Planety obíhající kolem slabého červeného trpaslíka TRAPPIST-1, který se nachází jen 40 světelných let od Slunce, se poprvé podařilo detekovat v roce 2016. Pozorování získaná v následujícím roce pomocí dalších pozemních i kosmických přístrojů odhalila, že systém tvoří minimálně sedm planet, které jsou všechny svou velikostí podobné Zemi. Planety nesou označení TRAPPIST-1b, c, d, e, f, g a h, v pořadí se zvyšující se vzdáleností od centrální hvězdy systému.

Sedm různých světů

Vnitřní planety TRAPPIST-1b a TRAPPIST-1c mají pravděpodobně kamenná jádra a jsou obklopeny atmosférami mnohem hustějšími, než má Země. Třetí planeta TRAPPIST-1d je nejspíš nejlehčím tělesem systému s hmotností pouhých 30 % Země. Vědci si zatím nejsou jisti, zda má rozsáhlou atmosféru nebo je pokryta oceánem, či dokonce ledovým příkrovem.

Vědce překvapilo, že planeta TRAPPIST-1e je jediným tělesem v systému, které má větší hustotu než Země, což naznačuje, že by mohla mít hustější železné jádro a nemusí tedy nutně mít hustou atmosféru, oceán nebo ledový povrch. Zdá se, že v případě TRAPPIST-1e tvoří horniny mnohem větší část tělesa, než je tomu u ostatních planet systému. Pokud však jde o velikost, hustotu a množství záření dopadajícího na povrch, je Zemi nejpodobnější.

TRAPPIST-1f, TRAPPIST-1g a TRAPPIST-1h jsou dost daleko od hvězdy, aby voda zamrzla na celém povrchu. Pokud tato tělesa mají řídké atmosféry, je nepravděpodobné, že by obsahovaly těžké molekuly, jako je třeba oxid uhličitý, které nacházíme na Zemi.

„Je zajímavé, že vnitřní planety systému nejsou nejhustější, a také, že chladnější planety nemohou mít husté atmosféry,“ poznamenává spoluautorka práce Caroline Dorn ze švýcarské University of Zurich.

Více vody než na Zemi

Hustoty jednotlivých těles v systému, které jsou nyní známy mnohem přesněji než doposud, naznačují, že některé planety mohou obsahovat až 5 % hmotnosti v podobě vody – tedy 250× více než v oceánech na Zemi (pro srovnání, v případě Země tvoří voda jen asi 0,02 % hmotnosti) Teplejší planety ležící nejblíže své mateřské hvězdy mají pravděpodobně husté atmosféry obsahující značné množství vodní páry, vzdálenější pak mohou být pokryty silným ledovým příkrovem. Čtvrtá planeta systému TRAPPIST-1e je, pokud jde o velikost, hustotu a množství záření dopadajícího na povrch, nejpodobnější Zemi. Ze všech sedmi těles obsahuje největší množství hornin a má potenciál udržet na povrchu vodu v kapalném stavu.

Simon Grimm vysvětluje postup určení hmotnosti: „Planety v systému TRAPPIST-1 jsou tak blízko sebe, že se navzájem gravitačně ovlivňují, proto dochází k časovým posunům v okamžicích přechodů jednotlivých těles přes disk mateřské hvězdy. Tyto odchylky závisí jednak na hmotnosti těles, ale také na vzdálenosti a dalších parametrech dráhy. S pomocí počítačového modelu simulujeme dráhy planet, dokud vypočtené okamžiky přechodů nesouhlasí s napozorovanými daty. Takto je možné zjistit hmotnosti těles.“

TIP: Důležitý objev: NASA hlásí sedm planet podobných Zemi u nedaleké hvězdy

Měření hustoty, v kombinaci s modely složení těles, naznačují, že planety systému TRAPPIST-1 nejsou jen pusté kamenné světy. Zdá se, že tělesa obsahují značné množství těkavých materiálů, pravděpodobně vody, která by v některých případech mohla tvořit až 5 % jejich celkové hmotnosti.

„Hustota, ačkoliv je velmi podstatná pro odvození složení planety, neříká takřka nic o její obyvatelnosti. Naše studie je však důležitým krokem na cestě k poznání, zda některá z těchto planet je schopná skutečně nést život,“ říká spoluautor práce Brice-Olivier Demory ze švýcarské University of Bern.

Cesta do systému TRAPPIST-1:

Mráz se zakusuje do všech údů a smrkový les je úplně ztichlý. Jakoby široko daleko nebylo nic než stromy a sníh. Šišky poházené na čerstvém sněhu však nutí člověka zvrátit hlavu vzhůru. Stále ovšem není nic vidět! Až trpělivý průzkum triedrem ve vysokých jehlanech korun odhalí, že les je i teď plný života – červenaví ptáčci se zahnutými zobáčky si cpou bříška semeny šišek.

Neviditelní krasavci

Křivky obecné (Loxia curvirostra) jsou přibližně stejně velké jako pěnkavy obecné. Mají o něco větší hlavičku, nápadný překřížený zobák a vykrojený ocásek. Samečci jsou cihlově červení (byli však pozorováni i žlutě zbarvení), méně nápadné samičky jsou olivově hnědé se žlutým kostřecem (opeření nad kořenem ocasu). Mláďata křivek mají výrazně proužkovanou spodní stranu těl, jejich prachový šat je černošedý. Křivky létají rychle ve vlnovkách, často se zdržují ve větších hejnech.

Hlasově se projevují výrazným „kipp“ a „gipp“, zpěv tvoří cvrlikavé a flétnové zvuky doprovázené „skřípotem“ a vábením. Při krmení se však křivky hlasově nijak neprojevují, a proto také unikají lidské pozornosti. Hlasitě se ozývají pouze při letu v hejnech.

Akrobatky s louskáčkem

Na pomyslném jídelníčku křivek jsou především semena smrků a jedlí. Tato olejnatá potrava bohatá na tuk jim dodává spoustu energie a chrání ptáčky před silnými mrazy. Za doplňkovou potravu je možno považovat různé lesní bobule, jiná semena a hmyz.

Pro dobývání semen ze šišek mají křivky dokonalý nástroj – překřížený zobák! Horní a dolní špičky zobáku jsou hákovitě zahnuté a kříží se. Křivka zasune špičku mírně pootevřeného zobáčku pod šupinu šišky a skousne. Překřížené špičky šupinu odtrhnou a pták jazykem semínko vyndá. Někdy křivka odkousne celou šišku a zpracovává ji na větvi.

Křivky působí při krmení v korunách stromů jako rozené akrobatky a vzdáleně připomínají papoušky. Mnohdy se činí i hlavičkami dolů. Mají i další anatomickou výhodu, která jim jejich „akrobatické produkce“ ulehčuje – nožky s pohyblivými prsty, které jim umožňují šišky uchopit a držet.

Otužilci mezi ptáky

Díky potravě bohaté na tuk patří křivky mezi mimořádně otužilé ptáky. Mohou hnízdit po celý rok, nejčastěji se tak děje od ledna do dubna. Nejfrekventovanějším měsícem jejich hnízdění bývá únor. V každém případě jsou však křivky prvním druhem ptáků, který v novém roce v naší domovině zahnízdí.

TIP: Nemocnice pro divoká zvířata aneb Jak fungují záchranné stanice

Hnízda křivek jsou umístěna vysoko ve větvích statných smrků. Často je lze zahlédnout i čtyřicet metrů nad zemí, i když výjimečně byla objevena jen ve dvoumetrové výšce. Hnízdo je spletené z klacíků, mechů a lišejníků – je tlustostěnné s hlubokou, bohatě vycpanou kotlinou. Na třech až čtyřech nazelenalých, řídce kropenatých vajíčkách sedí po dobu dvanácti až čtrnácti dnů pouze samička. Za mrazů hnízdo vůbec neopouští, aby vejce nevystydla, a sameček jí nosí potravu. Po dobu dalších čtrnácti dnů krmí vylíhlá mláďata oba rodiče společně. Mladí ptáci pohlavně dospívají po půl roce.

Vzácní hosté a zatoulanci

Na našem území můžete v zimním období vzácně zastihnout ještě další dva druhy křivek – křivku velkou (Loxia pytyopsittacus) a křivku bělokřídlou (Loxia leucoptera). Oba druhy se k nám občas invazně zatoulají z evropského severu. Křivka velká má na rozdíl od křivky obecné větší hlavu a mohutnější zobák. Křivka bělokřídlá se od obecné odlišuje zejména dvěma širokými, bílými pásky na křídlech; tento druh je občas v zimě vzácně k zastižení zejména v Bílých Karpatech.

Kam za křivkami

Křivka obecná je výhradně lesní pták a specializuje se na jehličnaté lesy v Evropě, Asii a v Severní Americe. U nás jsou nejčastějším místem jejího výskytu Polabí, dolní Povltaví, Poohří, Podkrušnohoří, Krušné hory, Krkonoše, Jizerské hory, Šumava, jižní a střední Morava, Moravskoslezské Beskydy, Javorníky a Bílé Karpaty. Křivky jsem však pozoroval i na Českomoravské vrchovině, v Moravském krasu, Jeseníkách a v Orlických horách. Důvěryhodnými pozorovateli byly křivky zaznamenány dokonce i v Praze.

Rada pro netrpělivé

Kdo miluje ptactvo, ale nemá čas či trpělivost pátrat v korunách smrků po křivkách, může s klidným svědomím zamířit v únoru pod Pavlovské vrchy na Mušovské přehradní nádrže. Rozhodně nebude zklamán! Každoroční divadlo zde bere zaníceným „birdwatcherům“ dech. Problematické vodní dílo je pravidelným zimovištěm desetitisícovým hejnům hus polních a běločelých a stovkám hus velkých. O různých druzích kachen nemluvě. Zimuje zde morčák velký, vzácněji morčák malý, velmi vzácně berneška bělolící a samozřejmě impozantní orlové mořští. A mnoho a mnoho dalších druhů… Nezapomeňte si doma dalekohled!

Tip pro všechny

Hlas křivek je možno poslechnout na www.rozhlas.cz/hlas, kde najdete množství zajímavých informací nejen o nich, ale prakticky o všech u nás žijících ptácích.

Navrhl ho ve třicátých letech 20. století průmyslový designér Henry Dreyfuss, autor mnoha designových ikon – ať už šlo o lokomotivy, vysavače, telefony či psací stroje. Splňoval požadavky tehdy dominujícího stylu Art deco a zároveň působil zcela ojediněle.

Ve své době to byl vůbec první stroj navržený komplexně a do posledního detailu – od tvaru hliníkového pláště v barvě rtuti po užívaný porcelán. V každém vagonu bylo kolem 48 až 56 míst na sezení, některé měly i zvláštní kuřácký salonek. Jídelní vůz se dělil na tři oddíly o celkové kapacitě 56 osob. Nechyběl ani oddíl s barem a soukromé salonky.  

Podle nejrozšířenější teorie se jedná o zkrácené anglické spojení „oll korrect“, tedy záměrně chybně napsaná slova „all correct“ (v překladu „vše správně“), která se objevila v bostonských novinách ve 40. letech 19. století. Komolení a chybné psaní tehdy představovalo velmi oblíbený způsob, jak pobavit čtenáře. Zmíněné sousloví si pak údajně vypůjčili newyorští demokraté, aby zpopularizovali svého prezidentského kandidáta Martina Van Burena, jemuž se říkalo Old Kinderhook, tedy O. K.

Podle jiných názorů je však třeba pátrat u indiánského kmene Čoktavů a jejich výrazu „okeh“. Uvedené slovo později použili misionáři v překladu Bible ve smyslu „tak to bylo“, načež se dostalo do širšího povědomí už jako zkomolenina.

Třetí teorie souvisí s armádou: Když se prý spojenečtí piloti za druhé světové války vraceli z náletů, musel velitel letky hlásit ztráty. Pokud do rádia oznámil „zero killed“ – doslova tedy „nula zabitých“, zapsáno jako „0 K“ –, šlo o úspěšný den. 

Mars je sice dost daleko, ale díky skvostným snímkům povrchu planety posílaným americkým satelitem Mars Reconnaissance Orbiter (MRO) je jako na dosah ruky. Satelit MRO svým kamerovým systémem High-Resolution Imaging Science Experiment (HiRISE) pořídil i pozoruhodný snímek jednoho z kráterů Marsu.

Kráter na fotografii připomíná spermii anebo v méně mládeži nepřístupné verzi pulce. Jde o impaktní kráter, který vznikl po dopadu meteoritu. Velikost kráteru je asi 150 až 200 metrů. Nápadná struktura ocasu „spermie“ vznikla až později, když se stěna kráteru naplněného vodou na jenom místě protrhla a voda se vyvalila ven.

Podle odborníků NASA je na snímcích z povrchu Marsu a dalších podobných míst často obtížné poznat, jakým směrem se takovými kanály valila voda. V případě tohoto kráteru to neplatí, protože máme k dispozici klíčovou informaci o tvaru terénu.

TIP: Kam zmizela voda Marsu? Možná ji nasákly místní horniny

Detailní studium snímků kráteru ve tvaru spermie by tím pádem mělo prozradit leccos zajímavého o historii aktivity vody v této oblasti Marsu i na celé Rudé planetě, která bývala na povrchu mnohem více zavodněná, než je dnes.

Termiti jsou jednou z nejúspěšnějších skupin hmyzu na planetě. Podařilo se jim kolonizovat většinu souše s výjimkou Antarktidy. V jejich koloniích žije několik set až několik milionů jedinců. Královny termitů jsou velice dlouhověké a mohou se dožívat 30 až 50 let.

Klíčovou roli v jejich úspěchu hraje schopnost trávit celulózu. To je velmi obtížné a termiti se díky tomu mohou živit prakticky čímkoliv rostlinného původu, od trávy až po dřevo. Termitům s trávením celulózy pomáhají mikroorganismy, které žijí v jejich střevech.

TIP: Přijde invaze mravenců? Kolonie etiopských mravenců mohou zaplavit svět

Podle nové vědecké studie žije v termitech až 5 tisíc různých mikrobů. V lidských střevech, která jsou mnohem objemnější, přitom žije jen asi tisícovka druhů mikrobů. Termiti si bakterie předávají z generace na generaci, ale také si je vyměňují mezi jednotlivými druhy termitů. K tomu nejspíš dochází při divokých válkách mezi termity. Když vítězové sežerou těla poražených, získají tím i jejich bakteriální pomocníky.

Muži hrozí především to, že se bude dlouhá léta starat o dítě, které s jeho milovanou zplodil někdo jiný. Naopak matka je jistá vždy. Škoda, kterou utrpí žena, pokud ji sokyně připraví o část výdělku či majetku jejího manžela, je proti tomu jen zanedbatelná.

Skupina vědců, vedená antropoložkou Beverly Strassmannovou z Michiganské univerzity, se proto v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences zaměřila na souvislost náboženství a „kukaččích“ dětí. Vybrali si k tomu přírodní národ Dogonů, jehož příslušníci žijí na území východoafrické republiky Mali. Dogonové vyznávají jak svou původní kmenovou víru, tak dvě varianty křesťanství a islámu. Lidé všech tří náboženství žijí ve velmi úzkém styku a v silně promísené společnosti. Původní dogonské náboženství vyžaduje od žen (na rozdíl od islámu a křesťanství), aby se v době menstruace uchylovaly na pět nocí do speciálních chýší.

Pojistka otcovství

Podle Strassmannové a jejích spolupracovníků mají muži a jejich příbuzní díky chýším lepší povědomí o menstruačním cyklu své ženy. Dogonské ženy neužívají antikoncepci. Jakmile se po posledním porodu začnou vracet do chýše, dozví se muž o možnosti dalšího otěhotnění své partnerky. Zároveň je varován, že pokud se nezačne činit sám, mohl by ho někdo předběhnout. Vědci podrobili genetickým testům otcovství okolo 1 700 párů rodič-potomek.

TIP: Nečekaný manželský benefit: Sezdaní pacienti žijí déle než ti svobodní

Výsledky odpovídaly teorii: mezi vyznavači původního náboženství představovalo riziko starání se o cizí dítě 1,3 %. U ostatních vyznání se toto číslo pohybovalo okolo 2,9 %. Ne že by jejich systém kontroly nefungoval, ale je méně účinný.

Věděli jste, že existuje i bílá duha? Na rozdíl od té klasické, vzniká její bílá sestřička při dešti s kapkami různých velikostí, nebo častěji – lomem světla v mikroskopických kapičkách mlhy. Kapky, které jsou obvykle menší než 0,1 milimetru, nejsou schopny (nebo jen v omezené míře) rozdělit barevné spektrum.

TIP: Tajemství neviditelné modré barvy

Barva, intenzita a šířka jednotlivých barevných oblouků v duze totiž závisí na velikosti dešťových kapek. Tak například, pokud se poloměr dešťových kapek pohybuje v intervalu 0,5–1 mm, na duze je patrný široký fialový pruh s jasně zelenou a červenou barvou. Jestliže jsou dešťové kapky veliké 0,1–0,15 mm, je duha téměř bez červené barvy.

Vzácný úkaz se podařilo zachytit německému fotografovi Erik Arndtovi na Špicberkách nedaleko severního pólu během výletu za ledními medvědy.

Velká sopečná kaldera Kikai se nalézá v Jihočínském moři, přibližně 60 kilometrů od japonského ostrova Kjúšú. Její průměr činí asi 19 kilometrů a z valné většiny je ponořená v oceánu. Nad vodou dnes vyčnívají v podstatě jen sopečné dómy Iojima (Iwo-dake) a Sowa-Iwo-džima.

Kaldera vznikla asi před 6 300 lety při gigantické sopečné explozi, jedné z největších od konce doby ledové. Do vzduchu tehdy vyletělo 150 kilometrů krychlových hornin. Ve stejných místech došlo k obrovským erupcím i dříve, zhruba před 95 tisíci let, a také před 140 tisíci let. Kikai je stále vulkanicky aktivní, a podle odborníků zde trvale hrozí riziko velké erupce.

TIP: Neklid v hlubinách: Pod městečkem na Novém Zélandu se hromadí magma

Nedávný výzkum kaldery přinesl špatné zprávy. Po velké erupci před 6 300 lety se v kaldeře vytvořil ohromný sopečný dóm, který má objem přes 32 kilometrů krychlových. Podle vědců to svědčí o existenci velkého zdroje magmatu pod kalderou. Podle vědců je šance asi 1 : 100, že během příštího století dojde k další gigantické erupci, při které vulkán vyvrhne více než 40 kilometrů krychlových hornin. Škody by v takovém případě byly nedozírné.

Victoria Woodhullová si vůbec získala řadu přízvisek. Na vrcholu kariéry však byla nejčastěji „děvkou, která kandidovala na prezidenta“, jak se o ní vyjadřoval denní tisk. Proč budila takové pohoršení?

Zrodila se hvězda

Budoucí kandidátka se narodila jako Victoria California Claflin roku 1838 ve státě Ohio. Již ve čtrnácti letech ji rodiče provdali za lékaře Canninga Woodhulla, s nímž měla dvě děti. Svazek ale neměl dlouhého trvání. Manžel byl alkoholik, a proto když se Victoria sblížila s plukovníkem Jamesem Harveyem Bloodem, nechala se rozvést, nicméně si ponechala příjmení prvního muže. S Bloodem se vzali roku 1866, a byl to právě on, kdo ji seznámil s myšlenkami marxismu, volné lásky či ženských práv.

Na konci šedesátých let se rodina přestěhovala do New Yorku. Zde roku 1870 Victoria společně se sestrou Tennessee založila za podpory jednoho z nejbohatších Američanů, Cornelia Vanderbilta, první makléřskou firmu na Wall Street řízenou ženami – Woodhull, Claflin & Co. Podnik začal záhy prosperovat, Victoriina kariéra byla na vzestupu. Krátce poté sestry založily radikální list Woodhull and Claflin´s Weekly, který využívaly k boji za odstranění třídní nerovnosti a rovnoprávnost žen.

TIP: Jak chytří byli prezidenti USA? Má Donald Trump vyšší IQ než Barack Obama?

V dubnu téhož roku oznámila Woodhullová svoji kandidaturu na hlavu státu ve volbách plánovaných na rok 1872. Důvod byl prostý, měla již dost umírněných feministek, a proto se odhodlala k činům. Ženy měly mít stejná volební práva jako muži. Tento požadavek ostatně přednesla také Kongresu, kde byl probírán vůbec poprvé. Pro své nekonformní postoje a život spojený s prostředím „nemorálního“ makléřského světa vyhrazeného mužům, se pochopitelně často setkávala s kritikou v podobě peprných článků i karikatur.

Děvka a černoch

Dne 10. května 1872 se Woodhullová dočkala nominace na úřad prezidenta 668 delegáty nově založené Strany rovných práv. Jejím viceprezidentem se měl stát bývalý otrok Frederick Douglass, první nominovaný Afroameričan. Nemohlo být snad skandálnější kombinace kandidátů – běloška pochybného charakteru a vysoce respektovaný černoch! To bylo zcela v rozporu s panujícím mýtem o „čisté bílé ženě“ a černém násilníkovi. „Nestoudná děvka a černoch,“ jak je označovala média, se okamžitě stali terčem útoků.

Aktivity Woodhullové vyprovokovaly k výpadu i jejího odpůrce, populárního evangelického kazatele Henryho Warda Beechera. Odplatou feministka zveřejnila jeho mimomanželský vztah na stranách svých novin. Následně byla obviněna z šíření obscénního materiálu. Pátý listopad 1872, kdy probíhaly volby, tak první ženská kandidátka na úřad prezidenta USA nestrávila v sídle strany, ale ve věznici. Kauce, které musela během následujícího roku uhradit, dostaly rodinu téměř tam, kde před lety začínala.

TIP: Warren Harding: Nejhorší prezident v amerických dějinách

I když šanci zasednout do Oválné pracovny Victoria neměla, a to nejen kvůli zažitým předsudkům, nebo faktu, že ženám nepříslušelo pasivní volební právo, přispěla výraznou měrou ke zviditelnění ženské problematiky. Proto neváhala ohlásit svoji kandidaturu ani roku 1876. Po neúspěchu ale nadobro opustila USA a usadila se v Londýně, tentokrát po boku majetného bankéře. Bojovnice za volební právo žen se dočkala zadostiučinění roku 1920, kdy bylo Američankám konečně přiřčeno. Sedm let nato hlasatelka volné lásky a ženské emancipace zemřela.