Ozonová vrstva ve výšce 25 až 35 kilometrů chrání Zemi před ultrafialovým slunečním zářením, jehož zvýšená intenzita může poškodit zrak, vyvolat rakovinu kůže a snižovat imunitu. Na výrazném snižování množství ozonu ve stratosféře se podílejí mj. freony dříve hojně používané například v ledničkách a mrazácích.

Od poloviny minulého století ji měří celá síť spektrografů, která zhruba od 70. let odhalila její výrazné ztenčování. Molekuly kyslíku O3 mizely a ozonová díra nad Antarktidou se stále zvětšovala. Největší koncentrace látek poškozujících ozonovou vrstvu rostly do konce 90. let 20. století, svého maxima dosahovaly v letech 2000 a 2001. Nyní se zdá, že se katastrofické scénáře o razantním zvětšování ozonové díry zatím nenaplňují. 

Pozorování satelitu Aura

Ukazují to závěry odborníků NASA, které vycházejí z dat o množství ozonu v atmosféře. Data shromáždil v letech 2005 až 2016 satelit Aura se svým zařízením Microwave Limb Sounder (MLS).

TIP: Mezinárodní dohoda funguje: Ozonová díra nad Antarktidou se zmenšuje

Výsledky výzkumu potvrdily, že se stav ozonové vrstvy nadále nezhoršuje. V některých oblastech dochází dokonce ke statisticky významnému obnovování ozonové vrstvy. Měření také ukazují, že v atmosféře klesá množství freonů. Jejich používání zásadně omezily zákony v mnoha zemích světa a satelitní data teď naznačují, že toto rozhodnutí mělo smysl.

Poté, co Spojené státy téměř násilím donutily izolované Japonsko otevřít se v polovině 19. století světu, dokázali Japonci během dvou generací technologicky téměř dohnat západní země. Pozápadnění Japonska tak ovšem muselo být nutně jen dílčí. Středověk byl ve struktuře státu zasnouben s moderními technologiemi. Císař zůstával bohem a nejvyšším pánem Japonců, kteří se sami považovali za vyvolený národ – povolaný vládnout ostatním národům. Zpočátku alespoň těm nejbližším – po okupace Koreje a Mandžuska se obrátili do Číny.

Čínští ďáblové

Ačkoli japonská kultura vycházela v mnohém z té čínské, samotní Číňané byli pro Japonce už po staletí „kičiku“ (ďáblové – tj. nelidé). Vždyť víc Číňanů bylo zabito samurajskými meči než střelnými zbraněmi, což jasně vypovídá o „Jamato damašii“ (japonském duchu). Běloši spadali do téže kategorie, byť je drtivá většina Japonců nikdy na vlastní oči neviděla.

Od porážky Rusů v rusko-japonské válce v letech 1904–1905 se japonské sebevědomí a pohrdání zbabělým protivníkem ocitlo v závratné výši. Pravda, k poraženým Rusům se Japonci ještě chovali korektně, ale jak sami přiznali, bylo to jen proto, že chtěli udělat dojem na Západ. Příště už to nehodlali opakovat. Ženevskou konvenci sice v roce 1929 podepsali, ale nikdy neratifikovali. Pro ně to byl cár papíru vhodný leda tak pro „gaidžin“ (tj. „lidi z vnějšku“, tzn. také „nelidi“). 

Přísná výchova

Japonsko bylo však kruté nejen k nepřátelům, ale i k vlastním synům. Jestliže třeba v bolševickém Rusku byla občanská práva jen iluzí, v Japonsku, přes evropský šat a uniformy, prostě neexistovala. Japonský odvedenec měl cenu leda poštovného na povolávacím rozkaze a v armádě se z něj stal „šinmin“ – ten, kdo poslouchá. A to doslovně.

Slovo „dril“ dostalo nevídané konotace. V Evropě pochází ze slova „trille“ – opracovat dřevo – a souvisí s nutností vycepovat negramotné brance k ovládání vojenských dovedností. V zemi vycházejícího slunce to bylo doslovné otroctví. Cestou týrání se dosahovalo bezduchého stavu absolutní poslušnosti i za cenu osobního sebezničení. Brutální šikana se stala vyžadovanou normou.

Japonští militaristé přepsali kodex Bušidó – cestu válečníka – a včlenili do něj věci, o kterých středověký samuraj neměl zdání. Při poválečných procesech s válečnými zločinci nebylo Japoncům jasné, z čeho je obviňují. Jestli se Němci hájili tím, že plnili rozkazy, u Japonců to platilo absolutně. Neuposlechnutí neexistovalo.

Podřadný nepřítel

Třebaže samurajové dostali v rusko-japonském konfliktu u řeky Chalchin v roce 1939 lekci, k srdci si ji nevzali a pustili se do tažení v jihovýchodní Asii a Pacifiku. Anglosasové měli být změkčilí, zbabělí a před japonským duchem bezbranní. A nějakou dobu to z japonského pohledu tak i vypadalo.

Zajatci nebyli „gjókusai“ a nezasloužili si žít. Gjókusai znamená „zničený klenot“, což je ten, který zemřel, aby morálně zvítězil. Japonci skutečně nechápali princip zajetí. To vedlo ke strašlivým ztrátám nejen protivníků, ale i jejich. Než aby se nechali zajmout, podnikali sebevražedné protiútoky či páchali hromadné sebevraždy. V bezvýchodné situaci jich zemřelo např. na ostrově Attu 98 %, na Marshallových ostrovech 98,5 %, na atolu Tarawa 99,7 %.

Ještě na Saipanu vedlo heslo „Jednoho sta milionů gjókusai!“ k smrti tisíců civilistů, které Američané chtěli pochopitelně ušetřit. Propaganda civilisty příliš dlouho připravovala na hrozná muka, která jim Američané po případném vítězství uchystají. Nepomohlo ani vysílání do jejich řad z úst nemnohých zajatců, že to není pravda. Umírali zbytečně i se svými dětmi. Článek z amerických novin, který referoval o sebevraždách saipanských civilistů, byl hrdě přeložen v japonském tisku jako důkaz, že Japonci mají čest a nikdy se nepoddají. 

Recept na nouzi

Požití lidského masa v krajní nouzi není nic neznámého – viz třeba obležený Leningrad. Ani Japonci v Tichomoří nebyli schopní zabezpečit zásobování odříznutých jednotek, což vedlo k tomu, že si dobyvatelé pomáhali z „místních zdrojů“. Když ve vydrancované zemi nebylo co uloupit, zbývalo ještě civilní obyvatelstvo...

Po válce se mnozí Japonci k takovému jednání přiznali. Dokonce popsali chuťové vjemy. Velení v Tokiu vydalo bizarní oběžník o tom, že pojídání „vlastních“ je smrtelným zločinem. Vlastních. Nepřátelé se tak neberou. Byl to jasný vzkaz. Od roku 1943 bylo u japonských jednotek odříznutých na „zapomenutých“ tichomořských ostrovech umírání na podvýživu denním jevem.

Nemilosrdní kamarádi

Na Nové Guinei takto velení armády odepsalo na 150 000 mužů. Z jedné jednotky o sedmi tisících mužů přežilo drastický ústup džunglí 67 zbídačených vojáků, o které se nikdo nezajímal. Ranění a vysílení se hromadili kolem cest a zdravotnické oddíly je nezachraňovaly, ale dobíjely.

Japonský zdravotník byl šokován, když později viděl, jak se o „beznadějné“ případy starali Australané a Američané. Nechápal to. Ranění jsou přece jen přítěž! Tady, na Kokodské stezce, se Spojenci poprvé prokazatelně setkali s japonským kanibalismem. Mizely jejich předsunuté hlídky, aby pak byly nalezeny ve „spotřebovaném“ stavu.

Domorodce Japonci označovali za „černá prasata“ a bělochy za „bílá“. A když nebyli v dosahu nepřátelé, tak japonští vojáci v krajní nouzi i přes zákaz velení losovali o tom, čí „vlastní“ svalovina zachrání druhy. V roce 1944 to mohla být spojenecká propaganda, kdyby o tom sami Japonci po válce nevydali svědectví.

Děsivé rituály

Ritualizovaný kanibalismus (tj. bez stavu nouze) dokládal obrat ve válečné situaci. Japonští vojáci si měli dodat sebevědomí a kanibalismus měl vést k budování „válečníků ducha“. K rituálnímu pojídání částí těl zavražděných zajatců předpis či rozkaz vydán nebyl, ale pod vlivem fanatických důstojníků se i jeho neexistence dokázala někdy převtělit do byrokraticky přesných pokynů.

Známým je příkaz k popravě zajatého poručíka Halla. Obsahoval tyto body: kdo nešťastníka setne (kpt. Jošio), kdo vyjme játra (kadet Sakabe), jak budou upravena (por. Kanamuri) a kdo je sní. Protože mj. „ jsou dobrá na žaludek“. Kromě Halla bylo popraveno několik dalších zajatých amerických letců, kteří byli poblíž ostrova sestřeleni.

Zamést stopy

S blížící se porážkou Japonci tušili, že něco v jejich způsobech vedení bojů není v pořádku a „to“ nebude tolerováno. Urychleně se zahlazovaly stopy. Všichni byli nevinní. Snad by jim to Američané i uvěřili, ale korejští dělníci z Čičidžimy (jeden z Boninských ostrovů), kde se „Hallův případ“ odehrál, promluvili. Šok vyšetřujících byl hrozný.

TIP: Isoroku Jamamoto: Nebezpečný japonský tradicionalista

Všichni na vyšetřování zainteresovaní Američané museli podepsat slib, že se o zjištěných skutečnostech nikde nezmíní. Nebylo divu. Jedny americké noviny přece jen přinesly náznak informací o japonském barbarství a dopad na příbuzné obětí byl drtivý. Jak už bylo výše naznačeno, retroaktivní soudy nad vojáky a poddůstojníky obviněnými z rituálního kanibalismu nebyly morální. Oni na rozdíl od velících důstojníků o zvěrstvech nerozhodovali a už vůbec nebyli s to je ovlivnit.

Vzhledem k tomu, že mezinárodní a vojenské právo se kanibalismem konkrétně nezabývalo, byli lidojedi při soudech kromě vražd obviněni ze znesvěcení těl padlých. Generál Tačibana, plukovník Ito, major Matoba, kapitán Jošio a kapitán Nakdižma byli v roce 1946 odsouzeni americkým soudem na Guamu k trestu smrti a oběšeni. Admirál Mori a kapitán Sato skončili ve vězení.

Ženy mají tradičně pověst slabšího pohlaví. Když ale přijde řeč na délku života, tak to jsou ženy, kdo je z obou pohlaví silnější. V téměř všech dnešních společnostech ženy v průměru přežívají muže. V některých případech žijí déle o 5 až 6 let.

Podle údajů Světového ekonomického fóra žijí ženy déle navzdory tomu, že zažívají větší stres než muži, že je s větší pravděpodobností zasáhne chronické onemocnění, deprese a úzkost. Ženy také častěji bývají oběťmi násilí.

TIP: Prehistorické ženy měly paže silnější, než dnešní elitní sportovkyně

Podle nového výzkumu dánských badatelů žijí ženy déle dokonce i v dobách extrémních krizí. Ani hladomor, epidemie nebo třeba otroctví nezvrátí průměrně delší život žen. Muži jim mohou jenom závidět. Ve prospěch žen prý hraje nejen jejich v průměru zdravější a méně extrémní životní styl, ale zřejmě i biologické faktory, které ženy chrání více než muže.

To pro náš stát znamenalo právní dualismus, se kterým se nedokázal zcela vypořádat po celou dobu existence první republiky. V Čechách totiž platily zákony rakouské, naopak na Slovensku zákony uherské. Nejinak tomu bylo i v oblasti trestního práva.

Rozdvojený stát

Obyvatelé nové republiky se tedy museli řídit stávajícími zákony rakouskými i uherskými. V oblasti trestního práva hmotného to znamenalo, že zůstal v platnosti Trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích z roku 1852, na Slovensku pak platil uherský trestní zákon z roku 1878 a zákon o přestupcích z roku 1879. Bylo jasné, že trestní právo je nutno unifikovat a modernizovat.

První pokus o komplexní reformu trestní práva započal v roce 1920. Komise ministerstva spravedlnosti vypracovala první návrh obecné části trestního zákona. Vycházela z dělení deliktů na zločiny a přečiny, stejně jako je tomu dnes. Zajímavé je, že návrh se inspiroval v tehdy populární teorií takzvaného účelového trestání a prosazoval myšlenku zavedení neurčitého odsouzení. Pachatelé mladší 30 let měli být umístěni do jakýchsi polepšoven (odlišných od klasických vězení) a to na dobu, která nebyla přesně určena. Stanovila by se pouze horní hranice trestu, avšak jeho faktická délka by závisela na chování odsouzeného během výkonu trestu. Tento návrh také zakazoval vykonávat trest smrti.

V roce 1924 pak byla dokončena zvláštní část tohoto zákona, kam měla být v části o „politických“ deliktech přejata úprava ze zákona na ochranu republiky z roku 1923. Kvůli politickým rozporům se však tento zákoník nepodařilo schválit. Druhá fáze snahy o kodifikaci trestního práva vyvrcholila v roce 1936, kdy ministerstvo spravedlnosti zveřejnilo osnovu nového trestního zákona. K jeho schválení již ale nestihlo přistoupit. K reformě trestního práva tedy po celou dobu trvání první republiky nedošlo.

Dvousečné novinky

Modernizace trestního práva se tedy omezila pouze na vydávání některých dílčích předpisů. Přestože si právní řád zachoval až do roku 1938 demokratický právní ráz, je třeba říci, že některé nově přijaté zákony umožňovaly snadnější omezení ústavou zaručených osobních a politických práv, a také případné zneužití ustanovení trestního práva. V praxi k tomu příliš nedocházelo, ale pomnichovský režim toho využíval k rasové, politické nebo i čistě osobně motivované perzekuci.

Ze všech dílčích trestněprávních předpisů se stal nejznámějším zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. Důvodem k jeho vydání byl atentát na ministra financí Aloise Rašína a jeho přijetí bylo odůvodněno tím, že recipované rakousko-uherské trestní právo dostatečně nechrání republikánskou formu státu a jeho představitele. Zákon zajišťoval bezpečnost státu proti rozmanitým formám útoků zvenčí i zevnitř (ozbrojené povstání, zrada státního tajemství a podobně), zároveň byl ale zaměřen proti projevům politického a sociálního radikalismu. Formulace jednotlivých ustanovení byla často vágní, takže je bylo možné podle uvážení příslušného orgánu vykládat velmi volně.

Dalším zajímavým trestním zákonem byl zákon o ochraně cti č. 108/1933 Sb. Byla to reakce na rostoucí aktivitu extremistických sil v Československu, cílená především na poslanecké projevy v Poslanecké sněmovně, Senátu i na veřejnosti. Chráněni nebyli jen zákonodárci, ale také vláda jako celek, její předsednictvo, soudci a soudy, úřady veřejné správy, branná moc, četnictvo, zákonně uznané a politické organizace, periodické tiskopisy a zemřelé osoby. Zákon rozlišoval čtyři typy porušení ochrany cti, a to urážku, pomluvu, utrhání na cti a výčitku trestního stíhání (křivé obvinění).

Zákony, které už neznáme

Trest smrti se opět uplatňoval jinak v Českých zemích a jinak na Slovensku. Podle rakouského trestního zákona šlo uložit trest smrti za vraždu, loupežné zabití, zlomyslné poškození cizího majetku a žhářství, pokud tím byla způsobena smrt a pachatel mohl tuto skutečnost předvídat, a dále za vzbouření v době stanného práva. Uherský trestní zákoník  umožňoval trest smrti pouze za dokonanou vraždu. Výkon vlastního trestu se prováděl oběšením uvnitř vězeňské budovy.

Později byl přijat zákon č. 91/1934 Sb. o způsobu ukládání trestu smrti a doživotním trestu. Mimo jiné zavedl, že místo trestu smrti bylo možné uložit doživotí nebo žalář od 15 do 30 let. O problému absolutního trestu se diskutovalo mezi odborníky i laickou veřejností. Z anket, které byly pořádány, vyplynulo, že odborná veřejnost se stavěla proti trestu smrti, zatímco veřejné mínění mu bylo naopak nakloněno.

Trestnost homosexuality byla zakotvená v rakouském i uherském recipovaném trestním zákoně. Podle rakouské trestní úpravy se jednalo o zločin, který se vztahoval na muže i ženy, v uherském právu se postihovali výhradně muži. Rakouský zákoník ukládal trest žaláře od 1 do 5 let, uherský pak žalář do 1 roku. Ve východní části republiky, která byla mnohem více katolická a konzervativní, tedy poněkud překvapivě platila mírnější úprava než v západní části. Také trestnost homosexuality se stala pro prvorepublikovou právní vědu kontroverzní a často diskutovanou otázkou. Nikdy ale nepřevážil názor o zavedení její beztrestnosti a s její poměrně širokou trestností se počítalo také v návrhu neschváleného trestního zákona.

Od dob, kdy si lidé poprvé postavili čluny a vydali se na vodu, bojuje lidstvo dvě velké bitvy. Jednu z nich vede proti odporu vody při plavbě a druhou zase proti usazováním nečistot na trupech lodí. Čím snadněji lodi plují, tím je to lepší pro ně i pro životní prostředí.

Australští vědci našli zajímavé řešení těchto problémů s plavbou lodí na nečekaném místě. V nálevkách masožravých rostlin láčkovek. Láčkovky mají totiž na svých nálevkách speciální mikrostruktury, které brání hmyzu, aby vylezl ven z pasti a masožravce unikl.

TIP: Mazaní zlodějíčci: Larvy pestřenky kradou úlovky masožravkám

Vědci tyto struktury okopírovali pro trupy lodí a ještě je vylepšili tak, aby se na nich nemohly uchytit ani bakterie, které bývají zodpovědné za nárosty na trupech lodí. Překvapivé řešení by mělo zajistit, že lodi budou plout snadněji, ušetří peníze za energie i opravy a sníží zátěž životního prostředí.

Traduje se, že předchůdci moderního svobodného zednářství byli zedníci či kameníci, kteří díky své vyšší kvalifikaci nabyté ve své stavební huti neměli povinnost vstupovat do místního cechu a mohli pracovat i mimo svoji domovskou obec či město. Pracovníci hutí se navzájem navštěvovali, a tak se vyvinula první nadnárodní svobodná laická struktura středověké Evropy.

Stavitelské korporace se nazývaly v německé oblasti stavební hutě, v anglické gildy nebo corporations, tedy spíše bratrstva, ve Francii vznikla nezávisle na nich vývojová linie bratrstev tovaryšských zvaných compagnonages. V našich zemích se používalo rovněž názvu bratrstva – připomeňme si historicky doložené bratrstvo obruče a kladiva z doby Václava IV., které sídlilo v kapli Božího těla na Dobytčím trhu na Novém Městě; pražští zednáři se k němu v 18. století hlásili jako ke svému legitimnímu předchůdci.

Zednáři v Čechách

Počátky svobodného zednářství v Čechách jsou spojeny především s příchodem francouzských vojsk do Čech za války o rakouské dědictví. Jejich velitel maršál Charles Louis August Fouquey kníže Belle-Isle (1684–1761) patřil k zednářům a soudí se, že stál i u zrodu pražské lóže U tří korun. Ta byla pravděpodobně založena roku 1741. Později byla přejmenována na U tří hvězd a od roku 1763 lóže nesla název U tří korunovaných hvězd. Ovšem hovoříme-li o „českém zednářství“, myslíme tím zednářství v Českém království, Moravském markrabství a rakouském Slezsku ve druhé polovině 18. století. Řečí tehdy používanou v lóžích byla němčina, výjimečně snad francouzština.

Nejstarší, soustavně pracující zednářská lóže v Čechách nesla rozlišovací jméno Sincerité a byla založena kolem roku 1742. Podle dnes neověřitelných pramenů vznikla tato lóže pravděpodobně v Litoměřicích, jako dceřiná lóže pražské lóže U tří hvězd. Působila také v Lokti, v Plzni a nejdéle v Klatovech. U zrodu obou lóží stál velitel saské armády Bedřich August hrabě Rutowsky (1702–1764), nemanželský syn kurfiřta saského a krále polského Augusta Silného. Po čtyři desetiletí byla její činnost spojena se jmény hrabat Kiniglů. Šebastiána Františka Josefa hraběte Kinigla, můžeme považovat za zakladatele českého zednářství. Také jeho syn Kašpar Heřman hrál ve svobodném zednářství v Čechách složitou, ale vždy neobyčejně záslužnou roli.

Velikáni lóží

Ačkoli byl se svobodným zednářstvím spojován velký mecenáš 18. století Antonín hrabě Špork, u zrodu zednářství v Rakousku stála postava Albrechta hraběte Hodice ze Slezských Rudoltic a hlavou zednářství za vlády císaře Josefa II. byl mikulovský kníže Jan Karel z Dietrichsteinu. Bezpochyby největší postavou zednářství byl v 18. století v našich zemích Ignác šlechtic Born. S jiným velkým mužem, stojícím u zrodu vědeckého života v Čechách, s Josefem Dobrovským považovaným za „zednáře bez zástěry“, ho pojila řada souvislostí a Dobrovský byl také autorem Bornova nekrologu v Abhandlungen, prvním pražském vědeckém časopise. 

Svého vrcholného rozkvětu u nás dosáhlo svobodné zednářství za vlády Josefa II. a Leopolda II., kdy v Praze pracovala pražská lóže Pravda a jednota u tří korunovaných sloupů. Ta vznikla v roce 1783 z iniciativy Ignáce Cornovy a některých členů lóže U tří korunovaných hvězd, jejichž řady doplnili bratří druhé nejvýznamnější pražské lóže U tří korunovaných sloupů. Stanovy nové lóže vypracoval bibliotékář univerzitní knihovny Rafael Ungar s posvěcením Ignáce Borna, stoličního mistra vídeňské lóže Zur wahren Eintracht. Právě nově vzniklá lóže byla jakousi její pražskou obdobou.

Pod dohledem

Josef II. se rozhodl svobodné zednářství, proti kterému neměl vcelku výhrady, pokud sloužilo jeho vlastním reformním snahám, podřídit státnímu dohledu. Především chtěl zpřehlednit poněkud nejasnou „zednářskou scénu“, k čemuž měl posloužit proslulý Josefův zednářský patent z roku 1785. Patent povoloval činnost lóží pouze v hlavních městech dědičných habsburských zemí a v každé z metropolí směly fungovat lóže nanejvýše tři.

Pokus o státní uspořádání svobodného zednářství byl v zednářských kruzích přijímán rozporuplně, jak o tom svědčí četné brožury, které na Josefův patent bezprostředně reagovali. Klíčovým slovem polemiky se stalo slovo „kejklířství", které císař o zednářství veřejně použil. Nebylo právě ze strany císaře příliš taktní prohlásit o lidech, kteří se například starali o zmíněný pražský ústav sv. Jana Křtitele, za kejklíře, tím méně označit tímto slovem muže, kteří kladli základy vědeckého života v zemi.

Navzdory obecně rozšířené představě o svobodných zednářích jako nositelích osvícenské ideologie však svobodné zednářství tvořilo ve druhé polovině 18. století přinejmenším dva protichůdné proudy, z nichž jeden byl reprezentován neorozekruciánstvím, které však nakonec podlehlo radikálnímu osvícenskému proudu spojenému s působením řádu iluminátů. Přitom ale oba tyto směry, z hlediska myšlení 18. století protikladné, spojovala jednotná zednářská symbolika, oba byly součástí vyšších zednářských struktur a jejich stoupenci se nemohli vyhnout i poměrně těsným osobním kontaktům. Zásady zednářské tolerance a solidarity je nutily žít pod jednou střechou.

TIP: Kdo tahá za nitky světa? Opravdu nám vládnou svobodní zednáři?

Jak dlouho to jen bylo možné? Až do rozhodného úderu státní moci, která v roce 1795 zakázala jakékoli zednářství bez ohledu na jeho orientaci. Tím se zednářství 18. století vskutku stalo „společenskou laboratoří“, místem tříbení duchů, názorů a postojů, a tato vnitrozednářská diskuze vytvořila předobraz demokratické společnosti, jejíž vývoj byl v habsburských dědičných zemích zabrzděn, a to ze stejných příčin, z jakých došlo i k zákazu činnosti zednářských lóží.

Řada hodinek Forerunner byla od začátku určena především pro běžce a nově oznámený Forerunner 645 patří společně s Forerunner 935 k nejlepším běžeckým hodinkám současnosti. FR 645 v sobě spojuje malou velikosti, nízkou hmotnost a elegantní designu. Skvěle tak padnou i na menší zápěstí, díky čemuž se dají nosit po celý den v kombinaci s běžeckým i civilním oblečením.

Celý článek

Volání nejmenovaného 81letého penzisty z německého Brettenu znělo naléhavě – prý na své zahradě v záhonku se zeleninou objevil nevybuchlou pumu z druhé světové války. Na místo proto okamžitě vyrazil tým pyrotechniků, nakonec se však mohli s úlevou od srdce zasmát: V hlíně totiž neležela nebezpečná bomba, nýbrž téměř půlmetrová, lehce zdřevnatělá, tmavě zelená cuketa. Krizová situace tak měla happy end a sami policisté na obranu pomýleného důchodce uvedli, že zdálky zelenina skutečně připomínala válečnou munici. 

Skutečná podoba dinosaurů se dost možná značně lišila od představy, jakou vykreslil nejen režisér Steven Spielberg, ale především tisíce učebnic a odborných publikací. Většina dávných gigantů, včetně obávaného Tyrannosaura rexe, se dost možná pyšnila hustým a barevným – peřím!

S uvedeným zjištěním přišli paleontologové poté, co v roce 2014 objevili na Sibiři několik fosilií rodu Kulindadromeus zabaikalicus. Dvounozí běžci žili před 169–144 miliony lety, dorůstali délky kolem 1,5 m a chodili po zadních končetinách. Odborníci nalezli šest lebek a mnoho kostí, což jim poskytlo dostatečný prostor pro rekonstrukci pravé podoby zvířat. Z otisků kůže pak u nich odvodili existenci tří druhů šupin, ale i jakéhosi „prapeří“, jež jim rostlo na hlavě, hrudi a zádech.

TIP: Opeření dinosauři druhohor byli nelítostní, hladoví a plyšoví

Býložraví dinosauři z řádu ptakopánvých byli tedy prokazatelně opeření a podle autora studie Pascala Godefroita z Královského belgického institutu přírodních věd porůstalo pravděpodobně peří i těla jejich druhově mladších souputníků. Měli jej však všichni dinosauři? Nejspíš nikoliv: V roce 2011 byly v kanadské Albertě objeveny ostatky dokonale zachovaného dinosaura rodu Borealopelta, které se letos podařilo zrestaurovat a představit světu. Struktura jeho šupin je velmi dobře patrná a připomíná kůži „počítačových“ draků z fantasy filmů a seriálů.

Prvočíslo je přirozené číslo větší než jedna, které není beze zbytku dělitelné žádným jiným číslem než jedničkou a sebou samotným. Prvočísel je nekonečně mnoho. Matematici se baví tím, že hledají a dokazují extrémně velká prvočísla.

Zatímco svět během letošních Vánoc odpočíval, počítače projektu GIMPS (Great Internet Mersenne Prime Search) nelenily. Na 2. svátek vánoční, čili na Štěpána, po několika dnech intenzivního počítání, dospěly k novému rekordnímu prvočíslu.

TIP: Důstojná oslava: Číslo pí už známe na dalších 9 bilionů desetinných míst

Jde o vskutku úctyhodně ohromné číslo 2 na 77 232 971, to celé mínus 1. Aby někdo takto velké číslo celé zapsal, tak by k tomu potřeboval více než 23 milionů číslic. Zazipovaný textový soubor s tímto číslem má velikost 10 MB.