Letos uplynulo 67 let od otevření první pobočky fastfoodového řetězce McDonald’s a podle průzkumů dnes hamburgery a hranolky z „Mekáče“ nasytí denně bezmála 70 milionů zákazníků na celém světě. Podniků s rychlým občerstvení samozřejmě existuje celá řada: Jen v USA se jedná o čtvrt milionu různých provozoven a hodnota tohoto trhu se odhaduje na 200 miliard dolarů. Důvod, proč je o pokrmy rychlého občerstvení takový zájem, netkví samozřejmě v jejich nevalné nutriční hodnotě, nýbrž v možnosti sníst je doslova za pochodu. 

Ačkoliv si ovšem fastfoody spojujeme především s moderní dobou, archeologické výzkumy ukazují, že jejich kořeny sahají mnohem hlouběji do historie – minimálně do dob římského impéria, a zřejmě ještě mnohem dál. 

Přejídání jen pro bohaté

Zajímavé svědectví o dávných antických „fastfoodech“ vydaly vykopávky v Pompejích. Město na úpatí Vesuvu, které v roce 79 pohřbila mohutná erupce, se pro archeology stalo cenným zdrojem informací o každodenním životě tehdejších obyvatel. Horký popel jej totiž dokonale zakonzervoval, a podoba místa se tak až do jeho znovuobjevení v 18. století takřka nezměnila (viz Poznání z tragédie). Dozvěděli jsme se tak, jak se stravovali běžní měšťané nejen v Pompejích, ale zřejmě i v mnohých dalších částech impéria.

Do dějin vešly zejména bohaté orgie, při nichž se stoly prohýbaly hojností rozličných pokrmů. Například „lukulské hody“ pořádané římským vojevůdcem a konzulem Luciem Lucullem dosud slouží jako synonymum opulentního stolování. Na nechvalně proslulých dýcháncích hodovali bohatí patricijové vleže, jedli rukama a snažili se pokud možno „nacpat k prasknutí“. Podle některých svědectví občas dokonce záměrně zvraceli, aby mohli pokračovat v přejídání. Přitom sledovali vystoupení spoře oděných tanečnic i kejklířů či mimů. 

Podobné povyražení si však dopřávali pouze nejvýše postavení členové vládnoucích vrstev. Naprostá většina Římanů se pompézních hodokvasů neúčastnila, neboť na to zkrátka neměla. Zatímco dnes vydá průměrná západní domácnost na jídlo měsíčně zhruba 20 % rodinného rozpočtu, tehdy šlo zřejmě až o polovinu. V některých dobách dokonce ceny potravin vzrostly natolik, že nebýt vládních dotací, nedokázala by se zhruba třetina obyvatel uživit sama a patrně by zemřela hlady. 

Dieta stará dva tisíce let

Jídelníček starých Římanů lze poměrně dobře zrekonstruovat na základě fosilizovaných zbytků potravy. Díky jejich analýze víme, že „středomořská dieta“ – oblíbená i dnes – provázela tamní populaci od počátku. Na talířích původních obyvatel Apeninského poloostrova se podobně jako v současnosti nejčastěji nacházela zelenina a ovoce, nakládané ryby a mořské plody, luštěniny a především obilí, z nějž se vyráběl pšeničný chléb či obilná kaše. Maso si naopak lidé dopřávali jen zřídka – představovalo totiž nejdražší položku na starověkém nákupním seznamu. Aby si například průměrný římský dělník mohl dovolit koupit kilogram vepřového, musel obětovat mzdu za dva pracovní dny. 

Vepřové patřilo k nejvyhledávanějším druhům masa, Římané však konzumovali i jiná zvířata, zejména ptáky. Kromě drůbeže si čas od času dopřávali také poměrně exotické pečeně z plameňáků, pávů, či dokonce pštrosů. Pokrmy z opeřenců navíc dokázali dovést k dokonalosti díky pestré škále dochucovadel: Oblibě se těšila piniová semínka, ořechy, datle, jedlé kaštany a také koření a bylinky jako koriandr, kmín, máta či sezam. Každé jídlo pak Římané bohatě zapíjeli ředěným vínem.

Oběd i večeře na ulici 

Dlouho panoval názor, že tehdejší hostince sloužily především pocestným, zatímco běžný lid si vařil doma. Romantická vize římské matrony svolávající rodinu k obědu, který připravili otroci, se však ukázala jako mylná. 

Nálezy z Pompejí potvrdily, že v tamních stísněných domech zpravidla zcela chyběly nejen prostory určené pro přípravu jídla a stolování, ale i většina kuchyňského nádobí. Vlastní kuchyň si totiž běžní obyvatelé nemohli dovolit – patřila k výsadám bohatších vrstev. Zmíněný fakt vedl vědce k domněnce, že lidé jedli tam, kde se právě naskytla příležitost: tedy zejména na ulicích, odkud si pak jídlo případně nosili domů. Nasvědčují tomu nálezy jednoduchých talířů či misek zanechaných na zcela náhodných místech v různých místnostech. 

„Je to úplně stejné jako dnes: Když si děti berou večeři do pokoje, kde se pak při jídle věnují hraní, nedělají nic jiného než jejich starořímští vrstevníci,“ shrnula Penelope Allisonová z britské University of Leicester, vedoucí archeologického týmu v Pompejích. Jediným vybavením domácnosti zjevně určeným k vaření jídla byla menší kamna, respektive zařízení na způsob grilu, jež ovšem sloužilo spíš k přípravě nenáročných a rychle hotových pokrmů. 

Sedmnáct století hamburgeru

Na základě archeologických vykopávek se většina odborníků shoduje, že na oběd či večeři mířili obyvatelé starověkého impéria do pouličních restaurací podobných dnešním bistrům či fastfoodovým řetězcům. Pozůstatky naznačují, že zmíněné provozovny měly směrem do ulice umístěn pult, před nímž se běžně nacházelo několik provizorních stolků ke krátkému posezení nad zakoupeným pokrmem. Fresky na stěnách pak zachycovaly aktuální nabídku, jež se překvapivě příliš nelišila od moderních pouličních jídel. 

Dochovaná kuchařská kniha z přelomu 4. a 5. století, připisovaná labužníkovi Marcu Gaviovi Apiciovi, dokonce obsahuje recept připomínající klasický hamburger – jednalo se o bochánek plněný mletým masem s pepřem, piniovými oříšky a omáčkou. Podobnost starořímských a dnešních fastfoodů zaujme i z jiného důvodu: Již před dvěma tisíci lety totiž zřejmě existoval koncept franšízového (řetězcového) podnikání a jeden majitel často vlastnil několik provozoven po celém městě. 

Jídlo, sex a hazard

Nejméně majetní lidé, mezi nimiž nechyběli otroci, propuštění otroci a cizinci, si nejčastěji vybírali z omezené nabídky levných vín v zařízeních zvaných „popinae“. Dál se tam zpravidla servíroval chléb, olivy a dušená zelenina. Navíc zmíněné podniky nabízely vyhledávanou možnost sexuálního povyražení nebo hazardních her v kostky, třebaže pokoušet štěstí bylo nezákonné. Jen v Pompejích, kde v době erupce Vesuvu žilo zřejmě kolem dvaceti tisíc lidí, našli archeologové pozůstatky 120 takových míst.

Nejrozšířenější typ restauračních zařízení ve starověkém Římě však představovala tzv. thermopolia. Sloužila pro nejširší vrstvy obyvatel, tedy pro chudé plebejce, kteří nedisponovali vlastní kuchyní. Již na první pohled se takové „fastfoody“ poznaly podle masivního zděného pultu, u nějž prodejce vystavoval své zboží v zabudovaných keramických nádobách. Protože je nebylo možné vyjmout a umýt, vědci usuzují, že do nich majitelé dávali pouze „suchá“ jídla jako ořechy, datle či olivy, zatímco teplé pokrmy nabízeli zvlášť. V jednom z nejzachovalejších známých thermopolií ve městě Herculaneum, které výbuch Vesuvu pohřbil stejně jako Pompeje, se našla například konvice na horkou vodu. 

Součást takových restaurací tvořily také svatyně k uctívání bohů a pokoje k přenocování, jejichž stěny byly v řadě případů hojně popsány dívčími jmény. Podle některých odborníků se jednalo o podpisy otrokyň sloužících jako číšnice; zdá se ovšem pravděpodobnější, že i některá thermopolia fungovala jako nevěstince. 

Sparta byla velmi netypickým státem s vojenskou ústavou a správou. Jediné zaměstnání plnoprávných spartských občanů? Válka a obrana vlasti! Kvůli válečným ztrátám se ale čerstvé síly musely neustále doplňovat. Proto se ve staré Spartě považovalo za jeden z největších společenských přestupků neoženit se a nemít děti.

Neženaté muže považovala společnost za bezectné, a to i přesto, že jinak pro obec udělali mnoho dobrého. Například když výborný spartský vojevůdce Derkyllidés dožadoval na přítomném mladíkovi, aby mu uvolnil sedadlo na slavnosti, chlapec ho odmítl s tím že: „Vždyť tys nezplodil toho, kdo by jednou podstoupil své místo mně.“

Drsné vítání občánků

Staří Sparťané se jako jediní z Řeků rodili hned dvakrát. Každé novorozeně muselo co nejdříve po porodu projít úřední inspekcí u starších. Stát totiž potřeboval jen silné a výkonné jedince. „Vadné“ lidské exempláře proto ihned úředně vyřadil. Pokud stařešinové zjistili, že dítě není zdravé, nebo dostatečně silné, čekala ho smrt. Pověření muži „nekvalitní“ děti odnesli do hor, kde je nechali napospas osudu.

Pokud rada naopak uznala, že je vše v pořádku, zapsala dítě do seznamu občanů a vrátila ho do „péče“ matky. Spartské ženy věděly, že ani po tomto drsném přivítání nemá jejich potomek vyhráno. Řádný Sparťan musel být od nejútlejšího věku silný, odolný, poslušný a skromný. S výchovou k tomuto cíli tak začaly okamžitě. Děti koupaly ve víně, aby byly krásné. Nedávaly jim plenky. Často je nechávaly samotné, o hladu a ve tmě, aby si zvykaly na nepohodu, která je v pozdějších letech čekala.

Nazí a bosí

V sedmi letech přebíral výchovu spartských chlapců stát. Pověření vychovatelé chlapce rozdělili do družin, v nichž od té doby trávili všechen svůj čas. Oholili jim hlavy a sebrali všechny osobní věci. S výjimkou jediného lehkého pláště museli až do svých dvacetin chodit nazí a bosí.

Není nutné připomínat, že spartské internáty nebyly určené pro slabé povahy! Ubikace představovaly obyčejné boudy, kde chlapci přespávali na stelivu z rákosí. Umývárny v nich chyběly. Nebyly totiž třeba. Chlapci měli povoleno umýt se jen několikrát za rok a k tomu ještě ve studené řece! Kromě nekonečných hodin tělocviku se Sparťané občas věnovali i škole. Naučili se číst a psát. Recitovali válečné verše, se staršími muži diskutovali o ctnosti.

Krádež jako hra

Denní příděl jídla pro spartské chlapce na talíři moc místa nezabral. Většina z nich proto trpěla hladem. Svou chudou a jednotvárnou stravu si ovšem mohli vylepšovat příležitostnými krádežemi, které Sparťané chápali jako jednoduchou strategickou hru. Děti si při krádežích měly procvičovat obratnost, lstivost a rychlost.

Pokud chlapce při lupu někdo chytil, čekal je pořádný výprask. Nikdo je ovšem netrestal za to, že kradli, ale za to, že se nechali chytit! Jeden ze starověkých spisovatelů zaznamenal, že jistý spartský mladík ukradl liščí mládě a schoval si ho do pláště. Cestou do města ho překvapil vychovatel a dlouho se ho vyptával, kde byl a co dělal. Liška se v tu chvíli uvolnila a začala nebohému chlapci drásat břicho. Mladík ale statečně potlačoval bolest a mlčel. Když vychovatel odešel, chlapec se mrtvý sklátil na zem. Své tajemství si raději vzal do hrobu!

Krvavá maturita

Nejobvyklejším spartským tělesným trestem bylo bičování. Trestaný chlapec samozřejmě nesměl projevit žádnou bolest, jinak by jej potrestali ještě krutěji. Tento zvyk se dokonce dostal i do náboženského kultu. Zatímco ostatní Řekové při náboženských slavnostech nejčastěji závodili v běhu nebo jiných atletických disciplínách, Sparťané vynalezli kratochvíli zcela odpovídající jejich tvrdé nátuře: slavnosti bičování.

Při každoročních obřadech na počest Artemidy Orthie byli spartští mladíci zasvěcováni k dospělosti pomocí obřadného bičování. Během této krvavé maturity stála u oltáře kněžka a v rukou držela Artemidinu sochu. Mladí Sparťané mlčky trpěli, jak jim bič do krve drásá těla. Vyprávělo se, že pokud měla bohyně Artemis krve málo, její socha údajně ztěžkla a kněžka tak bičující musela pobízet k lepším výkonům! Není proto divu, že mnoho mladíků se své dospělosti vůbec nedožilo.

Desetiletá vojna

Sparťané ovšem od svých dvacetin sloužili celých deset let. Až do šedesátky se navíc musel každý občan neustále cvičit v bojových dovednostech. Dá se proto říct, že tito lidé strávili v bojové pohotovosti většinu svého života. Spisovatel Plútarchos poznamenal, že pro Sparťany jako pro jediný národ světa představovala válka vítaný odpočinek od vojenského drilu. Drsná výchova skutečně nesla své plody.

V květnu 1945 tvořil páteř obrněných sil Rudé armády osvědčený střední tank T-34/85, vyznačující se vysokou pohyblivostí, silnou výzbrojí i kvalitním pancéřováním. Současně však bylo zřejmé, že se jeho koncepce dostala na hranici svých technických možností a pro poválečné období je třeba připravit podstatně modernější typ. Konstrukční cestu ukázal poměrně málo známý následovník T-44, šlo však o stroj, který stál na počátku nové řady sovětských středních tanků.

Dosavadní systém zavěšení podvozku Christie u něj nahradily torzní tyče, motor měl uložen napříč a zkušebně se u něj testovalo i nahrazení stávajícího 85mm kanonu výkonnější zbraní kalibru 100 mm. Stroj T-44 posloužil jako základ dalšího vývoje, který ještě na sklonku roku 1945 vedl k postavení prototypu označeného Objekt 137.

Ten dostal zcela novou věž a konstruktéři se dokonce pokusili nainstalovat dva dálkově ovládané kulomety umístěné nad úrovní pásů. Hlavní výzbroj tvořil kanon D-10T ráže 100 mm, který výrazně zvýšil palebnou sílu stroje, ovšem vzhledem k větším rozměrům munice jí mohli tankisté oproti starému T-34 naložit výrazně méně, u prvních verzí nového tanku pouze 20 kusů.

Nevhodná věž

V dubnu 1946 přijala čerstvě přejmenovaná Sovětská armáda stroj formálně do výzbroje pod označením T-54 a začala sériová výroba. Rozbíhala se však pomalu a typ provázela řada potíží, především s nespolehlivou převodovkou. Komplikace měla odstranit přepracovaná verze s novou věží, tvarově odvozenou od těžkého tanku IS-3. Lépe odolávala ostřelování a umožnila skladovat větší množství dělostřelecké munice.

Testy však prokázaly, že věž má závažný konstrukční nedostatek v podobě nevhodných úhlů některých skloněných partií stěn. Při zásahu se totiž projektily odrážely od stěn přímo proti horizontální části korby nad motorovým prostorem. Relativně snadno tak mohlo dojít k fatálnímu poškození celého vozidla. Roku 1951 se tedy objevila třetí a konečná podoba věže s poněkud protaženým půdorysem a především upravenými sklony stěn. Stroj s touto věží se pak začal vyrábět masově.

Nízká silueta

Hlavní výzbroj představoval zmíněný kanon D-10T ráže 100 mm, doplněný spřaženým 7,62mm kulometem SGMT a případně protiletadlovým kulometem DŠK na stropu věže. K výzbroji patřil i trupový kulomet, dálkově ovládaný řidičem, ten však byl u pozdějších verzí odstraněn. V praxi se totiž ukázalo, že řidič je plně vytížen ovládáním vozidla a vyřazení trupového kulometu technologicky zjednodušilo výrobu stroje. Tato dosud tradiční tanková zbraň se tak neobjevila ani u dalších typů.

Stroj poháněl vidlicový dvanáctiválcový diesel V-54, u pozdějších verzí V-55. Díky vhodnému tvaru věže byl T-54 výrazně nižší než západní protějšky a představoval tak cíl s mnohem menší siluetou. Na druhou stranu však jeho věž neumožňovala dostatečně sklopit kanon, což snižovalo bojovou hodnotu stroje při boji ze zakopaných postavení nebo v složitějším horském terénu či husté zástavbě. 

Nejrozšířenější obrněnec

Výroba se rozeběhla v roce 1949 a se všemi následujícími verzemi v Sovětském svazu překonala hranici 50 000 exemplářů. Licenčně se T-54 montovaly také v Polsku a Československu, především však v Číně. Se všemi verzemi, postavenými po celém světě, se tak množství T-54 a jeho klonů odhaduje minimálně na 86 000, možná však až 100 000 exemplářů. V každém případě jde o tank vyrobený v bezkonkurenčně nejvyšším počtu v dějinách. Masových rozměrů nabyla produkce roku 1953 a od základního vzoru vznikla dlouhá řada následujících verzí.

Roku 1955 se objevil T-54A s modernizovaným kanonem D-10TG, stabilizovaným v jedné rovině pomocí systému STP-1 Gorizon, hlaveň navíc dostala ejektor povýstřelových zplodin. V roce 1957 začal vyjíždět z továren T-54B s kanonem D-10T2S, vybaveným systémem stabilizace ve dvou rovinách STP-2 Cyclon. Od dubna 1959 tanky dostávaly aktivní systém infračerveného zobrazení, který umožnil řidiči, veliteli i střelci noční vidění.

Ochrana před jádrem

Od října 1955 probíhaly snahy o radikálnější modernizaci T-54, která vedla ke zkonstruování prototypu označeného Objekt 155. Hlavním požadavkem bylo zajištění ochrany proti účinkům jaderných zbraní, neboť v polovině padesátých let obě strany studené války vážně počítaly s možností, že budou zbraně hromadného ničení na evropském bojišti nasazeny v rozsáhlém měřítku.

Stroj dostal filtroventilační soupravu a další ochranné prvky, které měly osádce umožnit přežití v prostředí pokrytém radioaktivním spadem a vést dál bojovou činnost. O ochraně před dlouhodobými následky zasažení tvrdým zářením lze ovšem značně pochybovat. Sériová podoba stroje, jenž měl mimo jiné i výkonnější motor, dostala označení T-55 a vstoupila do výroby roku 1958, následně došlo na jeho licenční produkci také v Československu a Polsku. 

Řeka není překážka

Vzhledem k očekávanému průběhu útočných operací na území západní Evropy vyvinuli sovětští konstruktéři pro T-55 systém hlubokého brodění, dovolující překonávání vodních toků do hloubky 5 m a šířky 700 m. Existovala bojová verze s malým a cvičná s větším průměrem tubusu. U druhé z nich bylo možné tank právě tubusem připojeným na věžový vstupní poklop v případě technické poruchy opustit a dostat se nad hladinu.

Od roku 1961 se dodávala verze T-55A se zlepšenou protiradiační ochranou. Tanky procházely také řadou různých místních úprav i modernizací, z nichž je v první řadě třeba jmenovat verzi T-55AM2 vyráběnou v Československu v letech 1983 až 1986. Vozidla dostala především systém řízení palby Kladivo, přídavné pancéřování, zadýmovací zařízení Tuča, indikaci laserového ozáření, tepelnou ochranu hlavně a zlepšenou stabilizaci střelby. Obdobná úprava pro T-54M se nazývala T-54AM2. Šlo o poslední tanky této řady ve výzbroji Armády České republiky, jež později plně nahradila modernizovaná verze stroje T-72M.

Plusy a mínusy

Velkou nevýhodu T-55 představoval značně stísněný prostor uvnitř věže, což byla daň za celkově nízkou siluetu stroje. Nabíječ tak měl velmi těžkou práci a T-55 dokázal vystřelit zpravidla jen čtyřikrát za minutu. Naproti tomu dobře vycvičená osádka britského centurionu mohla za stejnou dobu vypálit patnáctkrát. Podle sovětské doktríny měl nižší kadenci vyrovnat větší počet nasazených obrněnců.

V Sovětském svazu skončila produkce roku 1981, v Československu až v roce 1986. Tanky T-54/55 se staly základním prvkem výzbroje všech armád Varšavské smlouvy, a přestože v 80. letech probíhala ve většině východoevropských zemí snaha o jejich náhradu generačně modernějšími T-72, až do pádu komunismu se tento program nepodařilo naplnit.

Důvodem byly zejména omezené finanční zdroje sovětských satelitů a prohlubující se politická i ekonomická krize celého východního bloku. Řada T-54/55 tak patří k nejrozšířenějším tankům světa a dodnes se přes své stáří nachází ve výzbroji nejen mnoha armád, ale i různých povstaleckých či polovojenských skupin. 

Ve výzbroji povstalců

Popisovaná řada tanků se dočkala nasazení v řadě velkých i lokálních konfliktů. Sovětská armáda je poprvé použila při přepadení Maďarska v roce 1956 a těžkých pouličních bojích v Budapešti. Tanky T-55 tvořily rovněž významné procento sil států Varšavské smlouvy, jež v srpnu 1968 provedly invazi do Československa. V následujících dvaceti letech se pak staly nedílnou součástí okupačních sil, takzvané Střední skupiny vojsk.

Sovětská armáda typ ve velkém množství používala i za války v Afghánistánu, kde se však tanky využívaly zejména k obraně základen nebo doprovodu konvojů. Největší ztráty jim způsobovali střelci s RPG a protipancéřové miny ukryté na cestách. Stroje T-55 jsou spojeny i s vysláním polské armády do ulic při vyhlášení výjimečného stavu generálem Wojciechem Jaruzelským v prosinci 1981.

T-54 a T-55 se objevily i v dalších konfliktech na území bývalého Sovětského svazu a v mnoha případech je nasazovaly obě strany. Tanky této řady se dodnes nacházejí ve výzbroji mezinárodně neuznaných separatistických republik, disponují jimi například obrněné jednotky Abcházie, Podněstří nebo Náhorního Karabachu. Přestože byl stroj již překonaný, ruská armáda jej využila také během bojů v Čečensku, kde proti ní ovšem stály gerilové formace bez vlastní těžké bojové techniky.

Po celém světě

T-55 i starší T-54 však byly nasazeny i na jiných kontinentech. Intenzivně bojovaly ve Vietnamu, kde představovaly hlavní výzbroj komunistických sil (společně se zastaralými T-34/85). Vietnamská armáda je použila i během krátké čínsko-vietnamské války (1979). Nasazení se dočkaly i za indicko-pákistánských válek, kdy se na ně spoléhala prvně jmenovaná strana, jež je vyřadila z výzbroje až v roce 2007.

Významnou kapitolu historie typu představují i války na Blízkém východě mezi Izraelem a okolními arabskými zeměmi, podporovanými sovětským mocenským blokem. Právě ohromující ztráty, které zejména syrská a egyptská armáda utrpěly během jomkipurské války, ukázaly na technické limity tanků ruské konstrukční školy i chybnou taktiku, vštípenou arabským vojákům sovětskými instruktory.

(Ne)důstojný soupeř

Stroje T-55 se nacházely také ve výzbroji irácké armády v průběhu obou válek v Perském zálivu, kdy se jasně prokázalo, že se již nemohou postavit obrněncům nové generace. Pro vynikající americké M1 Abrams nebo britské challengery již zastaralé stroje, pocházející z padesátých let, nepředstavovaly skutečného soupeře.

TIP: Sovětský tank IS-2: Postrach německých Tigerů a Pantherů (1)

Vedle výkonu 120mm hladkohlavňových kanonů stála na straně západních tankistů rovněž moderní elektronická výbava a schopnost vést přesnou mířenou palbu za dne i v noci na nesrovnatelně větší vzdálenost. Stroje T-54 a T-55 představují jeden z nejvýznamnějších typů obrněné techniky v dosavadní historii, který prošel bezpochyby rekordním počtem ozbrojených konfliktů. Dodnes se nacházejí ve výzbroji až padesáti zemí a v dalších státech jsou řádově tisíce kusů uloženy v rezervních skladech. 

Extrémně nepravděpodobné loupežné přepadení se odehrálo v ruském městě Apatity blízko polárního kruhu. Jistý mladý muž odcizil z nedalekého cvičiště obrněné pásové vozidlo a vyrazil s ním na projížďku. V úzkých ulicích města se mu ovšem řízení vymklo z rukou a obrněnec nakonec projel výlohou obchodu s potravinami.

Podle svědků mladík následně vyskočil ven, zběžně a značně vrávoravou chůzí (údajně byl opilý) zkontroloval napáchané škody a nakonec z regálu ukradl láhev vína. Z místa činu sice pláchl, ale policisté jej záhy i s uloupenou lahví dopadli. Zatčení se prý samozvaný řidič tanku nijak nebránil.

Představte si, že by lékaři mohli pohodlně vidět skrz kůži přímo do těla pacienta. Prohlédli by si kosti a orgány a viděli by, jak se mění jejich poloha s pohyby těla. Připadá vám to jako sci-fi? Podobné technologie jsou už na dosah.

Na jedné z nich pracují kanadští vědci. Jejich experimentální technologie ProjectDR sice neumí zprůhlednit kůži, ale výsledek se tomu dost podobá. Pro fungování systému je nejprve nutné nasnímat vnitřek těla pacienta pomocí trojrozměrných snímků počítačové tomografie nebo třeba magnetické rezonance. Pak systém snímky zpracuje a na tělo pacienta promítá to, co má uvnitř těla.

TIP: Lékařská péče budoucnosti? Autonomní pojízdné kliniky s umělou inteligencí

ProjectDR zahrnuje projektor, infračervené kamery a taky značky, které je nutné umístit na klíčové části těla pacienta. Podle nich se pak systém orientuje, když promítá obraz na tělo. ProjectDR nabízí celou řadu zajímavých aplikací, od fyzioterapie, přes diagnostiku a plánování operací či dalších lékařských zákroků, až po výuku specialistů.

Během loňského zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny představil prezident Si Ťin-pching svou vizi, v níž jeho země ve všech ohledech předčí Spojené státy a bude dominovat celému světu. Aby však svého cíle dosáhl, musí přistoupit k převýchově obyvatelstva: Správný občan by v jeho očích měl milovat „stranu, vlast a čínský národ“, a to v uvedeném pořadí. Zároveň by chtěl první muž asijské republiky vštípit lidu morální zásady a ctnosti. Jednu z cest k postupnému ukáznění více než miliardové populace přitom představuje nepřetržitý dohled spojený s individuálním hodnocením. 

V prezidentově vysněné budoucnosti se každému nad hlavou pomyslně vznáší číselné skóre, které určuje, jak dobrým občanem a oddaným vlastencem konkrétní jedinec je. Od toho se pak odvíjí jeho život – s určitým počtem bodů se pojí například možnost vlastnit auto (které je v mnoha čínských městech kvůli katastrofálnímu stavu dopravy na povolení), vzít si vyšší půjčku i hypotéku nebo získat práci svých snů. Pokud však daný člověk naopak přijde státu nepohodlný, postupně se před ním možnosti uzavřou a podle kritiků budou ohrožena i jeho základní lidská práva. 

Nejde však jen o vizi vzdálené dystopické budoucnosti. Pilotní projekt startuje Čína s pomocí dobrovolníků a „spřízněných“ sociálních sítí už dnes. A pomalu se chystá na rok 2020, kdy přijde s vlastním systémem vyhodnocování tzv. velkých dat (viz Ztráta soukromí), do nějž se budou muset všichni Číňané zapojit povinně.  

Zásady slušného chování

Pomyslného velkého bratra chce Si Ťin-pching na svůj lid nasadit zdánlivě ze správného důvodu: V Číně totiž neexistuje důvěryhodný systém, který by „hodnotil“ nejen obyvatele (například centrální registr dlužníků), ale ani firmy, řemeslníky a obecně poskytovatele služeb na základě spokojenosti zákazníků. Není proto výjimkou, že se lidé nedrží smluv a obchody podléhají rozmarům jedné či druhé strany. Kreditový model by takové chování měl trestat a zavést do společnosti měřítko, podle nějž by se občané mohli rozhodovat, komu svěřit své peníze a s kým spolupracovat.

Kontrola v tomto smyslu je sice ospravedlnitelná, nicméně Čína hodlá zajít mnohem dál: Sledování lidí spojené dřív výhradně s bezpečností posílí o „hodnotící složku“, a doslova tak bude tvarovat společnost na základě vlastních představ. Kladné body tedy sice občané získají například za včasné placení účtů či plnění závazků, ale hodnocení je čeká i za volnočasové aktivity a projevené názory. 

Výchova nátlakem

„Pokud bude někdo trávit deset hodin denně hrami, systém ho vyhodnotí jako lenocha. Četné nákupy plenek z něj zase v očích programu udělají zodpovědného rodiče,“ vysvětluje Li Jiung, technologický ředitel čínské společnosti Sesame Credit. Na základě nakoupených potravin nebo času stráveného koníčkem se jedinec zkrátka zařadí do určité kategorie, jejíž prospěšnost bude vycházet ze státem definovaných měřítek. Čínská vláda tak bude sledovat nejen to, jakým způsobem obyvatelé pracují, ale také jak žijí a tráví volný čas. 

Do hodnocení člověka se promítnou rovněž jeho výroky na internetu a informace, které se rozhodne sdílet: Pokud bude šířit pozitivní energii a víru ve stranu i v budoucnost Číny, odrazí se to v jeho skóre kladně. V opačném případě však přijde o body, a nejspíš také o přátele. Hodnocení bude totiž ovlivňovat i sociální skupina, kterou se daný jedinec obklopuje: Pokud bude mít v přátelích někoho s nízkým skóre, potáhne ho „nevhodný“ kamarád bodově ke dnu. Nejenže se tak dotyčný dočká státní výchovy, ale zároveň se jeho přátelé budou ozývat s prosbami, aby nemluvil o kontroverzních tématech a choval se „slušně“ – jinak od něj raději dají virtuální ruce pryč. 

Víc než zákon

Pokud se naplní nejčernější scénáře, dosáhne na Číňany postih po zavedení systému prakticky odkudkoliv: Bezpečnostní kamery se kromě ulic a veřejných prostor nacházejí také v chrámech, takže si vláda udrží přehled o jejich návštěvnících. Pokud by pak v budoucnu označila například křesťanství za škodlivé, bude moct všem jeho vyznavačům snížit skóre. Záznam a trest však čeká i na studenty podvádějící u zkoušek či na kohokoliv, kdo přejde silnici mimo přechod. 

Ke špatně hodnoceným se nakonec otočí zády přátelé, a dost možná i rodina. Zaměstnavatelé o ně ztratí zájem, budou mít zákaz cestovat a jejich životní standard nejspíš klesne. Základní lidská práva přitom nebude nikdo respektovat: „Autority si mohou dělat, co se jim zachce. V Číně je Komunistická strana víc než zákon a neexistuje nic, co by ji omezovalo,“ vysvětluje John Fitzgerald ze Swinburne University of Technology v Melbourne. 

Velký bratr hrou

Otázkou zůstává, proč se již v současnosti účastní testování nového systému miliony nadšených Číňanů – a odpovědí se nabízí hned několik. V první řadě jde o strach odmítnout: Pokud by se občané sledování báli, znamenalo by to, že mají co skrývat, a automaticky by se mohli zařadit mezi nepohodlné. Podstatnou roli hraje i touha být první mezi prvními, protože „dobrovolníky“ zřejmě čeká odměna v podobě náskoku a dalších výhod. 

Systém pozorování a hodnocení zapadá zároveň do globálního trendu tzv. gamifikace, díky němuž si téměř všechny denní činnosti spojujeme s hrami na chytrých zařízeních – odměnu pak získáváme i za chůzi, vynášení odpadků či dostatek vypitých tekutin. Pro starší generace zní sice kompletní gamifikace života děsivě, ale pro jedince odkojené internetem a sociálními sítěmi jde o samozřejmou součást jejich existence. 

Padají první tresty 

V neposlední řadě dává hodnocení lidem do rukou další nástroj, jak nad ostatní vyniknout. Vládní skóre znamená již nyní pro testované směrodatnou součást společenského statusu a chlubit se dosaženými body na sociálních sítích představuje trend. Na Twitteru se v době vzniku těchto řádků předhánělo se svým hodnocením přes sto tisíc Číňanů.

Zatímco se však jedni chlubí, druzí už sčítají postihy: Za poslední čtyři roky monitorování sociálních sítí si celkem 6,15 milionu lidí vyslechlo od Nejvyššího lidového soudu zákaz cestování letadlem, a dalších 1,65 milionu nesmí dokonce ani jezdit vlakem. „Máme podepsáno memorandum se čtyřiceti čtyřmi ministerstvy a s jejich pomocí budeme diskreditované jedince omezovat na mnoha úrovních,“ chlubí se Meng Siang, hlava výkonné moci zmíněného soudu. Přestože tedy povinné zapojení do sítě přijde až v roce 2020, mění systém životy Číňanů již v testovací fázi. 

„A a a au, a a a au,“ směje se na kameni sedící racek. Těžko říct, co by mohlo být příčinou jeho veselí. Možná se řehtá malým čajkám, které jako smyslů zbavené pobíhají po ostrých zbytcích lastur a rudými zobáčky hledají mořské korýše. Nebo si snad svůj žlutý zobák otvírá na dvounohé suchozemce, kteří tak nemotorně tahají podivné harampádí z auta na loď?

V divokých vodách

Ponor v kelpu bývá nesmírně vzrušující. Proudy jsou chladné, silné a nevypočitatelné. Z ničeho nic se uklidní a najednou s novou silou hodí volně se vnášejícího potápěče o pár metrů dál na ostrou skálu či na les pevných stvolů řas. Jediná možnost, jak si uchránit kůži a neopren, je dostat se co nejrychleji mezi kelp. Obrovské lesy z řas poskytují bezpečný úkryt a jsou tak husté, že ani silný proud pevně zaklesnuté tělo potápěče nevytáhne ven.

Kelpy musí odolávat náporu zuřivých vln s velkou houževnatostí a pružností. Mocné zpěněné masy vody se je snaží vytrhnout z kořenů, nebo alespoň zlomit. I když jsou ale kelpové „kmeny“ duté a tloušťka jejich stěny nepřesahuje půl centimetru, málokdy je tento přirozený porost chladných afrických vod příbojem poničen. Zároveň, i když k tomuto účelu určitě nerostly, poskytují výbornou oporu pro potápěče. Abych vůbec ustál sílu spodních proudů, zaklíním se mezi hnědožluté výhony a mám tak jedinou šanci pořídit nějaký ten snímek. Levou rukou se přidržuju šest centimetrů silných stvolů a teprve až se celou vahou a s vypuštěným žaketem pevně zaklíním, začnu vnímat okolí.

Práce s blesky, které vypadají jako broučí tykadla, je svízelná a otočit celé pouzdro kterýmkoli směrem je velmi obtížné. Jediný možný směr pohybu je směrem k zelené hladině a to pouze s přihuštěním potápěčské vesty. Tím se ale budu zabývat až později. Kolem mne je tolik neuvěřitelného života prapodivných tvarů, že myšlenku na návrat okamžitě zaháním. Na řadu přichází tradiční „boj“ s blesky a jejich nastavením.

Úkryt v lese řas

Oranžově rudá houba, vyšší než člověk a s otvory na hřebenu, připomíná miniaturní město neznámé civilizace, která se v nepřístupných vodách úspěšně ukrývá před lidskou invazí. Úpatí houby obývají krabí strážci, kteří mohutnými klepety vyhrožují všem nezvaným hostům. Langusty jakoby bázlivě postávají opodál a ohmatávají tykadélky okolí. Napočítal bych jich zde desítky a všechny jsou neuvěřitelné zvědavé. Sotva se někde přidržím dlouhého výhonu hladkého kelpu, abych se pokusil o nějaký nerozmazaný snímek, okamžitě i přes silné rukavice cítím pátravé doteky. Černobílá tykadla, která vypadají jako odhozené dikobrazí ostny, opatrně oťukávají neznámý černý útvar.

Zápasím s foťákem a snažím se jej natočit směrem k bojovně vyhlížejícímu krabovi, napolo vysunutému z úkrytu. Otočit se kterýmkoli směrem znamená zvednout techniku i s rampou na blesky nad hlavu, srovnat ji se stvoly a tak je dostat do požadované polohy. To chvíli trvá, takže než dostanu kraba do záběru, je už zpátky ve své skrýši. I tak jej ale můžu pozorovat. Velkými klepety stříhá kousíčky z listů červené řasy a cpe si je do úst. Současně další pár nohou, umístěných těsně pod krunýřem, přidržuje části potravy u úst. Miniaturní tykadélka nad hlavou se ohýbají v proudu a jako radary se snaží zachytit sebemenší náznak nebezpečí. Jakmile vodu prořízne první blesk, po krabovi zůstává jen vznášející se červené řasa.

Rudá a oranžová

Voda je tu velmi chladná a já mám navlečeny dostatečně teplé rukavice. I tak ale na dotek vnímám hladkost kelpového kmene. Není na něm žádný výrůstek ani nepravidelný tvar. Jediné, co narušuje ladnost tohoto stvolu, jsou paraziti. Ti se pevně drží hostitele a pilně hledají místečko, kde je řasa narušena. Pak se na tuto zranitelnou část vrhnou a začnou ji důkladně zpracovávat.

V záhybech červené řasy, stejné jaká před chvíli uplavala hodujícímu krabovi, se ukrývá tajemná ryba. Po stranách hlavy má velké tmavé oči a prsní ploutve opírá o zbytky lastury. Příroda jí do silného proudu vybavila ploutvičkami, kterými se odráží ode dna, takže v proudu jakoby poskakuje. Její zbarvení dokonale napodobuje okolní řasy a prozradí ji jen vlastní zvědavost. Ta mi paradoxně brání pořídit použitelný záběr. Ryba se totiž vůbec nebojí a zkoumá objektiv fotoaparátu. Na čočce je téměř nalepená, a vidím ji tak pouze rozmazaně.

Šanci na snímek dostávám až při spatření opodál se pohybující pomerančově oranžové řasy. Podivně poskakuje a já až po chvíli rozeznávám úplně stejný druh ryby. Můžu teď oba exempláře porovnat. Stejný tvar těla, velikost i pohyby. Jen jedna je rudě červená a druhá výrazně oranžová. Společná je jim i zvědavost. Než se stačím rozkoukat a oranžového přivandrovalce víckrát vyfotit, i jeho mám těsně před objektivem.

Křehký zárodek dravého života

Celou scenérii dokreslují prapodivně zkroucená nažloutlá ramena gorgonie (řád Gorgonacea, neboli rohovitky). Tyto skvělé úkryty žraločích samic jsem hledal a doufal jsem, že mi v rozrostlé korálové kolonii nechaly nějakou památku. Dřív bych nad gorgoniemi jen proletěl a nechal se vláčet proudem. Dnes ale vím, že stojí za to přilepit se ke dnu a hledat. Prozkoumávám každý centimetr korálu a hledám něco nezvyklého. Oči si již zvykly na všechny ty plže, mlže, zkroucené ulity šneků a nekonečné množství srostlých organických světů. To ale stále není ono. Konečně uvidím asi deset centimetrů velké vajíčko, které připomíná oválný kus plastové láhve.

Vybledlý zárodek je nafouknutý a místy se ztrácí pod nánosem parazitujících a všude přítomných svijonožců. Plod je ke gorgonii pevně připoután dvěma výrůstky na konci vajíčka. Ty se po vrhu samovolně zachytí za nebližší možné rameno hostitele, který bude žraločího potomka v kožovitém obalu chránit po několik měsíců. Malý žralok už přežil nejtěžší období vejce chtivých dravců a v nejbližších dnech se dostane na svět. Když se miminko žraloka máčky (čeleď Scyliorhinidae, máčkovití) vyklube, může jen doufat, že se na něj v prvních dnech nevrhne hejno nenasytných ryb, dravých chobotnic, mohutná klepeta krabů či věčně hladoví lachtani.

Setkání v negližé

Z další série snímků mě až mrazí. Je na nich zachycena temnota a vlnící se prsty větevníků. Dlouhé rudé větvičky se prohýbají v zelené kaši a jejich konce mizí v nedohlednu. Dva nekonečné trsy spíš než podmořský život připomínají okrasné chocholy na přilbicích rytířů, kteří se vracejí z krvavé řeže. Boj to byl zřejmě krutý a nemilosrdný. Tatam je blyštivá krása brnění a vlajících praporců rajčích per, jimiž lehce pohupuje vánek. Povalující se chmýří pokrývá krví nasáté a koňmi rozdupané bojiště. Na jednom z mála vracejících se templářů se ještě zhoupne hlínou, potem a krví potřísněný zbytek dříve bohatého chocholu.

TIP: Osminohý potápěč - Vodouch stříbřitý je jediným pavoukem žijícím pod vodou

Okolo proplave trestanec navždy oděný do pruhovaného šatu nebo spíš pyžama. Pruhovaný žralok se vymyká maskovanému životu ledového oceánu. Černě šedé pruhy se na jeho těle v pravidelných šířkách střídají od hlavy až k ocasní ploutvi. Na predátora s českým jménem máčka africká (Poroderma africanum), který v angličtině nese výmluvnější označení pyžamový žralok (Pyjama Shark), jsem tentokrát nebyl připraven. Moje technika počítá s pořizováním makrofotografií, a tak v duchu nadávám osudu, který mi do cesty posílá dokonce tři žraloky v negližé. Zítra, až si mezi kelpy vezmu širokoúhlý objektiv, abych více než metrového žraloka dostal do hledáčku, určitě žádného neobjevím. Ale to už je úděl podmořských fotografů, kteří nemohou jen tak měnit objektivy a lehce se přizpůsobit. O to víc se však těším na zítřejší ponor plný překvapivých setkání.

Písně o králi Marokánovi představovaly způsob, jak se vypořádat se smrtí oblíbeného císaře Josefa II., s obnovením robotních povinností, s válečnými daněmi a strastmi. Král Marokán byl symbolem naděje, která nevzklíčila, pomoci zvenčí, která nepřišla.

Exotický cizinec

V roce 1783 přijel k císařskému dvoru do Vídně Mohamed ben Abdel Malik, vyslanec marockého sultána. Dvouměsíční pobyt jeho průvodu měl za cíl především vyjednat záležitosti týkající se obchodu ve Středozemním moři. Reformátorské počínání afrického vládce konvenovalo „revolucionáři z Boží milosti“ Josefu II., který jeho vyslance vlídně přijal. O pobytu exotického poselstva „mouřenínského krále“ psaly německé i české noviny.

Zprávy o nevídaných příhodách či nádherných oděvech cizinců rezonovaly ve venkovském prostředí, kde byly živou vodou pro prastará proroctví. Hned v roce 1783 si milčický rychtář František Jan Vavák přepsal do svých Pamětí novinové zprávy o podrobnostech vídeňského pobytu, včetně toho, jak mouřenínský legát onemocněl: „Dne 14. března se rozstonal spolu s kuchařem svým k velikému zármutku monarchy našeho, což se stalo z proměnění povětří, ale 18. téhož (měsíce) zas povstal, kuchař pak umřel.“

Ti, kteří noviny nečetli nebo jim nevěřili, rozšiřovali vlastní výklad událostí, jenž časem nabyl na obrazotvornosti. Z marockého vyslance se stal sám král Marokán, který přišel a znovu přijde. Nejen do Vídně, ale i do Prahy, nejen do Prahy, ale až k nám domů, aby nás vyprostil z naší bolesti. Písně o králi Marokánovi navázaly na tradici různých apokalyptických proroctví, která rezonovala zvláště mezi českými nekatolíky od dob pobělohorského náboženského útlaku až do druhé poloviny 19. století.

Naděje nekatolíků

Poměrně širokou skupinu takzvaných nekatolíků je však zapotřebí rozdělit. Zatímco protestanti, členové oficiálních evangelických církví, legalizovaných u nás v roce 1781 Tolerančním patentem, se od bájných proroctví postupně odvraceli (mnozí je ale odmítali po celou dobu), vyprávění o Marokánovi posluchači stále více ztotožňovali s docela jinými nekatolíky. Znali je pod různými názvy – sektáři, blouznivci, deisté, adamité, ariáni, beránci, izraelité, abrahamité, nicové, děti čistého živého, anebo také marokáni.

Tradování proroctví o králi Marokánovi z generace na generaci zachytili ve svých románech a literárních dílech i spisovatelé jako Teréza Nováková (1853–1912), která se zabývala životem východočeských vesnic: „jen už čekali, že král Marokán přinde vod východu, vytrhne nás z trápení, šecku půdu spravedlivě nám rozdělí, že nebudem už robotovat, ani sloužit, ale radovat se ve světle živém [...]. Vysvoboditel přibude, jak je v Písmě psáno!“

Co písně či proroctví o králi Marokánovi předpovídaly? Jsou svébytnou směsicí úryvků starých knih, které venkované četli (zvláště Bible) s ústní tradicí. Původ bývá obvykle umisťován do prostředí východních Čech, do míst, kde se potkávaly různé nekatolické náboženské směry. Odtud písně putovaly do různých koutů Čech a Moravy.

Marné čekání

Marokánské písně se šířily ústním podáním nebo v rukopisech. V „marokánském roce“ 1801 uplynulo dvacet let od vydání Tolerančního patentu, ale přitom stále přetrvávala otevřená diskriminace nekatolických vyznání. Lidé s napětím sledovali postup francouzských armád. Někteří stále věřili, že je Francouzi osvobodí z poddanství.

Po každém snu následuje probuzení. Osvobození stran francouzského císaře ani král Marokán nepřišeli. Na zázrak nestačí jen čekat. Na to přišli již písmáčtí hrdinové knih Terézy Novákové. O vybudování své vysněné tisícileté říše lásky se musejí přičinit sami: „Způsobíme si ji sami, když budem podle přikázání Nejvyššího činit všem bližním dobře, zlého se varovat a chodit ve světle a v praudě!“

Stále více dětí si v Německu vyslechne diagnózu hyperaktivita s poruchou pozornosti (ADHD - Attention Deficit Hyperactivity Disorder), v tuzemsku známé spíše jako hyperkinetická porucha. Jedná se o neurovývojovou poruchu charakteristickou především poruchou pozornosti, impulzivitou a hyperaktivitou. Všechny tyto příznaky se projevují už od raného dětství. Problém rostoucího počtu dětí s diagnózou ADHD pochopitelně klade stále vyšší nároky na personál školních a předškolních zařízení – učitele, vychovatele, asistenty a výchovné poradce.

Místo medikace vesta s pískem

Jedním ze způsobů, jak zklidnit obtížně zvladatelné děti je medikace léky, které regulují činnost látek v mozku důležitých pro udržení pozornosti a schopnosti soustředění při řešení různých úkolů. Léky umožňují dítěti lépe ovládat své chování a tlumí jeho neposednost a mnohomluvnost. Řada německých škol nyní nabízí alternativní způsob zklidnění neposedných školáků – pomocí zátěžových vest naplněných pískem.

Vesty, které stojí od 140 do 170 euro (3 500 až 4 200 korun), váží od 1,2 do šesti kilogramů. Podle zástupců škol jsou pozoruhodně účinné a pro děti představují menší zátěž než obvyklá medikace Ritalinem. 

Podle Gerhild de Wallové, vedoucí oddělení inkluze na škole pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami v Hamburku, jsou zátěžové vesty využívané pouze a výhradně v případech, kdy děti i rodiče s jejich nošením souhlasí. Omezena je i maximální doba, po kterou může dítě vestu nosit – obvykle se jedná o 30 minut.

Psychiatři názor pedagožky Wallové příliš nesdílí. Vesta je podle nich stigmatizující a připomíná nechvalně proslulé svěrací kazajky. Odborníci také upozorňují, že doposud neexistuje žádná studie, která by přínos zátěžových vest potvrzovala. Ke kritice kontroverzního projektu se připojila i ministryně školství Severního Porýní-Vestfálska Yvonne Gebauerová, která využívání vest v tomto německém státě neschválila.

Lidé v dnešní době do jisté míry připomínají kyborgy, často v zájmu vlastního zdraví. Týká se to i diabetiků, kteří si nutně musí hlídat hladinu glukózy v těle, co možná nejméně nepříjemným způsobem.

To jim teď nabízí nový vynález jihokorejských vědců a inženýrů, kteří vyvinuli měkké a ohebné kontaktní čočky, vybavené speciální ohebnou elektronikou. Díky nim si mohou pacienti nepřetržitě hlídat hladinu glukózy ve svých slzách.

TIP: Bionická slinivka automaticky kontroluje cukr v krvi diabetiků

Elektronika kontaktních čoček zahrnuje senzor glukózy a miniaturní LED diodu, která při správné hladině glukózy září zeleným světlem. LED dioda je umístěna tak, že ji diabetik přímo nevidí, aby mu nenarušovala vidění. Pokud hladina glukózy v slzách překročí povolenou mez, tak senzor diodu vypne. Když si majitel čoček chce zkontrolovat glukózu, stačí se podívat do zrcadla.