Vědci dnes považují za prokázané, že Mars kdysi býval světem s teplým prostředím a dostatkem tekoucí vody. Přibližně před 4,2 až 3,7 miliardami let planeta ztratila svou atmosféru a tekoucí voda z jejího povrchu zmizela. Velká část této vody ale zřejmě zůstává skryta ve formě ledu pod jejím povrchem. Týká se to především polárních oblastí rudé planety. Jak ale ukazuje nový výzkum, značné zásoby tohoto ledu se nachází i ve středních částech planety. Mohly by tak posloužit jako cenný zdroj vody pro případné budoucí marsovské osadníky.

TIP: Proč Mars ztratil vzduch i vodu?

Tvrdí to alespoň Colin M. Dundas z významné americké vědeckovýzkumné vládní agentury USGS (United States Geological Survey) a s ním i další renomovaní vědci. Dundas svou tezi opírá o data shromážděná planetární sondou MRO (Mars Reconnaissance Orbiter), která již 12. rokem působí na oběžné dráze Marsu. Snímky této sondy odhalily nejméně osm míst ve střední části Marsu, kde se nachází obrovské zásobárny podpovrchového vodního ledu. Podle doktora Dundase by mohlo jít až o 100 metrů velké ledové plotny, silné jeden až dva metry.

Důležité je také to, že led se podle vědců nachází jen několik metrů pod marsovským erodujícím povrchem. Byl by tak zřejmě snadno dostupným pro případné budoucí marsovské osadníky. Případná základna osadníků by tak mohla vzniknout i ve středních částech planety a nikoli výhradně v nehostinných polárních oblastech.

Jedním z typických atributů moderního světa je dostatek všeho – jídla, vody, tepla i bezpečí. Čeho se nám však nedostává chronicky, je čas. Pro generaci „mileniálů“, tedy narozenou mezi lety 1980 a 2000, která žije často ve velkých městech a živí se intelektuální prací, je čas vzácná věc. Najít si v nabitém dni plném schůzek nebo tlačících termínů alespoň půlhodinu klidu na slušný oběd je často nereálné. Právě na tyto vytížené lidi míří „sexy“ náhražky stravy, které umožňují dodat tělu potřebné živiny, aniž by muselo polevit v pracovním tempu. 

S nápadem na kompletní jídlo v prášku přišel softwarový inženýr Rob Rhinehart, který v roce 2013 pracoval pod velkým tlakem na dvou projektech současně. Jeho strava, kterou se pokoušel co nejrychleji odbýt, tak sestávala téměř výhradně z „corn dogů“, což je mražený polotovarový párek obalený kukuřičným těstem, který se připravuje usmažením ve fritovacím hrnci. Typicky americká představa rychlého jídla mu už ale lezla krkem, a rozhodl se tedy změnit životní styl – všechno potřebné sehnat v práškové formě a namíchat si ideální výživný koktejl. 

Miliony na cestě

Rhinehartova idea není nijak mylná a spočívá v tom, že naše požadavky na stravu nejsou v jádru zase tak náročné. Po desítkách let výzkumů mají dietologové poměrně jasnou představu o tom, bez čeho lidský organismus nemůže prospívat: potřebuje cukr a tuky jako palivo, potřebuje bílkoviny k opravám buněk, potřebuje minerály k růstu kostí, vitamíny k udržení zdravého hormonálního systému a nakonec vlákninu pro dobré trávení. Víme také, kolik kalorií musíme přijmout, abychom prospívali: průměrný muž v sedavém zaměstnání potřebuje podle Světové zdravotnické organizace asi 2 400 kalorií a průměrná žena zhruba 2 000. Pokud tyto veličiny naházíte do rovnice, můžete z práškových surovin poměrně úspěšně namíchat koktejl, který všechny tyto potřeby pokryje. 

Rhinehartův experimentální výrobek, kterým se pochlubil na internetu, zaznamenal na sociálních sítích obrovský ohlas. Programátor se tedy rozhodl začít ho vyrábět komerčně. Na komunitní platformě Kickstarter navrhl v roce 2013 produkt, na který od přispěvatelů získal během pouhých několika dnů tři miliony dolarů. Objednávek však bylo takové množství, že Rhinehart nestíhal výrobu, takže na rozjetí opravdu velkého byznysu získal už za další dva roky dodatečných dvacet milionů dolarů (asi 435 milionů Kč) od velkých investorů. Ukázalo se, že potenciální trh je obrovský a (doslova) hladový. Výrobky od konkurenčních týmů na sebe nenechaly dlouho čekat. 

Příliš rychlý hlad

Myšlenkové hemžení okolo Soylentu a podobných výrobků se neustále vrací k představě čisté planety a propagátoři tekutého jídla se ohánějí vzletnými slovy o vizích budoucnosti bez znečišťujícího zemědělství. Okolo tohoto svérázného druhu výživy vyrostla komunita experimentátorů, kteří přímo na sobě testují vlastní směsi a postupy. Jen málo se však mluví o tom, že kromě nadšených amatérů se serióznímu studiu užívání tekutého jídla věnuje jen málo vědců. 

Vědecké studie prakticky neexistují a ty, které ano, jsou provedeny jen na relativně malém vzorku populace a obvykle na lidech vyššího věku, kteří trpí nadváhou. Cílem těchto studií pak není zkoumat, zda přípravky umožňují dlouhodobě udržet zdravý životní styl, ale spíše dokumentovat, kolik se kontrolní skupině podařilo shodit váhy. 

Několik zajímavých postřehů však přece jen přinášejí. Jedna z nich sledovala po dvanáct týdnů skupinu 155 lidí mezi 50 a 80 lety. Těm vědci tekutou stravou (jež měla svým složením garantovat potřebné živiny) nahradili snídani i oběd. Vědci sledovali, jak moc jsou konzumenti spokojení a za jak dlouho opět pocítí hlad. Ukázalo se, že po tekutém jídle se pocit hladu dostavil dříve než po požití tuhého jídla a produkce inzulinu (který odstraňuje cukr z krve a je zodpovědný za následnou indikaci hladu) zůstala po celou dobu trávení výrazně vyšší. Studie ukázala, že 80 % testovaných lidí cítilo po tekutém jídle hlad už za dvě hodiny, zatímco na kručení v břiše si stěžovalo pouze 5 % těch, kteří snědli pevné jídlo. 

Trávení: vyladěný systém

Důvodem pozdějšího nástup hladu po požití pevného jídla je fakt, že jeho rozklad v žaludku a následně ve střevech vyžaduje více času, který je potřeba na enzymatické štěpení. Jednotlivé složky (cukry, bílkoviny, tuky) se tak do krve dostávají postupně, jak se tělu daří je rozkládat a separovat. U tekuté stravy do ní však přecházejí výrazně rychleji, protože tělo nemusí zápasit s rozkladem materiálu. 

Práce střev je pro pocit sytosti a celkovou spokojenost těla velmi důležitá. Posouvání trávené potravy naším systémem (peristaltika) je s trávením nerozlučně spojeno. Zatímco řada z nás tělu v práci nepomáhá přílišnou konzumací masa (jehož rozklad je náročný a pochody ve střevech zpomaluje), úplně odbourání práce střev není rozhodně něco, za co by nás mohl vlastní organismus pochválit. Na pojídání pevné stravy jsme uzpůsobení, naše tělesné pochody jsou miliony let evoluce „vyladěné“ tak, abychom jídlem prospívali. Na trávení je navázaná řada pozitivních hormonálních procesů, včetně zlepšování nálady, o správném složení střevních bakterií nemluvě. 

Je v tomto ohledu tekutá strava méněcenná? Autoři výše zmíněné studie jsou přesvědčeni, že ano. Sami však přiznávají, že toto tvrzení lze daty podložit jen těžko. Studie, které by sledovaly přežívání pouze na tekutém jídle v řádu měsíců či let, bohužel neexistují. Jediné, co máme, jsou tedy zprávy individuálních uživatelů, ale ty se samozřejmě nedají zobecnit.  

Udělejte si čas

Tekuté doplňky stravy mají samozřejmě své místo, pokud slouží k tomu, čemu jsou skutečně určeny – k doplnění stravy. Někdy je skutečně nemožné zajít si na oběd nebo si dát svačinku a rychlé řešení v podobě nápoje může pomoci. Atleti a aktivně žijící lidé samozřejmě potřebují extra kalorie navíc a někdy je prostě problém do sebe „nasoukat“ potřebné množství jídla. Tady může Soylent nebo podobný produkt pomoci.

TIP: Mana z laboratoře: K snídani prášek, k obědu prášek a k večeři prášek

Nahradit však velkou část stravy (nebo ji nahradit úplně) tekutým doplňkem je nesmyslné. Za prvé: jídlo je sociální záležitost. Pokud s někým můžete zasednout k obědu, posílíte vazby, které by jinak trpěly na úbytě. Za druhé: jídlo je zdravé. Dobře vyvážená strava plná zeleniny, ovoce, ořechů, vlákniny a zdravě připraveného masa vám udrží tělo fit, což se obratem výrazně projeví na psychické pohodě. A za třetí: jídlo je radost. Proč byste proboha vyměnili něco, co hezky vypadá, krásně voní a úžasně chutná, za něco, co nelze rozeznat od běžného čokoládového mléka ze supermarketu?  

Po skončení druhé světové války se Polsko ocitlo spolu s ostatními východoevropskými zeměmi v zájmové sféře Sovětského svazu. Vlády v zemi se chopili polští komunisté, kteří nastolili rudou totalitu. Odpůrci režimu byli uvězněni nebo deportováni do pracovních táborů v SSSR. Možnost legální emigrace neexistovala, suchozemské hranice byly v podstatě uzavřeny, postupně se zdokonalila i ostraha na pobřeží Baltu.

Když se uprchlíkům z Polska přestalo dařit dosáhnout břehů skandinávských zemí po moři (což byla relativně nejsnazší cesta do emigrace), začalo být zřejmé, že jedinou realizovatelnou cestou ke svobodě je využití letadla. Ani v tomto případě se nejednalo o snadnou záležitost – jak letouny v aeroklubech, tak stroje provozující vnitrostátní leteckou dopravu měly v nádržích vždy jen tolik paliva, aby nestačilo k letu na Západ.  

Na ostrov Gotland

K jedněm z nemnoha cest k ilegálnímu opuštění Polska patřila dezerce na palubě vojenského letadla. Této možnosti úspěšně využilo relativně velké množství příslušníků polského vojenského letectva. Prvním příslušníkem polského letectva, který zběhl na Západ, byl Arkadiusz Korobczyński, narozený v roce 1921 v Rusku, který ve svých dvaadvaceti letech využil možnosti vstoupit jako etnický Polák do Sověty organizovaného polského „lidového“ vojenského letectva.

Po skončení války setrval v jeho řadách, přestože z pohledu Sovětů byl nadále státním příslušníkem SSSR. Později vstoupil do polského námořního letectva, jež v té době sestávalo ze samostatné eskadry, která se dělila na čtyři operační a jednu spojovací letku. Výzbroj bojových letek tvořily jednomotorové dvoumístné bitevní letouny Il-2m3 Šturmovik. Na sklonku čtyřicátých let působil Korobczyński v hodnosti podporučíka na letecké základně Wicko Morskie ležící na pobřeží Baltu.

Jednadvacátého března 1949 odstartoval na rutinní cvičný let z domovské základny. Na místě zadního střelce tehdy seděl mechanik Zbigniew Kaczorowski. Aniž jej Korobczyński předem informoval o svém záměru, ihned po vzletu nalétl nad moře a pokračoval ke švédskému ostrovu Gotland, kde bezpečně přistál a požádal o politický azyl.

Vděk za návrat

Naopak Kaczorowski projevil zájem vrátit se do Polska, kam odcestoval následující den. Doma na něho čekali příslušníci vojenské kontrarozvědky, kteří jej zatkli. Ke svému útvaru se již nikdy nevrátil. Kromě toho byl zatčen velitel eskadry Aleksander Majewski spolu s velitelem 1. letky poručíkem Laskowským. 

Brzy následovaly další čistky v řadách létajícího personálu útvaru. Letoun Il-2m3 ve Švédsku naložili na loď a do Polska dorazil za tři týdny. Korobczyński ze Švédska odeslal dopis adresovaný kolegům u útvaru, v němž vysvětloval svůj čin. Dezertoval proto, že jako občan SSSR neměl možnost získat plnohodnotné polské občanství. Následkem toho mu reálně hrozilo, že jeho kariéra v polských ozbrojených silách skončí a on bude nucen vrátit se do Sovětského svazu.

V takovém případě by bylo velmi nepravděpodobné, že by mohl dále působit jako vojenský pilot. Ve Švédsku se živil jako zámečník, oženil se a měl syna. V roce 1972 již jako švédský státní příslušník odcestoval na návštěvu Polska, kde byl zatčen a odsouzen na 15 let odnětí svobody. Jeho manželka se obrátila se žádostí o pomoc na švédského premiéra Olofa Palmeho, díky jehož intervenci u polských úřadů byl zhruba po dvou letech propuštěn na svobodu.

Cílem je Bornholm

Dánský ostrov Bornholm leží asi sto kilometrů severně od Polska. S příchodem proudových letounů MiG-15 do výzbroje polského letectva bylo dosažení Bornholmu otázkou několika minut letu. Není proto divu, že se stal cílem dezerce hned tří polských vojenských pilotů.

Franciszek Jarecki se od dětství toužil stát letcem. Aby mohl absolvovat pilotní výcvik v aeroklubu, vstoupil po válce do komunistické mládežnické organizace ZMP. V patnácti letech se stal frekventantem plachtařského kursu – aby byl přijat, zalhal o svém věku a uvedl, že je mu 16 let. V roce 1950 nastoupil na akademii vojenského letectva v Deblinu. Od roku 1952 byl členem komunistické strany a jako vynikajícího pilota ho vybrali k výcviku na letounech MiG-15.

Vedl si dobře, velitelé jej dávali ostatním za příklad. V úspěšné kariéře pokračoval u 28. stíhacího pluku na základně Slupsk ležící na baltském pobřeží. Velitelé jej považovali za spolehlivého, byl dokonce pověřen informovat příslušníky kontrarozvědky o úmyslech ostatních pilotů dezertovat. Shodou okolností právě v den Stalinovy smrti, tedy 5. března 1953, se Jarecki rozhodl uskutečnit svůj dlouho připravovaný úlet.

Mediální hvězda

Byl určen vedoucím čtyřčlenné formace letounů, které měly nacvičovat vzdušný boj. Stroje obdržely povolení ke vzletu krátce po deváté hodině ranní. Nad městem Kołobrzeg odhodil Jarecki přídavné nádrže, otočil nad moře a zahájil strmé stoupání. Ostatní piloti manévr zaregistrovali a vytušili kolegův úmysl. Když dezertér na frekvenci uslyšel příkaz velitelského stanoviště k jeho sestřelení, prudce klesl, aby se dostal mimo dosah radaru, a pokračoval maximální rychlostí v letu na sever.

Po dosažení Bornholmu ostrov obletěl a vyhledal letiště. Byl překvapen, že není vybaveno betonovou přistávací dráhou, nicméně bezpečně dosedl, aniž zničil podvozek. Bezprostředně po přistání požádal o politický azyl. Po několika týdnech se jeho letoun vrátil v částečně rozebraném stavu lodí do Polska, zatímco Jarecki odcestoval do USA.

Zastavil se v Londýně, kde jej přijal generál Władysław Anders (někdejší velitel polských ozbrojených sil v exilu), který ho dekoroval Záslužným křížem s meči. V USA absolvoval několik tiskových konferencí a návštěv leteckých základen. Stal se majitelem strojírenského podniku, oženil se a vychoval pět dětí. Zemřel v říjnu 2010.

Jareckého následovníci

Dalším pilotem, který se rozhodl dezertovat s letounem MiG-15 na ostrov Bornholm, byl podporučík Zdzisław Jaźwiński. Podle některých pramenů sloužil – stejně jako Jarecki – u 28. stíhacího leteckého pluku na základně Slupsk, jiné zdroje uvádějí, že byl příslušníkem 41. stíhacího leteckého pluku v Malborku. Jisté je jen to, že přelet k nepříteli uskutečnil 20. května 1953, kdy přistál na vojenském cvičišti poblíž kasáren Almegard u města Rønne.

Pak po nějakou dobu k žádné dezerci nedošlo, neboť byla zavedena přísná opatření. Bylo sníženo povolené množství paliva v nádržích a všechny stroje létaly vyzbrojeny ostrým střelivem, aby mohly okamžitě zakročit. Blízkost Bornholmu však stále lákala…

Uchránit kamaráda

Zygmund Gościniak byl přijat na leteckou akademii v Deblinu v roce 1952. Ještě během výcviku vstoupil do strany a po absolvování učiliště v roce 1956 byl odvelen k leteckému pluku na základně Zegrze Pomorskie, který byl vyzbrojen letouny MiG-15. Při plánování dezerce musel Gościniak vyřešit několik problémů. Bylo třeba promyslet, jak nepozorovaně opustit formaci i jak uniknout dvojici sovětských stíhacích letounů, které nepřetržitě hlídkovaly podél polského pobřeží.

Dne 25. září 1956 měly vzlétnout čtyři dvojice letounů, aby nacvičovaly vzdušný boj. Pluk tehdy disponoval převážně stroji typu MiG-15, pouze velitel útvaru a jeho sovětský poradce létali pravidelně s modernějšími a mírně výkonnějšími MiG-15bis. Toho dne byl velitel pluku nemocen a jeho stroj přidělili právě Gościniakovi.

Při prvním vzletu toho dne byl jeho partnerem jeden z jeho nejlepších přátel, který však o jeho úmyslu dezertovat nic nevěděl. Aby uchránil kamaráda nepříjemností s kontrarozvědkou, odložil Gościniak svůj plán na další vzlet. Půl hodiny po přistání startoval znovu, tentokrát ve dvojici se všeobecně neoblíbeným sovětským poradcem.

Sovětům pod nosem

Ještě před vzletem se setkal se svým mechanikem a bez ohledu na nebezpečí prozrazení mu věnoval své letecké hodinky se slovy, aby si je nechal na památku. Dvojice migů startovala v deset hodin, výcvik probíhal tak, že v první fázi představoval nepřítele Gościniak, pak došlo k výměně rolí. Na začátku druhého cvičného souboje zaujal Gościniak polohu za a pod letounem poradce tak, aby byl mimo jeho dohled, a přitom jej sám viděl.

Když Rus začal točit doleva, Gościniak ho nenásledoval, ale provedl zatáčku na opačnou stranu spojenou se strmým klesáním na maximální rychlosti. Tímto manévrem se blížil k pobřeží, aniž sovětský poradce znal jeho polohu, navíc let v přízemní výšce představoval účinnou obranu proti zachycení radarem.

Na poradcův dotaz, jaká je jeho poloha, odpověděl, že se ztratil a letí k bodu B. Jako bod B se zpravidla označovalo město Białogard, které leží západně od základny a nad nímž se obvykle setkávaly stroje po ztrátě orientace. Pro Gościniaka měl však bod B zjevně jiný význam – Bornholm. Asi po dvou minutách letu nad mořem se na letounu projevila závada kompasu, takže Gościniak byl nucen vystoupat nad (naštěstí pro něj nesouvislou) vrstvu mraků, odkud, jak doufal, zahlédne svůj cíl.

Vytoužená svoboda

Po více než šesti minutách letu skutečně uviděl Bornholm a jeho letiště Rønne. Už s vysunutým podvozkem zjistil, že na přistávací dráze se pohybují nějací lidé – byli to dělníci, kteří plochu právě upravovali. Vystoupal nad letiště a vystřelil všechny čtyři světlice, které měl k dispozici (žlutou, zelenou, modrou a červenou) v naději, že osoby na letišti pochopí jeho záměr přistát.

Když dělníci nereagovali, zasunul podvozek a přistál na břicho vedle dráhy. Při přistání si zranil hlavu o střelecký zaměřovač, nejednalo se však o nic vážného, letoun dokázal bez cizí pomoci opustit. Následná žádost Varšavy o vydání pilota byla dánskými úřady pochopitelně ignorována. 

Za děvčetem do Švédska 

Poručík Bogdan Kożuchowski měl k dezerci na Západ poněkud neobvyklý, nicméně vcelku pochopitelný důvod. Jednou se na dovolené kdesi v Polsku seznámil se švédskou dívkou, která byla na návštěvě jeho země. Kromě toho, že v sobě našli zalíbení, byl zřejmě konfrontován se západním životním stylem, který se dost výrazně lišil od toho, co dosud poznal.

TIP: MiG-15: Sovětská hvězda korejské války, která létá dodnes

Kożuchowski sloužil u 31. stíhacího leteckého pluku na základně Łask. K dezerci se rozhodl 7. listopadu 1957. Během přípravy na cvičný let si nenápadně zjistil, která z letadel jsou naplněna leteckým palivem „po špunty“, a jedno z nich si vybral. Vzlétl se strojem Lim-2 (tj. MiG-15bis licenčně vyrobený v Polsku) nesoucím na přídi červené taktické číslo 1919 a v přízemním letu se maximální rychlostí blížil k poměrně značně vzdálenému pobřeží Baltského moře.

Buď pro závadu kompasu, nebo v důsledku navigační chyby minul ostrov Bornholm a pokračoval dále na sever, až dosáhl jižního pobřeží Švédska, kde s téměř prázdnými palivovými nádržemi vyhledal vhodný terén a přistál na břicho. O dalším osudu Kożuchowského není nic známo. Vojenský soud jej odsoudil v nepřítomnosti k trestu smrti a říkalo se, že rozsudek provedli polští tajní agenti v zahraničí.

Když někde nalévají falešné destiláty, zdaleka nejde jen o etický problém. Obsah takového pití představuje riziko a v některých případech může ohrozit zdraví nebo i život. Vědí to i američtí vědci, kteří vyvinuli nové přenosné zařízení, schopné rozeznat pravý destilát od laciné napodobeniny. Detektor podvodného pití funguje tak, že výpary ze vzorku testovaného pití působí na 36 vzorků barviv a vytvoří určitý barevný vzor.

TIP: Řekni mi, co piješ, a já ti povím, jakou budeš mít náladu

Když pak uživatel přístroje porovná barvený vzor s databází, může určit, zda jde o originální nápoj, nebo o padělek. Test je hotový do 2 minut. Zařízení také dovede určit obsah alkoholu i to, zda je pití naředěné vodou, přičemž detekuje i 1 procento přidané vody. V laboratorních testech zařízení úspěšně určilo 14 různých destilátů, včetně různých typů whisky, bourbonu, žitné, brandy a vodky.

Cesta za internetovou popularitou se pro 22letého Jaye Swinglera změnila v noční můru: Aby mladík upoutal pozornost, rozhodl se, že si nechá zacementovat hlavu do mikrovlnné trouby.

Kuchyňský spotřebič zvolil zřejmě z pouhého rozmaru, cement nechal namíchat přátele, kteří mu asistovali, a bezpečnostní opatření završil nákupní taškou – přetáhl si ji přes obličej spolu s plastovou trubičkou na dýchání. Následně strčil hlavu do mikrovlnky a čekal, až hmota zatuhne. O pár hodin později nastala panika, protože cement ztvrdnul a Swinglera zcela uvěznil.

Na místo nakonec museli dorazit hasiči, kteří pak provokatéra po 90 minutách osekávání vysvobodili. Tohle doma opravdu nezkoušejte.

Je sobota 21. října 1911. Na  dolnorakouské městečko Schwarzau je radost pohledět. Všude plno květin, na domech vlají vlajky, v ulicích se tísní svátečně oděné děti i dospělí. Obec očekává návštěvu nejvzácnější! Stařičký mocnář František Josef I. přijede na svatbu svého prasynovce Karla se Zitou Bourbonsko-Parmskou. 

Líbánky strávili mladí manželé v Reichenau a na oficiální svatební cestě projeli jižní část monarchie, kde navštívili i Karlův oblíbený zámek Miramare u Terstu. Po návratu žili na zámku v Brandýse nad Labem, kde Karel velel místní posádce. Vedli tu obyčejný život běžných měšťanů, proto si velice rychle získali oblibu u svých „sousedů“. Vše ale změnily výstřely v Sarajevu. Ze dne na den se stal Karel císařem a jako vrchní velitel se ocitl ve válce, kterou si nepřál a které nemohl zabránit.

Vynucená abdikace

Cílem mladého panovníka bylo brzké uzavření míru. Tajná mírová jednání, která vešla do dějin jako Sixtova aféra podle Zitina bratra Sixta, který je zprostředkovával, ztroskotala a navíc byla prozrazena. Karlovi a Zitě více uškodila, než prospěla. Na podzim 1918 se fronty zhroutily. Rakousko-Uhersko válku prohrálo a rozpad c. a k. monarchie už nebylo možné zastavit.

Když Karlovi předložili abdikační listinu, Zita mu v podpisu rozhořčeně bránila. Takto její odpor popsal v knize Smrt na Madeiře Karl Werkmann, císařův tajemník a důvěrník: „Nikdy! To je vyloučené, abys to podepsal! To je přece abdikace. Panovník nemůže nikdy abdikovat! Může být sesazen, může být zbaven panovnických práv. Ale vzdát se jich? Nikdy, nikdy, nikdy. Raději tu padnu s tebou! Pak přijde Otto. A i kdybychom padli všichni, jsou tu ještě jiní Habsburkové…“

Trudné cesty císařského páru

Přes Zitiny protesty Karel nakonec podepsal manifest, jenž znamenal konec panování Habsburků. Rakousko se stalo republikou. Ale ani teď to Zita nechápala jako definitivní pád monarchie. Věřila, že se na trůn vrátí. Mýlila se. Zpočátku měl prý císař dokonce v plánu žít v Brandýse jako prostý občan, ale setkal se u československých orgánů jen s nenávistí.

Kam tedy vedly první kroky císařské rodiny? Na zámek Eckartsau na Moravském poli. Nešlo o žádný luxus. Vysoké zámecké místnosti se nedaly vytopit, chyběly potraviny. Císař i většina dětí se silně prochladili. Jediná Zita se díky své dobré konstituci držela. Brzy ale začalo být jasné, že bude nutné Rakousko kvůli bezpečnosti opustit. Kam se uchýlit? I spřátelené státy se obávaly Habsburkům poskytnout azyl. Útočiště nakonec nalezli ve Švýcarsku a odtud sondovali poměry v Maďarsku. Abdikace se totiž týkala jen rakouského trůnu.

Naděje se však ukázaly jako marné. Dvojí pokus o restauraci monarchie v Maďarsku žalostně ztroskotal a skončil pro císařský a královský pár více než potupně. Diplomaté v celé Evropě byli jejich snahami pobouřeni a lámali si hlavu nad jejich budoucností. Zvítězil francouzský návrh na deportaci z Evropy. Kam? Na ostrov Madeira. Cíl ovšem diplomaté nejdříve tajili. Hned na začátku však bylo manželům dáno na srozuměnou, že jakákoli budoucí politická aktivita by mohla znamenat exil na ještě vzdálenějším či klimaticky nepříznivějším ostrově. Po třech týdnech strastiplné cesty dopluli Karel a Zita k břehům Madeiry. Jejich děti zatím zůstaly ve Švýcarsku.

Chvíli trvá, než se podaří Zitě složitě dopravit děti ze Švýcarska k nim. Žijí v nevyhovujících podmínkách, ale jsou všichni konečně pospolu. Ukázalo se, že baron Bruno Steiner, který se ve Švýcarsku staral o jejich majetek, beze stopy zmizel s penězi i rodinnými šperky. Drahocenný dvojitý perlový náhrdelník Marie Terezie, florentský diamant Karla Smělého, který by tehdy při prodeji vynesl deset milionů franků a další cennosti se už nikdy neobjevily. Rodina si nikde „neulila“ žádné finanční prostředky, nezaopatřila se. Později se stěhují do domu, který císařské rodině poskytl bezplatně portugalský bankéř. Měl sice nádherný výhled na moře, ale pro zimní pobyt se vůbec nehodil. Byl vlhký, neměl vhodné topení ani elektrické osvětlení.

Pobyt na ostrově císaři nesvědčil. Nachladil se, a aby šetřil rodinné finance, dlouho nechtěl volat lékaře. Když konečně svolil, bylo již pozdě. Ukázalo se, že má těžký zápal plic. Umírá na Bílou sobotu 1. dubna 1922 ve věku třiceti pěti let. Po skromném pohřbu, který mu zdrcená Zita vystrojila, bylo tělo posledního rakouského císaře uloženo v prosté rakvi v kostele Nossa Senhora do Monte ve Funchalu. Tam odpočívá dodnes.

Dáma v černém

Zita ovdověla ve třiceti letech, a ačkoli milovala pestré barvy, podobně jako kdysi Marie Terezie ani ona jiné šaty než černé už nikdy neoblékla. Poslední dítě se jí narodilo až po Karlově smrti už ve Španělsku, kde jí poskytl útočiště tehdejší král Alfons XIII., jeden z mála, kdo se k císařské rodině neobrátil zády. Později i s dětmi přesídlila do Belgie na zámek Ham u Bruselu. Tam její nejstarší syn Otto, kterého stále připravovala na budoucí dráhu císaře, studoval na katolické univerzitě v Lovani.

I všem dalším dětem poskytla vdova náležité vzdělání. Druhou světovou válku přečkali v USA a v Kanadě, kde se Zita věnovala charitativní činnosti. V padesátých letech se přece jen do Evropy vrátila. Žila v Lucembursku a Švýcarsku. Jen v Rakousku ji považovali za nežádoucí. Dokonce jí nedovolili zúčastnit se pohřbu její dcery Adelheid v roce 1971!

Návrat do vlasti

Poslední rakouská císařovna se nikdy svého titulu nezřekla a až do roku 1982 čekala na chvíli, kdy konečně navštíví „svou“ zemi. Zasloužili se o to společně tehdejší rakouský kancléř Bruno Kreisky a španělský král Juan Carlos. A bývalé císařovně se dostalo triumfálního přijetí! Pak se do Rakouska vrátila ještě několikrát.

Pádu železné opony se bohužel nedožila, zemřela 14. března 1989. Její pohřeb, kterého se zúčastnilo šest set čestných hostů, mezi nimi i papež Jan Pavel II., se změnil ve státní akt a probíhal podle starého habsburského ceremoniálu. Její ostatky nakonec uložili ve Vídni do kapucínské hrobky mezi ostatní členy habsburského rodu.

Otázka srážky dvou největších planet Sluneční soustavy je v současné době čistě akademická: Na myslitelných časových škálách jsou trajektorie nejen těchto dvou, ale všech osmi velkých oběžnic zcela stabilní. Zároveň však nelze vyloučit, že by se v budoucnu mohly změnit – do stability drah by mohla zasáhnout nevyhnutelná kolize s galaxií v Andromedě nebo třeba nečekaný průlet blízké hvězdy. 

TIP: Exploze sto milionů supernov: Tak bude vypadat blížící se srážka dvojice černých děr

Kdyby se tedy Jupiter a Saturn srazily, ať už přímo, nebo při postupném gravitačním spirálování, uvolnilo by se velké množství energie ve formě tepla a volného materiálu. Nejspíš by vzniklo nové těleso, velká plynná planeta. Přinejmenším zpočátku by ji velmi pravděpodobně obklopoval plynný prstenec vyvržený při srážce, z nějž by zřejmě kondenzovala jádra nových měsíců. Délka zmíněného procesu i jeho přesný průběh by záležely na směru a rychlosti kolize planet.

Když jsem před více než deseti lety poprvé projížděl kolem ostrovů Skelligs, které z vod severního Atlantiku ční jen pár kilometrů od pobřeží Irska, dvě rozeklané špičaté skály mě okamžitě uchvátily. Větší ostrov Skellig Michael je krásně žíhaný zelenými kouty mezi skalami a protkaný úzce vyšlapanými cestičkami vedoucími až k hřebenu. Menší Skellig Rock je vlastně velká strmá skála s hřebeny do bíla zbarvenými trusem druhé největší evropské kolonie terejů. Ostrovy přitom mají nejen atraktivní vzhled k dokonalosti dobarvený početnými koloniemi hnízdících mořských ptáků, ale i neobyčejnou historii.

Obyvatelé v kutnách a v peří

První historické záznamy, které se zmiňují o ostrovech Skellig, pocházejí již z doby před naším letopočtem. Větší Skellig Michael se v 6. století stal útočištěm utlačovaných mnichů a jednou z nejmladších mnišských osad v Irsku. Mniši zde žili velice prostě v kamenných chatrčích postavených do tvaru včelího úlu. Každé ráno sestupovali po 660 schodech dolů k moři, aby si nachytali nějaké ryby a zbytek dne strávili na modlitbách a obhospodařováním svých záhonů. Místo opustili až ve 13. století a Skellig Michael se stal poutním místem. Samotná návštěva ostrova a jeho památek je opravdu hlubokým zážitkem a z každého koutu dýchá historie a spirituální síla. Pro mě je zde ovšem ještě mnohem silnější magnet – nynější stálí obyvatelé.

Ostrovy Skellig jsou útočištěm pro tisíce hnízdících mořských ptáků od terejů, přes alky malé a papuchalky až po různé druhy racků. Ti všichni tato místa navštěvují alespoň sezónně. Terejové a jejich obrovská kolonie na ostrově Skellig Rock si rozhodně zaslouží vlastní článek, a proto se chci zaměřit na dva jiné ptačí druhy, které mne zaujaly nejen vzhledem, ale rovněž způsobem života a schopností přežít i v těch nejdrsnějších podmínkách.

Pestrobarevní bojovníci

Papuchalk bělobradý (rovněž nazývaný ploskozobý, Fratercula arctica) je nápadně zbarvený opeřenec, jehož ve studených mořích prakticky není možné přehlédnout. Tito „papoušci severního Atlantiku“, jak se jim přezdívá, přilétají na pobřeží Irska každý duben. Tady pak hnízdí a přivádějí na svět mláďata. Na ostrově zůstávají až do konce července, kdy odlétají na svá zimní působiště – do severního Atlantiku a Severního ledového oceánu. Po výraznou část roku je jim domovem otevřený oceán. To samo o sobě nezní nijak neobyčejně. Když ale víte, jak nezměrně nepatrní jsou papuchalkové proti vlnám severního Atlantiku v zimních měsících, dostane představa o jejich životě úplně jiné rozměry.

Loni v říjnu jsem se vydal hledat vorvaně ke kontinentálnímu svahu na západním pobřeží. Šlo o celodenní výlet lodí asi 120 kilometrů daleko na otevřený oceán. Cestou jsme narazili na delfíny, ale taky na papuchalky. Moře bylo hodně rozbouřené a já s údivem pozoroval ty zhruba čtvrtmetrové mořské klauny, kteří na otevřeném oceánu jen tak seděli na vodě mezi obřími vlnami, zhruba čtyřicetkrát většími než oni sami. Jejich výrazné zbarvení bylo pryč. Přírodní zákonitosti zřejmě nevyžadují, aby byli papuchalkové pro zimní bitvu s Atlantikem krásní.

Úniky s plným zobákem

V zimě papuchalkové zápasí s bouřemi a v období hnízdění s racky, kteří se je neustále snaží obrat o potravu. Já jsem měl šanci strávit s nimi na ostrově jeden překrásný den a odpozorovat jejich denní rytmus. Papuchalkové hnízdí v kolonii. Usazují se převážně v norách vyhloubených na travnatých svazích, nebo si vytvoří místo mezi skalami a balvany. Úpravu hnízda, které vystýlají trávou, peřím nebo mořskými řasami, zajišťuje především samec. Když už jsou mláďata na světě, oba rodiče tráví celý den sháněním potravy na otevřeném moři. Potápějí se pro sledě a šproty, někdy i do značných hloubek. Pod vodou využívají svých silných křídel jako pádel a končetiny s blánami jim slouží za kormidlo. Bez vzduchu vydrží asi půl minuty. Horní čelist papuchalčího zobáku je poseta drobnými trny, které ptákům umožnují držet až třicet rybek najednou. Když už se jim do zobáku další úlovek nevejde, letí zpět ke hnízdu nakrmit mláďata.

Dostat se zpátky na ostrov ovšem není tak jednoduché. Je totiž hlídán ostražitými racky, kteří dobře vědí, že obrat malé papuchalky je pro ně jednodušší, než shánět potravu na moři. Papuchalci proto často musejí ostrov několikrát obletět, aby správně načasovali přistání a unikli nenechavým zlodějům. Když jsem se snažil tyto okamžiky zachytit, často jsem slyšel jen svištění křídel, když mi ptáci prolétávali kolem hlavy jako malé stíhačky. Jakmile papuchalkové přistanou, bez meškání zalezou do nory. Tam se svými ratolestmi zůstávají několik minut, a teprve pak vylétnou zpět na moře. Když je v okolí ostrova nedostatek ryb, musejí se za potravou vydávat i několik desítek kilometrů daleko. Tento rytmus se po dobu hnízdění opakuje každý den. Až do doby, kdy jsou mláďata připravená vydat se sama na moře, což je kolem 50. dne jejich věku. Koncem června, někdy i později, opouštějí papuchalkové ostrov a vydávají se trávit zimu v severním Atlantiku – na jedno z nejdivočejších míst světa.

Křídla pod hladinou

Dalším okouzlujícím obyvatelem ostrova, je alka malá (Alca torda), jejíž anglický název „Razorbill“ by se do češtiny dal přeložit „Zobák ostrý jako břitva“. Alky mají s papuchalky mnoho společného – poměrně nepatrný vzrůst, schopnost potápět se pod vodu, hnízdění na skalách i zimy strávené na oceánu. Já jsem se s nimi většinou setkával na cestách za delfíny a velrybami. Vždy jsem s oblibou pozoroval, jak s rychle kmitajícími křídly přelétají nad lodí. Nikdy mi ale nepřipadlo, že by šlo o zvlášť pozoruhodné živočichy, dokud jsem se s nimi nepotkal tváří v tvář. Nikoli ovšem ve vzduchu, ale pod hladinou.

Letos v létě jsem šnorchloval kolem ostrova a asi čtyři metry pod hladinou jsem zkoumal skalní stěnu, která padala do obrovské hloubky. Vtom jsem si všimnul plovoucího ptáka. Byl to alkoun, který si bez nejmenší známky nepohody plaval ze strany na stranu jako by něco hledal. Když se vynořil, zůstal chvíli na hladině a pak se potápěl znovu a znovu. Hned mi došlo, že jde o obrovskou příležitost vyfotografovat tyto ptáky pod hladinou. Bylo dobré počasí, a tak jsem se druhého dne vrátil na stejné místo. Nejen s člunem, ale tentokrát i s podvodním fotoaparátem.

Balet na pár nádechů

Bylo krásné ráno a na klidné hladině sedělo několik skupin alkounů úzkozobých (Uria Aalge) a alek malých. Opatrně jsem se k nim přiblížil a čekal, až se začnou potápět. Jakmile pod vodou zmizel první opeřenec, ihned jsem se i já potopil do několikametrové hloubky. Zůstal jsem nehybně „viset“ a doufal, že se některý z ptáků přiblíží na dobrou vzdálenost. Uplynuly asi dvě hodiny a já měl několik solidních záběrů alkounů. To nejlepší ale teprve mělo přijít. Proud mě odnesl o pár desítek metrů dál na moře a já se najednou ocitl uprostřed skupinky čtyř alek malých a jednoho alkouna, kteří se kolem mě začali potápět jako o život.

TIP: Fotograf, potápěč a milovník divočiny Richard Jaroněk: Miluju nenáviděná zvířata

Bez váhání jsem se taky spustil pod vodu a okamžitě jsem uviděl podmořskou plaveckou exhibici v podání alek. Zvědavě kroužily kolem mě a nakukovaly do skleněného pouzdra fotoaparátu. Obdobně jsem se pod hladinou setkal už s buřnáky na Azorech a tučňáky na Galapágách. Další neobvyklé setkání s pány vzduchu tedy zažívám v domácích smaragdových vodách Irska. Byl jsem obklopen alkami, které se úplně nabízely k fotografování a srdce mi bušilo jako o závod. Sotva jsem se vynořil k nádechu, hned jsem musel zpátky, abych něco neprošvihl. To celé trvalo úžasných pět minut, a pak jsem alky ztratil z dohledu.

Teprve na člunu jsem si uvědomil, jak velký dojem na mě tito nenápadní mořští ptáci udělali. Už nikdy pro mě nebudou jen těmi alkami, které jsem potkával při procházkách po útesech nebo projížďkách na lodi. Tito maličtí bojovníci severního Atlantiku jsou dokonalými vládci vzduchu i vody a umí přežít i v nejdrsnějších mořských podmínkách.

Mořské želvy karety obrovské obývají prakticky všechna teplá moře světa. Když vyrostou, mohou je ohrozit jenom velcí žraloci a lidé. A jak se bohužel ukazuje, také globální oteplování.

Karety, které se rozmnožují na severním konci Velkého bariérového útesu u pobřeží severní Austrálie, teď mají kvůli oteplování vážný problém. Náležejí totiž ke druhům, u nichž se na určení pohlaví podílí teplota prostředí.

TIP: Stoupající hladina moří a USA: V ohrožení jsou miliony Američanů

Když je teplota písku, v němž se vyvíjejí vejce karet, rovna 29 °C, poměr pohlaví vylíhlých želv je 1:1. Na jednoho nového samce připadá jedna nová samička. Když je chladněji, rodí více samců a když naopak tepleji, rodí se samice. Na severu Austrálie je teď vzhledem k oteplování 99 procent karet samičího pohlaví. Samci tam prakticky vymizeli a populaci karet tam teď hrozí lokální vyhynutí.

Sochu nazvanou Cristo del Miserere odvezli z kostela ve španělském městě Sotillo de la Ribera kvůli restauraci. Jakmile však pracovníci sundali Kristovi část prasklé bederní roušky, objevili v jeho pozadí tajnou schránku, jež ukrývala dopis z roku 1777: Napsal jej kaplan Joaquín Mínguez, který v „časové kapsli“ zanechal svědectví o své době.

TIP: Poselství příštím generacím: Stavbaři objevili schránku pro rok 2957

Za jeho života řádily v okolí tyfus a malárie, hlavní plodiny představovaly pšenice, žito, ječmen či oves a značné oblibě se vedle karet těšily také míčové hry. Kněz si pochvaloval i sklizeň vína, jež se toho roku údajně velmi vydařila. Originál zprávy byl poté odeslán španělskému arcibiskupovi a kopie se vrátila do útrob sochy.