Vzhledem k celkově nižší informovanosti lidí v oblasti, kterou CITES řeší, bych se pro začátek velmi obecně zeptal: „Co vlastně je CITES?“

V té nejobecnější rovině se dá říct, že jde o mezinárodní úmluvu o obchodování s ohroženými druhy rostlin a živočichů. Jejím úkolem je regulovat obchod se zhruba 33 000 druhy, z nichž asi 5 000 druhů jsou živočichové, a zbylých 28 000 připadá na rostliny. Podle míry ohroženosti v přírodě jsou jednotlivé druhy řazeny do příloh I–III. V první jsou druhy přímo ohrožené vyhubením, ve druhé ty, které by mohly být ohroženy bez regulace mezinárodního obchodu a ve třetí druhy ohrožené mezinárodním obchodem pouze v určitých zemích. Evropské unie má pak přizpůsobené přílohy označené A–D.

Proč jsou v rámci EU čtyři „písmenné“ přílohy oproti třem číselným stanoveným celosvětově?

Evropská unie vlastně využila mechanismu CITESu, aby chránila i své vlastní druhy a zahrnula je do příloh nad rámec základní úmluvy. Přístup EU je navíc obecně přísnější, takže například některé druhy, které jsou celosvětově řazeny do přílohy II, má EU zařazené do přílohy A, tedy mezi ty nejohroženější.

Úmluvu podepsalo celkem 175 států. Jsou závazky v ní skutečně dodržovány, nebo u některých zemí zůstalo jen u podpisu?

V mnoha rozvojových zemích je nepochybně problém s uplatňováním dohody. Vysoká míra korupce, nedostatek prostředků a seřazení priorit jsou až příliš výrazné překážky a například sociální a ekonomické problémy jsou vládami vnímány jako mnohem důležitější oblasti. Těžko lze taky očekávat dodržování ochranářských zákonů třeba ve státech zasažených válečnými konflikty. V zásadě se ale dá říct, že míra dodržování je závislá na vůli jednotlivých států.

Už vzhledem k množství druhů zahrnutých do CITESu je jasné, že pomyslných požárů k hašení je v oblasti ochrany druhů na celém světě spousta. Je mezi nimi nějaký aktuálně nejpalčivější problém?

Určitě je to ochrana nosorožců a velmi aktuálně také krádeže nosorožčích rohů po celé Evropě. Momentálně bylo ve 14 státech ukradeno z muzeí, soukromých sbírek a podobně celkem 58 exemplářů. V souvislosti s tím je potřeba říct, že CITES se nevztahuje jen na živočichy a rostliny jako takové, ale i na jejich části a výrobky z nich odvozené. Krádeže v Evropě jsou ovšem jen odrazem toho závažnějšího, co se děje ve volné přírodě. Poptávka po nosorožčích rozích vede třeba k tomu, že teď na konci října byl ve Vietnamu upytlačen poslední jávský nosorožec a je zdokumentováno, že posledních zhruba 50 kusů už je pouze na Jávě. Na nosorožce je obrovský tlak a během posledních 30 let bylo zdecimováno více než 90 % veškeré populace.

Kde je hnací motor tohoto mechanismu?

Nosorožci mají smůlu, že jejich rohy jsou vysoce poptávanou přísadou tradičních čínských medicín. Finanční motivaci způsobené poptávkou po nich nemohou lovci trofejí odolat. Navíc čínská populace roste a bohatne a tradiční léky jsou pro ni vysoce žádanou komoditou.

Co může z hlediska celosvětového poškozování ohrožených druhů ovlivnit běžný Čech, ať už zůstává doma, nebo vyjíždí do zahraničí?

Úplně to nejjednodušší je nekupovat si na cestách výrobky z ohrožených rostlin a zvířat. Například v Africe jsou turistům nabízeny výrobky ze slonoviny, kůže z kočkovitých šelem a podobně. Hlavním problémem je poptávka, která vytváří prostor pro obchodování s tímto artiklem. Bez poptávky by veškerý obchod, lov a sběr zanikl. Naším příspěvkem i při relativně malé velikosti české populace by měla být snaha nevytvářet další poptávku.

Co ale mohou dělat lidé, kteří do zahraničí nejezdí? Je možné, že i oni nevědomky vytvářejí třeba svými spotřebními návyky tlak na světovou přírodu?

Velkým problémem, o kterém se moc nemluví, jsou ubývající populace tuňáků obecných ve světových mořích. Dokonce byla snaha zařadit je mezi druhy CITESu. Přestože dostupné údaje jednoznačně ukazují, že ohroženým druhem jsou, jejich zařazení mezi chráněné druhy nebylo z neznámých důvodů provedeno. Konzervy s tuňákem jsou přitom k dostání po celém světě a hojně je kupují i čeští spotřebitelé. Jako vnitrozemský národ tak nevědomky přispíváme k devastaci světových oceánů a je potřeba to vědět. Něco jiného je koupit si rybu například v některé zemi u Středozemního moře. Koupí konzerv ale jen přispíváme celosvětovému byznysu, který na přírodu naprosto nebere ohled.

Můžete uvést konkrétní čísla?

Možná nejvýmluvnější jsou celkové údaje, které zveřejnila Organizace pro výživu a zemědělství, specializovaná agentura OSN. Podle tohoto zdroje bylo v roce 2006 uloveno 92 milionů tun ryb. Nejsou sem zahrnuty ryby, které se chovají v umělých nádržích, ale skutečně jen ty pocházející z volně žijících populací. Z těch 92 milionů tun pocházelo 81,9 milionů ze světových moří a výkupová hodnota přímo od rybářů dělala úhrnem 91,2 miliardy dolarů. Na základě těchto a dalších údajů odborné odhady říkají, že 52 % druhů lovených mořských ryb je loveno v množství právě na hranici únosnosti, 19 % je loveno nad tuto hranici a 9 % je už zcela vyloveno nebo se k tomuto stavu blíží.

Pojďme do oblasti, která je pro Čechy dost charakteristická, a to chovatelství. V Česku se chová i mnoho přísně chráněných zvířat. Jak úmluva CITES pamatuje na ně?

Je pravda, že Česko je chovatelská velmoc. Je u nás přes 10 000 chovatelů, kteří drží nebo rozmnožují nejohroženější druhy patřící do přílohy A. O počtu chovatelů druhů z přílohy B takový přehled neexistuje, protože od roku 2010 se většina druhů z této přílohy nemusí registrovat. Každopádně se na živočichy narozené a odchované v zajetí pohlíží jinak než na zvířata odchycená z volné přírody a za určitých okolností je možné s nimi obchodovat. Od nás se z odchovů vyváží především papoušci, plazi a dravci. CITES má ale za úkol v prvé řadě chránit populace zvířat ve volné přírodě.

Je známo, do kterých zemí se nejvíce dostávají nelegálně odchycená zvířata?

Nejvíce jich přichází do Evropské unie, Ameriky a Japonska. Jde o vyspělé země, kde je po „exotice“ největší poptávka a ty méně vyspělé země, odkud zvířata pochází, si bohužel svoje přírodní zdroje nedokáží uchránit. Pro místní obyvatele jsou odchycená zvířata jen zdrojem obživy a síla peněz je tady bohužel nezdolná. I když třeba v místech působí ochránci přírody, mají zpravidla minimální vybavení a jsou rádi, že mají aspoň boty. Když si ale vezmete, že například malý nosorožčí roh stojí v naší měně milion a čtvrt, je jasné, že pytláci jsou vybavení nejmodernější technikou včetně zbraní.

Stává se, že i k nám se pašují ohrožená zvířata odchycená ve volné přírodě. Co se s nimi děje dál?

Takové případy jsou v kompetenci České inspekce životního prostředí (ČIŽP) ve spolupráci s celníky a policií. Exempláře, jejichž legální původ nemůže dotyčný doložit, jsou zadrženy, a pak se s takovým člověkem vede trestní nebo správní řízení. Zvířata jsou předána do záchranných center pro CITESové exempláře. Pokud jsou po ukončení řízení exempláře zabavené, stávají se majetkem státu.

Vzhledem k hodnotě mnoha ohrožených druhů asi bývá běžné, že v zemi původu jsou uplaceni potřební úředníci a zájemce v zásadě bez problémů obdrží vývozní povolení. Doufám, že to neznamená splnění všech podmínek pro dovoz …

Naštěstí je potřeba získat ještě dovozní povolení. Tento mechanismus zaručuje potřebnou kontrolu. Pokud se třeba nám zdá, že dovoz určitého druhu by mohl ohrozit populaci ve volné přírodě, kontaktujeme vědecký orgán dané země a konkrétně s nimi záležitost konzultujeme. Stává se, že jejich odpověď zní: „Vše je bez problému,“ ale někdy také: „Námi údajně vystavené povolení jsme nikdy nevydali.“

TIP: Okouzlení mořskými hlubinami - Rozhovor s českým fotografem Jiřím Karbusem

Jaký postih v takovém případě hrozí dovozci?

Postih by měl být odrazující, ale v tomto případě to bohužel vůbec neplatí. Problémem je i fakt, že soudci se v této problematice neorientují. V důsledku – jestliže se pašování zvířat někdo věnuje, je pro něj pokuta nepříliš vysokým provozním nákladem.

Je alespoň teoreticky možné vrátit zabavená zvířata zpět do volné přírody?

Je to spíš teoretická možnost. V prvé řadě už taková zvířata mohou být nakažená, což by znamenalo zavléct onemocnění mezi ostatní jedince, kteří neopustili místo svého přirozeného výskytu. Jedinci musí být naprosto přesně determinováni, zjištěna lokalita výskytu atd. Je to složitý proces, který naráží na mnoho nejrůznějších překážek.

Společnost SpaceX již prokázala, že může poslat do vesmíru i cenný tajný náklad. V květnu 2017 jejich nosná raketa vynesla tajný špionážní satelit NROL-7, v září zase tajný bezpilotní raketoplán X-37B amerického letectva.

V noci na pondělí našeho času vynesla nosná raketa Falcon 9 z Mysu Canaveral na Floridě pro americkou vládu supertajný satelit s kódovým označením Zuma. První fáze letu proběhla úspěšně a první raketový stupeň rakety Falcon 9 přistál na přistávací ploše Landing Zone 1 na Mysu Canaveral.

Supertajný náklad

Satelit Zuma je tak tajný, že o něm téměř nikdo nic neví. Jeho výrobcem by měl být Northrop Grumman. Není ale jasné, která vládní agentura má satelit Zuma na povel, ani to, co by měl mít na palubě za vybavení. A není známá ani jeho přesná oběžná dráha.

TIP: Ve službách Pentagonu: Raketa SpaceX poprvé vynesla tajný armádní satelit

Start Zumy pronásledovala smůla. Původně měl proběhnout v polovině listopadu 2017. Byl odložen o téměř dva měsíce z technických důvodů. V lednu ho ještě o den zdržela bouře. Ještě horší je, že podle nejnovějších informací je satelit Zuma možná ztracen. Oficiální informace zatím nejsou k dispozici, nicméně řada komentátorů spekuluje o možnosti, že satelit mohl spadnout na Zemi společně s horním raketovým stupně nosné rakety.

V Austrálii se rozjíždí léto. A letos to stojí doopravdy za to. Ve světových médiích se již před pár dny objevily zprávy o tom, že v Austrálii kvůli rekordnímu vedru na řadě míst taje asfalt. Teploty tam dosahují až přes 47 °C ve stínu.

Obyvatelé Campbelltownu v australském Novém Jižním Walesu, přes který přecházejí vlny ničivého horka, teď zažívají doslova hororové scény. V okolí objevili stovky mrtvých kaloňů, větších a denních příbuzných netopýrů, kteří se doslova uvařili.

TIP: V Arizoně jsou tak velká vedra, že se na silnici usmaží i vajíčka

Ve většině případů jde o mláďata a mladé kaloně, kteří jsou ohroženi na životě již při teplotách přes 30 stupňů. Dobrovolníci se snaží kaloně zachraňovat a poskytují jim vodu i stín. Nic podobného prý nepamatují. Počty mrtvých kaloňů jen v okolí Campbelltownu prý mohou jít do tisíců. Na podobné scény si kvůli postupujícímu oteplování teď budeme muset zřejmě zvykat.

Nádherné stužky plynu a prachu obalují perleťový střed spirální galaxie s příčkou NGC 1398. Tato galaxie se nachází v souhvězdí Pece, asi 65 milionů světelných let daleko.

TIP: Jaký tvar galaxie je nejběžnější?

Ladná a elegantní spirální ramena galaxie NGC 1398 nezačínají přímo v samém středu galaxie, ale vycházejí z konců příčky. Příčka protíná centrální oblast galaxie a je tvořena hvězdami. Mnoho spirálních galaxií - asi tak dvě třetiny - mají tento útvar, ale ještě není úplně jasné, jestli příčky ovlivňují vývoj a fungování galaxií.

Pro opravdové znalce whisky není Peter Bignell z Tasmánie žádnou neznámou. Tento svérázný farmář vyrábí ve své palírně nedaleko Kemptonu žitnou whisky Belgrove, ceněnou pro její osobitou a ryzí chuť. Všechny ingredience pro své „tekuté zlato“ si Peter sám pěstuje, vyrábí, nebo je získává z místních zdrojů. Netají se tím, že je zapřisáhlý ekolog a příznivec udržitelného životního stylu. Jeho nejnovějším produktem je vinný destilát, jehož základ tvoří zbytky vyplivnuté someliéry během degustačního festivalu vín.

TIP: Pochoutka z Islandu: Pivo s příchutí varlat plejtváka

Když se Peter Bignell po skončení vinného festivalu, který se před rokem konal v Sydney, rozhlédl, jeho zrak spočinul na nádobách určených k vyplivnutí soutěžních vzorků degustátory. Jako příznivce udržitelného stylu života ho zarazil objem „odpadu“ - po dvoudenním soutěžním klání zůstalo v nádobách okolo 500 litrů odpadového vína. Jako správný muž činu si ovšem věděl rady – vinný odpad se rozhodl zpracovat na originální pálenku. Jeho novinka dostala dokonale příznačný název – Kissing a Stranger (tedy Líbání cizince).

Novinka, představená letos na podzim, si pochopitelně rychle získala pozornost. Objevily se i obavy o zdravotní nezávadnost pálenky. Podle Toma Rosse, mikrobiologa z University of Tasmánie, ale nejsou obavy na místě. Proces destilace všechny nebezpečné mikroorganismy spolehlivě zahubí. A ty, které proces přežijí, zase nejsou zdraví nebezpečné.

Čtyřiadvacetiletý mladík přísného vzezření a podivně toulavé mysli byl od smrti otce Maxmiliána císařem římským a dvojnásobným králem: v Českém a Uherském království. Moc úkolů na tak mladá bedra. Zdědil rozlehlou říši, a k ní horu problémů. Stačil prostý součet všech těch otevřených otázek a v duši nezkušeného Rudolfa, zvyklého zatím jenom na pohodlí, rostla deprimující úzkost.

Čas na přestavbu

Hospodářství, politika, náboženské problémy, poměry v rodině – z pavučiny navzájem propojených starostí se v jeho mysli stával balvan přímo sisyfovský. Zkusil s ním sice pohnout, ale časem tu námahu raději vzdal a přenechal řešení palčivých věcí jiným. Jeho energie se vyčerpala dřív než otcova. Rudolf si bohužel nedal práci ani s tím, aby výkon správy svěřil osobám kvalifikovaným a bezúhonným.

V dílčích záležitostech byl ale Rudolf aktivní. Za života císaře Maxmiliána nebudil Pražský hrad příliš vábný dojem a chátral, takže i čeští stavové uznávali, že by se musel pro trvalý pobyt krále dalekosáhle upravit. Rudolf  na rozdíl od otce projevil starost o úpravu obytných prostorů císařské rodiny téměř ihned po nástupu na trůn. Přikázal, aby se v obytné části Hradu upravily příslušné místnosti. Své rozhodnutí učinil asi jen ústně a mnoho se o něm nešířil, aby nebouřil rakouské stavy nebo obyvatele Vídně, ale rozsah nařízených prací byl úctyhodný.

Ze zchátralého hradního sídla se Pražský hrad začal měnit v docela příjemný zámek. Stavitelé použili už existující budovy, ale to, co vznikalo, se dosavadní zástavbě nepodobalo. Panovníkovi zajišťovala nová stavba takzvaného Rudolfova paláce v jeho soukromých prostorách víc místa a pohodlí.

Velkolepě, ale tiše

Rudolfův palác stihli postavit za dva roky, byť jen v hrubé stavbě. Vzhledem k rozsahu stavebních prací to byla doba skoro neuvěřitelná. Přestavbě probíhala bez velké publicity. Čeští stavové ji nekomentovali záměrně. Vykládali si ji jako konkrétní důkaz, že se Rudolf II. zajímá o bydlení na Pražském hradě, a v žádném případě nechtěli císaře svou zvědavostí odradit.

Stavební cvrkot, ruch a rumrajch na Hradě musel vzbuzovat dojem, že císař chce Vídeň vyměnit za Prahu. Vypadalo to tak, ale ještě mohl cuknout. Proto šli na něj čeští stavové lišácky. Naznačovali, jaké výhody by vladaři pobyt v Praze přinesl, a nenápadně připomínali, že by v takovém případě ochotněji přispívali na vydání dvora. Co na to císař? Nic. Mlčel. Zato se proslechlo, že někteří Rudolfovi dvořané si pořídili v Praze vlastní domy, a pozornosti neuniklo ani to, že do města přesídlil císařský antikvář a dvorský sochař. Přesídlenců začalo přibývat a jejich přítomnost v Praze se stávala nápadnou. Ale rozhodnuto ještě nebylo celých sedm let po smrti panovníkova otce.

Intriky v rodině

Habsburská rodina se neustále něčeho dožadovala, kritizovala a intrikovala. Třenice mezi příbuzenstvem se stupňovaly, atmosféra houstla a Rudolfova nevole se pozvolna prohlubovala v zášť. A byl tu další problém. Dědictví po Maxmiliánovi. Žádný z Maxmiliánových šesti synů nezplodil legitimního potomka, jenž by se dožil dospělosti. Svou roli v tom jistě sehrálo degenerativní křížení krve mezi Habsburky. Jenomže sám Maxmilián II. se v temperamentním manželství s Marií Španělskou postaral o tak bujný růst vídeňské větvě rodu, že své děti neodkázal hmotně zabezpečit. Dcery se alespoň mohly stát královnami ve Španělsku či ve Francii, potíže však vyvstaly se šesti syny.

Doktrína o nedělitelnosti moci zajišťovala nástupnictví Rudolfovi, zatímco ostatní ctižádostiví bratři vycházeli naprázdno. Za jejich honosnými tituly arcivévodů nestálo ani bohatství, ani mocenská autorita. Co s takovou přemnoženou rodinou? Maxmilián ji nechal na holičkách. Po Arnoštově neúspěšné kandidatuře na polský trůn se i druhý nejstarší syn musel spokojit s roční apanáží. Každému z princů byla stanovena na 25 000 zlatých. Nic víc. Při vysokém životním standardu, na který si Habsburci navykli, to bylo spíš málo než dost. Navíc Rudolf nedokázal zařídit, aby bratři dostávali apanáže pravidelně a včas. 

Vzpurný Matyáš

Nenasytnost všech prohlubovala vzájemné odcizení a podněcovala intriky. Maxmilián si nepřál, aby se držení dědičných rakouských zemí dále tříštilo. Synové otcův záměr pochopili, a proto odmítli přijmout od stavů Dolních a Horních Rakous hold, přenechali vládu Rudolfovi a spokojili s apanáží. Všichni kromě Matyáše. Ten byl o čtyři roky mladší než Rudolf a v pořadí mužských sourozenců stál na třetím místě. Matyáš dohodu odmítl a odjezdem do Nizozemí, kam odjel na žádost tamějších stavů a proti vůli španělské větve rodu, postavil na hlavu všechny principy rodinné kázně a solidarity. Matyáš sice v Nizozemí ztroskotal a na nějaký čas se jako politik znemožnil, ale jeho hra na vlastní pěst posloužila pro ostatní Rudolfovy bratry jako příklad.

Rudolf byl naštěstí ještě natolik prozíravý, že pochopil, jak se vyhnout dalším konfliktům. Svým bratrům předal část vladařských pravomocí. Projevil souhlas s tím, aby se Arnošt ujal správy rakouských zemí. Pro Maxmiliána získal naštěstí vysoké duchovní úřady, takže měl o starost méně. Matyášovi později odevzdal správu Horních Rakous a Arnoštovi zůstaly Dolní Rakousy. Rudolf se však nesnažil předstírat, že tak učinil dobrovolně. Už teď se v jeho vědomí zakořeňoval vtíravý a nepříjemný pocit, že na každém kroku naráží na sobecké zájmy svých nejbližších příbuzných, což probouzelo jeho vrozené sklony ke stihomamu. 

Vnucovaný sňatek

Někdy v průběhu roku 1579 se Rudolf II. přestěhoval. Na Pražském hradě ho čekal nový císařský byt. Do těchto místností asi nastěhoval část sbírek, které přivezl z Vídně, nebo shromáždil přímo v Praze. V té době se však pořád pokračovalo v započatých stavbách ve Vídni. Vypadalo to, jako by se tam měl císař vrátit, ale k tomu se zatím neměl.

TIP: Smutkem sužovaný Rudolf II.: Své démony zaháněl uměním a bujarými večírky

Zatím mu ovšem jeho stále nepříjemně vtíravá matka stihla domluvit sňatek. Měl si vzít vlastní sestřenici, španělskou infantku Isabelu Kláru. Ten nápad vznikl už při Rudolfově pobytu ve Španělsku, ale pak se na něj naštěstí pro Rudolfa zapomnělo. Císařovna vdova jej znovu oživila. Rudolf měl už sedmadvacet let a podle všech měřítek měl tudíž na ženění nejvyšší čas. Císařovně se už mezitím dozajista doneslo, že její syn hledá erotické potěšení v hříšném spojení s prostitutkami a že si v tomto směru nepočíná nikterak střídmě. A tak se největší překážkou námluv se stal sám Rudolf. Ženit se nechtěl a na všechny nabídky sňatku reagoval nedůtklivě. 

Císař měl rád ženy

Rudolf nebyl zdaleka jediným panovníkem, který střídal milenky, a je evidentní, že jich mohl mít, kolik chtěl. O císařově intimním životě však víme spíš klepy než fakta. Spekulace o jeho nezřízenosti jsou nejspíš zveličené a opírají se fakticky jenom o banální zjištění, že císař měl zkrátka rád ženy. Každopádně víme, že se svou celoživotní láskou Kateřinou Stradovou měl nejméně šest, možná až osm dětí. Přesto se nikdy neoženil, zůstal podivínem na trůně a ani po trvalém přesídlení do Prahy roku 1583 se jeho zájem o státnické věci nezlepšil. Spíše naopak. Navíc u něj už o tři roky dříve propukla psychická porucha, která se postupem času zhoršovala. 

Viry jsou jen kusy řetězců nukleových kyselin, byť obvykle důmyslně zabalené. Bývají ale zároveň obávanými zabijáky buněk v těle. Neméně obávané jsou buňky nádorů, které se vymkly kontrole a tělo si s nimi poradí je stěží. Co takhle tyto dva obávané zabijáky postavit proti sobě?

Přesně tohle udělali vědci z britské Univerzity v Leedsu, kteří dokázali použít virus k léčení doposud neodstranitelných mozkových nádorů. Jednalo se o savčí orthoreovirus typu 3. Tyto viry jsou u lidí běžné, ale obvykle nevyvolávají žádné, nebo jen sotva znatelné příznaky onemocnění.

TIP: Nečekaný pomocník: Virus podporující imunitu v boji proti rakovině jater

Vědci přišli na to, že když takové viry „vypustí“ do pacienta s mozkovým nádorem, orthoreoviry zaútočí výhradně na buňky nádoru. A co je ještě lepší - na infikovaný nádor navedou imunitní systém pacienta. Imunita totiž obvykle nádor přehlíží, protože vyroste z vlastních buněk těla. Po nákaze uvedenými viry se to ale rychle mění.

Dnešní mládež je jako utržená ze řetězu! Mnozí si to myslí, ale pokud jde o sex, jsou takové představy poněkud nepřesné.  Nová generace středoškoláků se o sex zajímá méně, než jejich předchůdci.

Podle nové zprávy amerického Centra pro kontrolu nemocí a prevenci (CDC) během posledních let znatelně poklesl počet lidí, kteří měli sex již na střední škole. Zpráva vychází z dotazníků, které vyplňovaly desítky tisíc středoškoláků z celkem 29 států USA. V roce 1995 mělo sex 53 procent středoškoláků. V roce 2015 to bylo už jenom 41 procent

TIP: Byly to jen pomluvy: Lidé generace Y mají ve skutečnosti méně sexu

Pro odborníky to jsou pozitivní zprávy v tom smyslu, že mezi středoškoláky klesá počet rizikových sexuálních dobrodružství. Více užívají antikoncepci, méně spí s větším počtem partnerů. Vědci očekávají, že mezi středoškoláky tím pádem poklesne i počet pohlavně přenášených chorob a nechtěných těhotenství.

Pozitivní trend výzkumníci připisují vlivu internetu a především sociálních sítí, kde se šíří sexuální osvěta. Svůj nezanedbatelný vliv hraje i lepší vzdělání, a také větší porce federálních příspěvků.

Pozdě večer dne 31. května 1915 nikdo v Londýně netušil o smrtelném nebezpečí, které se blížilo k městu a jeho obyvatelům. Hrozba přicházela od Severního moře, ovšem nešlo o klasickou německou válečnou loď směřující k britskému pobřeží, nýbrž o vzducholoď LZ 38. Na palubě zepelínu převládala napjatá nálada, protože o podobný útok se dosud nikdo nikdy nepokusil. Stačila jediná chyba a celý podnik by skončil krachem, ale pokud by šlo vše podle plánu, potvrdilo by se, že i milionové velkoměsto daleko za frontou je zranitelné. Na tento okamžik německé velení dlouho čekalo.

Ideální průzkumník a bombardér

Když v létě 1914 vypukla první světová válka, mělo německé císařství jen málo vojenských vzducholodí. Němci však rychle poznali jejich přednosti, kterými předčily tehdejší letouny: vzducholodě byly jen o málo pomalejší, zato dokázaly létat v podstatně větších výškách, unesly větší užitečné zatížení, měly delší dolet a vydržely mnohem déle ve vzduchu. Proto byly ideálním prostředkem pro bombardování i průzkumné akce.

Nebylo nad čím váhat a nehledě na velmi vysoké finanční náklady se okamžitě rozběhla sériová výroba vzducholodí třídy P. Aby se snížila hmotnost, začal se při stavbě používat jako materiál konstrukce dural, což spolu se zavedením účinnějších vrtulí umožnilo vzducholodím dosáhnout rychlosti blížící se sto kilometrům za hodinu. Obal vyrobený z pogumované bavlněné tkaniny se plnil vysoce vznětlivým vodíkem.

Dne 19. ledna 1915 Němci zahájili vzdušné útoky na Velkou Británii, když dvě vzducholodě shodily bomby na města na východním pobřeží Anglie. Bylo jen otázkou času, kdy se zepelíny objeví také nad Londýnem a svrhnou na něj svůj vražedný náklad. Císař Vilém II. s tímto hrozným činem otálel, byl koneckonců příbuzným anglické královské rodiny, ale vrchní velení armády na nejvyššího velitele neustále naléhalo. Císař nakonec po velkém nátlaku souhlasil a schválil bombardování londýnských doků. V květnu 1915, po kontroverzním potopení britského parníku Lusitania, dal Vilém zelenou i bombardování ostatních částí města; pouze Buckinghamský palác měl být ušetřen.

Útok začíná

Dne 31. května se zdálo, že počasí bude příznivé. Hermann von der Lieth-Thomsen, kterého vrchní velení armády pověřilo řízením celé akce, svůj úkol jasně definoval: mají být bombardovány doky a vojenská zařízení. Už nebylo možné ztrácet čas. Ve 20.05 opustila vzducholoď LZ 38 svůj hangár na základně na předměstí Bruselu v Evere. Na palubu nastoupilo 12 mužů osádky (oproti stadnardnímu počtu 19 jich bylo méně, aby mohla nést větší zátěž a více paliva), jimž velel kapitán Erich Linnarz, a bylo naloženo 1 357 kg výbušných a zápalných bomb.

Útoku se měla zúčastnit ještě vzducholoď LZ 37, ta se ale kvůli poruše musela vrátit zpět na základnu. LZ 38 tak pokračovala v akci sama. Ve 21.19 minula Ostende a nabrala kurs nad Severní moře. Pomalu stoupala až do výšky 2 600 m. Dosud probíhalo vše podle plánu. Ale sotva se ve 22.15 na obzoru objevilo východní pobřeží Anglie, začala v gondolách narůstat nervozita. Byla jasná noc a nepřítel se měl určitě na pozoru.

A skutečně jen o deset minut později zaregistrovalo blížící se zepelín britské námořnictvo. Válečné lodě kotvící v Ramsgate okamžitě zahájily palbu. Jedna rána našla svůj cíl: zasáhla středovou komoru LZ 38 a poškodila ji. Ze vzducholodi rychle unikal plyn a ta začala ztrácet výšku. Bylo vůbec možné za těchto okolností pokračovat v misi? Poškození však nakonec nebylo fatální, neboť ostatních 15 komor zůstalo neporušeno a let mohl pokračovat. 

Z nečekaného směru

LZ 38 ale nemířila přímo k zamýšlenému cíli. Musela by totiž letět přes jihovýchodní Anglii, kde byla soustředěna většina protiletadlové obrany (jak zjistily osádky vzducholodí, které zde už dříve prováděly průzkumné lety). Aby protivníka zmátl, rozhodl se Linnarz tuto oblast obletět a zaútočit na Londýn z jiného směru. Osvětlené a nic netušící město bylo viditelné už z dálky. Zatemnění bylo ještě neznámým slovem, neboť Londýňané dosud nezažili leteckou válku na vlastní kůži. Ale to se mělo brzy změnit.

TIP: Ztroskotání největší vzducholodě světa

Jen pár minut před půlnocí, téměř bezhlučně, se LZ 38 přiblížila k cílové oblasti. Zepelín měl nové zařízení pro svrhávání bomb, v němž teď byla připravena první z nich. Všichni na palubě dychtivě čekali na rozhodující okamžik. Většina obyvatel v tu chvíli pokojně spala ve svých postelích. Kapitán Erich Linnarz popsal situaci ve své zprávě nadřízeným takto: „Město Londýn bylo plně osvětlené a překvapení bylo dokonalé, protože předtím, než dopadla první bomba, nedošlo k obranné palbě ani rozsvícení světlometů.“

Pokračování v pátek 12. ledna

Odborníci NASA letos plánují výzkum málo známé oblasti pozemské atmosféry. Vypustí hned dva satelity, které budou sledovat, jak se ionosféra, tedy ionizovaná část atmosféry, která se rozprostírá od výšek asi 60-90 km do výšek 700-1000 km, navzájem ovlivňuje s vesmírným prostorem.

Jako první vyrazí satelit GOLD (Global-scale Observations of the Limb and Disk), který by měla 25. ledna vynést raketa Ariane 5 z kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně. V průběhu letošního roku pak odstartuje druhý satelit této mise jménem ICON (Ionospheric Connection Explorer).

Satelity by měly během své mise sledovat, jak sluneční vítr a další projevy „kosmického počasí“, ovlivňují horní vrstvy zemské atmosféry. 

Pozorování ionosféry Země

Podle Sarah Jonesové z Goddardova kosmického střediska NASA v Marylandu na pozorování satelitů naváže rozsáhlé počítačové modelování, které by mělo zlepšit naše znalosti o horních vrstvách atmosféry Země.

TIP: Vyřešeno: Záhadný xenon v atmosféře Země pochází z ledových komet

Satelit GOLD zaparkuje na geostacionární dráze, ve vzdálenosti 35 tisíc kilometrů od zemského povrchu. Satelit ICON bude atmosféru analyzovat z větší blízkosti, ve výšce 565 kilometrů nad Zemí. ICON bude opakovaně procházet zorným polem satelitu GOLD, takže se jejich data budou doplňovat.