S příchodem letectva na bojiště nastala potřeba ochránit pozemní jednotky i významné bodové cíle před ničivými účinky vzdušných úderů. Fotografie ze západní fronty zachycuje vojáky belgické armády během přípravy na odražení německého leteckého útoku pomocí lehkého kulometu Hotchkiss Mle 1909. Zbraň pocházela z francouzské továrny v Saint-Denis u Lyonu, vyrábějící vlastní „strojní pušky“ již od roku 1897. Automobil ale zhotovila domácí – tedy belgická – společnost Minerva na základech svého civilního vozidla.

Ocelová kavalerie

Belgičané patřili k průkopníkům ve výrobě a používání kolových obrněnců. Jejich užitečnost demonstroval představitelům armády poručík Charles Henkart, jenž si do boje místo koní přivezl dvě vlastní civilní minervy, provizorně upravené na bojeschopné modely. Automobilka však rychle rozjela výrobu standardní pancéřované verze, chráněné ocelovými pláty o maximální šířce 4 mm. Osádce však neposkytly bezpečí před palbou shora, což se stalo osudným právě poručíku Henkartovi, kterého usmrtila sprška kulometných střel během německého přepadu 6. září 1914.

V roce 1916 automobilka kompletně přepracovala design původního obrněnce, jenž nově obdržel kulometnou pancéřovou kopuli i kompletně uzavřenou korbu. V belgické armádě vozidla sloužila jako průzkum u kavalerie. Obrněnci, kteří dosahovali rychlosti až 40 km/h, podporovali boj vlastní pěchoty a také prováděli výpady za nepřátelské linie – pochopitelně jen v místech s dobrými silnicemi.

Dřevo je pozoruhodný materiál. Vyroste v lese jako obnovitelná surovina. A když na to přijde, tak po jistých úpravách může mít podobné vlastnosti jako ocel nebo dokonce titan.

Američtí vědci nejprve vařili různé typy dřeva v roztoku hydroxidu sodného a siřičitanu sodného, čímž ze dřeva odstranili část obsažených látek. Pak toto chemicky pozměněné dřevo po dobu jednoho dne stlačovali při teplotě 100 °C a tlaku 5 megapascalů, čímž nakonec vznikl unikátní materiál.

TIP: Revoluce ve stavebnictví: Budeme stavět mrakodrapy z kostí a skořápek?

Takto upravené dřevo je třikrát hustší a téměř dvanáctkrát pevnější než přirozené dřevo. Svou pevností se vyrovná oceli. Vědci věří, že takové ultrahusté dřevo by v budoucnu mohlo nahradit ocel ve stavebnictví a také při výrobě vozidel a strojů. Kdyby se to skutečně povedlo, mohlo by to výrazně snížit emise uhlíku, které dnes doprovázejí výrobu oceli.

Ruský Progress a americké duo Cygnus a Dragon dostanou do dvou let novou konkurenci. NASA odsouhlasila zásobovací misi k Mezinárodní vesmírné stanici pro společnost Sierra Nevada a její Dream Chaser. K první cestě k ISS se Dream Chaser vydá v druhé polovině roku 2020. Nosnou raketou má být Atlas V.

TIP: Další krok k cestě na ISS: Miniraketoplán Dream Chaser si vedl výborně

Dream Chaser má k ISS přepravovat až 5 500 kilogramů nákladu, zpět na Zemi pak může dopravovat až 2 000 kilogramů. Vzhledem k tomu, že Dream Chaser má po návratu z vesmíru přistávat na dráze Kennedyho vesmírného střediska, hodlá jej NASA využívat především pro přepravu citlivých experimentů, pro které by standardní cesta představovala riziko.

Poslední úspěšné testy absolvoval miniraketoplán v listopadu na Armstrongově leteckém výzkumném středisku. Další test je naplánován na polovinu roku 2018.

Supermasivní černé díry, které podle všeho sídlí v centru téměř každé galaxie, jsou stále dost záhadné. Vědci třeba přesně nevědí, jak se taková gigantická černá díra vlastně živí. Ann-Marie Madigan z Coloradské univerzity v Boulderu a její kolegové zjistili, že některé supermasivní černé díry, které se nacházejí v galaxii vzniklé po splynutí menších galaxií, podle všeho spořádají zhruba jednu hvězdu ročně.

Jak rychle se krmí supermasivní černá díra?

Badatelé k tomu dospěli sledováním asymetrických hvězdokup, které obklopují centra dotyčných galaxií. Asymetrické hvězdokupy jsou pravděpodobně důsledkem splynutí galaxií, kdy jejich tvar vymodelovaly gravitační síly splývajících supermasivních černých děr.

TIP: Kdy se naposledy krmila supermasivní černá díra v srdci Mléčné dráhy?

Z pozorování hvězdokup vyplývá, že supermasivní černá díra v galaxii vzniklé nedávným splynutím spolkne asi jednu hvězdu ročně. To je asi 10 000 krát rychleji, než kolik udávaly dosavadní odhady rychlosti krmení supermasivních černých děr.

Čtyři dny zpoždění při doručování objednaného zboží přiměly Číňanku Siao Li napsat nelichotivý komentář a udělit zmíněnému obchodu nízké hodnocení. Prodejce však kritika rozčílila natolik, že se rozhodl ujet bezmála 850 kilometrů, aby se s nespokojenou zákaznicí setkal v místě, kde měla zásilku převzít. Li tam v daný čas čekala a nic netušíc s někým telefonovala.

Obchodník její nepozornosti využil, bez varování k ní přiběhl a srazil ji k zemi, načež do ní ještě kopal. Z místa činu pak utekl a nešťastnice skončila v nemocnici. Agresivní prodejce jí poté napsal, že kvůli špatné recenzi urazil stovky kilometrů, aby „jí dal za vyučenou“. Policie se k případu odmítla vyjádřit. 

Mezi nejznámější stavby Stockholmu patří městská radnice Stadtshuset ležící ve čtvrti Kungsholmen. Právě pod její střechou se udělují prestižní Nobelovy ceny (tedy s výjimkou Nobelovy ceny za mír, která se tradičně předává v norském Oslu). Na vrcholu radnice se tyčí tři zlaté korunky – stejné, jaké se objevují ve státních znacích či jaké nosí na dresech švédští sportovci. Projdete-li vchodem do cihlové stavby, otevře se před vámi prostorné nádvoří s výhledem na jezero. V každém rohu jsou věžičky s cibulovitou střechou, po stěnách se plazí popínavé rostliny a všechno to sleduje malá soška dítěte s rybou. Nedaleko najdete trávník, kde se samozřejmě můžete pohodlně usadit. Ideální místo na letní piknik. Stockholm je prostě přátelské místo.

Barevné uličky Gamlastanu

Nejlákavějším místem celého Stockholmu je čtvrť s názvem Gamlastan. Staré město, jak zní překlad jeho názvu, je nejen turistickým lákadlem, ale s oblibou se tu schází i domácí. Tak jako mají arabská města své bazarové uličky, má Stockholm svůj Gamlastan. Barevné domky jsou postaveny těsně vedle sebe, aby do ulice vrhaly stín, a sledují každého, kdo kráčí pod jejich okny po vydlážděných cestách.

Na malém prostoru se nachází hned několik kostelů, přičemž mezi nejkrásnější patří Riddarholms Kyrkan. Jeho hnědocihlová barva je doplněna černou špičatou střechou se čtyřmi bočními věžičkami. Kostel se stal místem posledního odpočinku mnoha králů. Leží téměř na břehu jezera Mälaren, odkud mohly duše vládců sledovat druhý břeh.

Při toulkách Gamlastanem narazíte i na muzeum Nobelových cen a světoznámou restauraci Den Gyldene Freden. Ta se dočkala zápisu do Guinnessovy knihy jako nejstarší restaurace světa, která se od svého založení v roce 1722 vůbec nezměnila. Vpodvečer se stačí projít starobylou uličkou Prästgatan, přijít na náměstí Stortorget a užít si pohled na Stockholm uléhající k spánku.

Socha do dlaní

Nedaleko malého přístavu na vršku nad městem leží královský palác a díky němu se celé oblasti říká Slottsbacken, tedy Palácový vrch. První pohled na sídlo švédského krále vyvolá dojem mohutnosti. Není nijak přezdobené, ale malé detaily krásně dotvářejí výraz budovy. Současný barokní palác vznikl až v 18. století na místě původního sídla Tre Kronor, které pohltil ničivý požár. Bronzová socha krále Gustava III. nespouští ze svého paláce zrak. Na náměstí před ním stojí čestná stráž. Tvoří ji mladí muži v tradičních tmavomodrých uniformách se zašpičatělými přilbami a každý den probíhá střídání stráží za mohutného cvakání fotoaparátů.

Oproti královskému paláci uvidíte malý, nenápadný Finský kostel. Nevypadá příliš zajímavě, ale na jeho nádvoří se pod stromem skrývá nejmenší socha Stockholmu – takzvaný Järnpojken čili železný chlapec. Schouleně sedí a je tak malý, že by se klidně dal schovat do dlaní. Během zimních měsíců, které jsou zde na severu Evropy opravdu mrazivé, mu dokonce kolem krku omotají šál a na hlavu posadí čepici. Oblíbenost sošky mezi lidmi dokazují i mince z různých koutů Evropy, které tam návštěvníci nechali pro štěstí.

Kdo si chce ve městě užít opravdového klidu, ať zavítá na Skogskyrkogården neboli dřevěný hřbitov. Místo, kde je pohřbena například známá herečka Greta Garbo, představuje jedinečnou ukázku švédského funkcionalismu první poloviny 20. století. Hřbitov je dokonce zapsán na seznamu památek UNESCO. 

Muzejní ostrov

Kolem přístavu s výletními loděmi a Národního muzea vede cesta na malý ostrov Skeppsholmen. Ten je místem relaxace plným stromů a parků. Mezi nimi se také skrývá Muzeum moderního umění, Muzeum architektury a Muzeum východoasijského umění – na tak malém místě jde o úctyhodný výkon. Přesto si ale označení „muzejní ostrov“ zasloužil sousední Djurgården, který je zároveň i největším městským parkem. Nachází se na něm muzeum Nordiska, které působí opravdu nádherně se všemi svými věžičkami. Expozice nabízí zajímavou procházku švédskou historií a pohled na život Sámů v Laponsku.

Největším lákadlem ostrova je Vasamuseet – muzeum ve tvaru plachetnice, jež uchovává jedinečnou loď Vasa ze 17. století. Plachetnici dlouhou 62 m nechal postavit král Gustav II. Adolf. Jenže tato pýcha švédského námořnictva se hned při své první plavbě 10. srpna 1628 potopila přímo v přístavu. Více než tři sta let odpočívala na mořském dně, až byla nakonec počátkem 60. let minulého století vyzvednuta, a tisíce turistů tak mohou obdivovat toto mistrovské dílo.

TIP: Po střechách švédské metropole: Stockholm očima kominíků

Dalším tahákem Djurgårdenu je návštěva skanzenu, jenž se pyšní titulem nejstarší muzeum pod širým nebem na světě. Ukrývá okolo 150 tradičních domků, které ukazují život v preindustriálním Švédsku v 17. až 19. století. Zejména v letních měsících je skanzen plný řemeslníků, kovářů či farmářů, kteří vtáhnou příchozí do víru tradic.

Zelená metropole

Zážitkem je vůbec samotné cestování po Stockholmu. Od roku 1950 jezdí ve městě metro, které je nejen tepnou mezi jednotlivými pamětihodnostmi, ale i jakousi galerií moderního umění – více než stovka umělců vyzdobila na sedm desítek stanic. Vedle metra představuje běžný dopravní prostředek kolo. Cyklistické stezky vedou téměř všude a velmi bohatá je také síť půjčoven.

Lidé ve Stockholmu se jednoduše snaží myslet na přírodu – za vjezd do města se vybírá mýtné a autobusy jezdí na etanol a bioplyn. I systém zásobování teplem využívá z osmdesáti procent obnovitelné zdroje. A do roku 2050 chce být město na fosilních palivech zcela nezávislé.

Trvale zmrzlá půda, čili permafrost, pokrývá podstatnou část zemského povrchu. Na severní polokouli se rozkládá na zhruba jedné čtvrtině souše, o celkové rozloze 22,79 milionů kilometrů čtverečních.

Během historie se v permafrostu ukládaly látky z atmosféry, jako je oxid uhličitý, ale také třeba rtuť. Vědci nedávno přišli na to, že trvale zmrzlá půda obsahuje ohromné množství rtuti. V zamrzlé půdě není rtuť nijak zvlášť nebezpečná, permafrost ale postupně roztává a rtuť se dostává do okolního prostředí.

TIP: Nečekaný dopad: Globální oteplování zvyšuje radioaktivitu polárního oceánu

Pokud jsou odhady vědců správné, v zmrzlé půdě se skrývá tolik rtuti, že její množství dvojnásobně předčí rtuť všech zbývajících půd na Zemi, oceánů i atmosféry. Jinými slovy, rtuti je ve zmrzlé půdě skutečně hodně, a protože je jedovatá, mohla by v budoucnu představovat vážný problém.

Naše atmosféra vypadá relativně čistě, zdání ale klame. Ve skutečnosti obsahuje spoustu různých molekul a také mikroorganismů, které se v ní vyskytují v neuvěřitelných množstvích.

Podle nového výzkumu prší na Zemi každý den miliardy a miliardy bakterií a společně s nimi ještě více virů. Kanadští vědci odhadli, že na každý čtvereční metr povrchu planety denně naprší nebo prostě dopadne několik desítek milionů bakterií a 800 milionů virů. Jejich celkové množství za pouhý den je jen obtížně představitelné.

TIP: Létaní v dešti: Kapky vody posílají bakterie z půdy do vzduchu

Jak bakterie, tak i viry cestují atmosférou na kapénkách či částicích. Viry bývají navázané na menší částice než bakterie a mohou tím pádem zůstat v atmosféře déle a dostávají se do větších dálek. Většina virů se do atmosféry dostává z mořské vody.

Startovací okno aktuálně nejsilnější rakety současnosti se otevřelo v 19:30 hodin našeho času, kvůli silnému větru se ovšem samotný start posunul o zhruba dvě hodiny. V 21:45 zažehl Falcon Heavy všech svých 27 motorů Merlin a během několik vteřin se ladně vznesl nad startovací komplex 39A Kennedyho vesmírného střediska na Floridě.

O 3 minuty později se od centrální části prvního stupně oddělili oba boostery a v dokonale synchronní formaci se vydali zpět na přistání. Samotné dosednutí boosterů bylo jako z počítačové hry – přesně 8 minut po startu Falconu synchronizovaně dosedly obě části prvního stupně v pořádku v areálu Mysu Canaveral.

Otazníky kolem centrální části

Po několika sekundách se od prvního stupně úspěšně oddělil i centrální část prvního stupně a vydala se vstříc přistávací plošině v Atlantiku asi 500 kilometrů daleko od Floridy. I tato část vypadala zcela dle očekávání – pomocné trysky spolehlivě nasměrovaly centrální část k mořské plošině. Přibližně 9 minut po startu Falconu došlo k výpadku signálu z vracející se části prvního stupně. Elon Musk později na tiskové konferenci potvrdil, že došlo k jeho ztrátě. 

Při návratu tohoto stupně podle všeho došla samozápalná směs, která se používá k zažehnutí motorů, sloužících pro nezbytné zpomalení a řízené dosednutí. V důsledku toho centrální část prvního stupně narazila na hladinu oceánu zhruba sto metrů od plošiny rychlostí asi 500 kilometrů v hodině.

Druhý stupeň i se svým nákladem – rudým elektromobilem Tesla Roadster „pilotovaným“ hvězdným mužem Starmanem mezitím úspěšně doputoval na parkovací oběžnou dráhu Země, kde strávil dalších přibližně 5 hodin, aby se poté vydal směrem k heliocentrické dráze, která bude sahat až k dráze Marsu.

Pro SpaceX a jejího šéfa Elona Muska jde o další fenomenální úspěch bez ohledu na osud centrální části Falconu Heavy. Projekt Falcon Heavy opakovaně prokázal svou životaschopnost a mohl by otevřít nové možnosti pro velké vědecké mise i vesmírnou turistiku.

Ovládání ohně se vždy považovalo za vyloženě lidskou dovednost. Ukazuje se ale, že přinejmenším naši nejbližší příbuzní zacházeli s ohněm docela dobře. Dokládají to i nové objevy na lokalitě Poggetti Vecchi v italském Toskánsku.

Archeologové tam vykopali dřevěné nástroje, které před 171 tisíci let pomocí ohně opracovali neandertálci. Dřevěné nástroje se obvykle rychle rozkládají a ve vykopávkách bývají vzácností, v Poggetti Vecchi jich ale nalezli hodně, společně s kamennými nástroji a kostmi vymřelého druhu slona.

TIP: V čem jsme měli výhodu oproti neandertálcům? Méně nám vadil kouř

Vědci se domnívají, že ve většině případů nešlo vyloženě o zbraně, ale spíše o víceúčelové pracovní hole, které se dobře hodily do ruky. Většina objevených dřevěných nástrojů byla vyrobena ze dřeva zimostrázu. Oheň neandertálci používali zřejmě hlavně při odstraňování kůry z těchto nástrojů. V té době právě panovala předposlední doba ledová, takže i neandertálci jistě uvítali trochu tepla pro zahřátí.