V roce 1978 řádila v Bostonu a na Rhode Islandu sněhová bouře, jakou nikdo předtím ani potom nepamatuje. V nejprudším přívalu padalo na zem deset centimetrů sněhu za hodinu a v celé oblasti se celkové srážky pohybovaly v rozmezí 30–90 centimetrů. V Bostonu napadlo bezmála sedmdesát centimetrů sněhu a rychlost větru dosahovala až 160 km/h. 

Sníh navíc napadl v období vysokých přílivů a kvůli tomu došlo u pobřeží k bezprecedentním záplavám. Mnoho problémů způsobil také fakt, že bouře začala v pondělí odpoledne. Ráno vypadalo nebe zcela normálně, takže lidé bez obav vyrazili do práce a do škol. Odpoledne pak zůstali po tisících uvězněni ve svých autech na silnicích a dálnicích. Ve státech Massachusetts a Rhode Island zemřelo na následky bouře více než sto obyvatel a celkové škody se vyšplhaly k 520 milionům dolarům (v přepočtu k dnešním cenám zhruba 1, 95 miliardy dolarů).

Podle indexu Národního úřadu pro oceán a atmosféru šlo o bouři nejvyšší kategorie 5. Bouří této úrovně úřad v posledních 100 letech eviduje pouze pět – v letech 1950, 1978, 1993, 1996 a v roce 2011. Za historicky nejhorší sněhovou bouři je ale považována bouře z roku 1888, kdy vítr o rychlosti až 128 km/h vytvořil na Long Islandu závěje hluboké 15–18 metrů.

Oceán je plný plastu. Odhaduje se, že jeho množství je tak velké, že odpovídá hmotnosti 17 Velkých pyramid v Gíze. Každoročně do oceánu přidáváme dalších 550 Brooklynských mostů plastu. Umělé hmoty jsou pro oceán reálnou hrozbou.

Biologové mají velký strach zejména o největší obyvatele oceánu, kteří se živí klidným filtrováním planktonu. Velryby, obrovští žraloci a rovněž manty totiž prostě filtrují mořskou vodu a očekávají, že bude plná dobré stravy. Jenomže teď je v ní stále více částeček plastu, které se svou velikostí blíží planktonu. A obři oceánu je polykají.

TIP: Není úniku: Plasty se našly i v tělech obyvatel Mariánského příkopu

Odborníci odhadují, že například plejtvák myšok, druhý největší tvor současného světa, pozře asi 2 tisíce částeček plastu denně. Manty obrovské zase prý spolknou 40 až 90 částic plastu za hodinu krmení u hladiny oceánu. Zdá se, že obyvatelé moře mají s plastem skutečně problém.

Ve vzdálenosti 23 milionů světelných let se navzájem svými gravitačními silami ovlivňují galaxie NGC 2936 a NGC 2937. Na novém kombinovaném snímku, který ukazuje data z Hubbleho a Spitzerova vesmírného teleskopu, tyto galaxie připomínají úchvatného vesmírného tučňáka, který si chrání vejce, jako tu nejdražší věc ve vesmíru.

Tučňák a vejce z galaktické ZOO

Tučňákem je galaxie NGC 2936. Podle všeho to kdysi bývala spořádaná spirální galaxie, podobná naší Mléčné dráze. Gravitační síla galaktického souseda ale dramaticky změnila její proporce.

TIP: Souboj vesmírných titánů: Drama, které se odehrálo před 13 miliardami let

Sousední galaxie NGC 2937 je eliptická a připomíná zelenkavé vesmírné vejce. Je plná starých hvězd a nové hvězdy v ní už prakticky nevznikají. Během dlouhých milionů let se vesmírný tučňák se svým vejcem spojí a vytvoří jedinou obří galaxii. Splývání galaxií je ve vesmíru běžné a představuje významnou fázi v evoluci galaxií. 

Ryba fugu, nazývaná rovněž takifugu (říční prase), je snad nejznámějším příkladem pochutiny, jejíž konzumaci pokládají někteří gurmáni za nenahraditelný zážitek a mnoho jiných lidí za holé šílenství. Maso této ryby totiž obsahuje jed tetrodotoxin, který je zhruba tisíckrát smrtelnější než kyanid. A právě malé množství jedu ve speciálně upravené rybě dodává prý jejímu masu jedinečnou chuť. 

Fugu má na jídelním lístku zhruba tisícovka japonských restaurací, v nichž ji připravují vyškolení kuchaři. Mimořádně pečlivý školicí proces trvá dva až tři roky a je ukončen vysoce ceněným certifikátem, který obdrží jen zlomek uchazečů. Každá chyba v průběhu školení totiž znamená vyhazov, protože certifikovaný specialista na fugu chybu prostě udělat nesmí.

Mravenčení kolem úst

Ryba fugu je vysloveně japonskou specialitou, přestože ji lze ulovit i v jiných mořích. Japonci však vynalezli recept na její bezpečnou úpravu, a pokud se objeví na jídelním lístku jinde než v Zemi vycházejícího slunce, jde vždy o předem upravenou a zmraženou rybu. Lov a prodej fugu je totiž v jiných státech přísně zakázán.  

Tato pochoutka je sice drahá, ale zájemců o její ochutnání je mnoho a každý rok zemře na následky otravy z nesprávně upraveného masa několik lidí. Proč? Protože jed, který se nachází hlavně v játrech, kůži a některých dalších orgánech (právě tyto části ryby nesmí kuchař v žádném případě poškodit), způsobuje u člověka postupné ochrnutí svalstva a zástavu dýchaní. Protijed neexistuje a oběť se při intoxikaci jednoduše udusí. Prvním příznakem otravy je údajně pocit mravenčení kolem úst a jediný způsob, jak nešťastníka zachránit, je napojit jeho plíce na umělou ventilaci, než účinky jedu pominou. 

Jedovaté řasy

Fugu je sice extrémně nebezpečnou, ale zdaleka ne jedinou rybou, jejíž maso může konzumenta zabít. Zdánlivě nevysvětlitelné otravy rybami jsou známé už z dob prvních zámořských objevitelských plaveb a v různé míře se objevují dodnes. 

Ryby se stávají pro člověka jedovatými paradoxně proto, že samy konzumují jedovatou potravu. Často jí bývají toxické řasy a sinice, které obsahují takzvané fykotoxiny.  Už po staletí je známá například takzvaná ciguaterová otrava.

Způsobují ji ciguateratoxiny ve svalové hmotě a vnitřních orgánech některých ryb, například kanice, murény, barakudy, chňapala bohara či soltýna barakudy. Jejich maso je sice za normálních okolností považováno za nezávadné a chutné, ale v některých mořích – například v tropických a subtropických oblastech Indického a Tichého oceánu i v Karibském moři – se tyto ryby živí toxickými řasami obrněnkami. Obětí takových otrav se pak stávají především cizinci, kteří loví na vlastní pěst. Místní rybáři totiž znají tradiční způsoby, jak danou rybu „otestovat“: hodí kousek masa do mraveniště, a pokud obsahuje jed, prchají od něj mravenci pryč. 

Každý rok je ve světě zaznamenáno asi padesát tisíc případů otravy ciguatoxinem. Jde o skutečně nebezpečný jed, který nelze neutralizovat žádnou úpravou a nelze ho odhalit čichem ani chutí. Jeho požití vyvolává zvracení, průjmy, křeče, paralýzu a poruchy dýchání, jež mohou v krajním případě skončit i smrtí.

Osm kilo papriček

Příkladem potraviny, v níž s radostí a požitkem konzumujeme také určitou dávku smrtícího jedu, jsou chilli papričky. Pocit pálení u nich způsobuje látka zvaná kapsaicin, která je v čisté formě toxická a může způsobit určité formy otrav včetně zástavy dýchání. Riziko však není velké, protože smrtelná dávka představuje zhruba osm kilogramů silně pálivých paprik.

TIP: Ochutnal satanskou vodku s pálivou chilli papričkou a skončil v bezvědomí

Ovšem některé chilli papričky mohou kvůli extrémně vysokému obsahu kapsaicinu vyvolat dechové potíže, nevolnost a zvracení – a také doslova pekelný zážitek v kontaktu se sliznicemi. 

Tarantule na česneku

Existují lahůdky, u nichž se sice smrtelnému riziku nevystavujete, ale při přípravě můžete dostat pár pěkně jedovatých kousanců. V Kambodži je to například koktejl z naloženého sklípkana (lidově nazývaného tarantule). Základem tamní oblíbené pochoutky, považované kromě jiného za léčivý elixír a afrodiziakum, je rýžové víno, plod chlebovníku a právě pavouk. Případné kousnutí sklípkana při přípravě vás sice nejspíš nezabije, ale ještě pár dní ho budete cítit. Navíc některé druhy vystřelují ze zadečku pichlavé chloupky, které se z kůže (a v horším případě z očí) odstraňují jen velmi těžko. 

TIP: Škodná na talíři: Krysí masíčko po kambodžsku

Jinou variantou pochoutky je pavouk naložený v rýžovém víně. Kambodžané ovšem sklípkany konzumují i smažené se solí a s česnekem či dochucené sójovou omáčkou. Kulinářská rada zní: smažte, dokud nohy neztuhnou. Pak bude zadeček méně tekutý.

Tradice pojídání sklípkanů však není v Kambodži příliš dlouhá a má spíše smutné kořeny. Místní lidé totiž začali výživový potenciál jedovatých pavouků objevovat v dobách hladomorů v 70. letech minulého století za nadvlády Rudých Khmerů. Dnes se ale z lovu a gastronomického využití osminohých členovců stala rovněž vítaná atrakce pro turisty.   

Pobyt ve vesmíru pozemšťanům zjevně příliš nesvědčí - astronauti ve vesmíru například ztrácejí na váze. A vědci vlastně doposud přesně nevědí proč. Jedno z možných vysvětlení je velmi zajímavé a pro mnohé překvapující.

Scott Smith z laboratoře výživy NASA Nutritional Biochemistry Laboratory tvrdí, že astronauti hubnou kvůli tomu, že jedí méně, než by měli. Příčinou toho prý je, že astronautům v prostředí mikrogravitace spolknuté jídlo pluje v žaludku a proto jim připadá, že už jsou najezení do sytosti.

Žaludek ve stavu beztíže

Lidský žaludek vznikl v prostředí pozemské gravitace a není uzpůsobený k pobytu ve vesmíru. Nejde o fatální problém, astronauté hlady neumírají, ale je to pro ně nepříjemnost, s níž se je třeba nějakým zůsobem vyrovnat.

TIP: Mezinárodní kosmická stanice: Jak kosmonauti jedí, pijí, spí a chodí na záchod

Pro pobyt ve vesmíru je totiž z vícero důvodů důležité, aby astronauté byli pořádně najezení. Klíčové je hlavně to, že astronautům mizí svaly a řídnou kosti. Mimo jiné i kvůli tomu ve vesmíru cvičí. Když ale nebudou dostatečně jíst, samotné cvičení jim moc nepomůže.

Tisíce lidí opustily republiku kvůli rudé totalitě a po těžkém mezidobí v uprchlických táborech se usídlily na Západě. V emigraci na druhém konci světa začali nový život, dokázali se zde prosadit, a přitom stále na dálku bojovali za návrat demokracie a svobody do vlasti, z níž byli nuceni odejít. 

Jak na západ

Útěky skrz železnou oponu měly mnoho podob. Cesta za svobodou vedla skrz šumavské lesy, skrýše v automobilech, lodích a mezinárodních rychlících, skrz únosy letadel nebo konstrukce vlastních vznášedel a obrněných vozů, které by překonaly hranici. Lidé vymýšleli všemožné důmyslné způsoby, jak uniknout pohraničníkům a dostat se „přes kopečky“.

Opravdu stylový útěk se vydařil oblíbenému divadelnímu a filmovému komikovi Járovi Kohoutovi. Na podzim 1948 se domluvil s převaděčem, aby celou rodinu dostal do bezpečí. Zaplatil vysokou cenu 150 tisíc korun a navíc musel sehrát asi nejnebezpečnější představení své dlouhé kariéry. Přihlásil se úřadům s nabídkou, že dobrovolně přijede se zábavným pásmem rozptýlit pohraničníky do Aše.

Rozhodující okamžik nastal 2. října večer. Ašský sál Střelnice byl plný dělníků z místní textilky, ale také pohraničníků a esenbáků. Všichni se těšili na Kohoutovy fórky a grimasy. Opravdu nezklamal. Hned v prvním čísle vplul na zhasnuté jeviště v noční košili a čapkou se střapcem, v ruce zapálenou svíčku. Několikrát zašeptal směrem k publiku: „Já fouknu! Já fouknu!“ Lidé řvali smíchy a vybízeli, ať foukne. A on fouknul.

Kohout na druhou

O přestávce, oblečen do kostýmu kohouta, se nenápadně vytratil ze zákulisí a v doprovodu převaděče se blížil tmou k hranici. Manželku a tři dcery již předtím ukryl jiný pomocník v nedalekém prvorepublikovém bunkru, kde čekali na hlavu rodiny. Komik si nechával kohoutí maškaru, aby mohl tvrdit, že se zbláznil, kdyby plán selhal a byl zadržen. V dáli zaslechli hluk a motocykly. Uniformované osazenstvo sálu zjistilo, že jim hvězda upláchla pod nosem. Kohoutovi zůstali schováni přes hodinu v bunkru a když nastal klid, rozeběhli se směrem k Německu.

TIP: A spadla železná opona: Vznik pohraniční stráže Československa

Co naplat, že se z převaděčů vyklubali lumpové, kteří uprchlíkům v nestřežené chvíli ukradli všechna zavazadla. Dostali se do bezpečí a to bylo hlavní.

Jára Kohout v exilu navázal na předchozí úspěchy. Působil v New Yorku jako autor humoristických pořadů pro Rádio svobodná Evropa a jako téměř devadesátiletý čiperný chlapík se po převratu vrátil do Československa.    

V italských provinciích Ferrara a Ravena byl v roce 1988 ustanoven přírodní park o rozloze 53 000 hektarů. Jeho oficiální název zní Regionální park delty Pád a řada zdejších jezer a jezírek, mokřin a kanálů tvoří ideální prostředí zejména pro vodní ptactvo. V oblasti se úhrnem vyskytuje kolem 300 druhů ptáků, z toho asi polovina z nich zde i hnízdí. Lokalitu je atraktivní nejen díky druhové rozmanitosti, ale i přítomnosti několika méně obvyklých obyvatel – v deltě řeky Pád najdete jedinou západoevropskou kolonii kormoránů malých (Microcarbo pygmaeus) nebo plameňáky růžové (Phoenicopterus roseus). Na ploše parku dále žije kolem 40 druhů savců a bezmála 30 druhů plazů a obojživelníků. Na milovníky flory zde čeká přes tisíc rostlinných druhů.

Život mezi brázdami

V oblasti okolo města Comacchio, kde jsme se především pohybovali, se setkáte s několika typy biotopů. Je nutné zmínit, že mezi nimi převažují pole. Kdo by čekal celistvou panenskou divočinu, bude asi zklamán – krajina je poměrně hustě osídlená a zemědělsky obdělávaná. Pole jsou navíc poměrně precizně rozdělená na čtverce a obdélníky, mezi nimiž se táhnou dlouhé, jak podle pravítka narýsované silnice. Pohled z letadla tak rozhodně nevzbuzuje dojem ptačího ráje.

O osud zdejší fauny ale není potřeba mít jakékoli obavy – lidé a příroda tady bez větších problémů žijí bok po boku. Navíc i různorodá políčka se systémem zavlažovacích kanálů vytvářejí prostředí, které některým ptačím obyvatelům vyhovuje. Například volavky rusohlavé (Bubulcus ibis) jsme pozorovali a fotografovali pouze na čerstvě zoraných polích.

Otevřená hladina a mokré písky

Druhým významným biotopem říční delty jsou volné sladkovodní plochy. Největší z nich vytváří jezera v oblasti Valli di Comacchio. Právě zde, v jihozápadním cípu jezera poblíž vesnice Sant'Alberto, lze spatřit plameňáky růžové, kteří se tu vyskytují v počtu desítek až stovek jedinců. Pokud se nějakou dobu zdržíte, máte velmi slušnou šanci pozorovat tyto elegantní ptáky při odpočinku, sběru potravy nebo i ve vzduchu při příletech a odletech. Poblíž plameňáků se pak lovu často nerušeně věnují volavky popelavé (Ardea cinerea), stříbřité (Egretta garzetta) a bílé (Egretta alba).

Občas sem zaletí i několik kolpíků bílých (Platalea leucorodia). Ti se však ve větším množství vyskytují spíše jihovýchodně od jezera na menších vodních plochách s ostrůvky rákosí, kde je vybudovaná i pozorovací věž. Na stejném místě jsme měli opakovaně příležitost sledovat z poměrně malé vzdálenosti lovící rybáky obecné (Sterna hirundo) a vzduchem se samozřejmě prohání několik druhů racků. Jen o několik stovek metrů dále jsou místa, kde se můžete setkat s volavkou červenou (Ardea purpurea) a vlasatou (Ardeola ralloides). Mělké zátočiny si oblíbila hejna tenkozobců opačných (Recurvirostra avosetta).

Severně od jezera se rozkládá rozlehlá písčitá mokřina s druhou pozorovací věží v okolí. Tady se kromě volavek stříbřitých vyskytují pisily čáponohé (Himantopus himantopus), neobyčejní brodiví ptáci, kteří jakoby si neúměrně dlouhé nohy skutečně vypůjčili od čápů, kolihy velké (Numenius arquata) nebo husice liščí (Tadorna tadorna). Čápy bílé (Ciconia ciconia), labutě velké (Cygnus olor) a prakticky všechny již zmíněné druhy volavek jsme pozorovali také na malých bahnitých rybníčcích, které se nacházejí uprostřed polí jižně od Ostellata. Na krátkou chvíli jsme zde zahlédli dokonce vlhu pestrou (Merops apiaster).

Od volavek po motáka

Výborné možnosti pro pozorování ptactva nabízí i chráněná oblast Anse Vallive di Porto. Vodní plocha s bohatým rákosovým porostem a tři a půl kilometru dlouhou cestou vedoucím po jejím obvodu doslova překypuje životem. Součástí oblasti je záchranná stanice pro čápy bílé (Casa della Cicogna), kteří zde žijí jak volně, tak v péči člověka. Území není volně přístupné, vstupné pro dospělé je ale pouhá dvě eura. Pro veřejnost je otevřeno pouze o víkendech a svátcích, v pondělí se sem nedostanete vůbec a ostatní dny jedině na objednávku při minimálním počtu pěti lidí. Přesto se sem rozhodně vyplatí zajet, přinejmenším mimo sezónu se nemusíte bát žádných tlačenic.

Na jediném místě můžete spatřit čápa bílého, volavku popelavou, bílou, stříbřitou a červenou, kvakoše nočního (Nycticorax nycticorax), čírku obecnou (Anas crecca) a modrou (Anas querquedula), ostralku štíhlou (Anas acuta), potápku malou (Tachybaptus ruficollis), rákosníka obecného (Acrocephalus scirpaceus) a velkého (Acrocephalus arundinaceus), motáka pochopa (Circus aeruginosus), husu velkou (Anser anser), čejku chocholatou (Vanellus vanellus) a řadu dalších druhů.

Pořád se něco děje

Posledním biotopem, který jsme navštěvovali, byly lužní lesy v Punte Alberete. Tato lokalita nabízí přinejmenším počátkem května řadu působivých pohledů do zatopených lesů. My jsme se sem ovšem vydali především za již zmíněnými kormorány malými, na které jinde v západní Evropě s velkou pravděpodobností nenarazíte. Správa parku si je výjimečnosti těchto šikovných potápěčů jistě dobře vědoma, protože lidští pozorovatelé jsou zde od vybraných vodních ploch oddělení ohradou. Je zde ovšem vybudován pevný pozorovací kryt, odhadem tak pro deset lidí.

TIP: Vnitrozemská delta Dunaje aneb Zanikající vodní svět u Bratislavy

Pokud se sem vydáte mimo sezónu a spíše v pozdějších odpoledních hodinách, nemusíte se obávat tlačenice. My jsme v krytu byli povětšinou sami, maximálně s jedním nebo dvěma pozorovateli či fotografy. Toto místo jsme si obzvláště oblíbili, protože na vodě před ním se stále něco děje. Kromě kormoránů malých, kteří přímo v blízkosti krytu neúnavně loví korýše, zde hnízdí i jejich větší a známější bratranci, kormoráni velcí (Phalacrocorax carbo). Lovit sem pravidelně zalétávají volavky popelavé a červené a šlo o jediné místo, kde jsme měli štěstí na kvakoše nočního. Z dalších zajímavých druhů můžete potkat potápku roháče (Podiceps cristatus), kopřivku obecnou (Anas streper), poláka velkého (Aythya ferin) i malého (Aythya nyroca), rákosníka velkého či lysku černou (Fulica atra).

Odvážné nutrie a plaší letci

Ačkoli hlavním lákadlem delty řeky Pád jsou bezesporu ptáci, musím zmínit i jednoho savce, a to nutrii (Myocastor coypus). Sympatický hlodavec z příbuzenstva morčat, který je životním stylem spjatý s vodou a vlhkým prostředím, je v celé oblasti hojný. Nutrie jsou aktivní i ve dne a můžete je spatřit prakticky na všech jmenovaných místech. Velmi nebojácné jsou především v Punte Alberete. I v místech, kde nejsou ohrady, se k nim často můžete přiblížit až na zhruba metrovou vzdálenost. Teprve pak se dají na nijak kvapný, ale spíše jen symbolický útěk do vody.

TIP: Dunajská delta aneb Ptačí ráj v jednom z nejvýznamnějších evropských mokřadů

Celkově je ovšem nebojácnost nutrií spíše výjimečná, zdejší ptáci jsou plaší podobně jako opeřenci v našich zeměpisných šířkách. Velká hustota druhů i vysoké počty jedinců ovšem poskytují takřka jistotu, že se s většinou jmenovaných druhů setkáte. Nám se za jediný týden podařilo pozorovat bezmála 50 ptačích druhů a za jeden jediný den jsme viděli šest druhů volavek. Přitom naším cílem bylo hlavně fotografování, což znamená jen pár hodin pěkného světla denně povětšinou strávených na jediném místě. Třeba právě volavky jsou i zde velmi plaché. Když si všimnou lidí, odlétají a skoro vždy se snaží obletět vetřelce na zemi širokým obloukem. Odletem reagují také na auto, které zastaví poblíž, zatímco projíždějící vozy je neznepokojují. Jestli se ke zdejším živočichům dostanete blíž tedy záleží především na vaší trpělivosti.

V roce 1930, kdy se do vesnice Monowi uprostřed amerického státu Nebraska přistěhovali rodiče Elsie Eilerové, zde žilo okolo 120 stálých obyvatel. Ve vesničce fungovaly tři obchody s potravinami, železnice, několik restaurací a bylo zde i vězení. Dnes je Elsie jejím posledním stálým obyvatelem.

Kromě toho Elsie zastává i funkci starostky, úřednice, knihovnice, barmanky a pokladníka. Když například žádala o licenci na prodej alkoholu, povolení si jako tajemnice obce vystavovala sama. 

Vylidňování Monowi začalo brzy po druhé světové válce, kdy lidé ze středozápadu odcházeli za štěstím do větších měst. Církev zde fungovala ještě v roce 1960 a do roku 1974 se držela i škola. V polovině sedmdesátých let se z vísky odstěhovaly obě děti Elsie Eilerové a počet obyvatel tehdy klesl na osmnáct. O dvacet let později již zde zůstala Elsie se svým manželem Rudym.

V roce 2004, kdy Rudy zemřel, zůstala Elsie jediným stálým obyvatelem Monowi. Víska se tak stala místem s oficiálně nejmenší populací v USA. Do té doby držela rekord obec Gross v Nebrasce, kde trvale žili dva lidé.

Není žádným tajemstvím, že antičtí Řekové holdovali vínu. Na jeho výrobu, popíjení i nevázané veselí z výšin Olympu dohlížel bůh vína a zábavy Dionýsos, kterému Římané říkali Bakchus.

Ale víno podle všeho nebylo jediným oblíbeným nápojem v Řecku. Archeologové nedávno objevili dva pivovary, jeden v Archondiku a druhý v Agrisse, kde se vařilo pivo už ve 3. tisíciletí před naším letopočtem. Tento nález je nejstarším dokladem o vaření piva v historii Řecka.

TIP: Vědecky ověřeno: Jedna sklenice piva podporuje kreativitu

Podle odborníků jde o překvapení, protože s pivem by v Řecku počítal jen málokdo. Archeologové ale odkryli naklíčené obilí a zároveň několik desítek speciálních nádob, které pravděpodobně sloužily k servírování piva.

Curiosity Málokdo si dnes vzpomene na sedm minut hrůzy, které vědci zodpovědní za projekt Curiosity prožili před více než pěti lety, 6. srpna 2012. Sedm minut očekávání, zahrnujících vstup do atmosféry Marsu, sestup na jeho povrch a finální přistání Curiosity zvládl a vydal se tak vstříc své neuvěřitelné misi. 

Vesmírná sonda amerického Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA) přistála v kráteru Gale, od té doby ale robotické vozítko urazilo kus cesty. Konkrétně 18 kilometrů na hřeben Vera Rubin, který je pojmenován po věhlasné americké astronomce.

Pět a půl roku na rudé planetě

Takzvaný impaktní kráter Gale má v průměru 154 kilometrů a vznikl před 3,5 až 3,8 miliardami let. Jako impaktní astronomové označují ty krátery, které vznikly po dopadu jiného vesmírného tělesa. Aby se Curiosity na okraj kráteru Gale vyšplhal, musela překonat výškový rozdíl 327 metrů.

„Přestože Curiosity nepřetržitě stoupal pět let, je to vůbec poprvé, co se můžeme ohlédnout zpět za celou naší misí. Z našeho výběžku na hřebenu Vera Rubin jsou vidět rozsáhlé pláně, které se rozprostírají až k severnímu pohoří kráteru Gale,“ uvedl k snímkům pořízeným 25. října loňského roku vědecký vedoucí mise Ashwin Vasavada. Díky extrémně řídké atmosféře je na snímcích možné vidět i horu vzdálenou 80 kilometrů od vozítka.

Panoramatický výhled odhaluje v celé své kráse strastiplnou pouť roveru Curiosity – od jeho přistání v kráteru Gale přes Yellowknife Bay, kde odhalil ložiska jílu a dalších nerostů, dále přes Darwin, Cooperstown a oblast pojmenovanou Kimberley. Další zastávkou byly tmavé migrující písky v Namib Dune a cesta směrem k Murray Buttes, kde rover zkoumal tzv. svědecké hory, známé i ze Země.

Přesně před rokem Curiosity dorazil k tmavé, přibližně 5 metrů vysoké homoli Ireson Hill, aby se následně vydal skrze písečné duny Bagnold Dunes. V současnosti se rover nachází v okolí hřebenu Vera Rubin, kde pomocí své digitální lupy MAHLI a spektrometru ChemCam zkoumá nové cíle.