Stromy, kameny a další přírodní prvky se v Japonsku odedávna uctívaly jako hluboce posvátné. Vyznavači šintoistických tradic (viz Bohové skal a stromů) totiž věřili, že se v nich silně projevuje tajemný duch přírody prostupující veškerou hmotou. Proto své chrámy stavěli v blízkosti hor a lesů. 

Snad nejpřesvědčivější ukázku zhmotnění této šintoistické myšlenky představuje Velká svatyně Ise. Vyrostla na úpatí hor Kamidži a Šimadži již ve 3. století a mnozí ji považují za „duchovní domov“ ostrovní země. Její název je ovšem poněkud matoucí: Ve skutečnosti se totiž jedná o komplex více než 120 svatyní seskupených do dvou hlavních částí – vnější „Geku“ a vnitřní „Naiku“. 

Jen pro císařské oči

Zatímco vnější část z 5. století je volně přístupná všem poutníkům, vnitřní část zahrnuje místa, kam se běžný smrtelník nikdy nepodívá. Od okolí ji dělí les i řeka Isuzu, přes niž vede most jako hranice mezi obyčejným a duchovním světem. Chrám Šogú – nejposvátnější část vnitřního komplexu – pochází zřejmě již z 3. století a je zasvěcen bohyni slunce a „dárkyni světla“ Amaterasu, z jejíchž potomků prý vzešel japonský císařský rod. Do místa odděleného čtyřmi řadami dřevěných plotů smí ovšem vstoupit jen hrstka lidí zahrnující nejvyšší šintoistické kněze a členy císařské rodiny. 

Podle tradice se ve svatostánku nachází i jeden z korunovačních klenotů – posvátné zrcadlo, které prý prvnímu japonskému císaři věnovali sami bohové. Kromě panovníka a několika kněží však vzácný předmět nikdy nikdo nespatřil. 

Utajené obřady

Tajemství obestírá i stavbu celého chrámu Ise. Kvůli šintoistickým tradicím se totiž dvě hlavní budovy komplexu každých dvacet let bourají, načež se na nedalekém místě osm let budují znovu. Přesný důvod nezasvěcení neznají. S jistotou lze pouze říct, že pravidelná obměna staveb souvisí s šintoistickým přesvědčením o koloběhu života a smrti, znovuzrození přírody nebo s estetikou wabi-sabi, jíž se přezdívá „moudrost přirozené jednoduchosti“ či „hledání dokonalosti v nedokonalosti“.

Staví se s využitím tradičních technik a materiálů – budovy jsou například celé ze dřeva a nesmějí se používat hřebíky. Po dokončení chrámu následuje složitý obřad, při němž se duch bohyně označovaný jako „kami“ vítá zpět do nového domova.

V únoru ozdobí ranní nebe naoranžovělý Mars a žlutobílý Jupiter nad jihovýchodem. Po 9. únoru pak začne být velmi nízko nad jihovýchodním horizontem pozorovatelný i nažloutlý Saturn, jehož viditelnost se bude pozvolna zlepšovat.

Na večerní obloze bude stát za pozornost především zákryt jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka Měsícem, k němuž dojde 23. února vysoko nad jihem. Zhruba minutu po šesté hodině večerní zmizí stálice za levým dolním (temným) okrajem měsíčního disku a o 58 minut později se opět objeví u protilehlého a tentokrát již osvětleného pravého dolního okraje. Pozor, pro pozorovatele napříč Českou republikou se mohou časové údaje o pár minut lišit v závislosti na jejich zeměpisné poloze.

Z bájí a pověstí

Na hvězdném nebi se můžete hned zvečera nechat unášet proudem řeky Eridan. Podle staré řecké báje se do ní zřítil Faëthon, nezdárný syn boha Hélia, když nezvládl bujaré koně zapřažené do slunečního vozu svého otce. Nemějte však obavy, vy v ní určitě neutonete. Naopak možná bude obtížné ji na obloze vůbec najít – souhvězdí Eridanu totiž rozhodně nepatří k nejnápadnějším: Přestože je s plošnou výměrou 1 138 čtverečních stupňů na nebi šestým největším, zahrnuje pouze jednu hvězdu s jasností 0,5 mag a tři stálice třetí velikosti. Další tucet hvězd má jasnost v rozmezí 3–4 mag. 

Právě do této kategorie náleží sice nenápadná, ale okem stále snadno viditelná Epsilon Eridani. Nesmírně zajímavá stálice přitom „klame tělem“. V prvé řadě jde o jedenáctý Slunci nejbližší hvězdný systém, a dokonce o třetí nejbližší, který zahlédneme očima – dělí ho od nás pouze 10,5 světelného roku! Oranžový trpaslík je o pětinu lehčí než Slunce, má zhruba tříčtvrteční průměr a pouze třetinovou svítivost. Jeho stáří navíc nedosahuje ani miliardy let: Je tudíž o víc než 3,5 miliardy roku mladší než naše denní hvězda.

Možná i planeta?

Astronomové se o Epsilon Eridani intenzivně zajímají už od 80. let 19. století, kdy rozpoznali malou vzdálenost hvězdy od Země. O sto let později se u ní na základě pozorování družice IRAS v infračerveném oboru spektra podařilo odhalit dva rozsáhlé pásy planetek. Podle posledních měření se rozkládají 3 a 20 AU (astronomických jednotek) od mateřské hvězdy a podobně jako v případě naší soustavy se jedná o materiál, který se nezužitkoval během formování systému. Mimo to stálici ve vzdálenosti 40–100 AU obklopuje i rozměrný prachový disk.

Jen pár let po objevu pásů planetek pak astronomové přišli s další pozoruhodnou hypotézou – měření tzv. radiální rychlosti hvězdy naznačovala, že kolem ní obíhá planeta. Sice už dostala označení Epsilon Eridani b, ohledně její existence ovšem stále panují pochybnosti. Ze získaných dat se také podařilo stanovit některé její parametry: Je nejspíš o něco méně hmotná než Jupiter a okolo mateřské stálice krouží s periodou sedmi let.

Tři hvězdní trpaslíci

Souhvězdí řeky Eridan však ukrývá ještě jednu zajímavou blízkou hvězdu. Její jméno Keid pochází z arabštiny, ale astronomové ji znají také jako 40 Eridani nebo Omicron² Eridani. Dělí ji od nás zhruba 16 světelných roků a s jasností 4,4 mag je pod tmavou oblohou vidět i očima. Pokud však máte možnost použít dalekohled, neváhejte: Kde jinde zahlédnete pohromadě tři hvězdné trpaslíky? Keid totiž představuje mimořádný trojčlenný systém. 

Jeho nejjasnější složkou je oranžový trpaslík 40 Eridani A, hvězda hlavní posloupnosti, která dosahuje zhruba 80 % hmotnosti i průměru Slunce. Mnohem zajímavější jsou ovšem 40 Eridani B a C, jichž si v roce 1783 poprvé všiml anglický astronom William Herschel. První zmíněná stálice se od 40 Eridani A nachází v úhlové vzdálenosti 83“. Jedná se přitom o bílého trpaslíka s jasností 9,5 mag, který svého oranžového souputníka ve vzdálenosti asi 400 AU obkrouží jednou za 7 200 let.

Jenže i složka B má průvodce – červeného trpaslíka 40 Eridani C s periodou oběhu 252 roků a s jasností pouze 11,2 mag. Dvojici rozlišíte v dalekohledu s objektivem o průměru alespoň 60 mm: Na obloze totiž hvězdy dělí proluka 9“ a reálně pak vzdálenost kolísající v rozmezí 21–49 AU. A zatímco o něco jasnější bílý trpaslík B má ve srovnání se Sluncem zhruba poloviční hmotnost, u červené složky se jedná dokonce jen o šestinu. 

Slunce Vulkánů

Ještě dramatičtější situace potom panuje na poli velikostí. Hvězda 40 Eridani B je totiž nesmírně kompaktní (a tudíž také hustá) a dosahuje pouze 1,5násobku průměru Země. Červená složka C má přitom v porovnání se Sluncem zhruba třetinový průměr. Přestože se však rozměry stálic značně liší, jejich svítivost je takřka totožná. Povrch drobného bílého trpaslíka je totiž rozpálený na 16 500 °C, zatímco povrchová teplota o poznání větší červené složky dosahuje pouze 3 500 °C.

Systém 40 Eridani bezesporu znají astronomové, ještě větší popularitu si ovšem vysloužil mezi milovníky sci-fi ságy Star Trek. Právě kolem 40 Eridani A totiž obíhá smyšlená planeta Vulkán, z níž pochází Spock – jeden z důstojníků proslulé hvězdné lodi USS Enterprise. Mimochodem, není těžké určit, jak daleko od mateřské stálice by měl Vulkán kroužit. Stačí vzít v potaz, že na něm musí existovat kapalná voda, tudíž by se měl pohybovat asi 0,6 AU od 40 Eridani A. Hvězda by tak plnila roli vulkánského slunce a zbývající dva trpaslíci by jako stálice −8 a −6 velikosti zkrášlovali Vulkáncům nejen noční, ale dokonce i denní oblohu.

Východy a západy Slunce

V únoru se Slunce nachází ve znamení Vodnáře, 18. února v 18:18 SEČ vstoupí do znamení Ryb.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – viditelný na ranní obloze nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný na ranní obloze nad jihovýchodem
• Saturn – v první polovině února nepozorovatelný, poté viditelný na ranní obloze nízko nad jihovýchodem
• Uran – pozorovatelný večer vysoko nad jihozápadem
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v únoru 2018

• 2. února – setkání Měsíce a jasného Regula ze souhvězdí Lva na ranní obloze nad západem
• 7. až 10. února – setkání ubývajícího Měsíce, Jupitera, Marsu a jasné hvězdy Antares ze souhvězdí Štíra na ranním nebi nad jihem (nízko nad jihovýchodním obzorem bude pozorovatelný i Saturn)
• 11. a 12. února – setkání úzkého měsíčního srpku a Saturnu na ranní obloze, krátce před východem Slunce, nízko nad jihovýchodem
• 23. února – zákryt jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka Měsícem na večerním nebi vysoko nad jihem; začátek zákrytu v 18:01 SEČ při levém dolním okraji Měsíce, konec v 18:59 SEČ při jeho pravém dolním okraji

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Americký diplomat Laurence A. Steinhardt byl rozčarován, když ho jeho přítel prezident Franklin D. Roosevelt v únoru 1945 nepřizval na Jaltskou konferenci. Steinhardt se považoval za znalce stalinského Ruska a na Krymu chtěl Roosevelta chránit před Stalinovými požadavky. Před rozpínavostí komunismu varoval i v tajné depeši odeslané 30. dubna 1948 z Prahy.

Národ bez elit

Dopis byl adresován generálovi a ministru zahraničních věcí Georgi C. Marshallovi, který proslul svým plánem na hospodářskou obnovu válkou zničené Evropy. Plán byl součástí nové americké politiky zadržování komunismu neboli Trumanovy doktríny. Rooseveltův nástupce Truman ji vyhlásil pod vlivem tajné depeše, kterou poslal v únoru 1946 z Moskvy americký diplomat George F. Kennan. „Dlouhý telegram“ varoval před Sověty a popisoval politiku Kremlu jako směs tradičního ruského nacionalismu, bolševické konspirace a Stalinovy paranoie. Steinhardt se svým dopisem, analyzujícím příčiny Vítězného února, hodlal zařadit po bok slavné Kennanovy zprávy.  

Steinhardt byl antikomunista. Ještě za války například o prokomunistickém sociálním demokratovi Zdeňku Fierlingerovi přímočaře prohlásil: „Ten hoch je špatný, protiamerický, protibritský a pouze probolševický.“ V Praze se obklopil lidmi podobného smýšlení, mnozí měli české předky, uměli plynně česky a orientovali se v dějinách regionu. Patřil k nim například Spencer L. Taggart, první mormon v Praze, který studoval historii Berkley.

Steinhardtova depeše tak začíná pohledem do minulosti. Únorový převrat vidí jako důsledek touhy „malého českého národa“ žijícího po staletí v neklidném středu Evropy opřít se o velkého spojence. Analýza vyjmenovává emigrační vlny od husitských válek až po odsun Němců, které „opakovaně odsávaly výkvět obyvatelstva, v zemi zůstávali drobní rolníci a řemeslníci. Ti, jak se zdá, nebyli nikdy ve chvílích krize schopni prokázat pevnost, odvahu a vždy dávali přednost přežití bez zbytečného boje.“ Během staletí vlády Habsburků si prý Češi „vypěstovali mimořádný vrozený talent k tichému a rafinovanému odporu vůči existujícímu režimu, a proto jsou mnohem zdatnější v opozici, než když jsou sami u vlády“.

Hra na obě strany

Z textu je znát, že důležitým zdrojem Steinhardtových představ byly pražské nekomunistické elity, s nimiž se často potkával na večírcích pořádaných ambasádou. Po únoru 1948 je však kritizoval. Vedle Jana Masaryka, „politika prázdných frází, který si příliš pozdě uvědomil, že nemůže hledět oběma směry zároveň“, to byl prezident Beneš, jehož slabost nelze omluvit ani špatným zdravím. Beneš nepodpořil už tak nejednotné a nerozhodné demokratické ministry a bál se intervence sovětské armády, ale „rozsah sovětských hrozeb byl patrně menší než při podobných příležitostech v poslední době ve Finsku a v Íránu, přičemž obě tyto země těmto hrozbám úspěšně čelily“.

Podle Steinhardta a jeho důvěryhodných zdrojů nebyla pro úspěch komunistů klíčová mise náměstka sovětského ministra zahraničí Zorina, který přiletěl do Prahy 19. února 1948. Rozhodlo to, že „s výjimkou několika studentů [míněn jejich pochod na Hrad] jediná osoba, od prezidenta republiky po nejposlednějšího občana, neutrousila veřejně na obranu svých politických svobod ani slovo“. Steinhardt Čechy nešetřil. Jen pár týdnů po převratu lidé reptají „...a současně doufají, že Spojené státy přijdou a zachrání je“. 

Vinu za to, že se z Československa stal „policejní a loutkový stát“, nese podle depeše i Rooseveltova administrativa, která střední a východní Evropu nechala napospas Sovětům, když jim za války umožnila dojít až do Berlína a Prahy. Přitom větší pozornost „politickým aspektům války nám mohla poskytnout kontrolu střední Evropy, a to za minimální cenu“.

Lepší prognostici

Steinhardt přitom zcela pominul selhání své vlastní ambasády, která Washington optimisticky ujišťovala, že Československu sovětizace nehrozí. V únoru 1948 byl Taggart na dovolené v Itálii a Steinhardt se věnoval své advokátní kanceláři v New Yorku. Přesto na závěr depeše Státnímu departmentu doporučoval, aby se z československého případu poučil a aby v zemích ohrožených pražským scénářem posílil rozhlasovou propagandu a intervenoval ve prospěch antikomunistických sil.

TIP: Poválečný přídělový systém v ČSR: Stalin bránil pomoci ze Západu

Když v září 1948 Steinhardt opouštěl rudou Prahu, spokojený být nemohl. Jako hlava velvyslanectví, mezi jehož zaměstnanci se mluvilo o tom, že hodlá kandidovat na prezidenta, spíše neuspěl. A jeho tajná depeše z dubna 1948 byla adresována muži, který sice v Praze nikdy nebyl, ale už v listopadu 1947 prezidentu Trumanovi napsal, že Moskva brzy zbolševizuje i Československo. Marshall i Kennan se ukázali jako prozíravější.  

Při zahájení chemického útoku se mohla osudově projevit třeba i jen náhlá změna počasí, jako se tomu stalo během bitvy o Loos (25. září–14. října 1915). Britové si tu připravili 5 500 kanystrů se 140 t chloru a vypustili ho ve chvíli, kdy foukalo příhodně k německým zákopům.

Zrádné počasí

Vítr se ale náhle obrátil a zanesl smrtící látku mezi královské vojáky, čímž způsobil nepopsatelný chaos. Vzhledem k počáteční nedokonalosti plynových masek si je pěšáci sundávali, protože neviděli skrze zamlžená skla, nebo se jim špatně dýchalo, což vedlo k ještě většímu počtu zasažených plynem. Zmatek ještě umocnili němečtí dělostřelci, kteří v tu chvíli spustili odvetnou palbu. 

Jeden z granátů zasáhl dosud neotevřené nádoby se smrtící látkou, která okamžitě zamořila dosud nedotčenou oblast. Neštěstí si vyžádalo život deseti královských vojáků a zhruba dalších 2 000 mužů skončilo kvůli vdechnutí chloru na ošetřovně. V další fázi války přešly obě armády postupně na používání plynových granátů, jež dělostřelci pálili přímo na pozice nepřítele, čímž zamezili podobným incidentům.

Nedostatečný náměr

Dne 17. září 1916 se v průběhu bitvy na Sommě shromáždili britští pěšáci v zákopech nedaleko francouzské vesnice Thiepval (severovýchodně od Amiensu). Napjatě očekávali hvizd píšťalky, aby vyrazili na zteč proti císařským zákopům, když mezi ně začaly dopadat minometné granáty. Nešťastné Tomíky (dobové označení britské pěchoty) si však na mušku nevzal nepřítel, ale vlastní obsluhy 81mm minometů.

Minometčíci totiž přišli na daný úsek fronty teprve nedávno a dosud nestihli pořádně se zastřílet, takže nedopatřením nastavili špatný náměr a místo na Němce pálili mezi vlastní pěšáky. Nejvíce mrtvých a zraněných si vyžádal zásah skladu s ručními granáty, který inicioval další výbuchy. I přes zmatek, jejž nečekané ostřelování vyvolalo, dokázal velící kapitán Basil Lupton shromáždit bojeschopné muže a vést je proti nepřátelskému postavení! Britům se pak navzdory nešťastnému úvodu podařilo obsadit úsek německého zákopu, čímž splnili svůj úkol.

Inferno pod zemí

Malé skupině císařských vojáků se 25. února 1916 podařilo prakticky bez boje obsadit francouzskou pevnost Fort Douaumont, což značně otřáslo morálkou nepřítele. Němci zde mohli po dalších téměř devět měsíců bitvy o Verdun (únor–prosinec) najít klid a odpočinek před peklem odehrávajícím se mimo betonové zdi. Idyla však skončila 8. května 1916, kdy si neopatrný voják chtěl ohřát kávu a k rozdělání ohně použil trochu směsi do plamenometů. Od extrémně hořlavé látky vzápětí vzplanuly také zbylé zásoby ženistů – následnou explozi pak ještě umocnily uskladněné granáty různé ráže.

TIP: Strasti a radosti řadového pěšáka: Počasí a nemoci v zákopech

Podzemím pevnosti se okamžitě prohnala ohnivá bouře spalující zaživa stovky mužů včetně celého štábu 12. pluku brandenburských granátníků. Téměř dvě tisícovky začouzených německých vojáků se pokusily uniknout smrtícímu infernu, když v panice prchaly směrem k vlastním zákopům v okolí fortu. Vinou sežehnutých uniforem a kůže zčernalé od kouře si je vlastní spolubojovníci spletli s koloniálními africkými vojáky, načež spustili palbu. Plameny v podzemí si vyžádali životy 679 Vilémových vojáků, ale další muži, jejichž počet není znám, padli za oběť střelbě svých kamarádů ve zbrani.

Dokončení: Do vlastních řad: Případy přátelské palby za Velké války (2)

Chytrost vran je legendární. Jen málokterý živočich se jim vyrovná v důvtipu a schopnosti řešit nečekané problémy. Přesvědčili se o tom i v Austrálii, kde již dlouho bojují s nepříjemnou invazí žravé a jedovaté ropuchy obrovské z Ameriky.

Ropuchy jsou plné jedu bufotoxinu. Ohrožují lidi, jejich domácí mazlíčky, a také původní i australské predátory, kteří se snaží ropuchy ulovit a často při tom zahynou. Pozření ropuchy může zabít i 2,5 metru dlouhé sladkovodní krokodýly. Odborníci se snaží původní australské živočichy naučit, aby ropuchy nechali na pokoji. Zároveň se ukázalo, že australské vrány vlastně žádnou výuku nepotřebují.

TIP: V Austrálii zřídili školu přežití pro ohrožené kunovce severní

Jak dokládají očitá svědectví, vrány se samy naučily, jak ropuchy bezpečně ulovit a sežrat z nich to, co není jedovaté. Vrány stráví klidně i desítky minut obíráním ulovených ropuch a pozřou jejich stehna, jazyk a vnitřnosti. Udělají to přitom tak, že se vyhnou kontaktu s jedovatými částmi. Některé australské vrány si dokonce ropuchu pečlivě omyjí, než se do ní pustí. 

Jednoduchý alkohol metanol je populární nejen na Zemi, ale i ve vesmíru. Vědci už před dlouhou dobou navrhli, že by bylo možné využít molekuly metanolu k měření magnetických polí v hlubokém vesmíru. Metanol je ve vesmíru běžný, například v mračnech, která obklopují mnoho nově zrozených hvězd.

Molekuly metanolu za vhodných podmínek fungují jako přirozené astrofyzikální masery, čili mikrovlnné lasery. Jejich záření je silné a molekuly ho vyzařují na velmi specifických frekvencích. Zároveň víme, že na tyto metanolové masery působí okolní magnetická pole. Kdybychom věděli jak, mohli bychom pomocí těchto maserů magnetická pole měřit.

Metanol a magnetická pole

Boy Lankhaar z Chalmersovy techniky ve švédském Göteborgu a jeho spolupracovníci tuto letitou hádanku astrofyziky podle svých slov dokázal vyřešit. Nebylo to ale nic lehkého. Molekula metanolu je sice jednoduchá, ale vědci museli propočítat její parametry ve velkém detailu. Z jejich výsledků vyplývá, jak se chovají metanolové masery v magnetickém poli.

TIP: Objev u mladé hvězdy: V protoplanetárním disku detekovali metanol

Výsledky práce Lankhaarova týmu otevírají nové možnosti pro výzkum a pochopení magnetických polí ve vesmíru. Pro astronomy to znamená například nový směr pro řešení jiné letité záhady, vzniku masivních hvězd ve vesmíru, jíž zatím příliš nerozumíme.

S neúprosným vylidňováním vesnic se potýká většina zemí Evropy. Někde situaci řeší finančními pobídkami, jinde nabízí domy téměř zadarmo. K podobnému kroku se nyní odhodlala i radnice italského městečka Ollolai, ležícího uprostřed prosluněné Sardinie.

Mestěčko duchů v srdci Sardinie

Zájemcům radnice nabízí domy za 1 euro, podmínkou je, aby se nový majitelé do tří let postarali o renovaci domu. Celkové náklady se tak v závislosti na velikosti domu a rozsahu prací mohou vyšplhat k půl milionu korun.

Ze zhruba 200 nemovitostí se radnici podařilo najít kupce pro tři domy, zájem je ale podle starosty značný. „Aktuálně evidujeme zhruba stovku zájemců z celého světa – od Ruska až po Austrálii.“

Starosta Efisio Arbau doufá, že rekonstrukce domů pomůže vytvořit nová pracovní místa a oživí místní skomírající ekonomiku. Ollolai je podle něj skvělým místem pro všechny, kdo si potřebují odpočinout od neustálého stresu.

„Pyšníme se historií sahající až do pravěku,“ řekl starosta města Efisio Arbau. „Můj záměr je zachránit naše unikátní tradice před úpadkem do zapomnění,“ uvedl. „Hrdost na naši minulost je naše síla. Vždycky jsme byli tvrdí lidé a naše město nenecháme zemřít,“ dodal Arbau.

TIP: Chcete bydlet ve Švýcarsku? Úřady vám přispějí půl druhým milionem

V malebném městečku, tyčícím se v nadmořské výšce 970 metrů nad mořem, dnes žije okolo 1 300 stálých obyvatel, ještě před 50 lety přitom místní populace čítala dvojnásobek. Mezi vyhlášené speciality patří místní ovčí sýr Casu Fiore Sardo. Dlouhou tradici zde má i košíkářské řemeslo.

Degenerativní onemocnění ve stáří jsou stále častější. Jen v USA trpělo v roce 2017 Alzheimerovou chorobou asi 5,5 milionů Američanů. Přes veškeré úsilí vědců i lékařů zatím ještě nedokážeme Alzheimerovu chorobu vyléčit nebo alespoň zásadně zpomalit její postup. Zároveň víme, že velmi podstatně zhoršuje kvalitu života nemocných. Z toho důvodu je velmi důležité znát rizikové faktory, které postup Alzheimera a podobných forem demenci urychlují či zesilují. A snažit se jim předcházet.

TIP: Stoprocentně přesný: Nový krevní test na Alzheimera se neplete

Americko-čínský tým sledoval po déle než desetiletí údaje o zdraví 5 189 lidí o průměrném věku 66 let. Z jejich výsledků vyplynulo, že vysoká hladina cukru v krvi úzce souvisí s následným rozvojem a rychlejším postupem Alzheimerovy choroby. Na cukr bychom si tedy měli dávat velký pozor. 

Když se před pár lety rozhodla Jihoafričanka Joanne Lefsonová, že vykoupí z jatek vepříka určeného na porážku, nejspíš ještě netušila, jakou službu vykonala pro lidstvo. Hlavní ambicí této aktivistky za práva zvířat bylo, aby prasátko prožilo spokojený život. Na ekologické farmě mu tak kromě pravidelné stravy a lásky nabídla i zábavu. Mezi hromadou hraček si vepřík oblíbil hlavně štěky a štětce, Joanne mu k nim proto brzy přidala i plátno a barvy. A světe div se – vepřík začal tvořit.

Obrazů malovaných vepřem Pigcassem si všimli i sběratelé a za dílka štětináče neváhají zaplatit tučné sumičky. Originální Pigcassova plátna se nyní prodávají za 2 tisíce dolarů (v přepočtu zhruba 40 tisíc korun). Joanne ale doufá, že nejlepší díla tohoto talentovaného dvousetkilogramového umělce teprve přijdou. „Bylo by hezké, kdyby Pigcassovy obrazy jednou visely třeba v uměleckých galeriích v New Yorku nebo v Paříži,“ říká zasněně milovnice zvířat.

TIP: Malířka s genetickou mutací vidí 100× víc barev než ostatní

Prasata přitom mají podobně jako mnohá další zvířata dichromatické vidění, podobné lidem trpícím barvoslepostí (lidské vidění je trichromatické – díky tomu lidé vnímají červenou, zelenou a modrou barvu). Prasata tak nemohou vnímat červenou barvu a vidí méně odstínů zelené a modré než lidé.

V zimě je nejspíš každý z nás rád, když může projet po silnici tam, kam potřebuje. Jen málokdo v té chvíli asi přemýšlí, co se stane s tou solí, kterou při tom museli vysypat na silnice.

Sůl samozřejmě jen tak nezmizí. Většina z ní skončí v okolních vodách, kde pak následně mění chemické složení vody. To je špatná zpráva pro přírodu, a také pro lidi, kteří jsou závislí na zdrojích pitné vody.

TIP: Hormonální znečištění: Ženská antikoncepce ohrožuje rybí populaci

Američtí vědci prostudovali údaje o kvalitě vody z celkem 232 míst po celých Spojených státech a zjistili, že na 37 procentech z nich v posledních desetiletích došlo k podstatnému zvýšení slanosti vody. Na některých z nich zaznamenali za posledních 50 let zvýšení slanosti o 90 procent. Zvýšený obsah soli ve vodě má podle badatelů na svědomí hnojení polí a právě zimní solení silnic.