Rytířská kultura, která se zrodila na jihu Francie na počátku 12. století a poté se rozšířila do celé Evropy, patří bezesporu mezi nejzajímavější fenomény vrcholného středověku. Bojovník temných období raně středověkých států, který si libuje v bezmezném násilí a ctí jen pravidlo silnějšího, postupně pod vlivem rytířských ideálů mizí. Namísto něj nastupuje chrabrý rytíř, jenž sice sdílí válečné nadšení, ale také projevuje úctu k ženám.

Avšak nejen světská činnost patří k rytířským ideálům. O slovo se hlásí všemocná církev, která různými cestami odvádí rytíře od přepychu pomíjivé slávy a přivádí je na cestu Kristova utrpení a lásky, cestu pokory, chudoby a oddanosti Bohu. Vzniká ideál Kristova rytíře (miles Christi), na jehož zrodu podstatnou měrou působí duch křížových výprav. Na tom nejpříhodnějším místě pod sluncem, v dobytém Svatém městě, se zformují první rytířské řády, nejmarkantnější příklad spojení křesťanského ideálu a hrubé válečnické síly.

Bylo jich přes 70 000

Tato rytířská móda se nevyhýbá ani panovníkům, kteří ji nejen na svých dvorech podporují, ale také se, s větším či menším úspěchem, snaží ukázat své dovednosti v rytířském umění. Jedním z nejkrásnějších příkladů prolnutí rytířských ideálů se šlechtickou a císařskou kulturou, a zároveň vrcholem středověkých slavností, je dvorský sjezd Fridricha Barbarossy v Mohuči v roce 1184.

Už doboví kronikáři s obtížemi hledali slova, kterými by výstižně popsali tento v mnoha směrech neobvyklý sjezd. Nezbývalo jim než sáhnout po superlativech. Podle nich to byla ta „největší slavnost a hostina, jakou kdy oko lidské spatřilo“. Výjimečnost mohučského dvorského sjezdu spočívala ovšem nejen v jeho slavnostním rázu, ale také v ohromném počtu účastníků. Očitý svědek, kronikář Gislebert von Mons poznamenal, že „z celé říše a z této strany Alp přivalili se k tomuto sjezdu knížata, arcibiskupové, biskupové, opati, vévodové, markrabata, falckrabata a jiná hrabata, šlechtici i ministeriálové tak, že jich bylo přes 70 000, nepočítaje v to další kleriky a lidi jiných stavů“. Údaj je vzhledem ke středověkým podmínkám přehnaný, ale i střízlivé dohady moderních historiků hovoří o 20 000 účastnících!

V lesknoucí se zbroji, ověnčeni zlatem, stříbrem a drahým hedvábím, přijeli hosté na koních pokrytých barevnými kropíři. Jedním z nejreprezentativnějších byl český kníže Bedřich (1172–1189), kterého kronikář jmenuje mezi ostatními na prvním místě. Však ho také doprovázelo 2 000 rytířů. Tolika muži se nemohl pochlubit žádný jiný účastník. Např. vévoda sousedního Rakouska Leopold V. Babenberský, který byl Bedřichovým bratrancem, si s sebou dovezl „jen“ 500 rytířů. 

Samotná desetitisícová Mohuč nedisponovala kapacitou ubytování pro tak velký počet lidu. A tak císař rozkázal na pláních u Mohuče poblíž Rýna postavit stany i s provizorním kostelem, tribunou a císařskou rezidencí. Péči řemeslníků vyrostlo dřevěné a stanové městečko, rozšiřující se s novými přijíždějícími, kteří se předháněli v nádheře a velikosti svých pestrobarevných stanů. Právě zde se měly odehrávat hlavní body programu.

Noví rytíři

Sjezd začal o letnicích v neděli 20. května. Přítomní nejprve zhlédli slavnostní korunovační průvod, v jehož čele kráčel po boku krásné císařovny Beatrix císař Fridrich Barbarossa a prvorozený syn Jindřich, již zvolený německý král. Po slavnostní korunovaci byla přichystána velkolepá hostina, na kterou se zřejmě všichni těšili a při níž se dostalo nejdůležitějším feudálům svaté říše římské cti obsluhovat císařskou rodinu coby dvorští úředníci.

Jádro celého sjezdu však spočívalo v pasování císařových synů, které proběhlo následujícího dne v pondělí 21. května. Osmnáctiletý král Jindřich VI. a jeho o rok mladší bratr švábský vévoda Fridrich byli za přítomnosti těch nejvznešenějších hostů opásáni mečem. Stali se tak noví rytíři. Toto slavnostní pasování ukazuje, jak vážně nahlížel Fridrich Barbarossa na rytířské rituály. Noví rytíři se jako praví mecenáši jali rozdávat níže postaveným, včetně zajatců a žonglérů, štědré dary, koně, drahé obleky, zlato a stříbro. A nejen oni, ale i knížata a jiní šlechtici „pro šíření slávy svých jmen vypláceli nemalé částky“.

Turnaj

Poté následoval turnaj, přesněji rytířská hra zvaná latinsky gyrum.  Účastnilo se jí velké množství rytířů (podle údajů zřejmě přehnaných až 20 000). O její přesné formě toho moc nevíme. Kronikář však výslovně připomíná, že se konala beze zbraní, jen se štíty a holemi a že se rytíři bavili bez smrtelných úrazů. Mezi nimi samozřejmě oba císařovi synové, ale také sám Fridrich Barbarossa jako rovný mezi rovnými.

Bojové nadšení a soutěživost přítomných rytířů pokračovaly i následujícího dne až do odpoledních hodin. Pak se však nad Mohučí zatáhlo a počasí započalo dílo zkázy. Pod nápory větru se kácel jeden stan za druhým. Nenadálá silná bouře zcela strhla provizorní dřevěný kostel, poničila ostatní budovy a dokonce usmrtila několik přítomných účastníků. Hra musela být okamžitě ukončena a rovněž plánovaný rytířský turnaj v nedalekém Ingelheimu byl císařem zrušen.

Nebeský hřmot znamená nebeské znamení. Bůh dal o sobě vědět a ztrestal pyšné rytíře předhánějící se v přepychové nádheře a zápolící o marnou slávu. Karatelé z řad duchovních měli jasno. Poslední den sjezdu už byly probírány raději jen diplomatické a politické otázky. Jak slavně mohučský dvorský sjezd začal, tak neslavně skončil.  

12. ledna 2018 odstartoval indický dříč pro vynášení menších satelitů, nosná raketa Polar Satellite Launch Vehicle na misi PSLV-C40. Vše dopadlo na jedničku a raketa umístila na oběžné dráhy celkem 31 satelitů z různých zemí světa.

Jedním z nich byl i velmi zajímavý britský satelit CARBONITE-2, který teď bude díky svému vybavení posílat dolů na Zemi videa se záběry naší planety v barvách a v doposud nevídaném rozlišení. Satelit o váze 100 kilogramů je vybavený kamerou s ultra vysokým rozlišením (UHD, Ultra High Definition).

Satelit pro snímání videí v extrémním rozlišení

CARBONITE-2 dokáže snímat až 50 záběrů za sekundu, přičemž může dosáhnout efektivního rozlišení zhruba 65 až 75 cm. Satelit bude detailně sledovat různé objekty na zemském povrchu, například automobily nebo lodě.

TIP: Indie slaví rekord: Raketa PSLV XL vynesla 104 satelitů během jediného startu

Zmíněný satelit představuje prototyp nového satelitního programu Vivid-i Constellation. Ten bude zahrnovat flotilu celkem 15 satelitů, které budou obíhat Zemi ve výšce kolem 500 kilometrů nad Zemí. Data získaná touto flotilou budou k dispozici pro vládní instituce i pro soukromé společnosti.

Nejrůznější testy prokázaly, že téměř v každé věkové skupině mají rychlejší reakce muži a že ženy v tomto směru muže nepředčí, ani když rychlost svých reakcí cíleně trénují. V experimentu, ve kterém měli účastníci zmáčknout tlačítko, jakmile se rozsvítí světlo, dosáhli muži průměrného výsledku 220 milisekund, kdežto ženy 260 milisekund. Když se místo světla ozval zvuk, reagovali muži rychlostí 190 milisekund, ženy rychlostí 200 milisekund. 

TIP: Jsou ženy čistotnější než muži?

Útěchou ženám může být pokus, z jehož výsledků vyplývá, že při míření na cíl jsou ženy sice pomalejší, ale mají přesnější mušku než muži. 

Pokud bydlíte v mírném pásu, kde kromě léta je i zima, jistě oceníte zateplení domu. Proč ale přidávat další vrstvu k cihlové zdi, když klíčový materiál pro zateplení může být přímo v cihlách?

Takové cihly existují - obsahují materiály jako je perlit, minerální vata nebo polystyrén. Vědci švýcarské výzkumné skupiny Empa teď vytvořili cihly, které jsou prý v zateplování zatím nejlepší. Uvnitř obsahují aerogel.

TIP: 3D tiskárna posouvá výrobu grafenových aerogelů o velký kus vpřed

Aerogely jsou materiály odvozené z gelu, v nichž je kapalná složka nahrazená plynem. Proto jsou extrémně lehké a zároveň jsou skvělé tepelné izolanty. Aerocihly s tímto aerogelem mají skvělé vlastnosti. Problém je v tom, že jsou zatím velmi drahé. Metr čtvereční zdi z aerocihel je oproti běžné zdi dražší o 521 dolarů, tedy téměř o 10 900 Kč.

Rodina Zaringových z Hillsboro v americkém Missouri oslovila profesionální fotografku se žádostí o vytvoření rodinných snímků. Fotografka dorazila dle ujednání do parku v St. Louis a všechno šlo jako po másle. Tedy až do chvíle, kdy si rodinka prohlédla výsledek.

„Musím říct, že jsem se ještě nikdy tak nenasmála,“ popsala své bezprostřední pocity Pam Zaringová. „Děti si nejdříve myslely, že jde o vtip. Ptaly se, proč na fotkách vypadají, jako z Lega.“

Balík fotografií, které fotografka dodala po dlouhých osmi měsících, vypadá skutečně podivně. Obličeje zachycených lidí jsou rozmazané a celkově působí spíš jako postavičky z animovaného filmu. Fotografka, která má celé dílko na svědomí se prý vyjádřila v tom smyslu, že na zdrojových fotografiích byly „špatné stíny“ a ona se bohužel nevyzná v úpravách. Jako kompenzaci rodině nabídla, že s nimi nafotí novou sadu.

Pam nabídnu nového focení s díky odmítla a fotografku požádala o dodání zdrojových neupravovaných snímků. „Popravdě, ty fotky stojí za každý cent, který jsme za ně zaplatili. Přinesly do našeho domu spoustu veselí a udělaly z nás na pár dnů internetové celebrity,“ dodala s úsměvem Pam Zaringová. Za 250 dolarů to tedy nejspíš stálo…

Skutečnost nebo virální kampaň?

Kuriózní příběh pochopitelně vzbuzuje určité pochybnosti. Přestože se rodina Zaringových dušuje, že rozhodně nejde o vtip, představené fotografie jsou tak šílené, že by je snad žádný soudný fotograf do světa nepustil. Podle vloženého vodoznaku by oním hříšníkem měl být někdo s nickem Lesa Hall. Fotografka tohoto jména skutečně existuje, snímky z jejího portfolia ale vypadají vcelku normálně. Těžko tedy věřit, že by mohlo jít o jednu a tu samou osobu.

Ať už je tedy celá kauza zpackaných fotografií jen neškodným virálem, nebo jde o úsměvnou skutečnost, za 250 dolarů to nejspíš stálo. Pokud byste si sami rádi vyzkoušeli postprodukci „by Lesa Hall“, máme pro vás podrobný návod…

Na začátku druhé světové války měla naprostá většina armád jako standardní dlouhou výzbroj pěšáka opakovací pušku, která se pouze málo lišila od těch, jež se používaly v první světové válce. Jedinou výjimkou byla US Army, protože hlavní puškou amerického vojáka tehdy byla poloautomatická zbraň M1 Garand.

Poloautomatické (samonabíjecí, tedy jednotlivými ranami bez nutnosti ručního ovládání závěru střílející) pušky v menším měřítku užívala i další vojska, ale tyto zbraně nikdy nedosáhly významu opakovaček a po válce je relativně rychle vystřídaly plně automatické (dávkou střílející) pušky. Jako příklad jednoho z mála typů, které se opravdu široce uplatnily, lze zmínit sovětskou 7,62mm karabinu SKS.

Karabina pro nový typ náboje 

Sovětský svaz disponoval samonabíjecími puškami již před válkou, konkrétně šlo o zbraně od konstruktérů Simonova a Tokareva, označené AVS-36 a SVT-38. Příliš se neosvědčily, ačkoli z druhé z nich byla vyvinuta mnohem kvalitnější puška SVT-40, každopádně však nedokázaly nahradit ani staré opakovačky Mosin-Nagant, ani široké spektrum sovětských samopalů, takže nebylo jasné, co bude standardní dlouhou zbraní sovětského vojáka po skončení války.

V roce 1946 sice mladý konstruktér Kalašnikov předložil návrh své plně automatické zbraně, z něhož se posléze vyvinul legendární „automat“ AK-47, v té době však panovala vůči takto převratně pojaté zbrani jistá skepse, a proto bylo rozhodnuto pokračovat i s programem poloautomatické pušky. Při hledání jejích kořenů se však musíme vrátit až do roku 1943 a začít s nábojem, jenž v té době vznikl.

Univerzální střelivo

A jde právě o náboj vzor 1943 neboli 7,62×39 mm, tedy stejný, jaký používá i AK-47, přestože původně vznikl pro poloautomatickou pušku. Šlo fakticky o jeden z prvních pokusů vytvořit tzv. náboj střední balistické výkonnosti, nacházející se někde mezi standardní dlouhou puškovou a krátkou pistolovou municí a optimalizovaný pro palbu na vzdálenosti, ve kterých se odehrává většina bojů, tedy mezi 100 a 300 metry.

Pro nový náboj poté konstruktér Sergej Gavrilovič Simonov (1894–1986) začal upravovat svou pušku AVS-36, avšak nakonec ji upravil tak, že vznikla zcela nová zbraň, mající s původním vzorem společného pouze velmi málo. Nová puška byla sice také poháněna prachovými plyny odebíranými z hlavně, ale na rozdíl od svisle se pohybujícího klínového závěru, jaký měla AVS-36, byl použit spolehlivější systém, v němž se závěr zamyká kývavým pohybem.

Jiným velkým rozdílem bylo zásobování zbraně, jelikož zatímco AVS-36 měla vyměnitelný zásobník, u nové pušky byla použita pevná nábojová schránka obsahující deset nábojů ráže 7,62×39 mm; ta se dá nabíjet jak jednotlivými náboji, tak pásky pro rychlé nabíjení na deset ran.

Premiéra proti Hitlerovi 

Zbraň, která je dnes známa pod názvem SKS (Samozarjadnyj karabin Simonova, samonabíjecí karabina od Simonova), však původně dostala oficiální označení SKS-45, které odkazovalo na rok jejího zařazení do výzbroje. Sovětská armáda sice formálně přijala pušku do výzbroje až v roce 1949, ovšem již roku 1945 byly dodány první zkušební kusy.

Ty se v omezeném měříku objevily v závěrečných bojích proti třetí říši, v nichž se jednoznačně projevily kvality nového náboje. Mj. i proto si jej pak Michail Kalašnikov vybral pro svou automatickou pušku, která byla zavedena do výzbroje v roce 1947, ale kvůli již zmíněné skepsi vojáků se zároveň vyráběla i samonabíjecí karabina SKS, kterou produkovaly zbrojovky v Tule a Iževsku.

Pro čestnou stráž

První série měly jehlový bodák, ale poté se přešlo na standardní nožové provedení. Výroba trvala až do roku 1955, kdy už bylo jasné, že SKS ve srovnání s AK-47 zastarala. Karabiny se tak u poválečné Sovětské armády dostaly do boje jen velmi málo (např. v roce 1956 v Maďarsku), ale samozřejmě nezamířily do šrotu.

Putovaly k jednotkám druhého sledu, nebojovým útvarům a řada z nich byla upravena do „ceremoniální“ verze, jež se vyznačuje nápadným chromováním a je dodnes užívána čestnými strážemi.

Civilní trh

Vedle základní armádní a „ceremoniální“ podoby byla vytvořena i civilní varianta OP-SKS pro lovce. Nejprve šlo o konverze exemplářů vyřazených z armády, ale pak zbrojovka Molot ve městě Vjatskije Poljany spustila produkci nových kusů, jež dosud pokračuje.

Kopie pušky SKS se vyráběly v řadě zemí východní Evropy, a sice v Polsku (místní označení KSS), východním Německu (Karabiner-S), Rumunsku (M56), Albánii („Puška 10. července“) a Jugoslávii (PAP M59 a M59/66; druhá zmíněná verze má na ústí hlavně nástavec pro střelbu 22mm granátů). Své vlastní verze vyráběly a pořád používají i Vietnam (puška Typ 1) a Severní Korea (Typ 63), ovšem nepochybně největší význam získala puška konstruktéra Simonova v Čínské lidové republice. 

Dlouhá kariéra karabiny v Číně

V době, kdy sovětská armáda stahovala zbraně SKS od bojových jednotek prvního sledu, projevila o ně velký zájem Čína, tehdy ještě blízký spojenec Sovětského svazu. Ačkoli měla v úmyslu koupit a licenčně vyrábět i plně automatické pušky systému Kalašnikov, rozhodla se pořídit si také samonabíjecí karabiny. Tento na první pohled podivný záměr vycházel z čínské doktríny „lidové války“, ve které měla hrát úlohu jak pravidelná armáda branců (ti měli dostat „automaty“), tak guerilla a vesnická domobrana, pro niž se více hodily samonabíjecí pušky.

Čína tedy koupila licence na obě zbraně a začala je sama vyrábět, poněkud matoucí však je, že obě mají v čínském provedení název Typ 56. Jak název naznačuje, kopie SKS vstoupila do služby v roce 1956. Od sovětského vzoru se liší jen v detailech, např. pouzdro závěru je lisované, zatímco u sovětské pušky je produktem přesného obrábění. Pozoruhodné ale je, že u starších kusů „Made in China“ je bodák nožový, zatímco u pozdějších jehlový; jde tak vlastně o opačný vývoj než v SSSR.

Dlouhá kariéra karabiny v Číně

Všeobecně (a asi ne překvapivě) platí, že karabiny čínské výroby jsou méně kvalitní než sovětské originály. Číňané si jich však kupodivu cenili více než kopií „automatů“ principu Kalašnikov, možná také proto, že se v čínské vojenské doktríně sází více na přesnost než na rychlost palby (a jak známo, kalašnikov není právě z nejpřesnějších). Čína se pokusila oba typy pušek nahradit zbraní Typ 63, která ale naprosto zklamala, a tudíž se obě pušky jménem Typ 56 zase vrátily do výzbroje.

TIP: 7,62mm samopal PPŠ vzor 1941: Legendární balalajka

Až na počátku 80. let je nahradila nová zbraň Typ 81, ačkoli se kopie SKS dodnes občas objevují u některých jednotek milice. Karabiny SKS nejrůznějšího původu jsou dosud k vidění i u armád nebo povstaleckých a teroristických skupin ve státech třetího světa a naposledy byly zaznamenány v rukou proruských ozbrojenců na východě Ukrajiny. 

Caihong juji byl malý dinosaurus velikosti kuřete, který žil na území dnešní Číny ve druhohorách, před 160 miliony let, tedy v období jury. Pro naši dobu byl objeven jako téměř kompletní fosilie v roce 2014 a vědci jej detailně popsali až zcela nedávno.

TIP: Mongolský „labutí“ dinosaurus byl zřejmě pánem vodního světa

Fosilie caihonga se zachovala i s peřím, na němž dokonce bylo možné rozeznat, jakou barvu mělo. Dinosaurus byl na zádech, křídlech, nohou a mohutně opeřeném ocasu tmavý, zatímco hlavu a krk měl podle všeho zbarvenou pestře a nápadně. Na své pestré peří zřejmě lákal partnery k páření.

Světoběžník Hans Jonatan se narodil v roce 1784 na plantážích ostrova St Croix v Karibiku, který je dnes součástí Amerických Panenských ostrovů. V té době to byla zámořská kolonie Dánska. Otcem Jonatana byl Dán, jeho matkou černá otrokyně Emilia Regina.

Když bylo Jonatanovi 17, tak uprchl z ostrova a přidal se k dánskému námořnictvu, se kterým bojoval v napoleonských válkách. Poté se usadil na Islandu, kde se oženil s místní ženou a měl s ní tři děti. Zemřel tam v roce 1827 jako svobodný muž, místo, kde je pohřbený ale není známé.

TIP: Staletí stará DNA prozradila původ koster otroků v Karibiku

Dnes žije na Islandu nejméně 788 Jonatanových potomků. Genetici použili DNA 182 z nich a zrekonstruovali nemalou část DNA Jonatana i jeho matky Emilie. Pomohlo jim to, že DNA afrického původu je na Islandu velmi unikátní a je v genomu místních dobře patrná. Teď známe celkem 19 procent DNA Jonatana a 38 procent DNA Emilie, z které vědci dokázali mimo jiné vyčíst, že Jonatanova matka pravděpodobně pocházela z afrického Beninu.

Podle Agnara Helgasona, který stojí za celým projektem, by bylo teoreticky možné získat tímto způsobem DNA kterékoli postavy historie, narozené po roce 1500. Pochopitelně za předpokladu, že dosud žijí její potomci.

Zdálo by se, že vrcholu své kariéry dosáhl, když ho rakouský císař jmenoval vyslancem v Paříži. Byl to vysoký post, ale měly přijít ještě mnohem vyšší. Zatím věnoval Metternich ve francouzském hlavním městě svůj denní program politice, láskám a občasným úvahám, o kolik si má opět říci svému vladaři, neboť byl mužem velkého světa a utrácel velkoryse. Když se mu nechtělo půjčovat si od frankfurtských bankéřů, neváhal požádat o peníze Františka I., který byl k němu milostivý i štědrý. 

Na novém postu

Brzy bylo jisté, že se vyslanec vrátí do Vídně, aby zaujal post ministra zahraničí. Metternichovi tehdy bylo 36 let. Do své nové vídeňské pracovny se dostal koncem listopadu 1809 a vydržel tam skoro čtyřicet let. Do úřadu nastoupil v době, kdy Rakousko znovu válčilo s Francií. Sice vyhrálo v bitvě u Aspern a Esslingu, ale u Wagramu opět zvítězil Napoleon. Císař Francouzů se načas usídlil v Brně a vyjednával, nebo spíš vyhrožoval. Obnovil svou myšlenku, že by se rakouská monarchie měla rozčlenit na tři části, českou, rakouskou a uherskou, a v každé z nich by vládl samostatně princ z habsburského rodu. 

Na habsburském dvoře se rozhostil pesimismus. Metternich byl snad jediný, kdo mu nepropadl. Byla v tom ješitnost? Jistě, ale jen tou se neprosadil. Měl ojedinělý talent inteligentního, tvořivého a zároveň cynického, chladně kalkulujícího machiavellistického politika. Dovedl výborně lhát, skvěle předstírat, umně lichotit, zariskovat a v pravý okamžik projevit tvrdost. Ve svém narcismu se považoval za patrně jediného dostatečně zdatného Napoleonova protihráče na evropském kontinentě. 

Koaliční obraty

Dějiny nakonec daly Metternichovi poněkud paradoxně za pravdu, protože nad francouzským imperátorem vskutku zvítězil. Hlavním strůjcem rozuzlení však byl Napoleon, který svou nekonečnou chtivostí po moci zavinil vlastní pád. Metternichova zásluha tkvěla v tom, že osudovou nezadržitelnost Napoleonovy sebezáhuby postřehl dřív než jiní a vyvodil z toho novou strategii. Začal nejprve rakouskou, a v závěru napoleonské éry i celoevropskou politiku navigovat směrem, který přinesl Bonapartovu zkázu.

Po porážce Rakouska v roce 1809 rafinovaně převedl habsburskou říši od vojensky zničující účasti v protifrancouzských koalicích k dočasnému spojenectví s Napoleonem. Habsburská princezna Marie Louisa se stala Napoleonovou druhou manželkou, a s prvotní inspirací k tomuto manévru přišel jako první právě Metternich. Stejně tak to byl on, kdo dosáhl pouze symbolické účasti Rakouska na Napoleonově tažení do Ruska. Podle lišácky formulované spojenecké smlouvy postavilo Rakousko takzvaný pozorovací sbor, který do bojů na carském území fakticky nezasáhl. Díky Metternichovi se tak i české země vyhnuly velkým a zbytečným lidským ztrátám.

Další brilantní diplomatický manévr krásného Klemense znamenalo převedení rakouského mocnářství od předchozího spojenectví s Francií přes orlí můstek ozbrojené neutrality až k mírotvorné zprostředkovatelské roli říše a konečně k aktivní vojenské účasti Rakouska v závěrečných bojích na straně protifrancouzské koalice. Zásluhou Metternichova umu a uznání jeho vůdčí diplomatické role se evropský mírový kongres konal v letech 1814 až 1815 ve Vídni za jeho předsednictví. Také závěry kongresu představovaly triumf, protože Rakousko vyšlo z těžkého klání územně i politicky posíleno. Rozrostlo se o Halič, Lombardii a Benátsko, dostalo zpátky pobřežní Istrii a Dalmácii na Balkáně. 

Jak přetvořit Evropu

Mírotvorci zúčastnění na vídeňském kongresu nepřestali sebechvalně ujišťovat Evropu o tom, že pro ni s největší odpovědností pojistili zářné zítřky. Ruský car Alexandr I., rakouský císař František I., pruský král Fridrich Vilém III., kníže Metternich, britský ministr zahraničí Castlereagh a ostatní prominentní tvůrci nové Evropy sice předtím nechali ve vleklých válkách zahynout dva a půl milionu, ba možná tři miliony lidí, ale nyní se stali apoštoly věčné křesťanské lásky. 

TIP: Kníže Metternich na penzi: Jak vypadal důchod jednoho z nejznámějších státníků 19. století?

Za clonou slavností a radovánek se však spojenci tvrdě přeli a několikrát nebylo daleko k vážné roztržce. Není divu, neboť evropské poměry, které chtěli znovu uspořádat, se velice lišily od časů před francouzskou revolucí. Jaký klíč přitom zvolit? Prvním z nich se stala rovnováha sil, což byla doktrína platná už v 18. století a vehementně prosazovaná hlavně Británií. Žádná mocnost podle ní neměla být výrazně silnější než ostatní. Protože však každá z nich sledovala specifické zájmy, za proklamacemi o nezbytné rovnováze se odehrávala nelítostná bitva plná falše a předstírání. Vedle rovnováhy sil se stal dalším klíčem princip legitimity. Všude měla být uplatněna a obnovena mocenská práva dynastií, na něž revoluce a Napoleon vztáhli ruku.

Supermasivní černé díry jsou tak trochu jako kočky. Buď spí anebo se krmí. Na rozdíl od koček si ale černé díry také občas po jídle pořádně „říhnou“. Při takovém galaktickém „krkanci“ se uvolní spousta hmoty a energie.

Julia Comerford z Coloradské univerzity v Boulderu a její kolegové nedávno přistihli jednu supermasivní černou díru, která si v astronomicky krátké době „říhla“ hned dvakrát. Jde o černou díru v aktivním jádru galaxie SDSS J1354+1327, která je od nás vzdálená asi 900 milionů světelných let.

Dvě krknutí za 100 tisíc let

Dotyčná galaxie má galaktického společníka, větší galaxii SDSS J1354+1328. Obě galaxie na sebe navzájem působí, přičemž dochází k tomu, že materiál v galaxii SDSS J1354+1327 padá směrem k supermasivní černé díře. Tím se spustí aktivní fáze kvasaru, černá díra spořádá své jídlo a pak si „říhne“.

TIP: Kdy se naposledy krmila supermasivní černá díra v srdci Mléčné dráhy?

Comerfordová a její tým zjistili, že si supermasivní černá díra galaxie SDSS J1354+1327 „říhla“ během posledních 100 tisíc let hned dvakrát. Při svých pozorování využili vesmírný teleskop Hubble a vesmírnou rentgenovou observatoř Chandra, společně s pozemními observatořemi W.M. Keck Observatory na Havaji a Apache Point Observatory v Novém Mexiku.