Na Korejském poloostrově panuje napětí, které by se dalo krájet, už od 50. let minulého století. Obě země se totiž nacházejí de jure ve válečném stavu a situaci rozhodně nepřispívá ani rétorika severokorejských diktátorů. Takto například harašil Kim čong-un zbraněmi při vojenské přehlídce v Pchjongjangu v polovině dubna minulého roku při příležitosti nedožitých 105. narozenin zakladatele severokorejského režimu Kim Il-sunga.

Bakterie jsou stále více rezistentní vůči antibiotikům a stávají se tak pro nás stále větší hrozbou. Infekce, které jsme ještě nedávno dokázali snadno vyléčit, teď mohou ohrožovat životy pacientů.

TIP: V Číně objevili geny rezistence proti antibiotikům poslední záchrany

Čím častěji se nějaké antibiotikum používá, tím větší je šance, že se objeví rezistentní typy bakterií. Vědci proto pátrají po nových látkách, které by nahradily dnešní antibiotika. Jednou ze zvažovaných možností je nasazení dnes již nevyužívaných antibiotik minulosti. Rezistence proti antibiotikům je totiž pro bakterie velmi nákladná. Když ji nepotřebují, tak se jí zase rychle zbaví. Vědci proto nedávno nabídli druhou šanci dnes nepoužívaným antibiotikům oktapeptinům, které v minulosti nahradily – polypeptidová antibiotika polymixiny.

Oktapeptiny se teď mohou vrátit do hry a zatím si nevedou úplně špatně. Podle výsledků experimentů jsou velmi zdatné v zabíjení bakterií chlamydií, původcům kapavky neisserie nebo moru yersinie.

Zatímco na posvátnou australskou horu Uluru, se ještě nějaký čas vydat můžeme, na další z nejposvátnějších míst světa se zřejmě jen tak nepodíváme: ovšem nikoliv kvůli náboženskému zákazu, nýbrž zkrátka proto, že se tam ještě nikdy nikdo nedostal.

Pro místní i pro horolezce představuje hora Kailas, ležící v západním Tibetu asi 960 km západně od Lhasy, dosud nepokořenou výzvu – přestože čínská vláda v minulosti opakovaně vydala povolení k výstupu na její vrchol. Řada odvážlivců popsala, že zdolání hory tyčící se do 6 638 m n. m. vzdala až na poslední chvíli kvůli náhlé změně počasí. Před velikánem se sklonil dokonce i legendární Reinhold Messner, který se nakonec spokojil pouze s poutním „kolečkem“ kolem úpatí. 

Snahu pokořit „ledový klenot“ neboli Gang Rinpočhe, jak se Kailas nazývá v místním jazyce, líčí v temných barvách i samotní Tibeťané. Jeden z jejich starodávných textů například praví: „Žádnému smrtelníkovi nebylo dovoleno vystoupat na vrchol Kailasu, kde se mezi mraky nachází příbytek bohů. Kdo se odváží se tam vypravit a spatřit tváře bohů, bude usmrcen!“

Osa vesmíru

Hora Kailas je svatyní hned čtyř světových náboženství: buddhismu, hinduismu, tibetského bönismu a džinismu. První dva systémy ji vnímají alegoricky jako falus z kamene a ledu – mužský princip, tvořící celek s nedalekým jezerem Manasarovar, jež reprezentuje prvek ženský. Podle posvátných textů se navíc jedná o střed světa a „osu vesmíru“. V hinduismu se Kailas někdy ztotožňuje také s mytickou horou Méru, příbytkem boha Bráhmy, a na jeho vrcholu má se svou manželkou Párvatí panovat samotný bůh Šiva. Podle buddhistů navíc na úpatí Kailasu ve 12. století meditoval tibetský mistr Milaräpa, který tam svedl vítězný duchovní souboj s jistým mágem. Pro vyznavače bönismu zas hora odpradávna představovala devítistupňovou mystickou duši vnitřního světa a velkou přírodní mandalu. 

Brána do Šambaly 

Tím však báje obestírající posvátný vrchol rozhodně nekončí: Podle některých legend totiž právě „ledový klenot“ ukrývá jeden ze vstupů do království Šambala, kde žijí pouze lidé s nadpozemskými duchovními schopnostmi. Běžní smrtelníci se dovnitř nedokážou dostat přes sedm vstupních bran. 

Zdolání hory zatím sice zůstává nadlidským úkolem, k jejímu úpatí však každoročně přicházejí tisíce poutníků, aby vykonali „posvátné kolečko“ – rituál, jenž má přinášet štěstí. Cesta ovšem vyžaduje dobrou psychickou i fyzickou kondici: Na pouti dlouhé 56 km, tvořené několika okruhy kolem šestitisícovky (pro buddhisty a hinduisty po směru hodinových ručiček, pro bönisty v protisměru), totiž poutníci obvykle čelí celé řadě nepříjemností – především chladu a častému střídání počasí. 

V roce 2008 utrpěl dnes devětačtyřicetiletý Číňan Wang pracovní úraz. Od svého zaměstnavatele sice dostal štědré odškodné, namísto toho, aby si zařídil nový život, se ale rozhodl opustit svoji rodinu a žít po mostem v Čchung-čchingu. Ve svém skromném příbytku strávil již deset let snahou o prolomení algoritmu číselné loterie.

Cílem Číňanova snažení ovšem není s pomocí výpočtů zbohatnout. Rozhodl se, že zpeněží svůj nápad a návod na rozlousknutí loterijního algoritmu chce vydat knižně. 

Wangova posedlost loterijními výpočty odstartovala v roce 2004, kdy během popíjení užasle hleděl na výherní kombinaci čísel v televizi. Uvědomil si prý, že mezi čísly existuje logická souvislost. Pustil se proto do usilovné práce na správném výpočtu. Po téměř 14 letech hlásí, že má hotovo. „Přišel jsem na to, jak lze určit výherní kombinaci,“ říká dnes pyšně matematik z pod mostu.  

„Práce ani peníze pro mě nejsou důležité,“ řekl Wang reportérům, kteří jeho příbytek navštívili. „Hodlám celý postup zveřejnit ve čtyřech knihách“. Svérázný čínský matematik věří, že kromě výdělku mu prodej z knih přinese i zasloužené uznání.

TIP: Malajsijský chiropraktik vás zbaví bolestí páteře: Kladivem!

Profesor matematiky Zhou Dexue z univerzity v provincii S'-čchuan ovšem Wangův optimismus nesdílí. Kombinace výherních čísel je podle něj generována náhodně a je takřka nemožné ji předem vypočítat.

Stále ještě záhadný a mnohá překvapení slibující měsíc Europa je pro nás stále lákavějším cílem. Kdo ví, co se skrývá pod jeho ledem. Co ale mohou naše meziplanetární sondy čekat, až jednou dosednou na jeho povrch?

Robert Nelson z institutu Planetary Science Institute a jeho mezinárodní tým se pokusili uměle vytvořit materiál regolit, který pokrývá povrch Europy a dalších podobných těles Sluneční soustavy.

Měkký povrch Europy

Vědci nejprve použili zrnka oxidu hliníku různých velikostí a s nimi vytvořili regolit. Pak pozorovali, jak různé typy regolitu odrážejí sluneční záření. Pozorování  následně srovnávali s reálnými snímky těles ve vesmíru. Výsledky jejich experimentu napovídají, že povrch Europy a dalších těles může být velmi měkký a porézní.

TIP: Jak rychle a levně prozkoumat ledový měsíc? Co třeba do něj vší silou narazit?

Pokud mají Nelson a spol. pravdu, tak na Europě můžeme čekat regolit, který bude méně hustý, než čerstvě napadaný sníh. Podobné by to mělo být také na trpasličí planetě Ceres. Plánovači misí na povrch těchto těles to budou muset vzít v úvahu.

Pomocí dálkového průzkumu a údajů z terénu se pracovníkům z Boston University a University of Maryland podařilo vytvořit velkoformátovou mapu zobrazující množství uhlíku v lesích, křovinatých oblastech a savanách afrických tropů. „Poprvé jsme dokázali určit přesnou hustotu uhlíku díky pozorování ze satelitu LiDAR, a to v místech, kde tyto hodnoty nikdy nebyly měřeny,“ říká autor studie Alessandro Baccini a jeho kolegyně Nadine Laporteová dodává: „Spolupracovali jsme s dvanácti zeměmi v tropech, abychom nasbírali potřebné údaje pro kalibraci satelitních měření.“

Spolehlivé odhady množství zadržovaného uhlíku jsou klíčové zejména k získávání informací o uhlíku vypouštěném do atmosféry v závislosti na změnách zemského povrchu a využívání krajiny. Největší změny má přitom na svědomí kácení tropických pralesů, které je považováno za hlavní zdroj skleníkových plynů. Na základě nových informací se vědci domnívají, že současné modely nadhodnocují vypouštění uhlíku do atmosféry v důsledku kácení pralesů o 11 až 12 procent.

Studie má zásadní význam pro rozvojové země v oblasti kolem rovníku, které se neustále potýkají s nutností snížit emise uhlíku a nahradit funkci pokácených pralesů. Nově získaná data také významným způsobem pomohou v boji s klimatickými změnami a přispějí k přesnější identifikaci lesů, které zadržují uhlík nejefektivněji.

Policejní stanice si možná brzy nebudou najímat ani tak lidské policisty, jako strojové inteligence. Vyšetřovatelé ve Velké Británii a Belgii právě testují umělou inteligenci, která by jim měla pomoci s tříděním a hodnocením dostupných důkazů při vyšetřování zločinů.

Jde o systém VALCRI (Visual Analytics for Sense-Making in Criminal Intelligence), který vznikl ze softwaru původně určeného pro výcvik astronautů. Evropská vesmírná agentura ESA s tímto softwarem cvičila adepty pro lety na Mezinárodní vesmírnou stanici ISS. Interaktivní program připravoval astronauty na práci v evropském výzkumném modulu Columbus, který je součástí stanice.

TIP: Umělá inteligence není všemocná: V rozpoznávání dětské pornografie zatím selhává

Tento systém kombinuje algoritmy strojového učení s analýzami obrazu. Proto je VALCRI výjimečně užitečný při zpracování tisícovek hodin záznamů z kamer a prohledávání milionů položek policejních záznamů. Dovede z nich vytěžit podstatné informace a souvislosti, které by lidé hledali velmi dlouho, a tím vyšetřovatelům usnadní řešení zločinů.

Už je dávno ve vyhnanství na ostrově svatá Helena, když si Napoleon Bonaparte píše do deníku tato slova: „Josefína je jedinou ženou, kterou jsem kdy miloval. Stále vládne mému srdci a stýská se mi po ní.“ Přitom je s ní už dávno rozvedený, dokonce na vlastní žádost, a ona je už několik let mrtvá. Ale jemu se náhle vrací ta šťastná léta, kdy Josefínu miloval vášnivě a oddaně. Dokonce i na bitevním poli na ni myslel, její dopisy nosil v záňadří své uniformy.

Jen Josefína

Píše se rok 1796. Je zima, mrzne až praští a Paříž hladoví. Vojáci se mají o něco lépe než chudina, důstojníci si dopřávají dokonce chléb i maso a pořád ještě se chodí bavit. Jedním z nejproslulejších salonů je ten, který vede Therése Tallienová. Tam čas od času zajde i čerstvě povýšený generál Napoleon Bonaparte. Uprostřed sametového polstrování a zlatých tretek se v salónu s grácií pohybuje žena, která ho v Paříži udrží déle, než předpokládal. Jmenuje se Marie-Josèphe-Rose de Tascher de La Pagerie. A on ji brzy požádá, aby si říkala jen Josefína.

Pochází z Martiniku a je to tělem i duší kreolka. Její rod byl sice původně urozený, ale postupně zchudl a Josefína tak vyrůstala spíš na třtinových plantážích a pod širým nebem, než v salonech, kde by ji učili vybranému chování. Její zuby jsou navíc úplně černé, zkažené od sladkých jídel.

Josefína Napoleonovy city zprvu neopětuje. Generál se jí zdá neobratný, příliš zahloubaný a málo lehkomyslný. Jenomže Josefína je moudrá žena a musí myslet na budoucnost. Má za sebou několik románků, ale je si téměř jistá, že žádný z jejích milenců si ji nehodlá vzít. A ona potřebuje přísun peněz pro výchovu svých dětí a nákladný život u dvora. Majetek jejího prvního manžela byl zabavený a co zachránila, vzalo dávno za své. A tenhle mladý voják byl právě povýšen, je bohatý a má o ni zájem! Odvádí si ho do svého bytu v ulici Chantereine a tráví spolu několik vášnivých nocí...Ne ona, ale Bonaparte nakonec naléhá, aby se vzali. J

Osmého března však přece jen uzavírají sňatek a tři dny po svatbě už zamilovaný Bonaparte ujíždí do Itálie ke svým plukům. Poprvé uplatňuje své charisma velkého vojevůdce. Poprvé předstupuje ten malý a navenek uzavřený muž před své vojáky, kteří s ním v budoucnu ochotně půjdou až do samotného pekla. V dubnu překračuje Pád a útočí v Rakousku, zatlačí nepřítele k Vídni. A přitom každý den Josefíně píše dopisy, jak ji miluje a jak trpí „závratí srdce“. Když se pak vrací do Paříže jako velký vítěz, je si už Josefína jistá, že udělala správně. 

Tohle že je ten nemotora?

Bonaparta teď všichni zbožňují a i Josefínu zahrnují pozorností. Má najednou víc peněz, než dokáže utratit, a je ženou jednoho z nejobdivovanějších mužů Francie. Dokonce si vyčítá, že neviděla jeho mužnost dřív. „Vskutku je tento vrchní velitel armády, rychlý ve svém rozhodování, sebejistý a vzbuzující všeobecné nadšení, oním nemotorným Korsičanem, jemuž se Josefína se svými ctiteli potají posmívala?“ ptá se Napoleonův životopisec Albert Manfred.

Josefína nebyla Bonapartovi během jeho tažení ani náhodou věrná, ví však, že se to nesmí prozradit. Pověrčivý Bonaparte totiž trvá na tom, že to ona a její láska mu přinesla konečně štěstí. Přesto je Josefína dokonalou partnerkou. V roce 1802 se Napoleon stává doživotním prvním konzulem – nejmocnějším mužem revoluční Francie, ale to mu nestačí. Chce být ještě mocnější! Proto má řadu nepřátel a zdá se mu, že Josefína je jeho jediným spojencem, i když se její milostné pletky už dávno prozradily. 

Konečně císařovnou

V roce 1804 jeho ochranka odhalí dvě spiknutí, která chtěla Napoleona sprovodit ze světa. Pod záminkou, že má v úmyslu zmařit pokusy dalších podobných atentátníků, se Napoleon rozhodne zavést dědičné následnictví. A chce také přinutit senát, aby jej jmenoval francouzským císařem. Josefína má sice děti z prvního manželství, ale nikdy víc už se jí otěhotnět nepodaří. Napoleon tedy nemůže mít dědice, kterého kvůli zavedení císařství nutně potřebuje. Zdá se, že se bude muset rozvést.

Jenže Josefína vymyslí plán, jak se udržet po Napoleonově boku: Její dcera Hortensie si vezme Napoleonova bratra Ludvíka a oni jejich potomky adoptují! Učiní je tak budoucími vládci Francie. Ano, tentokrát jí ještě plán vyšel a Napoleon souhlasí. Velkolepá korunovace může přijít. Aby nastávající francouzský císař ukázal, že nespadá pod papeže Pia VII., vytrhne mu korunu z rukou a korunuje se sám. A on také pokládá korunu na hlavu své ženy.

Nešťastný konec

Politický úspěch ale jejich vztah nadlouho nezachrání. Je čím dál tím chladnější. Jenomže zatímco dřív měla pletky Josefína, teď je má Napoleon. S jeho rostoucí slávou roste počet žen, které se kolem něj točí. A císař Francie, nejdříve zhrzený nevěrou své ženy, se začíná promyšleně mstít. Dohoda o adopci dětí vzešlých z manželství Josefíniny dcery nikdy nevstoupí v platnost. Zato polské krásce hraběnce Walewské se narodí císařský levoboček. To utvrdí císaře v přesvědčení, že on není příčinou bezdětnosti manželství s Josefínou.

Napoleon tedy začne otevřeně mluvit o rozvodu. Jenomže to byl on, kdo nedávno zavedl zákony bránící rozvodu s odvoláním na věčnost manželského svazku před bohem! Vládce sám nyní musí své zákony obejít, což se mu samozřejmě povede. Horší je říct Josefíně do očí: „Rozvádím se s tebou!“ Stále k ní není úplně lhostejný... Ale politika se neptá na city.

TIP: Hon na divokou šelmu: Napoleonův boj s evropskými mocnostmi

Napoleon si má co nejdřív vzít rakouskou princeznu Marii Luisu Habsburskou a uzavřít tak spojenectví, které navždy vystraší jeho největšího rivala Rusko. Nabízí Josefíně doživotní rentu a právo  i nadále používat titul císařovny. „Na tvém zámku Malmaison tě zahrnu růžemi,“ říká jí ve snaze urovnat napětí ze stále častějších hádek, provázených jeho výbuchy vzteku. Ale chce se jí zbavit stůj co stůj. A tak se s ní skutečně i rozvede.

V roce 1810 se znovu žení a Marie Luisa mu skutečně dá potomka. Ale štěstí mu to nepřinese – to pověrčivému císaři přinášela jeho Josefína a ta je definitivně pryč, už mu nepatří! Napoleon zažije ještě pár slavných let, ale pak přijde jedna porážka za druhou a nevyhnutelný pád. 

Kulové hvězdokupy jsou mohutnými sférickými uskupeními desetitisíců hvězd a vyskytují se ve většině galaxií. Patří k nejstarším známým systémům hvězd ve vesmíru a jejich vznik je datován do samotných počátků vývoje galaxií. V současnosti je v naší Galaxii známo více než 150 kulových hvězdokup.

Záhada prchající hvězdy

Jedna z nich, nesoucí označení NGC 3201 a na obloze ležící v jižním souhvězdí Plachty, byla nedávno zkoumána s použitím přístroje MUSE a dalekohledu ESO/VLT (Very Large Telescope) na observatoři Paranal v Chile. Mezinárodní vědecký tým objevil, že jedna z hvězd v této hvězdokupě se chová poněkud neobvykle – s periodou 167 dní se pohybuje směrem k nám a od nás rychlostí několik stovek tisíc kilometrů za hodinu.

Vedoucí autor článku Benjamin Giesers byl chováním hvězdy opravdu zaskočen: „Hvězda obíhá kolem něčeho, co je naprosto neviditelné a co přitom musí vážit čtyřikrát více než Slunce – takže to může být jedině černá díra! První černá díra, která byla objevena v kulové hvězdokupě přímým pozorováním jejího gravitačního působení.“

Vztah mezi černými děrami a kulovými hvězdokupami je důležitý, ale dosud obestřený tajemstvím. Vzhledem k hmotnosti a značnému stáří těchto hvězdokup se předpokládá, že se v nich vytvořilo značné množství černých děr hvězdné hmotnosti – vznikaly během vývoje kupy následkem exploze a kolapsu v závěrečné fázi života hmotných hvězd.

Černá díra hvězdné hmotnosti

Na základě pozorovaných vlastností hvězdy vědci určili, že se jedná o stálici o hmotnosti asi 0,8 Slunce. Hmotnost druhé tajemné složky tohoto systému pak určili na 4,36 hmotností Slunce – téměř jistě se tedy jedná o černou díru.

Protože nezářící objekt v binárním systému nelze přímo pozorovat, je zde ještě jiné možné vysvětlení (ačkoliv mnohem méně přesvědčivé). Mohlo by se jednat o trojhvězdný systém, který tvoří dvě těsně vázané neuronové hvězdy, kolem kterých obíhá pozorovaná hvězda. Tato varianta však vyžaduje, aby obě těsně vázané hvězdy měly hmotnost alespoň dvou Sluncí, a takový dvojhvězdný systém dosud nebyl pozorován.

Nedávná pozorování rádiových a rentgenových zdrojů v kulových hvězdokupách, stejně jako zachycení gravitačních vln vytvořených při sloučení dvou černých děr o hvězdné hmotnosti, naznačují, že tyto relativně malé černé díry mohou být v kulových hvězdokupách mnohem početnější, než se dříve myslelo.

TIP: Vědci jsou na stopě druhé největší černé díře v naší Galaxii

Benjamin Giesers dodává: „Do nedávné doby se předpokládalo, že téměř všechny černé díry by se z kulových hvězdokup měly rychle vytratit. Systém, jako je tento, by v podstatě neměl existovat! To však zřejmě není pravda – naše pozorování je první přímou detekcí gravitačního působení černé díry hvězdné hmotnosti v kulové hvězdokupě. Tento objev pomůže pochopit proces formování kulových hvězdokup a vývoje černých děr v binárních systémech – což je velmi důležité především v kontextu chápání zdrojů gravitačních vln.“

Komáři jsou nepříjemní a někdy nás dohánějí k šílenství. Komáři mohou také roznášet řadu nemocí způsobených bakteriemi, viry i parazity, jako například malárii, žlutou zimnici nebo horečku dengue. Jenom malárie přitom ročně zabije 1,2 milionu lidí. Jak se těchto nezvaných a nebezpečných upírů zbavit? Američtí biologové nabídli zajímavou odpověď.

Vědci připravili důmyslné experimenty, které zahrnovaly komáry připoutané na popruzích a také skenování jejich mozku. V těchto experimentech vyšlo najevo, že komáři ve skutečnosti vnímají plácání jako nebezpečí. Mohou se tak naučit, že se mají lidem vyhýbat.

TIP: Nová zbraň proti malárii: Experimentální insekticid způsobí, že komáři vybuchnou

Komáři si spojí ohrožení plácáním s typickým pachem nebezpečného hostitele, tedy člověka. Pokud přežijí a setkají se s člověkem příště, budou už možná vědět, že se mu mají raději vyhnout. Jak se ukazuje, i nepatrný hmyz se může naučit leccos užitečného pro své přežití. Plácání komárů určitě nevzdávejte, podle vědců se vytrvalost v tomto směru vyplácí.