železa a na výcvik rekrutů pořád ještě stačila, a tak byl starý křižník pod jménem Dalmacija 7. srpna 1926 zařazený do služby.

Zpočátku nenesl žádnou výzbroj, ale už v roce 1928 dostal šest protiletadlových kanónů Škoda vz. 22 ráže 83,5 mm, čtyři rychlopalné 47mm kanónky od téhož výrobce a vyzbrojení zakončila Zbrojovka Uherský Brod dodávkou dvou velkorážných protileteckých kulometů. Příběh Dalmacije do určité míry předznamenal, jakým způsobem Jihoslované svou flotilu budovali. Z finančních důvodů své námořnictvo lepili doslova jako vlaštovky hnízdo: kvůli poměru ceny a užitné hodnoty nakupovali v Německu, Francii, Velké Británii, USA a k tendru na ponorky vyzvali dokonce i Japonsko.

Francouzské torpédoborce

Časem se však poučili a některé lodě si v loděnici v Tivatu začali stavět sami. Na druhou stranu se přes různorodost konstrukcí snažili udržet unifikovanou výzbroj, která až na pár výjimek pocházela z Československa. Dá se říci, že se dílo celkem dařilo, protože na sklonku třicátých let už bylo námořnictvo čtrnáctimilionové Jugoslávie zhruba stejně silné jako třeba námořní síly čtyřicetimilionového Polska. Jádro flotily tvořila čtveřice torpédoborců Dubrovnik, Beograd, Zagreb a Ljubjana, které vycházely z francouzských projektů a ve své době patřily ke světové špičce.

Kromě toho měli Jihoslované čtyři ponorky, tři eskadry torpédovek a torpédových člunů, čtyři dělové čluny, tucet lodí pro minovou práci, hydroplánový tendr a jiné jednotky. Námořní letectvo čítalo stovku strojů a nechybělo ani pobřežní dělostřelectvo. Zdálo se, že Jugoslávie má mořskou hranici bytelně zajištěnou, zvlášť když diplomaté dokázali v prvních měsících války udržet výborné vztahy se všemi mocnostmi včetně Německa a SSSR; jedinou výjimku v tomto ohledu tvořila dlouhodobě nepřátelská Itálie.

Vnitřní protivník

Nepřítel číhal spíš doma v podobě národnostních a politických rozporů, které se nakonec staly královské Jugoslávii osudnými. Za počátek konce lze považovat 27. březen 1941, kdy vojenská klika kolem generála Simoviće provedla menší státní převrat; přesněji řečeno zplnoletila sedmnáctiletého krále Petra II., čímž svrhla vládu jeho strýce prince Pavla.

TIP: Vůdce chorvatského státu Ante Pavelić

V zahraniční politice to znamenalo konec tance mezi vejci a jednoznačný příklon k Velké Británii. A to si Hitler nenechal líbit. Nařídil Jugoslávii zahrnout do cílů balkánského tažení, které štáby pod názvem operace Marita připravovaly už od prosince 1940, a za několik dní nepřipravenému království uštědřil lekci z německého blitzkriegu. 

Pokračování v pátek 2. března

Ledové měsíce plynných obrů jsou zajímavými kandidáty na objev mimozemského života. Pokud jsou pod jejich ledovým krunýřem ohromné oceány, mohlo by v nich být něco živého?

Otázkou je, jak by v takovém podzemním oceánu mohl život dlouhodobě fungovat. Vše nasvědčuje tomu, že vnitřky ledových měsíců, kroužících kolem Jupiteru nebo Saturnu ohřívají slapové síly. A pravděpodobně k tomu svým rozpadem a vzniklým zářením přispívají i radioaktivní horniny.

Život na radioaktivním záření

Tým brazilských badatelů tvrdí, že i slabě ozářený podpovrchový oceán na Europě by mohl dlouhodobě udržet při životě mikroorganismy, které by využívaly energii z rozpadu radioaktivních materiálů.

TIP: Jak rychle a levně prozkoumat ledový měsíc? Co třeba do něj vší silou narazit?

Není to úplná sci-fi. Na Zemi známe takový organismus, bakterii s prozatímním jménem Desulforudis audaxviator. Tato bakterie byla objevena v jihoafrické zlatém dole, kde v hloubce několika kilometrů žije bez kontaktu s okolním světem, díky energii z přirozeného rozpadu radioaktivního uranu.

Kahau nosatý je opice z příbuzenstva kočkodanů, která žije na ostrově Borneo v porostech mangrovů. Své jméno i světovou proslulost získali díky nápadnému nosu, který je typický pro samce tohoto druhu.

Proč by ale opice, které žijí v křovinách na březích tropických řek a oceánu, kde se živí vegetariánskou stravou, potřebovaly tak veliký nos? Jak už to u podobných nápadných orgánů u samců bývá, podle vědců to má co dělat se sexem.

TIP: Nový druh makaka objeven v Tibetu. Díky neobvyklému penisu

Podle nového výzkumu mají samci tohoto druhu s větším nosem více samic ve svém harému. Jinými slovy kahau nosatý s větším nosem má více sexu. Není náhodou, že větší nos u těchto opic také znamená větší varlata. Samice těchto opic si vybírají samce podle velikosti nosu. Čím větší nos, tím jsou samci pro samice atraktivnější.

Nejlepším nástrojem v boji proti zločinu může být, poněkud překvapivě, sekačka na trávu. Takové jsou závěry nového výzkumu amerických vědců, kteří se snažili přijít na to, jak snížit zločinnost.

V chudých čtvrtích a předměstích amerických měst je mnoho opuštěných a zanedbaných pozemků. Když ale na nich někdo poseká trávu a vysbírá odpadky, tak už jenom tohle omezí násilné činy se střelnými zbraněmi v těchto místech o téměř 30 procent. Celková zločinnost přitom poklesne o více než 13 procent.

TIP: Legalizace marihuany vedla ke snížení počtu násilných trestních činů

Dosavadní výzkum ukazuje, že nové zákony a programy pro delikventy přispívají k omezení násilí jen v některých případech. Změna prostředí, v němž lidé žijí, má podle všeho hlubší účinek. Kolem upravených pozemků se lidé cítí bezpečněji a chovají se méně rizikově.

„Windsorské hučení“, které trápí obyvatele dvousettisícového města ležícího nedaleko Detroitu, přichází nepravidelně a stejně záhadně mizí. Různá je jeho intenzita i hlasitost. Někdy temné hučení trvá jen pár hodin, jindy je slyšet i několik dnů. Lidé si stěžují na bolesti hlavy, nespavost, podrážděnost a deprese. Několik obyvatel se kvůli tajemného hluku z raději odstěhovalo pryč. „Nedá se tomu uniknout, hučení je všudypřítomné – slyšíme je v práci, doma i venku. Je to vyčerpávající,“ popisuje jedna z obyvatelek Windsoru Sabrina Wiese.

Hluk lidé obvykle popisují jako zvuk subwooferu, nebo volnoběh dieselového motoru. Kvůli jeho proměnlivé intenzitě je prakticky nemožné jej nevnímat. 

Pátrání po tajemném zdroji

Skutečnou záhadu ale představuje zdroj hluku. Do pátrání se zapojili odborníci i lovci záhad. Původce trápení obyvatel Windsoru ale s jistotou nikdo najít nedokázal. Jak už to v podobných případech bývá obvyklé, kolem záhadného jevu se vyrojila spousta více či méně bláznivých a konspiračních teorií. Hluk lidé připisují ražbě tajných tunelů, rejdění mimozemšťanů i tajným vládním projektům. Jako nejpravděpodobnější původce bývá označován provoz vysokých pecí na nedalekém ostrově Zug.

Podle Colina Novaka z místní univerzity, který se podílel na vládním projektu pátrajícím po původu tajemného zvuku, je to velmi pravděpodobné. „Předmět doličný či kouřící zbraň jsme najít nedokázali, existuje ale řada indicií, které ukazují na provoz vysokých pecí na ostrově“.

Obyvatelé města se před dvěma lety snažili prosadit záruku soudní imunity pro provozovatele pecí, americkou US Steel, pokud by společnost dokázala problém vyřešit, nebo alespoň významně zmírnit. Firma ale nabídku nijak nekomentovala a k problému „windsorského hučení“ se veřejně takřka vůbec nevyjadřuje. Pátrání o jednoznačném důkazu a identifikaci tajemného hluku tak stále trvá.

Oživení staré mysli mladou krví, to zní jako elixír mládí pro vysloužilého upíra. Není to ale žádný výmysl. Vědci před časem zjistili, že injekce krve mladých myší omladí mozky myších seniorů.

Nový výzkum potvrdil, že takový postup funguje. A také vystopoval příčinu. Injekce mladé krve vede ke zvýšení hladiny enzymu Tet2 v mozku starých myší. Tento enzym přitom podporuje regeneraci mozku, zvláště pokud jde o schopnost učení a paměť.

TIP: Zázračná léčba? Krev mladých lidí snižuje riziko rakoviny a Alzheimera

Odborníci se domnívají, že právě úbytek enzymu Tet2 je jednou z příčin poklesu duševních schopností ve stáří. Teď se zdá, že v krvi mladých myší a nejspíš i lidí koluje nějaká látka, která dokáže změnit hladinu enzymu Tet2 v mozku.