Ze všech „bran“ nacházejících se na území naší republiky, vešla do zeměpisného názvosloví především Moravská brána, tvořící předěl mezi Českou vysočinou a Karpatskou soustavou. Ta je ale jen jedním z mnoha takto pojmenovaných útvarů.

Čertovská práce

Moravská brána je využívána zejména komunikačně, protože jí prochází frekventovaná silnice a železniční trať na Ostravsko. Také Česká brána, často uváděná latinským názvem Porta Bohemica, je odedávna využívanou spojnicí Prahy s českým severem a přilehlým Saskem. Labe v ní hlubokými zákrutami protíná členitou krajinu Českého středohoří.

Několika názvy – Zemská, Česká či Moravská brána – je pak uváděn i skalnatý úsek údolí Křetínky na Českomoravské vrchovině. K této romantické soutěsce, skryté v lesích mezi Letovicemi a hradem Svojanov, se váže dávná pověst o čertovi, který chtěl skalami zavalit cestu údolím a zabránit tak příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje z Moravy do Čech.

Půvab u Divoké Orlice

Snad nejpůvabnější Zemská brána se ukrývá při česko polské hranici na okraji CHKO Orlické hory. Tuto „divokou“ údolní partii s rulovými skalními útesy a balvanitým řečištěm vyhloubila Divoká Orlice. Snadný přístup je k ní od kamenného mostu pod chatou Čihák ze silnice mezi Bartošovicemi a Českými Petrovicemi, z opačné strany od Klášterce nad Orlicí vede údolím modře značená cesta.

Je sledována naučnou stezkou s informačními tabulemi a v zimě při větší sněhové nadílce ji brázdí lyžařské stopy. Na mnoha místech při ní minete poklidná a romantická zákoutí, chráněná v přírodní rezervaci Zemská brána.

Vzpomínky na Orlického Jánošíka

O pohnuté minulosti těchto míst svědčí i některá pojmenování, jako Pašerácká skála, Pašerácká lávka, Ledříčkova skála aj. Odlehlá soutěska kdysi bývala nejsnadnějším horským hraničním přechodem, kudy se pašovalo zboží (především sůl, cukerín, tabák a petrolej) z tehdejšího Pruska.

TIP: Mufloni v české přírodě aneb Turnaje rohatých tvrdohlavců

V té době zde „působil“ také zbojník Ledříček – dobrodružná a poněkud rozporuplná postava kláštereckých lesů. Podle lidových zkazek i dobových zápisů prý „bohatým bral a chudým dával“, proto byl často pasován na jakéhosi „Jánošíka Orlických hor“. Skrýval se v jeskyňce uprostřed mohutné skály, kam šplhal po vysoké jedli a kde při pronásledování prý přišel i o život.

Americký fotbal děsí chronická traumatická encefalopatie neboli boxerská demence. Jde o trvalé degenerativní poškození mozku, ke kterému často dochází u hráčů kontaktních sportů. Nejde jenom o drsný fotbal a box, ale i hokej, wrestling a další sporty.

Až doposud si odborníci mysleli, že boxerská demence je obvykle důsledek razantních úderů do hlavu, po nichž dochází k otřesu mozku. Podle nového výzkumu amerických vědců je ale rozhodují fakt, že jde o opakované údery.

TIP: Jak poznat Parkinsonovou chorobou: Britka umí nemoc rozpoznat svým čichem

Samotná síla úderů přitom překvapivě nemusí být tak velká. Výzkum sice neprobíhal na sportovcích, nýbrž na laboratorních myších, jeho výsledky ale pomohou i lidským pacientům. Lidé s boxerskou demencí jsou na tom vlastně podobně, jako pacienti s Alzheimerem či Parkinsonem, takže se jim pomoc nepochybně hodí.

K podobným závěrům dospěl i rok starý výzkum vědců z Bostonské univerzity, v rámci kterého analyzovali mozky 111 hráčů amerického fotbalu. Ze 111 testovaných zesnulých profesionálů jen jediný neprokázal příznaky chronické traumatické encefalopatie.

Voyager 2 odstartoval 20. srpna 1977, šestnáct dní před svým „dvojčetem“ Voyagerem 1. Po úspěšném dokončení primární mise, jejímž cílem se staly průzkumné průlety kolem Jupitera a Saturnu, byla sonda vzhledem k dobrému technickému stavu nasměrována na přímou přeletovou dráhu k Uranu.

Neviditelné prstence

O planetě vzdálené asi tři miliardy kilometrů od Slunce už tehdy vědci samozřejmě leccos věděli. Například jejích devět úzkých prstenců objevili na základě kolísání jasnosti hvězdy, kterou Uran na obloze vždy na krátkou dobu zdánlivě překrýval. Snímky z Voyageru ovšem ukázaly, že těleso ve skutečnosti obklopuje jedenáct prstenců. Ovšem na rozdíl například od Saturnovy „ozdoby“ jsou tmavě šedé, takže odrážejí jen několik procent slunečního světla, a proto se ze Země obtížně detekují.

TIP: Voyager 2: Návštěva u ledových obrů aneb Velká cesta Sluneční soustavou

Velké překvapení pak přinesly snímky měsíce Miranda s průměrem asi 480 km. Astronomové se do té doby domnívali, že tak malá ledová tělesa nedlouho po svém vzniku vychladnou a zamrznou. Na fotografiích z Voyageru proto očekávali nanejvýš impaktní krátery. Sonda však na Zemi odvysílala záběry různých trhlin, srázů a kaňonů, přecházejících přes evidentně starší povrch – ukazovalo to na tektonickou a termální aktivitu, jež po delší dobu utvářela povrch tělesa. 

Před příletem Voyageru 2 vědci také pomocí teleskopů naměřili v atmosféře planety teplotu zhruba −214 °C. Automat ovšem odhalil překvapivou distribuci tepla, díky níž panovala na obou pólech přibližně stejná situace, přestože Slunce ozařovalo již desítky let pouze jeden z nich (planeta má výrazný sklon rovníku k ekliptice, takže naši hvězdu obíhá v poloze „na boku“, jako by válela sudy). 

Voyager 2 rovněž odkryl výraznou odchylku magnetických pólů od obou konců osy rotace: Znamená to, že proudy hmoty, které magnetické pole vytvářejí, se nacházejí blízko horním vrstvám atmosféry Uranu. Sonda pomohla objevit i jedenáct nových oběžnic ledového obra. 

„Dvojka“ Uran minula a dobrý stav jejích aparatur rozhodl o dalším pokračování mise. O tři a půl roku později navštívila Neptun a prozkoumala jej podobně jako předchozí cíl. Přestože některé přístroje na palubě již byly vypnuty, sonda stále funguje a udržuje spojení se Zemí. V současnosti míří do mezihvězdného prostoru a nachází se asi 17,5 miliardy kilometrů od Slunce. Dodnes zůstává jediným průzkumníkem, jenž studoval ledové obry Uran a Neptun, i když primární mise zahrnovala pouze průlet kolem Jupitera a Saturnu. 

Scéna jako z napínavého filmu se naskytla policistovi Martinu Willisovi, když jako první dorazil na místo nahlášené dopravní nehody v Yorkshiru: Dodávka vyjela ze silnice, zastavila se na okraji srázu a balancovala na probouraných svodidlech, zatímco řidič zůstal zaklíněný uvnitř.

Willis ovšem při pohledu na vozidlo kymácející se v poryvech větru nezpanikařil a duchapřítomně se zavěsil za jedno z kol, aby vrak stabilizoval. Podle vlastních slov se pak už jen modlil, aby hasiči přijeli co nejdřív. Záchranná jednotka nakonec dorazila včas, nešťastného šoféra se podařilo vyprostit a z Willise se stal hrdina.

Policie v nizozemském Rotterdamu spustila pilotní program snižování kriminality. Policisté mohou v ulicích zabavovat příliš drahé oblečení, šperky či hodinky těm lidem, kteří nebudou schopni prokázat, kde na ně vzali. Cílem tohoto kontroverzního projektu je snížení kriminality. Zločinci by neměli mít pocit, že si mohou užívat nelegálních peněz beztrestně.

Rotterdamská módní policie

Podle policejního šéfa Franka Paauwa jde především o mladé muže, kteří nemají žádný prokazatelný legální příjem. Přesto nosí značkové oblečení za tisíce eur nebo velmi drahé hodinky. 

TIP: Německá policie objevila ukradené memorabilie Johna Lennona

Kritici nového opatření se obávají, že program může snadno sklouznout do rasových stereotypů. Bude za drogového dealera považovat policie i bělocha v drahém oblečení, nebo bude primárně cílit na minority? Městská ombudsmanka Anne Mieke Zwaneveldová se obává, že přestože nejde o apriorní etnické profilování, může k němu policie snadno sklouznout. Bude podle ní také těžké dokazovat, že nejde o věci z bazaru a internetových aukcí.

Poslední dobou slýcháme, jak roboti a umělé inteligence ohrožují pracovní pozice lidských zaměstnanců. Možná nás jednou všechny nahradí umělí šikulové. Jen tak to ale nebude. Dokládá to i nečekaný výsledek experimentu ve Skotsku.

Robožvanil

Skotský supermarket Margiotta souhlasil, že si najme robota jménem Fabio, kterého postavili na místní Univerzitě Heriota a Watta. Fabio je připojený k internetu a jeho specialitou je konverzace s lidmi.

TIP: Robotický zaměstnanec Tally: Budoucí posila do vašeho supermarketu

Zpočátku to šlo dobře. Fabio rozjařeně zdravil zákazníky a nenuceně s nimi komunikoval. Pak ale vyšlo najevo, že lidem neumí poradit tak, aby to stálo za řeč. Dával jim jen obecné odpovědi typu: „pivo je v sekci alkoholu“.

Poté ho poslali do uzenin nabízet párky k ochutnání a to už byla vyloženě katastrofa. Ukázalo se totiž, že robot nabízející párky lidi děsí.

Fabio tak nakonec dostal výpověď. Zcela proti očekávání to oplakali lidští zaměstnanci supermarketu, kteří na Fabia nežárlili a nebáli se o svá místa, ale naopak si něj zvykli a měli ho rádi.

I když se první padáky objevily již koncem 18. století, posádky letadel je začaly dostávat až na konci první světové války. První létající aparáty neměly příliš velkou nosnost a rozměrný balík padáku ve stísněné kabině navíc dost překážel. Druhým důvodem se stala obava velení, že by se piloti nesnažili zachraňovat letoun a raději hned vyskakovali.

Šlo o zcela zbytečnou obavu, protože skok do bezedné hlubiny pod letounem není pro žádného letce lákavá představa. Není doloženo, že by během prvního světového konfliktu došlo k pokusu střílet na letce na padáku. Ve 20. letech se pak objevily také snahy právně ukotvit postavení sestřeleného letce snášejícího se k zemi. V letech 1922 a 1923 v Haagu probíhalo jednání o pravidlech letecké války a v článku 20 se psalo: ,,Pokud je letadlo zasaženo a posádka se snaží zachránit na padácích, nesmí se na ně v průběhu sestupu útočit.“ Toto haagské ustanovení ale nevstoupilo v platnost a při vypuknutí druhé světové války neexistoval žádný oficiální zákaz střelby na padáky.

Krutá realita

První zmínky o takových činech existují již od prvních dnů útoku na Polsko. Dne 2. září polský stíhač poručík Jan Dzwonek spolu s osmi dalšími spolubojovníky napadl několik německých stíhaček. Souboj pro něj ale nedopadl dobře a musel se zachraňovat výskokem.

Sám to později popsal: ,,Klesal jsem ve výšce asi 2 000 metrů, když jsem si všiml stopovek střel. Šly mimo, ale ten pirát třetí říše se nevzdával a znovu mě napadl. Tentokrát se mi střely opět vyhnuly. Němec neměl třetí šanci zabít mě, protože můj přítel Jan Malinowski ze 162. letky na něj zaútočil. Při prvním útoku zapálil pravý motor Bf 110 a při druhém se letadlo rozpadlo na kusy.“

Pod palbou Slovanů?

Německé záznamy se o střelbě na padáky samozřejmě nezmiňují. Během bojů ve Francii i později v bitvě o Británii vedly obě strany válku přece jen při zachování jisté míry lidskosti a bez fanatické nenávisti k nepříteli. Mezi stíhači Luftwaffe se však na podzim 1940 rozšířila fáma, že na jejich sestřelené letce prý střílejí čeští a polští příslušníci RAF. Je však otázka, odkud tato informace pocházela a jak lze poznat britskou stíhačku pilotovanou Čechem či Polákem.

Takový čin ale ani nedával příliš smysl, neboť každý letec Luftwaffe sestřelený nad Anglií padl samozřejmě do zajetí a zabíjet ho tedy postrádalo smysl. Zcela opačná situace ale panovala u sestřelených pilotů RAF, kteří se vraceli zpět k jednotce a mohli opět létat a sestřelovat Němce. To muselo protivníky k myšlenkám na jejich likvidaci přímo vybízet.

Německé stíhací eso Adolf Galland ve svých pamětech zmiňuje rozhovor s velitelem Luftwaffe Hermannem Göringem, který se jej na tuto skutečnost ptal. Galland prý odpověděl: ,,Já bych to považoval za vraždu, pane maršále. Udělal bych vše pro to, abych takový rozkaz nemusel splnit.“ Göring, který za první světové války také bojoval jako stíhací pilot, prý odpověděl, že přesně takovou odpověď čekal.

Náhoda, či zlý úmysl? 

Jedna věc ale jsou rozkazy velení a zcela jiná věc skutky mladých agresivních stíhačů uprostřed letecké bitvy, kdy je hladina adrenalinu vybičovaná na maximum. Když šel k zemi něčí blízký kamarád a spolubojovníci ho ve vysílačce slyšeli umírat, touha pomstít se mohla být opravdu silná.

K zabití letce na padáku ale mohlo dojít i jinak. Ten často sestupoval k zemi oblastí plnou bojujících letounů a obloha bývala doslova plná olova. Zásah nešťastného muže pod hedvábnou kopulí tak mohl být pouhá náhoda. Určitě se rovněž stávalo, že těžce zraněný letec ještě dokázal opustit zasažený letoun a otevřít padák. Pokud však dopadl do oblasti s řídkým osídlením, mohl bez pomoci zemřít na následky zranění. Po objevení těla mrtvého letce v popruzích padáku si mohl situaci každý vyložit tak, že ho nepřítel usmrtil při sestupu.

Rytíři v Africe

Na západní frontě snad neexistuje případ, že by se ke střelbě na padák někdo přiznal. O slavném australském esu létajícím ve Středomoří Clivu „Killer“ Caldwellovi se říkalo, že jeho přezdívka vznikla právě kvůli tomu, že své protivníky zabíjí na padáku. Není známo, že by se on sám k tomu nějak vyjadřoval, ale ani není doloženo, že by tak skutečně činil.

TIP: Ze školních lavic do uniforem: Děti v řadách Wehrmachtu a Luftwaffe

V severní Africe se válka vedla vůbec v nejrytířštějším duchu. Například další slavný stíhač Gustav Rödel jednou nováčkům u své eskadry řekl: ,,Jste stíhači, ale pokud se někdy dozvím, že někdo z vás střílí na padáky, já sám ho zastřelím.“

Vražední Američané?

V průběhu roku 1943 začala z Anglie operovat americká 8. letecká armáda a její letouny pronikaly stále hlouběji do německého vzdušného prostoru. Američtí stíhači se střetávali s německými nad jejich územím a každý pilot Luftwaffe, který vyskočil na padáku a přežil, představoval samozřejmě opět hrozbu. Právě v té době se začínaly objevovat zmínky o tom, že došlo k usmrcení německého pilota zavěšeného pod kopulí padáku, a je pravděpodobné, že někdy se tak skutečně dělo.

Dokončení: Zabíjení pilotů na padácích (2): Kdy přestalo platit pravidlo rytířské války?

Americký stíhač Stanley Milles od 352. stíhací skupiny o tom v pamětech napsal: ,,Bylo to téma, o kterém jsem já a kamarádi u jednotky vážně uvažovali. Mluvili jsme o tom, že když toho chlapa nezastřelíme, v klidu přistane a příští den proti nám bude zase bojovat.“ Dokonce existuje několik tvrzení samotných letců o tom, že k takovému konání dostali ústní rozkaz. Jedná se však o ničím nepodložená tvrzení a oficiální dokumenty hovoří o něčem jiném.

Rodrigo Borgia jako papež Alexandr VI. a jeho děti jsou dnes synonymem pro všechny myslitelné neřesti a špinavou politiku neštítící se ani vražd. Především se to týkalo kardinála a valencijského vévodu Cesareho, gandijského vévody Juana (Giovanniho) a také krásné ferrarské vévodkyně Lukrécie. Jejich činy i osudy ale ce skutečnosti utvářela doba a prostředí, v nichž žili a chtěli uspět.

Očernění Borgiové

Negativní kampaň kolem rodiny Borgiů rozpoutali ti církevní hodnostáři, kteří chtěli v dalších staletích církev očistit tím, že zdůrazní řádění jedné rodiny, nota bene cizí – španělské. A romanopisci skočili po šťavnatém soustu. Lukrécie kupříkladu získala svůj světový travičský věhlas na základě dramatu Alexandra Dumase.

Jenže realita fascinující doby přelomu 15. a 16. století v Itálii je daleko barvitější. Vedle sebe zde žili dekadentní vladaři miniaturních státečků, geniální vojevůdci, originální umělci a filozofové, světsky blahobytní papežové i náboženští reformátoři či ženy, které na nás dodnes shlíží z Rafaelových obrazů. Současníkem papeže Alexandra VI. a jeho dětí je Leonardo da Vinci, fascinující florentský vládce Lorenzo Medici zvaný Nádherný i největší kritik církevních poměrů florentský dominikán Girolamo Savonarola.

Údajný původ z aragonského královského rodu dokládali Borgiové svým bájným předkem Donem Pedrem de Artarès, který ve dvacátých letech 12. století během reconquisty Pyrenejského poloostrova obdržel lénem Aragonské království od svého příbuzného, krále Alfonse Kastilského. Tato konstrukce má bohužel velký háček v tom, že Don Pedro zemřel v roce 1151 bez potomků a Borgiové sami se nikdy nesnažili opírat svou rodovou legendu o jakékoliv důvěryhodné dokumenty.

Věrohodnější verze původu Borgiů je řadí mezi kastilskou šlechtu – caballeros, kteří získali na významu za Jakuba I. Aragonského během válek s Araby o Valencijské království. Na území tohoto království v Játivě (Xátivě) získali Borgiové od svého krále rozsáhlé pozemky.

Existují také domněnky, že Borjové patřili mezi marany, tedy španělské Židy, kteří přestoupili ke katolictví. V jejich rodovém znaku se objevil rudý býk ve zlatém poli, kráčející po zeleném trávníku. Teorie o židovském původu rodiny je jen jedním z mnoha důkazů jak úporně se nejen jejich soudobí protivníci, ale i pozdější dějepisci snažili o diskreditaci vlivného španělského rodu, který ovládl Řím úspěšným kariérním postupem v církvi.

Cesta do Říma

Tam, kde končí legendy, začíná příběh o úspěchu schopného předka rodu. U Borgiů jím byl bezpochyby duchovní Alonso Borja. Ten z pověření aragonského krále svým diplomatickým talentem přesvědčil k abdikaci vzdoropapeže panujícího papežského schismatu Klimenta VIII. Stalo se to v roce 1429 v pevnosti Peniscula ve Valencijském zálivu. Umožnil tak konečně potvrzení v úřadu Martinovi V. (pontifikát 1417–1431), papeži zvolenému dvanáct let předtím koncilem v Kostnici. Alonso se po zásluze stal valencijským biskupem.

Jeho kariéra tím ale zdaleka neskončila. Nadále dělal prostředníka mezi aragonským králem a papežem, tehdy už Evženem IV., nástupcem Martina V. Za tyto služby byl roku 1444 jmenován kardinálem a pozván do Říma.

Cukrovinky značky Manner mohou už dvanáct let nakupovat i zákazníci českých obchodů. Málokdo z nich však zná jejich zajímavý příběh. Ten je od počátku spojen se jménem Josefa Mannera I., kupce, který se v roce 1890 rozhodl, že čokoládu zpřístupní všem společenským vrstvám. V 19. století se totiž čokoláda řadila mezi luxusní dovážené zboží a dovolit si ji mohla jen společenská smetánka. Josef Manner měl ale jiné plány. Začal razit heslo „čokoláda pro všechny“. V samém srdci Vídně, u katedrály sv. Štěpána, vlastnil malý krámek, kde kakaovou cukrovinku prodával vedle fíkové kávy. Jeho čokoláda byla levnější než ta od konkurence, a přitom kvalitní. Není tedy divu, že se Mannerův obchůdek stal vyhledávaným místem Vídeňanů.

Zpočátku se Josef Manner spoléhal na zavedené dodavatele čokolády. Postupem času ale získal pocit, že jejich výrobky nejsou tak dobré, jak by mohly být. A začal s výrobou čokolády na vlastní pěst. Bylo mu teprve pětadvacet let, když koupil licenci jedné malé čokoládové výrobny na Wildenmannově ulici (dnes Strohbachova ulice). Dne 1. března 1890 pak založil „Továrnu na čokoládu Josef Manner“.

Čokoládové impérium

Josef Manner byl mimořádně pracovitý. Nejenže vedl provoz továrny a organizoval obchod, sám se dokonce účastnil vlastní výroby. Neměl také nikdy sebemenší problém čokoládu osobně prodávat zákazníkům. Ze svého obchodu v centru Vídně se však brzy odstěhoval. Rostoucí výrobu nedokázala pojmout ani továrna ve Wildenmannově ulici. Ještě téhož roku se proto Josef Manner přestěhoval do domu svých rodičů na vídeňském předměstí Hernals, v jehož blízkosti založil novou velkou továrnu.

Zatímco v roce 1890 byl Josef Manner na výrobu i prodej v podstatě sám, o sedm let později už zaměstnával první stovku lidí. Z bývalého prodavače cukrovinek se stal nejúspěšnější výrobce čokolády v tehdejším Rakousko-Uhersku. V jeho továrně vznikala nejen kvalitní a chutná čokoláda, ale také čokoládové bonbóny a čokoládový prášek v dózách. Rozvoj výroby byl tak překotný, že společnost začala velmi brzy stavět druhou továrnu. Ta otevřela své brány v roce 1913, v době, kdy Josef Manner zaměstnával téměř tři tisíce lidí.

Čokoládový magnát disponoval nejmodernější výrobní technikou a kvalitní distribucí, kterou zajišťoval vozový park s šedesáti koňmi. V sortimentu už tehdy figurovaly oplatkové Neapolitánské řezy č. 239, které se podle tradiční receptury vyrábějí dodnes. Nejprve si je zákazníci mohli kupovat v klasických plechových dózách, později od roku 1924 pak v balení po pěti oplatcích ve dvou řadách.

Těžké roky

Z rozmachu se ale vedení společnosti netěšilo dlouho. Poznamenaly ho obě světové války i meziválečná hospodářská krize. Během Velké války ztratil Josef Manner svého společníka Johanna Riedla. V roce 1935 pak odešel do penze. Problémy s výrobou, nedostatkem dodavatelů a klesající spotřebou čokolády tak museli řešit jeho synové. Tato generace byla podrobena těžké zkoušce, v níž obstála díky mimořádné obchodní pečlivosti a železné vůli. Z této doby pochází do dnešního dne připomínaná věta: „Snad se podaří prodat alespoň vagón čokolády nebo řezů (myšleno bylo deset tun) denně!“

V roce 1939 vypukla druhá světová válka, která znamenala pro Mannera velké ekonomické problémy. Bombardování v roce 1945 naštěstí přežily obě továrenské budovy bez újmy. Snad ještě těžší časy nastaly po skončení války, kdy společnost přišla o veškeré zásoby, které musela odevzdat Stalinovi jako „výraz vděku“. 

Společnost Manner musela začít opět od nuly. Na její vzkříšení dohlížel ještě sám zakladatel Josef Manner I., který uprostřed této etapy v roce 1947 zemřel. Nikdy se tak už nedozvěděl, jestli se jeho čokoládovému impériu podařilo vrátit do rakouských domácností.

Neprodyšné oplatky

Uspět v konkurenci v poválečném období nebylo jednoduché. Manner musel rychle reagovat na vzrůstající požadavky ze strany zákazníků. Ti chtěli nejen kvalitní a chutné výrobky, ale také laskominy, které budou trvanlivé a uchovají si svou chuť po dlouhou dobu. 

Jít s dobou a vyhovět moderním trendům se Manneru podařilo až v roce 1960. Tehdy společnost představila novou podobu svých oblíbených Neapolitánských řezů. Řezy byly v neprodyšné hliníkové fólii s červeným páskem pro jednoduché otevření. Takzvané Manner-Schnitte jsou od té doby nejúspěšnějším a hlavním artiklem z celého sortimentu. Od roku 1970 se firma spojovala s jinými rakouskými výrobci cukrovinek. Díky tomu se do jejího sortimentu prodraly i takové laskominy jako třeba Mozartovy koule slavné rodinné firmy Victor Schmidt nebo banánky v čokoládě.

Vesmír kolem Země není prázdný. Občas se stane, že nás v poněkud adrenalinové vzdálenosti mine nějaký kosmický balvan, který stojí za pozornost. Příští měsíc to bude asteroid 2002 AJ129, jehož velikost astronomové odhadují na 500 až 1 200 metrů.

Apollonův poutník

Asteroid byl objeven 15. ledna 2002 Observatoří Haleakala na Havajských ostrovech. Vědci jej přiřadili do Apollonovy skupiny, tedy mezi nejméně 8 tisíc planetek a asteroidů, jejichž dráhy protínají oběžnou dráhu Země a jejichž oběžná doba je delší než jeden rok.

Tento vesmírný poutník oběhne Slunce jednou za 1,61 roku a dostane se přitom až za oběžnou dráhu Merkuru a zhruba do vzdálenosti trpasličí planety Ceres. Dne 4. února 2018 asteroid 2002 AJ129 mine Zemi ve vzdálenosti 4,2 milionu kilometrů, což je zhruba 11× dál, než vzdálenost, v jaké nás obíhá Měsíc.

TIP: Vesmírná kamufláž: Asteroidy se mohou maskovat materiálem cizího původu

Kdyby takový asteroid dopadl na Zemi, způsobil by obrovské škody. Ale obavy nejsou na místě. Podle všeho se to nestane. V únoru 2172 se sice přiblíží k Zemi na vzdálenost 680 tisíc kilometrů, ale jinak to bude stále stejná nuda. Přiblíží se i k Venuši, Marsu a Měsíci, ale nejspíš mu jen tak není souzeno s něčím se srazit.