V průběhu roku se výše hladiny Nilu mění v závislosti na dvou klimatických jevech, k nimž dochází daleko na jih od egyptských hranic. Letní monzuny v Etiopii a jižním Súdánu podněcují každoročně příchod blahodárné záplavy, zatímco jarní a letní deště v Ugandě a Tanzanii pomáhají udržet hladinu řeky během období před záplavou a po ní.

Tyto přírodní jevy byly odnepaměti úzce svázány s egyptským zemědělstvím – záplavami vzniklé naplaveniny bohaté na organické látky zcela postačovaly pro udržení úrodnosti půdy. Po opadnutí záplav se z níže položených míst a prohlubní v okolí řeky stávaly dočasné přirozené nádrže plné vody, které se pak využívaly pro zavlažování půdy za pomoci sítě kanálků. 

Odhad podle „nilometru“

Výrazný pokrok pak v zemědělské produkci představovalo zavlažování pomocí důmyslné sítě kanálů, které čerpaly vodu z jednoho stálého zdroje. Tato zařízení se objevila v období Nové říše (asi 1543 až 1080 př. n. l.) a pro obyvatele Egypta znamenala možnost dvou až tří sklizní během jednoho roku. Nejběžnějším přečerpávacím zařízením byl šadúf, vahadlo s nádobou upevněnou na jednom konci. Později se začala používat sákíja, skládající se ze dvou dřevěných ozubených kol a nádob upevněných provazem. 

Navzdory pokročilé zavlažovací technologii ovlivňovalo kolísání výše záplavy výrazně zdejší hospodářství. Vysoká hladina vody mohla vážně poničit zavlažovací kanály, příliš malá záplava naopak neumožňovala zavlažovat pole ve větší vzdálenosti od řeky. Na ostrově Elefantina se nacházel nilometr, jímž se každoročně měřila výše záplavy a podle ní se odhadovala úroda a určovaly daně. Například pokles hladiny záplav o jeden metr znamenal, že rozlitá voda nedosáhla na celou třetinu obvykle zaplavované půdy. 

Když se jedli lidé 

V obdobích, kdy byl egyptský stát politicky i hospodářsky silný, patřilo udržování a rozšiřování sítě zavlažovacích kanálů k základním faraonovým povinnostem. Na tyto práce byli povoláváni prostí Egypťané, kteří tak plnili povinnou službu státu. Důsledky zanedbání této péče dokládají například texty z První přechodné doby (asi 2180–1994 př. n. l.), kdy se centrálně řízený stát rozpadl, země ztratila řád a zemědělský koloběh svou nejnutnější oporu. Hospodářský kolaps vedl občas až k hladovění obyvatel Egypta, o kterém se opakovaně zmiňují spisy lokálních vládců, jimž se více či méně dařilo udržet zemědělskou produkci na dostatečné úrovni.

V hrobce nejznámějšího z těchto monarchů, vládce 2. a 3. kraje Horního Egypta Anchtifeje, si lze přečíst jeho slova: „Staral jsem se o města Hefat a Hor-mer v každém okamžiku [neštěstí, kdy] byla obloha potemnělá a země [vyschlá a kdy všichni] umírali hladem na této Apopově písčině… Celý Horní Egypt umíral hladem a lidé jedli své děti, ale já jsem nikomu v tomto kraji nedovolil umřít…“

Říká se, že rudý granát byl zasazen do stěžně Noemovy archy, aby svým světlem ukazoval biblickému patriarchovi správnou cestu. Barva krve způsobila, že byl granát vždy spojován s vášní, radostí a životní energií. Už v Egyptě se používal k léčbě poruch krvetvorby, Římané soudili, že stvrzuje přátelství i lásku a středověcí mudrci ho používali ke snížení horkosti.

Drahocenná zrnka v písku

Pojmenování „granatus“ pro kámen zřejmě poprvé oficiálně použil proslulý německý přírodozpytec Albertus Magnus ve 13. století. Původ názvu lze hledat buď v latinském označení pro zrno (granum) nebo v podobnosti s červenými zrníčky granátových jablek (Punica granatum). Červené granáty bývaly ve středověku společně s rubíny a dalšími červenými drahými kameny označovány slovem „carbunculus“, které se dá přeložit jako žhavý popel.

V přírodě vznikají granáty v různém prostředí, obecně však krystalizací za vyšší teploty. Vyskytují se převážně v přeměněných a vyvřelých horninách např. v pegmatitech (hrubozrnných žilných horninách). Protože vzdorují zvětrávání, setkáváme se s nimi často v některých typech usazených hornin (tzv. granátonosné písky a štěrky). Odtud je možné granáty (především pyrop, almandin a grosulár) těžit.

Sláva „holubí krve“

Pokud bychom měli zvolit nerost symbolizující naši republiku, jistě bychom sáhli po českém granátu. Ten je pro naši zemi opravdu specifický a v takové kvalitě jako u nás se nenachází nikde jinde na světě.

Mineralogicky správné označení českého granátu je pyrop. Název vychází z řečtiny, kde „pyr“ znamená oheň a „ops“ oko. Z tohoto důvodu se můžete především mezi sběrateli setkat i s označením „ohnivé oko“. Obecně nelze říci, že by pyrop byl v přírodě vzácným nerostem − nachází se na mnoha místech po celém světě, někdy dokonce v drahokamové kvalitě. Naše pyropy – české granáty, jsou však vyhlášené svojí krásnou, krvavě červenou sytou barvou (tzv. barvou holubí krve), která je způsobena příměsí chrómu. Barva je navíc stálá i při zahřátí kamene na vysoké teploty, což usnadňuje jeho šperkařské zpracování.

Pyropy se u nás nacházejí především v okolí Českého středohoří a jsou jediným drahým kamenem, který se v Česku průmyslově těží. Děje se tak například v povrchových dolech v Podsedicích na Mostecku či na ložisku Vestřev v Podkrkonoší. Z jednoho kubíku pyropového (granátonosného) štěrku lze získat až 30 kvalitních kamenů. Větší české granáty (vždy ale mají pod cca 10 mm) se užívají pro výrobu šperků, jemnější a méně kvalitní zrna nacházejí uplatnění jako abrazivo na broušení různých materiálů.

Šperky rudého třpytu

Krása šperků z českých granátů je známá po celém světě. Novější výzkumy českého mineraloga J. Hyršla a historičky D. Stehlíkové ukázaly, že české pyropy byly významnou exportní surovinou už v 5. století. Kameny pocházející z našeho území lze nalézt v historických špercích starých germánských kmenů i kavkazských kočovníků. Později se českými granáty zdobil například francký král Childerich, Přemysl Otakar II. či Marie Terezie. Ve velké oblibě měl české granáty císař Rudolf II., jemuž prý dokázaly zmírnit příznaky vrozené melancholie.

Díky své barvě se pyrop postupně stal symbolem Kristovy krve, a tudíž oblíbenou ozdobou liturgických předmětů. Na výslovně dámských špercích se masivně objevuje až v 19. století a na vrcholu módní popularity byl v letech 1887–1888 – poté, co se s krásným kompletem z rudých kamínků ve zlatě objevila na vídeňském dvorním plese ruská carevna.

Pozor na padělky

České granáty obecně vynikají barvou a čistotou; jen zcela výjimečně se ale můžete setkat s kameny většími než 6 mm. Proto buďte velmi obezřetní, jestliže vám někdo nabídne šperk s větším „českým granátem“. Velmi často se jedná o broušené almandiny, tedy také granáty, jejichž chemické složení je ovšem jiné a cena několikanásobně nižší. Barva almandinů bývá narozdíl od krvavých pyropů spíše nafialovělá. Místo českých granátů se nabízejí i pyropy z jiných než českých nalezišť. Největší konkurencí českého pyropu je již několik let „kapský rubín“, či zkráceně „kaprubín“, těžený jako vedlejší produkt při získávání diamantů na jihu Afriky.

Nejostudnějším materiálem, kterým je český granát nahrazován, je pak sklo. Nepoctivost českých obchodníků v minulosti už jednou zapříčinila, že se veřejnost od českého granátu odklonila. Stalo se tak například na konci 19. století, kdy lidé lační rychlých zisků začali zasazovat nejrůznější červené materiály (nejčastěji syntetický rubín) do neušlechtilých kovů. Dnes však díky zručnosti brusičů i šperkařů zažívá český granát renesanci. Kvalitní práce z pravých kamenů by pak měla být vždy doprovozena patřičným certifikátem, který dokládá pravost českých granátů a určuje lokalitu jejich původu.

Průvodce diamantů

Pyropy se často nacházejí ve stejných horninách jako nejvzácnější drahý kámen – diamant. Ke svému vzniku totiž oba tyto minerály potřebují vysokou teplotu a tlak. Je tomu tak na jihu Afriky i v Austrálii, kde se diamanty těží, stejně jako u nás, kde nálezy přírodních diamantů patří do oblasti kuriozit. Celkem tu totiž byly nalezeny pouze dva. Stalo se tak v Českém středohoří, kde byly objeveny v odpadu, vzniklém právě při těžbě českých granátů.

TIP: Kouzlo achátových pecek aneb Kamenné kresby přírody

První český diamant byl zjištěn při broušení granátů v roce 1869 a bývá tradičně označován jako dlažkovický diamant. Je to nedokonalý osmistěn citrónově žluté barvy o rozměrech přibližně 4,1×2,6 mm (0,0573 g). Druhý kámen je menší (3×2,9 mm) a žlutošedý. Dlouho byly tyto nálezy považovány za podvrh. Odborníci předpokládali, že ve skutečnosti pocházejí z některé z afrických lokalit. V krátkovlnném ultrafialovém světle však české diamanty vykazují jedinečnou špinavě oranžovou barvu, která nebyla zaznamenána u žádného diamantu z podobných výskytů na celém světě. Oba tyto poklady jsou v současné době uloženy v mineralogické sbírce Národního muzea v Praze.

Až se lidé vydají na delší cesty vesmírem, budou potřebovat jídlo, hodně jídla. Jednou z možností je, že astronauti budou recyklovat vše, co z nich vyjde ven. Moč i stolice nejsou nic jiného než biologický odpad, který je možné opětovně využít.

Christopher House z Pennsylvánské státní univerzity společně s kolegy ověřil, že je možné recyklovat jak tuhé, tak i kapalné výměšky astronautů a v mikrobiálních reaktorech z nich vyrobit jídlo pro posádku kosmické lodi či základny.

Recyklace ve vesmíru

V současnosti se na Mezinárodní vesmírné stanici recykluje moč a ještě to dělají jenom američtí astronauti. Stolice obyvatel stanice se vypouští dolů do atmosféry, kde shoří. Na dlouhých kosmických cestách se ale bude hodit každý gram biomasy, ať už bude jakéhokoliv původu.

TIP: Vědci NASA poslali na ISS bakterie E. coli pro výzkum bakteriální rezistence

Vědci během experimentů nepracovali se skutečnou lidskou močí a stolicí, ale s jejich umělými modely, které se běžně používají při vývoji a testování zařízení pro zpracování odpadu. Testy dopadly příznivě, lidské výměšky chutnají bakteriím, které z nich vyrábějí použitelnou biomasu. Astronauti tak budou mít o jídlo postaráno.

Přišel na svět touto mimořádnou metodou Václav Lucemburský, bratr císaře Karla IV.? Znamená to, že se Praha stala svědkem této dějinné události, možná první v celých dějinách? Co se vlastně 25. února roku 1337 opravdu stalo?

Mrtvá se probouzí

Byl jeden z nejchladnějších měsíců roku, ale v komnatách Beatrix Bourbonské (1318–1383) plál oheň. Teplotu navíc zvedal horký dech hned několika předních lékařů, kteří se nešťastně skláněli nad bledým tělem mladé rodičky. Stáli zde ti nejlepší z nejlepších, které její manžel král Jan Lucemburský (vládl 1310–1346) sezval ze všech koutů Evropy. Tváří v tvář nevyhnutelnému však byli i oni zcela bezmocní. Po chvíli zaraženého ticha konstatoval hlavní medik ženinu smrt. Následně se zhluboka nadechl a prohlásil, že je potřeba urychleně vyjmout dítě, aby se mu před smrtí dostalo řádného křtu. Vždyť ani ono se pravděpodobně nedožije rána.

Pak už šlo vše ráz na ráz. Do ženina břicha zajel nůž a operatér dlouhým řezem otevřel břišní dutinu, aby se dostal k děloze. Zdálo se, že se k němu její duše zanedlouho připojí. Medik opatrně vyňal chlapce. Dítě bylo ihned pokřtěno jménem Václav a téměř zároveň lékaři přistoupili k zašití rány, které považovali spíše za kosmetickou záležitost. Najednou se však domněle mrtvé tělo zacukalo a žena s mírným výkřikem otevřela oči. Nebyla mrtvá, upadla jen do jakéhosi záchvatu. Bolest ji však probrala a šoková reakce organismu zabránila tomu, aby vykrvácela. Praha se stala svědkem zázraku. Beatrix navíc rozsáhlému zranění nepodlehla. Nějak takto, i když poněkud méně květnatě, představil událost z 25. února 1337 tým lékařů a historiků, který tvoří Václav Drška, Antonín Pařízek a Milada Říhová. 

A co důkazy?

Dnes je sice císařský řez běžnou praxí, ke které se v některých zemích přistupuje u každého třetího až čtvrtého porodu, ale ještě v 19. století se téměř rovnal rozsudku smrti. Vždyť na něj umíralo plných 90 % žen. Ve 14. století byla podobná operace teoreticky možná, zároveň však značně nepravděpodobná. Chyběly totiž základní poznatky o lidské anatomii a fyziologii. Stejně tak neexistovaly znalosti o tom, jak zastavit krvácení, řádně zašít ránu či předejít infekci.

Celé podezření vzniklo na základě zvláštního slovního obratu vyskytujícího se ve dvou dopisech, které informovaly o Václavově zrodu. První z nich směřoval do Kolína, zatímco druhý neměl konkrétního adresáta (šlo asi jen o formulář pro listy, kterými pak byly obeslány jednotlivé královské dvory). V obou se objevila vazba „salva incolumitate nostri corporis“. Tu je možné přeložit jako „bez porušení našeho těla“ a stojí v zajímavé kontradikci k běžnému „per vias naturales“, tedy „přirozeným způsobem“. V obou dopisech se však hlavní důraz klade na zdraví rodičky, což bylo v intencích těchto listů zcela neobvyklé. 

Pouze nepřímo svědčí pro teorii o císařském řezu též pozdní datum královniny korunovace, ke které došlo až 18. května roku 1337. Mohlo se tak stát vlivem Janových finančních těžkostí, ale představitelný je i vliv královnina špatného zdravotního stavu. Za lehce návodné můžeme teoreticky považovat i vybrané jméno. Bylo totiž velmi neobvyklé mít hned dva žijící potomky stejného jména (připomeňme, že Karel IV. se narodil jako Václav a druhé jméno dostal až při biřmování během pobytu ve Francii). Zdá se, že Jan svěřil dítě pod ochranu českého světce jako poděkování za zvláštní milost a snad také jako omluvu za to, že řešil své dluhy prodejem zlatých soch z jeho náhrobku. 

Jednoznačný závěr?

Dokonce ani autoři článku s jistotou netvrdí, že se Václav narodil císařským řezem. Uvádí to spíše jako možnost s tím, že indicie svědčí o mimořádných okolnostech královnina porodu. Opatrní jsou i historikové. Například Božena Kopičková a Jana Fantys-Matějková ve své studii o manželkách Jana Lucemburského píší, že pravdy se asi nikdy nedobereme. Musíme se tedy spokojit s faktem, že vévoda přišel na svět nějakým podivuhodným způsobem. Sympatie mu to však nezískalo. Ze synka se s výjimkou krále Jana radoval jen málokdo, protože prý nebyl přemyslovské krve. Češi údajně přáli štěstí spíš markraběnce Blance. Situace se nakonec vyhrotila takovým způsobem, že Beatrix krátce po své vytoužené korunovaci raději odjela.

Není žádným tajemstvím, že fosilní záznam je děravý. Paleontologové v něm nečtou jako v knize, ale spíše dávají dohromady střípky mozaiky, z nichž se snaží odhadnout obraz dávné minulosti.

Jedna z velkých pomyslných děr ve fosilním záznamu se nachází v Africe, v období na sklonku vlády dinosaurů. Z doby před zhruba 100 až 66 miliony let se v Africe dochovalo jenom málo fosilií. Vědci tím pádem nemají moc velkou představu, jak to vlastně tehdy v Africe vypadalo a jací dinosauři tam žili.

TIP: Nový čínský dinosaurus Qijianglong připomíná jeřáb

Tuhle díru ve fosilních nálezech teď ucpává nově popsaný sauropodní dinosaurus z příbuzenstva titanosaurů. Mansourasaurus shahinae byl velký jako autobus a vážil zhruba tolik, jako dospělý sloní samec. Jeho kosti archeologové vykopali v egyptské části Sahary, kde žil asi před 80 miliony let, v obdodí křídy. Jde doposud o nejkompletnější kostru dinosaura z tohoto období, jakou kdy v této oblasti vědci našli.

Nejčastěji tu prý servírují obyčejnou kávu. „Všichni ve Finsku začínají den čtyřmi až pěti šálky kávy. Záleží na člověku,“ shrnuje hbitá číšnice jedné populární helsinské kavárny. 

Obyčejná káva – to tady znamená filtrovaná. Překape se do konvic, ze kterých si po zaplacení sami nalijete. Zvuk presovače ve Finsku zaslechnete málokdy. 

Stejně tak si připravují kávu Finové doma. Pije se ráno, po obědě, pak když přijde třeba návštěva. Svůj šálek nezřídka dostanou i děti. Vypráví o tom asi třicetiletá Marjo, která je jednou z mála těch, kteří kávu nepijí. 

„My Finové víme, že pijeme hodně kávy. Když mi byly tak tři čtyři roky, rodiče mi ji začali dávat. Myslím si, že to bylo moc brzo,“ říká. 

Univerzální všelék 

Starší generace Finů si kávu nalije na podšálek, aby jim rychleji vychladla. Při pití z talířku ji následně ještě cedí přes kostku cukru, kterou drží mezi rty. 

Černý povzbudivý nápoj se do Finska začal před třemi stoletími šířit jak ze západního Švédska, tak i z východu od Rusů. Mnoho lidí kávu považovalo za lék schopný vyléčit téměř vše: od bolesti hlavy přes srdeční onemocnění až k depresím. Zpočátku proto byla káva ve Finsku k dostání pouze v lékárnách.

TIP: Kofeinový zabiják Black Insomnia: Tohle je nejsilnější káva na světě!

Aromatický horký drink se stal nedílnou součástí finské kultury také kvůli prohibici ve 20. letech minulého století. Finové tehdy nahrazovali pití alkoholu právě kávou. Zpopularizovalo ji zřejmě i to, že si ji místní museli v minulosti několikrát kvůli restrikcím odepřít. Největší konzumenty kávy Finové dohnali v 70. letech. 

Finsko má navíc jako vůbec jediná země oficiální pauzy na kávu. Káva je prostě tím, co severskou zemi pohání. Ne nadarmo ji mají v mnoha firmách zadarmo.

Moderní člověk Homo sapiens, zřejmě vznikl v Africe, odkud se rozšířil do celého světa. Otázkou je ale kdy. Historie moderních lidí se v poslední době neustále přepisuje.

Odborníci si dlouho mysleli, že moderní lidé vznikli asi před 200 tisíci let ve východní Africe, odkud se začali šířit do zbytku světa asi před 120 až 90 tisíci lety. Nedávné objevy ale tuhle představu vyvracejí. Nedávné nálezy fosilií a kamenných nástrojů z Maroka ukazují, že moderní lidé se rozšířili po Africe dříve než před 300 tisíci lety.

TIP: Lucy měla společnost. Před miliony let žil na stejném místě ještě další hominid

Neméně převratný je i nejnovější objev kostí a nástrojů v jeskyni Misliya, která se nachází v Izraeli. Podle jejich datování se moderní lidé objevili na území Izraele již před 177 až 190 tisíci lety, tedy minimálně o 50 tisíc let dříve, než jsme se doposud domnívali. Jak se zdá, z Afriky jsme vyrazili do světa už hodně dávno.

O tom, zda a které parfémy skutečně zvyšují naši atraktivitu pro opačné pohlaví, se vedou stálé spory. Minimálně jednomu z nich však prokazatelně nemohou odolat zástupci živočišné říše – parfémem Obsession for Men od Calvina Kleina jsou totiž podle expertů z organizace Wildlife Conservation Society posedlí lvi, tygři a především gepardi a jaguáři.

Omamný účinek je pro ně přitom natolik silný, že voňavku používají i ochranáři, potřebují-li zvířata přilákat. Zmíněný parfém je na trhu od roku 1986 a přitahuje samce i samice.

Podle vědců to způsobuje chemická sloučenina civeton – pižmo, jež se přirozeně vyskytuje v blízkosti konečníku malých šelem cibetek a hojně se využívá jako stabilizátor v parfémech. Badatelé se domnívají, že na velké kočky voňavka působí podobně jako teritoriální značka potenciálního útočníka. Jaguár potom reaguje tak, že se snaží vůni překrýt svou vlastní pachovou stopou. 

V Mléčné dráze, naší domovské galaxii, je toho víc, než je vidět pouhým okem. A my naštěstí máme přístroje a vědce, kteří dovedou takové věci pozorovat. Nedávno to předvedli japonští astronomové.

Japonský tým projektu FUGIN použil japonský radioteleskop observatoře Nobeyama, který se nalézá v nadmořské výšce 1 350 metrů. S talířem jeho antény o průměru 45 metrů pozorovali v Mléčné dráze temná mračna plynu. Radioteleskop mohl detekovat oxid uhelnatý z těchto mračen a tím umožnil jejich pozorování.

Pozorování oxidu uhelnatého

Badatelé prozkoumali ohromná vlákna mračen plynu, která se táhnou Mléčnou dráhou, a která jsme zatím nikdy v takovém detailu neviděli. Díky informacím získaným o oxidu uhelnatém v mračnech byli vědci schopní odvodit pohyby plynu v těchto mračnech a také odhadnout jejich teplotu i hustotu.

TIP: Astronomové vytvořili detailní mapu rozložení vodíku v Mléčné dráze

Japonští vědci nakonec vytvořili rádiovou mapu Mléčné dráhy, která pokrývá oblast o rozloze 520 úplňků Měsíce na obloze. Výsledná mapa je třikrát detailnější, než předchozí rádiové mapy Mléčné dráhy. Autoři mapy očekávají, že z ní vzejde celá řada nových objevů.