Zatím není úplně jasné, jak se na Zemi objevily oceány. Podle všeho jde o vodu původem z komet, která se smísila z vodou pocházející z hlubin planety. Na některých cizích světech ale může být vznik oceánů ještě dramatičtější.

John Lee Grenfell z Německého střediska pro letectví a kosmonautiku se svým týmem tvrdí, že na světech, jejichž atmosféry jsou bohaté na vodík a zároveň na kyslík, mohou oceány vzniknout mnoha explozemi, které odpalují blesky za bouřek.

Explozivní počasí na superzemích

Ideální podmínky pro takové exploze by mohly být na tzv. superzemích, kamenných planetách, jejichž hmotnost je oproti Zemi několikrát vyšší. Podle badatelů se to týká zejména superzemí u červených trpaslíků. Takové planety mohou mít atmosféry bohaté na vodík a zároveň i na kyslík, který by se mohl uvolňovat v atmosféře kvůli tvrdému záření červeného trpaslíka.

TIP: Superzemě Kepler 62f může hostit život: Má zřejmě obří zásoby vody

Vodík s kyslíkem vytvářejí velmi třaskavou směs. Pak už stačí jen malý blesk a dojde k pořádnému výbuchu. Při explozi vodíku s kyslíkem vzniká voda, která by na superzemích mohla postupně vytvořit velké oceány. Vědci odhadují, že by mohlo jít až o desetinásobek celkového objemu oceánů Země.

Dostat něco do vesmíru není jednoduché. Čím těžší a větší je dopravovaný objekt, tím je to pochopitelně dražší. A to je v mnoha případech problém. Například satelity pro pozorování a střežení zemského povrchu potřebují co největší talíře antén pro detekci rádiových vln.

Tým britské Nottingham Trent University, který vede Tilak Dias, se snaží tento problém vyřešit pomocí pletení. Dias přiznává, že pletení v dnešní době jenom málokdo spojuje se satelity ve vesmíru. Ale pokrok se nevyhýbá ani technologiím pletení.

Pletené antény ze zlata

Vědci a inženýři tudíž mohou uplést talíř antény, který je dostatečně velký a odolný vůči slunečnímu záření. Důležité je, že je extrémně lehký. Jak by potvrdil každý správný pletař, při pletení nejvíc záleží na materiálu. Dias a spol. chtějí plést satelity z pozlaceného drátku o průměru méně než 50 mikrometrů, čili méně, než většina lidských vlasů.

TIP: Šílený nápad nebo skvělý koncept? Na ISS testují LEGO satelity

Pozlacení dodá drátkům ochranu proti kosmickému záření. Zlato je sice velice těžké, ale zároveň je přímo extrémně kujné. Vrstvička zlata na drátcích k pletení satelitů by byla tak tenká, že se to na váze upletené antény projeví jenom velice málo.

Když v roce 1914 vypukla Velká válka, navštěvoval patnáctiletý Hemingway školu v městě Oak Park poblíž amerického Chicaga. Po jejím absolvování odešel do Kansas City, kde se krátce živil jako reportér v novinách Star. Poté, co narazil na inzerát, že Červený kříž hledá dobrovolníky na italskou frontu, neváhal a s přítelem z redakce Tedem Brumbackem se okamžitě přihlásili. 

Tam, kde padají granáty

Po prohýřených nocích v newyorských barech odplul Hemingway i se svým společníkem 28. května 1918 z brooklynského přístavu směrem na východ. Mladý dobrodruh údajně trávil dlouhé hodiny na moři u zábradlí a doufal, že spatří periskop německé ponorky. K jeho zklamání však loď bezpečně doplula do Bordeaux, aniž by došlo k nějakému dramatickému incidentu. První vzrušení tak přinesla až Paříž, kterou Němci zrovna v době příjezdu obou mladíků ostřelovali svým dalekonosným dělem.

Hemingway neváhal ani okamžik a řidiči nedaleko stojícího taxíku přikázal, aby je zavezl na „místo, kde dopadají granáty“. Řidič přesvědčený vysokým honorářem pak vozil oba společníky po městě tak dlouho, dokud nedorazili ke kostelu svaté Magdalény zrovna ve chvíli, kdy dostal zásah. Brumback na tento moment vzpomínal: „Nikomu se nic nestalo, zaslechli jsme hvizd střely nad hlavami. Měli jsme pocit, jako by granát měl zasáhnout taxík, ve kterém jsme seděli. Bylo to opravdu vzrušující.“

Tím se však francouzská porce dobrodružství vyčerpala a přesto, že francouzská metropole skýtala možnost nekonečné zábavy, začal se Hemingway brzy nudit. Netrvalo to však dlouho, neboť skupina amerických dobrovolníků dostala rozkaz k přesunu na sever Itálie, kde tou dobou zuřily krvavé boje. 

Nuda v zázemí

Italské bojiště však mladého Hemingwaye zpočátku zklamalo. Po příjezdu do Milána sice nedaleko obou dobrodruhů explodoval sklad munice a městečko Schio, kde sídlil Červený kříž, si vybrali za cíl rakouští dělostřelci, záhy se však situace uklidnila a reportér si opět začal stěžovat na dlouhou chvíli. Mezitím on a dalších 22 amerických dobrovolníků pracovali ve Schiu coby řidiči ambulancí.

Když boje na frontě ustaly, nedostávalo se šoférům práce, takže se zabavili baseballem, kartami a koupáním v blízké řece. Psaní článků do novin Ciao vydávaných dobrovolníky z USA představovalo jedinou činnost, která Ernesta alespoň trochu uspokojovala. Když se však dozvěděl, že se na Piavě opět rozhořely zuřivé boje, zapsal si: „Už toho mám dost. Toto není válka, ale nějaký cirkus. Chci odejít ze sanitárního sboru a zjistit konečně, co je to válka.“

Prodavačem na frontě

Spolu s několika dalšími Američany se přihlásil jako prodavač v armádních prodejnách na frontě. Brzy se konečně ocitl asi kilometr od bojiště, a přesto mu skutečná válka stále unikala. Chtěl tam, kde se skutečně bojuje, nikoliv sedět v zázemí a vařit kávu italským důstojníkům. Nakonec našel způsob, jak se dostat do předních linií – nabídl se, že bude vojákům vozit zboží přímo do zákopů.

Každý den sbalil cigarety, čokoládu a další věci, po kterých muži na frontě toužili, a na kole vyrazil vstříc zákopům, takže si mezi Italy rychle vydobyl popularitu. „Malý Američan“, jak mu přezdívali pro jeho nízký věk, si brzy našel spoustu přátel a zároveň se mu naskytla příležitost poznat válku na vlastní oči.

Do země nikoho

V noci 8. července 1918 se Hemingway potloukal po zákopech v přední linii a zřejmě z nudy si od jednoho z Italů vypůjčil pušku, načež vystřelil směrem k pozicím nepřítele. Rakušané v domnění, že se protivník chystá k útoku, spustili přehradnou palbu. Dobrodruh si záhy všiml, že v území nikoho leží postřelený voják, a tak se mu vydal na pomoc.

Mezitím do zákopu, v němž ještě před momentem seděl, dopadl rakouský dělostřelecký granát, který usmrtil jednoho z Italů. Když pak Hemingway dorazil ke zraněnému, vzal jej na záda a plazil se zpět ke svým, zatímco nocí hvízdaly výstřely z minometů a štěkaly kulomety. V jedné chvíli explodoval granát nedaleko Američana, kterého pak zasáhlo několik střepin. Později vzpomínal: „Umřel jsem, pocítil jsem, jak mi duše, anebo něco podobného vyletělo z těla, tak jako když z kapsy vytáhnu hedvábný šátek. Odletěla a vrátila se na místo a už jsem byl zase živý.“

Zraněný dobrodruh

Těsně předtím, než se Hemingway překulil do vlastního zákopu, ucítil ostrou bolest v obou nohou, z nichž mu později vyndali kulky z nepřátelského kulometu. Americký redaktor přitom raněného Itala zachránit nedokázal, naopak nyní sám bojoval o život. Když jej evakuovali do nemocnice, napočítali na jeho těle 227 různých ran a poranění. Hemingway v následujících dnech prodělal dvanáct operací a jeden z lékařů dokonce navrhoval amputaci nohy.

To však budoucí spisovatel jednoznačně odmítl s tím, že raději zemře, než by zůstal do konce života mrzákem. Postupně se jeho stav zlepšoval, takže již po měsíci a půl psal optimisticky domů, že ho nic nebolí (čirá lež) a těší se zpět na frontu (pravda). Dodejme, že během pobytu v nemocnici se často dostával do sporů s ředitelkou ústavu kvůli hromadám prázdných lahví od koňaku, jež se neustále povalovaly v jeho skříňce. 

Válečný hrdina

Během své rekonvalescence obdržel Hemingway Vojenský kříž a stříbrnou medaili Za chrabrost, pomocí kterých se snažil zapůsobit na americkou ošetřovatelku Agnes Kurowskou, do níž se beznadějně zamiloval, a později o ní psal jako o své první velké lásce. Mladý reportér se navíc dostal také do amerického zpravodajského žurnálu.

Jeho sestra později vzpomínala, že když šla do kina, všimla si Ernesta na vozíku tlačeném překrásnou zdravotnicí. Spolu s rodiči pak chodili do biografu téměř denně, aby měli příležitost svého bratra a syna znovu spatřit. Hemingwayův návrat na frontu však zmařila žloutenka, která ho donutila prodloužit si pobyt v nemocnici do konce války. V polovině ledna 1919 se dobrodruh vrátil do své vlasti, kde se mu dostalo bouřlivého přivítání.

TIP: Alpská linie: Bunkry na úpatí velehor

Jako prvního Američana raněného na italské frontě a držitele několika vyznamenání ho okamžitě obsypali novináři. Když se ho ptali na další plány, odpověděl, že se chce stát novinářem. To se mu v následujících letech splnilo, do povědomí veřejnosti se však zapsal spíše jako věčný dobrodruh a laureát Nobelovy ceny za literaturu. 

Záplavy, které loni v srpnu postihly New Orleans, si vyžádaly i generální úklid dešťových odtoků. Pět měsíců prací pak ukázalo, že se bude muset do budoucna zlepšit hlavně nakládání s odpadem – v kanálech jej totiž bylo přes 3 000 tun. Poněkud překvapivě se pak mezi smetím vyjímaly korálky, jež se nahromadily hlavně v místech, kudy vedou průvody svátku Mardi Grass. Právě jeho účastníci totiž házejí z balkonů na ostatní korálky, které pak často sklouznou do kanálových mříží. Ředitelství veřejných prací města bylo nálezem zaskočeno a hodlá zařídit, aby se podobná situace neopakovala. 

V atmosféře je stále více oxidu uhličitého. A také se ho stále více dostává do mořské vody, kde se tím pádem zvyšuje koncentrace kyseliny uhličité. Okyselování oceánů s obavami sledují biologové, kteří mají strach o mořské organismy.

Skotští vědci nedávno provedli experimenty, které tyto obavy ještě více prohloubily. Čtyři dny pumpovali mořskou vodu obohacenou o oxid uhličitý na organismy, které žijí v moři na útesech u západního pobřeží Skotska. A po čtyřech dnech se obyvatelé útesů, jako například hvězdice, začaly rozpouštět.

TIP: Comeback v oceánu: Hvězdice se po vymírání vracejí na Západní pobřeží

Vědci tvrdí, že by náhlé výtrysky velkého množství oxidu uhličitého do oceánu, například z rybích farem nebo jiných zdrojů znečištění, mohly stejným způsobem rozpustit hvězdice i další tvory v oceánu. Stoupající hladina oxidu uhličitého v atmosféře prý navíc toto riziko neustále zvětšuje.

Když bych chtěl být hodně stručný, napíšu jen, že Vívosport je ten samý náramek jako Vívosmart 3, jen má navíc GPS. A ono to tak ve skutečnosti vlastně je. Při bližším pohledu ale zjistíme, že odlišností je přece jen více. Abych ale nemusel psát o Vívosportu to samé, co o Vívosmart 3, je tento článek ryze srovnávací. Pokud se tedy chcete dozvědět o Vívosport maximum, doporučuji nejdříve přečíst recenzi Vívosmart 3.

Celý článek

Alchymista a astrolog Paracelsus položil v 16. století svou celoživotní prací základní kameny moderní medicíny. Jeho nevšední dílo promlouvá ke svým čtenářům prostým, skoro až venkovsky obhroublým jazykem. „Nestačí jen rozřezat tělo, jako když sedlák zkoumá žaltář,“ píše ve svém fenomenálním Organonu, návodu, jak porozumět složitým procesům lidského organismu.

Na druhé straně, řezání do těl se mistr rozhodně nezříkal. Věren své zásadě, že „podobné se má léčit podobným“, ordinoval svým pacientům na nejrůznější neduhy patřičně upravené části kadáverů již zesnulých osob. Tento nevšední zakladatel lékařské vědy se tak díky své proslulosti postaral o to, že starověký medicínský kanibalismus přežil až do 20. století.

V krvi je síla

Zvyk konzumovat jako lék na nejrůznější fyzické a psychické neduhy kousky zesnulých poprvé mizí s nástupem křesťanství v Říši římské. Evidentně se ale neztrácí z dějin Evropy navždy. Římané, kteří sami později celý rituálně-medicínský kanibalismus odsoudí jako projev barbarství, se ještě kolem roku 25 našeho letopočtu ochotně vykrmují vším, co hřbitovy, popraviště a gladiátorské arény nabízejí. Každý zabitý válečník je totiž podle mýtů prodchnutý srdnatostí a odvahou. Chutnou srdnatostí.

Absorbovat do sebe jeho sílu či životní energii je přitom snadné: stačí vypít jeho „živou“, tedy stále ještě teplou krev, vytékající z ran na těle. Scribonius Largus, dvorní lékař císaře Claudia, pak považuje za vynikající prostředek tišící epileptické záchvaty směs krve skoleného jelena a játra zabitého gladiátora. Lidská krev byla v Římě prvního století velmi žádanou komoditou. U popravišť se často stály fronty na čerstvou várku.

Na zoubek zoubek

Kolem roku 1200 je v Evropě kanibalismus všeobecně odsuzován jako těžký a zavrženíhodný čin. A s výjimkou několika epizod hladomorů se tehdy lidé skutečně jíst mrtvé zdráhali. Na druhé straně, na popularitě získává kupčení s ostatky svatých. Lidská těla, rozkládající se na hřbitovech, tak zase nemají věčný klid a jejich části se stávají předmětem mezinárodního obchodu. Rozmáhá se také „praxe“ alternativní medicíny, která ostatky zesnulých zužitkovává pro blaho živých. Na bolavý chrup se hojně popíjejí zuby mrtvol rozemleté na prach a rozpuštěné v mléce. A za zvláště efektivní a univerzální lék se považuje mech či lišejník, který vyrostl na umrlčí lebce.

Na pomezí středověké medicíny a čarodějnictví pak zůstávají odvary ze kštice mrtvoly, které měly dopomoci k růstu husté hřívy vlasů. Za hranou už stojí svíčky vyrobené z lidského tuku. V jejich mihotavé záři se údajně mohly zvýšit šance na početí dítěte.

Lidský trus i pot oběšenců

Ve 14. století zažívá „medicína z lidí“ krušné časy. Až na několik decentních výjimek je celý koncept kanibalismu odsunut stranou. Narušitelům společenských konvencí pak hrozí šibenice anebo rovnou hranice. Lékařské recepty tak počítají spíše s materiálem získaným z živých lidí. Zvláštní popularity dosahuje „čistá“ panenská nebo také měsíční krev. Zákal oka a špatný zrak má vyléčit lidský trus, usušený a poté vyfouknutý do bolavého oka. Na území Británie se zase rozmáhá praxe sběru „smrtelného potu oběšenců“.

Skutečnost je ale podle lékaře George Thomsona (o tomto počinu vydá v 16. století pojednání) mnohem nechutnější. Primárně nejde o pot, ale jiné tělesné tekutiny, které ve smrtelné křeči lidské tělo opouštějí. Ty pak sloužily jako základ léčivých vodiček na odpuzování nemocí. Dotek viselce na správném místě prý také zázračně dokázal vyléčit hemoroidy. A stačila k tomu jen samotná ruka!

Z mrtvých pro živé

Středobodem Paracelsova díla nikdy nebyla mors medicina, tedy léky z mrtvých pro živé, byť s nimi experimentoval. Dokázal ale sesbírat většinu zaručených receptů datovaných až ke starému Římu. A na základě své teorie o podobnosti vyhodnotil jejich předpokládanou úspěšnost. Bylo to logické: trpí-li někdo v důsledku dny ukrutnými bolestmi palce, nezdál se mu být palec mrtvoly jako ten vyloženě nejhorší nápad. Desítky dalších mediků a alchymistů se ale na Paracelsovo dílo upnou a tvůrčím způsobem jej rozvedou až do extrému. Jak dodává historik Richard Sugg z Univerzity v Durnhamu: „Lidé se přestali ptát, zda je správné jíst lidské maso. Začali řešit, jaký druh lidského masa je pro jejich zdraví nejdůležitější.“

Mozková tinktura

Čím vzácnější krev, tím lepší. I proto byla taková tlačenice u stínání Karla I. Stuartovce. Každá kapička dokázala léčit tuberkulózu, respektive „usazenou lymfu“. Mimochodem – jeho lékař Jonathan Goddard vynalezl léčivé kapky, v nichž kromě sušených zmijí a slonoviny figurovalo „pět liber lebečního prachu“. Recepturu od něj za 6 tisíc liber odkoupil následník trůnu Karel II. Stuart a prodával je pod název Královy kapky. Přípravek si oblíbila i šlechta, snad proto, že byl rozpuštěn v lihu. 

Chuťovkou je i „Mozková tinktura“, kterou ve své knize Umění destilace popisuje v roce 1651 John French. Jak tušíte, základem je nasekaná mozková tkáň a obratle, šest měsíců odležené ve víně. Výluh poté prochází destilačním přístrojem a výsledný destilát má dar zvyšovat intelekt konzumenta. Němci jdou ještě dál. Medik Johann Schroeder popisuje, jak s pomocí sušení a marinování v lihu uchovat tělo čtyřiadvacetiletého mladíka, aby jeho maso mohlo být využito k medicínským účelům.

Lidský tuk je hit, ale mumie jsou evergreen

A co konzumace ostatků zesnulých? Díky Paracelsovým textům se drží i v 17. a 18. století. Například lidský tuk je právě tehdy maximálně ceněnou komoditou. Královna Alžběta I. se mu na ostrovech postarala o tu nejlepší reklamu: každý večer si jej natírala na obličej, aby zahladila drobné jizvičky po neštovicích. A ve Francii? Tam jsou lékárny s lidským tukem v obležení. Není totiž lepší medicíny na bolavé klouby a dušnost. Zákazníci jsou také často zváni na lékárenský dvůr, kde se tuk vyvařuje. Mají právo vidět, že se jedná o skutečný lidský tuk, a ne jen nějakou lacinou náhražku ze zvířat.

Do módy navíc přichází další „surovina“, která přetrvá v lékárnách až do začátku 20. století: sušené mumie. I když mají to nejlepší už hezkých pár století za sebou, brzy nechybí v žádné pořádné lékárničce. Pokud na to máte, můžete si je dopřát podobně jako sušené hovězí. Jen pozor na podvržené kusy: nedávno zesnulá těla, cíleně sušená v horkém egyptském slunci!

Vůbec nejvyšší dosud změřený kaktus, uvedený i v Guinnessově knize rekordů, rostl v americké Arizoně až do výšky 23,8 metru a v době svého „skonu“ měl okolo úctyhodných 150 let. V roce 1986 však mohutná rostlina neodolala rozmarům počasí a při vichřici uhynula. Jednalo se o druh Carnegiea gigantea, známý též jako saguaro, který běžně dorůstá kolem 12 metrů a vyskytuje se zejména v pouštních oblastech Arizony. Ve městě Tuscon dokonce v roce 1994 vznikl i samostatný park – Saguaro National Park. 

Dalším rekordmanem mezi volně rostoucími kaktusy se stal exemplář druhu Pachycereus pringlei, domorodci nazývaný cardón: Podařilo se jej objevit v roce 1995 v mexickém státě Baja California a měřil 19,2 metru. Na poli „domácích“ obrů pak bodoval Šrí Pandit Mundži z indické Karnataky, který do roku 2004 vypěstoval druh Cereus uruguayanus vysoký 21,3 metru.

Karel Lucemburský měl vždy sklony k dobrodružství. Projevilo se to už v mládí při jeho „italské misi“. Otec Jan Lucemburský ho poslal v pouhých 17 letech, aby zabezpečil dobyté italské signorie (městské státy), ale Karel poznal, že při zrádné povaze Italů a vzájemné nevraživosti měst nemá šanci na úspěch. Při tom se naučil žít „vojáckým“ životem plným alkoholu, mladých žen a šílených dobrodružství. 

Dvakrát nejistý král

Podívejme se na události, které předcházely jeho dobrodružné cestě. Karel se roku 1346 stal náhle držitelem dvou královských korun – římské a české. Římská byla důležitější, ale o to nejistější. Jeho soupeřem byl dlouholetý císař (od roku 1328) Ludvík Bavor z rodu Wittelsbachů, kdysi přítel jeho otce Jana, ale nyní exkomunikovaný, sebevědomý stařík, který si znepřátelil papeže, většinu arcibiskupů i okolních knížat. Šlo o mocenské ambice císaře vůči církvi a také odvážnou rodovou politiku, při níž bezohledně a často protiprávně získával knížectví na území Svaté říše římské. Sám držel kromě Bavorska ještě Horní Falc a pro syna Ludvíka mladšího získal Braniborsko a nakonec velmi sporně i Tyrolsko.

Myšlenka dosadit proti Ludvíkovi silného protivníka zrála v hlavě papeže Klementa VI. už nějakou dobu. Ambiciozní Karel Lucemburský, tehdy třicetiletý, se mu skvěle hodil do plánu a navíc se s ním dobře znal – kdysi ho sám vychovával na dvoře francouzského krále. Volba římského krále závisela tehdy na hlasech sedmi kurfiřtů – čili privilegovaných knížat. Byl to král český, vévoda saský, markrabě braniborský, falckrabě rýnský a tři arcibiskupové – trevírský, kolínský a mohučský.

Získat hlasy duchovních nebyl problém, český král Jan pro svého syna hlasoval samozřejmě také a připojil se i saský vévoda Rudolf. Braniborsko i Falc však byly v rukou Wittelsbachů. A tak byl Karel 11. července 1346 v Rhensu zvolen římským králem pouhými pěti hlasy, což v té době nestačilo. Volba byla platná jen v případě plných sedmi hlasů. Šlo vlastně o zoufalý pokus a Ludvík Bavor ho považoval za tak nicotný, že se mu ani nepokusil zabránit.  Karel přesto vsadil na tuto kartu a věřil, že mu přinese úspěch.

Porážka u Kresčaku

Původně měl být korunován už 27. srpna, ale bohužel den předtím proběhla jedna z velkých bitev stoleté války – u Kresčaku. Zde zahynul český král Jan se svým slavným zvoláním: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“ Ve skutečnosti byl slepý a po smrti evidentně toužil. Tak se Karel nečekaně stal i králem českým, ovšem zatím nekorunovaným. V Čechách už nebyl skoro rok a tamní situaci neměl pod kontrolou. Stál tedy před úkolem zajistit si pevně obě získané koruny.

Možná by nejraději odjel do Prahy co nejdříve, ostatně ho tam čekala jeho milovaná žena Blanka z Valois, ale korunovace na římského krále měla přednost. Bohužel obě tradiční města korunovace, Kolín a Cáchy, byly v držení Ludvíkových příznivců a Karlovi brány neotevřely. Čekal tedy v Lucembursku, než jeho přátelé dohodnou nouzovou korunovaci v Bonnu. Uskutečnila se 26. listopadu 1346.

Tajná cesta

V prosinci jednal Karel ještě v Trevíru se svým příbuzným arcibiskupem Balduinem a pak se konečně mohl odjet do Čech, k nimž byl vázán silným citovým poutem a hlavně z nich hodlal pro příště učinit centrum Římské říše. To však mělo ještě čas, nejdřív si musel vložit na hlavu českou korunu a zajistit své pozice. Zásadní problém spočíval v tom, že mezi Bonnem a Prahou ležela rozsáhlá území Ludvíka Bavora a Wittelsbachů. Projíždět přes ně oficiálně s obvyklým vojenským doprovodem samozřejmě nemohl. A Karel přitom spěchal. Samozřejmě mohl knížectví Wittelsbachů objet, ale vzpomněl si na svá mladá léta a přestrojil se za panoše. Odjel s malou družinou do Prahy a nechal kurfiřty, ať za něj zatím zařizují říšské záležitosti.

Přesné záznamy o jeho cestě se nedochovaly. Musíme si však uvědomit, o jak odvážný čin se jednalo. Každou chvíli mohl narazit na Ludvíkovu rytířskou družinu. Navíc začínal prosinec a zima ve středověku bývala dost krutá. Možná se Karel nakrátko vrátil k hýřivému životu vojáka. Inkognito v šatech panoše mu k tomu skýtalo dokonalou příležitost. Odpočinky v hostincích musely být při chladném cestování časté a nejednou mohlo trvat i pár dní, než přestalo sněžit a družina mohla opět vyrazit na cestu.

TIP: Otec vlasti: Byl Karel IV. Čech, Němec nebo Lucemburčan?

V cestovních hospodách si páni často vyhazovali z kopýtka, popili dobrého piva, vína či medoviny a zalaškovali s místními děvčaty. Vzdálenost z Trevíru do Prahy je po cestách asi 700 km. Vzal to přes Švábsko, Horní Falc a Bavorsko. Pokud Karlova cesta kolem vedla kolem velkých měst (mohl to být Worms, Špýr či Norimberk), pak se jim zřejmě obloukem vyhnul, aby se neprozradil. Karel cestoval přes celé Vánoce a domů se dostal přesně na Tři krále, tedy 6. ledna 1347. Kdo ví, jestli král, který celý život dbal na symboly, nezvolil toto významné datum záměrně.

Nejen lidé mají trable s bakteriemi. Týká se to i všech dalších živočichů, včetně vážek. Už nějaký čas není tajemstvím, že křídla vážek mají antimikrobiální vlastnosti. Zatím ale nebylo jasné, jak to vlastně funguje.

Křídla vážek jsou totiž dost křehká a snadno je poničí i světlo ve světelném mikroskopu. Australští odborníci proto vyvinuli novou metodu zobrazování pomocí iontového a elektronového mikroskopu, s jejíž pomocí konečně rozluštili tajemství křídel vážek.

TIP: Křemíkové nanoostny jsou skvělé k přeprogramování živých buněk

Vážky mají na povrchu křídel nanotechnologii. Jde o strukturu tvořenou ohromným množství nanoprstů, které mají schopnost polapit bakterie. Drží je tak pevně, že se bakterie roztrhají, když se snaží z takového sevření uniknout. Jak se zdá, příroda má v zásobě spoustu skvělých triků, které bychom mohli využít i my lidé. Podobně upravené povrchy by jistě pomohly například v medicíně.