Jak se asi žilo ve Skandinávii doby kamenné? Lidé si nejspíš představí, že to asi bylo pořádně drsné. A mají naprostou pravdu. Dokazuje to nedávný archeologický nález ze Švédska.

Archeologové před časem v jezeře u švédského města Motala odkryli pozůstatky lidí, kteří žili před 8 tisíci let. Šlo o devět dospělých, jedno čerstvě narozené dítě a také mnoho pozůstatků zvířat. Na lidech jsou patrné stopy mnoha poranění.

TIP: Svědectví lebek: Ve středověké Anglii bylo nejvíce násilí přímo v Londýně

Nejzvláštnější byl ale objev dvou lebek, které byly nabodnuté na dřevěné kůly. Podle odborníků to mohlo mít ceremoniální význam, například vystavení trofejí. Anebo to byla vážně míněná výstraha pro nezvané hosty. Jde o nejstarší nález takových lebek vystavených na kůlech v Evropě.

Petrohrad (oficiálně Sankt – Petěrburg a hovorově Pitěr) založil v roce 1703 ruský car Petr Veliký. Tehdy město pojmenoval Sankt-Pitěr-Burch. Traduje se, že se inspiroval v Nizozemsku a dal městu název podle místního města Sankt-Pieterburch. Chtěl, aby byl Petrohrad výjimečné město, plné kultury a života. A to se mu povedlo, i když to stálo spoustu sil. Vybral si totiž místo u Finského zálivu uprostřed močálů na řece Něvě. To však nezabránilo carovi v tom, aby na nich postavil město snů.

Mnoho dělníků stála stavba život. Museli vysoušet bažiny a stavět mosty přes kanály. Město tak stojí na čtyřiceti ostrůvcích, které jsou spojeny třemi stovkami mostů. Díky tomu je Petrohrad nazýván ruskými Benátkami. Ale dobře se oblečte, od vody mezi domy jde chlad.

Velkolepý Petrodvorec

Když se místních zeptáte, co stojí za to vidět v Petrohradě, každý vám bez zaváhání odpoví, že Petrodvorec. Někdejší rezidenci vládnoucí dynastie Romanovců nechal vybudovat Petr I., který se inspiroval zámkem ve Versailles. Chtěl v Rusku postavit ještě něco velkolepějšího a famóznějšího, než bylo sídlo francouzských králů. První plány ležely na stole v roce 1709, nejdříve se začaly stavět budovy ze dřeva  a až od roku 1714 začaly vyrůstat kamenné stavby. Celý areál byl dokončen v létě roku 1723.

Komplexu vévodí Velký palác laděný do zlaté barvy, který obklopuje obrovský park. Palác je spojen s mořem kanálem. Když stojíte před budovou, moře máte na dohled, před sebou vidíte obrovský park s kanálem uprostřed a pod vámi se rozprostírá pohled na velkolepé fontány. Jedná se o největší umělou soustavu vodopádů na světě. Velká kaskáda, jak se soustava nazývá, se skládá z šedesáti čtyř fontán, ozdobených více než dvěma sty skulptur a reliéfů a třemi vodopády. Dominantou celého díla je tři metry vysoké sousoší Samsona bojujícího se lvem. Zvířeti z tlamy stříká voda do výšky dvaadvaceti metrů. Fontána je symbolem vítězství Petra I. nad Švédy v roce 1709, lev je totiž symbolem Švédska.

Na každém kroku vás čekají malá překvapení. Třeba když si sednete na lavičku a kolem vás začne tryskat voda. Malinké fontánky s kanálky, vysoké třeba jen deset centimetrů, lemují také chodníky. Většinou se areálem line hudba. Ta nepochází z reproduktorů, ale od místních umělců, kteří hrají na dlouhé trubky. Na ploše osmi set hektarů jsou také další zajímavé budovy. V bývalé oranžérii je například muzeum voskových figurín nejvýznamnějších ruských osobností. U břehu leží palác Montplaisir. Tato budova byla z celého areálu dokončená jako první a traduje se, že Petr I. se odtud rád kochal pohledem na své loďstvo.

Za druhé světové války byl Petrodvorec rozkraden a poničen německými vojáky. Opravy trvaly celou druhou polovinu 20.století. Jedna z nejvýznamnějších památek v Rusku byla zapsána v roce 1990 na seznam světového dědictví UNESCO.

V areálu samozřejmě nechybí občerstvení, ale jídlo je tam několikanásobně dražší než ve městě. Polévka tak stojí v přepočtu na české koruny kolem tří stovek. Za stejnou cenu pak pořídíte vstupenku do parku, vstupné do vnitřních prostor se platí zvlášť.

Petrodvorec stojí třicet kilometrů od Petrohradu a dostanete se tam buď lodí, nebo klasickou městskou hromadnou dopravou v podobě maršrutky, což je minibus, kam se vejde asi deset lidí . Vozidla se snadno proplétají v hustém provozu, jezdí často a jsou poměrně levné. Z Petrohradu vás svezení vyjde na zhruba dvacet korun. Cesta lodí stojí sice několikanásobně víc než maršrutka, ale zato vás proveze po Finském zálivu a poté po řece Něvě, která protéká Petrohradem. Konečná je potom přímo v centru města. Cesta maršrutkou i lodí trvá něco přes půl hodiny, ale pokud se rozhodnete jet do Petrodvorce ve všední den, kdy je hustý provoz, rychlejší je rozhodně doprava lodí.

Petropavlovská pevnost

Kromě Petrodvorce láká většina průvodců i k návštěvě Petropavlovské pevnosti. Ta vznikla hned po založení Petrohradu v roce 1703 a je nejstarší kamennou částí města. Pevnost chrání vysoké zdi a stojí na Zaječím ostrově, s pevninou je spojena mostem. Na ostrově byla vystavěna proto, aby se ochránila proti případnému nájezdu Švédů. Ti se ale pevnost nikdy nesnažili dobýt. Dominantou areálu je katedrála Petra a Pavla, kde odpočívají všichni ruští carové se svými rodinami. Místa, kde jsou příslušníci carské rodiny pohřbeni, symbolizují mramorové náhrobky v katedrále. Nechybí tam ani zakladatel města, Petr Veliký. Do katedrály a všechny ostatních budov se platí vstupné a můžete si vybrat, která místa chcete navštívit a podle toho si zvolit druh vstupenky. Vstupné – zhruba šedesát korun- je také na několik metrů vysoký ochoz. Pokud chcete ušetřit, stačí jenom vyjít hlavní branou a ostrov si podél zdi obejít dokola. Pohled se vám naskytne stejný.

Jen několik minut pěšky od Petropavlovské pevnosti je zakotvená Aurora. Slavný křižník se sice zúčastnil tří válek, ale proslavil ho jediný a navíc slepý výstřel. Legenda říká, že výstřelem z Aurory odstartovala bolševická revoluce. Historikové ale tvrdí, že výstřel přišel až těsně před desátou hodinou večer, kdy už byl útok na Zimní palác v plném proudu. V opraveném křižníku dnes najdete muzeum, které se věnuje nejenom samotné Auroře, ale celému ruskému námořnictvu. Protože Rusové vědí, že Aurora láká davy turistů, kolem křižníku stojí spousta stánků se suvenýry.

Velkým lákadlem je v Petrohradě i kopie Jantarové komnaty. Jak její název napovídá, je vytvořena z jantaru a bývá označována za osmý div světa. Původní jantarová komnata byla zhotovena na zakázku pruského krále Fridricha I. v Berlínském zámku. V roce 1716 ji pruský král Fridrich Vilém věnoval Petru Velikému. Téměř dvě stě let se pak nacházela v Kateřinském paláci v Carském Selu.

Během druhé světové války byla přestěhována do Královce a tam, uprostřed bombardování a válečené vřavy, její stopy mizí. Už léta po ní patrají hledači pokladů na mnoha místech včetně Česka a čas od času se některá její součást objeví na trhu se starožitnostmi, což dává naději těm, kteří věří v její existenci. Petrohradská kopie, vytvořená podle dobových fotografií, by měla být od originálu nerozeznatelná.

Něvský prospekt

Procházka po Něvském prospektu stojí za to. Je to jedna z hlavních ulic v Petrohradu, která je v podstatě spojnicí na Moskvu. Pro místní je tato ulice něco jako pro Pražany ulice Pařížská. Procházku je dobré začít na Palácovém náměstí. To obklopuje z jedné strany Zimní palác a z druhé budova Hlavního štábu. Ulice je dlouhá skoro šest set metrů a skrze bránu na jejím konci se dostanete na Něvský prospekt.

Cestou po Něvském prospektu pravděpodobně nepřehlédnete Kazaňskou katedrálu, která má tvar půlkruhu. Budova je považována za repliku baziliky svatého Petra v Římě. Katedrála byla postavena v letech 1759 až 1814 a je veřejnosti přístupná bez placení vstupné. Rozhodně si nenechte ujít Chrám vzkříšení Krista. Stojí na dohled od Něvského prospektu a nápadně připomíná Chrám Vasila Blaženého na Rudém náměstí v Moskvě, i když vám budou místní tvrdit, že nemají nic společného. Na místě, kde teď chrám stojí, byl v roce 1881 spáchán atentát na cara Alexandra II., který zraněním podlehl. Samotná stavba chrámu začala dva roky poté a na počest památky zesnulého cara stojí na místě kříž z černého křišťálu.

Škoda by byla vynechat petrohradskou Galerii v Ermitáži. Má přes tisíc pokojů a od roku 1764 tam začala carevna Kateřina II. shromažďovat uměleckou sbírku. Dnes v ní najdete skvosty od italských, francouzských, vlámských, nebo holandských malířů a sochařů. Mezi nejznámější díla patří například Raffaelovy Madony, Madony od Leonarda da Vinci, nebo obrazy od Moneta či Picassa.

Bílé noci

Do Petrohradu míří davy turistů hlavně v létě. Tento čas si nevybírají pro teplé počasí, ale kvůli Bílým nocím. Díky poloze Petrohradu, který leží na stejné rovnoběžce jako jižní cíp Grónska, totiž během letních prázdnin zapadá slunce jen na nezbytně nutnou dobu. Tma bývá zhruba od půlnoci do tří hodiny do rána. A právě nevšední podívaná, kdy je o půlnoci světlo jako během dne, láká davy turistů. Pokud takovou noc chcete zažít, musíte si připlatit a to za všechno. Dražší jsou výletní lodě, ubytování, ale také vlaky. Jen u ubytování mimo sezónu a během Bílých nocí je třetinový rozdíl ceny. Jestli se chcete dostat vlakem z Moskvy do Petrohradu, za Bílých nocí vás cesta obyčejným spojem vyjde finančně stejně, jako jindy rychlým super expresem. Navíc, vlaky bývají plné a lístek seženete jenom tehdy, když si ho zamluvíte několik dní dopředu.

TIP: V Rusku exhumovali poslední Romanovce

Z Moskvy do sedm set kilometrů vzdáleného Petrohradu jezdí denně spousta spojů. Asi nejlepší je vybrat si noční vlak, kam nasednete kolem půlnoci a ráno okolo osmé jste na místě. Ve vlaku se vyspíte a vcelku svěží můžete vyrazit za památkami. Kromě vlaků se do Petrohradu z Moskvy můžete dostat i autobusem. Vzhledem k vyhlášeným ruským zácpám a pohodlí ale většina lidí volí cestu vlakem. Vybrat si můžete také z několika druhů spojů- lůžko v otevřeném vagóně, v uzavřeném kupé, nebo expresní vlak, který spojuje obě metropole v čase zhruba 3 hodiny a 45 minut. Cena jízdenky stoupá úměrně rostoucímu pohodlí.

Petrohrad se typickým ruským městům v mnmohém vymyká. V centru nenarazíte na paneláky, v ulicích je relativně čisto, díky kanálům protínajících město na vás doslova na každém rohu sálá romantická atmosféra. A navíc- v ruských městech si kavárenští povaleči moc neužijí. V Petrohradu je však kaváren a cukráren dost. Romantický výhled na kanály a historické budovy je v ceně.

Rytířská kultura u nás brzy zdomácněla ve všech svých projevech – kladných i záporných. Zjemněly se mravy a uhladily se normy společenského styku aristokratických vrstev. Prostřednictvím králova oblíbence Ojíře z Friedberka se urození nadšeně vrhli do módních zábav a sportů. Neslo to s sebou kromě honosného lesku a vznešených radovánek i nadmíru zvýšené výdaje – a to od královského dvora i urozených rytířů.

Středověcí „sportovci“

Je jisté, že rytířské turnaje se konaly pro zábavu, ale dají se označit za sport? Co jiného je takové „klánie“ (neboli klání či také kolba) než sport? Takové klání se pořádalo jako honosná podívaná: divadlo či show s mimořádně nákladnou výpravou. Účinkující i diváci se navzájem oslňovali drahocenností brnění, zbroje a kostýmů. Muži předváděli ženám svou bezmeznou statečnost, ženy mužům zase svou nekonečnou krásu, zatímco pořadatelé se snažili vyniknout skvělou organizací a bohatostí doprovodných programů, originalitou hostin, bujarostí pitek či vzrušujícími lovy.

Takže středověký turnaj byl především několikadenní společenskou událostí, ale měl i vysokou sportovní hodnotu. Představoval vlastně hru na válku. A disciplíny? Rytíři soutěžili v celé řadě her. Nejčastěji vyjížděli těžkooděnci proti sobě na koních a snažili se dlouhými bidly, zvanými dřevce, vyhodit protivníky ze sedla. Byla to jakási veřejná ukázka výsledků namáhavého tréninku, mírová náhražka všední práce rytíře – boje. Náhražka je správný výraz, protože o skutečný boj na život a na smrt většinou nešlo. Však si taky mnozí kritici stěžovali, že si páni na boj jen hrají, zatímco doopravdy bojovat neumějí.

Německý vzor

Inspirace německou kulturou jistě pozvedla pražský dvůr a přiblížila ho trochu západnímu standardu, ale na druhou stranu to vhánělo vodu na mlýn těm kritikům, kteří dbali na staré dobré české tradice a neměli rádi vtírající se německý živel. Nejhlasitější byl již několikrát citovaný kronikář Dalimil, který byl na svou dobu pravým „vlastencem“. Neváhal Václava I. za jeho příklon k němectví zkritizovat.

V osobě krále rytířů jako by se mísilo české furiantství s ještě nevyzrálou, a proto zatím cizorodou noblesou rytířské galantnosti. Poněmčování se dostalo do módy. Mnozí šlechtici přejímali západní zvyky a svá jména měnili do německých podob. Již od dob krále Vladislava (vládl 1140–1172, jako král od 1158) si mnozí velmoži dávali jména podle svých sídel, ale teprve od časů Václava I. dědili potomci po předcích jména vzatá od hradů. A to i v případě, když tyto hrady zdědil někdo jiný. Ostatně právě od této doby u nás začaly růst hrady v gotickém stylu, královské, ale i šlechtické. Hrady i rody pak logicky dostávaly německá jména jako Šternberk, Riesenberk, Lichtenburk či Lemberk. Pánové z Růže se stali takřka přes noc Rosenbergy.

Mecenáš básníků

V poněmčování vynikal i sám král, jak píše Palacký: „O povaze a směru ducha jeho svědčí zvláště okolnost, že král Václav, libovav sobě v krasoumě a zvláště v básnictví, rád vídal a ctil básníky na dvoře svém, a sám také jal se tuším skládati milostné písně v jazyce německém.“ 

Palackého výraz „tuším“ je ovšem na místě, zprávy o Václavově veršování a zpěvu musíme brát s velkou rezervou. Náš pan král skutečně bažil po lesku západoevropských dvorů, a proto hýčkal u dvora především známého minnesängra (což byl dobový výraz pro básníka a pěvce) Reinmara von Zwettera. Pobyl u nás nejméně pět let, opěvoval svého mecenáše, seč mohl, ale rozhodně se tu nezačal cítit jako doma: „Na Rýně jsem zrozen a Čechy jsem si zvolil spíše kvůli pánu než kvůli zemi, ač oba jdou dobří.“ 

Výrobci čtyřnohých robotů Boston Dynamics se již proslavili po celém světě. V roce 2016 představili první verzi svého šikovného čtyřnohého robota velikosti psa, kterému říkají SpotMini.

Od té doby odborníci Boston Dynamics robota SpotMini neustále vylepšují. Výsledky jejich snažení ukazuje nové, tak trochu strašidelné video, které Boston Dynamics v těchto dnech zveřejnili.

TIP: Štíhlý a elegantní: Boston Dynamics představili nového robota SpotMini

Na videu je vidět jeden SpotMini, který dorazí ke dveřím a nemůže dál. Zavolá si druhého SpotMini, který je vybavený mechanickou paží. Ten s pomocí mechanické paže zručně otevře dveře, podrží je prvnímu SpotMini, a pak dveřmi projde i sám.

Šampioni z páry

Rizika: popáleniny, selhání srdce, celkový kolaps
Stojí za zmínku: po smrti jednoho z finalistů byla soutěž v roce 2010 zrušena

Po několik let bylo mistrovství světa v saunování pořádáno ve Finsku, kde má tento způsob otužování a zlepšování fyzické kondice dlouhou tradici. V případě této soutěže si ale nepředstavujte poklidné posezení s kamarády, zakončené napěněným půllitrem, po němž se všichni v dobré náladě vydají k domovu. Zatímco běžně by podle odborníků měla být teplota v sauně udržována kolem 90 °C, při tomto soutěžení bylo v kabině až 110 °C. Navíc byly rozžhavené kameny v sauně pravidelně polévány vodou a vysoká vlhkost vyostřila podmínky k nevydržení.

Účastníci se jeden po druhém potáceli ven a zhruba po deseti minutách byl znám vítěz. Soutěžící si běžně odnášeli popáleniny. Po ročníku 2010, kdy jeden z finalistů zemřel a druhý musel být hospitalizován, byla soutěž zakázána. 

Člověk proti skále

Rizika: volný pád a smrt
Stojí za zmínku: průkopník tohoto sportu John Bachar zemřel při pokusu o sólový výstup ve věku 52 let

Vyznavači horolezectví tvrdí, že s potřebnou dávkou opatrnosti a při správném používání jisticích prostředků jde o pohyb stejně bezpečný, jako je třeba jízda na kole. Jedna z forem horolezectví, nazvaná „volné sólové lezectví“, ovšem žádné jisticí techniky nepoužívá.

Vyznavači tohoto horolezeckého stylu tvrdí, že při tomto pohybu je neocenitelná jednoduchost a rychlost (nezdržují vás žádná lana a karabiny). Alex Honnold tak například zdolal 670 m vysokou severozápadní stěnu yosemitského útvaru Half Dome za dvě hodiny a padesát minut. Normálně si přitom tato cesta vyžádá několik dní. Faktem je, že osudným se může stát jediné zaváhání a jediná chvilka pochyb. Při sólových výstupech zahynuli například legendární lezci John Bachar a Derek Hersey.  

Který nádech bude poslední?

Rizika: ztráta vědomí, smrt
Stojí za zmínku: jednou z výrazných postav tohoto sportu byl v posledních letech Čech Martin Štěpánek

Freediving neboli volné potápění získalo v posledních letech velkou popularitu. Tento sport ovšem zdaleka nemůže provozovat každý. Stručně řečeno jde o potápění do co největší hloubky bez jakýchkoliv pomocných přístrojů. Zřejmě nejznámější soutěž se koná na Bahamách, kde se účastníci podél nataženého lana dostávají až do neuvěřitelné hloubky kolem 120 metrů. Musí bojovat s nutkáním nadechnout se, vyrovnat se s rostoucím tlakem a po vynoření musí být dokonce povzbuzováni k tomu, aby se znovu rozdýchali. Na konci svého výkonu se v podstatě nacházejí v deliriu a často ztrácejí vědomí.

Každý ze špičkových freediverů si navíc dokáže vybavit jména několika svých kolegů, kteří se jednoho dne potopili ke svému poslednímu ponoru. Zachránit život jim nedokázali ani dohlížející potápěči s kyslíkovými láhvemi na zádech, ani nad hladinou čekající lékařský tým. 

Ztloustni, jak nejvíc můžeš

Rizika: protržení žaludeční stěny, smrt
Stojí za zmínku: účastníci během pár měsíců často naberou dvojnásobek své původní váhy

Soupeření o to, kdo se stane nejtlustším mužem, trvá několik měsíců. Jde o tradiční měření sil, které probíhá v súdánském kmeni Dinka. Za mužný ideál je tam považován ten největší tlusťoch. Proto se mladíci, kteří chtějí získat přízeň krásných dívek, po několik měsíců přejídají k prasknutí a snaží se vůbec nehýbat, aby zbytečně nespálili nabrané tuky.

Na konci soutěže se na třesoucích se nohou doplazí do středu vesnice, kde členové komunity vyberou vítěze, jemuž se podařilo nejvíc ztloustnout. Není nic neobvyklého, že žaludek některého z mladíků nevydrží nápor a protrhne se, čímž se počet účastníků o jednoho sníží. Soutěžící nicméně tvrdí, že se smrti nebojí a umřít takovým způsobem je čest. 

Příliš velký doušek

Rizika: velké množství vody převrátí rovnováhu elektrolytů v těle, hrozí i smrt
Stojí za zmínku: rodina Jennifer Strangeové vysoudila na radiostanici 16,5 milionu dolarů

V roce 2009 vyhlásilo rádio KDND v americkém Sacramentu soutěž nazvanou „Hold Your Wee for a Wii“. Ten z účastníků, jenž při neustálém přísunu tekutin (soutěžící museli každou čtvrthodinu během dvou minut vypít zhruba čtvrt litru vody) vydržel co nejdéle nejít na záchod, měl vyhrát videoherní stolní konzoli Wii. Moderátoři byli v průběhu samotné soutěže několika telefonáty varováni, že se účastníci mohou vodou předávkovat a utrpět újmu na zdraví. Tuto možnost ale přecházeli vtipkováním a zlehčovali ji.

Velké množství požité vody ovšem opravdu může způsobit nerovnováhu elektrolytů v těle a následný kolaps. Osmadvacetiletá matka tří dětí (její nejmladší dcera měla teprve 11 měsíců) Jennifer Strangeová údajně vypila 7,5 l vody. Rozbolela ji hlava a musela ze soutěže odstoupit. Později byla nalezena mrtvá a pitva prokázala otravu vodou. Deset zaměstnanců stanice dostalo pár dní nato výpověď.  

Obecně se jednalo o lidi nezakotvené majetkem na jednom místě, bez stálého bydliště nebo přesně vymezených pracovních povinností, jako byli tuláci, žebráci ale i námezdní pracovníci, chudina, nevěstky a potulní umělci všeho druhu. Ne všichni byli sami strůjci svého osudu. Zatímco někteří si dobrovolně zvolili cestu společenských vyvrhelů, jiní se do obtížné životní situace mohli dostat bez vlastního zavinění.

Městská chudina a zločinci

Městská chudina tvořila poměrně početnou skupinu obyvatel středověkých měst. Životní úroveň různých nádeníků, čeledě, sluhů, tuláků a žebráků nebyla vysoká. Jejich mzda většinou stačila pouze na pokrytí základních životních potřeb, tedy k nákupu potravin a nuzného ošacení. Jakýkoliv luxus v odívání nebo ve stravě, například konzumování masa, koření nebo vína, byl vyloučen. 

Česká a moravská středověká města byla plná i dalších společenských vyděděnců – žebráků. Ne vždy byl boháč ochoten poskytnout almužnu, zejména v případě, měl-li obavu, že se jedná o falešného nebo pyšného žebráka. Z měst byli vypovídáni především cizí žebráci, jimž se podsouvalo vše nemorální, zlé či zakázané. Přestože nemůžeme přesněji odhadnout počet nuzáků, kteří obcházeli měšťanské domy nebo seděli s prosíkem u městských bran, je jisté, že byli nerozlučnou součástí středověké každodennosti.

TIP: Potřební, přesto opovrhování: Krvavá historie katovského řemesla

K hospodským rvačkám nebo i vraždám docházelo často v městských krčmách. V tavernách se scházeli drobní lupiči s překupníky kradeného zboží, mezi které někdy patřili samotní hostinští. V Praze byl již ve 14. století zaveden dohled nad cizími příchozími do města. Hospodský nesměl ubytovat žádného „neřádného” hosta, a pokud měl o jeho mravní počestnosti pochybnost, musel jej nahlásit. V opačném případě dostal pokutu, ať byl takový host zajat, nebo utekl. 

Nevěstky a kati

Prázdné ženky, mandeleny, báryně, harapanny či prostě jen kurvy, jak se ve středověku nejčastěji nazývaly vykonavatelky nejstaršího řemesla, se nacházely snad v každém větším městě, ale poměrně často i na venkově. Podle takzvaných Soběslavských práv z 15. století se nevěstkám předepisovalo nosit šlojíře se žlutými okraji, aby byly jasně odlišitelné od počestných žen.

Někdy však městská rada nebrala prostituci jako nutné zlo, ale spíš jako zdroj příjmů. Například v roce 1353 brněnští konšelé vydali pro místní nevěstince zvláštní řád, podle kterého poplatky pravidelně plynoucí z veřejných domů směřovaly do městské kasy. Nevěstince, jež byly také označovány „chalupy stydké“ nebo „domy kurevské“, se podobně jako krčmy stávaly útočištěm ostatních lidí na okraji: žebráků, zlodějů a jiných zločinců.

Nelehké postavení na okraji většinové společnosti se nevyhýbalo ani dalšímu v dobovém vnímání nečistému řemeslu, kterému se věnoval mistr ostrého meče neboli kat. Jeho hlavním úkolem bylo vykonávat popravy lidí odsouzených k trestu smrti, ale také mučit odsouzené nebo právem útrpným vymáhat přiznání při výsleších obžalovaných. 

Přestože popravčí mistři tvořili nezbytnou součást měšťanské společnosti, nikdy nebyli přijati mezi plnoprávné měšťany a často byli různě omezováni. V hostincích a v kostele měli v lavicích vyhrazené místo, umístěné stranou od ostatních, často museli chodit oblečeni v černé barvě, někde stačilo jen viditelné označení. Do města směli popravčí vstupovat pouze jim vyhrazenou fortnou – katovskou brankou. Ve městech většinou obývali domy v okrajových částech, pokud možno co nejdále od domů počestných občanů. 

Oboustranná užitečnost

Ke skupinám, které byly středověkou společností pronásledovány nebo se pohybovaly na jejím okraji, patřili i potulní studenti, malomocní nebo jinak psychicky či tělesně postižení, lazebníci, pištci, hudebníci a kejklíři, kacíři, čarodějnice či různí mágové, ale také Židé a Cikáni. Ani ve středověku však nebylo nemožné zlepšit své společenské postavení a schopným jednotlivcům se v některých případech otvírala cesta jak k materiálnímu, tak společenskému vzestupu.

TIP: Jaké bylo nejvznešenější řemeslo v historii? Odpověď vás možná překvapí

Lidé na okraji byli velmi závislí na většinové společnosti, ta však na druhou stranu mnohé z nich také potřebovala. Například poskytnutí almužny chudému bylo spojováno se spásou vlastní duše, nevěstky sloužily k ochraně počestných žen nebo k poskytnutí rozkoše svobodným mužům. Židé pak v rámci středověké společnosti umožňovali získat finanční hotovost, a v našich zemích tak suplovali úlohu severoitalských bankovních domů a zastaváren.

Zraky vědců a inženýrů se upírají na podivuhodný žlutý měsíc Saturnu Titan. Je to zmrzlý svět plný organických látek a my bychom ho moc rádi prozkoumali. Než ale vypravíme do tak extrémního prostředí průzkumné roboty, tak bychom si je měli vyzkoušet tady na Zemi.

Průzkumníci pro Titan

Ian Richardson z Washingtonské Státní univerzity a jeho tým postavili experimentální komoru, kterou naplnili kapalným metanem a etanem. V komoře tak dokázali napodobit podmínky prostředí na Titanu, včetně teploty kolem mínus 180 °C s tlakem čtyř atmosfér.

Podle Richardsona to není zrovna nejpřátelštější prostředí. Tím spíše by ale badatelé měli otestovat připravované roboty, jak v takových podmínkách obstojí. NASA pracuje na ponorce pro Titan a mluví se i o dronu, který by létal na mrazivými moři.

TIP: V mořích na Titanu si nejspíš nezasurfujeme: Zdejší vlny prý nestojí za řeč

První výsledky experimentů v experimentální komoře ukazují, že teplo z ponorky může vést ke tvorbě bublin dusíku, což bude komplikovat pohyb ponorky, její manévrování i pozorování okolí kamerami a senzory. Příjemným překvapením naopak bylo zjištění, že v mořích Titanu se zřejmě netvoří ledovce.

Květolib včelí je samotářská dravá vosa, která se specializovala na lov včel. Útočí na včely, které sedí na květech nebo se vracejí do úlu. Květolib včelu ochromí svým jedem a pak ji odnese do hnízda jako potravu pro své potomky.

Kromě toho, že květolibové musí sehnat k snědku včely, potřebují také ochránit potomstvo před rychle rostoucími plísněmi. Kvůli tomu si v tykadlech pěstují spřátelené bakterie, které jim pomáhají vyrábět speciální koktejl antibiotik. Tím pak chrání své potomstvo v podzemním hnízdě.

TIP: Jed brazilské vosy dokáže proděravět nádorové buňky

Antibiotika květolibů jsou účinná proti rozmanitým druhům plísní. Tento koktejl funguje už asi 68 milionů let ve víceméně stejné podobě. Jak se zdá, rezistence na antibiotika není pro květoliby problém. Právě složitost směsi antibiotik, společně se samotářským životem květolibům zaručuje, že po celou tu dlouhou dobu květolibové odolávají plísním.

Vědci objevili u pavouků novou sexuální techniku, kterou nazvali „kopulace na dálku“. Sameček při ní zanechá svůj pohlavní orgán v těle samičky a uprchne dříve, než ho samička sežere. Pohlavní orgán pavoučího samečka pak ještě sám pracuje a přenáší do těla samičky spermie.

Výhodná kopulace na dálku

Ačkoli se na první pohled může toto jednání zdát nerozumné, pavoukům se vyplatí. První výhodou je fakt, že samička se nemůže spářit s jiným samcem, čímž je zajištěn žádoucí přenos genů na další generaci. Do jejího těla se navíc dostane z odlomeného pohlavního orgánu více spermií než při normálním oplodnění a v neposlední řadě si sameček zachrání život. Je sice nadále sterilní, ale svůj úkol splnil a kupodivu získal na čilosti a bojovnosti.

TIP: Vodouch stříbřitý je jediným pavoukem žijícím pod vodou

Kopulaci na dálku zkoumali vědci u pavouků z čeledi nefilovitých s latinským názvem Nephilengys malabarensis. Samotné spojení se samičkou bylo velmi krátké – jen 3 až 35 vteřin. Samečci se snažili uprchnout z dosahu kanibalistických samiček co nejdříve a téměř 90 procent z nich dávalo přednost kopulaci na dálku před běžným způsobem páření.

Vědci předpokládají, že sexuální chování druhu N. malabarensis se objevuje i u jiných druhů pavouků. Tato skupina živočichů má ve svém repertoáru více podivných praktik spojených s pářením – například snovačka Hasseltova vyžaduje, aby se jí partner dvořil po dobu 100 minut, jinak také skončí v jejím břiše.

Spojené arabské emiráty jsou známé jako země posedlá výškovými rekordy svých staveb. Nachází se zde například nejvyšší budova světa Burdž Chalífa, vysoká 828 metrů. V plánech je superluxusní přístav se 135 metrů vysokým majákem nebo největší nákupní komplex na světě pro 180 milionů návštěvníků. Nově na seznamu dubajských „nej“ přibyl i nejvyšší hotel na světě. Nový hotel nese název Gevora, má 75 pater a měří 356 metrů. O jeden metr tak překonal dosavadního rekordmana mezi hotely JW Mariott Marquis, který se nachází rovněž v Dubaji.

TIP: Na křídlech orla: Střemhlavý let z nejvyšší budovy světa

Dubaj by chtěla od roku 2020 lákat každoročně až 20 miliónů návštěvníků. Právě ve zmíněném roce 2020 bude hostit světovou výstavu Expo.