V samém srdci Austrálie vyrůstá uprostřed vyprahlé pouště jakoby z ničeho snad nejznámější přírodní památka kontinentu – mohutná skála Uluru. Pískovcový monolit, největší svého druhu na světě, se táhne v délce 348 m a částečně se „zavrtává“ do země, místy až do hloubky 5 km. Proslul nádhernými barvami, jež se podle slunečního svitu mění od oranžové až po rudou, ale i množstvím legend a konspiračních teorií. Podle některých z nich například výstup na skálu přináší smůlu, v jejím okolí záhadně mizí turisté a duchové předků prý potrestají kohokoliv, kdo by si chtěl snad jen kousíček posvátného pískovce odnést. 

Hora z doby snů

Roku 1985 se Uluru vrátilo do rukou původních majitelů – domorodců z kmene Anangu. Podle historiků obývali oblast již před 10 tisíci lety a Uluru, stejně jako nedaleký útvar Kata Tjuta, pro ně dodnes představuje přírodní svatyni, s více než 40 svatými místy spojenými 11 tajnými stezkami. Všude tam se odpradávna konaly rituální obřady. 

Uluru je podle Anangů místem nejen svatým, ale i historicky velmi významným – vzniklo totiž už v „době snů“, v jakémsi čase stvoření na počátku věků. Má reprezentovat zkamenělé klubko dvou skupin hadů, respektive předků lidí Anangu, kteří kdysi soupeřili o krásnou ženu. Lítá bitva pak celou „dobu snů“ ukončila a vyvolala zemětřesení, z nějž se zrodila hora Uluru a hady pohltila. A protože povstala z krveprolití, má dodnes rudou barvu. 

O zmíněném příběhu vypovídá celá řada rytin a kreseb na okolních útesech, v prasklinách i jeskyních, kde se prý dosud konají magické rituály připomínající akt stvoření. Ananguové rovněž věří, že má skála tak magickou moc, že lze pouhým kontaktem s kamenem navázat spojení s předky z „doby snů“. Jejich duchové totiž údajně obývají Uluru dodnes – a musí jim tak být bezmála 600 milionů let, neboť právě tehdy se podle geologů útvar zformoval. 

Mizející lidé

Není divu, že domorodci na vrchol nechodí – duše předků není radno vyrušovat. Turisté však až donedávna proudili na místo po tisících a nebylo výjimkou, že si v „sídle duchů“ pořizovali i líbivá „selfíčka“, v některých případech dokonce zcela nazí. V posledních letech ovšem návaly lidí opadly: Zatímco v 90. letech vrchol zdolalo i 1,4 milionu nadšenců ročně, v roce 2015 už se jednalo asi „jen“ o 300 tisíc osob.

TIP: Dvojaká islámská věda: Z vrcholu vzdělanosti k pálení knih a mystice

Mimo varování domorodců, že hora přináší smůlu, v tom sehrály roli i další faktory: Stoupání je totiž samo o sobě nebezpečné a ve velkých vedrech navíc hrozí návštěvníkům infarkt. Mezi léty 1958 a 2010 zaplatily za výstup životem téměř čtyři desítky lidí, nemluvě o záhadných zmizeních turistů, k nimž u památky čas od času dojde. Jedním z nich se stal i Lubomír Genčura, český reprezentant v závěsném létání, po němž se poblíž Uluru slehla zem v roce 2005. 

Klid pro duše předků 

Poté, co Ananguové získali přírodní svatyni od australské vlády zpět, pronajali ji organizacím, které spravují národní park Uluru – Kata Tjuta, přičemž výměnou získali většinové zastoupení v jeho vedení. Již v roce 2009 předložila rada parku návrh zákona o úplném zákazu lezení na skálu, ovšem konečné rozhodnutí padlo teprve letos. Ananguové však mohou slavit: V říjnu 2019 se totiž posvátná hora turistům definitivně uzavře. Datum zákazu přitom není náhodné – 26. října 2019 se bude zároveň připomínat 34. výročí navrácení Uluru jeho původním majitelům. 

Susanna Machačová odemyká nenápadnou stodolu. Kdyby na vratech nevisel plátěný nápis Nonseum, těžko byste tipovali, že je uvnitř něco jiného než traktor nebo obvyklá zemědělská výbava. 

Ve vesnici Herrnbaumgarten však nic není tak, jak by mělo být. Před lety se tahle ospalá vinařská vesnička oficiálně prohlásila za vyšinutou v nejlepším slova smyslu a na recesistických akcích postavila svoji moderní image. 

„Tohle je spacáková kolonie pro netopýry,“ ukazuje Susanna s úsměvem první exponát. Jsou to dlouhé řady pletených rukavic visících ze stropu. V každé rukavici by se pohodlně vyspal jeden netopýr, celkem by se jich sem vešly desítky. 

U zrodu stál guláš

Susanna vysvětluje, že na začátku všeho stál veletrh vynálezců v roce 1984, jedinečná recesistická akce, po které se začaly exponáty hromadit. Po deseti letech z nich vzniklo tohle muzeum.

Historek kolem vzniku muzea je víc. Prvním impulzem pro skupinu zakladatelů prý byla příhoda z restaurace. Servírka vzala špinavý ubrus politý gulášem, otočila ho, urovnala a znovu položila na stůl. Když to vynálezci od vedlejšího stolu pozorovali, napadlo je vyrobit speciální šestistranný ubrus ve tvaru krychle, který se dá použít rovnou šestkrát. 

A nyní něco zcela výjimečného – stroj na počítání oveček. Jde o postel s nebesy, která je určena hlavně dětem. Má nad sebou dva otočné válce, mezi nimiž je nataženo plátno. Na něm jsou nakreslené ovečky. Pokud tedy rodič točí pákou, může dítě počítat ovečky. 

Češi se zorientují i beze slov

Ve vitrínách tu dále nechybí třeba záchranný vor pro mouchy tonoucí v polévce nebo přenosný přechod pro chodce, který rozvinete právě tam, kde je potřeba. A tak bychom mohli pokračovat.

Na dvoře za stodolou vyrůstá nová hypermoderní budova, do které se část muzea přestěhuje. Susanna Machačová už plánuje, jak zde začnou dělat prohlídky pro turisty i v češtině. Protože se v muzeu často zastaví i čeští turisté – koneckonců z jihomoravských Valtic je to sem přesně deset kilometrů – jsou všechny exponáty opatřené taky českým popiskem. 

Češi však myšlenku muzea pochopí i beze slov. Vynálezy totiž jako by si někdo půjčil ze sbírky Járy Cimrmana. Popisky v češtině tak vlastně ani nejsou potřeba.  

Požadavky na výrazné omezení počtu politických stran se objevily již v programech prvních domácích protinacistických odbojových organizací roku 1939 a počítali s tím i politikové působící v exilu. Tyto myšlenky se výborně hodily komunistům a během moskevských jednání v březnu 1945 bylo dohodnuto vytvoření Národní fronty Čechů a Slováků.

Šlo o seskupení všech povolených politických stran a různých společenských organizací, jehož úkolem mělo být řešení důležitých politických problémů. Ve skutečnosti se však stala nedemokratickým nástrojem, protože jen ona mohla rozhodovat o tom, jestli do budoucna vznikne ještě nějaká další politická strana. Stála tak vlastně nad parlamentem a neexistovala žádná demokratická kontrola její moci. Levicové strany pak měly uvnitř fronty úzce spolupracovat v rámci takzvaného Socialistického bloku.

„Dvojí“ komunisté

Jelikož po válce nebyla obnovena žádná pravicová politická strana a s výjimkou lidovců a slovenských demokratů neexistovaly ani strany občanské, komunisté této skutečnosti bezezbytku využili. Napomáhala jim také skutečnost, že se dělili na dvě autonomní části. V českých zemích působila KSČ, na Slovensku pak organizačně samostatná KSS. Obě měly své zástupce v první poválečné vládě a pečlivě se připravovaly na parlamentní volby, které proběhly v květnu 1946. V českých zemích komunisté se ziskem více než 40 % hlasů zvítězili, ale na Slovensku je drtivě porazila Demokratická strana. Předáci Ján Ursíny, Jozef Lettrich a další usilovali o vybudování sociálně spravedlivé republiky a zdůrazňovali respektování soukromého vlastnictví, náboženské svobody a svobody projevu.

Slovenští komunisté žárlili na volební úspěch svého nevítaného konkurenta a rozjeli kampaň s cílem demokraty co nejvíce pošpinit. Na podzim 1947 byli pomocí intrik Státní bezpečnosti někteří funkcionáři Demokratické strany zatčeni a obviněni z protistátní činnosti. Přesto však úder nebyl tak tvrdý, jak komunisté předpokládali, a ministři Demokratické strany se přidali k demisi dalších členů vlády 20. února 1948. Po následném komunistickém převratu se strana rozsypala a byla přeměněna na zcela poslušnou Stranu slovenskej obrody. Kromě komunistů a demokratů existovaly na Slovensku ještě levicově orientovaná Strana práce a křesťansky zaměřená Strana slobody, které však měly jen malý vliv.

Nekomunistické strany v Čechách

Z voleb v květnu 1946 vzešla v českých zemích jako druhá nejsilnější Československá strana národně socialistická v čele s Petrem Zenklem. Stala se hlavním soupeřem komunistů a podle oficiální statistiky měla v únoru 1948 celkem přes 623 000 členů. Vedení strany si ale včas neuvědomilo nutnost vzájemně spolupracovat s ostatními a společně se postavit proti mocenským tendencím komunistů. Během předvolební kampaně tak národní socialisté tvrdě utočili nejen na KSČ, ale i na Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou a Československou stranu lidovou. Počítali totiž s tím, že by volby mohli vyhrát, ale tento předpoklad nevyšel.

Co se týká sociálních demokratů, ti se zpočátku v některých otázkách (například znárodnění) projevovali ještě radikálněji než komunisté. Jejich cílem byla rozsáhlá socializace, která se ale měla týkat jen velkého majetku. Strana se totiž chtěla opírat o hlasy nedělnických vrstev a tomu také musela nutně přizpůsobit svoji rétoriku. Uvnitř sociální demokracie však působila silná skupina v čele se Zdeňkem Fierlingerem, která propagovala úzkou spolupráci s KSČ. Během únorové krize roku 1948, tato strana jako celek z vlády nevystoupila a v červnu téhož roku došlo k jejímu sloučení s komunisty.

TIP: Gustav Husák na pranýři: Chybělo málo a budoucí prezident dostal trest smrti

Pozice lidovců jakožto jediné občanské strany v Čechách pak byla od počátku složitá a předseda Jan Šrámek se nechtěl pouštět do přílišných střetů s ostatními, aby jeho strana nemohla být obviňována z rozbíjení Národní fronty. Chybou také bylo, že se lidovci na podzim 1947 rázněji nepostavili proti komunistickým snahám rozbít Demokratickou stranu. Přesto se ale v parlamentu s komunisty mnohokrát tvrdě utkali a společně s ministry ostatních stran je ve vládě několikrát přehlasovali. To však jen urychlilo nástup KSČ k uchopení absolutní moci v únoru 1948.

Nedemokratický vývoj

Celkově je možné říci, že komunistům na cestě k neomezené politické moci napomohl už samotný vznik Národní fronty roku 1945. V Československu panovala situace, kterou můžeme popsat jako demokracii bez opozice. Nekomunistické strany navíc nebyly jednotné, existovaly v nich různé vzájemně soupeřící frakce s odlišnými názory a toto jen nahrávalo komunistům na jejich cestě k totalitnímu způsobu vládnutí. 

Odborníci stále přesně nevědí, jak přesně ve vesmíru vznikají masivní hvězdy. Teď jim tuto hádanku pomůže vyřešit objev pozoruhodného velikého výtrysku hmoty, který vyvrhla mladá hvězda. Anna McLeod z novozélandské Univerzity v Canterbury a její tým použili soustavu teleskopů Very Large Telescope (VLT) v Chile, s jejíž pomocí prostudovali hvězdu, která se nachází v blízké satelitní galaxii Velkém Magellanově oblaku a je od nás vzdálená asi 160 tisíc světelných let.

Masivní výtrysk masivní hvězdy

Výtrysk hmoty nese označení HH-1177 a táhne se do vzdálenosti 36 světelných let. Jsou to vlastně dva protilehlé výtrysky, z nichž jeden směřuje k nám a druhý od nás. Výtrysky hmoty mladých hvězd občas ve vesmíru pozorujeme. HH-1177 je ale výjimečný v tom, že je skutečně veliký. Jeden z největších, jaké jsme kdy našli.

TIP: Obří výtrysky a hvězdné tornádo v blízkosti protohvězdy TMC1A

Astronomové jsou nadšeni, protože hoří touhou se dozvědět, jak vznikají velké hvězdy. O vzniku hvězd jako je naše Slunce toho víme poměrně dost. U skutečně velkých hvězd jsou ale naše vědomosti mnohem omezenější. Hvězda s výtryskem HH-1177 má přitom hmotnost asi 12 Sluncí.

Věci vzácné bývají často velmi nenápadné, pro nejvzácnější rybu to ale rozhodně neplatí. Udicovka lepá z příbuzenstva mořských ďasů vypadá, jako by snad ani nepocházela z našeho světa.

Až doteď si odborníci mysleli, že existuje pouze jediná populace této výjimečně vzácné ryby. A to velice malá populace. U pobřeží jihovýchodní Tasmánie, na prostoru mořského dna o velikosti pouhých 50 × 20 metrů, žije odhadem 40 udicovek lepých.

Nedávno se ale vědcům podařilo objevit novou lokalitu udicovek. Nedaleko původního sídliště udicovek žije přibližně stejné množství těchto vzácných ryb, takže jejich populace se pro vědu zdvojnásobila. Vědci úzkostlivě tají přesná místa výskytu rybek, protože mají obavy o jejich bezpečí.

TIP: Obří ostrovní strašilky, považované za vyhynulé, stále žijí

Přestože nejde o nijak velká čísla, šance udicovky lepé na přežití nejbližších let dramaticky vzrostly. Jedinou populaci by mohla snadno vymazat nějaká katastrofa, ať přírodní nebo lidského původu, a nemusela by být ani rozsáhlá. Dvě populace mají mnohem větší šanci na přežití. A je klidně možné, že podobných malých populací bude v okolí ještě víc, jen o nich zatím nevíme.

Nejvyšší velitel spojeneckých vojsk v Evropě generál Dwight Eisenhower výslovně zakázal střelbu do pilotů zachraňujících se na padácích. Zákaz stanovený směrnicí z 2. června 1944 platil jak pro americké letectvo, tak pro RAF. Je tedy zřejmé, že se o takovém počínání vědělo i na nejvyšších místech.

Předchozí část: Zabíjení pilotů na padácích (1): Kdy přestalo platit pravidlo rytířské války?

Je nutné ještě zmínit zvyk amerických letců filmovat sestřeleného nepřítele na padáku svým fotokulometem jako důkaz pro oficiální potvrzení sestřelu. Při tom musel namířit příď svého stroje k cíli a několik vteřin na něj nalétat, aby jej dokázal nafotit. To mohlo zdálky vypadat jako útok na padák. Určitě se také někdy muselo stát, že se stíhač jednoduše přehmátl a omylem zmáčkl spoušť palubních zbraní. 

Zoufalí Němcí

Na samém konci války se situace u Luftwaffe vyhrotila. Německá města zažívala kobercové bombardování, civilní obyvatelstvo trpělo a německá propaganda stále agresivněji hovořila o spojeneckých letcích jako o teroristech. Stále častěji docházelo k jejich lynčování i střelbě na padáky ze země od mužů domobrany a různých pomocných polovojenských útvarů.

Existuje i několik svědectví popisujících střelbu německého pilota na padák. Zvláště u mladých, nacistickou ideologií důkladně indoktrinovaných, pilotů, navíc frustrovaných z průběhu války, by nešlo o nic nemožného. 

Krvavý východ

Ještě horší situace panovala na východní frontě. Německá ideologie prezentovala nepřátele jako podlidi, na které platí jen hrubá síla. Sověti zase svou vlast bránili se zuřivostí často vedoucí až k sebeobětování. Ve vzduchu poměrně často docházelo i ke sražení nepřítele vlastním letounem a sovětská propaganda takové činy opěvovala a vyzývala k napodobování. V takovém duchu vedení války pro nějaké ohledy k nepříteli nebylo místo a boje ve vzduchu se vedly se stupňující brutalitou.

Přesto se střelba do padáků nestala něčím běžným, pronikala občas do oficiálních hlášení. V jednom se například píše: ,,Dne 21. července 1941 soudruh Onufrienko zaútočil na Ju 88 a sestřelil ho. Vyskočili z něho čtyři parašutisté, ale vítr je unášel na stranu nepřítele. Onufrienko je nechtěl nechat vyváznout živé, a tak je všechny postřílel ve vzduchu.“ Podobné zmínky lze nalézt občas i v memoárech sovětských letců.

Mnohem hodnověrnější však jsou záznamy v takzvaných Nagradnych listech, které mapují vojenskou kariéru každého letce. Nedávno se ruskému historikovi M. J. Bykovovi podařilo v těchto záznamech dohledat více než dvacet případů zmiňujících střelbu sovětských letců na Němce visící pod kopulí padáku. Zajímavé je, že k tomu docházelo s přibližně stejnou intenzitou od začátku operace Barbarossa až do samého konce války na východě.

Opovrhující Japonci

Úplně jiný pohled na válku měli také v Japonsku. Válečníci ze země vycházejícího slunce nikdy nedokázali pochopit, že se nezraněný a ozbrojený voják může vzdát, což vedlo k mnoha zvěrstvům a vraždění zajatců. Samurajský kodex bojovníka také o nějaké úctě k poraženému nehovoří, a tak není divu, že ke střelbě do padáků docházelo i během války v Asii.

Ani zde však nešlo o běžnou věc, ale spíš o ojedinělé případy. K prvnímu došlo zřejmě už 23. prosince 1941 a cílem útoku se stal jeden z pilotů stíhací skupiny Létajících tygrů. V souboji šel k zemi Curtiss P-40 Tomahawk Paula Greeneho a ten musel vyskočit. Při sestupu na něj zaútočil japonský stíhač a jeho padák schytal několik průstřelů. Hedvábí však vydrželo a doneslo Greena bezpečně na zem. Mohl tak o pár dnů později historku vyprávět reportérovi Daily Expressu.

Pistolí proti stíhačce

K podobné události došlo u stejné jednotky přesně o měsíc později. Bert Christman už neměl tolik štěstí a zahynul. O tom, že na jejich sestřelené druhy Japonci střílejí, referovali i muži z posádek těžkých bombardérů v Barmě. Dne 31. března 1943 japonští stíhači od 64. pluku sestřelili čtyřmotorový B-24 a pak začali pobíjet jeho posádku. Ppor. Owen Baggett schytal kulku do ruky a pak předstíral, že je mrtvý. Když japonská stíhačka Ki-43 začala kroužit kolem, vytasil svůj Colt ráže 9mm a prý Japonce poslal k zemi čtyřmi výstřely do kabiny. Japonské záznamy však žádnou ztrátu z tohoto boje nepotvrzují.

K dalšímu známému incidentu došlo 7. června 1943, kdy se na padáku zachraňoval ppor. Samuel Logan od perutě námořní pěchoty VMF-112. Japonský stíhač na něj nalétal celkem třikrát a při poslední zteči mu vrtulí odsekl kus chodidla. Tyto a podobné excesy vedly k tomu, že se k této problematice po válce opět vrátili právníci tvořící ženevské úmluvy.

TIP: Japonské válečné zločiny: Děsivé rituály krvelačných kanibalů

Teprve v roce 1977 však vstoupil v platnost článek I/42, ve kterém se píše: „1. Žádná osoba, která vyskočila z letadla v nouzi, nesmí být během sestupu předmětem útoku. 2. Po dopadu na zem na území ovládaném nepřítelem má mít osoba, která vyskočila z letadla v nouzi, možnost se vzdát, pokud není zřejmé, že se účastní nepřátelské akce.“ 

Poloostrov Athos, nazývaný také Agion Oros, je pro něžnou polovinu lidstva nepřístupný už od roku 1045, kdy byzantský císař Konstantin IX. Monomachos vydal v tomto smyslu bulu Typikon. Dokument nejenže zapověděl přístup ženám, ale také vykázal z poloostrova samice domácích zvířat. Třeba při pohledu na stádo zdejších mul se můžete přesvědčit, že nařízení je stále respektováno.

Do jiného světa

Pozemní hranice mezi řeckým vnitrozemím a mnišskou republikou Agion Oros je neprůchodná. Cesta na Svatou horu, jak je Athos mezi pravoslavnými věřícími nazýván, tak začíná na palubě trajektu z přístavů Ouranopolis nebo Ierissos. Lodě vyplouvající z prvního z nich spojují s pevninským Řeckem kláštery na západním pobřeží, lodě z přístavu Ierissos zase obeplouvají pobřeží východní.

Už po několika minutách plavby začínají břehy působit přívětivějším dojmem. Necháváme za sebou typicky turistický sever a na cestě k jihu nás provázejí neodbytní mořští racci. Pozoruji pobřeží a později musím konstatovat, že tato část Athosu má mírnější převýšení než jižní oblast. Velká část poloostrova, který má rozlohu 335 km², je pokryta hustými lesy, v nichž dominují borovice, cypřiše a cesmínové duby. Nezřídka můžete pozorovat i divoce rostoucí olivy, pistácie, vavříny, planiky nebo vřes. Ve vyšších polohách se k nebi košatí duby, kaštany, lípy a borovice černé. Athoská flóra je bohatá a vděčí za to zejména dlouhému přirozenému vývoji. Vůbec se tady nepraktikuje ani pastva hospodářských zvířat a díky tomu je radost dívat se při chůzi kolem sebe. Louky zdobí nejen pampelišky, silenky nebo pryšce, ale můžete narazit taky na porosty švihlíku, kosatců, sasanek nebo pilátů z čeledi brutnákovitých.

Musím ale přiznat, že utěšeně nepůsobí jen pohled na původní porosty. Svůj půvab mají i úhledná políčka s nejrůznějšími plodinami – ať už jde o vzorně upravené vinice nebo sady citrusovníků či avokáda. Čerstvě utržené ze stromů chutnají všechny plody docela jinak než zboží, na něž jsme zvyklí z našich středoevropských obchodů.

Vysoko nad mořem

V minulosti se dalo po celém ostrově pohybovat jedině pěšky nebo za pomoci mul. Dnes je ale míst, na nichž lze i v tomto ohledu vychutnat původní atmosféru Athosu, čím dál méně. Nacházejí se vlastně jen tam, kde terén nedovoluje výstavbu ani nezpevněných cest, nebo tam, kde jsou ty původní neprůchodné kvůli sporům mezi jednotlivými komunitami. Tak je například mimo provoz spojnice mezi klášterem Esfigmenou, v němž sídlí zélóti („horliví“), s nedalekým komplexem Vatopediou.

Neshody mezi jednotlivými mnišskými skupinami jsme nechali dole na pobřeží a ze strmého srázu obdivujeme tyrkysové vody Egejského moře. Na severovýchodě vlny omývají pobřeží ostrova Thasos, ale mnohem krásnější jsou vnitrozemské scenérie této klidné a málo navštěvované části Athosu. Je slyšet jen šumění větru a vzdálený hukot moře. Na prosvětlené jarní obloze se prohánějí drobné stíny bělavých obláčků a člověk dokáže pochopit, proč staří křesťané vnímali tento kraj jako místo blízké Bohu.

Uprostřed země mnichů

Zatímco úsek mezi klášterem Vatopediou a městečkem Karies, centrem autonomie, je malým návratem do civilizace, pochod přes zalesněný hlavní hřeben do Simonos Petras je úplně jiný zážitek. Při překonávání bezmála sedmsetmetrového převýšení sice cítíme každé kilo nákladu na našich zádech, ale pestrost zdejší krajiny drobné nepohodlí bohatě vyváží. Táhlé stoupání rozlehlými lesy střídá strmá lesostep západního svahu, který je však vyprahlý jen na první pohled. V malých roklinkách se tady skrývají krátké chladné potoky a říčky, které místy vytvářejí přírodní bazény a malá jezírka, jinde hluboko klesající vodopády.

Všichni, kdo se do kláštera Simonos Petras, umístěného na strmém skalním útesu, nechávají dovézt pohodlnými mikrobusy, o hodně přicházejí. Uniká jim jedinečné panorama hory Athos a souběžných poloostrovů Chalkidiki, stejně tak nepoznají ani půvaby trochu krkolomné krátké cestičky mezi Simonos Petras a kláštery Osiou Grigoriou a Dionysiou. Stezka stoupá nahoru a hned zase padá dolů, traverzuje napříč strmými vápencovými útesy u pobřeží a dostává se i do blízkosti Gravanisti – jednoho z nejkrásnějších vodopádů na poloostrově.

Snažíme se chytit dech a zároveň pozorujeme, jak mniši z okolních klášterů připravují vavřínovou výzdobu na blížící se svátky. Známá místa na okraji lesů jim slouží jako zdroj větví porostlých čerstvým listovím, které pak důkladně čistí na nádvořích chrámových komplexů. Zelené lístky ovšem otrhávají jen do okamžiku, kdy jim začíná další z dlouhé řady předepsaných modliteb.

Cesta od skromnosti

Ačkoli na první pohled se athoský život skládá jen z askeze a zákazů, jeho směřování nabírá v poslední době úplně jiný a potenciálně nebezpečný kurz. Nepotřebná masivní výstavba včetně budování nezvykle širokých cest poškozuje tvář poloostrova stále víc. Milionové investice obírají místo o to nejcennější – neporušenou přírodu a rozjímavý klid. Proti aktuálnímu vývoji mnozí protestují a ve svých dílech proti němu vystupuje například jistý představený kláštera, který je známý pod pseudonymem „Igumen N“. „Bojíme se, že ze Svaté hory se časem stane lukrativní oblast, kam budou na víkendy jezdit boháči,“ popisuje své pocity jeden z bulharských mnichů.

Ačkoli mnozí obyvatelé mají pocit, že Athosu hrozí nebezpečí podmanivé „lehkosti moderního bytí“, ve skutečnosti mu mnozí již podlehli, a to včetně mnichů. Putování pěšky a na oslech vystřídaly pohodlné terénní vozy a rychlé motorové čluny. U některých klášterů je dokonce k vidění betonová plocha heliportu. Nad místem tisíciletých modliteb tak visí otázka jednoho z mladých mnichů: „Když už nás úplně opustí skromnost, kam budeme směřovat? Určitě ne blíž k Bohu …“

Problémů spojených s ústupem tradičního způsobu života je však na Athosu mnohem víc. Jedním z nejviditelnějších je způsob, jakým místní lidé hospodaří s odpadky. Rozpadlé stroje, automobily nebo ledničky by naivně-romantický poutník na takovém místě opravdu nečekal. Nakonec je vlastně docela jedno, zda jsou do očí bijící smetiště dílem dělníků nebo mnichů. Zdejší pracovníky ze zemí bývalého Sovětského svazu, zejména Armény a Gruzínce, zřejmě naučil takovému vztahu k přírodě socialismus. Mniši se zase pravděpodobně nechali inspirovat ležérním řeckým přístupem. Nad haldami odpadků, které se povalují v malebných roklinách, ani nad rozbitými míchačkami shozenými po práci rovnou ze skály do moře se ale nikdo z nich nepozastavuje.

Překvapení na vrcholu

Podnebí v oblasti Egejského moře je obecně považováno za mírné, ale na Athosu dokáže na sklonku jara nastavit úplně jinou tvář. Z krásného teplého dne zalitého sluncem se můžete během několika hodin dostat doprostřed zimy… Stoupáme vzhůru od kláštera svatého Pavla (Aghios Pavlos), na nějž je skutečně dramatický pohled. Přímo nad ním se vypíná strmá severozápadní stěna 2 033 metrů vysokého vrcholu Athos, jenž dal jméno celému poloostrovu. Naše cesta do hor má dvoukilometrové převýšení, nejprve povede táhlým traverzem a později jihozápadním svahem hory.

Úzký chodníček stoupá kolem místa zvaného Nea Skiti k malé osadě Aghia Anna a dál strmou skalní propadlinou ve vápencovém masivu. Ze sedla ve výšce osm set metrů nad mořem vede dál poměrně příjemná pozvolna stoupající stezka. K horské ubytovně Panagía (1 500 m n. m.), která leží v nevelké proláklině na skalním hřebeni, se dostáváme ještě za dobré viditelnosti a v počasí bez srážek. Následujících třicet hodin ale připomíná nejtužší zimní měsíce na hřebeni Nízkých Tater. Sněží, fouká silný vítr a v okolní krajině začíná velice rychle převládat bílá. Změna k lepšímu se navíc zdá být v nedohlednu.

TIP: Životodárná síla zuřícího ohně aneb Požáry lesa a krajiny

Dvě noci jsem nucení strávit v kamenné budově, která je chatou a kostelem zároveň. Počasí se nemění a cesta na špici Athosu je broděním ve sněhu za minimální viditelnosti. V zásadě je asi jedno, kdo se dnes dostal až na vrchol a kdo se těsně pod ním obrátil na cestu zpět. Z hory jsme dnes všichni viděli jen mlhu a majestátní masiv se z mraků znovu vyloupne až zase za dva dny. Nejvyšší bod poloostrova je ale jen malou tečkou v mnohem širším prostoru, který má mnohem více rozměrů. Skutečné kouzlo Athosu vytvářejí lidé, kultura a zatím téměř neporušená příroda. To všechno je možné najít na Svaté hoře mezi mořem a nebem…

Nějakou formu úzkosti zažije občas většina z nás. Přibližně 10 % světové populace ale trpí patologickou a chronickou úzkostí. Jen necelá polovina (41,3%) z nich pak svůj stav vyhodnotí do té míry, že se rozhodne vyhledat odbornou pomoc. 

Nejde přitom výhradně o dospělé pacienty – nejrůznější fobie, sociální úzkosti a úzkost z odloučení se mohou projevit i u dětí ve věku od 5 do 10 let. V pozdějším věku se do popředí dostávají spíše post-traumatické stresové poruchy, úzkostné a panické poruchy.

Nebezpečné stigma

Nová studie, vedená Jordi Alonsem z barcelonské kliniky IMIM (Hospital del Mar Medical Research Institute) ukázala, že nějaké formy léčby úzkosti se dostane jen zhruba k 27,6 % pacientům. Vhodné léčby se pak dočká jen 9,8 % pacientů. 

Podle Alonsa je tento stav dán řadou faktorů - v mnoha případech sám pacient, často ale ani zdravotnický personál, jednoduše nepovažuje léčbu za nutnou. Důvodem mohou být vysoké náklady na léčbu, nebo prostá neznalost. Přiměřená forma léčby chronických úzkostných poruch trvá podle Alonsa zhruba 12 měsíců a kombinuje medikaci a psychoterapii. 

TIP: Velké změny: V USA se z extáze stává výborný lék na duševní poruchy

Problémem je podle Alonsa také skutečnost, že mnoho pacientů se za své psychické problémy stydí a nevyhledají proto péči odborníků. Obávají se, aby se nevystavili posměškům a odsouzení okolí. Pro úspěšnou léčbu úzkostí je podle expertů rozhodující včasná léčba.

Nová studie také ukazuje, že počet lidí trpících úzkostnými stavy se v jednotlivých zemích značně liší. Zatímco v afrických zemích postihují tyto poruchy jen 5,3 % populace, v Evropě je to téměř dvojnásobek (10,3 %). 

V očích pravověrného osvíceného ekonoma byli základem zdravého a správně fungujícího systému poddaní, kteří svou prací umožňovali růst celkového blahobytu a vytváření rezerv, z nichž stát mohl v případě potřeby prostřednictvím daní čerpat ke svému prospěchu. Pouze stát, který bezchybně zvládal řídit svou ekonomickou základnu, mohl mít naději konkurovat a vítězit v boji s ostatními mocnostmi. „Ekonomičtí poradci“ císařovny Marie Terezie nebyli jiného názoru. 

Všichni a všechno

Katastr, nám známý pod jménem „tereziánský“, se začal připravovat už v době vlády otce Marie Terezie, císaře Karla VI. Stávající katastry se totiž ukázaly jako nedostačující a mezi léty 1715 a 1728 tak do terénu opět vyrazili pověření komisaři, tentokrát však doprovázení i měřiči, aby zjištěné výměry byly pokud možno co nejpřesnější. Došlo k vytvoření několika čtyřčlenných komisí, které „pročesávaly“ jednotlivé kraje Čech (Morava začala být přeměřována až v roce 1749) s tím rozdílem, že nyní je v duchu osvíceneckých idejí skutečně zajímalo „všechno a všichni“. Komisaři také psali svá dobrozdání, která měla sloužit ke spravedlivějšímu vyměření daně.

Po ukončení jejich práce (nazývané vizitací) následovalo „připomínkové řízení“, táhnoucí se dalších téměř dvacet let, v němž se vysvětlovalo, objasňovalo, měřilo a doplňovaly se další potřebné informace. Císařovna dala svůj souhlas v roce 1748 a 1. května 1749 tak konečně spatřil světlo světa katastr nový, který nahradil starou berní rulu a později (v roce 1760) i lánové rejstříky.

Už v době zavedení tohoto katastru, který později vešel do povědomí jako první rustikální katastr, se však ozvaly nejrůznější námitky proti uvedeným údajům. Mezi léty 1751 a 1753 tak kraji prošly komise nové, tentokrát dvoučlenné, které sice především zjišťovaly kvalitu půdy, jejich novým úkolem však bylo zaměřit se také na půdu vrchnostenskou.

V důsledku toho v sobě druhý katastr, zavedený v roce 1757, zahrnoval vedle polností všech poddaných zároveň i půdu patřící jejich vrchnostem. Šlechta a církev tak byly poprvé v novodobých dějinách donuceny nést tíhu přímého zdanění založeného na držbě půdy a ze svých pozemků odvádět pravidelné dávky do státní pokladny.

Sedláci a ti ostatní

Podkladem pro vlastní katastr byly fase, čili přiznání daného stavu. Duchovenská fase obsahovala údaje týkající se kostelů, škol, literátských a náboženských bratrstev, soupis desátku a roboty a také příjmy faráře a ostatního kostelního personálu. Fase vrchnostenská zas kromě půdy zahrnovala mlýny, pily, prachárny, koželužny, papírny a další podniky vlastněné přímo majitelem panství.

Poddaní byli v tereziánském katastru seřazení v pořadí obvykle zachovávajícím posloupnost z berní ruly či lánového rejstříku. Podle nich se uvádí i hospodář či hospodyně sedící na daném gruntě v tehdejší době a hned vedle nich můžeme najít majitele nového. Vedle úplného soupisu jejich polností (společně s názvy tratí, v nichž se tyto polnosti nacházejí) a bonity jimi obdělávané půdy můžeme v poddanské fasi najít i záznamy týkající se zahrad, chmelnic, vinic či lesů. Komisaře opravdu zajímalo všechno, a proto společně s řemesly provozovanými v daných obcích uváděli i stav dobytka a jeho kusy, úrodnost, možnost obdělávání, výdělkové poměry či možnosti odbytu.

Důležitou součástí poddanské fase je i úplný výčet robot. Ty se v této době prováděly s potahem koňským, volským či pěšky. Právě posledně jmenovaná povinnost znamenala, že její vykonavatel pracoval „na panském“ svýma vlastníma rukama jako obyčejný nádeník. Obyvatelé uvedení v katastru se pak podle velikosti svých polností dělili na sedláky, hospodáře, chalupníky, zahradníky, domkáře a bezzemky.

Jak byste si představili muže, který dokázal za jediný den zlikvidovat pětadvacet protivníků? Jistě ne jako poklidného farmáře-záložáka odkudsi z  finsko-sovětského příhraničního zapadákova. Právě to ale charakterizuje nejlepšího odstřelovače všech dob, kterým je Simo Häyhä. Budoucí postrach sovětských vetřelců s těžce vyslovitelným příjmením se narodil 17. prosince 1905 do skromných poměrů, měl sedm sourozenců a již od dětství předváděl fenomenální lovecký um s  ruskými opakovačkami Mosin-Nagant 1891 a jejich nejrůznějšími verzemi. 

Kluk z vesnice

Kdyby nepřišel osudný 30. listopad 1939 a s ním sovětský vpád na území slabšího souseda, možná bychom na Simu dnes vzpomínali třeba v  souvislosti se střeleckými medailemi z olympijských her. Finsko ale potřebovalo na obranu před masou Rudoarmějců každého muže schopného nést zbraň, takže zmobilizovalo nejen klasickou armádu, ale i takzvanou Stráž (Suojeluskunnan), dobrovolné sdružení národní obrany.

Organizace s pevnou hierarchií připomínala svým posláním Národní gardu Spojených států amerických a její členové se považovali za pomocníky pravidelného vojska. Simo Häyhä prošel ve 20. letech jak Stráží, kam se přihlásil jako sedmnáctiletý mladík, tak klasickou povinnou vojenskou službou. Když k tomu připočteme dovednosti „kluka z vesnice“ i milovníka lovu v divočině, dostaneme kombinaci skvělých předpokladů pro službu na pozici samotářského zabijáka-odstřelovače. 

Obrana vlasti

V roce 1939 se Finové rozhodli rázně postavit Stalinově invazi a pomoci jim v tom měl i Simo Häyhä, tehdy zařazený ke 12. pěchotní divizi finské armády. Po celou dobu svého nasazení, tedy od 30. listopadu 1939 do 6. března 1940, působil v  mrazivé Karélii, v oblasti Kollaa. Od počátku sloužil jako odstřelovač, tedy ve funkci, která se ve finské armádě těšila velké vážnosti. Skromná povaha mu pomohla rychle přejít na válečný životní styl a rychle vyvinout účinnou taktiku boje i vlastního přežití.

Jeho bojové hlídky probíhaly vesměs podle následujícího scénáře: vstával ještě za tmy a urychleně vyrážel do terénu, obvykle se zásobou 50 až 60 nábojů do odstřelovačské pušky, nožem, několika granáty a případně samopalem Suomi KP/-31. Vybranou pozici zaujímal před svítáním a opouštěl až po západu slunce, což sice zvyšovalo jeho šance na přežití, avšak také nesmírně vyčerpávalo organismus.

Boje totiž probíhaly na dalekém severu, navíc během jedné z nejkrutějších zim celého 20. století. Häyhä později vzpomínal, že během nejmrazivějšího dne bojů klesla rtuť až k minus čtyřiceti stupňům Celsia. Aby měl celý den dostatek energie, cucal kostkový cukr a přežvykoval kousky chleba. Podchlazení předcházel tak, že si oblékal několik vrstev zimního oblečení. V akci velmi dbal na maskování obličeje, a proto nosil improvizovanou bílou kuklu.

Zrádná optika

Slavný snajpr měřil jen něco přes 160 cm a nepotřeboval si proto budovat zvlášť hluboké úkryty. Volbu místa řešil vesměs prozaicky: usadil se ve vhodné prohlubni a pak už jen trpělivě vyhlížel příchod nepřítele, který mu občas napochodoval doslova před mířidla.

Aby nepřátelům ještě více komplikoval identifikaci svého postavení, před výstřelem čekal na průjezd sovětského vozidla, které svým motorem přehlušilo ránu. Sovětské vojáky, důstojníky i rudé komisaře doslova kosil svou loveckou puškou ruského systému Mosin-Nagant, případně její armádní verzí M28/30 Pystykorva.

Nejvíce asi ale překvapí fakt, že přitom nepoužívat žádné optické puškohledy, ale pouze mechanická mířidla samotné zbraně. Häyhä to zdůvodňoval tím, že čočky přídavného zaměřovače mohly házet odlesky, a tím demaskovat jeho pozici. Pro zacílení skrze klasická mířidla navíc nemusel příliš zvedat hlavu a zbytečně tak riskovat. Ostatně, sám nepatřil ke střelcům na extrémní vzdálenosti – dle vlastních slov vedl palbu na cíle vzdálené do 450 metrů.

Elitní záškodník

Svéráz zimní války i samotného finského snajpra podtrhovala i další zvláštnost – v případě nutnosti odložil opakovačku a bleskově přijal roli jakéhosi elitního diverzanta. Nepřátele pak likvidoval pomocí samopalu Suomi KP/-31 či dokonce lehkého kulometu Lahti-Saloranta M/26. Způsobil tím vrásky na čele nejen potupenému sovětskému velení, ale také vojenským historikům, kteří se dosud přou o Häyhäo odstřelovačské skóre – vítězství získaná pomocí automatických zbraní sem totiž nespadají.

Třeba 21. prosince 1939 zastřelil 25 nepřátel a připsal si tak osobní rekord. Jindy dokázal během pouhých tří dnů poslat na onen svět celkem 51 rudoarmějců. Svými výkony i neokázalým chováním se postupně stal miláčkem finského tisku i celého národa, hltajícího i sebemenší optimistickou zprávu z bojiště. 

Nejlépe, jak jsem mohl

Přízeň válečné štěstěny je ale vrtkavá. Dne 6. března 1940 jeho stanoviště odhalil sovětský odstřelovač, a jelikož se tehdy na mezinárodní úmluvy a  konvence příliš nehledělo, vypálil na Häyhäu zakázaný tříštivý projektil. Zasáhl jej sice do obličeje a rozdrtil mu čelist, ale statečný Fin nezůstal pověsti tvrdého válečníka nic dlužen a svého přemožitele ještě vyřídil. Poté upadl do bezvědomí, ze kterého se probral až o sedm dní později.

TIP: Jak vytvořit lovce: Výcvik snajprů ve světových válkách

Následovala rekonvalescence a dlouhá série chirurgických zákroků. Simo Häyhä proti Sovětům bojoval od 30. listopadu 1939 do 6. března 1940, tedy prakticky po celou dobu trvání zimní války, která nakonec skončila Stalinovým vítězstvím. Během této doby dokázal zlikvidovat více než 700 nepřátel. Svoje neuvěřitelné výkony na sklonku života komentoval lakonicky, slovy: „Dělal jsem, co mi přikazovali; nejlépe, jak jsem mohl.“