Namáhaný džíp se přehoupne přes poslední převis a kopíruje římsu kráteru. Jen za několik málo okamžiků se po pravé straně otvírá výhled, který nám bere dech. Na tomto místě se kdysi tyčila hora, která dosahovala zhruba stejné výšky jako Kilimandžáro. Gigantická sopečná erupce, k níž došlo přibližně před třemi miliony let, tu vytvořila největší neporušený sopečný kráter na světě, jehož strmé stěny se tyčí až do výšky 610 metrů. Uprostřed 260 km2 rozlehlé náhorní plošiny se leskne oko jezera Magadi a v pozadí se majestátně tyčí posvátná hora Masajů – Ol Doinyo Lengai. K poslední významné erupci stále činného vulkánu došlo v roce 2007, ale hustý kouř dává čas od času vědět, že výčet sopečných výbuchů není s velkou pravděpodobností konečný. Když zaměříte pozornost a skla dalekohledu na dno kráteru, můžete na otevřené planině dohledat pohybující se tečky, které při zaostření dostanou podobu antilop nebo zeber. Je to první ochutnávka bohaté fauny tohoto přírodního útvaru, který byl v roce 1979 zařazen na seznam světového dědictví UNESCO a je označován jako osmý div světa.

Zvířata a lidé

Do kráteru vedou pouze tři cesty, z nichž jen jedna je obousměrná. Další dvě slouží buď pouze k sestupu, nebo naopak k výjezdu ze dna kaldery. Zhruba v polovině Seneto road, jednosměrky vedoucí dolů, nám cestu přehrazuje stádo krav doprovázené několika štíhlými postavami. Masajové!

Kráter je od roku 1971 součástí širšího chráněného území o celkové rozloze 8 300 km², které nese název Ngorongoro Conservation Area (NCA). Kromě významných historických nalezišť, jakými je například Oldupaiská rokle (i v češtině se neprávně uvádí název Olduvaiská), je NCA unikátní tím, že zde vedle sebe žijí divoká zvířata i lidé. Ne vždy je ale toto soužití bez problémů. Masajové mají právo pást svůj dobytek v celé oblasti NCA a v horních partiích samotného kráteru, není ale nic neobvyklého zastihnout pasoucí se stáda přímo na dně kaldery. Hranice, a to ani ty státní, nehrají v životě Masajů žádnou důležitou roli. Příslušníci tohoto hrdého kmene považují za své svaté právo hnát dobytek kamkoliv se jim zlíbí, což občas vede i k dalším potížím.

Masajové sice divoká zvířata z principu neloví, pokud ale nějaká šelma jejich stáda napadne, obvykle s ní udělají krátký proces. Je pak jedno, zda se jedná o běžnější druh zvířete, nebo o vysoce ohroženého predátora. Takto byli v této oblasti vybiti například dříve běžní psi hyenoví. V poslední době sice do kráteru tu a tam zavítá jedna smečka těchto kriticky ohrožených zvířat, ale v takovém případě jde skutečně pouze o vzácnou návštěvu, která se dlouho nezdrží…

Na cestě nekonečných stád

Širší chráněná oblast NCA je také součástí každoroční migrační trasy pakoňů a zeber. Statisícová stáda sem připutují přibližně v prosinci a zdržují se zejména v oblasti Ndutu, která leží mimo kráter a přiléhá k NP Serengeti. Mezi koncem ledna a počátkem března se pak stáda pakoňů ještě rozrostou o zhruba 400 000 mláďat, která se zde každoročně hromadně narodí.

Ani v době, kdy se pakoně vydají dále na severozápad, ale kráter nezůstává bez života. Trvale jej obývá na 25 000 velkých zvířat, mezi něž kromě početnějších druhů býložravců patří například i více než 60 lvů nebo několik desítek slonů. Nechybí zde levharti, gepardi, hyeny skvrnité nebo na 4 000 buvolů kaferských. Rozmanitostí se může pochlubit i zdejší říše opeřenců, která zahrnuje na 500 různých druhů ptáků.

Ohnivá debata

Dalším kontroverzním bodem, pokud jde o způsob ochrany ekosystému kráteru, je zakládání řízených požárů. V době sucha jsou návštěvníci parku často svědky vypalování celých rozsáhlých ploch. Některé požáry zakládají Masajové, aby před příchodem dešťů povzbudili růst čerstvé trávy pro svůj dobytek. Za jiné je pak zodpovědná samotná správa parku, která tvrdí, že se tak snaží zamezit větším škodám v případě přirozených požárů.

Je pravdou, že se na vypálených plochách s příchodem dešťů brzy zazelená svěží tráva, na druhou stranu ale řízenému vypalování každoročně padnou za oběť tisíce drobných živočichů. Platí to především pro některé druhy hmyzu, drobné hlodavce a také pro ptáky hnízdící na zemi, jejichž mláďata nemají šanci před ohněm uniknout. O tom, nakolik jsou řízené požáry pro krajinu přínosem nebo pohromou se stále vedou odborné spory, v nichž zatím zastánci umělých požárů vítězí.

Ve střehu před pytláky

Pokud jde o pytláctví, daří se jej díky přísné ochraně kráteru celkem účinně eliminovat. V porovnání například se západním Serengeti, kde se pytláci běžně projevují, je Ngorongoro pro zvířata mnohem bezpečnější. To ale neznamená, že by zde k pytláckým pokusům vůbec nedocházelo. Na webových stránkách správy parku si lze přečíst varování, aby se turisté, kteří se stanou svědky pytláckého řádění, nepokoušeli sami zasáhnout. Pytlácké bandy bývají zpravidla dobře ozbrojené a v případě ohrožení neváhají své zbraně použít.

Pytláky jsou ohroženi zejména vzácní nosorožci dvourozí, známí také jako nosorožci černí (Diceros bicornis). Kolem roku 1900 obývalo africký kontinent dokonce několik stovek tisíc těchto zvířat a ještě v první polovině dvacátého století zde nosorožci dvourozí platili za nejpočetnější zástupce svého druhu. To se radikálně změnilo ve druhé polovině minulého století a v roce 1995 poklesl počet těchto zvířat na historické minimum. Podle nadace International Rhino Foundation tehdy přežívalo v celé Africe pouhopouhých 2 410 kusů. Díky zostřené ochraně se podařilo od té doby jejich stavy lehce navýšit, stále však platí, že nosorožci dvourozí patří na listinu kriticky ohrožených druhů. Jejich rohy mají na černém trhu cenu několika tisíc dolarů a to už je pro pytláky z kontinentu, kde drtivá většina lidí žije pod hranicí chudoby, pádný důvod riskovat vysoký trest nebo dokonce život.

Jedinou účinnou ochranou, která se osvědčila v kráteru Ngorongoro, kde aktuálně žije 26 nosorožců dvourohých, je proto jejich důsledný monitoring. Ozbrojení strážci tu „své“ nosorožce hlídají 24 hodin denně.

Zemřít pro Afriku

Po několikahodinovém safari na dně kráteru, během kterého jsme kromě desítek běžnějších zvířat zaznamenali i vzácného karakala, se zastavujeme na malé občerstvení v piknikovém areálu, který zde zbudovala správa parku. Na okolních stomech hlídkují luňáci, na které je třeba dát si pozor. Snadno dostupná potrava je velkým lákadlem a drzost dravců už postupem času došla tak daleko, že vám nestřežené sousto neváhají ukrást přímo z ruky. V dálce se zableskne a objevují se černé mraky, které se rychle blíží. Je čas na návrat.

TIP: Problémy krále zvířat aneb Někdejší africký vládce bojuje o holé přežití

Strmý výstup lemuje stádo buvolů, které se nerušeně popásá v horních partiích kaldery. Na bližší pozorování ale není vhodná doba. Blížící se bouřka hrozí na příkré cestě uvíznutím i silným safari vozům s náhonem na všechny čtyři kola (jiné sem ani nemají povolený vjezd). První kapky, které se vzápětí mění v hustý liják, nás naštěstí zastihnou až na římse kráteru.

Míjíme hrob německého kameramana a režiséra Michalea Grzimeka, který se spolu se svým otcem, zoologem Bernhardem Grzimekem, významně zasloužil o rozvoj ochrany zdejší přírody. V lednu 1959 se Michael Grzimek stal obětí letecké nehody, když se jeho letadlo po srážce se supem bělohlavým zřítilo právě do těchto míst. Bylo mu tehdy necelých 25 let. Ani tragická synova smrt nezpůsobila, že by jeho otec na Afriku zanevřel. Jeho památce vzdal hold knihou „Serengeti nesmí zemřít“, která vyšla i v češtine a patří k tomu nejlepšímu, co bylo o této oblasti kdy napsáno. Stejnojmenný film, ve kterém byly použity Michaelovy filmové záběry a snímky z jeho archivu, pak v roce 1960 svým tvůrcům vynesl filmového Oskara. „Vše, co měl, daroval divokým zvířatům této země. Včetně vlastního života... ,“ stojí na vysokém jehlancovém pomníku, který zde na Michaelovu počest zbudovala tanzanská vláda. Stačí si před očima promítnout některé obrázky z dnešního safari a není tak těžké pochopit ty, kteří jsou tomuto koutu světa ochotni zasvětit celý svůj život…

Rok je doba odvozená od oběhu Země kolem Slunce trvajícího přibližně 365,25 dne. Pro potřeby kalendáře jej zaokrouhlujeme na celé dny a nesoulad s přesnou dobou oběhu kolem Slunce řešíme nestejnou délkou roků. Téměř celosvětově používaný solární gregoriánský kalendář má běžně 365 dní a rozdíl se dorovnává pravidelně vkládaným přestupným rokem, který je o jeden den delší.

Tropický, siderický, anomalistický…

Délka siderického neboli hvězdného roku činí 365,256363305 středního slunečního dne, tj. 365 d, 6 h, 9 min a 9,78956 s. Jde o dobu skutečného oběhu naší planety kolem Slunce o 360°. Při pohledu ze Země se jedná o dobu zdánlivého oběhu Slunce po ekliptice vzhledem ke hvězdám – tedy o dobu mezi dvěma po sobě následujícími stejnými polohami Slunce mezi hvězdami.

Tropický rok trvá 365,242192129 středního slunečního dne, tj. 365 d, 5 h, 48 min a 45,39995 s. Je to doba, která uplyne mezi dvěma po sobě následujícími průchody středního Slunce jarním bodem (průsečíkem ekliptiky se světovým rovníkem). Protože se jarní bod vlivem precese posouvá vstříc Slunci přibližně o 50,25″ za rok (což odpovídá změně o 1° asi za 72 let), je tropický rok kratší než siderický. Jedná se rovněž o periodu, s níž se střídají roční období, a její délka tedy hraje důležitou roli v tvorbě kalendáře.

Anomalistický rok trvá 365,259635864 středního slunečního dne, tj. 365 d, 6 h, 13 min a 52,53865 s. Představuje dobu mezi dvěma po sobě následujícími průchody Země periheliem její dráhy (kdy se naše planeta nachází nejblíž ke Slunci). Protože se perihelium zemské trajektorie posouvá ve směru pohybu planety, je anomalistický rok delší než tropický.

Vyrovnání kalendáře

Základ kalendářního roku tvoří rok tropický. V gregoriánském kalendáři po sobě následují vždy tři roky o délce 365 dnů a čtvrtý rok (dělitelný čtyřmi) je přestupný, má tedy 366 dnů. Tzv. stoleté roky jsou však přestupné jen v případě, že lze letopočet beze zbytku dělit číslem 400. Rok 1600 tudíž přestupný byl, zatímco roky 1700, 1800 a 1900 nikoliv a rok 2000 opět ano. 

TIP: Jak se měří přesný čas: 60 let od prvních atomových hodin

Průměrná délka gregoriánského roku tak činí 365,2425 dne, tj. 365 d, 5 h, 49 min a 12 s – je tedy pouze o 0,0003079 dne delší než rok tropický. Rozdíl jednoho dne vznikne až za více než 3 247 let od roku 1582, kdy byl gregoriánský kalendář zaveden. Pak bude nutné jeden přestupný rok zrušit, aby se vzniklý rozdíl vyrovnal.

Jednoho podzimního dne přišla Jamesi Flynnovi, vědci z univerzity v Otagu na Novém Zélandu, objemná zásilka. Byly v ní výsledky IQ testů dvou generací nizozemských studentů. Po analýze dat dospěl tento profesor politických studií k překvapivému závěru: IQ lidí, kteří vyplňovali test v 80. letech, bylo v průměru mnohem vyšší než těch, kteří jej dělali v letech padesátých.

Flynn tedy pokračoval v bádání a postupně shromáždil data téměř ze třiceti zemí celého světa. Výsledky byly všude stejné a vědce vedly k závěru tak významnému, že se dnes označuje jako Flynnův efekt. Podle něj dochází u obyvatel v rozdílných částech světa k významnému a dlouhodobému růstu inteligence. IQ stoupá v průměru o tři body za jedno desetiletí. Hypoteticky by to tedy znamenalo, že lidé žijící na začátku 20. století byli s průměrným IQ okolo 70 na hranici mentální retardace, což je však samozřejmě absurdní. Jeden z psychologických aforismů totiž říká, že schopnost řešit IQ testy vypovídá pouze o schopnosti řešit IQ testy, nikoliv o skutečné inteligenci. O čem tedy vlastně vypovídají Flynnovy závěry? 

Stravou k vyššímu IQ

Někteří odborníci tvrdí, že nárůst inteligence může být způsoben lepším vzděláním, kterého se dnešním lidem dostává. Jinak řečeno – naučí se ve škole způsobu myšlení, jenž jim umožňuje uspět v IQ testech. Takové vysvětlení Flynnova efektu je ale v rozporu s faktem, že některé studie zjistily růst IQ i u předškolních dětí. Navíc, největší nárůst byl spojen s testy, které měří takzvanou fluidní neboli vrozenou inteligenci. Ty se snaží omezit na minimum spoléhání se na znalosti a naučené schopnosti. 

Vědci tedy přišli s řadou dalších hypotéz. Jednou z nich je, že dnešní člověk si může dopřát mnohem pestřejší a kvalitnější stravu než před sto lety, a právě kvalitnější strava se také považuje za důvod, proč jsou dnes lidé v průměru vyšší a mají i o něco větší mozek. 

V rozporu s touto teorií ale sám Flynn poukazuje na případ takzvané holandské zimy v roce 1944, tedy hladomoru, který propukl v části Nizozemí okupované Němci. Jestliže za inteligenci může výživa, nemělo by být IQ dětí narozených v té době nižší? Nic takového ale výsledky testů neukázaly. Jako protiargument používají odborníci domněnku, že podvýživa musí být dlouhodobá, aby se na inteligenci projevila. 

Může za to světlo? 

Jedno ze spekulativnějších vysvětlení nárůstu IQ tvrdí, že jeho příčinou je umělé osvětlení. U zvířat stimuluje vystavení světlu část mozku zvanou epifýza, která plní řadu různých funkcí a má patrně vliv i na inteligenci. Jestli to však u lidí funguje stejně jako u zvířat, není zatím vědecky doloženo. Je ale zřejmé, že na rozdíl od předcházejících generací jsme dnes s umělým osvětlením spjati téměř nerozlučně.

Podle další teorie je příčinou naší vzrůstající inteligence právě komplikované a stimulující prostředí, které nás obklopuje. Mobilní telefon, počítač, ale i domácí spotřebiče by jistě pro naše předky představovaly poměrně složitá zařízení. Naučit se používat tyto výsledky technologického pokroku vyžaduje nemálo abstraktního myšlení. A právě to je při řešení IQ testů nepostradatelné. 

Jiní odborníci tvrdí, že Flynnův efekt může být způsoben kvalitnějšími lékařskými metodami. Ve 20. století jsme byli (především ve vyspělých zemích) svědky zlepšující se zdravotní péče, díky které již nejsme tolik vystaveni infekčním nemocem. A právě ty mohou negativně ovlivnit vývoj mozku. Studie z loňského roku provedená v USA zjistila, že ve státech, kde je vyšší výskyt infekčních nemocí, je také nižší průměrné IQ. 

Naučená versus zděděná

Trend vzrůstajícího IQ vyvolává také znepokojující otázku, zda se inteligence dá naučit, nebo se s ní člověk už rodí. V odpovědích se vědci radikálně rozcházejí.

Britský psycholog Richard Lynn například v rámci výzkumu souvislosti mezi rasou a inteligencí zjistil, že naměřené IQ se výrazně liší v rámci geografických rozdílů. Evropané mají v průměru IQ 100, obyvatelé subsaharské Afriky jen 67, australští domorodci 62 a američtí indiáni 87. Znamená to, že existují biologické rasové rozdíly v inteligenci? Podle Flynna, zastánce názoru, že inteligenci se učíme, tomu tak není. Stačí si prý uvědomit, že obyvatel subsaharské Afriky dnes dosahuje v IQ testech zhruba stejných výsledků jako Američan na začátku 20. století. 

Přitom se zdá, že se růst IQ v některých vyspělých zemích již zastavil, nebo dokonce začal klesat. Flynn například zjistil, že ve Velké Británii kleslo mezi léty 1980 a 2008 u čtrnáctiletých dětí průměrné IQ o dva body a mírný pokles nastal i v některých dalších zemích. Znamená to, že začínáme hloupnout? Nebo snad dosáhl růst inteligence svého vrcholu? Pokud ano, pak nás obyvatelé světadílů, jejichž výsledky v IQ testech jsou momentálně horší, jednou doženou.

TIP: Chytrost nejsou žádné čáry: Genetici vystopovali 52 genů inteligence

Opačného (a poněkud kontroverzního) názoru jsou vědci J. Philippe Rushton z univerzity v západním Ontariu v Kanadě a Arthur R. Jensen z Kalifornské univerzity. Geny podle nich fungují neúprosně. Oba výzkumníci se přitom opírají o fakt, že navzdory zlepšující se sociální situaci se rozdíly v IQ mezi černochy a bělochy za posledních sto let nesnížily. Voda na mlýn rasismu? Richard Nisbett, psycholog na Michiganské univerzitě, s tím zásadně nesouhlasí. Podle něj rozdíly mezi rasami téměř vymizí, pokud vědci dodrží při testech pevná kritéria a srovnají pouze lidi z téhož ekonomického a sociálního prostředí. Odborníci jsou si vědomi kontroverzí, které jejich výzkum doprovázejí, a dodávají, že v historii psychologie žádná jiná problematika neodolávala vědeckému konsenzu tak dlouho.

Zastoupení různé hodnoty IQ:

Pro indiány byl javorový sirup pochoutkou. Však také inspiroval mnoho jejich legend. Reba Wilkinsonová z Muzea javoru v Nové Anglii vypráví tu nejrozšířenější: „Jeden z válečníků zasekl v hněvu tomahavk do javoru a šťáva vytékající ze stromu se náhodou smíchala ve vědru s vodou. Když v ní pak válečníkova manželka uvařila maso, překvapila všechny jeho sladká chuť a objev byl na světě.“ 

Historicky je doloženo, že se indiáni naučili získávat hustou sladkou tekutinu z kmenů určitých odrůd javoru dávno před příchodem Kolumba. První evropští osadníci dovednost převzali a zrodila se tradice, která dodnes přežívá hlavně v Kanadě a ve Spojených státech amerických. 

„Producentem číslo jedna v celé zemi je stát Vermont,“ hlásí hrdě Reba. Právě v této části Ameriky prý osadníci dokážou vylepšit a zefektivnit způsob získávání cenné suroviny. 

Sladký příchod jara 

Indiáni původně neměli kovové nádoby. Vařili proto cukr pomocí kamenů, které zahřívali na vysokou teplotu v ohni a pak je kladli přímo do surové šťávy zachycené z javorů do dřevěných a hliněných nádob. 

Osadníci rychle přišli na to, že bude snazší javorovou mízu zahřívat ve velkých kovových hrncích přímo nad ohněm. Celý proces přitom začíná v předjaří, kdy se cukrovarníci vydávají do lesů naříznout stromy a umístit na ně speciální nádoby. Musí se postupovat opatrně, aby se stromy trvale nepoškodily. 

TIP: Chléb Schüttelbrot: Křupavý poklad z Jižního Tyrolska

Každý z nich může dát v závislosti na stáří a síle 35–50 litů mízy. Nejlépe vytéká, když v noci mrzne a přes den se teplota pohybuje kolem 5 °C. Po několika dnech se šťáva shromáždí a začne se vařit. 

Za starých časů bývalo takové vaření první radostnou známkou jara po zimě – podílely se na něm celé rodiny, zpívalo se a veselilo. Dodnes se zachovala celá řada lidových písniček, z nichž mnohé javorový sirup oslavují. 

Výroba sirupu coby připomínka minulosti 

„Nic nevoní tak krásně jako kůlna nebo stodola, kde se vaří cukr,“ říká Reba Wilkinsonová a dodává: „Z dvaceti až padesáti litrů mízy se dá v závislosti na její cukernatosti získat litru sirupu.“ 

Produkce javorového sirupu představuje pro místní farmáře a chovatele skotu přivýdělek, nikoliv hlavní zdroj obživy. Přežívá ale jako připomínka dávných dob, které si Američané s nostalgií mírně idealizují. Jisté je, že málokterá pochoutka je tak typicky americká jako právě javorový sirup.

Žijeme v době stále většího nebezpečí infekcí rezistentními bakteriemi. Zatím se s nimi můžeme potkat především v nemocnicích, postupně ale pronikají i do každodenního života. Podle všeho ohrožují i bezpečnost sexu.

Jednou z nejběžnějších pohlavně přenosných nemocí je kapavka. Dlouhá léta nebyla žádným velkým strašákem, protože ji bylo možné bez větších problémů vyléčit pomocí širokospektrálních antibiotik. Jenomže původce kapavky, bakterie Neisseria gonorrhoeae, se v poslední době stává rezistentní vůči antibiotikům. A nevyléčená kapavka se může stát komplikovaným onemocněním a skončit neplodností, ať mužů nebo žen.

TIP: Odborníci bijí na poplach: Kapavka možná bude neléčitelná

Čínští vědci prozkoumali situaci s kapavkou v Číně a jejich závěry nejsou právě radostné. Počet zachycených případů kapavky, která je rezistentní vůči oběma klíčovým antibiotikům, s nimiž se kapavka standardně léčí, se mezi lety 2013 a 2016 téměř zdvojnásobil, z 1,9 procenta na 3,3 procent. Lékaři teď budou usilovně hledat nové prostředky a léčebné postupy, které bychom mohli postavit rezistentní kapavce do cesty.

Yorlenis Gutierrezová dlouhé měsíce obcházela lékárny a snažila se získat prášky, bez nichž se komplikuje život mnoha Venezuelankám – chybí jim antikoncepce. V zemi, kterou zmítá ekonomická krize, se stojí fronty na jídlo a těžko se shánějí i základní antibiotika. Antikoncepce však představuje takřka nedostupné zboží a její nedostatek se viditelně projevuje na obyvatelstvu.  

Potřebné pilulky se 28leté ženě nakonec sehnat nepodařilo, a tak stáli s manželem před těžkou volbou: Buď se dlouhodobě vzdají sexu, nebo budou riskovat, že Yorlenis otěhotní – druhé dítě přitom nechtěli. Oba se nakonec dohodli, že abstinence nepřichází v úvahu, a zkusili si dávat pozor – nicméně časem „přišli“ do jiného stavu. „Už teď jíme stěží třikrát denně,“ vysvětluje rozrušená Yorlenis, která ztratila práci v salonu krásy. „Netuším, jak nakrmíme další hladový krk.“

Riziko těhotenství

Klesající ceny ropy spolu s téměř dvěma desetiletími socialistické politiky uvrhly Venezuelu do řady krizí a její měnu, bolívar, přivedly k jedné z nejvyšších světových inflací (viz Zachrání je kryptoměna?). Ceny základních životních potřeb rostou takřka každý den a v lékárnách nezřídka chybějí antibiotika i další léčiva. Nicméně nedostatek antikoncepce staví Venezuelany před obzvlášť těžkou volbu – zda vůbec mít sex. Většina se rozhodne pro milování bez ochrany a často pak musí řešit následky. 

V současnosti neexistují na téma nechtěných těhotenství v zemi žádné oficiální statistiky, nicméně tamní lékaři hlásí v tomto ohledu prudký nárůst. Daleko snáz se rovněž šíří sexuálně přenosné choroby, což vrhá obyvatele do ještě hlubší deprese.  

Do boje zázvorem a papájou

Mainstreamová média vydala několik článků o tzv. počítací metodě, jejíž pomocí žena určí, kdy ovuluje – a kdy tudíž hrozí, že po „nehodě“ při sexu otěhotní. Venezuelská stránka Cactus24 zas nabídla patnáct lidových rad, jak předcházet početí: Pomáhá prý jíst papáju aspoň dvakrát denně nebo pravidelně pít zázvorový čaj. 

Řada Venezuelanek se obrátila na sociální sítě Facebook, Instagram a Twitter, kde si vyměňují rady, ale také informace o případném prodeji antikoncepčních pilulek, nitroděložních tělísek a implantátů – nicméně za nadsazené ceny černého trhu. Jiné zas prosí své příbuzné či kamarádky, zda by jim neopatřily antikoncepci v zahraničí. „Naposledy jsem získala prášky od švagrové, která je nakoupila v Kolumbii,“ vzpomíná Alejandra Moranová, 27letá novinářka z Caracasu. „V prosinci pojedu do Španělska, takže tam pořídím zásoby a něco dovezu také známým.“

Kondomy zdarma

Dlouhé roky byly antikoncepční pilulky, nitroděložní tělíska či kondomy k dostání zdarma ve všech venezuelských nemocnicích nebo prostřednictvím různých vládních programů. Dnes si však země zmítaná krizí nemůže podobné výdaje dovolit. Následkem toho některé formy antikoncepce z trhu zcela zmizely a jiné jsou k dostání jen za přemrštěné ceny. „Zvlášť obtížně se antikoncepce shání mladým,“ vysvětluje Vanessa Diazová, gynekoložka z Caracas University Hospital. „Kdysi se například kondomy rozdávaly zdarma, existovalo mnoho značek a některé z nich byly navíc velmi levné. Doba se však změnila.“ 

Antikoncepční nouze také podle odborníků dál podněcuje provádění domácích potratů. Nejde však o nijak překvapivý vývoj, uvážíme-li, že je ve Venezuele interrupce protizákonná a smí se k ní přistoupit pouze v případě ohrožení života matky. 

Dlouhodobý půst

Marissa Lorettová, gynekoložka v Concepción Palacios Maternity Hospital, prý nedávno ošetřovala ženu, která se pokusila své těhotenství přerušit velmi drastickým způsobem: Lila „do sebe“ prací prostředek a strkala dovnitř petržel. Do nemocnice ji přivezli s krvácením a v křečích, které nakonec potrat skutečně vyvolaly. Nešťastnici se však zanítila rodidla. „Nakonec jsme jí museli vzít celou dělohu,“ dodává Lorettová. 

Dlouhé roky získávaly venezuelské lékárny zboží díky systémovým úlevám: Vláda nastavila výhodný kurz bolívaru pro dovoz ze zahraničí a pak se nakupovalo. Podobné praktiky však již nelze použít, a lékárny proto mimo jiné nemají antikoncepční prostředky – nebo jsou jejich zásoby zanedbatelné a prodávají se za stonásobně vyšší ceny oproti normálu. Podle tamní Farmaceutické federace klesly celkové zásoby antikoncepčních pilulek od roku 2015 o 90 %. Jedna lékárna v centru Caracasu dokonce prohlásila, že je nenaskladnila už víc než rok. 

Sdílená antikoncepce

V lékárně o dva bloky dál řekli dvacetileté zákaznici shánějící prášky, že mají skladem pouze zboží z dovozu. Zaměstnanci jí tak chtěli naznačit, že se prodává za ceny černého trhu: 21 tabletek za 120 tisíc bolívarů, což je třetina venezuelské minimální měsíční mzdy. „Jsou drahé, ale potřebuju je,“ povzdychla si dívka a zaplatila.

Z regálů obchodů však zmizela také řada známých značek kondomů – nahradily je sice levnější alternativy, jenže se stále jedná o dovozové zboží, tudíž je pro většinu obyvatel nedostupné. Balení tří kondomů vyjde na několikanásobek minimální denní mzdy. „Já jsem získal kondomy od kamaráda, který se rozhodl odstěhovat do Spojených států,“ svěřil se 28letý Juan Noguera, nezaměstnaný ekonomický výzkumník. „Občas si je prostě dáváme mezi sebou. Vládne tu sdílená ekonomika.“

Problémy bez ochrany

Řada venezuelských „macho“ mladíků kondomy tak jako tak odmítá, přesto má teď jejich zdražení negativní vliv na šíření pohlavních chorob. Levnější značky navíc nebývají spolehlivé. Před několika měsíci jel 28letý Andres Rodriguez za svou přítelkyní a po cestě hodlal koupit ochranu. V obchodě však nenašel výrobek, kterému roky důvěřoval, a tak se musel spokojit s „nevyzkoušenou“ alternativou. „Prostě jsem je koupil, měl jsem naspěch,“ vysvětluje. Během sexu pak kondom praskl, ale jeho partnerka naštěstí nepočala. „Dovedete si představit těhotenství v zemi v takové krizi? To by byla hrůza!“ dodává mladý muž s úlevou. 

Nedostatek kondomů spojují lékaři se znepokojivým nárůstem počtu nakažených virem HIV a dalšími sexuálně přenosnými chorobami, jako jsou kapavka, syfilis a herpes. Podle Maríi Landaetové, vedoucí infekčního oddělení Caracas University Hospital, se počet pacientů s HIV letos vyšplhal na 5 600, což je zásadní skok oproti třem tisícům v roce 2014. „Může za to mimo jiné nedostatek prostředků prevence,“ vysvětluje lékařka. 

Šest z deseti

Rostoucího počtu pacientů si všimla také Vanessa Diazová: „V mé soukromé praxi má teď nějakou pohlavní chorobu pět až šest lidí z deseti. Před dvěma lety šlo o dva až tři.“ Kvůli nedostatku medikamentů navíc lékaři nemohou nakažené ošetřit, a situace se proto stále zhoršuje. „Ve Venezuele nenajdete ani něco tak základního, jako je penicilin, to nejlevnější antibiotikum na světě,“ dodává epidemioložka Moraima Hernándezová.

Po měsících nárazového užívání antikoncepčních pilulek se 24letá ekonomka Lorena Mendezová rozhodla nadále neriskovat: Přes Instagram si našla dealera, který jí na černém trhu obstaral estrogenový implantát. Drobná tyčinka se vpichuje pod kůži na paži a uvolňuje hormony. Může sloužit až tři roky a dívka za ni zaplatila 600 tisíc bolívarů, tedy 300násobek oficiální dotované ceny. „Bylo to extrémně drahé, většina lidí si implantát nemůže dovolit,“ dodává, „ale stálo to za to. Teď už se nemusím těhotenství bát.“ 

Adam ze Schwarzenberku a Markéta z Pallantu spojili své životy 27. listopadu 1613 na zámku Hambach nedaleko Kolína nad Rýnem. Ženich, tehdy dvacetiletý, byl synem proslulého válečníka Adolfa I. ze Schwarzenberka a Markéty Alžběty Wolffové z Metternichu. Adolf I., chrabrý přemožitel Turků u pevnosti Raab, padl v létě roku 1600 zasažen zbloudilou střelou v bojích s francouzskými žoldnéři a malý Adam zůstal jediným pokračovatelem jeho rodu.

Byl vychován matkou na rodovém panství Gimborn a v osmnácti letech vstoupil do služeb arcivévody a pozdějšího císaře Matyáše, kde si začal budovat slušnou politickou kariéru. K dokonalosti mu tehdy chybělo jediné: potřeboval založit rodinu a přivést na svět dědice. Svatbu s urozenou nevěstou stvrdil dokument o dvaceti osmi stránkách z 9. září 1613.

K snědku i na podívanou

Podle dobových zvyklostí se dalo očekávat, že na jídelníčku svatební hostiny budou především masité pokrmy, že víno a pivo poteče proudem a že nebude chybět velkolepý svatební dort. Armáda schwarzenberských kuchařů připravila hody ze stovek kusů zvěřiny, tisícovek kusů drůbeže a sladkovodních i mořských ryb. Svůj život pro oslavu sňatkové aliance položil také bezpočet telat, jehňat a selat, proměněných na delikatesní pečínky i nejjemnější paštiky.

Za poněkud extravagantní součást velmožského svatebního menu je možné považovat pávy, labutě či tuleně, kteří zvyšovali jeho prestiž stejně jako šneci či ústřice. Ty začala středoevropská aristokracie po francouzském vzoru pojídat právě na počátku 17. století. Na hodovním stole nemohlo chybět ani cizokrajné ovoce, především citrusy a granátová jablka. Citrony a pomeranče byly pro renesančního člověka symbolem lásky a věrnosti, granátová jablka měla manželskému páru zaručit plodnost.

Vrchol hodokvasu představovala sladká sekce, které vévodil svatební dort zdobený marcipánovými a cukrovými figurkami. Při jejich výrobě se schwarzenberský dvorní cukrář inspiroval nejen křesťanskou symbolikou, ale sáhl i po antické mytologii. Po obvodu dortu stály postavy bohyň Diany, Juno, Justitie a Fortuny, dále Římanky Lukrécie, mytického hrdiny Herkula, bůžka Kupida a posla bohů Merkura. Uprostřed pak byla umístěna figurka delfína, jenž byl jednak symbolem Ježíše Krista, jeho umučení a zmrtvýchvstání, a jednak ztělesňoval šťastný osud a harmonii mezi novomanželi.

Samotný dort byl určen ke konzumaci, většina dalších cukrářských výtvorů zhotovených z bílého, hnědého či ovocného cukru, ale také vosku, plátna, slámy a dřeva, se ovšem řadila mezi takzvaná Schauessen, neboli jídla na podívanou. Tyto sladké skvosty představovaly spíše dekorace a byly ukázkami umění cukrářského mistra a jeho pomocníků. Hosté se mohli obdivovat obřímu dortu ve tvaru hradu s rozkvetlou zahradou a tekoucí fontánou na nádvoří, dortu ve tvaru zahrady s rozkvetlým stromem s větvemi ověšenými ovocem, ale i cukrové kolébce s dítětem vyjadřující přání, aby se nevěsta brzy proměnila v matku.

Plýtvání s jasným cílem

Na zapití slavné sňatkové aliance byl nachystán omezený počet lahví prvotřídního španělského a muškátového vína. K uhašení žízně jinak sloužilo bílé a červené víno a pivo. Dnes obvyklá konzumace čisté vody se v renesanční epoše příliš nepěstovala, voda sloužila spíše k užitkovým účelům.

Pokud by měl někdo pocit, že množství nachystaného jídla není adekvátní počtu pozvaných hostů, je třeba, aby si uvědomil, že „vznešené plýtvání“ patřilo k distinktivním znakům velmožského způsobu života. Stoly prohýbající se pod množstvím jídla, tonoucí v jemné záři plaménků stovek voskových svící mihotajících se v křišťálových ověscích těžkých lustrů, to vše bylo spolu s přísným dodržováním dvorské etikety způsobem, jak dát najevo své místo ve společnosti.

Cílem svatební hostiny bylo ohromit pozvané hosty směsicí chutí, vůní a vizuálního obžerství a přitáhnout jejich pozornost k ženichovi a nevěstě. Ti, odění ve velkolepých róbách určených výhradně pro tuto zvláštní příležitost, ve svůj slavný den vymezovali sociální prostor pro budoucí rodinu a doufali, že ti, které teď zahrnují luxusem a pozorností, budou v budoucnu podporovat jejich vlastní cíle a zájmy kdykoliv to bude třeba.

Image

Čtěte také

Je libo šneka, bobra, či žábu? Aneb Jak se postili naši předci

Když v roce 1997 vylovili rybáři nedaleko Pangandaran Beach mládě krokodýla mořského, Muhammad dlouho neváhal. Lovcům vysázel 25 tisíc rupií (asi 38 korun) a plazího nezbedu si odnesl domů. Nový domácí mazlíček, který dostal jméno Kojek, si rychle získal srdce Muhammadovy rodiny.

Dvousetkilogramový mazlíček

Zatímco před 21 lety měřil Kojek 25 centimetrů a vážil pár gramů, dnes má téměř tři metry a váží okolo 200 kilogramů. Stále je ale stejně hravý jako v době, kdy přišel do Muhammadova domu. „Péče o Kojeka není příliš náročná, jednou týdně mu vyměním vodu v bazénku, celého ho vydrbu a vyčistím mu zuby. Myslím, že ve mně vidí spíš svého otce, než páníčka“, říká chovatel dvousetkilogramového mazlíčka. „Nikdy by nikomu neublížil, často si s ním hrají i moje dvě děti,“ dodává přesvědčivě Muhammad.

Během času se Kojek stal svého druhu mezinárodní celebritou. „Píšou mi lidé z celého světa – z Austrálie, Evropy i z Ameriky. Všichni se chtějí s Kojekem setkat. Dokonce jsem dostal nabídku od jednoho chovatele – nabízel za Kojeka miliardu rupií (1,5 milionu korun),“ svěřuje se Muhammad.

Přestože je Kojekovi již přes dvacet let, je stále velmi mladý. Krokodýli mořští se dožívají přibližně stejného věku jako člověk a nepotvrzené informace hovoří o více než stoletých jedincích. Největší řádně změřený jedinec krokodýla mořského dosahoval délky 6,3 metru a hmotnosti asi 1,2 tuny, předpokládá se ale, že výjimečně může dorůst až do 7 metrů a vážit okolo 2 tun.

Někdy strávíte celé roky času přípravou na misi nebo experiment. A pak se něco pokazí a během sekundy je vše ztraceno. Stávají se ale i opačné případy, kdy se věci vyvíjejí mnohem lépe, než jsme čekali.

Právě to je případ evropské mise LISA Pathfinder. Tento satelit je ve vesmíru od roku 2016 a jeho úkolem je ověřit fungování technologie, která evropské agentuře ESA umožní zahájit očekávanou misi gravitační observatoře eLISA (evolved Laser Interferometer Space Antenna).

LISA Pathfinder se překonává

První výsledky měření mise LISA Pathfinder byly víc než slibné. Testované zařízení pracovalo 5 krát lépe, než kolik je minimální požadavek pro fungování observatoře eLISA. Nedávno se objevily závěrečné výsledky měření a podle nich je LISA Pathfinder oproti očekáváním dokonce 10 krát lepší.

TIP: Co jsou gravitační vlny? Jak souvisí s teorií relativity?

Podle Karstena Danzmanna, který se podílí na vývoji technologie pro eLISA pod názvem LISA Technology Package, mise LISA Pathfinder krásně splnila veškerá očekávání. Gravitační observatoř, kterou budou tvořit tři satelity na oběžné dráze, navzájem vzdálené 2,5 milionu kilometrů a propojené laserovými paprsky, je zase o něco blíže realitě.

Na sklonku druhé světové války propukl v části Nizozemska, která byla v té době stále okupovaná Německem, drastický hladomor. Asi 22 tisíc lidí tehdy zemřelo hlady a 4,5 milionů Nizozemců trpělo extrémní podvýživou.

Vědci si už dříve všimli, že potomci lidí, které postihl tehdejší hladomor, jsou ve zvýšené míře obézní a mají častěji diabetes 2. typu, schizofrenii nebo další zdravotní problémy. Potvrzuje to i nový výzkumu DNA těchto potomků.

Nizozemští a američtí genetici zjistili, že hladomor zanechal stopy na epigenetice těchto lidí. Jinými slovy, změnil chemické značky, které jsou navěšené na DNA a ovlivňují fungování jednotlivých genů. Od hladomoru uplynulo více než 70 let a lidé v Nizozemsko na něj přesto dodnes doplácejí.

Image

Čtěte také

Silnější, než se zdají: Ženy přežívají muže i během hladomorů a epidemií