Jun Rekimoto z Japonska představil na nedávné technologické konferenci EmTech zajímavou novinku. Je jí služba ChameleonMask, která svým uživatelům umožní zúčastnit se událostí, na které se nemohou, anebo nechtějí dostavit sami.

Služba spočívá ve vzdálené zprostředkované účasti – fyzický náhradník nese digitální tvář uživatele, plní jeho pokyny a komunikuje s okolím skrze obrazovku. 

Podle vývojářů má služba lidem umožnit návštěvu událostí, kterých by se jinak nemohli zúčastnit ať už z důvodu nemoci, pracovního zaneprázdnění nebo proto, že se zkrátka koná v jiné zemi. 

Podobné služby sice již existují, doposud ale lidské náhradníky obstarávali výhradně roboti. Podle vývojářů ale v případě služby ChameleonMask propojení s konkrétním živým člověkem z větší části řeší problémy robotů, ať už jde o předvídatelnost chování nebo o autenticitu.

Létání je pozoruhodný zážitek. Ale zpoždění letu dovede být pěkně protivné, zvlášť pokud se natáhne na celé hodiny. Je to jedna z nejhorších věcí, co vás může po příjezdu na letiště potkat, když z ničeho nic zjistíte, že váš let je odložen o hodiny.

Je vůbec možné se na takový stres předem připravit? Jednu zajímavou možnost nabízí umělá inteligence v aplikaci, kterou teď spouští Google. Podle dostupných informací dovede se slušnou pravděpodobností 80 procent předpovědět zpoždění letu. Dlouho předtím, než se objeví na informačních tabulích letiště.

TIP: Umělá inteligence dovede rozpoznat politické přesvědčení z Google Street View

Jde o nový nástroj, který je součástí webu Google Flights, stejně jako aplikace Google Flights pro chytré telefony. Stačí jenom zadat číslo letu a uživatel se dozví, zda je pravděpodobné zpoždění letu a jak dlouhé může být. Algoritmy umělé inteligence analyzují historii zvoleného letu, aktuální počasí, zpoždění ostatních letů na letišti a další faktory, které se obvykle projevují na zpoždění dopravních letadel.

Každá odpověď na tuto otázku bude čirou spekulací, i když možná podloženou vědecky rozumnou hypotézou. Problém tkví již ve spojení „před Velkým třeskem“. V současném chápání uvedeného pojmu byl Velký třesk počátkem všeho. Zrodil se při něm nejen náš vesmír, ale rovněž „souřadnice“, tak jak je používáme: Vznikly souřadnice prostorové i souřadnice časová, a žádné „před“ tedy nebylo. Přesto existují abstraktní hypotézy, jež se zobecněním pojmu „před“ pracují.

TIP: Jak se vznikl vesmír? Počítačová simulace ukazuje vývoj po Velkém třesku

V teorii tzv. cyklického vesmíru počíná kosmos Velkým třeskem, do určité fáze se rozpíná, poté se začne smršťovat a končí Velkým křachem – jakousi formou Velkého třesku pro další vesmír. Mezi oběma „vesmíry“ se však nepřenáší žádná informace: Pokud by tedy v nějakém „předchozím“ kosmu existovala souřadnice, jež by se dala chápat jako čas, skončila by Velkým křachem a do následného – „našeho“ – vesmíru by již nepokračovala. V něm by se vytvořil „náš“ čas.

Hypotéza cyklického vesmíru má ovšem několik trhlin a mezi ty největší patří skutečnost, že se náš kosmos rozpíná zrychleně – přičemž nic nenaznačuje, že by se měl daný stav v budoucnu změnit. Cyklický vesmír tak leží mimo teorie hlavního proudu.

Na severozápadě Namibie, v teritoriu nazývaném Damaraland, leží údolí, kde po tisíce let vládne poušť: Pokořila bílého i černého člověka, pouze národy „malých lidí“ – konkrétně Křováků a Damarů – s ní dokázaly uhrát remízu a přežít. V jazyce druhých jmenovaných se oblast jmenuje Ui-Ais, tedy „skákající pramen“. Název se odvozuje od prostého faktu, že voda byla v údolí vždycky velmi vzácná a nikdo nikdy nevěděl, zda a kde se objeví. Stejný význam má i současné pojmenování lokality v afrikánštině – Twyfelfontein.

V kamenné galerii 

Lidé v údolí téměř nikdy nežili trvale – dokonce ani Křováci. V jejich očích se totiž nejednalo o půdu určenou k bydlení: Malí lidé tam přicházeli už před šesti tisíci lety, aby vykonávali obřady, ryli do skal či malovali. A právě pozůstatky jejich umění přitahují dnes k lokalitě pozornost turistů. 

Na tamních skalách a balvanech se nachází přes pět tisíc kreseb či rytin, které znázorňují nejrůznější druhy zvěře a její stopy, ale i „otisky“ lidských rukou a nohou. Při procházení mezi skalisky si člověk chvílemi připadá jako v kamenné galerii. Na jedné z velikých plochých skal je dokonce zobrazena jakási mapa celého údolí, s vyznačenými trvalými i sezonními prameny a místy, kde se nejčastěji vyskytují určité druhy zvířat.

Příroda proti umění

Jenže tak jako je podnebí Twyfelfonteinu nepříznivé pro lidi, nevytváří ani ideální podmínky pro uchovávání dávného umění. Stejně jako ve většině pouštních oblastí se tam výrazně mění teploty, a to i v průběhu jediného dne. Prudké výkyvy se pak podepisují na pískovcových skalách, jež se rozpadají: Někdy se odlomí mnohatunový blok, jinde se kámen odlupuje po vrstvách o síle několika centimetrů. Pokud spadne celý úlomek i s rytinami, není tragédie tak velká: Petroglyfy sice nezůstanou na původním místě, ale aspoň se zachovají. Horší je eroze, při níž se díla na povrchu ničí – například z rytiny pouštní antilopy kudu zbyla jen hlava s rohy a odloupnutí další části je pouze otázkou času. 

Kvůli rozrušování pískovce bohužel nelze určit původní umístění rytin či maleb. Ve skutečnosti celé údolí vypadá, jako by jej rozkopal nějaký obr: Balvany a skaliska leží bez ladu a skladu všude kolem a mezi nimi se vine jen úzká stezka, po níž procházejí návštěvníci v tichém úžasu. 

Stěhování národů

Většinu rytin v údolí představují vyobrazení zvířat, a to i značně exotických: třeba lachtanů, kormoránů či tučňáků. V malbách se totiž s velkou pravděpodobností odráží jedna z teorií o křovácké migraci napříč Afrikou: Nejprve je z východní části kontinentu tlačily na jih černé kmeny, takže se Křováci postupně přesouvali níž, až dorazili do oblasti Kapska, tedy okolí nynějšího mysu Dobré naděje a Kapského města. Tam se však později vylodili bílí osadníci, kteří je hnali zpět na sever, tentokrát ovšem podél západního pobřeží. Jak Křováci procházeli kontinentem, potkávali různorodou faunu – a později ji zobrazili v rytinách.

TIP: Vyprahlý svět malého muže: Afričtí Křováci zažívají těžké časy

Kromě nich se v oblasti po tisíce let pohybovaly jen černé kmeny. Údolí bylo totiž příliš odlehlé a krajina moc nehostinná, než aby se o ni zajímal někdo jiný. I bílí osadníci se raději drželi úrodného jihu. V roce 1921 do míst sice zavítal německý průzkumník Reinhard Maack, nicméně na skutečný průzkum došlo až poté, co se tam farmář David Levin pokusil v roce 1947 nalézt pověstně zrádný pramen. 

Vyprahlé a opuštěné místo

Zdroj vody nakonec skutečně objevil, v roce 1948 si v údolí koupil pozemek a vybudoval na něm farmu. Nicméně postupem času v něm narůstaly pochyby, zda kvůli nevyzpytatelnému prameni zvládne uživit zvířata i rodinu. Jeho africký přítel mu dokonce začal přezdívat Twyfelfontein, tedy doslova „pochybný pramen“. V roce 1965 nakonec Levin svůj boj s paranoií a zrádnou vodou prohrál: Z farmy odešel a nechal ji napospas přírodě. Trosky domu přitom v údolí zůstaly dodnes.

I když je Twyfelfontein zdánlivě vyprahlým a opuštěným místem, přesto jej – ostatně jako téměř všechny pouště – obývá spousta živočišných druhů, včetně slonů a dalších velkých savců. Pravý poklad oblasti ovšem představuje její flóra: K tamním nejvýznamnějším  rostlinám patří myrhovník, nenápadný keřík s hladkou lesklou kůrou, jehož pryskyřice se používá jako kadidlo. Křesťané ji pálí při obřadech, Damarům sloužila coby přírodní parfém. Podobně vonná jsou i semena stromu mopanu, jehož dřevo poskytuje lék na záněty očí a kořeny pomáhají v boji s tasemnicemi.

Bez průvodce ani krok

Administrativní správa jihozápadu Afriky označila Twyfelfontein za národní monument již v srpnu 1952, nepostarala se však o jeho ochranu před okolním světem. Když se pak v roce 1986 stala oblast chráněnou rezervací, byla již řada maleb i rytin poničená a návštěvníci navíc přidali k dávným památkám i vlastní malůvky. Namibie se posléze k lokalitě chovala jako k národnímu pokladu, a její ochranu dokonce zařadila do státní legislativy. V roce 2007 se pak Twyfelfontein dostal na seznam světového dědictví UNESCO. 

V současnosti obklopuje údolí rytin „ochranná“ zóna o rozloze 91 km² a vstup do jejího nitra je zapovězen jak pastevcům, tak turistickým organizacím, které by si tam chtěly budovat svá centra. Chráněnou oblastí vede stezka, kudy se dřív mohli cestovatelé pohybovat volně, dnes je však její návštěva možná pouze s doprovodem. 

Psal se rok 1937 a kutr Campbell americké pobřežní stráže měl vyplout na jednu ze svých dlouhých hlídek. Námořníci se pomalu scházeli a jako jeden z posledních se těsně před večerkou nalodil poddůstojník A. A. „Blackie“ Rother. Na loď přitom propašoval i tašku, ve které se skrývalo štěně.

Původně mělo být dárkem na rozloučenou pro Rotherovu přítelkyni, jenže ta si podle nájemní smlouvy ve svém bytě zvíře nechat nemohla. A tak námořník vzal malého pejska rasy „pouliční směska“ s sebou a doufal, že si jej bude moci na palubě nechat. V noci před vyplutím se štěně chovalo vzorně a Rother jej ukázal i několika svým kamarádům, načež se společně rozhodli, že z něj udělají lodního maskota, a po delší debatě mu dali jméno Sinbad (v češtině Sindibád).

Lemtá kafe jako námořník

Krátce poté, co Campbell vyplul na moře, nechal kapitán nastoupit své muže a promlouval jim do duše ohledně dobrého chování, disciplíny a tvrdé práce. Právě v tu chvíli ale začal Sinbad štěkat a o jeho přítomnosti na lodi najednou věděli všichni. Jelikož Rother zastával respektovanou funkci vrchního pomocníka loďmistra (Chief Boatswain’s Mate), mohl si dovolit s kapitánem diskutovat a požádal ho, aby směl Sinbad na palubě zůstat.

Důstojníkovi stejně nic moc jiného nezbývalo, a tak jen podotkl, že se o psa posádka musí starat a měla by jej naučit „slušnému chování“. Tak začala Sinbadova dlouhá a úspěšná kariéra námořníka a člena posádky kutru Campbell. Netrvalo dlouho a štěně se skutečně naučilo denní rutině na lodi, vědělo, kdy a kde čekat na jídlo, a o postel se prozatím dělilo s ostatními členy posádky. Ti mu také vždy nechávali trochu černé kávy, a když ji jejich čtyřnohý kamarád vychlemtal, s radostí říkali, že je to skutečný námořník – který mořský vlk by si totiž nechal ujít svůj hrnek horkého kafe?

Vypovězen z Grónska

Sinbad měl ale i další typické vlastnosti námořníka. Především se vždy těšil na dovolenou na souši, a jak v roce 1943 informoval časopis Life, měl v každém přístavu vždy několik fenek i oblíbených barů, kam chodil se svými spolubojovníky „nasávat“ pivo nebo whiskey. Právě na břehu se ale také několikrát dostal do potíží. Ještě před vstupem Spojených států amerických do války v roce 1940 zakotvil Campbell v Grónsku. To bylo sice formálně dánským teritoriem, avšak vzhledem k německé okupaci Kodaně na ostrov dohlíželi Američané, kteří se snažili předejít možné nacistické invazi.

Netrvalo dlouho a Sinbad zjistil, že grónské pastviny jsou plné ovcí a že je velká zábava prohánět je sem a tam. Ovcím se to ale tolik nelíbilo a jejich majitelům už vůbec ne. Jeden z farmářů proto čtyřnohého námořníka sledoval až na loď a poté podal oficiální stížnost, v níž požadoval jeho utracení. Kapitán Campbellu však již o maskota přijít nehodlal a vydal proto posádce rozkaz, že jejich pes už nikdy nesmí byť jen jedinou tlapkou vstoupit na grónské území. 

Zaspal poplach

Jiný, nedatovaný, psí průšvih se odehrál na Islandu a tento příběh se dostal i do reportáže časopisu Life. Podle jejího autora Richarda Wilcoxe chlupatý námořník „vyspával kocovinu v jednom z barů, když uslyšel táhlé kvílení lodní sirény svého kutru, který právě po vyhlášení poplachu vyplouval na moře. Poté, co Sinbad doběhl do přístavu, byl už mezi ním a lodí skoro stometrový příkop ledové vody.

Námořníci naléhali na kapitána, aby se vrátil, jenže ten se nechtěl nechat obměkčit a vysvětloval, že nemůže na velitelství poslat záznam o tom, že vyplul v 8.50 a 9.00 se vrátil do přístavu, aby vyzvedl psa. V té chvíli si Sinbad nejspíše uvědomil, že se kutr už nevrátí, takže skočil z vysokého mola do vody a snažil se ke svému domovu doplavat. Námořníci jej povzbuzovali, avšak brzy bylo zřejmé, že ani při nejlepší snaze nemůže Campbell plující tou dobou rychlostí asi 13 km/h dohonit.

Ledová voda a vlny navíc dělaly své a zdálo se, že Sinbad má namále. V tu chvíli už kapitán nemohl jinak a prohlásil: ,,K sakru! Jestli ten pes chce být opravdu tak moc na palubě, tak to otočte a vylovte ho!‘“ Od té doby Sinbad ani jednou nezmeškal odplutí. Koupel v mrazivě studené vodě u islandských břehů ale rozhodně nebyla jediným nebezpečím, které Sinbad během své služby zažil.

Válečná dobrodružství

Po zapojení Spojených států amerických do války byla řada kutrů pobřežní stráže včetně Campbellu převedena pod velení amerického námořnictva, aby se účastnily bojových operací, zejména doprovodů konvojů a stíhání ponorek. Zřejmě nejvážnější šlamastyka, do které se Sinbad se svými lidskými spolubojovníky dostal, se odehrála během eskorty konvoje ON 166, jenž se 21. února 1943 dostal do obklíčení německých ponorek.

Jako jedna z prvních šla ke dnu tovární velrybářská loď N.T. Nielsen Alonso, z níž Campbell nabral 50 trosečníků, a vydal se stíhat jednoho z útočníků, ponorku U-753. Tu poškodil tak vážně, že se musela stáhnout do bezpečí. O den později se polskému torpédoborci Burza podařilo hlubinnými náložemi těžce poškodit ponorku U-606, kterou pak definitivně potopil právě Campbell. Některé zdroje tvrdí, že ji po jejím nouzovém vynoření taranoval, jiné zase uvádějí použití hlubinných pum.

Jisté však je, že i americký kutr utrpěl vážné poškození, ať už při srážce s U-606, nebo s některou jinou německou ponorkou, a musel být Burzou odtažen k opravám. Polovina posádky přitom přešla na polskou loď a uvažovalo se i o evakuaci Sinbada, ten ale nakonec zůstal na poničeném a jen provizorně zaplátovaném kutru. Kapitán James Hirschfield totiž po domluvě se svou posádkou usoudil, že dokud bude jejich maskot na palubě, nemůže se nic zlého stát.

Odchod do výslužby

Po nezbytných opravách se Campbell i se Sinbadem vrátil do služby a přečkal ještě řadu bojových akcí včetně útoku letounů Luftwaffe během doprovodu konvoje UGS-40 ve Středomoří. Čtyřnohý námořník, který byl skutečně zapsán do služby (na odvodové dokumenty mu otiskli tlapku) a měl přiděleno vlastní služební i identifikační číslo, strávil ve službě na moři celkem 11 let. Několikrát byl povýšen a zase degradován a do výslužby nakonec odešel v hodnosti K9C Chief Dog, což by se dalo považovat za psí ekvivalent vrchního námořního poddůstojníka (Chief Petty Officer).

TIP: Letadlová loď Graf Zeppelin (1): Osudem stíhané plavidlo

Sinbad také obdržel řadu služebních stužek, které mu námořníci přišívali na obojek. Jeho kariéru navíc bedlivě sledovala americká média, jež z něj udělala doslova celebritu. Neustálé pózování fotografům se ale chlupatému námořníkovi příliš nelíbilo, a tak se stalo, že při jedné hromadné návštěvě novinářů „bez opušťáku“ utekl z lodi do přístavu, čímž se dopustil vážného přestupku proti služebnímu řádu, a kapitán jej musel náležitě potrestat. Sinbad odešel do výslužby (i přes všechny své prohřešky se všemi poctami) 21. září 1948 a našel nový domov na stanici pobřežní stráže Barnegat na ostrově Long Beach Island. Po další tři roky navštěvoval jediný tamější bar Kubel’s a většinu času trávil vyhlížením z majáku na oceán. 

Před pár dny se uskutečnil významný let v historii letecké dopravy. Letoun Boeing Dreamliner 787-9, společnosti Qantas na letu QF96, odstartoval v Los Angeles a za 15 hodin přistál v australském Melbourne. A poprvé ho při letu do Austrálie pohánělo klasické palivo i biopalivo.

Dotyčný Dreamliner letěl z 90 procent na tradiční palivo pro tryskové motory a z 10 procent na biopalivo, které bylo vyrobeno ze semen brukve Brassica carinata. Podle společnosti Qantas je takové biopalivo schopné snížit emise za letu oproti klasickému palivu o více než 80 procent. Při použití 10 procent biopaliva na letu z Los Angels do Melbourne to vychází na úsporu 18 tun uhlíkových emisí.

TIP: Nové palivo z odpadní vody omezí emise oxidu uhličitého o 80 procent

Brukev, z níž bylo vyrobeno biopalivo, se nepoužívá k jídlu. Také ji lze pěstovat na místech, která nejsou vhodná pro jiné plodiny anebo jako plodinu pro regeneraci vyčerpané zemědělské půdy. Zlepší kvalitu půdy, omezí její erozi a zároveň přinese farmářům další příjem.

V roce 1933 zahájili nacisté v Německu po převzetí moci totální deformaci školství, které tradičně patřilo k nejkvalitnějším v Evropě. Nově zavedený koncept lidového vzdělávání (Völkische Erziehung) znamenal vedle překopání osnov a zavádění „světonázorových školení“ postihy pro politicky nespolehlivé pedagogy a studenty, z nichž mnozí skončili v koncentračních táborech. Primárním cílem bylo podchytit nejmladší generaci, postavit ji proti léta vštěpované křesťanské morálce a především ji vytrhnout z vlivu rodiny do lůna Hitlerjugend a dalších prorežimních organizací. 

Rychlý rozvrat

O šest let později čekaly podobné zásahy, navíc okořeněné násilnou germanizací, také Protektorát Čechy a Morava. Mnoho škol bylo okamžitě zrušeno a přebudováno na vojenské sklady či kasárna, němečtí cenzoři likvidovali nebo cenzurovali všechny učebnice a studijní pomůcky, které jakkoliv připomínaly Masarykovu republiku, přísná jazyková nařízení dávala před češtinou přednost němčině, což se na školách projevilo i zdvojnásobením její výuky. V platnost samozřejmě okamžitě vešla antisemitská segregační opatření, která znamenala nedobrovolné ukončení vzdělání pro více než devět tisíc žáků židovského původu.

17. listopadu 1939 byly po vlně studentských nepokojů uzavřeny vysoké školy. Oficiálně na tři roky, ve skutečnosti až do konce války. Němci se snažili zavést stipendijní programy, umožňující studentům z Protektorátu dokončit vzdělání na univerzitách v říši, ale pro malý zájem ze záměru sešlo.

Po snadné likvidaci českého vysokého školství se pozornost stočila k nižším stupňům. Jako první krok Němci pozavírali až pět tisíc pedagogů a jali se uvolněná místa obsazovat osobami, jejichž odborná způsobilost nemusela být zrovna na výši, ale stačil pozitivní postoj k říši, nacistické ideologii a především k nově přebíraným osnovám v dějepise, biologii („obohacené“ o pavědu rasová teorie) či zeměpise. Klasická gymnázia navštěvovalo v roce 1938 přes sto tisíc studentů, do konce války stačili Němci nejrůznějšími omezeními snížit jejich stavy na 40 500. 

Ať je dost dělníků

Zásadní změny přinesl již školní rok 1940/1941. Docházka do dosud pětitřídních obecných škol byla zkrácena na čtyři roky, navazujícím trojtřídním měšťanským školám naopak jeden rok přibyl a navíc se změnily ve „výběrové“. V praxi to znamenalo, že měšťanky přijímaly na základě pochybných kritérií pouze 35 % absolventů čtvrté třídy obecné školy, čímž se pro většinu žactva zavíraly dveře k dalšímu vyššímu vzdělání. Počet dětí v jedné třídě se kvůli úsporám navýšil i na šedesát, což pedagogům logicky ztěžovalo efektivní práci.

TIP: Kdo byl tajemný agent A-54? Stopy vedou do Československa

Zemětřesení postihlo i celé učňovské školství. Němci zrušili školy zaměřené na praktická řemesla a živnosti a nasměrovali přípravu učňů výhradně na zbrojní průmysl a odvětví potřebná pro válečné hospodářství říše. Limitující kvóty pro počty studentů na gymnáziích a odborných školách přelévaly stále větší procento mládeže na učební obory. Úspěch byl hned dvojí, oslabení inteligence a rozšíření řad čerstvého dělnictva.

Nekvalitní učebnice plné hitlerovské propagandy, zavírání či slučování škol a omezování výuky (generaci prarodičů jistě vytanou vzpomínky na oblíbené uhelné prázdniny) mělo způsobit vnitřní rozvrat zbytků české školské soustavy. Jen díky mimořádnému zápalu vlastenecky smýšlejících pedagogů, kteří bez ohledu na hrozbu zatčení bojkotovali německá nařízení a jako svou formu odboje žákům nadále potají vštěpovali úctu k demokratickým principům a Československé republice, se tak nestalo.

Listy podražců bývají jednoduché, obvykle celokrajné, srdčité, často okrouhlé.
V USA a Kanadě, z jejichž flóry jsou vybrány druhy na této stránce, roste dvanáct druhů. Přitom ale sedm z nich jsou druhy subtropické, které rostou na hranicích s Mexikem nebo na Floridě.

Podražce jsou jedovaté, a proto není divu, že byly místně využívány i jako léčivky. Látka obsažená v podražcích má jako hlavní účinnou složku kyselinu aristolochovou. Ta je ovšem značně toxická a s velkou pravděpodobností i karcinogenní, proto se od jejího použití v medicíně upustilo.

TIP: Tajemná řeč zeleného světa aneb Věděli jste, že i rostliny spolu komunikují?

Podražce jsou jedovaté nejen pro člověka, ale i pro většinu hmyzu. Přesto jsou na ně některé hmyzí druhy existenčně vázány. Patří k nim třeba pestře zbarvení otakárkovití motýli rodu Battus. Jejich housenky získávají konzumací listů toxické látky obsažené v rostlině, a jsou proto jedovaté.

Společnost SpaceX Elona Muska už nějakou dobu úspěšně provozuje opětovně použitelné první stupně nosné rakety Falcon 9. Vynesou náklad do vesmíru a pak vlastními silami přistanou. Nedávno se ukázalo, že přežijí i přistání do vln oceánu.

31. ledna 2018 odstartovala z kosmodromu Space Launch Complex 40 na floridském Mysu Canaveral nosná raketa Falcon 9, která vynesla komunikační satelit GovSat-1 pro vládu Lucemburska. První stupeň nosné rakety se pak vracel na Zemi, jeho osud byl ale výrazně odlišný od všech předchozích přistání.

Experimentální přistání do vln

Specialisté SpaceX se rozhodli uspořádat experiment. Tento raketový stupeň přistával nikoliv s jedním pracujícím motorem z devíti, nýbrž se třemi. Ve SpaceX si od toho slibují úsporu paliva, protože tři motory mohou při přistání běžet kratší dobu. Kvůli obavám o bezpečnost během experimentu raketový stupeň nepřistával na dronovou loď jako obvykle, ale přímo do vln.

TIP: SpaceX dnes chystá revoluci: Poprvé odstartuje již jednou použitý první stupeň

Oproti všem očekáváním raketový stupeň přistání přežil. Bylo to milé překvapení. Lidé ze SpaceX ho chtějí vylovit a zjistit, jestli by ho nebylo možné použít k novému startu. Nebude to ale úplně jednoduché, protože slaná voda může raketu poškodit natolik, že už nebude schopná letu.

Rypoši lysí nejsou žádní krasavci. Přesto se vědcům velmi vyplatí je studovat. Skrývají totiž nejedno tajemství, jehož řešení by nás velice zajímalo. Rypoši vydrží velmi dlouho bez kyslíku, prakticky nikdy nedostanou rakovinu, dožívají se velice vysokého věku a podle nového výzkumu prakticky nestárnou.

Ne, že by rypoši byli nesmrtelní. Vědci ale přišli na to, že v každém věku umírají se stejnou pravděpodobností. Jak kdyby lidé umírali ve 30. roku stejně často, jako v 90. roku života. U všech ostatních savců je to přitom jinak. S rostoucím věkem stoupá i riziko smrti. Například u lidí se každých 8 let po završení 40. roku života riziko úmrtí zdvojnásobuje.

TIP: Léčba stárnutí pomocí kmenových buněk na lidech zabrala

Rypoši lysí se dožívají až bláznivě vysokého věku. Zvíře jejich velikosti by v příznivých podmínkách mělo žít v průměru 6 let, asi jako laboratorní myši. Jenomže rypoši lysí se běžně dožívají přes 30 let. K jejich dlouhověkosti zřejmě podstatně přispívá to, že vlastně nestárnou.