Po zoufalých císařských pěšácích se tankové hrozbě postavili němečtí kanonýři. Jenže osádky bojových vozidel se naučily rychle zastavovat, řádně mířit a poté vést palbu ze všech zbraní vůči zakopanému dělu. K vedení boje s protitankovou obranou zorganizovala britská armáda dokonce speciální kursy – a nutno dodat, že se skvělými výsledky. Při prvních střetech platil poměr zničených protitankových děl a tanků 2:1, ale koncem roku 1917 již 7:1.

Úkol pro pěchotu

Břemeno protitankové obrany tak museli pomoci nést pěšáci, kteří za tímto účelem obdrželi i první plnohodnotnou protitankovou puška na světě. Specializovaná zbraň se objevila na bojišti až v lednu 1918, když Mauserova zbrojovka vyvinula takzvaný Tankgewehr Mauser (T Gewehr) ráže 13,3 mm o hmotnosti 17,7 kg.

Jednoranná zbraň přidělovaná v počtu dvou kusů na pěší pluk připomínala běžnou, jen poněkud přerostlou opakovačku. Obsluhu zajišťovali dva vojáci – střelec a nabíječ. Střela s ocelovým jádrem dokázala prorazit na vzdálenost 300 m ocelový pancíř o tloušťce 15 mm, což stačilo na všechny britské, avšak nikoli francouzské těžké tanky.

Tankgewehr v akci

V rámci jejího nasazení se ale objevily dva zásadní problémy. Zpětný ráz pomalu střílející zbraně dosahoval pětinásobku oproti standardní mauserovce, navíc průstřel pancíře ještě nemusel znamenat úplné vyřazení vozidla z boje.

Podle dochovaných svědectví nedůvěřovali T Gewehrům ani samotní střelci, kteří se jich hleděli co nejrychleji zbavit. Doloženy jsou tak pouhé dva stroje zastavené střelbou z protitankových pušek, což na ně při celkové produkci 4 632 kusů nevrhá právě nejlepší světlo.

Předchůdce Goliáše?

Dohodoví spojenci sice vdechli tankům život, ale receptem na jejich ničení se zprvu vůbec nezabývali. Francouzská armáda zvolila nakonec podobnou koncepci nasazení protitankových děl jako nepřítel. Výzbroj tvořily známé kanony 75 mm Deport a 75 mm Schneider, osazené jednoduchými mechanickými mířidly pro přímou střelbu.

TIP: PaK 40 vs. ZiS-3: Nejlepší střední protitankové kanony

Jako skutečnou kuriozitu lze ale uvést doslova revoluční koncept robotických protitankových vozidel. Společnost Schneider vyvinula a vyrobila sérii dálkově ovládaných pásových vozítek Crocodile s elektrickým pohonem k vezení náloží ničících opevnění. První prototyp vznikl již roku 1915. Výrobce poté napadlo, že by mohly sloužit i k ničení tanků. Podle dosti sporých informací vznikla v roce 1918 celá série těchto prvních pozemních vojenských robotů. Jejich nasazení však dostupná literatura nedokládá. 

Jeho matkou byla ctižádostivá Alžběta Stuartovna, dcera anglického krále Jakuba I. Otcem hlavní představitel Protestantské unie, falcký kurfiřt a český král Fridrich. Jenže Fridrich Falcký ztratil po pouhém roce panování český trůn a brzy poté i titul falckého kurfiřta. Jako vyhnanci bloudili manželé i s potomstvem Evropou. Nikde je nechtěli. Slitoval se nad nimi až Mořic Oranžský a poskytl jim azyl v Haagu. I bez pomoci rodičů se ale děti dokázali prosadit. 

Následník trůnu

Psal se prosinec roku 1619, když se tento nejoblíbenější syn Alžběty Stuartovny v Praze narodil. Jméno dostal po svém slavném předkovi Ruprechtovi von Wittelsbach. Jeho křtiny byly stejně okázalé jako korunovace jeho rodičů šest týdnů předtím. Všichni se předháněli, čím by novorozeňátko obdarovali. Česká šlechta si přála, aby právě Ruprecht byl otcovým nástupcem, když už se v Čechách narodil. Po bělohorské porážce nezbylo rodičům, než v noci tajně z Prahy uprchnout. Nařídili naložit poklady ze sbírek Rudolfa II. a málem na jedenáctiměsíčního chlapečka zapomněli. Vzpomněli si na něj doslova v hodině dvanácté! Tedy on na sebe vlastně upozornil pláčem sám a jeden duchapřítomný sloužící ho v koši strčil do posledního odjíždějícího vozu. Z legrace se říká se, že byl vlastně prvním a zároveň nejmladším pobělohorským exulantem.

Těžká léta

Ruprecht byl vysoký a urostlý, v osmnácti letech měřil skoro dva metry. Stejně jako sourozenci i on byl mimořádně pohledný a inteligentní. Podobně jako starší sestra Alžběta studoval na univerzitě v Leidenu, na rozdíl od ní ale matematiku, vojenské stavitelství a technické kreslení. Od čtrnácti let se účastnil různých vojenských tažení a získal pověst neohroženého válečníka a stratéga. Nejprve bojoval se svým bratrem Karlem Ludvíkem v Německu proti habsburskému císaři, aby získal zpět falcké dědictví. Byl však zajat, tři roky vězněn v Linci a propuštěn teprve na intervenci strýce, anglického krále Karla I. Ten za něj zaplatil výkupné a v jeho barvách pak Ruprecht bojoval proti vojsku parlamentu, jež vedl Oliwer Cromwel.

Po Karlově porážce musel z Anglie uprchnout a živit se pirátským řemeslem. Když bylo ale v Anglii obnoveno království, vstoupil Ruprecht do služeb svého bratrance Karla II. jako viceadmirál. Patřil mezi zakladatele obchodní Společnosti Hudsonova zálivu, která existuje dodnes. A zároveň se stal i guvernérem celé oblasti, kterou na jeho počest pojmenovali Zemí prince Ruprechta. Zabírá zhruba třetinu současné Kanady!

Princ Ruprecht nebyl jen velký dobrodruh a schopný velitel, ale také štědrý mecenáš věd a umění. Hovořil několika jazyky, byl nadaný umělecky i technicky. Krásně maloval a je považován za průkopníka perspektivy pro zobrazování budov. Jako zakládající člen Královské vědecké společnosti měl na kontě řadu zlepšovacích návrhů a technických vynálezů využitelných především ve válečnictví. Vytvořil první prototyp torpéda, podílel se na vynálezu neprůstřelného skla, jeho „potapěcí stroj“ sloužil námořníkům k vyzvedávání pokladů z potopených lodí.

Hlava otevřená

Trpěl úpornými migrénami a pro úlevu od bolesti se rozhodl v roce 1667 absolvovat tzv. trepanaci lebky. Tato nesmírně bolestivá „operace“, která bývala obvykle vstupenkou na onen svět, se prý prováděla bez umrtvení už od pravěku. Po své děsivé zkušenosti začal Ruprecht přemýšlet, jak by utrpení pacientů zmírnil. Navrhl a osobně vykoval chirurgické nástroje.

Princ Ruprecht se sice nikdy neoženil, ale ke svým dvěma dětem se hrdě hlásil a štědře je podporoval. Velice miloval irskou aristokratku Frances Bardovou, která mu porodila syna Dudleyho. A s herečkou Margareth Hughes zplodil dceru Rupertu. Dudley sice zemřel jako dvacetiletý v boji s Turky při obléhání Budína, Rupertiny potomci však žijí dodnes.

Už déle než půl století dává heterosexuálním párům klid a pohodu pilulka proti početí. Její užívání a odpovědnost je v tomto směru doposud výhradně na ženách. Muži sice mohou používat kondomy, taková ochrana proti početí ale není úplně stoprocentní.

Aby to bylo více fér, vědci se snaží objevit fungující pilulku proti početí pro muže. Zatím nebyli příliš úspěšní. Podle nového výzkumu amerických biochemiků by ale zajímavým řešením mohla být sloučenina ouabain, která patří k takzvaným srdečním glykosidům.

TIP: Mužská antikoncepce? Gel proti početí brzy půjde do klinických zkoušek

Pozoruhodné je, že jde o prudký jed z africké rostliny krutikvětu, kterou lidé tradičně používají jako šípový jed pro výrobu otrávených šipek. Vědci mírně upravili molekulu jedu tak, aby působil pouze na mechanismus, který je zodpovědný za pohyb spermií. Experimenty na myších potvrdily, že tato látka funguje jako účinná a zároveň bezpečná antikoncepce pro samce. Uvidíme, jak si povede u lidí...

Šestačtyřicetiletý Žen Šou-chua, který se v jeskyni narodil, říká: „V létě je v jeskyni příjemně chladno a v zimě zase teplo. A také je tam ticho a bezpečí“. I když se v mládí musel odstěhovat za prací do panelového domu ve městě, na stáří se chce do jeskyně zase vrátit. Na horním a středním toku Žluté řeky v severní Číně existuje nespočet těchto obydlí vyhloubených v žluté zemině zdejší náhorní plošiny. Dlouhé klenuté místnosti mají půlkruhový vchod zakrývaný rýžovým papírem či barevnými dekami, luxusnější příbytky pak vyčnívají ze skalní stěny a jsou zpevněny cihlami, někdy mají i více místností a výjimkou není ani zavedená elektřina a voda.

Mao Ce-tung i Si Ťin-pching

Jeskynní obydlí hrála důležitou roli i v čínské historii. Během proslulého Dlouhého pochodu Rudé armády Komunistické strany Číny v polovině 30. let 20. století v nich našel poblíž Jen-anu v provincii Šen-si úkryt vůdce Mao Ce-tung. Ve skalním obydlí strávil sedm let i současný čínský prezident Si Ťin-pching. Do exilu v provincii Šen-si byl poslán během kulturní revoluce, která propukla v druhé polovině 60. let. 

Ekologické bydlení

Jeskynní obydlí si v poslední době vysloužila hluboké uznání architektů jako efektivní forma ekologického bydlení. „Šetří energii. Rolníci navíc mohou získat další ornou půdu pro pěstování plodin, pokud si postaví své domy ve svahu. A stavba také nestojí tolik peněz a není k ní zapotřebí takových dovedností,“ říká Liou Ťia-pching z výzkumného střediska ekologické architektury v Si-anu a pravděpodobně jeden z největších expertů na jeskynní bydlení. Před několika lety se Liou sám podílel na návrhu a stavbě moderní varianty tradičních jeskynních příbytků, díky čemuž se dostal v roce 2006 do finále prestižní soutěže World Habitat Award.

Turistická atrakce

Turisté, kteří by chtěli tuto neobvyklou formu bydlení vyzkoušet, si mohou nějaké to čínské skalní obydlí pronajmout. Měsíční pronájem jednoduché jednopokojové jeskyně bez kanalizace vás vyjde na třicet dolarů, tedy v přepočtu asi 600 korun. Koupě luxusnější jeskyně se třemi pokoji a koupelnou stojí kolem 46 000 dolarů.

TIP: Poustevník 21. století: Jeskynní muž žije 40 let v argentinských horách

Za požitkem z bydlení v jeskyni však není nutné cestovat až do Číny. Podzemním sídlištěm se může pochlubit i například jihoaustralské městečko Coober Pedy. Pronajmout si jeskyni můžete i v Evropě. Například ve španělském městečku Purullena v provincii Granada se můžete ubytovat v jeskynním hotelu, podobnou atrakci nabízí i italská Matera. Jeskynní obydlí se nachází prakticky všude na světě, pouze v Číně v nich však dosud bydlí přes 30 milionů lidí. 

V jedné dobové písni se zpívalo: „Kde jsou Prajzi, tam je válka, tam se všude vyhrává, to si ale nepomyslí, že svůj národ okrádá. Tam u Hradce Králového velká bitva zuřila, padlo Čechů na tisíce, hodinka jim vodbila.“  Krutá válka roku 1866 ale nepřinesla jenom těžké ztráty na životech vojáků. Hluboce poznamenala i život civilistů. Venkované trpěli konfiskováním potravin a hospodářských zvířat Prusy, někdy dokonce pleněním. S okupací cizí armádou si užila svoje také česká metropole.

Strach a panika

Už dlouho před prázdninami v šestašedesátém roce byly v Praze uzavřeny školy včetně univerzity a polytechniky – učebny se proměnily na vojenské ubytovny. Potom do české metropole vstoupily na útěku před nepřítelem spojenecké saské jednotky i s králem Janem. A na sklonku června, po prvních krvavých šarvátkách na severu Čech, začaly do města přijíždět lazaretní vlaky s raněnými. V týchž dnech dostoupila vrcholu nervozita Pražanů, kteří si nemohli nepovšimnout příprav úřadů včetně místodržitelství a policejního ředitelství k evakuaci. 

Vzápětí došlo k rakouskému debaklu u Hradce Králové. Tím pádem měli vítězové cestu na Prahu volnou. První pruské jednotky vstoupily do města 8. července, pět dní po bitvě. Jako první vjela Špitálskou branou (Na Poříčí) asi stovka husarů, za nimi generalita a oddíly s děly na modrých lafetách. Nad Pražským hradem zavlál bíločerný prapor.

V obsazené Praze

V metropoli se usadilo asi 8 000 Prusů, což bylo značné množství. Vždyť v celé Praze tehdy žilo o něco víc než 150 000 lidí. Pruští důstojníci kvartýrovali v rodinách, mužstvo v kasárnách, některé oddíly po parcích nebo u řeky. Kontakt s domácím obyvatelstvem nebyl kupodivu chladný, a už vůbec ne nepřátelský. Panovaly sice vážné obavy z drancování, ale dlužno říct, že vítěz se (na rozdíl od venkova) choval v české metropoli vcelku korektně. Vojáci dostali příkaz vystupovat jako příkladní hosté. Co kdyby se Čechům zalíbilo přijmout pruskou ochranu natrvalo?

Prusové si zkrátka pohrávali s myšlenkou, že by mohli Čechy proti Rakousku potencionálně postavit. Vítězství však přišlo velmi rychle, takže se tato karta ukázala být zbytečnou. Česká odezva na vidinu pruské nadvlády navíc nebyla nijak příznivá, tedy s výjimkou pár osob z okruhu dobrodružného revolucionáře Josefa Václava Friče.

Žně pro prostitutky

Vojenská okupace Prahy, která se nakonec protáhla na dvaasedmdesát dní, byla snesitelnější, než zněly chmurné předpovědi. Česká metropole se proměnila v jeden veliký vojenský tábor, ale obyvatelstvo s „Prajzy“ vycházelo celkem dobře. Hostince, kavárny a divadla byly okupačními vojáky přeplněné. Zvláště zlaté časy nastaly prostitutkám. Zprávu nám o tom zanechal novinář Servác Heller: „Ze všech stran a konců sjely se sem ‚dámy polosvěta‘, prostitutky všech stupňů, od elegantních kokot až po nejzchátralejších fryny a hetéry, a plnily stále hlavní pražské ulice, náměstí a ostrovy.“

Město ale neživilo pruskou armádu jen erotickým sortimentem. Bylo donuceno uvolnit zásoby, a to i pro 58 000 vojáků, jejichž útvary Prahou pouze projížděly. Mnohé obchody a továrny zůstaly pro jistotu zavřeny. Aby se čelilo nouzi z nezaměstnanosti, pražské zastupitelstvo (tedy jeho zbytky, které z Prahy neutekly) improvizovalo veřejné práce: údržbu silnic, úpravu sadů nebo bourací práce. Také se zřizovaly veřejné vývařovny. Po několika týdnech však vypukla epidemie cholery, kterou s sebou Prusové dovlekli. Koncem srpna na ni jen v Praze umíralo na třicet lidí denně.

Železný kancléř mírní generály

Poté, co Prusové obsadili Moravu a jižní Slovensko, se jim otevřela cesta na Vídeň. Patrně by nebyl problém dobýt ji, tím spíš, že rakouská jižní armáda, spěchající na pomoc z Itálie, byla pořád daleko. Už během nezadržitelného postupu vítězů po jejich triumfu u Hradce Králové probíhala diplomatická jednání, ve kterých si kancléř Bismarck mohl diktovat z pozice síly. Prozíravě však odolal tlaku Viléma I. a vysokých pruských důstojníků, kteří se domáhali obsazení Vídně a případného zisku části dobytého území.

Přesvědčil je naopak, že dalším ponížením Habsburků by si Prusko pořídilo nevypočitatelného souseda, toužícího po revanši. Bismarckův realismus udržel konflikt v mezích a hlavně v rámci vnitřních německých záležitostí. Vždyť v případě řešení, požadovaného armádními kruhy, hrozilo, že konflikt nabude širší mezinárodní rozměr a že do původně lokální války vstoupí další evropské velmoci.

Zbývalo tedy uzavřít mír. První etapa proběhla od 22. do 26. července v dočasném sídle pruského hlavního stanu, na zámku v jihomoravském Mikulově. Tady byly stanoveny předběžné podmínky, které se staly podkladem k mírové smlouvě, jež byla podepsána o měsíc později v pražském hotelu U Modré hvězdy. Pražským mírem prusko-rakouská válka skončila. Prusové začali vzápětí opouštět okupované území. 

Poslední výzkumy na téma používání opačné ruky než dominantní skutečně přinesly velmi překvapivá zjištění. Pravidelné vykonávání běžných činností druhou horní končetinou již za dva týdny pozitivně ovlivní naše sebeovládání – snižuje například tendenci jednat impulzivně.

TIP: V indické škole se všichni studenti učí psát pravou i levou rukou současně

K uvedenému závěru dospěl Thomas Denson z University of New South Wales, který zároveň tvrdí: „Pokud opačnou ruku používáme k ovládání myši, míchání kávy nebo otevírání dveří, výrazně tak zdokonalujeme vlastní sebekontrolu, protože máme tendenci dělat všechny tyto věci automaticky dominantní končetinou.“ Podle něj tak pravidelný trénink může pomoct jedincům se sklonem ke vzteku či k impulzivnímu jednání. 

Další studie ukázaly, že pokud užíváme jen jednu ruku, aktivujeme pouze jednu mozkovou hemisféru – zatímco při používání nedominantní končetiny se aktivují obě části mozku. Při psaní „opačnou“ rukou tak například podle neuroložky Jill Taylorové z University School of Medicine můžeme zlepšit i svoji kreativitu, neboť dochází k jiné než běžné aktivaci nervových buněk. 

Astronomové mají tendenci třídit nebeské objekty podle jejich vzhledu, a ani galaxie zmíněnému procesu neunikly. V současnosti se používá několik typů třídění.

Nejčastější a zároveň nejstarší systém definoval na počátku 20. století Edwin Hubble. Podle jeho původní představy tvořily jednotlivé typy galaxií vývojovou posloupnost – počínaje eliptickými hvězdnými ostrovy, z nichž měly vznikat galaxie spirální, a to buď s příčkou, nebo bez ní. Mírně mimo tzv. Hubbleovu ladičku stály galaxie nepravidelné, tedy ty s nepravidelným tvarem.

TIP: Jaký typ exoplanet je nejčastější?

Současná astrofyzika ovšem popsaný vývojový scénář vylučuje, a v mnoha případech jej dokonce zcela vyvrací – obří eliptické galaxie nejspíš vznikají srážkami menších hvězdných ostrovů nejrůznějších typů. 

Podle kosmologických přehlídek jsou ve vesmíru nejběžnější galaxie spirální, reprezentující 60–75 % známých hvězdných ostrovů (dle konkrétní přehlídky). Do uvedené skupiny patří i Mléčná dráha nebo blízká galaxie v Andromedě.

Zedníčkům skalním (Tichodroma muraria) se kdysi v Česku říkalo i šoupálek růžokřídlý či šoupálek zední. Tito vzácní obyvatelé vápencových útesů a bradel jsou o málo větší než vrabec a jejich nejbližším příbuzným je běžný brhlík lesní (Sitta eropaea). Jedenkrát ročně hnízdí ve skalních škvírách, jejich potravou je hmyz a pavouci, za nimiž šplhají po skalách s polorozevřenými křídly. Létají třepotavým, motýlovitým letem.

TIP: Král rybářů aneb Bleskurychlý lovec ledňáček říční

Evropskou hnízdní populaci zedníčka skalního tvoří 38 000–100 000 párů. V největším počtu je tento druh zastoupen ve Francii (4 000–20 000 párů), Španělsku (9 000–12 000) a Itálii (2 000–6 000 párů). V Rusku jde o 15 000– 30 000 párů a v Turecku 5 000–25 000. V Česku nebylo hnízdění nikdy prokázáno a pro nás nejbližším hnízdištěm jsou nepřístupné skály na Slovensku, kde zejména v oblasti Malé Fatry vyvádí mladé asi třicet párů zedníčků skalních.

Anděl i motýlek

Pro Miroslava Sanigu, který pracuje ve slovenském Ústavu ekologie lesa SAV, se tito drobní opeřenci stali celoživotní zálibou. Slovenský vědec, jenž je považován za světového odborníka na zedníčky skalní, o nich napsal knihu Rozjímanie s murárikmi a nakreslil tisíce jejich portrétů. Rovněž rozluštil posunkovou řeč zedníčků, která je nutná v bouřlivém větrném prostředí vápencových a dolomitových skalních útesů, kde jejich hlas takřka zaniká. Láskyplně je nazývá „nebeskými andílky s karmínovými křídly“. Číňané říkají zedníčkům „skalní květ“ a na Slovensku se ujalo lidové označení „opeřený motýlek“.

Hon za pokladem

Zedníčci jsou vyznavači přísné teritoriality a mimo období hnízdění nesnesou na lokalitě delší dobu jedince téhož druhu. Jsou částečně tažní a právě díky tomu se s nimi můžete velmi vzácně setkat i v Česku. Nejpříhodnějším měsícem k výpravě za „skalními květy“ je přitom listopad. V minulosti byl zedníček pozorován na Tišnovsku (dokonce šmejdil po kostelní věži), na Náměšťsku, na severní Moravě, v Teplicko-Adršpašských skalách, v Moravském krase, v Novohradských horách… V současnosti jej v době podzimního a jarního tahu lze zastihnout především na Pálavě, kde také poměrně často zimuje (zejména v lokalitě Soutěska).

TIP: Ptačí kouzla s vejci aneb Neobyčejná tajemství obyčejných vajec

Pokud zedníčka uvidíte v prosinci, je to jasný znak toho, že jde o již zimujícího jedince. Mnohokrát jsem čekal, prochladlý při listopadové slotě, pod vápencovými skalními stěnami Pavlovských vrchů na přelud s karmínovými křídly marně. A několikrát jsem byl odměněn nezapomenutelnými zážitky. Objevit poklad není jen tak, a zvlášť ten okřídlený. Asi není třeba zvlášť zdůrazňovat, že tento létající klenot skalních srázů zasluhuje největší lidskou ohleduplnost.

Náplast, která stojí za to

Pokud se vám na Pálavě nepodaří zedníčka skalního spatřit, nevěšte hlavu a zamiřte při listopadové návštěvě dolů k Mušovské a Novomlýnské nádrži. Určitě zde zastihnete početná hejna protahujících a zimujících vodních ptáků. Impozantní hejna hus velkých (Anser anser), severských hus polních (Anser fabalis) a v posledních letech zejména zimujících hus běločelých (Anser albifrons) vás ohromí stejně jako množství druhů kachen – například střední nádrž je tradičně největším zimovištěm morčáka malého (Megus albellus) v České republice.

Problematické vodní dílo je i zimovištěm orlů mořských (Haliaeetus albicilla). Největší počet orlů byl na této lokalitě zaznamenán v roce 1997. Jednalo se o šedesát exemplářů! Pohled na velkého dravce plujícího povětřím před romantickými kulisami Pálavy vás určitě přesvědčí,  že jste čas s dalekohledem u očí nestrávili na Jižní Moravě marně.

V dnešní době, zvláště v některých zemích o Vánocích a Díkuvzdání, je krocan symbolem svátečních sezón a bohatých hostin. Podle nového výzkumu to tak ale vždycky u tohoto původně amerického ptáka nebylo.

Archeologové totiž v Mexiku a Kostarice objevili nejranější doklady domestikace, tedy zdomácnění krocana. Ty ukazují, že krocani původně nebyli chováni kvůli masu, nýbrž z náboženských důvodů. Zdá se, že měli významnou roli v náboženských rituálech a obětech.

TIP: V Teotihuacánu našli pozůstatky dravců, kteří požírali lidské oběti

Vědcům to prozradily nálezy pozůstatků celkem 55 krocanů ze střední Ameriky, které pocházejí z oblasti od centrálního Mexika až po severní Kostariku, z doby od 300 let před naším letopočtem až zhruba po rok 1500 našeho letopočtu. Klíčové bylo, že pozůstatky krocanů vesměs nepocházejí z domácností, nýbrž výhradně z chrámů a náboženských center. Krocani tam podle všeho byli obětováni a pohřbíváni.