Podle některých zpráv znamená legalizace marihuany i vyšší počet lidí, kteří ji vyzkouší. Nová studie ale tvrdí, že s legalizací marihuany naopak významně ubylo zločinu.

Podle tohoto výzkumu dokonce už jenom povolení užívání marihuany pro lékařské účely vedlo ve státech USA, které leží na hranicích s Mexikem, k  poklesu zločinů v průměru o 13 procent. Méně vražd a násilných trestných činů, je pochopitelně vždy dobrou zprávou.

TIP: Dekriminalizace drog v Portugalsku přináší výsledky. Ubývá mrtvých i HIV nemocných

Většina marihuany, která se vykouří v USA, pochází z Mexika. Odtamtud ji pašují kartely, které kontrolují oblasti v prostoru hranice. Když teď mají pašeráci legální konkurenci, přicházejí o byznys. Zdá se tedy, že ekonomika zločin porazí, když k tomu dostane příležitost.

Na Zemi existuje 10× až 100× více virů než jakýchkoli jiných jednobuněčných organismů. Jsou tak pravděpodobně nejrozšířenějším organismem na naší planetě. Přesto dodnes neexistuje jediný výzkum zahrnující pátrání po virech ve vesmíru. Podle Kena Stedmana, profesora biologie z Portlandské státní university, je načase, aby astrobiologii rozšířila i astrovirologie.

Astrovirologie, jako věda nového věku

Od objevení prvních virů uplynulo již více než 120 let. Podle profesora Stedmana je tak nejvyšší čas, aby se výzkum v novém virologickém století přestal omezovat pouze na naši planetu. Stejně jako na Zemi může i mimozemský život souviset s viry. „Bez virů, by život na Zemi vypadal úplně jinak, než jak ho známe. A možná by vůbec neexistoval,“ říká Stedman.

Astrovirologie podle něj předkládá řadu dosud nezodpovězených otázek. Mohou se například mimozemské viry šířit vesmírným prostorem? A jak vypadá jejich biologický podpis?

TIP: Mikrobi na přilétajícím meteoritu přežijí i drtivý náraz do planety

Pro další vývoj astrovirologie Stedman žádá NASA a další kosmické agentury, aby hledaly viry v tekutých vzorcích odebraných z planet a měsíců v naší sluneční soustavě, jako je Evropa a Enceladus.

Každý chce vypadat dobře. Osvícenští historikové potřebovali obhájit své „osvícení“ tím, že dobu těsně předcházející popisovali co nejtemnějšími barvami, aby se tak sami stali doslova „moderními“. Během komunistické totality byla první republika zatracována jako vykořisťovatelský řád. Naopak obecné povědomí za komunistů se naproti tomu vždy upínalo k mladé republice jako majáku prosperity ostře kontrastujícímu s realitou chronicky nedostatkového plánovaného hospodářství. 

1. mýtus: Otevřené hospodářství

V Rakousku-Uhersku se nejen kapitál, ale i práce přemisťovaly překvapivě volně: většina bank působila v mnoha zemích mocnářství, a s němčinou (resp. maďarštinou) mohl člověk najít místo takřka kdekoli. Velký „jednotný trh“ pak dovoloval výtečnou „mezinárodní“ dělbu práce, kde se české země specializovaly na průmysl, uherské na zemědělství, a rakouské na služby – bankovní, transportní, administrativní, apod.

Nové Československo se však přidalo k obecnému poválečnému trendu zvyšování cel – reagovalo na nově zřízená cla zavedením svých vlastních. Příjmy z nich tvořily významnou část příjmů státní kasy, ale pro průmyslové Československo to mělo velice nešťastné následky. Nejenže nemělo kam vyvážet výrobky, na které se předtím specializovalo, ale najednou se zdražily i dovozy toho, na co se předtím specializovaly jiné části monarchie, tedy hlavně zemědělské produkty.

2. mýtus: Liberální ekonomika

Po 2. sv. válce bylo hospodářství první republiky pranýřováno za svůj „přílišný“ liberalismus. Je pravda, že v porovnání s plánovaným válečným a poválečným hospodářstvím byla první republika nesrovnatelně svobodnějším hospodářstvím. Zároveň však probíhal i v porovnání s pozdější dobou velice drsný a důsledný „hon na čarodějnice“– z hospodářského života byli mýceni všichni Němci, byť oficiálně byli na mušce všichni cizinci. Ti zastávali zpočátku velice výkonné funkce (v drtivé většině proto, že byli nejlepší), a tak vytlačením Němců dochází vlastně ke ztrátě výkonných elit. 

V roce 1920 byl schválen Zákon o podnicích, které mají sídlo mimo území státu. Ten však byl jen završením předtím probíhající „divoké“ nostrifikace. Pokud jakákoli zahraniční firma chtěla v Československu podnikat, musela sem přenést i své sídlo. Spoustě firem se to samozřejmě vůbec nevyplatilo, a v Československu tak vůbec nepodnikaly. Ve jménu podpory československé ekonomiky tak českoslovenští občané přicházeli o zaměstnavatele, a za spoustu výrobků museli platit vyšší ceny poté, co stávajícím výrobcům odešel konkurent. 

3. mýtus: Otázka vyspělosti

Všem nežádoucím opatřením navzdory životní úroveň rostla. První léta státu byla ve znamení hospodářského „transformačního“ poklesu velice podobná prvním letům po pádu komunismu: ztráta trhů, protekcionismus, měnová odluka neboli vyjmutí „vlastního“ oběživa ze systému cizí měny. V této souvislosti se většina bankovních historiků shoduje, že Československo zvládlo odpoutání se od mocnářského měnového systému nejlépe ze všech nástupnických států, a nabyté zkušenosti potom Československo rozdávalo jiným odlučujícím se měnám a samo jich využilo v rozdělování vlastní měny v roce 1992/3.

Po zhruba pěti letech „transformačních bolestí“ začalo ale hospodářství růst, až do doby hospodářské krize. Během ní jsou jakákoli světová srovnání velice problematická, protože krize 30. let se v různých zemích odrazila různě v různých sektorech hospodářství, což komplikuje spolehlivost jakýchkoli srovnání.

4. mýtus: Sociální zabezpečení

V době krize se vlády vždy chápou otěží a slibují rozevřít ochranný deštník. Během hospodářského poklesu v prvních letech republiky to byl stát, který vyplácel podporu v nezaměstnanosti. Jako přídavek k ní existoval ještě jeden paralelní systém, nestátní a dobrovolný, založený na kolegialitě mezi pracovníky. Když jste nastoupili někde do práce, rozhodovali jste se také, zda se stát členy odborů. Jednou z výhod členství byl i jakýsi druh pojištění proti nezaměstnanosti – když někdy nebyly zakázky a vám bylo řečeno, že teď pár týdnů nemusíte chodit do práce, vaše odborová organizace vám vyplácela podporu. 

V roce 1925 přešel stát na nový způsob vyplácení nezaměstnaneckých podpor. Místo přímých výplat nezaměstnaným dal peníze odborům, které je vyplácely svým nezaměstnaným. Ke každé koruně, kterou odborová pokladna vyplatila nezaměstnanému, stát jednu přidal. Pracovník se mohl rozhodnout mezi menšími členskými poplatky (v penězích či v odvedené práci) v odborech nabízejících menší nebo kratší podporu, nebo zda bude platit více štědřejšímu odboru. 

Čína v poslední době mohutně pracuje na astronomickém výzkumu a vybavení svých observatoří. Teď se chce pustit do stavby největšího plně ovladatelného radioteleskopu na světě.

Radioteleskop QTT (z anglického Qitai Radio Telescope) bude tvořit talíř o průměru 110 metrů. O několik metrů tím pádem předstihne stávajícího držitele rekordu, teleskop Green Bank v Západní Virginii, jehož plocha má průměr 100 metrů.

Radioteleskop v Sin-ťiangu

Nový radioteleskop se stane součástí Astronomické observatoře Sin-ťiang, ve stejnojmenné Ujgurské autonomní oblast Sin-ťiang, která leží na západě Číny. Zařízení vyroste v pohoří Ťan-šan, na místě vybraném z téměř 50 lokalit, zvažovaných v této oblasti pro stavbu radioteleskopu. 

TIP: Největší radioteleskop světa v Číně je teď oficiálně online

Konstruktéři teleskopu doufají, že okolní hory odstíní rádiový šum z okolí. Společně s velikostí antény by to mělo vést k tomu, že se na radioteleskopu QTT bude dělat fantastická věda. Rekordní radioteleskop by měl být hotový v roce 2023. Bude studovat signály v oblasti od 150 MHz do 115 GHz a zkoumat černé díry, gravitační vlny i temnou hmotu.

Hluboko pod povrchem indonéského ostrova Bali se potkávají proudy několika podzemních řek a dávají vzniknout osvěžujícímu prameni, který se mocně dere vzhůru. Podle legendy jej stvořil védský bůh hromu a blesku Indra, stojící v čele hinduistických božstev. Poté co mu nepřítel Mayadanawa otrávil válečníky, rozťal Indra zemi a nechal vytrysknout fontánu nesmrtelnosti, která pak jeho mužům vrátila život.

Již stovky let uctívají hinduisté na ostrově zmíněný vodní proud jako velký dar bohů. V roce 962 nad ním vybudovali majestátní chrám Tirta Empul, v překladu „posvátný pramen“, který dnes představuje jedno z nejsvatějších míst na Bali. Nachází se asi 40 km severovýchodně od hlavního ostrovního města Denpasar, ve vesnici Manukaya, a v průběhu roku se tam odehrává mnoho náboženských ceremonií. Do chrámu denně přicházejí stovky místních i cizinců, aby pod posvátným pramenem vykonali spirituální očistu neboli „melukat“.

Protiklad dobra a zla 

Do svatostánku se vstupuje skrz portál stylizovaný do dvou masivních pilířů, vytesaných do kamene a bohatě zdobených ornamenty. Stejně jako všechny hinduistické památky na Bali i ony překypují symboly a skrytými významy, které však neznalému návštěvníkovi zůstávají utajeny. 

Portál symbolizuje dualitu protikladných sil: První pilíř představuje dobro, zatímco druhý zlo. Jakmile ovšem projdete a otočíte se, uvidíte, že oproti vstupu se „dobro“ a „zlo“ nacházejí na opačných stranách. Věřícím to má připomenout, že nic na světě není černobílé – jen správné, či špatné. Hinduisté věří, že pozitivní i negativní prvek se nachází ve všem, co existuje, včetně lidského nitra. A abychom mohli žít v harmonii, musíme tyto vnitřní síly uvést do rovnováhy.

Podmanivá vůně obětin 

Chrámový komplex se tradičně člení do tří částí: Jedna reprezentuje podzemní říši démonů, druhá svět lidí a třetí sféru bohů. První se označuje „jaba pura“ a tvoří ji hlavní nádvoří – velký otevřený prostor vydlážděný masivními kameny. Dominuje mu otevřený pavilon, kde si mohou návštěvníci odpočinout a obětovat bohům. Obvyklý rituál provádějí Balijci několikrát denně: doma, v chrámu, v malé svatyni na ulici, ale třeba i na poli.

Na malých miskách z palmových listů, které reprezentují Zemi a Měsíc, přinášejí věřící barevné květy, betelové listy, malé sladkosti nebo hrstku rýže. Použité rostliny se vztahují především k hlavním hinduistickým bohům, mezi něž patří stvořitel vesmíru Bráhma, nejvyšší z panteonu Višnu a „pán s třema očima“ Šiva. K úhledně uspořádanému daru v kokosovém listu se připojuje zapálená vonná tyčinka, které se říká „dupa“. Podmanivá vůně se pak line celým chrámem.

Dar vyjadřuje především vděčnost za klid a hojnost, ale dalším smyslem je i sebeobětování, jelikož na každodenní přípravu obětiny musejí věřící vynaložit jistý čas a úsilí. Správně ji vytvořit představuje pro místní ženy stejně významný úkol jako umět uvařit nebo se postarat o domácnost. Tradice se však postupně mění: Aby místní ušetřili čas, mnohdy si jednoduše koupí obětinu již hotovou. Odvěký zvyk se tak stává zdrojem nového byznysu.

Třicetinásobné očištění

Do další části chrámu, na vnitřní nádvoří zvané „jaba tengah“, se lze dostat skrz průchody v mohutné kamenné zdi. Jedná se o nejvýznamnější místo svatostánku: Nacházejí se tam dva bazénky, do nichž přitéká pramenitá voda celkem třiceti sprchami. 

Spirituální očista, na kterou se čeká v dlouhých řadách, má svá pravidla. Návštěvníci se nejprve ponoří pod pramen na levé straně bazénu, načež se postupně osvěží pod všemi třiceti sprchami. Věří se, že tamní posvátná voda – „tirta“ – zbavuje zlých duchů, přináší blahobyt a očišťuje tělo i duši.

Mnozí si ji proto odnášejí s sebou, její pití však může znamenat riziko: Posvátnou tekutinu totiž poslední dobou kontaminují zplodiny z okolí, neboť místní často vyhazují odpadky do řek a vodních zdrojů. Vedle prosperity a duševní očisty tak může koupel vyvolat i nemalé zdravotní komplikace, například nákazu bakterií Escherichia coli.

S rýží na čele

Za bazénky se pak nachází tzv. jeroan, nejvýše položená část s honosnou svatyní, kam přicházejí hinduisté v bílém rouchu ke společné modlitbě. Kněz při ceremonii obchází klečící, kteří se modlí, a skrápí je posvátnou vodou. Na závěr obřadu jim na čelo a krk přitiskne pár zrnek rýže, jež pro Balijce symbolizuje život.

Při odchodu ze svatostánku můžete navštívit i část oddělenou ze čtyř stran kamennými stěnami: Velký bazének v poklidném zákoutí se stal domovem mnoha vypasených kaprů koi. Barevné ryby líně plují nádrží a shlukují se u jejích okrajů, když jim turisté házejí kousky chleba či jiné jídlo.

Vodní chrám Tirta Empul patří k nejmalebnějším stavbám na Bali. Zároveň představuje úchvatnou ukázku bohaté estetiky tamního hinduismu a jeho návštěva bývá povznášejícím zážitkem nejen pro vyznavače zmíněného náboženství. 

Jak ukázat absurditu vizuálů reklamního sdělení? Někdy stačí překvapivě málo – jednatřicetiletý libanonský fotograf Eli Rezkallah nafotil sérii amerických plakátů z 50. a 60. let, které se s genderovými stereotypy příliš nepáraly. Prohodil v nich ale zobrazované role mužů a žen.

Profesor Dorcase jako první zdokumentoval důsledky introdukce krajty tmavé (Python molurus bivittatus), tohoto nepůvodního živočišného druhu, k níž došlo před šestnácti lety. Nejvíce jsou postiženi středně velcí savci, ale krajty dosahující až pětimetrové délky si poradí i s vysokou zvěří a aligátory. Úbytek savců je tak patrný a množství invazivních hadů tak velké, že bude nutné ve výzkumu pokračovat a co nejrychleji najít cestu, jak zarazit nekontrolovaný růst jejich populace. 

Z jižní části parku, tedy z míst, kde krajty žijí nejdéle, již zcela vymizeli králíci a lišky, nenajdeme tu téměř žádné mývaly a vačice a populace rysů klesla o 87,5 procent. Vědci zjistili, že současná situace savců na severu, kde se krajta ještě nevyskytuje, odpovídá stavu savců na jihu v době před vysazením krajty tmavé.

„Krajty jsou doslova pohromou pro jeden z nejkrásnějších, nejcennějších a přírodně nejbohatších amerických ekosystémů,“ říká ředitelka vědecké agentury U.S. Geological Survey Marcia McNuttová. „V této chvíli je jedinou nadějí rychlý, rozhodný a dobře promyšlený lidský zásah.“

Podle autorů studie je jednou z příčin rychlého poklesu populací savců jejich nezkušenost. Útoky ze strany tak velkých hadů neznají, takže se před nimi nedokáží chránit.

„Trvalo 30 let, než byla na ostrově Guam za původce zániku tamní populace savců a ptáků označena bojga hnědá,“ připomíná spoluautor studie Robert Reed. V případě parku Everglades byl viník odhalen dříve, není však jisté, do jaké míry se podaří obnovit původní ekosystém. Prozatím byl zakázán import a mezistátní převoz čtyř nepůvodních druhů hadů, kteří život v národním parku mohou ohrozit.

Nový výzkum amerických vědců ukázal, že od lidí s chřipkou je nutné neustále držet bezpečnou vzdálenost, pokud se chceme vyhnout nákaze. Chřipkové viry se totiž podle všeho šíří, i když nemocný jenom dýchá.

TIP: Už letos v zimě: Univerzální vakcína proti chřipce jde do klinických testů

Odborníci si až doposud mysleli, že se chřipkové viry šíří hlavně s většími kapénkami a částicemi, které se šíří od nemocného při kašli nebo kýchání. Teď je jasné, že na nemocných leží ještě větší odpovědnost než předtím. Když má někdo chřipku, měl by se v maximální možné míře stranit ostatních a zůstávat doma. S dýchaním totiž jen těžko přestane.

Chameleoni jsou už dlouho v hledáčku vědců, přesto nás stále mohou překvapit. Nedávno vyšlo najevo, že ke všem svým barevným vzorům a změnám barev, které chameleoni dovedou, také ještě světélkují v ultrafialovém světle.

Mají totiž své kosti uspořádané tak, že na některých místech prosvítají přes kůži a pod UV osvětlením kosti fluoreskují. Tímto způsobem vytvářejí na těle chameleonů estetické vzory. Fluorescence je světélkování v důsledku ozáření určité struktury specifickým zářením.

TIP: Novinka z Argentiny: Vědci objevili první fluoreskující žábu na světě

Vědci už věděli, že kosti pod vlivem UV záření fluoreskují. Ale to, že fluoreskující kosti mohou pod kůží chameleonů vytvářet viditelné vzory, to jsme zjistili poprvé. Tento pozoruhodný typ „zbarvení“ má přitom zřejmě většina druhů chameleonů. Nejspíš tímto způsobem navzájem komunikují, aniž by vzbudili pozornost dravců.

Ráno v jižní Indii. Jeden z posledních skutečně přesvědčených komunistů řeční k masám v místě, kde komunistická hesla ještě stále dokážou přitáhnout davy a pomáhají vyhrát volby. Thomas Isaac, ministr financí ve státě Kérala, shlíží na stovky lidí, kteří přišli uctít památku zakladatele místní komunistické strany. Zemřel po uštknutí hadem, když pomáhal organizovat zaměstnance farem, a jeho poslední slova prý zněla: „Soudruzi, vpřed!“

Řada vlajek se srpy a kladivy plápolá ve větru. Dav zvedá zaťaté pěsti v rudém pozdravu a skanduje: „Ať žije revoluce!“

„Zkoušíme vybudovat naši vlastní vysněnou zemi v tomhle fašistickém indickém státě,“ začne Isaac svůj projev a v jistém ohledu má pravdu. Sto let poté, co vzali bolševici útokem Zimní palác v Petrohradě, zůstává indická Kérala – domov 34 milionů lidí – jedním z posledních míst na planetě, kde mohou komunisté stále ještě snít. 

Bolševici, inspirovaní „Manifestem komunistické strany“ Karla Marxe a Friedricha Engelse, se vydali budovat nový typ společnosti – dělnický ráj, kde by se o majetek a bohatství dělili všichni rovným dílem. Tato revoluce začala v listopadu 1917 a dala vzniknout Sovětskému svazu i celému hnutí, jež pak zasáhlo třetinu světa. Podněcovalo přitom víru soudruhů a zároveň plnilo gulagy. Totéž hnutí později smetla stagnující ekonomika, tlak Západu a odcizení jeho vlastních lidí. 

Poslední komunisté

Dnes na světě zůstává pouze pět formálně komunistických zemí. Na Kubě revoluce přežívá jen jako výstavní muzejní kus. Čína, Laos a Vietnam se proměnily v autokratické systémy kočírující kapitalismus utržený z řetězu. A v Severní Koreji zmutoval komunismus do kultu osobnosti, vyzbrojeného atomovými hlavicemi a udržovaného policejním státem. 

Nicméně v Kérale – bezpečně daleko od někdejších pokerových duelů studené války a zároveň 3 200 km od hlavního města Nového Dillí – se v příběhu odehrávaly zcela neočekávané zvraty. Komunistická strana se neproměnila ve zkostnatělou autokratickou sektu, ale plně se opřela do volební politiky a od roku 1957 zcela rutinně vychází z demokratického hlasování lidu jako vedoucí síla. Místo aby byla spojována s represemi či selháním, vybaví se voličům s jejím názvem obrovské investice do vzdělání. V Kérale tak gramotnost dosahuje 94 %, což je zdaleka nejvíc ze všech indických států. Tamní zdravotnictví přitom může poskytnout bezplatnou operaci srdce i těm, kdo vydělávají v přepočtu jen pár desítek korun denně. 

Tato moderní inkarnace komunismu však také vytvořila jeden z největších paradoxů globalizované ekonomiky: Miliony zdravých vzdělaných lidí odcházejí do supervýkonných kapitalistických zemí Perského zálivu hledat svůj sen o bohatství, a stále častěji ho i nacházejí. To ovšem klade před Isaaca a další komunisty z Kéraly zásadní otázku: Mohou přežít svůj vlastní úspěch? 

Kočovný muzikál

Příběh komunismu v Kérale nezačal revolucí či převratem v hlavním městě, nezačal dokonce ani Marxem. Naopak, jeho počátky v roce 1939 se pojily s odporem k britské vládě, touhou po pozemkové reformě a opozicí vůči indickému kastovnímu systému. A co víc, byly těsně provázány s kočovným muzikálem „Udělal jsi ze mě komunistu“ o skupině farmářů, kteří se semkli, aby porazili feudálního velkostatkáře. Hra měla premiéru v roce 1952, přitáhla davy a o pět let později pomohla straně zvítězit v prvních volbách, jichž se účastnila. Trvalo pak ještě dalších deset roků, než se Manifest komunistické strany dočkal překladu do místní malajálamštiny. 

Kéralští komunisté si sice vypůjčili symboly SSSR, četli sovětské proletářské magazíny, sledovali vzestupy a pády nikaragujských sandinistů a posílali rýži Kubáncům, ale vytvořili si také své vlastní hrdiny a unikátní cestu. Na rozdíl od komunistů v Číně, Latinské Americe nebo Evropě se nikdy nezmocnili továren ani nezakázali soukromé vlastnictví. Místo toho se ve volbách utkávali se středolevým Indickým národním kongresem, přičemž občas vítězili a občas prohrávali. 

Komunismus se stal pro mnohé v zemi součástí osobní identity. Nebylo neobvyklé, když rodiče v 70. a 80. letech pojmenovávali své děti Lenin, Stalin, a v případě jedné dívenky dokonce Sovětský vánek. Ve stranické centrále visely na stěnách obrazy sovětských vůdců, stejně jako indických hrdinů, například zakladatele strany Krišny Pillaie. V SSSR byla partaj čímsi vzdáleným – „mysteriózní vnější silou“, jak se kdysi vyjádřil jistý akademik. V Kérale sestává z lidí, jako je Isaac. Jeho iPhone právě zvoní a ministr financí se hlásí: „Ano, soudruhu?“ 

První demonstrace

Isaac zrovna dokončil řeč plnou poct zakladateli strany a nyní míří vládní dodávkou vstříc dalším 14 hodinám práce místního politika, který se stará o své voliče. Jeho řidič nepřestává mačkat klakson v neustálém staccatu, aby se prodral ulicí ucpanou motocykly, auty se zprohýbanými plechy a spěchajícími rikši. 

Isaac své rozhodnutí stát se na počátku 70. let členem strany často popisuje jako akt vzpoury. Jeho rodiče byli oddaní křesťané, vlastnili malou textilní továrnu a on před vstupem do partaje studoval teologii. První, co jako novopečený komunista udělal, byla organizace stávky v rodinné továrně. „Pokud s těmi dělníky nebudeš vyjednávat, najdeš mě v první řadě na demonstraci,“ oznámil otci. 

Teď je Isaacovi 64 let a zůstává idealistou. Nevlastní žádné pozemky a zbavil se i malého kousku země, který zdědil. Jeho dvě dcery se po rozvodu rodičů před 20 lety přestěhovaly do Spojených států a dělají si starosti, protože otec nemá prakticky žádné úspory. Na jejich univerzitní vzdělání nemohl nijak přispět a návštěvy v USA jsou velmi vzácné. Teprve v posledních několika letech si politik dopřál pár „luxusních“ věcí jako osobní auto, iPhone a iPad: Sleduje na něm sestřihy kriketových zápasů a spravuje svoji stránku na Facebooku. 

Náboženství je OK

Jeho první dnešní zastávkou bylo slavnostní otevření rodinné autoškoly, kde stříhal pásku. Poté ho čekal dvouhodinový přesun do města Kollam, kam ho místní šéf strany pozval na synovu svatbu. Isaac, který se stal ateistou, spokojeně zapózoval s novomanželi pod bělostnou sochou Krista na kříži – komunisté v Kérale se nikdy nesnažili náboženství vykořenit. O chvíli později už se hnal rozbitou silnicí lemovanou stánky s čajem či kokosem a jednoduchými betonovými domky, v nichž má ovšem každý elektřinu a záchod. Kérala je jedním z mála indických států, kde taková věc vůbec existuje. „Takhle to vypadá, když můžete lidem skutečně zlepšit život,“ vysvětluje Isaac a vytahuje polštář, aby si po cestě alespoň trochu zdříml. 

Jak se blížíme k jeho „domovské“ Alappuzhe, dodávka projíždí okolo zdi s kresbou Che Guevary, nestárnoucího hrdiny kubánské revoluce. Vyjímá se hned vedle portrétu plukovníka Sanderse, stejně nestárnoucího kapitalistického jestřába smažených kuřecích stehýnek řetězce KFC. Na okraji města auto zastavuje u státem podporovaného družstva produkujícího kokosovou plsť, hrubou látku používanou k výrobě rohožek před dveře, jaké najdete ve všech amerických obchodech. Isaac se vítá asi se stovkou postarších žen uprostřed hájku zamořeného moskyty. Ubezpečuje dámy, že rostoucí míra mechanizace jejich pracovní místa neohrozí. 

Chceme další letiště

„Udělejte tolik plsti, kolik jen zvládnete. Vláda ji všechnu vykoupí,“ říká a sklízí za to od žen v oranžových, zelených a zlatých sárí potlesk. Navíc jim slibuje, že se jejich denní plat zdvojnásobí asi na 300 rupií, tedy zhruba 100 korun. Později odhaduje, že bude muset vláda jejich práci dotovat ještě přibližně deset let, než většina pracovnic odejde do důchodu a jejich místa zřejmě zaniknou. 

Moc dobře ví, že podobné dotace jsou možné jen díky velmi „nekomunistickému“ životu, který vyhledává nastupující generace. Mladí dělníci stále častěji prchají z nízkopříjmové ekonomiky do prudce se rozvíjejících zemí Perského zálivu. Isaacovi tak pod rukama zůstává hospodářství, jaké si Marx nedokázal představit: systém živený světovou poptávkou po kéralských mladých, zdravých a vzdělaných pracovnících, kteří domů posílají peníze. Navzdory přílivu arabských prostředků však musí politik udržovat nad vodou rozpočet s nejvyšším deficitem ze všech indických států. 

Coby ministr financí sní Isaac o výstavbě nových silnic, mostů a průmyslových parků, jež by do Kéraly přitáhly investory a daly vzniknout dobře placeným místům. Jeho slovy by šlo o „nejlepší fyzickou a sociální infrastrukturu v celé Indii“. Jenže zatím má jeho vláda jiné priority: Rozšířit čtyři mezinárodní letiště, která musejí uspokojit neustále rostoucí poptávku po cestách do Zálivu, a ideálně ještě vybudovat páté. 

Baráky ze Zálivu

V 80. a 90. letech našli kéralští dělníci na Středním východě práci na velkých projektech – budování mrakodrapů a dálnic. Dnes jejich lépe vzdělaní potomci obsazují posty účetních, ošetřovatelů, lékařů, právníků a úředníků na středních pozicích. Víc než třetina HDP indického státu pochází z peněz, jež přitekly z arabských zemí. Jedním z nejpopulárnějších televizních programů je dokonce reality show „Svět migrantů“, jež pomáhá zoufalým rodinám najít příbuzné, kteří se v Zálivu ztratili. 

Peníze ze Středního východu také přetvářejí skromnou krajinu Kéraly. Vedle jednoduchých malých domků nyní vyrůstají velké rezidence se vstupními branami, v místním slangu zvané „baráky ze Zálivu“. Mnohé z nich zůstávají téměř po celý rok neobydlené, neboť jejich majitelé pracují v zahraničí. Podle vládní studie z roku 2011 se ve státě nachází milion prázdných či poloprázdných domů. Mezitím si Isaac dělá hlavu s tím, že neexistuje dostatek ubytovacích kapacit pro chudé.

Je to jako sen

Asi kilometr od vesnice Pinarayi, kde strana poprvé svolala tajné zasedání, se právě vrací z Abú Dhabí čtyřicetiletý Prasanth Cherambeth a jeho o čtyři roky mladší žena Saniga. Čeká je slavnostní zabydlení jejich nového šestipokojového domu. Jen pár hodin předtím v něm řemeslníci ve světle čelovek pokládali dlažbu a natahovali kobercové trávníky, jen aby se všechno stihlo načas. 

Po červeném běhounu, který vede ke vchodu ověnčenému girlandami květů, nyní přicházejí přátelé, rodina a několik zvědavých vesničanů. S obdivem si prohlížejí fontánu v hale, mramorové podlahy, plavecký bazén i kuchyň plnou nerezových spotřebičů. Jak zdůrazňuje Cherambethova tetička, „všechny jsou z Dubaje“. Uprostřed té slávy, postavený na židli v záplavě květin, se vyjímá portrét komunisty: Cherambethův nedávno zesnulý otec byl celý život oddaným zaměstnancem státního dopravního podniku. 

Už za pár týdnů však manželský pár vypustí bazén, zamkne svůj nový dům a vrátí se i s třemi malými dětmi do Abú Dhabí, kde strávili většinu posledních 15 let. Jednoho dne, až jim vyprší pracovní víza, přijedou do Kéraly nastálo. Právě teď však Cherambeth, administrátor v jaderné elektrárně, o budoucnosti nepřemýšlí – jen si užívá nový domov. „Je to jako sen,“ nechává se slyšet, zatímco se kolem procházejí hosté.  

Až se všechno zhroutí

Navzdory všem změnám udržují věrní straníci víru v komunismus stále živou. Na veřejné lekci sponzorované partají trvá přednášející profesor K. N. Harilal na tom, že opravdový komunismus může přijít jen po totálním katastrofickém kolapsu světové ekonomiky. „Zhroucení kapitalismu je nevyhnutelné a dospíváme k němu stále rychleji. Lidé nemohou navěky zůstat tak úzkoprsí a orientovat se jen na zisk,“ vysvětluje. Stropní větráky rozhánějí po místnosti vlhký teplý vzduch, zatímco si několik tuctů studentů převážně středního věku dělá poznámky do sešitů, jež také zaplatila strana. „A jak poznáme, že ke konečnému zhroucení došlo?“ ptá se jeden z nich, když se lekce přehoupne už do čtvrté hodiny. „To nikdo nedokáže říct,“ odpovídá Harilal. 

Ideály rovnosti

Jedním z hlavních důvodů, proč dokázala komunistická strana v Kérale přežít, byla její adaptace na demokratickou politiku a schopnost bez velkého tření obsáhnout rozdílné, a někdy dokonce zcela protichůdné názory. Význam slova „komunismus“ se tak stal v indickém státě předmětem debat. 

Pro mnohé – především mladé – komunisty je hnutí spíš zosobněným ideálem rovnosti než striktním učením marxismu-leninismu. „Věříme, že všichni lidé jsou součástí stejné třídy a že každý má v životě dostat tutéž šanci,“ myslí si dvacetiletý vysokoškolák Shigin Pradeesh, syn sběrače kokosů, který se právě opírá o stůl v centrále strany ve vesnici Pinarayi. „Nejsem sobecký člověk. A proto jsem komunista,“ doplňuje. 

V době vzrůstajícího hinduistického nacionalismu si děti na stranických přednáškách – místní verzi nedělní školy – osvojují sekulární indické sebeuvědomění. „Nejsme křesťané, muslimové nebo hindu,“ zpívá skupinka bosých žáčků během lekce v kéralském hlavním městě Thiruvananthapuramu. „Hlad cítí každý stejně, stejně jako bolest. Naše krev má tutéž barvu, naše slzy tutéž chuť.“

Soudruzi milenci

Téměř 70 let poté, co kočovný muzikál „Udělal jsi ze mě komunistu“ uvedl politickou ideologii do Kéraly, se do kin dostal nový film, jenž místnímu komunismu prokázal podobnou službu. Snímek režiséra Amala Neerada „Soudruh v Americe“ se začal na plátnech v Kérale, Abú Dhabí a Dubaji promítat 5. května, což je symbolické – premiéra totiž „náhodou“ připadla na narozeniny Karla Marxe. 

Jistý komunista ve filmu bojuje za chudé a zamiluje se do Američanky, jež navštěvuje Kéralu. Když se žena vrátí do USA, hlavní hrdina se vydá za ní a proklouzne do Států přes americko-mexickou hranici. Snímek si dělá laskavou legraci ze sebestředných komunistických funkcionářů a jejich nekonečných proslovů o revoluci. V jednom vtipném okamžiku se hrdina opije tak, že začne trpět halucinacemi. Zjeví se mu Che Guevara a sdělí mu: „Nejlepší milenci mezi námi jsou komunističtí soudruzi. Nemají co skrývat, mohou podněcovat revoluce a hluboce milovat.“

Na konci si ovšem muž místo Che Guevary vybírá kapitalistickou Ameriku. Jistý kritik popsal hlavního hrdinu jako člověka, „který prohrál“. Režisér Neerad, někdejší agitátor strany, to považuje za příliš tvrdé hodnocení. „Možná prohrál, ale stále v něco věří,“ myslí si. „Ano, je to sen, který selhal. Je to však naše jediná naděje.“

Isaac nebyl příliš nadšený z představy, že by šel na film, který si z jeho strany dělá legraci. Přesvědčila ho ovšem dcera, jež přijela na návštěvu z New Yorku. „Myslela si, že je to opravdu vtipné. A má pravdu, měli bychom si sami ze sebe umět udělat legraci,“ říká politik, načež se odmlčí. Stárnoucí komunista nikdy nebyl víc hrdý na úspěchy, kterých jeho strana dosáhla. A současně si nikdy nebyl méně jistý budoucností. Sto let po vzniku prvního komunistického státu světa podává film podle Isaaca své hrdiny – „prohrávající věřící“ – opravdu věrně. „Jsou velmi skuteční,“ povzdechne si.