Jestli chcete doopravdy poznat, kdo jsou vaši nejbližší přátelé, tak se svými známými společně přepínejte televizi. A nechte si u toho skenovat mozkovou aktivitu.

Američtí vědci totiž zjistili, že nejbližší přátelé reagují na spontánní podněty, jako je například sledování televize a přepínání jednotlivých kanálů, pozoruhodně podobným způsobem. Stačí sledovat mozkovou aktivitu lidí magnetickou rezonancí při přepínání televize či podobné aktivitě a míra jejich přátelství vyjde najevo.

TIP: Proč jsou teenageři tak hrozní? Jejich mozek nepozná, co je důležité

Na výzkumu se podílelo 279 studentů, kterých se nejprve vyptávali na jejich vzájemné sociální vazby. Pak si vědci vybrali 42 studentů, které posadili do magnetické rezonance. Nechali je sledovat 14 videí rozmanitých žánrů, o délce 90 sekund až 5 minut. Jejich uspořádání odpovídalo tomu, jako když se díváte na televizi a někdo jiný přepíná kanály. Magnetická rezonance prozradila, že mozky blízkých přátel na taková videa reagují až překvapivě podobně, pokud jde o aktivitu v mozkových centrech emocí, pozornosti a uvažování.

Mezi nejslavnější české cestovatele začátku 20. století patřil etnograf, botanik a fotograf Alberto Vojtěch Frič (1882–1944). Synovi z významné pražské rodiny se pro jednu z jeho vášní dostalo přízviska Lovec kaktusů. Když se pohyboval v oblasti horního toku řeky Paraguay, dostal se i ke kmeni Čamakoků, který decimovala blíže neznámá nemoc.

Způsobovala hlavně zesláblost, přičemž krvácení ze střev a vředy v konečníku nešlo pro nedokonalost přístrojů místních lékařů podrobněji vyšetřit. Frič kdysi jednomu z členů kmene zachránil život, a tak byl u Čamakoků uctíván jako velký učitel, i když mu tehdy bylo sotva 25 let. Říkali mu Dlouhý lovec (Karai Pukú), snad díky jeho pro indiány nezvykle vysoké postavě.

Náčelníkův syn

I když s sebou kvůli svým botanickým zájmům po Jižní Americe vozil i mikroskop, pomoci nemocným indiánům se Fričovi nepovedlo. Nemoc neustupovala, a proto se roku 1907 vydal s Fričem do Prahy v roli „pokusného králíka“ syn náčelníka Čerwuiš Piošád Mendoza, věkem někde mezi patnácti a dvaceti lety. „Před naším odjezdem byla svolána velká porada starců a bojovníků kmene Čamakoko, ale já na ni nebyl pozván. Bylo mi to sice divné, ale nebylo kdy nad tím přemýšlet. Mnohem později jsem pochopil, že na té poradě dostával vyslanec kmene tajné instrukce, jak prozkoumat všechna tajemství bělochů, aby, vrátí-li se živ, mohl poučit svůj lid,“ napsal o okolnostech odjezdu Frič.

Původně chtěl nechat Čerwuiše vyšetřit jen někde v Jižní Americe, v Asunciónu nebo snad v argentinském Buenos Aires, ale ceny za ošetření vesměs přesahovaly Fričovy finanční možnosti. Protože už potřeboval odjet do Evropy (jeho cílem byl amerikanistický kongres ve Vídni), vzal Čerwuiše na loď jako svého sluhu, na cestu „z Pacheca do Pacheca přes Evropu“. Na palubě lodi si Čerwuiše oblíbili zejména kuchaři, a tak mladý Indián, během plavby stačil hezky přibrat, ačkoli stále trpěl krvácením. Měsíc strávili ve Vídni, kde bydleli u Fričovy sestry. Účastnili se zmíněné vědecké akce a v srpnu roku 1908 dorazili do Prahy. Čerwiuš, stále trpící nemocí, stále při chuti a stále přibírající se tu s Fričem ubytoval v pronajatém bytě v Náplavní ulici.

S indiánem U Fleků

Čerwuiše, v Praze zvaného Červíček, Frič používal také jako demonstrační pomůcku při přednáškách po celých Čechách i Moravě, čímž si získal velkou popularitu. Tu mu cestovatelští konkurenti, zejména Enrique Stanko Vráz, začali závidět, a tak mladého kaktusáře pomlouvali. Přinejmenším v prvních měsících ostatně nemohl nechávat Čerwuiše v Praze samotného. Ačkoliv ho Frič nevystavoval přímo „na jevišti“, přítomnost indiánského chlapce byla velkým lákadlem. Frič ho často vodil s sebou, a to i do hospod včetně legendární pivnice U Fleků, kde si prý indiánský „náčelník“ velmi dobře rozuměl s místním bláznem zvaným Ferda.

Groteskní situace, které Červíček vyvolával, udělaly Albertu Fričovi nejednu potíž. Upjatá česká společnost nebyla na divocha, který měl zcela jiné společenské konvence, připravená. A pochopitelně ani on na ni. Rozdávání peněz žebrákům považoval za něco samozřejmého; dam (včetně bavorské princezny, již staré dámy, s níž se setkal na amerikanistickém kongresu) se ptal, zda už měly milence. Strážníky s péry na klobouku považoval za mocné šamany. Jedné holčičce zase poradil, že na vši, které ji trápily, je nejlepší štětka z mravenečníka – že tato zvířata v Čechách nežijí, jaksi nepochopil. Málem způsobil skandál mezinárodního ražení, když si chtěl při jednom banketu pověsit na krk slavný řetěz, který zdobil hruď vídeňského starosty Karla Luegera.

Neznámý student

Záhadu nemoci Čamakoků nakonec pomohl vyřešit jistý student, který se u Friče jednoho dne objevil a požádal ho o vzorky stolice (jeho i Červíčkovy) pro výzkum parazitů. Poněkud neobvyklé prosbě cestovatel ochotně vyhověl – dokonce mu dal peníze na větší množství potřebných chemikálií. O dva dny později se student objevil znovu a radostně oznámil, že v Čerwuišově stolici nalezl dosud neznámý druh škrkavky, kterou chtěl pojmenovat vědcovým jménem. To Frič odmítl a Čerwuiše pověřil, aby studenta vyhodil.

Nicméně pročištění střev Indiánovi pomohlo natolik, že se prakticky během několika dnů zcela vyléčil. Frič skutečnou příčinu zcela nepochopil, viníkem byli přemnožení střevní červi měchovci, konkrétně druhy Ancylostoma duodenale a Necator americanus. Druhý z nich, popsaný i odborníky teprve několik let předtím, byl zřejmě oním neznámým druhem škrkavky, který měl být po Fričovi pojmenován.

Mimochodem studentovo jméno si Frič nezapamatoval (říkal mu „pan Novák“), a tak dodnes zůstává anonymní. K parazitům měl mezi tehdejšími studenty pražské univerzity nejblíže asi pozdější profesor zoologie Václav Breindl (1890–1948), ale ten se v té době spíše věnoval cizopasníkům u ryb a nikdy se o indiánově chorobě nezmínil. Kdo ví, kdo tehdy pomohl.

Indián Červíček v Praze pobyl až do počátku roku 1909. Tehdy se i s Fričem vrátil do Jižní Ameriky, spolu s poznatkem, že k léčbě Indiánů stačí použít silné projímadlo, jako byl kalomel (chlorid rtuťný). Právě touto metodou také Alberto Vojtěch Frič Indiány „odčervil“. Čerwuiš se vrátil ke svému kmeni a hodně vyprávěl o tom, co „v Ropě“ (Evropě) viděl. Většinou mu nevěřili, považovali ho za jakéhosi „barona Prášila“ a dokonce ho prý načas vyhnali. Teprve s tím, jak i do zapadlé Paraguaje přicházela civilizace, začali indiáni svému zcestovalému krajanovi věřit. Hlavně prý poté, co nad oblastí Gran Chaca zakroužilo první letadlo.

Podíváte-li se na oblohu (a odmyslíte si zakřivení Země a zvlnění terénu), budete mít výhled zhruba 180 úhlových stupňů. Měsíc v úplňku přitom zabírá jen 0,5 stupně, tedy 30 úhlových minut. Netrénované lidské oko rozliší objekty přibližně o velikosti jedné úhlové minuty, zatímco astronomické dalekohledy dlouho disponovaly rozlišovací schopností kolem jedné úhlové sekundy. Tento „skleněný strop“ se pak kvůli vlnění atmosféry, přítomné vlhkosti atd. nedařilo překonat.

Ve 20. století se proto astronomové rozhodli vydat se do vyšších nadmořských výšek: vznikly tak slavné observatoře v Chile, na Havaji či na Kanárských ostrovech. Za lepší výsledky se však platilo horšími pracovními podmínkami daleko od výrobních center v Evropě či v USA, nemluvě o informační či společenské izolaci. Navíc tyto observatoře nedokázaly eliminovat všechny „problémy“, jako je střídání noci a dne či rozmary počasí. 

Nesmíme zapomenout ani na jiný důležitý aspekt – na pozorování v různých částech elektromagnetického spektra. Zemská atmosféra totiž propouští jen jeho viditelnou část a malou část blízkého infračerveného záření, zatímco vše ostatní spolehlivě pohlcuje. Dnes přitom víme, že to nejzajímavější nám vesmír ukazuje právě ve spektrálních oblastech, které ze Země pozorovat nelze. Cesta teleskopu do kosmu ovšem nebyla jednoduchá.

Prolomit bariéru

Už ve 20. letech minulého století přišel německý průkopník vesmírných letů Hermann Oberth s návrhem umístit dalekohled do rakety, jednalo se však „jen“ o vizionářský nápad. Mnohem aktivnější byl astrofyzik Lyman Spitzer, který se věnoval navigaci ponorek pro americké námořnictvo, ale podstatně víc mu učarovala právě nauka o kosmických tělesech. Na Princetonské univerzitě jeho závěrečnou doktorskou práci nejprve odmítli, protože obsahovala „příliš mnoho astronomie“. 

Druhá světová válka snům o vesmíru moc nepřála, ovšem v roce 1946 přišel Spitzer s nápadem postavit „hvězdárnu na umělém Měsíci“. O deset let později se spojil s Martinem Schwarzchildem a společně připravili teleskop se zrcadlem o průměru 25 cm, který následně poslali balonem do výšky 32 km a nechali jej pořídit fascinující snímky Slunce. O další desetiletí později umístili do balonu dalekohled o průměru 91 cm, jenž získal záběry oblohy s rozlišením 0,1 úhlové sekundy – a začarovaná hranice byla prolomena!

Ve stejné době začala vesmír pro astronomy pomalu objevovat i NASA. Mezi lety 1966 a 1972 vypustila kvarteto družic OAO neboli Orbiting Astronomical Observatory, které sledovaly kosmos v ultrafialovém spektru. První z nich ovšem selhala kvůli zkratu v akumulátorech a třetí zase zanikla při havárii rakety. Ovšem čtvrtá představovala skutečný triumf: nesla jméno Copernicus jako připomínku 500. výročí narození polského astronoma Mikołaje Kopernika a se svým 91cm teleskopem zmapovala během devíti let mezihvězdný plyn, který hraje zásadní roli při formování hvězd a v jejich životním cyklu.

Teleskop proti všem

Mezitím Spitzer horečně prosazoval revoluční optický dalekohled, jenž se pak v roce 1969 pod názvem LST neboli Large Space Telescope zařadil mezi budoucí americké kosmické priority. Počítalo se s třímetrovým zrcadlem a s častými návštěvami astronautů, kteří měli u družice vyměňovat kazety s filmy. V tehdejší době totiž neexistoval jiný způsob, jak dostat snímky ve vysokém rozlišení na Zemi.

NASA se dalekohledu věnovala od roku 1971, kdy zadala první studii proveditelnosti. Spitzer však zároveň vedl bitvu ještě na jedné frontě – s astronomy, kteří se báli, že drahá kosmická observatoř odčerpá finance ze stávajících projektů a grantů. Mnozí proti vesmírnému teleskopu dokonce aktivně bojovali a politický vývoj jim hrál do karet: Když NASA žádala o první finance na projekt od Kongresu, netrvalo jednání ani pět minut. Stačil jediný dotaz – na cenu –, a žádost byla promptně zamítnuta.

Jenže vesmírná agentura teleskop přepracovala (zmenšila například průměr zrcadla na 2,4 m) a v roce 1973 jej kongresmani vzali na milost – ovšem jen na jediný rok. NASA nakonec našla spojence v nově založené Evropské kosmické agentuře (ESA), kde se navíc teleskop dočkal dalšího přepracování. Z programu zmizela kupříkladu zkušební mise se zrcadlem o průměru 80 cm, která měla prověřit nové technologie přímo na oběžné dráze. V říjnu 1977 se práce definitivně rozběhly a Kongres uvolnil částku 400 milionů dolarů. Dodnes stál dalekohled zhruba 6–8 miliard.

Konečně ve vesmíru!

Kritickou součást teleskopu tvořilo zrcadlo. Jeho výrobu měla zajistit firma Perkin-Elmer, ovšem NASA se rozhodla uzavřít ještě další dva kontrakty se společnostmi Kodak a Itek, jež poskytly záložní zrcadla pro případ nečekaných potíží nebo poškození primárního kusu. Použité technologie totiž představovaly skutečnou revoluci a nebylo jasné, zda budou v praxi fungovat. Například nanášení závěrečné ochranné vrstvy fluoridu hořečnatého o síle 25 nm (nanometrů) trvalo jen čtyři minuty, ale předcházely mu čtyři roky pečlivých výpočtů a příprav!

A problémy se skutečně dostavily. Podle původních plánů měl teleskop odstartovat do vesmíru na podzim roku 1983. Termín se však – právě kvůli přípravě zrcadla – neustále odkládal: nejprve na říjen 1984, pak na duben 1985, poté na březen 1986 a nakonec na srpen či září 1986. Jenže v lednu téhož roku havaroval při startu raketoplán Challenger a dalekohled musel čekat až do dubna 1990, kdy jej – už pod oficiálním názvem Hubble Space Telescope (HST) – vynesl na oběžnou dráhu raketoplán Discovery. 

Prvotní plány NASA počítaly s tím, že se teleskop nebude opravovat přímo ve vesmíru, ale na Zemi! Raketoplán by jej vždy dopravil na technickou prohlídku do pozemních montážních hal a o několik měsíců později by jej další vesmírný letoun přesunul zpět na orbitu. Takto by se Hubble během své desetileté životnosti vrátil na Zemi 4–5×! Koncepce vycházela z původní filozofie NASA, podle níž měly raketoplány startovat 50–60× ročně, s velmi nízkými náklady na jeden vzlet. Předpoklady se však nakonec nenaplnily a vesmírná agentura se rozhodla teleskop opravovat a modernizovat přímo v kosmu.

Příběh tří zrcadel

Počáteční nadšení vědců z nového přístroje ovšem záhy vystřídalo zklamání: pořizované snímky byly rozostřené! Zjistilo se, že firma Perkin-Elmer špatně vybrousila zrcadlo: projektová dokumentace tolerovala na krajích odchylku od předepsaného tvaru maximálně 10 µm (mikrometrů), ale ve skutečnosti šlo o 2 200 µm! Teleskop měl sice rozlišovací schopnost jako nejlepší pozemské observatoře (bez některých omezení), ale přece jen se od něj čekalo víc. 

Vyšetřovací komise zjistila, že čočky nulového korektoru (v daném případě se jednalo o zařízení s optikou o průměru 50 mm, které sloužilo k testování tvaru zrcadla) byly posunuty o 1,3 mm. Prvotní broušení „hlídala“ dvojice standardních nulových korektorů, avšak při závěrečném přesném ladění tvaru zrcadla se použil zmíněný přístroj vytvořený speciálně pro teleskop. Ironií osudu oba standardní korektory odchylku při kontrole odhalily, firma Perkin-Elmer ovšem varování ignorovala, protože považovala speciální korektor za přesnější.

Následná měření navíc ukázala, že obě záložní zrcadla jsou v bezvadném stavu. Výrobek společnosti Itek nyní slouží v Novém Mexiku na Magdalena Ridge Observatory, exemplář od Kodaku se nachází ve washingtonském Národním muzeu letectví a kosmonautiky. A vadný kus od firmy Perkin-Elmer krouží kolem Země…

Jak dostal teleskop brýle

Vědci začali s nadsázkou říkat, že je teleskop krátkozraký. A NASA pro něj chystala „brýle“, které by optickou vadu upravily. Při první servisní misi v prosinci 1993 tak raketoplán Endeavour vynesl k dalekohledu nejen nový přístroj WFPC2 (Wide Field and Planetary Camera 2), ale rovněž optickou korekční jednotku COSTAR neboli Corrective Optics Space Telescope Axial Replacement. Dále náklad zahrnoval dvojici nových slunečních baterií, jejich řídicí elektroniku, magnetometry, koprocesor pro zvýšení výkonu palubního počítače a dva nové gyroskopy. Mimochodem, všechny přístroje instalované na dalekohled později disponovaly vlastní optickou korekční jednotkou, jelikož se s chybou počítalo už při jejich výrobě, takže zařízení COSTAR se mohlo v roce 2009 demontovat.

Postupně se k teleskopu vydalo pět servisních misí, a to v letech 1993, 1997, 1999, 2002 a 2009. Hlavně poslední zmíněná se ocitla pod drobnohledem: po zkáze raketoplánu Columbia v roce 2003 ji nejprve zrušili, ale nakonec se po obrovském tlaku astronomické komunity přece jen uskutečnila. Uvedený servisní let měl zajistit fungování observatoře nejméně do roku 2014, dnes se však hovoří zhruba o roce 2020 – pokud nenastanou mimořádné okolnosti. V hustých vrstvách zemské atmosféry by pak měl dalekohled zaniknout kolem roku 2030.

Hubbleův teleskop dodnes patří k tomu nejlepšímu, čím NASA disponuje. Stal se legendou, symbolem úspěchu a podepsal se pod 40 % nových objevů americké vesmírné agentury! Zástupce administrátora NASA pro vědu John Grunsfeld doplňuje: „Ten největší Hubbleův objev je vždy ten příští.“ A dobře ví, o čem mluví – ještě jako astronaut pomáhal dalekohled třikrát opravovat.

Podle všech náznaků vstupujeme do horké fáze závodu o autonomní drony, které budou přepravovat pasažéry na krátké vzdálenosti. Mezi vážnými zájemci o rozvoj této dopravy je i společnost Airbus.

Jejich projekt autonomního dronu Vahana je relativně nový. Pracují na něm necelé dva roky. Přesto již má za sebou první úspěšný let. Dron se řídil sám, tedy zcela autonomně. Ve vzduchu byl 53 sekund, v průměrné výšce 5 metrů.

TIP: Passenger Drone vstupuje jako novinka mezi projekty létajících taxíků

Elektricky poháněný dron absolvoval test ve skutečné velikosti. Jeho délka činí 5,7 metru, šířka 6,2 metru, výška 2,8 metru a vzletová hmotnost 745 kilogramů. Po úspěšném testu budou následovat další, v nichž vývojáři prověří zejména přechod z kolmého letu do vertikálního. Odborníci odhadují, že při tomto tempu vývoje můžeme autonomní letecké taxíky očekávat v provozu tak do deseti let.

Největší kaňon světa a jeden z přírodních symbolů Ameriky je 446 km dlouhý, až 29 km široký a v některých místech se propadá do hloubky téměř 1,9 km. Do skal jej tunami štěrku, písku a jílu vyhloubila řeka Colorado a jeho stáří se odhaduje na šest milionů let (podle některých badatelů až 70 milionů); geologická vrstva na dně je přitom stará dvě miliardy roků. Tamními nádhernými scenériemi i působivou atmosférou se každoročně přijíždějí kochat davy turistů. 

Kamenná kronika 

Grand Canyon představoval po tisíciletí posvátné místo pro mnohé indiánské kmeny. V jeho bezprostředním okolí se nachází starobylé pohřebiště i jeskyně bohatě zdobené rytinami – ty napovídají, že oblast odpradávna sloužila jako místo setkávání a obřadů. Kaňon má posvátný charakter také pro řadu dnešních kmenů, zejména pro indiány Navaho, Hualapai, Hopi nebo Havasupai. U posledních z nich se dokonce traduje legenda, že v Grand Canyonu žili vůbec první lidé. 

S náporem až pěti milionů turistů ročně si jeden z přírodních divů světa zatím umí poradit. Jenže v poslední době indiánská „kronika v kameni“ stále častěji čelí mocnému nepříteli – penězům. Z hlediska byznysu totiž lokalita představuje zlatý důl, a to nejen pro „bílého muže“. Například indiáni z kmene Hualapai, do jejichž vlastnictví kaňon částečně spadá, vydělávají značné částky na nedávno postavené prosklené vyhlídce Skywalk, tyčící se ve výšce 1 220 m: Vstupenka vyjde v přepočtu na 1 800 korun.

Nebezpečí jménem Escalade

Arizonský developer Lamar Whitmer chtěl dokonce na hranicích rezervace Navahů vybudovat velkolepý resort Grand Canyon Escalade. Projekt za miliardu dolarů měl zahrnovat restaurace, hotely, obchody i tramvajovou dráhu, která by na dno kaňonu dopravila až 10 tisíc návštěvníků denně. Komplex údajně myslel také na Navahy, kteří dlouhodobě strádají kvůli špatné infrastruktuře. Jenže indiáni se vůči plánu ostře ohradili, stejně jako další kmeny, jichž by se vznik areálu bezprostředně dotkl. Oblast plánované výstavby totiž představuje starobylé pohřebiště. „Proč by se lidé chtěli projíždět v tramvaji nebo dělat byznys právě na hřbitově?“ dodal k tomu Merva Yoyetewa, člen kmenové rady lidu Hopi.

TIP: Národní park Canyonlands: Ještě lepší než Grand Canyon

Po sedmiletém boji si nakonec odpůrci projektu mohou oddechnout. Letos v říjnu totiž navažská kmenová rada definitivně rozhodla, že se v kaňonu stavět nebude. Zůstává otázkou, zda je v ochraně dědictví předků vyhráno. Grand Canyon a stejnojmenný národní park totiž ohrožuje celá řada dalších nebezpečí: Těžaře například lákají tamní zásoby uranu. V oblasti se přitom nacházejí stovky zátok a řek, jež napájejí široké okolí, a těžba zmíněného kovu by vodu i půdu téměř jistě kontaminovala.

Během série německých ofenziv na jaře a v létě 1918 se na západní frontě zapojovalo do bojů stále více Američanů. V noci z 31. května na 1. června hlídalo několik pěšáků železniční most na řece Marně nedaleko městečka Château-Thierry (na půli cesty mezi Paříží a Remeší), přes nějž se v minulých dnech Němci pokoušeli prorazit masivními útoky pěchoty.

Incident na Marně

Hlídka si uprostřed noci všimla siluet blížících se k jejich pozicím a zburcovala ostatní. Podle pozdějších výpovědí přecházeli neznámí vojáci přes řeku semknuti v hloučku a za zpěvu písní. Američanům se ale zdálo, že jde o nepřítele, který se právě pokouší o sebevražedný útok. V amerických pozicích se proto rozštěkaly těžké kulomety s úmyslem odrazit drzý pokus soupeřů o překonání řeky. Záhy ale vyšlo najevo, že se přes most nehnala císařská pěchota, ale mašírovali spojenečtí vojáci 10. koloniální divize ze Senegalu, vracející se právě z druhého břehu.

Předchozí část: Pod palbou kamarádů: Případy friendly fire za Velké války (1)

Počet obětí není znám, protože veškeré záznamy o incidentu byly zničeny a úřady se vše snažily ututlat. Událost přesto vzbudila „živé debaty“ mezi francouzskými a americkými vojáky. Dodejme, že dohodoví veteráni znalí německé taktiky a způsobů boje by mohli jen velice těžko považovat zpívající Afričany za Němce valící se v bezhlavém útoku. Nicméně Američanům zatím podobné zkušenosti s nepřítelem chyběly, a tak se jejich omyl může zdát pochopitelný.

Dinantský masakr

Případy střelby do vlastních se nevyhnuly ani císařské armádě. Hned první měsíc konfliktu se německé jednotky zapletly při dobývání belgického města Dinant (15.–24. srpna 1914) na belgicko-francouzské hranici do pouličních bojů. V noci z 21. na 22. srpna dorazila do města motorizovaná skupina složená z císařských ženistů a několika pěšáků, jimž padlo za oběť několik zastřelených civilistů. Jakmile vojáci dorazili až k řece Máze, na jejímž druhém břehu se nacházely francouzské pozice, dostal se oddíl pod palbu hned z několika stran.

Na místě vypukl chaos a noc pak skryla skutečnou identitu bojujících skupin. Podle některých napadli německou jednotku opilí vilémovští vojáci, zatímco Němci tvrdili, že po nich stříleli ozbrojení civilisté. Zmatek vyvrcholil, když se do přestřelky připojili také Francouzi ze svých pozic na druhém břehu.

O den později napsali za dobýváním města ještě smutnou tečku němečtí dělostřelci bombardující omylem vlastní pěchotu, budující obranné postavení v ulicích. Nekončící chaos nakonec donutil část císařských sil ke stažení a přeskupení před závěrečnou ofenzivou, po níž Dinant padl do rukou okupantů, kteří po skončení bojů zmasakrovali hned několik stovek civilistů – právě pro podezření ze střelby na německé vojáky.

Chyba na moři

V polovině září 1917 doprovázel britský torpédoborec HMS Pasley konvoj obchodních lodí z Norska do Skotska, nicméně vinou špatného počasí ztratil své chráněnce z dohledu. Aby je našel, nechal kapitán rozsvítit část světel na lodi. Těch si ale všiml důstojník na britské ponorce HMS G9, načež velitel podmořského člunu korvetní kapitán Byron Plantagenet Cary dal ihned rozkaz k útoku v domnění, že jde o německý U-boot.

Ve vodě se objevila dvě torpéda směřující k torpédoborci, ke štěstí posádky torpédoborce však první minulo cíl o několik metrů a druhé, ač loď zasáhlo, nakonec neexplodovalo. Na můstku Pasleyho mezitím zpozoroval velitel hlídky siluetu ponorky pod hladinou, a to přímo před přídí, načež nechal plavidlo taranovat. Na ponorce si mezitím uvědomili svou chybu a posádka se pustila do zuřivého signalizování – avšak příliš pozdě. Muži na torpédoborci sice signál z G9 zachytili, jenže srážce obou plavidel už zabránit nemohli.

Náraz prakticky rozpůlil podmořský člun vedví a ten šel rychle ke dnu. Pouze pěti námořníkům se podařilo opustit ocelovou rakev, ale jen jediný dosáhl Pasleyho, který rychle zastavil k záchraně trosečníků. Nehoda si vyžádala životy 33 ponorkářů z G9 a také Pasley utržil při nárazu rozsáhlá poškození, nicméně posádka dokázala s torpédoborcem doplout až do Skotska. Vyšetřovatelé později dospěli k závěru, že posádka Pasleyho nenese za neštěstí žádnou vinu. O pár dní později poznamenal velitel Velké flotily admirál Earl Beatty, že takovýto incident byl „jeden z těch, které k válce prostě patří“.

Jako „Million dollar point“ se označuje místo v Tichém oceánu, kde po druhé světové válce skončila značná část amerického armádního odpadu. Skládka se nachází nedaleko ostrovního ráje Vanuatu, který vojsko USA využívalo jako základnu k výpadům proti Japoncům po útoku na Pearl Harbor. Trosky zahrnují buldozery, džípy, nákladní automobily, traktory, ale i oděvy či láhve od Coca-Coly.

V době, kdy americká armáda na Vanuatu působila, spadala oblast ještě pod britskou a francouzskou koloniální správu. Když Američané základnu opouštěli, nabídli zbývající materiál Britům a Francouzům za velmi nízkou cenu k odkupu. Ti ovšem odmítli s tím, že jim druhá strana stejně bude muset vše přenechat zdarma. Jenže Američané veškerý odpad naložili na lodě a svrhli do oceánu. Za necelé dva dny tak bylo kompletně zničeno zboží v hodnotě milionů dolarů a okolní vody znečistilo palivo i další látky. 

Magie a ezoterika se těší popularitě v každé době. Zvláště v bezútěšných časech v nich nachází zalíbení velké množství lidí, kteří vytěsňují prázdnotu a marnost všedních dní. Těsně po 1. světové válce tak v německé říši zažívají okultisté žně. Dosavadní zednářské lóže ztratily popularitu. Vždyť jsou považovány za součást dějinného spiknutí vůči všemu německému! Když tedy v roce 1918 zakládá Rudolf von Sebottendorff společnost Thule, dává jí vědecky znějící podtitul „Studijní skupina pro germánský starověk“. Co svým členům nabízí? 

Budování sebevědomí

Němce zdeptané výsledkem velké války především láká zdání vlastní výlučnosti. V tomto silně pravicovém uskupení nacházejí nejrůznější teoretici prostor ke splétání divokých konstrukcí na základě údajných vědeckých poznatků z fyziky, biologie či archeologie. Jejich obsah je jasně dán. „Existuje více světů než tento jediný. A existují nepoznané síly, ničivé a mocné, které neumíme ovládat. Německý národ pochází z pradávné rasy, předurčené k  pochopení tajemství světů i zmíněných sil.“

Jedná se prostě o podobnou obsahovou náplň jako v jiných tajných společnostech, zabalenou do hávu „moderního bádání“, upravenou do snadno uchopitelné podoby informací o mimořádnosti členů Thule. Proto láká zámožné šlechtice a továrníky, kteří mohou podporovat „národní“ věc, ale i zneuznané vědce, kteří mají prostor k prezentaci, a také nadšence všech senzací čisté německé krve, kteří „rádi vědí víc, než ostatní“.

Muž s praxí

Pokud zaplatíte členské příspěvky včas, genealog Walter Nauhaus vám sestaví váš čistě germánský rodokmen sahající až k Teutonům. Hraběnka Heila von Westarpová vám zase vysvětlí, které „mystické knihy“ máte vyřadit ze své knihovny: „Nečtěte theosofistku Helenu Blavatskou, je to zednářka, sáhněte po mystikovi Edwardu Bulwer-Lyttonovi, ten zvěstuje pravdu.“ A nakonec vás do kruhu přátel uvede sám von Sebottendorff. Ten si mimochodem ještě před patnácti lety říkal Erwin Torre, patřil k členům zednářské lóže Zlatého úsvitu a fandil astrologii, meditacím, numerologii a alchymii. Poté špásoval s naukami tibetských mnichů, konvertoval k islámu a nakonec sám zakládá společnost Thule. Zkušeností s uzavřenými společnostmi má tedy víc než dost.

S postupem času se počet členů Studijní skupiny pro germánský starověk rozroste na dva tisíce a Thule se prolne s dalšími německými tajnými spolky.

Vybraná společnost

V seznamu členů Thule bychom našli budoucí hvězdy Třetí říše. Třeba Alfreda Rosenberga, původce teorie o rasové nadřazenosti árijské rasy a o nebezpečí židovstva, Hanse Franka, „správce“ dobytého Polska, zodpovědného za genocidu milionů Poláků a Židů, či Dietricha Eckerta, zakladatele Německé dělnické strany DAP, ze které vznikne nacistická NSDAP. Spolu s nimi se celé společenství stává více protikomunistické, nacionalistické, populistické a protižidovské. Stal se stálým členem této vybrané společnosti Adolf Hitler? Velmi pravděpodobně nikoliv.

Povrchní mystika pro měšťáky se mu bytostně příčila. Určitě tu ale ve dvacátých letech několikrát přednášel. Navíc tu upevňoval kontakty s dalšími hybateli pravicové německé politiky. „Thule byli první, za kterými Hitler přišel. A byli první, kteří se s ním spojili,“ bude v roce 1933 psát von Sebottendorff. Tou dobou už ale nejde o zrovna chytrý nápad...

Pryč s hloupou esoterikou!

Ve třicátých letech má Hitler s Německem své vlastní plány. A nepotřebuje k tomu čáry a kouzla zkrachovalců z Thule. Ostatně, všichni vlivní členové této společnosti už dávno přijali členství v jeho NSDAP. „Lidé nakažení bláboly o tajných naukách nemají v našem hnutí místo,“ haleká tehdy na zasedání vbrzku jediné strany. Národní socialista nemůže být členem mystického řádu nebo lóže, nemůže zastávat zodpovědný úřad ani sloužit v armádě. A tak nemají v německé společnosti žádné podobné organizace místo. Pokud se u někoho prokáže členství v takovém okultním spolku, čeká jej „nápravný pobyt“ v koncentračním táboře.

Je to paradoxní: Třetí říše převzala podstatnou část své symboliky z Thule. Přitom potírá tvůrce těchto myšlenek. Říšská propaganda totiž potřebuje monopol na pravdu, a von Sebottendorff může být rád, když ho po pobytu ve vězení čeká vyhoštění do Turecka.

Vhodně využité informace

Nacistická propaganda si vybere z programu Thule to, co se jí hodí. Říšští biologové tak přeberou teorii o genetickém předurčení nadřazenosti německé rasy, kterou v roce 1935 přetaví říšský sněm na ústavní zákony o čistotě rasy. Archeologické expedice, pátrající po odkazu Árijců, teď povede státní organizace Ahnenerbe. Každá vykopávka, ať už v Tibetu, Andách nebo na Dálném východě, se dá „do správné souvislosti“ s teorií o historické kulturní nadřazenosti Němců. A pokud jde o magické nepoznané síly vesmíru?

TIP: Snoubenky vlasti a děti čisté krve: Fakta o nacistickém projektu Lebensborn

Pro soudobé pravověrné nacisty se jedná o okrajové téma, které je fascinuje snad jen z hlediska možného vojenského využití. Nejpozději v roce 1935 pak můžeme celou společnost Thule prohlásit za „mrtvý a přežitý“ koncept. Její členové ale žijí a často zastávají přední místa v NSDAP. Díky nim pak odkaz dávné mystiky a okultismu v nacistickém Německu nevymizí. Svou zásluhu na tom má především takzvaný druhý muž Třetí říše.

Blouznící gestapák

Heinrich Himmler, vůdce SS, šéf gestapa a ministr vnitra, se ve spiritismu přímo vyžíval. Starogermánský řád, Teutoni, svatá kopí Osudu nebo Pramen síly? Taková témata miloval. „Konečně jsme dospěli do věku, kdy můžeme ponechat všechnu hloupou mystiku za sebou, a Himmler s tím chce začít nanovo? To už jsme mohli zrovna zůstat u křesťanství, to mělo aspoň nějakou tradici,“ kritizoval jej za to Hitler. Přesto se Vůdce nechával těmito esoterickými směry ovlivňovat, zvláště poté, co sám uvěřil, že je předurčen k vítězství. 

Pro titulek tohoto článku jsme si vypůjčili moudrost jistého blíže neznámého znalce: Teprve pivo udělá žízeň krásnou. I když je pravda, že pivo vařené před mnoha staletími se od toho dnešního velmi lišilo.

Za císaře Karla

Zpočátku mohl v královských městech v zemích Koruny české vařit pivo každý měšťan a v poddanských městech ten, komu to milostivá vrchnost povolila. Všechny práce spojené s výrobou piva spadaly pod jednu živnost. To znamená, že každý, kdo sladoval, také vařil a ve svém domě šenkoval. Později se výrobní proces rozdělil, příprava sladu a vaření piva se osamostatnily.

Když Karel IV. zakládal Nové Město pražské, ustanovil, aby se do něj ve lhůtě jednoho roku přestěhovala část řemeslníků ze Starého Města. Ustanovení se vztahovalo na kováře, koláře, pláteníky, ale zvláště se mluví o brasiatoriích, braxatoriích a siccatoriích – to jest o sladovnách, pivovarech a sušírnách. Ve Zlaté bule Karla IV. je ustanovení, které praví, aby „všichni měšťané, na kterýchžkolivěk nových nebo starých městištích byli osedlí, rovnou svobodu měli pivo všelikého jména vařiti a pivovarů, sladoven i hvozdů používati“.

Měšťané-starousedlíci si toto právo žárlivě střežili, takže novousedlí neměli šanci se mezi ně dostat. Tak se některé domy staly právovárečnými a jiné zase nákladnickými. Právovárečné domy měly vlastní pivovary, jejich vlastníci se později spojovali a vařili ve společném pivovaru. S nákladnickými domy bylo zase nerozlučně spojeno právo činit náklady na vaření a právo sladování. Měly také právo várečné, ale protože neměly vlastní pivovary, jejich majitelé vařili podle potřeby jednou nebo dvakrát do měsíce v pivovarech sousedů právovárečníků.

Ještě v 15. století platilo, že kolik kdo měl obilí, tolik si mohl navařit a prodat, i když přece jenom existovalo jakési omezení: „Soused smí navařit týdně jeden var piva bílého a ročně deset varů piva starého.“ Později, když už se nevařilo podomácku, stanovila městská rada, v jakém pořádku jednotliví měšťané mají vařit. Toto právo se stále omezovalo, až si tuto výsadu udrželo jenom několik málo domů. Někde si měšťané postavili společný pivovar, ve kterém vařili „po střídě“, tedy na střídačku. Tak vznikala právovárečná měšťanstva.

Lákavé zisky

Při vaření piva měli konšelé spolu s cechmistry nejen dozor, ale určovali i sazby a mzdy. Od várky nesměl brát mistr víc než tři groše a džber mláta. Dbalo se na to, aby i chudí mohli na trhu nakoupit obilí, a trestali se ti, kteří jej skupovali už před branami města nebo přímo ve vesnicích. „Kdož by koli z domácích soused ládoval a překupoval všelijaké vobilé, buďto po všech, na předměstí i ve městě v ulicích, chyby na rynku a v trhu, ten a takový, kdož by koli v tom nalezen a postižen i usvědčen byl, má dáti k obci na opravdu města pět kop grošů českých a k tomu aby trestán byl.“ Takto se usnesla obec města Bydžova, ale jen málokdo na to dbal. 

Pivovarských mistrů bývalo velmi málo a někteří řídili várky v několika pivovarech najednou. To potvrzuje i Novoměstský řád, který nařizuje, aby žádný mistr nedržel víc než dva až tři pivovary. Rozdělováním svého umu a času se nemohl poctivě věnovat práci v žádném pivovaru a jakost piva tím mohla trpět.

Opatrná církev a šlechta

Vaření piva se pokládalo za tajemné, a proto se provázelo zpíváním vážných a náboženských písní. Docela seriozně se počala řešit i otázka, zda se pivovarskému řemeslu mohou měšťané věnovat bez porušení svědomí. Neboť: 1. vaření piva vynašli pohané, 2. ve Svatém písmu se o pivovarnictví nic nepíše, 3. dává příležitost k opíjení a jiným zlořádům, 4. teologové na pivo mnoho nedrží. V Písmu se nepraví o mnoha dalších věcech, jako je například papír nebo lety do kosmu, a přesto jsou dobré. A co se opilství týká, nebezpečné je i nemírné pití vína a přece nebylo církví zakázáno, naopak se obřadně používá.

A protože teologové na pivo přece jen drželi, dostalo se mu dokonce papežského požehnání. „Žehnej, ó Pane, toto pivo, jež milostí Tvou vzešlo ze zrna obilného, aby se stalo blahodárným lékem pokolení lidskému a vzýváním Tvého jména nejsvětějšího račiž učiniti, aby každý, kdo se z něho napije, zdraví těla svého a ochrany duše své přijal. Skrze Krista Pána našeho. Amen!“

I šlechtici a rytíři považovali zpočátku sladovnictví, vaření a šenkování piva za činnost škodlivou pro pověst rodu. Když ale seznali, že jde o jeden z nejpřednějších zdrojů příjmů, pomíjeli čistotu svých erbů a počali nejen vařit pivo, ale také konkurovat městům v šenkování. Na svých statcích, v poddanských městečkách a vesnicích zřizovali nové pivovary, sladovny a šenky a vůbec se neohlíželi, že často porušují práva a výsady udělené městům různými králi.

Nejčastěji porušovali právo mílové, jež ochraňovalo řemesla a živnosti v okruhu jedné míle, tedy necelého sedm a půl kilometru od hradeb měst, od nežádoucí konkurence. Piva na panstvích nebyla dlouho kvalitní, ale páni si z toho nic nedělali. Nutili poddané k odběru svých špatných piv a navíc jim zakazovali prodávat obilí do městských pivovarů. Museli jej nejdříve nabídnout své vrchnosti. 

Válka o pivo

Roku 1516, když zemřel král Vladislav II., u nás vzplála hotová pivní válka. Páni a rytířstvo nejenže sedlákům nedovolovali odebírat pivo z městských pivovarů, ale dokonce ve městech pro čepování svých piv zřizovali šenky a krčmy. „Města však vidouce, an se jim tak veliká křivda a újma děje a sobě vespolek toho hořce sobě žalujíce, spikla se jednomyslně proti rytířům a pánům, z čehož vzniknutí strašlivé války, podobné oné z časů Žižkových, bylo se obávati...Tento strašlivý rozbroj mezi stavem panským a městským, které zemi české hrozil, šťastně přetrhlo několik moudrých a šlechetných pánů, jenžto učinivše mezi sebou a měšťany mír, tyto od tak násilného práva svého hájení odvrátili.“

TIP: Po stopách pivovarčičů: Kde se v Čechách vařilo první pivo?

Páni a rytíři se zavázali, že nebudou o výročních trzích vozit své pivo na prodej do města ani bránit poddaným v odběru piva z městských pivovarů. Po krátké době však šlechtici začali vařit i na prodej a začali s hostinskou živností. Panské pivovary byly vždycky dostatečně zásobené kvalitními surovinami a dřevem na topení a navíc využívaly lacinou pracovní sílu. Brzy tak předčily pivovary městské, které jim v konkurenčním boji nestačily. A bez války.

Časopis Příroda vyhlašuje jubilejní desátý ročník fotografické soutěže Příroda-Wildlife 2018. Budeme nesmírně rádi za vaše snímky z cest zahraničních i domácích, na nichž se vám podaří vyfotit něco mimořádného. I v tomto ročníku rozhodně je o co soutěžit, hlavní výhrou je poukaz na 30 000 Kč na zájezd s cestovní kanceláří Adventura. Těšíme se na vaše snímky. Dobré světlo!

Jak se zúčastnit

Soutěžní fotografie přijímáme po celý rok; každý měsíc vybereme několik nejzdařilejších snímků a oceníme dva snímky měsíce. Všechny vybrané fotky v měsíci postupují do celoročního finále, do nějž poté vybereme ještě další výborné snímky, na které se v průběhu roku nedostalo.

Fotografie prosím zasílejte na e-mail: wild@epublishing.cz v optimální kvalitě (velikost několik MB). Obrazový soubor pojmenujte podle tohoto klíče:
ČÍSLO KATEGORIE_VAŠE JMÉNO_NÁZEV SNÍMKU.
Soubor tak bude mít název například 1_Jiri Prochazka_slon.jpg. V textu mailu pak uveďte svoje jméno, příjmení a co je na fotografii zachyceno. Můžete popsat i místo a datum focení, vaše technické vybavení a další (třeba dobrodružné) okolnosti pořízení snímku.
Vyhrazujeme si právo přeřadit fotografii do jiné, vhodnější kategorie. Neomezujeme počet příspěvků od jednoho autora.

Podrobná pravidla

1. Fotografie bude posuzovat porota složená ze zástupců redakce, partnerů a mediálních partnerů soutěže.
2. Ze soutěže jsou předem vyloučeni členové redakce, poroty a spolupracovníci magazínu.
3. Zasláním fotografií udělujete svolení fotografie hodnotit a zveřejnit v magazínu Příroda a v médiích partnerů, případně na webových stránkách soutěže či partnerů nebo prezentovat na fotografické výstavě.
4. V každém vydání Přírody budou oceněny dvě fotografie čísla bez ohledu na kategorii; výsledky soutěže budou vyhlášeny ve vydání Příroda 1–2/2019.

Kategorie

1. Zvířata v divočině – „královská kategorie“
2. Zvířata v zajetí a obyvatelé zoologických zahrad
3. Půvaby české krajiny
4. Evropa a svět – krajiny za našimi hranicemi
5. Makro – flóra i fauna, živá i neživá příroda